Jass přečtené 1192

Pan Sova 2008, Arnold Lobel

Pana Sovu dostala až moje mladší sestra, takže jako úplně malá jsem ho neznala. Už jednou jsem ho myslím četla, ale v té době už mě zajímaly jiné knihy, a tak jsem si ho správně nevychutnala. Teď ale musím konstatovat, že Pan Sova je top. Rozumím tomu, proč se některým lidem nelíbí - pointa některých příběhů je nejasná, nebo... když se ji člověk snaží najít, najde nějakou trochu pochybnou. Nicméně humor je to skvělý. Moje nejoblíbenější je asi ta o slzičkovém čaji - ta teda zrovna moc vtipná není... "Je písnička, kterou si nikdo nezazpívá, protože všichni zapomněli její slova" Při tom pomyšlení mu bylo do pláče. Velká slza se skutálela a dopadla na dno konvice. "Lžíce zapadla za kamna a už ji nikdy nikdo nenajde," hořekoval pan Sova. A slzy se do konvice jen hrnuly. "Je knížka, která se nedá číst, protože z ní někdo vytrhl pár stránek," popotáhl pan Sova. Jinak z hlediska humornosti jsou asi nejlepší Divné boule, to mě pokaždé rozesměje XD A ilustrace jsou samozřejmě nádherné. Celkově zkrátka skvost.... celý text

Zlodějíček Bubla 2010, Astrid Lindgren

Za mě malinko zklamání, ne, že by to bylo vyloženě špatné, ale jak už píše někdo níže, Lindgren napsala daleko lepší knížky. Pro všechny milovníky Pippi Dlouhé punčochy a Astrid Lindgrenové je tahle knížka jistě příjemnou jednohubkou a doplněním. Celkově jsem ráda, že jsem si knížku přečetla, nicméně vracet se k ní asi nehodlám. "Ten zlodějíček ke mně vysílal: Zaprvé jsi vyšla z domu bez aktovky. Zadruhé tu aktovku necháš v tramvaji, až vystoupíš. Zatřetí, v životě jsi žádnou aktovku neměla. Začtvrté - jak sis mohla koupit hnědou tašku? Proč sis, ty hloupá, nekoupila černou? Úplně popletená a zhypnotizovaná jsem vystoupila z tramvaje na stanici Severní náměstí. Bez aktovky! Byla jsem neklidná a hluboko v duši jsem cítila, že je něco špatně. Ale uklidňovala jsem se tím, že jsem si říkala: Nikdy jsi neměla žádnou aktovku, a pokud ano, tak leží doma v předsíni a je černá. A vůbec, když člověk něco zapomene v tramvaji, dostane to zpátky na policii. A vezmu si hnědou... nebo možná černou... anebo proč ne pro změnu hnědou?" P.S. Ilustrace jsou neskutečně humorné, obzvlášť plížící se Bubla a prchající aktovky :-)... celý text

Jitka a Kytka 2010, Olga Černá

Tahle knížka je neskutečně roztomilá - myšlenkou i zpracováním. Je vyzdobená krásnými kolážemi (péče Baobabu je vážně neuvěřitelná) a příběh je kraťoučký a jednoduchý, ale přesto (relativně) silný. Rozhodně doporučuji.... celý text

