Jass přečtené 1192

Já, Claudius 1971, Robert Graves

Modlitba za úsměv luny 2002, T. E. Hulme

První kniha čtená v důsledku Hilského "Modernistů" a rozhodně toho nelituji. O T. E. Hulmovi jsem předtím nikdy neslyšela, ale imagistické hnutí mě zaujalo a on napsal první imagistickou báseň... zdálo se mi, že to by mohlo být dobré místo, kde začít... XXX S dvornou úklonou ohnutý strom vzdychl, představím vás svému příteli, slunci. Celý výbor začíná Hulmeovými básněmi, řada z nich je velmi těžko uchopitelná a jiné jsou zas "jen" básněmi všedního okamžiku, obrazy (jako ta uvedená výše), jiné pro plné docenění vyžadují znalosti určitých reálií (viz níže). XXX Raleigh, uvězněn v temné věži, snil o modrém moři, za kterým v podivném tropickém ráji kvetl pižmovník... Po většinu sbírky pro mě platí čím kratší, tím lepší, ovšem básně jednořádkové už byly trochu příliš krátké i na mě... XXX Staré domy kdysi žily lešením a hvizdem dělníků. Pak nastává část esejistická, a pokud se mi do teď zdálo, že je Hulme poněkud výstřední, u esejů jsem dospěla k závěru, že je šílenec... i když... dost možná geniální šílenec... Eseje jsou různých délek, i když průměr je - řekla bych - jedna stránka. Jeden z těch kratších a stravitelnějších sem kompletně přidávám. "Tělo V metru jsem slyšel někoho, jak říká "je mi nanic", a uvědomil jsem si, že všechny naše analogie spirituální i intelektuální jsou odvozeny z čistě tělesných aktů. A co víc, všechny atributy absolutního a abstraktního nejsou skutečně ničím víc (pokud něco vůbec znamenají) než elaboracemi jednoduchých vášní. Veškerá poezie je věcí těla - to jest, aby byla opravdová, musí ovlivňovat tělo." Pro porovnání jsem chtěla přihodit něco víc nepochopitelného, ale... nechce se mi, radši pár dalších zajímavých myšlenek: "Nůž se mi otvírá v kapse, jestliže nějaké kniha tvrdí, že nějaký subjekt lze rozdělit do tří oddělených částí." (Popely) "Absolutno bylo vynalezeno proto, aby smířilo příčiny, jež jsou konfliktní. Ale tyto příčiny jsou nutné a musí být konfliktní, dokonce i v povaze samotné Pravdy. Je zcela absurdní konstruovat jakési absolutno, jež v každé chvíli pouze pomocí umělé gymnastiky zvládá ono usmiřování těchto příčin." (Popely) "Zvířata jsou ve stejném stavu, v jakém byli lidé předtím, než byl vynalezen symbolický jazyk." (Popely) "Filosofie je o lidech v šatech, nikoli o duši člověka." (Popely) "Pravdy neexistují předtím, než je vynalezneme. Odpovídají lidské potřebě ekonomie stejně jako věrouky lidské potřebě víry." (Prostor) "Zdá se, že ta kniha mění svět, ale nic není vzdálenějšího pravdě. Jen otáčí větrného kohouta na věži novým směrem. Libovůle filosofie je zcela nezodpovědná, nejsnadněji měnitelná věc v přírodě a zcela odtržená od přírody. Takže buď skeptický vůči prvnímu entuziasmu, který dává nová idea." (Francouzština) No... to jsem se rozšoupla... ale jak jsem si mezi nimi měla vybrat? Pak následují dokumenty - pár dopisů a doslov překladatele, které nám Hulmeho ukazují v širším kontextu. Bezesporu je to neskutečně zajímavá postava stojící na počátcích modernismu. Myslím, že ještě omrknu jeho další eseje v angličtině, i když si vůbec nejsem jistá, jestli to zvládnu pobrat...... celý text

Ariel aneb Shelleyho život 1973, André Maurois

Asi jsem měla moc vysoká očekávání, nebo jsem chtěla něco úplně jiného... Přiznávám, že mě Shelleyovi fascinují, asi promlouvají k anarchistickému koutku mé duše, nebo... mě snad okouzlují svou neočekávanou a nespoutanou krásou. Smutnou skutečností ovšem je, že tato kniha z toho moc nezachytila a zůstala spíše výčtem událostí než zachycením toho výjimečného ducha... Abych nebyla nespravedlivá, začalo to výborně; v Etonu; popisem člověka, o kterém jsem v životě neslyšela (doktora Keata) a půvabnou karikaturou anglické společnosti. Po chvilce se ale na scéně objeví Percy a pomalu, ale jistě to jde všechno z kopce - abyste totiž věděli, Percy Shelley: vypadá jako dívka, má dívčí půvab, červená se jako dívka, je zženštilý a nešikovný a roztržitý jako žena... upřímně to po chvíli začalo být únavné, chápu, že se nám autor snažil sdělit, že je útlé postavy a jemně pohledný, ale skutečně bylo tohle nutné? V případech kdy Shelley není dívkou je dítětem a to minimálně do poloviny knihy. Chápu, že se autor snažil zdůraznit jeho mládí a v některých situacích to bylo trefné - šestnáctiletá Harriet a devatenáctiletý Percy spolu prchají do Skotska, ale většinou to bylo zkrátka jen rušivé... "Shelley byl nešikovný jako žena, ale dobré vůle." Celkově se zdá, že autorův vztah k něžnému pohlaví je velmi problematický (osobně se po dočtení téhle knihy tedy něžně vůbec necítím). Ráda bych tu zdůraznila, že nejde o nic, co by říkal samotný Shelley případně jiná z postav (k tomu se dostaneme až později), teď mluvím čistě o vypravěči, který příběh nenápadně komentuje. "Stává se zřídka, aby hezké ženy měly zálibu v nebezpečných myšlenkách." nebo "Harriet byla na takovou řeč tuze vnímavá. Byla okouzlující a věděla to. A hezká žena snáší život bez přepychu právě tak těžce, jako chytrý muž podřízené postavení. Pohledy kolemjdoucích jí říkaly o její moci. A věděla, že ta moc je samou svou podstatou pomíjející; jako silný a vyzbrojený národ si touží zajistit své místo ve světě dřív, než své vojáky pošle domů, chce se žena utkat s nepřátelským pohlavím, dřív než ji uchvatitelská těžkopádnost stáří přinutí k mírumilovné rezignaci." Celkově si myslím, že je portrét Harriet trochu problematický, zdá se mi, že se autor snažil zdůraznit její vady aby ospravedlnil to, že ji Percy opustil, a nezapomíná (několikrát) zmínit, že jí připsal vlastní rentu (a ona mu pak "ukradla" i zbytek peněz). Musím ale (poněkud cynicky) přiznat, že na Harriet mi příliš nezáleží. Daleko víc mě trápí mizerně odvedený portrét Mary (ano, je to tu znovu...), chápu, že tohle není biografie Mary Shelleyové, ale... tohle bylo zkrátka ubohé. Mary je tu sice zobrazena jako inteligentní společnice a družka, ale převážně jako žárlivá rašple, matka pochybných kvalit a uštvaná hospodyňka, kterou nezajímá nic jiného než domácnost. Příběh krkolomné publikace "Frankensteina" tu úplně chybí... Mary jako spisovatelka tu téměř zcela chybí. Přitom to byla důležitá část jejich vztahu... Ale abychom byli fér, tak tu z velké chybí i spisovatel Shelley. Několik jeho děl tu sice zmíněno je a často ho vidíme překládat, ale jakákoli souvislost s jeho životem chybí. Ne, že bych byla zastáncem čistě biografického čtení děl, ale přijde mi, že to je jedna z věcí, která může být na biografii spisovatelů nejzajímavější. Shelleyho (ne)ateismu se dostane docela velkého prostoru, anarchismus dostane jeden odstavec, volná láska je pak opatrně ignorována a zastřena láskou platonickou... Shelley je tu zobrazen jako věrný manžel - jak to bylo dneska těžko říct, nicméně Mary podporoval v milostném vztahu s Hoggem (kterému se ona sama bránila), kterážto episoda zde příhodně chybí... (Tudíž pochybuji, že byl některé ze svých manželek zcela věrný, jak je to tu prezentováno.) Je fascinující, že Shelleyho život a názory jsou natolik kontroverzní, že 100 let po jeho smrti Maurois zastírá úplnost jeho názorů. Celkově mám z vyobrazení všech protagonistů poměrně rozporuplné pocity, nicméně jsou tu i části, které nesmírně oceňuji a které mi na Shelleyho nabídly zcela nový úhel pohledu. Shelley sám úplně na mizině si půjčuje aby zaopatřil své přátele, aby zachránil Godwinovo knihkupectví, aby zaplatil pokuty lidí podobného smýšlení (které v životě neviděl), aby mohl dát věno chudé francouzské dívce. Shelley, který jede do Irska pomoci irské revoluci (a "překvapivě" naprosto selhává). Shelley, který se stává vegetariánem, protože nemůže snést myšlenku, že by se podílel na krutém jatečním průmyslu. Shelley, který si tak rád hraje s dětmi svých přátel, ty své všechny postupně ztrácí (to poslední tedy svou vlastní smrtí...). Shelley, který neumí plavat, sedící ve vratkém člunu na rozbouřeném Ženevském jezeře má založené ruce a je naprosto klidný. Shelleyho mrtvola má v jedné kapse Sofokla a v druhé otevřený svazek Keatse, jako by ho až bouře donutila knihu schovat. Shelley posedlý pouštěním papírových lodiček. Shelley, který se na jedné straně snaží uskutečnit svoji utopii je na druhé straně celý svůj život dítětem... Některé stránky Shelleyho osobnosti mě zastihly nepřipravenou. Z nějakého důvodu jsem u něj takhle dobré srdce neočekávala. Musel být neobyčejnou osobností, naivní, ztřeštěnou, výstřední, zároveň věrnou svým vlastním morálním zásadám. Četla jsem tuhle knihu s nadějí, že získám odpovědi na některé své otázky... to se nestalo, místo toho jsem víc zmatená, než kdy předtím a snažím se oddělit, co je Maurois a co už je Shelley. Celkově se ale jedná o snadné a vcelku zajímavé čtení, četby nelituji, ale ani nad ní nijak zvlášť nejásám. Kdyby si autor některé své názory ušetřil, byl by můj celkový dojem pravděpodobně daleko pozitivnější, ale takhle? "Tak jako všichni umělci, i Byron a Shelley tvořili jen proto, aby si vynahradili, že nežijí." Vzhledem k tomu, že Maurois zřejmě zastával tento názor a napsal více knih než Byron se Shelleym dohromady, mi ho je krapet líto...... celý text

