Jass přečtené 1192

Príbehy z Avonlea 1995, Lucy Maud Montgomery

Upřímně si vůbec nejsem jistá, jak tuhle sbírku hodnotit jako celek, protože je zřejmé, že jako celek nebyla původně zamýšlená. Povídky samy o sobě jsou docela solidní, některé lepší než jiné, některé oslovují víc jiné míň, některé mají z dnešního pohledu trochu problematické prvky (jako většina starší literatury). Pokud by člověk na takovou povídku narazil v časopise/novinách (jak byly vydávány původně), jistě by byl šťasten, že na takový klenot narazil. Když ale takových povídek čte dvanáct po sobě, přičemž autorka představuje dva možné scénáře... eh... trochu se to přejí. Nadruhou stranu hodnotit knihu negativně mi nepřijde tak úplně fér, celkově je to příjemné čtení a začínat každý den jednou povídkou bylo moc příjemné. Naprosto souhlasím se zařazením "kniha ke kávičce", možná také kniha do MHD... Maud píše nádherně, takže četby samozřejmě nelituju, i když jejím ucelenějším příběhům se to asi nevyrovná... (Podrobnější komentáře jsou u jednotlivých povídek.)... celý text

Věž vlaštovky 2011, Andrzej Sapkowski

Asi mám neodolatelnou potřebu vyčnívat z davu nebo co, protože upřímně, pokud už musíme mezi jednotlivými díly rozlišovat... mně se předchozí díly líbily asi víc než tenhle. Asi je to tím, že jsem v tom minulém byla děsně spokojená, cestovala jsem s malou sympatickou skupinkou, líbily se mi interakce mezi nimi, líbily se mi témata, která se řešily. No a tahle kniha mě šmahem vezme úplně jinam...Zjišťuji, že Ciriiny pasáže mě baví asi nejméně, ale to je samozřejmě velmi subjektivní a věc vkusu a rozhodně nechci říkat, že je tahle kniha méně kvalitní než ty předchozí, vlastně si myslím, že je to spíše naopak... Narativně je to zkrátka úžasně propracované a ta komplikovanost se mi osobně moc líbila, protože příběhy, které samy o sobě zas tak komplikované nejsou krásně zamotá, přidá napětí a přitom je udrží "realistické". "Ten, anebo ta Neratin Ceka?" přimhouřil oči Kalous, dívaje se za odcházejícím poddůstojníkem. "Má to být chlap, nebo ženská?" "Pane Skellene," odkašlal si Silifant, ale když se rozhodl zastat se svého člověka, měl pevný hlas a neuhýbavý pohled. "Přesně to nevím. Navenek je to muž, ovšem docela jistý si nejsem. Zato jsem si jist tím, jaký je Neratin Ceka seržant. To, na co ses ráčil zeptat, by pro mne mělo význam, kdybych ho chtěl žádat o ruku. Nechci. Ty snad ano, koronere?" Jenomže mě zkrátka pár věcí zklamalo a... to tomuhle dílu dodalo trochu pachuť, i když znovu, je to velmi subjektivní. Například mě vůbec, ale naprosto vůbec nepotěšila Cahirova motivace. Hrozně jsem se bála, že to přijde a ono to přišlo a... no, třeba mě Sapkowski překvapí, už několikrát se mu podařilo převrátit skutečnost, které jsem nefandila, do něčeho skvělého. (Jsem na tu skutečnost nějak moc zaměřená, ani nevím proč, prostě mě to vytáčí...) Koho ovšem považuji za naprostou královnu této knihy je Yennefer (cha, já vím, nepopulární názory...) ta ženská je skvělá, netvrdím, že nemá své nesympatické stránky, ale to z ní dělá "skutečného člověka", o tomhle je neskutečně těžké mluvit bez spoilerů ALE její oddanost je neuvěřitelná, když to navrch srovnáte s Geraltovými myšlenkami... přiznávám, že tragika celé té situace mě možná krapet dohnala k slzám, obzvlášť pak v kombinaci se závěrem, kde jsem měla dojem, že asi začnu ječet... (Asi mě celý tenhle díl trochu frustruje...) Na jednu stranu je mi líto, že jsme neměli trochu více Yennefer, na druhou by to celkovému příběhu asi neprospělo. Jinak všechno to, co jsem na Zaklínači milovala do teď stále platí - brutálně upřímné popisy války, skvělé vykreslení postav, fascinující svět, krásný vypravěčský styl... Už se nemůžu dočkat Paní jezera... i když upřímně se taky trochu děsím, co přijde...... celý text