Pozoruhodná dobrodružství slečny Alethey Darcyové 2016, Elizabeth Aston

Očividně jsem masochista, protože jinak jen těžko můžu pochopit, proč si tohle dělám. Tuhle sérii jsem nedopatřením začala číst od třetího dílu, ten mě nijak zvlášť neokouzlil, ale přestože pocity byly smíšené, řekla jsem si, že dám sérii ještě šanci. První díl byl ještě horší než ten třetí, ale tady na DK jsou tyto dva díly hodnoceny modře, zatímco druhý a čtvrtý červeně... takže jsem se samozřejmě musela rozhodnout, že přece jen dám sérii ještě jednu šanci... *hluboký povzdech* Očividně nemám žádnou úctu k vlastnímu času... Aby nedošlo k omylu, určitou směšnost a nesmyslnost od tohoto žánru čekám, patří to k tomu a baví mě to. Na téhle knize mě v žádném případě nevadí, že Alethea od svého manžela prchá v mužském přestrojení přes celou Evropu. Proč ne? Aspoň to na rozdíl od minulého dílu mělo nějakou energii... No, a teď to co mi vadí. Asi se dopustím nějakých spoilerů... ale pokusím se to udržet na minimu. Aletheu její manžel týral. Týral ji tak hrozně, že se rozhodla radši utéct, což... v té době nebylo malé rozhodnutí. A přesto jí velmi blízká společnost jiných mužů vůbec nevadí. Jiný muž ji opakovaně sexuálně napadá a jí to připadne humorné... Jediný aspekt, ve kterém se to projeví je skutečnost, že se odmítá vdát - což je naprosto pochopitelné... Ten zbytek už ne. Nezlobte se na mě, ale fakt, že se jí zdají noční můry o tom jak potkala Pentrose a jak ji opustil a ani zbla o... nepřijde mi to moc realistické. Ale, tohle je jen něco co "chybí", takže to bych ještě zkousla... Než se dostanu ke své hlavní výtce, tak ještě jedna malá - tahle rodina je příšerně popsaná. Vážně, v tomhle scénáři úplně všechny nesnáším (bohužel se tentokrát neobjevila Lydia...). Chápu, že se autorka snažila ukázat, že ne se všemi členy rodiny si rozumíme, ale stejně je máme rádi... Jenže to nefungovalo. Omlouvám se, ale pokud se někdo své sestře svěří, že ho jeho manžel týrá a ona mu řekne, že si zas jen vymýšlí divoké historky... No, k tomu prostě není co dodat. To je extrémní nezájem, sobeckost a lhostejnost... s rodinou to nemá nic společného. No, a dostáváme se k tématu homosexuality. Když v jedné své knize uděláte záporákem homosexuála je to celkem v pořádku, ostatně homosexuálové jsou taky jen lidi. Nicméně když to ve své další knize vytáhnete na zcela nový level, začnu vás podezírat z homofobie. Pardon, ale takhle brutální stereotypizaci od začátku do konce už jsem dlouho neviděla. Víte jak v knihách Astonové poznáte klaďase od záporáka? Klaďas nevěnuje téměř žádnou pozornost svému zevnějšku (jak je nespočetněkrát zdůrazněno v případě Tita), zatímco záporák se fintí (Warren, Lucius...). Od začátku autorka velmi důrazně naznačuje, že péče o vzhled je velmi zženštilá a pak to dotáhne na další úroveň když na scénu přitáhne zmalovaného Lucia s měkkými rty, který se "panu Hawkinsovi" velmi neelegantním a vulgárním způsobem snaží dostat do kalhot. Celé tohle téma bylo velmi nevkusně zpracované a upřímně jsem několikrát knihu málem zaklapla, protože... tohle nemám zapotřebí. Pak je tu ještě jedna drobnost, která mě naprosto drásá. Na jednom místě je zmíněno, že má Alethea ostříhané vlasy... přesto, vzhledem k tomu, že se jí po jejím návratu nikdo na nic neptá... jsem zmatená. Konec byl taky divný, ale o tom nebudu psát, vzhledem k tomu, že by to byl velký spoiler... Celkově byla tahle kniha velmi směšná, ale ne tím správným způsobem... Přesto mám nepříjemné tušení, že podlehnu a přečtu si i poslední díl... někdo by mě měl zbavit svéprávnosti.... celý text

Co když jsme to my 2019, Becky Albertalli

Jsem malinko zklamaná, ale je to čistě moje chyba, nepřečetla jsem si anotaci a z obálky jsem nějak získala dojem, že jsou protagonisté starší. (Může za to ten stín pod Benovou bradou!) Přeci jen už mě středoškolské romance tolik neberou... Když pominu tohle, celá kniha má úžasný humor. “He laces our fingers and shrugs. And I’m dead. I am actually dead. There’s no other way to explain it. I’m sitting in fucking Herald Square, holding hands with the cutest boy I’ve ever met, and I’m dead. I’m the deadest zombie ghost vampire who ever died. And now my mouth isn’t working. It's like I'm stunned into silence. That never happens.” Moc se mi taky líbilo naťuknutí některých závažnějších témat, aniž by se stali velkou zápletkou příběhu - setkání s homofobií, "white in passing" vs. jasně rozpoznatelný příslušník etnické menšiny. Taky výborně napsaná postava s ADHD - přiznávám, že nejsem expert, ale ta frenetičnost z toho na mě doslova sálala. Celkově jsem asi měla Arthura o něco radši (i když byl naprosto k zešílení), ale Benovo přátelství s Dylanem bylo naprosto k popukání. Celkově jsem se vážně bavila... “If you’re not a superhero or a sorcerer, my memory is bad at retaining any information about you.” Celkově mi způsob, kterým to skončilo připadal fajn, ale pro ty, kterým ne.... v prosinci má (v originále) vyjít pokračování ;-) Osobně si úplně nejsem jistá, jestli ho to potřebuje a navíc se cítím trochu napálená (zapřísáhla jsem se, že teď nebudu načínat žádné nové série), ale co už... zvědavá jsem :D... celý text