Fangirl 2015, Rainbow Rowell

Obvykle každý nový rok začínám některou svou oblíbenou knihou, tentokrát jsem to ale s tím vším náporem nějak nezvládla... Lepší pozdě, než nikdy... Nikdy bych nechtěla tvrdit, že je tahle kniha dokonalá, ale je to kniha, kterou jsem ve svém životě potřebovala a přečetla jsem ji přesně v tu pravou chvíli. Cather je hrdinka se kterou neuvěřitelně souzním (takže bych jí pochopitelně občas ráda něčím vzala po hlavě), ale nepodobá se mi natolik, aby mě to rozčilovalo (protože kdo by chtěl číst knihu o sobě?). "She finished getting ready with plenty of time to eat breakfast, but didn't feel up to braving the dining hall; she still didn't know where it was, or how it worked... In new situations, all the trickiest rules are the ones nobody bothers to explain to you. (And the ones you can't google.) Like, where does the line start? What food can you take? Where are you supposed to stand, then where are you supposed to sit? Where do you go when you're done, why is everyone watching you? ... Bah." A pak je tu Levi, dokonalý muž, který ale má své chyby. "What's the plan?" she asked. He grinned. "My plan is to do things that make you want to hang out with me again tomorrow. What's your plan?" "I'm going to try not to make an ass of myself." He grinned. "So we're all set." Navíc pokaždé zapomenu, jak moc miluju Reagan a její přátelství s Cath. "I feel sorry for you, and I'm going to be your friend." "I don't want to be your friend," Cath said as sternly as she could. "I like that we're not friends." " Me too," Reagan said. "I'm sorry you ruined it by being so pathetic." Celá linka s profesorkou Piper je tak dobrá a tak uvěřitelná. A stejně tak ta s Nickem. Ne, že bych si jejich četbu nějak zvlášť užívala, ale to je proto, že mi až příliš připomínají realitu. Rodinná zápletka mě pak baví asi nejmíň, ale taky je dobře napsaná a bezpochyby je dobře, že tu je. "But once she was standing in Professor Piper's office, and Professor Piper was Blue Fairy-smiling at her, Cath couldn't say it out loud. This is so obviously about me needing a mother figure, she thought, disgusted with herself. I wonder if I'm going to get swoony around middle-aged women until I am one." Celkově tahle kniha obsahuje spoustu skvělých myšlenek, které ke mně promlouvají a humoru, který si nejde než zamilovat. A při tomhle čtení jsem zjistila, že obálku kreslila Noelle Stevenson aka autorka Nimony - což mě přimělo přemýšlet zároveň nad Bazem a Simonem a Temnotajem a Zlatobříškem a... wow, jaktože jsem to neviděla hned? Osobně mi tu úryvky ze Simona vůbec nevadily, do textu se úžasně hodí (i když je pravda, že při minulých re-readincích, jsem je většinou přeskakovala) a... stále spokojenost (očividně), ze své knihovničky jí rozhodně zatím nevyhošťuji...... celý text