Tři útěky Hanny Arendtové 2021, Ken Krimstein

Nemyslím si, že jsem kdy četla komiks, který by byl takhle hutný. Občas to bylo i trochu naškodu - zoufale jsem chtěla číst dál, ale byla jsem zahlcená hromadou poznámek pod čarou - na druhou stranu jsem ráda, že tam ty poznámky jsou, protože všechno zase dávají do širší perspektivy a představují nám osobnosti, které se příběhem jen mihnou. Martha: "Co svatý Augustin?" Hannah: "Je po smrti." Jedna ze skvělých věcí na formě tohoto příběhu je rozhodně Krimsteinův/Hannin humor. Ač ten příběh sám o sobě totiž rozhodně není veselý, dokáže rozesmát a pobavit. "Já si myslela, že fenomenologie je temná. Vedle snahy procpat Natálku francouzskou byrokracií začíná i Husserl působit jako komiks." A znovu se tu ukazuje, že o něčem "vědět" a "uvědomovat si co to znamená" jsou dvě zcela rozdílné věci. Samozřejmě, že jsem věděla, že Arendt emigrovala, ale uvědomovala jsem si, co to skutečně znamená a co všechno to obnášelo? Ani zdaleka... Nebudu se tu o tom víc rozepisovat, abych nezkazila zážitek těm, kteří to třeba ještě nečetli, ale... no, místy docela síla. A pak je tu samozřejmě spousta malých věcí, které se člověk dozvídá. Například jsem netušila, že byla Arendt vdaná a to dokonce dvakrát nebo že se znala se Shagallem. A taky že do čtrnácti přečetla všechna Kantova díla... no, tak v tomhle ohledu jsem teda vážně hodně pozadu. Blücher: "Jo mimochodem, ještě jsem se tě nezeptal, jak jsi v Marseille přišla na ten skvělý únikový plán. S tím klíčem a kraválem v hotelu a tak." Hannah: "Jo tohle. Proč myslíš, že jsem celé léto četla detektivky?" Blücher: "Aby ses odreagovala... Abys nemusela myslet na tu hrůzu kolem?" Hannah: "To ne. Abych zjistila, jak myslí francouzští poldové. Myšlení je všechno." Heidegger tu zaujímá roli pravého záporáka. Trochu mě to mrzí, protože to až příliš hraje do mých pocitů ohledně něj a spíš bych ocenila trochu... vyrovnanější zobrazení abych si k němu nějakou cestu mohla najít. Ale celkově si na to samozřejmě nemůžu ztěžovat... Rozhodně jsem ráda, že jsem si tenhle kousek nenechala ujít, protože Hannah patří mezi myslitelky(/tele), kteří mě velmi oslovují. "Lidé to nechápou, Až na mámu mají za to, že jsem trochu pomalejší. Mám-li být zcela upřímná, já si myslím, že pitomá fakt jsem. Až na to, že vám provděpodobně nedochází tohle: stojí mě obrovské úsilí, jsem si jistá, že víc než kohokoliv jiného, abych byla chytrá. Co lidé pochopí během pěti minut, mně dochází pět hodin. Přemýšlím a přemýšlím. Čas i námahu vynakládám, protože věcem potřebuji přijít na kloub. Porozumět. Nikdo nemá tušení, kolik úsilí za tím vším je. Jediné, co vidí, je, že bych snad mohla být docela nadaná."... celý text

O duchovnosti v umění 2009, Wassily Kandinsky (p)

Moje motivace k četbě tohoto díla je pravděpodobně zase trochu netradiční. Dobrovolně přiznávám, že ve výtvarném umění se téměř vůbec nevyznám. Daleko bližší je mi literatura (žádné překvapení) nebo hudba. Statické umění... nevím, mám pocit, že pro něj nemám dostatek trpělivosti. (Samozřejmě ho oceňuji, ale mám pocit, že to nedokážu plně. To je jedno, pojďme dál.) Tenhle spis nicméně neměl vliv jen na umění výtvarné, ale i na modernistickou literaturu. (Ano, jedná se o další důsledek četby Hilského "Modernistů".) A (nejen) z tohoto hlediska to byla četba rozhodně zajímavá. "Porozumět umění znamená pozdvihnout diváka na úroveň umělce." Samozřejmě, že tento spis je v mnohém neaktuální. Kadinsky je například myslitelem pokroku a optimisticky předpokládá rozvoj umění směrem k duchovnosti a abstraktnosti a zkrátka stále vzhůru. Přičemž... vzhledem k svému opovržení buržoazií by asi dnes zaplakal. (Tím nechci zlehčovat současné umění, ale rozhodně to není to, co by si Kadinsky představoval a už samozná idea vývoje a překonávání je - doufám - dnes překonaná.) Možná jsme ale zkrátka jen v jedné z jeho dob "recidivity". "V těchto němých a slepých dobách se zdůrazňují výhradně jen vnější úspěchy a hmotné statky a oslavují se objevy, jež slouží jen a jen tělesné rozkoši. Ryze duchovní kvality, bere-li je vůbec kdo na vědomí, se v nejlepším případě podceňují." Co je ale naprosto nádherné je cit, se kterým Kadinsky píše. Z jeho prózy je zřejmé že je umělcem. A to nejen umělcem barev, ale i umělcem slov. Ostatně proč bych se vám to snažila popsat, když vám to může říct sám... "Bílá nezní, což v hudbě odpovídá pauzám, okamžikům, kdy se věta nebo motiv na chvíli zastaví aniž by to znamenalo definitivní konec. Je to ticho, jež není mrtvé, ale obsahuje naopak řadu nových možností. Bílá zní jako ticho, které jsme náhle pochopili. Je to nicota, která je dosud mladá, anebo přesněji cosi ve stavu prenatálním, před momentem svého zrození. Země tak zřejmě zněla v bílých dobách ledových." Upřímně jeho pasáž o barvách bych mohla číst stále dokola, celá doslova překypuje životem a láskou. Ne vždycky s jeho charakteristikou zcela souhlasím, ale jeho hudební metafory jsou nádherné a často neuvěřitelně přesné. A celkově mám dojem, že mi zase více otevřel oči k důležitosti barev. Na druhou stranu je třeba upozornit, že jeho pohled na barvy je (logicky) velmi eurocentrický. Sice jednou zmiňuje, že v Číně je fialová barvou smutku (což si nejsem jistá, že je pravda, oproti tomu levandulová patří mezi evropské smuteční barvy edit: tak jsem si to ještě prověřila a žádnou zmínku o tom, že by v Číně byla fialová smuteční barvou jsem nenašla, spíše je to barva spirituality - podobně jako v Evropě, barvy smutku jsou bílá a černá - smuteční hosté chodí v bílé...), ale jinak se nás snaží přesvětčit, že somatické působení barev je univerzální, čímž bych si nebyla tak jistá. V řadě zemí je bílá barvou smutku a rozhodně bude vyvolávat jiné asociace. Kadinsky na asociace "tolik nevěří" a zlehčuje je, nicméně... No, nevím, řekla bych, že je nelze zcela pominout. Zajímalo by mě, jestli na tohle téma existuje nějaký výkum. (On existuje určitě, já jsem jen líná ho hledat...) Celkově rozhodně četba, které nelituji. "Umělec musí mít co říci, protože jeho posláním není formu zvládnout, ale přizpůsobit ji obsahu."... celý text

Svůdná čarodějka 2009, Stephanie Laurens (p)