Šťastně až navěky 2016, Kiera Cass

Mohla jsem bez přečtení téhle knížky žít? Ano, ale je příjemné mít tuhle sérii uzavřenou a styl autorky je neskutečně návykový, takže to ani nebolelo :D Ne, vážně, byla to příjemná oddechovka v moři odborné literatury a já jsem byla příjemně i nepříjemně překvapená. Moje oblíbená povídka je asi ta Celestina a neskutečně mě překvapila ta Amberly, která mě nijak zvlášť nezajímala. Povídky jistě mají své mouchy, u některých mě mrzí, že je autorka nepojala trochu jinak ("Komorná", "Strážce") nebo se nad některými věcmi trochu víc nezamyslela ("Miláček"), ale celkově... jsem víc neočekávala, takže zklamaná být nemůžu :-) Podrobnější komentáře jsou u jednotlivých povídek.... celý text

Dánský rytíř 2020, Sophia de Mello Breyner Andresen

Racionální část mého mozku se pořád domnívá, že by tahle směs neměla tak úplně fungovat, ale... některé věci jsou prostě nevysvětlitelné. Portugalská autorka píše pohádku o Dánském rytíři (její dědeček, ale pocházel z Dánska), která začíná o Vánocích - nevím, proč mě to překvapilo, protože je to doslova na začátku anotace - abychom vzápětí přeskočili do tepla Palestiny a Itálie. "V té době se putovalo dlouho, nebezpečně a obtížně, takže vypravit se z Dánska do Palestiny bylo veliké dobrodružství. Kdo se jednou na takovou cestu dal, mohl o sobě poslat zprávu jen zřídkakdy a stávalo se, že už se nikdy nevrátil. Proto rytířovu ženu ta novina zarmoutila a znepokojila. Přesvědčovat muže, aby zůstal, se však nepokoušela, protože když se někdo chce vydat na pouť nemá mu v tom žádný bránit." Co mě na této knize ale nadchlo je fakt, že je to dokonalá směs pohádky a historie a kultury renesanční Evropy. Některé jsem neznala, jiné zase ano a mrzelo mě, že jsme se u nich nezdrželi déle, nebo že nebyly pojaté trochu jinak (ano, velmi naivně jsem doufala v nový náhled na Božskou komedii, ale to byl ode mě naprosto nespravedlivý požadavek). "Zatímco ovce spásaly jemňoučkou dubnovou trávu, klečel pastýř před skaliskem a kreslil. Chlapec, mohlo mu být asi tak dvanáct, byl natolik zahloubaný do práce, že Cimabua neviděl přicházet ani neslyšel zvuk jeho kroků. Zrovna kreslil beránka. V tom obraze bylo tolik lásky, pravdy a krásy, že to Cimabuovo srdce naplnilo úžasem a radostí." Kniha je to bezpochyby velmi krásná, pro nás mohou být nezvyklé silné náboženské motivy (autorka je katolička), ale mě se to líbilo a k celému tónu příběhu to sedělo. Baobab si navíc s knížkou zase vyhrál a doplnil ji o pestrobarevné ilustrace (viz obálka). Celkově rozhodně doporučuji a doufám, že se v češtině dočkáme i dalších knížek autorky.... celý text