Odpoutaný Prométheus 2018, Percy Bysshe Shelley

Už dlouho jsem nemusela nějakou knihu nechat tak dlouho odležet před sepsáním komentáře, ale vůbec jsem si nebyla jistá, co že si to vlastně myslím... Předně je asi potřeba říct, že tohle není snadné dílo, zavádí svojí délkou a... nevím čím ještě, ale tváří se nevině a jednoduše, přičemž není ani jedno. Osobně jsem se v knize úplně ztratila a příliš mi nepomohlo ani když jsem si přečetla shrnutí... Jak to vyjádřil sám autor: "Mluvíš slova tak vzdušná, nevnímám je." Vzhledem k místnímu naladění začnu klady. Začátek je vynikající, Prométheus je pro moderního čtenáře velmi přitažlivou postavou - pro mě bylo obzvlášť fascinující ho sledovat, protože se mi zase pár teček propojila. (Ano, vím, že bych měla Shelleyho přestat číst jako komentář k dílu jeho manželky...) Přijde mi fascinující, jak jsou jejich díla částečně vrostlá do sebe. Přijde mi fascinující, že po vydání "Frankenstein or Modern Prometheus" začíná Shelley pracovat na svém vlastním Prométheovi. Přijde mi fascinující, že i tady se vyskytují Miltonovská témata. Podobnost Prométhea a Satana je neskutečně zajímavá... obzvlášť proto, že další koho Shelley do této rovnice přidává je Ježíš - Ježíš pomalu umírající na kříži se překrývá s Prométheem přikovaným ke skále zatímco je rván fúriemi. Je zajímavé, že zatímco Frankenstein/Prométheus/Satan Mary Shellyové, který Bohu krade klíč od života je šedou až spíše nesympatickou postavou, Prométheus Shelleyho je tu hrdinou, ač velmi vymykajícím se hrdinskému stereotypu. Furie: " Vidíš ten symbol? Ti, kdo pro lidstvo v okovech, křivdách, pohrdání trpí, sobě i lidstvu tisíckrát víc škodí." Osobně část s fúriemi považuji za asi nejlepší z celého díla. Jenomže jak už bylo řečeno níže, pak se celý příběh poněkud rozplizne. Myslím, že Shelley svého čtenáře poněkud přecenil - ale možná je to také tím, že dnešní čtenář už zkrátka o některých věcech nemá takové povědomí - kupříkladu postava Demogorgona mě osobně zmátla, protože jsem o něm předtím neslyšela. Celkově musím přiznat, že velký požitek z čtení mi to nepřineslo, nicméně se domnívám, že je to z důvodů daleko komplikovanějších, než navrhují komentáře níže. Co se týče otázky, jak toto dílo mohlo být napsáno 30 let po Velké Francouzské revoluci - tohle dílo je reakcí a kritikou VFR :-) Shelley tu kritizuje nahrazování jednoho tyrana druhým (Saturna Jupiterem) a navrhuje anarchistické řešení... Je to naivní? Jistě... ale jeho myšlenku/filosofii to předává. Otázka kladnosti Demogorgona už je trochu zajímavější. Osobně se domnívám, že Shelley zkrátka hledal někoho s potenciálem být mocnější než Jupiter (ostatně využít věštbu ohledně Thetis ke změně celého příběhu považuji z Shelleyho strany za geniální) a kdo se pro takovou roli hodí lépe než síla jejíž samotné jméno je tabu. Stále mám ale pocit, že jsem byla schopná vstřebat možná tak 20% celého díla a zbytek mi proklouzl mezi prsty. Četla jsem Valjův překlad a oproti originálu jsou tam určité nepřesnosti (nevím jak moc, na jednu jsem přišla docela náhodou, ale byla to taková školácká chyba, která mě moc nepovzbuzuje...). Přestože hra není primárně určená k divadelní produkci, bych ji docela ráda viděla na jevišti, myslím, že v nějakém inteligentním moderním zpracování s pár škrty a pár přílepky by to mohl být úžasný zážitek... "Ohyzdná maska spadla. Člověk je svoboden, neomezen, bez vládců, bez národností, nerovností, tříd, bez bohoslužeb, hrůzy, titulů, svůj vlastní král a moudrý, spravedlivý."... celý text

Frida Kahlo: Ilustrovaný životopis 2019, María Hesse

Původně jsem si od autorky vyhlídla jinou knihu ("Slast"), ale tu u nás v knihovně ještě nemají, a tak jsem se rozhodla vyzkoušet tuhle a rozhodně nelituji. O Fridě Kahlo jsem toho moc nevěděla, takže v rámci množství informací byla tahle kniha ideální. A ilustrace jsou nádhernými variacemi na Fridiny vlastní obrazy. Vizuálně je tahle knížka nádherná. Co se týče kurzívového fontu Fridiných deníků, přidávám se k názoru, že to nebyla nejšťastnější volba. Osobně mi to příliš nevadilo (s výjimkou španělských slov, tam jsem měla trochu problém), ale pro dyslektiky se obávám, že to bude pravděpodobně zcela nečitelné, což je škoda, vzhledem k tomu, že tohle by jinak byla ideální kniha pro nečtenáře. (Ohledně často zmiňovaného "z", takhle se "z" dříve psalo a mě to vlastně hrozně potěšilo, protože to knize dodává určitý šmrnc, ale měli zvolit trochu zřetelnější linie...) "Obestavět zdí své vlastní utrpení znamená riskovat, že tě začne požírat zevnitř. - Frida Kahlo Já mám ale přeci jen problém trochu jiný, a to autorčinu neschopnost rozlišovat mezi pravou a levou. Několikrát je explicitně řečeno, že je to Fridina pravá noha, která je "nemocná", a přesto, na všech ilustracích (kromě jedné, kde je jiný úhel pohledu) je jako nemocná zobrazená noha levá. A to včetně té, kde jsou jen její boty... Tohle je samozřejmě výtka velmi povrchní, ale neskutečně mě to iritovalo a neustále přitahovalo moji pozornost. Další drobnou výtkou by pak bylo, že přesto, že autorka píše, že v posledních letech života byly jejími milenkami hlavně ženy, tak ze zobrazených deseti milenců jsou tu ženy jen dvě... Nicméně to může mít logické vysvětlení. "Doufám, že odchod bude radostný a že se již nikdy nevrátím." Celkově velmi zajímavá a inspirativní kniha zobrazující jeden nevšední život. O ženě neuvěřitelně plné života uvězněné v pomalu umírajícím těle.... celý text