Dala jsem sérii ještě jednu šanci a slavnostně prohlašuji, že tímto s ní končím. Proč? V rámci žánru je to celkem průměr, takže od četby zájemce neodrazuji, ale pro mě to zkrátka nefunguje. V tomto žánru totiž čtu dvě kategorie knih, ty, které považuji za skutečně dobré tzn. s pečlivě vykreslenými postavami, případně prostředím, a pak ty, které považuji za tak špatné, až jsou směšné. Stephanie Laurens ale spadá přesně doprostřed, a proto mi nemá co nabídnout. Plusové body za pokus o příběh a skotské prostředí. Na druhou stranu téma lidového čarodějnictví mi spíše nesedlo a hlavní hrdinové byli tak papíroví až šustili. Plusové body za rodinou atmosféru, kterou přinesla smečka Cynsterů, bohužel i oni působí jako figurky v dětské hře. Za tohle by si kniha snad i vysloužila slabší tři hvězdičky, nicméně... dále SPOILERy Za naprosto nepřijatelnou považuji skutečnost, že Catriona Richarda zdrogovala, aby s ním počala dítě... ech, ne prosím. Bylo to zvládnuté o něco lépe, než podobně problematická scéna ve "Vévoda a já", protože Catriona se přece jen cítila provinileji a mezi protagonisty proběhl náznak rozhovoru na toto téma, nicméně dle mého názoru byl rozhovor naprosto nedostatečný. Kdyby Richard zdrogoval ji, jsem si jistá, že by odsouzení z řad čtenářů bylo daleko silnější... Na jednu stranu chápu, že tenhle žánr nám umožňuje prožívat i určité nepřijatelné fantasie, které s tím, jak se chováme v reálném životě nemají nic společného. Ale domnívám se, že by takové části měly být nějak označené, protože řada lidí si pak jejich problematičnost vůbec neuvědomuje... (Nevím, nad tímhle tématem poslední dobou dost přemýšlím a k žádnému konečnému závěru jsem zatím nedospěla, takhle mi to ale přijatelné nepřijde...)... celý text

K majáku 1999, Virginia Woolf

Jak vůbec člověk může nějak komentovat knihy Virginie Woolf...? Všechna moje slova budou vedle těch jejích nutně těžkopádná a nevhodná... Na začátek přiznám, že mě o něco víc oslovily její povídky, místy mi přišlo, že by kniha mohla být trochu kratší, ale pak jsem zas narazila na pasáž, která mě obzvlášť oslovovala a na nějaký rozsah jsem naprosto zapomněla. A to ani nemluvím o okamžiku, kdy jsem narazila na Ten zlom a... no, něco takového jsem vůbec nečekala. S postavami je tu člověk skutečně "na tělo", někdy mi to bylo až nepříjemné, jako bych narušovala jejich soukromí. A občas člověk zkrátka ani nechce vědět, co si daná postava myslí - buď si tam a já budu tady a budeme se vzájemně ignorovat... Virginia Woolf má zkrátka neskutečný talent, její postavy jsou skutečné, protože nikoho jiného by ani nenapadlo do centra postavit osoby tak obyčejné a přitom... živé. "Ale člověk budí lidi jen tehdy, když ví, co jim chce říct. A ona nechtěla říct nějakou jednu jednotlivost, ale vše. Slůvka, která přerušují myšlení a usekávají mu údy, neříkají nic. "O životě, o smrti; o paní Ramsayové" - ne, uzavřela, člověk nedokáže říct nikomu nic. Naléhavost okamžiku se nikdy netrefí správně. Slova ulétnou stranou a zasáhnou objekt o kus níž. Pak to člověk vzdá, myšlenka zase zapadne, a člověk se stane stejným jako většina lidí ve středním věku, opatrným, tajnůstkářským, má vrásky mezi očima a výraz neustálé obavy. Neboť jak může člověk vyjádřit slovy tyhle tělesné pocity? vyjádřit támhletu prázdnotu? (Dívala se na schůdky k salonu; vyhlížely neobyčejně prázdně.)" Celý zážitek mi trochu narušila skutečnost, že jsem četla trochu ve spěchu, protože jsem knihu už dávno měla vrátit do knihovny a na Virginii Woolf se nedá spěchat. Přesto skvělé a k Woolf se rozhodně ještě vrátím.... P.S. Pro případné kupce: Vydání od Odeonu 1999 má vážně příšerně udělanou vazbu (vypadávají listy).... celý text

Jizvy rosy 2003, Li Čching-čao

Druhé čtení a stále je to stejně výborné. Rozhodně jedna z mých nejmilejších sbírek poezie. Tentokrát se mi to náhodně sešlo tak, že jsem sbírku četla paralelně s povídkami Virginie Woolf a ty dvě se k sobě výborně hodí. Je to poezie smutná a melancholická, o opuštěnosti, stárnutí, ztrátě domova. Ale na druhou stranu je to také kniha o přátelských pitkách, kocovině a rozmazaných líčidlech. Rozhodně kniha, kterou toužím zařadit do své knihovny leč je bohužel beznadějně vyprodaná... PŘED MÝMI OKNY VYROSTLA HOUŠŤ ŠTÍHLÝCH BANÁNŮ. Do dvora padá stín. Do dvora padá stín. Květ vedle květu něžně otvírá a zase zavírá svůj klín. Na lůžku ležím se smutkem; k půlnoci začlo lít. Proud chladných krůpějí. Proud chladných krůpějí. Zloměná žalem nemám sílu vstát a poslouchat jak bubnují. P.S. Docela mě překvapuje, že nevznikla nějaká rozsáhlejší snaha zhudebnit její básně - vzhledem k tomu, že je to jejich "původní" forma (melodie se ztratily) a jak krásné ty texty jsou. Pár jsem jich zhudebněných našla, ale se smutkem musím konstatovat, že na mě je to poněkud příliš "zezápadněné" a celkově neuspokojující...... celý text

Bůh na lavici obžalovaných 1997, C. S. Lewis (p)