Hranice volnosti 1998, Anne McCaffrey

Když jsem tuhle knížku četla poprvé, nikdy by mě nenapadlo, že se k ní ještě několikrát vrátím - pravda, částečně je to proto, že jsem očividně neschopná tuhle sérii dočíst, ale taky se mi líbí čím dál víc... Při tomhle čtení mi ale došlo, proč jsem z ní napoprvé byla skoro znechucená. Sexualita je tu daleko blíže povrchu, než v jiných autorčiných sériích a to často způsobem, který... mi nepřijde zrovna přitažlivý (zbytečně hluboké výstřihy, ovocná šťáva kapající na prsa, synchronizovaný orgasmus), pak je tu taky ovšem problém s tím, že se protagonista naši hlavní hrdinku pokusí při jejich prvním setkání znásilnit, což... způsob, kterým je to situované a napsané (kulturní normalizace + fakt, že k ničemu nedojde) z toho dělá trochu menší problém, než by to (pro mě) normálně byl, ale... fakt, že na tuhle skutečnost naše protagonistka naprosto zapomene a naopak je Zainal jeden z mála s kým se cítí v bezpečí... No, místy je to prostě trochu moc. Kris had a great and abiding belief that things would work out - if you lived long enough to let them. Na knížce je poznat, že je trochu staršího data (i když mě osobně překvapil rok 95, tipla bych si, že byla napsaná dříve). Jedním z hlavních poselství knihy je zřejmě boj proti rasismu a tuhle stránku knihy jsem si moc užila. Jenže... pořád je to ve velmi americkém a bílém podání. Považuje se za samozřejmost, že se všichni učí anglicky, což je hlavní komunikační jazyk. Přestože se autorka snaží přisuzovat důležité vlastnosti a pozice i "mimozemšťanům", ve vedení jsou nesporně lidské postavy a jak příběh postupuje, získávají čím dál více prostoru, což mě osobně dost mrzelo. Jak už jsem podotkla ve svém dřívějším komentáři v celém světě jsou nějaké díry a aspekty, které by si zasloužily víc pozornosti, ale celkově... celkově se mi celý nápad a svět moc líbí. Dost mě překvapilo, že jsem při posledním čtení Kris nijak zvlášť nemusela. Ale asi to chápu, místy z ní trochu naskakují pupínky, ale to nic nemění na tom, jak je vtipná, silná a soucitná. Její literární narážky jsou k nezaplacení. Knížku jsem četla potřetí a nemohla jsem ji odložit, jak je to vůbec možné... (Čteno v angličtině, poměrně náročné - hodně slangových výrazů a vypisovaných přízvuků + lidí, co nemluví příliš dobře anglicky...)... celý text