Modernisté 1995, Martin Hilský

Na začátek bych asi měla říct, že pan profesor Hilský, patří mezi lidi, ke kterým velmi vzhlížím a proto u tohoto komentáře o nějaké objektivitě nemůže být řeč. Přesto mi věřte, když říkám, že tahle kniha je skvělá. (A také právem náleží do mých nejvýhodnějších životních koupí - za pět korun vyřazená z knihovny...) "Teorii vědomí vycházející z představy oddělitelných, po sobě následujících myšlenek pokládal za stejně absurdní jako představu, že řeka se skládá z kbelíků vody." Komentátor pode mnou má jistě pravdu, když píše, že určitá základní literární znalost je u tohoto díla nutná. Nicméně myslím, že běžné středoškolské vzdělání je k tomu naprosto dostačující a četba samotných děl předem, není nutná. (Sama jsem před začátkem čtení četla jen povídku "Skvrna na zdi" a v průběhu pak dalších pár menších děl od Woolf.) Sama mám tedy jen zkušenost se čtením této knihy "před", nicméně myslím, že velmi nápomocná může být i "po" a osobně jsem si jistá, že do ní pravidelně budu nahlížet. "Rozdíl mezi konzervativním veršem a vers libre [=volný verš ] neexistuje, protože je pouze dobrý verš, špatný verš a chaos." Knihu jistě nelze vnímat, jako vyčerpávající příručku, ani začátečnický úvod. Nicméně ji lze vnímat jako krásný text a jakýsi rozcestník. Znala jsem všechny autory, které kniha zmiňovala? V žádném případě. Cítila jsem potřebu si je všechny vyhledat? Ne. Nicméně několikrát se tak stalo. Nevzpomínám si, že bych do teď kdy slyšela o imagismu a teď už mám na seznamu několik imagistických sbírek. Stejně tak má kniha úžasně zpracovanou bibliografii, Hilský trefil přesně tu správnou rovnováhu "základních informací" a "zábavných informací", která činí knihu srozumitelnou, ale zároveň velmi zajímavou. (Například odkaz na knihu srovnávající Petra Pana se Scouting for Boys; o viktoriálské sexualitě a pornografii; a pár zajímavých biografií.) Zkrátka je to text, z kterého se dá snadno posunout někam dál (ať už řekou odbornou, nebo beletristickou). "Všechno záleží na pauze - na přirozené pauze, na přirozeném prodlévání hlasu v souladu s emocí - poezii dělá skrytá emocionální struktura, ne vnější forma." Jisté rozdíly mezi kapitolami tu jistě jsou, ale nepřišly mi nutně kvalitativní, spíš formální. Kapitola o Virginii Woolfové je jistě napsána odlišně od těch ostatních a trochu mě mrzelo, že se tu Hilský více nezaměřil na konkrétní díla, nicméně je to volba smysluplná a já ji zcela respektuji. Bylo to také při popisu stylu a samotné Virginie, kdy mi došlo, jak vynikající je samotný Hilský spisovatel, jak mistrovsky zvládne v pár větách zachytit charakter těchto mimořádných individuí. Jak všestranně i s jejich chybami je zvládne zachytit a pak je čtenáři opatrně ukázat, jako světlušku, kterou právě zachytil do dlaní, a dát mu tak možnost se rozhodnout, jestli si od daného autora chce něco přečíst (z tohoto hlediska považuji právě kapitolu Woolfové a Lawrence za mistrovské). "Povídka Zahrady v Kew je, stejně jako všechny nejlepší romány Virginie Woolfové, básnickou prózou tkanou ze světla, prózou tak lehounkou, že bychom ji mohli odfouknout, tak nepostižitelnou, že se málem rozplývá před očima. Jestliže se tak nestane, pak především proto, že v ní leze onen malý velký aranžér - hlemýžď." Z celé knihy navíc sálá neskutečná láska k literatuře, díky které jsem se v ní cítila jako doma. Četba téhle knihy pro mě vlastně byla trochu jako rozhovor s přítelem, který se mi snaží doporučit knihy, aniž by mě tahal za nos. Na četbu Lawrence jsem stihla během jeho kapitoly změnit názor minimálně pětkrát, ale teď alespoň vím, kterou knihou od něj bych potenciálně začala a co mám čekat. "I nic je něco, začne-li se o tom psát, Nebo mluvit. Nebo třeba jenom přemýšlet." Nové vydání prý už neobsahuje "Postmoderní postscriptum" (píše se to v recenzi připnuté i zde na DK, rozhodně doporučuji, pokud chcete víc informací) osobně se domnívám, že je to škoda, protože celou knihu ukončuje krásným způsobem. Řadou otázek s velmi málo odpověďmi. A myslím, že otázky jsou to velice dobré. Minimálně mně pomohly nahlédnout současnou literární situaci zas trochu z jiného úhlu. (Asi nejsou nijak přelomové, ale některé z nich jsem si sama nepoložila...) "V domácnosti Salmana Rushdieho bylo zvykem líbat posvátné knihy. Salman Rushdie však již od dětství líbal všechny knihy bez rozdílu: slovníky, atlasy, laciné románky, seriály comics, výjimečně i telefonní seznamy." Jednu výtku/poznámku bych přeci jen měla, týká se věty: "Shakespeare zacházel s relativností lidského času dávno předtím, než tato relativita našla vyjádření ve filosofii, ...". Shakespearovi ráda přiznám, že jeho vyjádření relativity je nejkrásnější s jakým jsem se setkala, ale k prvenství má bohužel daleko. Neodvažuji se tvrdit, kdo byl první (koneckonců, ani Hilský netvrdil, že byl první, jen že předběhl filosofy, sociology i přírodovědce), ale o určité relativitě mluví už Platón ve svém dialogu Politikos. Rozlišuje tam mezi měřičstvím podmíněným (srovnávání velikostí mezi sebou navzájem; užívá relativní měřítko) a nepodmíněným (které používá pravou míru a srovnává se konceptem zdlouhavosti). Ale tenhle jeden přešlap panu profesorovi s klidem odpustím. (Navíc chápu, že se snažil říct něco trochu jiného... ) "Může báseň být, aniž by znamenala? Může být bytí bez významu?" Celkově s klidným svědomím doporučuji, jsem nadšená.... celý text

Chryzantémy ze země zelených hor 1976, * antologie

Mám pro asijskou poezii slabost, a tak jsem samozřejmě sáhla i po téhle sbírce, která pravděpodobně pochází z knihovny jedné z mých prababiček. "Na každém písmenu suší slzy má ruka malá. Jako bych štětcem a tuší krajinu malovala. Až budeš číst ty tahy, čti i ten pláč, můj drahý..." - Neznámá autorka Starokorejská poezie jistě srovnání s tou japonskou i čínskou ustojí. Pravda, "Pár much a já" (výbor japonských haiku) nebo "Jizvy rosy" (soubor básní čínské autorky Li Čching-čao) se mi líbily krapet víc, ale i tohle bylo moc pěkné a ke korejské poezii se jistě zase někdy vrátím. "V noci byl vítr, budil ze sna děti a srážel z broskví křehké lupeny. Chlapec vzal metlu, stála u stěny, a zamést chce ty květy jako smetí. Nezametej je, dokud nejsou zvadlé, vždyť jsou to květy - i když na zem spadlé!" -Čong Min-Gjo Myslím, že jedním z důvodů, proč jsem si to neužila "tolik" je, že překlad místy trochu skřípá a nutí člověka do nepřirozené formulace. Nicméně to je jen můj osobní dojem. Básně jsou řazeny volně tématicky a celkově z mé strany převažuje spokojenost. Některé zkušenosti jsou skutečně nadčasové... "Čekám. Jak ozvěna zní štěkot psa v mé sny. Otevírám proutěná vrátka. Jen překrásný měsíc je nad horami. Proč štěkáš, pse? Jsme sami." - Čchon Gym P.S. Básně obhajující barvení vlasů (u mužů) mě pobavily :-)... celý text

Hadí hlava 2009, Anthony Horowitz

Už když jsem s touhle sérií začínala, tak jsem balancovala na hraně cílové skupiny, ale teď už jsem úplně mimo... Berte proto můj komentář s rezervou, pro (nejen) kluky okolo 12 let si myslím je tato série ideální a tato kniha z toho není výjimkou, ale na mě už to bylo prostě trochu... eh. Zaprvé je od začátku jasné, jak se to všechno bude vyvíjet, což by nevadilo, pokud by tam byl nějaký jiný zajímavý aspekt, na který bych se mohla soustředit, ale ten tam bohužel nebyl... Nebylo to ale pro nedostatek potenciálu, tenhle díl je v řadě aspektů daleko vážnější než jeho předchůdci (ze kterých si zas až tolik nepamatuju, takže to berte s rezervou...), jedním z ústředních témat je pašování a obchod s lidmi, a kdyby autor knihu psal po uprchlické krizi, tak bych si neodpustila komentář, že mohl trochu přitlačit na pilu (popsané je to sice poměrně drsně, ale řekla bych, že je to stále poměrně vzdálené od skutečnosti), ale to není ten případ... a tohle je kniha pro děti... Takže bych asi spíš měla ocenit fakt, že se podobným tématem vůbec zabýval. Přesto bych si přála, aby bylo tohle téma v knize centrálnější a některé jiné linky bych s klidem v duši vyškrtla. Víc asi nemám co dodat, konečně se dozvídáme, jak Alexovi rodiče zemřeli a pár dalších věcí z minulosti, ale celkově to na mě působilo ploše. Padouch byl opět spíše karikaturou než čímkoli jiným... Alex znovu prokazuje neuvěřitelně špatný úsudek, což bych mu i odpustila, vzhledem k tomu, že je mu jen 14, nicméně fakt, že je za své špatné volby často chválen dospělými celé odpuštění poněkud zakaluje. Celkově u mě převažuje zklamání, ale to rozhodně není chyba čistě knihy. Neřekla bych, že je kniha horší než ostatní díly série (jak by se dalo usuzovat z mého hodnocení), spíše mi momentálně nesedla a měla jsem relativně vysoká očekávání...... celý text

Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou 2007, Petr Sís

Za mě celkově rozhodně ano, pěkná kresba jak je u Síse zvykem, jednoduše vyprávěný příběh, deníkové zápisy, vypíchnutí některých větších událostí... rozhodně dětská publikace hodná pozornosti. Mám pár připomínek, ale řekla bych, že jsou všechny odůvodnitelné právě cílovou skupinou... Osobně jsem se z knihy moc nového nedozvěděla (vlastně myslím, že nic, ale nikdy neříkej nic...). Nicméně to je asi dobře, kdyby toho v knize bylo víc, tak by byly děti myslím přehlcené a někdy je méně více. (Už tak byli u deníkových pasáží moji mladší spolučtenáři dost vyřízení.) Slyšela jsem v komentářích výtky typu. "Vážně to bylo tak hrozné? Moje zkušenost je trochu jiná..." moje dojmy byly vlastně přesně opačné, moje zkušenost je žádná, protože jsem ještě nebyla na světě, ale moji prarodiče z jedné strany jsou chartisté a rodinné historky jsou proto poněkud drsnější (vyrovnává to druhá strana rodiny kovaných komunistů...). Z toho důvodu mi tam trochu chyběla zmínka toho, jak byl Petr v privilegovaném postavení... Nicméně, abych odpověděla na opačnou výtku ostatních, tak tu svoji. Je to individuální příběh, příběh jedince a jako takový je validní. Sobě bych navíc dodala, že je to příběh pro děti, a proto je dobře, že to je poměrně něžná verze. (I když... v rámci tématu samozřejmě... jde spíš o to, že nic není příliš explicitní a podrobné.) Zjednodušenou charakteristiku špatného Východu a dokonalého Západu jsem si sama při čtení neuvědomila, i když při pohledu zpět musím přiznat, že na tom něco je. Sama jsem velkým odpůrcem zjednodušování a souhlasím, že to jistě šlo udělat trochu lépe. Na druhou stranu... je to kniha pro děti, která se snaží předat určitou zkušenost a v rámci té zkušenosti autor jistě tyto pocity zažíval. Celkově to pro mě není důvod proč knihu nedoporučit. "Ptačí sněm" se mi asi líbil krapet víc, ale srovnávat ty dvě knihy je poněkud nesmyslné...... celý text

Skromný návrh 1930, Jonathan Swift

Mám Swifta moc ráda, Gulliverovy cesty se mi líbily jak na základce tak na střední a na tenhle jeho kontroverzní pamflet už jsem si brousila zuby nějakou dobu. Předně bych ráda řekla, že to rozhodně není četba pro každého a rozhodně se tedy neztotožňuji s některými komentáři, kteří doporučují všem. (Kupříkladu bych pamflet rozhodně nedoporučovala čerstvým matkám... a asi ani otcům. Případně lidem, kteří v sobě nemají kapku smyslu pro černý humor.) Osobně se mi to ale líbilo, Swift má takový řízný styl, který mi sedí a promyšlené to měl do detailů. Místy to na mě ale bylo trochu moc (řekněme, že mám velmi obraznou představivost a pokud jste někdy připravovali k pečení celého králíka a zdálo se vám, že tak trochu vypadá jako malé dítě, pak asi chápete....). Celkově je to jak zajímavé svědectví o Swiftově době, tak povedený literární počin. Doporučuji, ale jak jsem řekla, není to čtení pro každého...... celý text

Anna v Glene St. Mary 1994, Lucy Maud Montgomery

Zápis téhle knihy na DK mě mate, zaprvé si myslím, že je tu omylem popis předchozího dílu - anotace moc nesedí a navíc je v ní napsáno, že jde o díl šestý, když jde o díl sedmý. Zadruhé, vážně má kniha jen 200 stránek? Moje anglické vydání má 317, písmena jsou docela velká, takže to není nemožné, ale... o třetinu kratší? Poslední poznámka už nemá s DK nic společného, ale koho napadlo přeložit "Rainbow Valley" jako "Anna v Glene St. Mary", vážně, tenhle díl už není o Anně skoro vůbec a ač jsem byla ze začátku k názvu poněkud skeptická "Rainbow Valley" sedí k téhle knížce dokonale. Když už jsem u těchto technických stížností, tak bych snad ještě mohla vyjádřit své nepochopení nad faktem, že v Puffinovské edici vyšlo jen prvních šest dílů a poslední dva jsem si tedy musela pořídit od Virago Modern Classics, které... nesedí tam pěkně do ruky a jsou o něco kýčovitější, ale prakticky jim nemám moc co vytknout. Ale, ke knížce samé... "...They love it [Rainbow Valley] above every spot on earth. Even the maple grove doesn't rival it in their affections." "I am afraid they love it too well," said Susan gloomily. "Little Jem said once he would rather go to the Rainbow Valley than to heaven when he died, and that was not a proper remark." Po předchozím dílu, který mi moc nesedl, jsem měla nízká očekávání. A ty tenhle díl naprosto rozmetal... Tohle bylo naprosto perfektní, za mě s přehledem druhá nejlepší kniha v sérii (skoro mám nutkání si znovu přečíst první díl, protože si nejsem jistá, jestli mohl být lepší než tenhle...). Taky mi zodpovídá otázku, která po posledním díle přetrvávala - a to, že knížka na mě nepůsobila depresivně kvůli všem "pohřebním věcem", protože těch je tu také přehršel a pocit jsem z toho měla docela jiný. "I've always thought graveyards must be delightful places to play in." "Oh, no, you did not, Mrs Dr dear," said loyal Susan, determined to protect Anne from herself. "You have too much good sense and decorum." V tomhle díle jsem si bytostně uvědomila, jak perfektně píše Maud svoje postavy (nedávno na procházce jarní krajinou jsem s autorkou dosáhla zvláštního niterného spříznění a adresovat ji Montgomery už mi nepřijde správné...). Zatímco v Anně z Inglesidu mě postavy dětí trochu rozčilovaly, protože mi přišli nerealistické, tady... autorka minimalistickými tahy pera zachytila skutečné děti i dospělé. Každý je jiný a přesto cítíte, že patří k sobě. Aniž bych byla konkrétní, tak v tomhle díle například dojde k další adopci a... osobně jsem z toho měla silný dojem správnosti (ti tři k sobě zkrátka patří). "A handsome rooster like Adam is just as nice a pet as a dog or cat, I think," she said. "If he was a canary nobody would wonder. And I brought him up from a little, wee, yellow chicken. Mrs Johnson at Maywater gave him to me. A weasel had killed all his brothers and sisters. I called him after her husband. I never liked dolls or cats. Cats are too sneaky and dolls are dead." A stejná věc platí i pro dvě vedlejší romantické linky, kdy (teda mluvím hlavně o té první) jsem od první scény měla utkvělý pocit, že k sobě ti dva zkrátka patří, jako by do sebe zapadly dva kousky puzzle. Až mě to samotnou překvapuje, jak si mě ti dva získali... V druhé polovině je to sice trochu překombinované, ale celkově... za mě ano. "It is never quite safe to think we have done with life. When we imagine we have finished our story fate has a trick of turning the page and showing us yet another chapter. These two people each thought their hearts belonged irrevocably to the past; but they both found their walk up that hill very pleasant." Abych se ale dostala k tomu, co tenhle díl dělá tak jiným od těch ostatních - tenhle díl má jako jediný ucelený příběh. Pravda, pořád tu máme krátké episody, ale všechny episody sledují určitou linii. Asi víc než co jiného, je to příběh dětí z fary na které městečko klade nespravedlivě vysoké nároky a které by se snad i chtěly slušně chovat, ale nevědí jak. Některé pasáže mi jednoduše lámaly srdce... a, no bylo to krásné. A pak je tu druhá linie "předpovídající" první světovou válku (autorka už to píše po ní, ale děj se odehrává před ní) a to knize dodává další rovinu smutku, protože je tu zároveň určitá naivita, naivita toho, že nic horšího než první světová válka už se stát nemůže... "I'll sew the buttons on in a jiffy," said Mary. "Not on Sunday," said Una, shocked. "Sure. The better the day the better the deed. You just gimme a needle and thread and look the other way if you're squemish." Ta stínová přítomnost války také knize dodává určitý pocit dospívání a konce dětství a celkové vyznění knihy je vlastně hodně smutné. Rozhodně to není veselá kniha, ale ani není depresivní jako díl předchozí, je to kniha smutná krásně a čistě. (Dává to smysl?) Jednotlivé pasáže jsou často opět poněkud výchovné, jak je autorčiným zvykem, ale to plynutí knihy vůbec neruší. Za mě jednoznačně krása, k téhle se určitě budu vracet. "Wilson has some fancy name for it, but I call it macanaccady. Anything I can't analyze in the eating line I call macanaccady and anything wet that puzzles me I call shallamagouslem." P.S. Osobně mi dodání dalších dětským protagonistů a přesun pozornosti od Blythů vůbec nevadil... vlastně mi naopak přišlo, že to příběhu prospělo, ale rozumím, že to pro některé čtenáře může být zklamáním... P.P.S. Shirley musí skutečně být neskutečně hodné dítě, protože kromě začáteční zmínky už o něm neslyšíme. Ale abych byla spravedlivá, tak ani Rilla tu nemá význačnou roli... přesto je tohle opomíjení jednoho dítěte dost podivné...... celý text