Pocity jsou smíšené. Ze začátku u mě převládaly výkřiky "to je ono" často vzápětí následované mírnou skepsí a neustálím upomínáním se, že dílo je 70-60 let staré a že zkrátka nemůžu chtít všechno. Pak bohužel přišlo pár posledních esejů, kde jsme na sebe s Lewisem ostře názorově narazili a... to zkrátka knize dodalo nahorklou dochuť. "Zázraky" mi přišly skvělé, měla jsem výtky, ale hlavní myšlenka je úžasná. (Ostatně ji rozvíjí i Terry Prachett v Malých bozích, a ne, k Malým bohům jsem se stále ještě nedostala, ale máma je Prachettem posedlá a neustále z něj cituje. To jsem ale odbočila.) "Každým rokem Bůh mění malé zrno v množství zrn; semeno je zaseto a následuje vzrůst, a lidé, podle zvyku své doby říkají: "To je Ceres, to je Adonis, to je Král Zrno," nebo snad "To je zákon přírody." Přiblížením, překladem tohoto každoročního zázraku je nasycení pěti tisíců. Chléb zde není stvořen z ničeho. Chléb není stvořen z kamení, jak jednou ďábel neúspěšně navrhoval našemu Pánu. Z kousku chleba je vytvořeno množství chleba. Syn neučiní nic, než co vidí činit Otce." Lewis tohle úplně explicitně neříká, ale samotný vznik života je zázrakem, zraní vína a klíčení semena je zázrakem. Celý svět je jeden velký zázrak. A následuje řada dalších velmi slušných esejů, Lewis má čtivý styl a inteligentní argumenty. Jednotlivé eseje nejsou dlouhé (ano, skutečně četba do tramvaje). Nicméně esej, který mě pálí nejvíc je "Knežky v církvi?". Když pominu skutečnost, že s Lewisem zkrátka a jednoduše v jeho závěrech nesouhlasím (což je naprosto v pořádku), tak musím dodat, že tu jeho argumentaci považuji za poněkud chatrnou. Jeho argumentace totiž spočívá - téměř výhradně - na prohlášení, že Bůh jako Bůh Otec musí být zastupován mužem, protože kdyby byl Bohyní Matkou byli bychom v úplně jiném náboženství. (Je to ode mě poněkud hrubé zjednodušení, ale odpusťte mi to, mám dojem, že to je pro tento účel dostačující.) Svůj argument tedy zakládá čistě jazykově, což vnímám jako problém. Uvědomme si, že jazyk je společenský konstrukt, jazykové významy jsou proměnlivé, v nejrůznějších kulturách jsou jazyky diametrálně odlišné a nastolují zcela nové myšlenkové struktury. Slovo "otec" může mít nejrůznější významy a konotace a v některých jazycích ani neexistuje (nekontrolovala jsem to, ale z typologie rodinných systémů to vyplývá). Představa, že je Bůh svázaný něčím jako je jazyk se mi zdá směšná. Samozřejmě se pohybuji na silně subjektivním poli a každý má právo se mnou nesouhlasit, ale spojení Bůh Otec nevnímám jako silně maskuliní, ano katolická tradice ho tak pravděpodobně vnímá. Ráda bych vám řekla, co podle mě Bůh Otec znamená, ale obávám se, že to nedokážu vyjádřit slovy. Každopádně představa, že musí být otcem nebo matkou mi nedává smysl, není tak nějak obojím? Není jakousi životní energií, která je počátkem všeho vznikání i zanikání, silou která chrání... nevím. To, že je katolismus tak silně genderovaný je důsledkem naší historie a společnosti, ne proto, že by si to tak Bůh přál... (edit: Když si to po sobě znovu čtu, tak mi dochází, že mluvím o katolicismu, zatímco Lewis patří k anglikánské církvi. Je to z jednoduchého důvodu, že o anglikánství toho moc nevím. Moji argumentaci to ale myslím nijak zvlášť nenarušuje.) Celkově je zkrátka vidět, že už jsou eseje staršího data a z mnoha hledisek jsou - podle mě - zkrátka překonané. To nic nemění na tom, že obsahují řadu myšlenek krásných, jsou čtivé a celkově nám ukazují určitý vývoj lidského myšlení. Četby rozhodně nelituji, ale jsem malinko zklamaná. (Ach ta nesmyslně vysoká očekávání.)... celý text

Strašidelný dům 2006, Virginia Woolf

Podrobnější komentáře můžete najít u jednotlivých povídek a proto tady jen obecněji. Na Virginii Woolfové nejvíce miluji její styl, který lze přirovnat k malířskému plátnu nebo orosené pavučině třpytící se v raním vánku. Kouzlo se kterým je schopná zachytit nuance každodenních okamžiků a běžných lidských interakcí je neuvěřitelné. Ostatně, možná než moje neumělé pokusy si raději přečtěte, co o ní píše Hilský (Modernisté, 151): "Podobně jako Wordsworth i Woolfová se pokouší o nové vidění skutečnosti, snaží se nalézat neobyčejnou krásu v docela všedním okamžiku bytí. Zajímají ji nejen všechny odstíny skutečného světla, ale také ono nepostižitelné, téměř mystické světlo vyzařující z trávy, listoví a těch nejvšednějších věcí, světlo, které není součástí vnější skutečnosti, ale které člověk vytváří ve svém nitru a téměř zázračně jím prozařuje vše, co vidí." Oblíbené povídky... možná "Předměty", "Skvrna na zdi", "Vévodkyně a klenotník", "Zahrady v Kew"... je težké si vybrat, i kdyby jen kvůli tomu, že řada povídek si je tolik podobná, a tak často záleží jen na tom, které si přečtete první... Líbily se mi všechny, možná nejméně mě oslovila "Lovecká společnost", ale... celkově skvělý úvod do autorčina díla, nemůžu se dočkat, až se konečně dostanu k některé z jejích delších prací.... celý text