Pustá země 1996, Thomas Stearns Eliot

[Komentář je k vydání z roku 1996.] Napsat k této básni cokoli rozumného v rámci délky komentáře je prakticky nemožné, ale... to mě ještě nikdy neodradilo. Když jsem se na začátku semestru zapisovala na kurz věnovaný interpretaci Pusté země, neměla jsem nejmenší představu, co mě čeká. Jméno Eliot mi bylo vágně povědomé, ale to bylo asi tak všechno. Ze zvědavosti jsem proto teď nahlédla do mého sešitu ze střední, jestli jsme se o něm vůbec učili... XD No, řeknu vám, že je to docela tragédie - Eliot mém sešitě zabírá přesně tři řádky (z nichž jeden je nadpis a druhý "Nobelova cena"), spolu s celou skupinou, do které údajně patří je to řádků 9. A to ještě není to nejlepší, údajně patří do směru "Civilismus", který opěvuje civilizaci, demokracii, člověka a jeho možnosti. Mno... ten kdo tohle vymyslel očividně nejenže nečetl Pustou zem, ale asi ani neví nic o Eliotovi, ani o Poundovi, který je sem velmi stručnými dvěma řádky taky zařazen. Eliot, natož Pound skutečně nebyli příznivci demokracie, Pound byl otevřený sympatizant nacismu a Eliot... no, ne tak radikální, ale rozhodně měl slabost pro velké monarchie. Pak následuje ta část, kde je Pustina označená za symbolickou báseň a... no. Nic, to že jsem ještě na začátku semestru o Eliotovi nevěděla skoro nic zřejmě není moje chyba... "Žena napjala pevné své dlouhé černé vlasy a na těchto strunách přehrávala šepotavou hudbu" Přiznávám, že si vůbec neumím představit, že bych tuhle báseň četla bez výkladu. Upřímně si myslím, že to ani moc nejde. Zatímco u řady děl jim nemusíte zcela rozumět, abyste je ocenili (třeba Božskou komedii...), řekla bych, že tady to tak úplně nejde. Ne, že byste jí po výkladu rozuměli o tolik líp, ale vidíte možnosti, vidíte významy. Je to bezesporu geniální dílo, vůbec jsem netušila, že jde do tak stísněného prostoru nacpat tolik narážek a několikavrstevnatých významů. A běžný čtenář je zkrátka nemá šanci všechny postihnout, jen rychle namátkou, autor naráží na - bibli, sv.Augustina, Buddhu, Parsifala, Frazerovu Zlatou ratolest, antické mýty o Sibyle Kumské a Filomélé, Upanišady, několik Shakespearových her a řadu děl alžbětinských dramatiků o kterých jsem předtím ani neslyšela (kromě Thomase Middletona), nutná je také znalost tarotových karet, komplikovaných vztahů Habsbursko-Lotrinské dynastie a rodu Wittelsbachů, stejně jako reálie 1.světové války (především tedy Gallipolské expedice) a sady rozličných lidových popěvků a říkanek... Trochu mi to připomíná Darcyho definici "accomplished" ženy, jeden člověk to zkrátka nemá šanci všechno obsáhnout... Naprosto tudíž rozumím poměrně nízkému hodnocení, dostat z toho všeho nějaký smysl je nesmírně těžké a já jsem to taky ještě pořád všechno nezprocesovala. Řekla bych ale, že velmi zjednodušeně je tato báseň o hledání řádu/jednoty ve světě, určitou snahou uspořádat chaos a najít cestu ze situace světa, která znemožňuje plnohodnotné lidské vztahy a společenství, znemožňuje lásku a znemožňuje dokonce i většinu hříchů, protože je to svět ve kterém chybí vášeň, je to svět, který je prázdný. Je to svět v hluboké depresi, ale zároveň je to daleko komplikovanější... Tohle rozhodně není můj typ poezie (jsem spíš haiku typ... :D), ale rozhodně tohle mistrovské dílo dokážu ocenit. "Brounoc Bille. Brounoc Lou. Brounoc May. Brounoc. Sbohem. Brounoc. Brounoc. Dobrou noc, dámy, dobrou noc drahé dámy, dobrou noc, dobrou noc." Co se týče českého vydání... je vidět, že na Ten překlad Pusté země se stále čeká (edit: teď jsem zjistila, že od vydání téhle souborné knížky vznikl ještě jeden překlad... ten jsem tedy ještě nečetla, ale změna názvu básně mi nedává příliš velkou naději), ve všech jsou nějaké nepřesnosti (trojzubec/tři hole, úzká/krysí ulička) a novější překlady překládají některé citace čímž dle mého skromného názoru narušují fragmentárnost textu. Slovenský překlad mě zaujal tím, že citát z dětské říkanky "London bridge is falling down...." přeložil jako "Kolo se nám polámalo...", což je celkem dost dobrá iniciativa, i když si myslím, že to úplně ty správné konotace nemá (nicméně jsem anglickou říkanku neslyšela v úplnosti, tak se třeba pletu...). Mrzí mě, že na tu komparativní studii nakonec nedošlo, mohlo by to být dost zajímavé... Co trochu zpochybňuji je rozhodnutí řadit překlady chronologicky, vzhledem k tomu, že první dva jsou neúplné a ani jeden z nich nepřekládá první zpěv a knížka tak začíná doslova v půlce... Chápu proč to tak udělali, ale pro čtenáře, který se s Pustou zemí setkává poprvé to musí být docela matoucí. Také si myslím, že by bylo vhodnější umístit medailonky překladatelů vždy před jejich překlad a ne až na konec knihy... V případě vážnějšího zájmu o Pustou zemi doporučuji online přednášky doktora Kružíka (https://www.youtube.com/playlist?list=PLJK-5HOVAxUlbR2Nrdxe_vR8KroDRfYXu).... celý text