Nebožka Smrt 1963, Karel Šiktanc

Se Šiktancem jsme stále ještě nenašli společnou řeč, při četbě jeho poezie cítím, jak mi něco uniká, ale ještě jsem nepřišla na to, jak to napravit. Ale styl má krásný, to se musí nechat, jeho básně jsou na mě sice krapet dlouhé, ale mají úžasnou kadenci (trochu jako ty Villonovy) díky které mám dojem, že mi tepou celým tělem. "...Nehledejte hrob Oskara Kričaka. Je na něm sníh. Sníh prach. Sníh kámen. Mletá slída. A zemi, v které spí, říkají Antarktida. ..." Vezměte si třeba tohle, je to krásné, ale kdo je Oskar Kričak? Googlení ze začátku nenabídlo žádný uspokojivý výsledek, jmen je tam daleko víc a na žádné z nich nic... až to poslední, Oldřich Kostka, přineslo kýžený výsledek. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Kostka) Ve zkratce byl Kostka člen sovětské výpravy na Antarktidu, kde na stanici vypukl požár a jedenáct členů na jeho následky zemřelo. Mám ale pocit, že to vyvolává více otázek než to zodpovídá. Zaprvé, báseň se jmenuje "Báseň osmi", ale lidí tam uhořelo 11, proč tři z nich nejmenuje? Zadruhé wikipedie tvrdí, že byl případ komunistickou stranou tajen a bylo zakázáno o něm hovořit v médiích, přesto ale tato báseň roku 63 vyšla s předsádkou, která je zřetelně prostranická ("...Patří k nim úcta k dělnosti a družnosti, sourozenectví s reálnými hmatatelnými předměty, které nezklamou, ani když selžou příliš velká slova. ..."). Hádám, že se jen snažím říct, že vůbec získat kontext, kteří Šiktancovi doboví čtenáři pravděpodobně běžně měli, není snadné a četba je to tedy nutně neuspokojující... "...Bylo bylo Bylo loni Bylo bílo Bily zvony Toho roku někdo volá Někdo v olších skáče se zdi Běží běží přes přejezdy V loužích hvězdy V loužích kola..." Na druhou stranu pro mě jeho básně mají určité kouzlo, jak to dle mého názoru celkem přesně popsala předsádka "...prokázal Šiktanc i v této knize vytříbený kompoziční smysl, cit pro pravou míru patosu i onu schopnost zvláštní polyfonie, jíž jeho básně dostávají podobu dramatických skladeb." Samotnou by mě zřejmě nikdy nenapadlo básně jako polyfonické popsat, ale sedí to přesně... Příště asi zkusím nějakou ze sbírek novějších... (Hodnotím jen třemi hvězdičkami, protože "Jak se trhá srdce" mi přece jen přišlo o něco lepší... ale rozhodně bych neřekla, že je tahle sbírka špatná...)... celý text

Pyramídy 2008, Terry Pratchett

S Prachettovými knihami mám zvláštní vztah. Hrozně mě baví jeho smysl pro humor, ale ve výsledku mi v jeho knihách vždycky něco schází (mám ale dojem, že chyba je v tomto případě spíše na mé straně...). Začátek knihy mě chytnul, ale první dvě třetiny jsou bezpochyby trochu slabší (pořád velmi zábavné) - v tomhle bodě jsem knihu proložila několika dalšími a když jsem se k ní vrátila měla jsem pocit, jako by mi ji někdo vyměnil, poslední třetiny téhle knihy patří mezi to nejlepší co jsem od Pratchetta četla, přestože (nebo právě proto?) si beze studu utahuje ze Zenóna... "Několik kroků od nich byla na jedné duně tabule, na které bylo v několika jazycích napsáno: AXIOMICKÁ ZKUŠEBNÍ STANICE. Pod tímto nápisem bylo menším písmem: POZOR - NEDOŘEŠENÉ POSTULÁTY." Ve výsledku ale asi vůbec není překvapivé, že se mi tahle knížka líbila asi nejvíc (v ukrutném zápasu se "Soudnými sestrami"), protože si přece jen utahuje z něčeho o čem něco málo vím (i když se mi místy zdálo, že vtipy jdou trochu po povrchu... jenže pak už by to hádám bylo pro většinu čtenářů příliš "niche"...). "Řekl bych, že je to tím šokem," prohlásil jeden kněží. "Víte, jeho cesty byly vždy tak neměnné!" Všichni ostatní se snažili co nejrychleji dokázat, že i oni by mohli něco poradit. "Podejte mu někdo sklenici vody!" "Natáhněte mu přes hlavu papírový sáček!" "Obětujte mu pod nosem kuře!" Mrzí mě, že tenhle díl není v audioformátu, protože jinak bych se k němu určitě občas vracela. (Zeměplošské knihy jsou jediné, kterým v audiu dávám přednost...) No, nevadí, za mě určitě jedna z lepších Prachettových knih, ale jsem pořád celkem na začátku... EDIT: Pardon, dopustila jsem se mystifikace! Jsem jen mizerný hledač a audio existuje... "Byla to ta proklatá dřevěná kráva nebo co," pokračoval Xeno. "Nikdy nám to neodpustili." P.S. Můžete mi někdo vysvětlit proč je jméno "Ibid" přeloženo jako "Okolik"? V angličtině jsem ten vtip pochopila okamžitě, ale v češtině ho stále nevidím... Z toho důvodu přidávám ještě jeden citát, kterého jsem si v českém překladu vůbec nevšimla, přestože je skvělý... “The trouble with you, Ibid,” he said, “is that you think you’re the biggest bloody authority on everything.”... celý text