Křest ohněm 2011, Andrzej Sapkowski

Rozumím tomu, proč tolik lidí tenhle díl označuje za (nej)slabší, moc se toho vážně neděje - pokud tedy dějem rozumíte poutavé šermířské souboje a moře nestvůr. Sapkowski místo toho nabízí něco daleko hlubšího, popis války tak dokonalý, že mě z knihy místy rozbolelo břicho a u knihy jsem pravidelně slzela, aniž by jakékoli nebezpečí hrozilo našim hlavním hrdinům. Téma rasové nesnášenlivosti stále graduje, politická situace se stále komplikuje, až člověk skutečně neví, na čí straně stát. "Celou dobu čekám, až ho napadne použít to, co má v lebce," připojil se Marigold. "Třeba nakonec přijde na to, že jedinou činností, na kterou se osamělý člověk zmůže, je masturbace." Cahir Mawr Dyffryn aep Ceallach taktně mlčel. "Ať váš všechny trefí šlak!" zamával zaklínač rozhořčeně lžící. "Ať vás vezmě čert, vy spolupracující skupino pitomců, sjednocených na společném úkolu, kterému vůbec nerozumíte. Já se z vás zblázním." Cesta k mému srdci vede přes dobře napsané postavy a těch se nám tu dostává vrchovatě, když pomineme staré známé tváře, tak se k výpravě připojuje Milwa, kterou jsem si osobně okamžitě zamilovala. Později pak Regis, o kterém nebudu říkat víc, abych nespoilerovala, ale... zkrátka ano. A víc prostoru se dostane Cahirovi, který mi dříve byl tak nějak ukradený, ale v tomhle dílu si mě naprosto získal. Neptejte se mě proč, sama nevím. Asi je to tím, že je naprosto nevyzpytatelnou postavou, a proto mě zajímá, co s ním autor zamýšlí.... celý text

Strašidlo Sušinka 2008, Astrid Lindgren

Znovu, Astrid jistě napsala lepší knihy, ale tohle byla příjemná jednohubka. Pro některé děti trochu strašidelnější a co teprve chudák farářova dcera! "Byl mrtvý?" zeptala jsem se, i když jsem dávno věděla, jak to bylo. "Ne, nebyl mrtvý," řekla babička. "Ale nebyl ani živý. Krev mu ztuhla v žilách a už se nikdy nerozproudila. A tak se ze Sušinky stalo strašidlo." A chudák Sušinka... Vlastně je to celkově docela drsná pohádka, když se nad tím člověk víc zamyslí...... celý text

Pár stránek navíc 2020, Lin Rina

U Kronik prachu jsem psala, že tenhle dodatek má pro mě potenciál celkové hodnocení tohoto příběhu vylepšit. (Kroniky jsem ohodnotila čtyřmi hvězdičkami s poněkud přivřenýma očima.) Se smutkem konstatuji, že tato situace nenastala, celkové vysvětlení Thomasova chování bylo totiž ještě o něco slabší, než jsem si představovala a celkově... ani nevím, co k tomu mám říct, prostě mě to neuspokojilo, námět skvělý, provedení mohlo být daleko lepší. (Na druhou stranu moje výtky jsou velmi subjektivní a specifické, tak se nenechejte odradit.) Asi nejvíc mě zaujal příběh Elisy, ale... celkově prostě... na mě byl autorčin průzkum doby do které příběh zasadila nedostatečný, neustále mě něco z děje vytrhávalo. U Kronik prachu jsem tenhle problém (tolik) neměla, protože jsem byla přesvědčená, že autorka schválně nechává dobu trochu ambivalentní a přimíchává do ní kapku steampunku, jenže tohle přesvědčení se ukázalo jako liché, když autorka udává přesná data, kdy příběh začíná atd... Drobná lekce z odívání, kde mají dámy korzety na holé kůži už je prostě vrchol. (Ano, jsem hnidopich a je mi to srdečně jedno.) Pohled do zákulisí byl jinak fajn, ale celkově mě to celé vlastně trochu zklamalo.... celý text

Astrofel a Stella 1987, Sir Philip Sidney

Eh... říkám to hrozně nerada, ale tohle bylo zkrátka zklamání. Sonety jako básnická forma mě neskutečně fascinují. Obzvláště si potrpím na jejich anglickou formu, to poslední vypointované dvojverší, kdy se všechny nitky provážou... *chef's kiss* Proto jsem se nemohla ubránit zklamání, když jsem zjistila, že Sydney ještě píše sonety Petrarkovské (teda, ne úplně, ale k tomu se ještě dostaneme). Nicméně mojí hlavní motivací k četbě téhle knížečky byla touha po poznání - Jak se z andělské paní Guinizelliho školy mohla stát černá dáma sonetů? Takže ze studijního hlediska to byla četba fascinující, nicméně sama o sobě... příznávám, že si mě nedokázala získat. 7 Když Příroda do černi zahalila zrak Stellin, kryjíc jeho třpytný jas, chtěla, jak malíř, tvůrce veledíla, stínem na světlo upozornit nás? Nebo si střídmou barvu vyvolila, abychom zázrak ten viděli snáz? Či aby rouškou nezakrytá síla nevydala nás žáru na pospas? Jen zázračnou moc chtěla ukázat? Byť černá zdá se opakem být krásy, dala právě v ní kráse rozkvétat? Ať tak či onak: rozhodla se asi, že sídlo Lásky má šat smutku mít, na počest těm, co pro ni budou mřít. Nicméně se domnívám, že Sidneyho chyba je to jen zpola (možná jen ze třetiny...). Překlad je velmi poplatný české tradici, obzvlášť písně na konci mají velmi český rytmus a z toho důvodu se skoro nedají číst (pravda, na originál jsem se raději nedívala). U pár sonetů jsem se na originály dívala a... působí zkrátka úplně jiným dojmem, překlad dělá naprosto nepotřebné změny (třeba mění vrabce na špačka a ne, není to kvůli rýmu) a často se zbytečně pokládá do kýčovitosti, kterou Sidney spíše zakrývá. Nicméně z hlediska snahy o pochopení sonetové formy to bylo fascinující. Sidneyho sonety už totiž ukazují náznak přechýlení k anglické formě, u některých ta závěrečná trojverší dokonce vypadají tak uměle, že jsem v jednu chvíli byla přesvědčená, že to překladatel zpackal a narval anglický sonet do italské formy. (Je teda pravda, že v anglické verzi chybí rozdělení do slok, takže tam to nepůsobí jako pěst na oko.) A i tématicky tu můžeme sledovat náznaky budoucího Shakespeara - černá dává kráse vynikat, ale sama o sobě krásná není. Stella je hvězda, což když se nad tím zamyslíte, nemá k andělovi tak daleko, ale tématem je i její tělo a rozhodně není dokonalá. A to ani nemluvím o tom, že Penelopa Rich, která je jejím předobrazem, je vážně fascinující historickou postavou a černé dámě... není nepodobná. Celkově velmi zajímavá četba, ale ne úplně pro mě. Alžbětinská literatura je velmi sofistikovaná a tehdejší kultura se od té naší v mnohém lišila... Možná jsem zmlsaná z Hilského vydání Sonetů, ale s přiměřeným poznámkovým aparátem, novějším překladem a zrcadlovým textem by tenhle cyklus vážně prokouknul. Takhle... eh...... celý text

Středověký člověk a jeho svět 2003, Jacques Le Goff

Skvělá kniha, dávající základní přehled o středověku a lidech, kteří v té době žili. Pro mě to mělo jednu chybu - která není skutečnou chybou - a to, že v některých částech jsem chtěla míň, protože jsem měla pocit, že mi kniha neříká nic moc nového, případně že mě zrovna tohle vůbec nezajímá (druhá množnost nicméně nenastávala příliš často). A pak částech, kde jsem chtěla víc - například kapitola Člověk na okraji mi přišla fascinující, protože to je téma, o kterém se při běžném představení středověku vlastně nemluví. Vůbec by mi nevadilo, se u některých skupin zastavit trochu déle, ale chápu, že ani pramenů k nim není mnoho. Najde se tu samozřejmě spoustu perel: "jelikož neznáme tajemství lidského srdce, bylo by znakem unáhlenosti vykládat na nejhorší způsob to, k čemu někdy může dojít i v dobrém úmyslu a bez zavinění (...) Tak i vypůjčovat své knihy jiným může být právě tak činem odsouzeníhodným jako zcela korektním (...) Znakem opatrnosti je nepůjčit knihu, kterou často a trvale sami potřebujeme, protože nikdo není povinen poskytovat jiným něco, čeho jim není nezbytně třeba, a nedbat vlastních zájmů. Nepůjčit knihu není odsouzeníhodné, pokud ji někdo, i když ne neustále, ale často sám potřebuje a dlouho bez ní nemůže zůstat. Stává se totiž, že mnozí lidé jsou velice horliví, když o knihy žádají, ale velice pomalí při jejich vracení. (...) Někdy se stane, že ten, kdo si knihu vypůjčil, ji půjčí někomu dalšímu, aniž by jejího majitele požádal o svolení, a ten pak třetímu, takže nakonec majitel ani neví, po kom ji má vlastně chtít, řetěz výpůjček se od něho vzdaluje a za knihu už nikdo není zodpovědný." Píše Bonaventura, některé věci, se prostě nemění :D Asi nejlepší mi přišla Gurevičova kapitola "Kupec", ale dobré byly samozřejmě všechny. Nicméně jsem šťastná, že jsem knihu konečně dorazila, už to začínalo být neúnosné...... celý text

Kroniky prachu 2019, Lin Rina

Tahle knížka na mě už nějakou dobu vyskakovala úplně odevšud, tak jsem se podvolila... a stálo to za to. Pravda, zdá se, že nejsem zdaleka tak nadšená jako ostatní. (Omlouvám se, chtěla jsem psát s minimem spoilerů, ale zdá se, že toho u téhle knihy nejsem schopná. Aspoň se snažím být co nejvágnější.) Ani nevím proč, asi je to hlavně tím koncem, kvůli kterému mi to připadá celé trochu nedotažené. Protože dostáváme jen jeden pohled a to je Animant v první osobě, tak přesně nevíme odkud ten problém přišel, dlouho nic, rychle se to vyřeší, konec knihy. Já vlastně nemám ráda knihy, co končí těsně po tom, co se něco vyřeší, protože pak to působí, jako by řešení problémů bylo vlastně jednoduché, jednorázové a bez důsledků. A ještě ke všemu je celá usmiřovací scéna veřejná, což taky nesnáším. Na druhou stranu, pokud pominu posledních padesát stránek, tak to vlastně byla dost bomba. Nezaháčkovalo si mě to tolik jak jsem čekala (ale to je řekla bych tím, že je to příliš YA), ale nemohla jsem ji odložit a četla jsem celou noc. Můj režim mě oficiálně nesnáší... "Byla jsem v životě už na spoustě plesů a jen na málokterém jsem tancovala, protože jsem si ty hodiny radši odseděla někde za závěsem ponořená v knížce." Animant je samozřejmě pro knihomola hrdinkou ideální a Thomas Reed... Co my ženy vidíme na protivných a neslušných mužích? Mám teda různé mini-výtky, ale jsou tak mikroskopické, že by bylo příliš náročné je formulovat. Přirovnání k Pýše a předsudku by mě samotnou nenapadlo, ale jistě máte pravdu, to schéma tam je. To ale není důvod k výtce, řekla bych. Je totiž v každé třetí romanci, ale málokdy je udělané takhle dobře - že ho ani nevidíte. "Dosud jsem byla zamilovaná jen do knížek a trochu také do mandlových sušenek svojí pratety, ale ještě nikdy do žádného muže." Autorka se také snaží do příběhu vnést řadu různých témat - společenské rozdíly, náboženskou nesnášenlivost, feministická témata... A rozhodně palec nahoru za to, je to samozřejmě jen velmi povrchní, ale řekla bych, že úplně dostačující. Co mi přišlo trochu únavné byly neustálé stížnosti na korzety, které jsou dnes synonymem antifeminismu, což je úplný nesmysl. Ano, jsou činnosti, které v korzetu dělat nelze (třeba jako pohodlně se vyspat a vylézt na Mt. Everest), ale má to i své benefity - lepší držení těla, důsledkem čehož je, že člověka nebolí tak snadno záda a může nosit těžší břemena. To je jedno, nejsem expert, ale faktem je, že těsné šněrování nebylo tak populární, jak se nás tahle kniha snaží přesvědčit. "Lidé prostě dělají hrozné věci, ale nemá to nic společného s jejich náboženským zaměřením, ale pouze s tím, že jsou to prostě lidé." Překlad by mohl být lepší... není špatný, ale věty jsou někdy trochu strojené. (Edit: V tomto případě se ale zdá, že problém vznikl už v originále a překladatelka už jenom dělala to nejlepší s tím, co dostala od autorky.) Ale celkově jsem si to moc užila a knížku jsem nemohla odložit. Právě proto mě ale o to víc mrzí těch pár drobností, ale třeba se můj názor trochu vylepší, až si přečtu tu knížku doplňků.... celý text