Citlivka 2019, Percy Bysshe Shelley

Mám s dlouhými básněmi problém... není to nijak osobní, ale zkrátka mám problém udržet tak dlouho pozornost (osvědčenou strategií je předčítat nahlas, ale... to se mi vždycky nechce...). Takže Shelleyho báseň už ke mně přistupovala s jistým handicapem. Myšlenka, která po první stránce převažovala byla; tohle napsal stejný autor jako "Love's Philosophy"? A tahle myšlenka u mě podstatnou část četby přetrvávala, i když jsem se ji snažila odstrkovat, jako nepodstatnou. "I růže jak nymfy, když v lázeň jdou A obnaží hruď svou plamennou A odhalují, závoj po závoji, Laskání vzduchu nahou duši svoji;" V podstatě až po přečtení přišla myšlenka zajímavější. Především zásluhou popisku v knihovně: "...byla napsána roku 1820 krátce po smrti autorova dítěte." Smrti... 1820.... (!!!) To je obraz toho, jak se mi rozsvítilo. Proč? No, protože Frankenstein vyšel v roce 1818. Asi nelze úplně tvrdit, že obě díla inspirovaly úplně stejné události, protože Shelleyovi mezi roky 1815 a 1819 ztratili tři děti (a osobně se domnívám, že zatímco Frankensteina inspirovala smrt jejich první dcery Clary, Citlivku... spíše ovlivnila smrt druhé Clary a "Willmouse".). Přesto... tyto dva texty reagují na to stejné trauma a... společně vytvářejí nečekaný obraz a kontrast. Není snadné to vyjádřit slovy. Kde je Frankenstein plný syrové bolesti, tam je Citlivka nesmělá, plná opatrně vyumělkovaných emocí. Tím nechci říct, že Shelleyho bolest není upřímná, chci jen říct, že ani ve své vlastní básni si netroufne svému smutku dát volnost a být zcela upřímný. (Což není překvapivé, muži jsou naší kulturou učeni a nuceni neprojevovat smutek.) Osobně se domnívám, že Shelley má lepší básně než je tato a nepřečetla jsem jich ještě dost, abych mohla vyslovit nějaký vypovídající závěr, ale... zdá se mi smutné, že jeho manželka je v hodinách literatury stále jen jakousi poznámkou pod čarou, když ho v mnohém překonává... P.S. Tohle není básnická sbírka, jen báseň rozdělená do čtyř částí. Pokud tedy to starší vydání není obsáhlejší... (To jen kvůli komentářům pode mnou...) P.P.S. Taky mi to přišlo hodně dantovské...... celý text

Zrádkyně 2009, Lisa Jackson

Aby bylo jasno, tuhle knihu má na svědomí zdejší vlákno "Knihy, po kterých pátrám - poraďte", kde se po ní sháněla jedna uživatelka a celá ta zápletka zněla tak absurdně, že jsem se rozhodla se po ní taky poohlédnout, abych věděla po čem sáhnout, až zas upadnu do intelektuální deprese. Ale nějakým nedopatřením jsem ji začala číst hned... (Což považuji za určité osobní selhání...) "Aby vyhověl přání svého mrtvého otce a matčiným tichým neustálým tichým prosbám, se zaslíbil ženě - bezpochyby uvadlé staré panně, které je už skoro devatenáct, a kterou nikdy neviděl." XDDD Už chápete, proč jsem tu knížku nemohla odložit? Celá tahle kniha byla tak absurdní, dějově nesmyslná, historicky nepřesná a přemrštěná, že jsem se zkrátka musela skoro celou dobu smát. Jak to trefně vyjádřila jedna z postav: "Ježíši Kriste, to je zmatek." "Slyšela Elyn a Keiru, jak se baví o Penbrooku, a připadalo jí, že to musí být temné a zchátralé místo, kde žijí jen obři, trollové a zločinci. A Elyn si teď bude brát jejich vůdce." Bohužel musím konstatovat, že první polovina byla o dost vtipnější, než ta druhá. A čím víc se člověk dozvídá, tím je to absurdnější - což je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu už jsem pak vážně začala zvažovat, jak bych tenhle příběh přepsala (tolik zmeškaných příležitostí!). "Poprvé co přišel do chalupy se odmlčel a zahleděl se na Hildy. Uvažovala, co jeho zakalené oči asi vidí. Mladou ženu, kterou téměř před čtyřiceti lety pozval do svého lože, nebo vychrtlou starou bábu, která nikdy nemilovala jiného muže." Celkově ale musím přiznat, že tohle nebylo (tak) špatně napsané. Knížka je poněkud širší než je u romancí zvykem a zahrnuje pohledy nejrůznějších vedlejších postav. Bohužel u všech z nich (včetně těch hlavních) zůstáváme dost na povrchu a postavy tedy zůstávají dost papírové. Závěrem, není to kniha, ke které bych někdy měla potřebu se vrátit, ale... nasmála jsem se u ní, takže svůj účel asi naplnila... P.S. Ve srovnání s Devereux Jackson jasně vítězí - žádná romantizace násilí na ženách a... jejich vztah měl pár hezkých momentů. (Dobrá, možná jsem trochu opomněla tu scénu, kdy se Kiera pokusí protagonistu zdrogovat, ale... tak úplně jí to nevyjde, takže jsem asi ochotná dívat se na druhou stranu...)... celý text