Petr a Petra 2009, Astrid Lindgren

Krásná knížka o inkluzi ve školství! :D Dobře, dělám si srandu, ale jen trochu... "Paní učitelka byla moc hodná. Dala Petrovi a Petře u truhláře vyrobit dvě malé školní lavice na míru. Postavila je vedle svého stolu. Také dala přidělat v chodbě až skoro u země dva věšáčky na šaty. Protože jak jinak by si Petr s Petrou mohli pověsit své pěkné kabátky?" Celkově jsem moc příjemně překvapená, "Zlodějíček Bubla" mě tak úplně nenadchnul a tohle mi přišlo lepší. Souhlasím s tím, že konec je trochu useklý, na druhou stranu jsem nepřišla na lepší způsob, jak by se to dalo vyřešit...... celý text

Chladnokrevný ničema 2017, Lisa Kleypas

Tentokrát jsem si zvládla přečíst první díl před druhým a užila jsem si je ještě více než poprvé! Kathleen s Devonem mám vlastně hrozně ráda. Historické romance, které píšou o muži, který musí... násilně potlačovat neuvěřitelně silné touhy, které vzhledem k hrdince má mě obvykle neskutečně iritují. Stavějí hrdiny do role jakýchsi hrdinů, za to, že hlavní hrdinku neznásilnili, případně ospravedlňují sexuální styk, na který hrdinka ještě není připravená (ano, dívám se na tebe Vikomt, který mě miloval). Ale tahle kniha to dělá skutečně dobře, protože Devon skutečně dává Kathleen prostor, který potřebuje. Nebo alespoň většinu... A... to je vážně sexy XD Když se jí na začátku nenápadně ptá, jak dlouho, že vdovy musí držet smutek a pak ji skutečně nechá skoro půl roku na pokoji... Přiznávám, že to ve mně vzbudilo přesně ty emoce, které autorka zřejmě zamýšlela. “Those aren't my favorite," Helen admitted. "But I hope to love them someday. Sometimes one must love something before it becomes lovable.” Nechápejte mě špatně, Kathleen mám taky ráda, rozhodně je z těch dvou rozumnější, ale Devon (spolu s Westem) má tak krásný vývoj charakteru. Obzvlášť, když se na to díváte ve světle pozdějších knih, kde vidíte, jak o svoji rodinu pečuje... a srovnáte to s osobou, kterou byl na začátku téhle... *chef's kiss* zkrátka krása. Navíc je celý tenhle díl úžasně rodinný a na to já si potrpím. West patří mezi moje nejoblíbenější postavy série, dvojčata jsou zkrátka geniální a navíc dostaneme začátek romance mezi Helen a Rhysem a... zkrátka naprosto skvělé. Zvyšuji hodnocení :D "Pro gentlemana musí být těžké sehnat peníze bez práce," poznamenala Pandora. "zvlášť, když se o totéž snaží všichni zločinci."... celý text

Svatba s Winterbornem 2017, Lisa Kleypas

Chápu, proč mě minule postavy iritovaly. Samotný pojem "historická romance" totiž garantuje, že dva hlavní hrdinové spolu skončí. (I když se občas bavím představou, že někdo napíše takovou, kde se tak nestane a... ale to by nikdo nevydal XD) Tudíž pokud má jeden z protagonistů nějaké temné tajemství, u kterého je přesvědčený, že když ho tomu druhému řekne, tak ho opustí... Čtenář si spolu s ní(m) nekouše zoufalostí nehty, ale modlí se, aby to už bylo rychle z cesty. Tady to zůstává v cestě téměř až do samotného konce a naopak se to stále stupňuje. Víc to komentovat nebudu, abych nespoilerovala, ale agh! Proč mají (téměř) všechny romance úplně zbytečné závěrečné drama? Nakonec lady Berwicková řekla: "Vy jste asi četla Tolstého." Pandora zamžikala, očividně zaskočená nečekaným sdělením. "Četla," přiznala s užaslým výrazem. "Jak jste to poznala?" "Po četbě Tolstého se žádná mladá žena nechce vdávat. Právě proto jsem nikdy nedovolila žádné ze svých dcer číst ruské romány." Když odhlédnu od tohoto aspektu a od poněkud morálně pochybného začátku knihy (vydírání), tak jsou to protagonisté skvělí. Líbí se mi, že autorka jenom nenapíše, že Rhys pochází z nižší třídy, ale aktivně ukazuje, jak se to projevuje - scéna s košilemi, představa, že čím dražší prsten, tím lepší atd. A všemi podceňovaná citlivá Helen je taky skvělá. Z nějakého důvodu mi Rhys neustále připomínal pana Thorntona ze Severu a Jihu (pozor, ne ze Severu proti Jihu! ). Proto mě neustále mátl jeho chladný vztah s matkou - paní Thorntonová patří z nějakého nepochopitelného důvodu mezi mé nejmilejší postavy. Ale to jsem odbočila... “Obviously he’s courting the entire family,” West told her. “I can’t speak for everyone else, but I for one feel thoroughly wooed.” Celkově skvělé, první a třetí díl se mi líbí víc (omlouvám se, vím, že obecně je tenhle fanoušky asi nejmilovanější), ale v rámci žánru je to stále nadprůměr a... očividně se dost možná k téhle sérii zase někdy vrátím...... celý text

Ďábel na jaře 2017, Lisa Kleypas

Nesnáším svoje hormony, které mě nutí vracet se k historickým romancím v tom nejnevhodnějším období, tuhle už jsem navíc četla (a následně jsem si nemohla pomoct a přečetla jsem znovu i první a druhý díl). Při druhém čtení, s určitým překvapením, kniha znovu obstála. Trochu lituju, že jsem si jí podruhé nepřečetla raději v angličtině, protože české překlady romancí jsou obvykle sešité poněkud rychlou jehlou a ten jazyk byl místy pro mě trochu přehnaný a zdobný... tím nemyslím tu pěknou (i když někdy hraničící s kýčovitou) poetiku se kterou Kleypas píše. “Good God, she really did walk in circles. A pang of tenderness centered in Gabriel’s chest like an ache. He wanted all her circles to lead back to him.” Tentokrát jsem se taky trochu soustředila na to, proč se mi tahle konkrétní romance tak líbí a... dává to úplně smysl, je tu spousta takových těch malých věcí, které ráda vidím a na ničem jiném mi u těhle "odpočinkovějších" knih vlastně nesejde. Pandora je tak trošku feministka, Gabriel je tak trochu dokonalý... Navíc "a teď se musí vzít" je moje guilty plesure (nejen) co se romancí týče, ale tady to navíc mělo i určitý nádech volby, takže se člověk nemusí ani cítit provinile. Taky je skvělé, že Kleypas nestaví svatbu na piedestel jako něco, čeho je třeba dosáhnout, a pak žili šťastně až do smrti, ale svatba je přibližně v polovině knihy a je jasně ukázáno, že na vztahu je třeba pracovat i nadále. Finální drama je samozřejmě brutální (ve směšném stylu), jak je u romancí zvykem, na druhou stranu to umožňuje zapojení Garett a ukazuje to různé psychické důsledky. Asi bych měla přestat logicky argumentovat, pravdou zkrátka je, že jsem na knihách této autorky závislá a tahle je moje oblíbená... Kleypas se oproti většině autorek v žánru snaží psát "čistě" - neromantizuje násilí a toxické vztahy, zajímá se o dobu o které píše, snaží se zahrnout postavy vybočující z normy. To mi připomíná, s jednou scénou mám trochu problém (možná spoiler ohledně sexuálního života hrdinů?). Od začátku knihy je naznačováno, že Gabriel má nějaké "temné touhy", které se s Pandorou zdráhá sdílet. Nikdy to není naplno adresováno, každopádně tahle linie vrcholí ve scéně, kdy Gabriel Pandoru lehce sváže. Problém vnímám v tom, že to s ní předem nijak neprobere, v tu chvíli jsme v jeho hlavě, takže víme, že hrozně řeší, jestli ho dokáže přijmout takového jaký je atd. Ale... no, prostě mi to celé přišlo dost hloupě napsané. Asi to radši nebudu víc rozebírat :D “Well, there was something I once read... It was an astronomy book that said in most of the constellations, the stars don't actually belong together. They only appear to. They look to us as if they're close to each other, but some of them exist in another part of the galaxy altogether. That's how my family was. We seemed to belong to the same group, but we were all very far apart.”... celý text

Mé nepálské trable 2019, Michaela Gautam

(Ach jo, já jsem tak blbá, zas jsem si smazala celý komentář...) Tak úplně nesouhlasím s názorem, že je druhý díl slabší než ten první, jen se na větším prostoru ukazují slabiny, které byly už v jedničce. Na jednu stranu mám k Myshe obrovský obdiv, dokázala toho vážně hodně, poradila si se situacemi, kde já bych se jen nenápadně zhroutila a doufala, že si mě nikdo nevšimne. Na druhou stranu mi ale přijde, že podceňuje určité promýšlení předem. Pravda, po bitvě je každý generál, ale řada z těch problémů se dala předvídat. Vlastně tak úplně nejsem schopná pochopit, jak to Mysha celé zvládla skutečně dát dohromady, když vidím jakým způsobem k některým věcem přistupovala. Jako první díl je tahle kniha neskutečně čtivá a upřímná, věci, které na sebe Mysha napráská... wow, nejsem si jistá, jestli to je obdivuhodná vlastnost nebo určitá forma masochismu. Což mě dostává k dalšímu bodu. V řadě otázek s Myshou v zásadě souhlasím (například co se české adopce týče) a obdivuju ji za to, jak neskutečně aktivní je, nicméně mi přijde, že má v sobě nějaké nedořešené záležitosti, které si tímhle "spasitelstvím kompenzuje." Možná by jí pomohlo si vzít trochu času na sebe a trochu se některým svým psychickým problémům věnovat (ale co já vím, třeba to dělá...). Například sledovat její šílený vztah s Petrem pro mě bylo utrpení, nechápu, jak s takovým člověkem mohla tak dlouho vydržet. A vlastně i u vztahu s Utsavem, mě vůbec nepřekvapovalo, na jak závažné překážky naráželi. Ne, že bych jim to nepřála, ale přišlo mi, že to podcenění té kulturní různosti bylo z jejich strany dost velké... Ale já jsem zas typ, který někdy věci promýšlí až moc, takže to třeba taky přeháním. Myshe do budoucna přeju jen to nejlepší a doufám, že se jí to všechno podaří vybalancovat. Taky nevím, co má pořád s těmi přebytečnými kily, vypadá skvěle :-) No, tato "série"se mezi mé oblíbené knihy nezařadí, nicméně jsem moc zvědavá na kuchařku, tam mám dojem, že bychom si mohly více sednout...... celý text