Sonety / The Sonnets (dvojjazyčná kniha) 2012, William Shakespeare

Pomalé čtení u mě vyžaduje citelné fyzické vypětí a proto jediný druh knih kde toto úsilí skutečně vyvíjím je poesie. Přesto je trochu překvapivé, že jsem se touto knihou postupně prokousávala skoro půl roku (na druhou stranu 154 básní je 154 básní...). Shakespearovi Sonety jsem si chtěla přečíst už hrozně dlouho a je trochu zarážející, že jsem se k nim dostala až teď, nicméně... mám pocit, že teď byl skutečně ten pravý čas. Nechci se příliš dlouho zdržovat nad tím, jak je ten text nádherný, plný emocí, nadčasový a zároveň velmi určen dobou kdy byl napsán. Stejně tak je samozřejmostí nádherný a pečlivý překlad a komentář profesora Hilského a nádherně udělané vydání od Atlanty. Všechny tyhle věci jsou významné a důležité, ale já bych se chtěla zamyslet nad něčím trochu jiným... A to, jak je tahle sbírka neskutečně záhadná a zvláštní. Pokud jste toto vydání četli, tak znáte příběh první publikace Sonetů - publikovaných proti vůli jejich autora, doprovázeným mlčením z jeho strany. Už jenom to se zdá být poutavým náznakem příběhu, který neznáme, ale samotné Sonety nám toho (ne)říkají ještě daleko víc. Sonety totiž (alespoň pro mě) nejsou izolovanými básněmi, tvoří dohromady příběh. Sousedící sonety na sebe často zcela navazují, ale i v pozdějších často vidíme náznaky dřívějších (ať už nejrůznějších činů, nebo znovuobjevením samotného přítele v sonetech černé dámě). Je zcela zřejmé, že je vypráví jeden člověk, že vypráví svůj příběh. Ale nakolik je tenhle člověk Shakespearem? Velmi se tu samozřejmě nabízí autobiografické čtení, ale... zároveň je celý příběh trochu příliš divadelní, trochu příliš dokonalý aby mohl být autobiografií. Sonety se zabývají řadou zajímavých témat, ale přiznám se, že už jen způsobem, kterým jsou napsány (adresací), jsou pro mě Sonety jednoduše o lásce. Jenomže o jaké lásce to jsou? Přítel s dámou se většinou staví do jakési dichotomie, ale když jsem začala vztah básníka k nim popisovat, uvědomila jsem si... že je to vlastně vztah úplně stejný. Pravda, přítel je krásný a dáma ošklivá, přítel je jarem a dáma nocí, jenomže pravdou je, že jak přítel, tak dáma jsou chybující nedokonalí lidé (stejně jako sám básník), ale náš vypravěč je i tak oba miluje. Jeho láska k nim je velmi nekonvenční, vlastně jsem pořád u vytržení, kolik explicitně erotických sonetů adresoval Shakespeare muži - jeho oslava černé noční dámy se nám dnes může zdát méně kontroverzní, ale pokud jste slyšeli některou z Hilského přednášek, pak víte, nakolik je jeho noční metaforika neobvyklá (viz Romeo a Julie). A mezitím vším je jeden sonet (145), který by snad mohl být adresován Shakespearově manželce. A snad právě tenhle sonet, který jako tenká nitka celou sbírku spojuje se skutečným Shakespearem ve mně definitivně vyvolal tolik otázek. Respektive, nevím jestli jich je tolik, protože zápasím s jejich formulací do slov, ale všechny se točí kolem toho jakou podstatu má láska o které tu Shakespeare mluví a co to vlastně oslavuje. A oslavuje ji vůbec? Řada básní rozhodně žádnou oslavou není... A pokud bychom tuhle knihu srovnali třeba s Danteho "Vita Nuova"... jsme úplně někde jinde, kde je ta oslavovaná neposkvrněná renesanční láska? Kde je ta andělská paní, která zemře mladá? Kde je svět, kde na tělesné lásce vůbec nezáleží? Ne, Shakespeare nám představuje úplně jiný svět... představuje nám svět, kde je každý ze tří hlavních účastníků někomu nevěrný (pokud předpokládáme, že básník je historický Shakespeare - což je mimochodem zajímavé, básník svou vlastní nevěru nikde nepřiznává...), kde je láska krásná, ale také hrozná věc. Kde to přisprostlými narážkami a několika-vrstevnými významy jen hýří, a kde většina sonetů má erotický náboj. Snad by se dalo říct, že je to láska "špinavá", někdo by snad mohl říct, že je to láska "reálná". Upřímně netuším, co chci říct já, snad, že je to láska - pro sonety - nečekaná. Co z toho všeho vyplývá? Že je Shakepeare pokrytec? Naturalista? Bisexuál? Přiznám se, že nevím... A tak jediný pevný závěr, které z téhle sbírky dělám je, že Shakespeare byl Básník... P.S. Krásný doslov Hilského týkající se překladu nám mimo jiné sděluje, že jeho vydání sonetů se od sebe mírně liší jak "upgraduje" svůj překlad. (Přijde mi to jako celkem užitečná informace při nákupu...)... celý text

Na dvore zo strieborných plameňov 2021, Sarah J. Maas

Čas opovržení 2011, Andrzej Sapkowski

Sapkowski je jednoduše geniální, netvrdím že vždycky a rovnoměrně, ale bezpochyby geniální. Způsob, kterým popisuje válku je neskutečně realistický (bez zbytečné naturálnosti a obscénnosti) a místy nečekaně dojemný. Žádná strana tu není bílá a žádná černá, snad máme ze začátku tendence jedné nadržovat, nicméně čím hlouběji se do příběhu dostáváme, tím více vidíme, jak nikdo není dokonalý, jak všichni dělají chyby, jak všichni páchají zvěrstva. Každý sleduje jiné cíle, má jiné priority, jen pár "lidí" myslí na někoho jiného než na sebe, ale ani oni nejsou nutně dobří. Mám pocit, že se tahle série ponořuje do čím dál hlubší temnoty a pěkné věci společně s nevinností pomalu mizí. Druhý románový díl mi jen potvrzuje můj dojem, že dělení do knih je celkem náhodné. Mám trochu dojem, jako by autor měl v hlavě ucelený příběh a protože byl příliš dlouhý, tak ho - ne zcela náhodně - rozsekal na počet dílů, který se mu zdál přiměřený. Protože nemám tak úplně dojem, že bych knihu dočetla, ne spíše mám dojem, jako bych zničeho nic, byla zastavená uprostřed příběhu. Zdá se, že můj názor, že sjezd čarodějů je vrcholem celé knihy je naprosto neoriginální, ale asi se není čemu divit, protože celé událost je neskutečně výborně sepsaná - napětí, intriky, humor. Co víc by si člověk mohl přát? No nevím, měla jsem jiné čtecí plány, ale zdá se, že se bud hned muset pustit do dalšího dílu... P.S. Se jmény mám samozřejmě také problém jako - zdá se - všichni ostatní, ale Martin mě vyškolil, a tak si s tím nedělám přílišné starosti. Od toho, aby čtenář přesně rozuměl tomu, co se zrovna děje je tu až druhé případně desáté čtení dané knihy. (I když "přesně" u Sapkowského asi nikdy, mám takový dojem...)... celý text

Flush 1938, Virginia Woolf

Tak zase jednou nechápu modré hodnocení. Každý, kdo někdy měl psa, má rád psi či jiná zvířata si podle mě musí tuhle knížku užít. Na druhou stranu pokud k ní někdo přistupuje s očekáváním, že dostane modernistickou Woolfovou, pak je asi trochu zklamán. Nicméně já jsem k tomu přišla jak slepá k houslím, kdy jsem začala poslouchat od druhé kapitoly bez toho, abych věděla, že jde o Woolfovou... (Mimochodem to audio je mimořádně dobře udělané a právě teď je celé volně dostupné na Vltavě, moc doporučuji, sama si ho možná poslechnu ještě jednou...) Každopádně tohle je neskutečně milá a převážně pozitivní záležitost. Místy jsme se s mámou smály až jsme plakaly a... no, krása. Rozhodně moc doporučuji, je to něco jiného, než co bych od Woolf čekala, ale je to originální zase trochu jiným způsobem.... celý text