Výzva 2021, Elle Kennedy

Ufff.... Víte, po většinu knihy jsem si její četbu vážně užívala. Měla jsem výhrady, ale s určitým sebezapřením jsem je jednoduše ignorovala. A pak přišlo posledních 50 stránek... Ale nejprve k tomu, co bylo před tím. Conorova linka se mi víceméně líbila, sice bych ho místy vzala něčím po hlavě, ale jeho pocity byly pochopitelné. Fakt, že se pokoušel vyhnout následkům svých činů byl pochopitelný. A způsob, kterým je celá jeho charakterová linka uzavřená... možná mi trochu zvlhly oči. Pak tu máme Taylor, která byla taky fajn, ač byla její postava strašně nevděčně napsaná. Autorka nám jí totiž krmí po lžičkách. Myslím, že by u svých čtenářů mohla předpokládat nějakou základní inteligenci. "Body image" (způsob, kterým vnímáme své tělo) je poměrně citlivé téma, pokud je napsané špatně může být nepříjemné to číst, protože každý máme svoje vlastní malé nejistoty (jak nám ostatně sama autorka přednáškovým stylem v knize sděluje). Spojování neatraktivity s mírnou nadváhou už tu bylo milionkrát a začíná se zvrhávat do určité stereotypizace, nechci autorce vyčítat, že se pustila touhle cestou, ale měla s tím udělat něco nového. To se ale nestalo. A... no, už se v tom nechci rochnit, je tam spoustu malých věcí, které mi trochu vadí, ale celkově jsem měla Taylor ráda. Její mindráky byly přehnané, na druhou stranu v umírněnější formě se v tom (v určitých místech) asi každý musí trochu vidět. V dalším odstavci asi spoilery... nejsou konkrétně formulované, ale řeším konec knihy... No jo, jenže pak se autorka rozhodla, že Conorovo drama nestačí a musíme přidat ještě jedno... a to pro mě byl kámen úrazu. Zaprvé si myslím, že další drama nebylo potřeba, ale budiž... takové věci se můžou stát. Ale Taylořina reakce pro mě byla naprosto nepřijatelná. Naprosto. Později se nám autorka snaží ukázat, proč tohle udělala a částečně tomu rozumím, když jsem vážně hodně vytočená, tak se často chovám podobně, ale... to tady nebyl ten případ. Conor v tom byl naprosto nevinně a ona využije znalosti nejslabších míst a... tohle zkrátka není cool. Ten závěr pro mě celou knihu úplně zkazil a dočetla jsem ji jen s určitým sebezapřením. Takže za mě ve výsledku zklamání... P.S. Nevíte někdo jestli se plánuje další díl? Myslela jsem si, že nemá být, ale vzhledem k tomu, že se Prasobar neobjevil na scéně? To mi připomíná, že tahle kniha naprosto postrádala humornou linku, kterou autorčiny knihy obvykle mají... což je dost škoda...... celý text

On 2019, Elle Kennedy

Mám trochu smíšené pocity, to je ale jen důsledek toho, že knihy Elle Kennedy na mě tak zvláštně magicky působí, přestože vidím jejich nedostatky. Tady bylo těch nedostatků překvapivě málo, ale místy na mě kniha působila trochu prázdně. Což je zvláštní, protože určitá témata pod povrchem tu byla, jenom nebyla přehnaná do dramatu - za což mimochodem velké palce nahoru, protože u jedné postavy jsem očekávala... problémy a ony nepřišly! Místy mi přesto přišlo, že některé situace mohly být využité k diskusi některých témat a stereotypů. Některé stereotypy (přemýšlím teď hlavně o těch bisexuálních) totiž byly zmíněny, což mě nejdřív přimělo k protočení očí, ale vzápětí jsem si uvědomila, jak je to realistické a že je vlastně dobře o tom mluvit, jenomže autorky je nikdy pořádně nekonfrontovaly a nevyvrátily. Ano, celkový příběh to vlastně trochu implikuje, ale... za mě trochu nevyužitý potenciál, který tomu mohl dodat hloubku. Sexuálních scén na mě taky bylo trochu hodně, ale vzhledem k tomu, že je to new adult romance (tady dokonce zařazená pod žánrem "Erotika"...), tak mi přijde trochu zbytečné si na to ztěžovat (znovu, co jste čekali? XD). Celkově to bylo pěkně napsané (je vidět, že Sarina Bowen rozhodně Kennedy nezdržuje), odpočinkové, humorné... Z nějakého zvláštního důvodu to pro mě nebyla taková návykovka jako obvykle, ale... ve svém žánru rozhodně patří k tomu lepšímu.... celý text

Bouře ozvěn 2021, Christelle Dabos

Přijde mi naprosto neuvěřitelné, kam autorka od prvního dílu všechno posunula... Naprosto nemám slov. Hned na začátku knihy jsem si myslela, že jsem na všechno přišla a byla jsem na sebe naštvaná, jak jsem byla tupá... jen aby na to asi za 20 stránek přišla i sama Ofélie a po dalších padesáti stránkách se ukázalo, že jsme obě dvě naprosto mimo. Upřímně, tenhle svět je tak geniálně vystavěný, že si pořád ještě nejsem tak úplně jistá, že jsem to všechno pochopila. Vlastně jsem si docela jistá, že jsem to zdaleka všechno nepochopila... Ale nemám pocit, že by to příběhu nějak překáželo, spíš naopak... (Řada lidí ale tenhle názor naprosto nesdílí a třetí a čtvrtý díl považují za naprosto nesmyslné...) Je pravda, že mě trochu mrzí, že autorka některé věci neudělala trochu jinak - hlavně co se týče postav z prvních dvou dílů, které tak nějak vyšumí a jsou nahrazeny postavami novými, které jsem si upřímně tolik neoblíbila. Musím si celou sérii znovu přečíst, abych si na to dotvořila názor. Místy mi přišlo, že co se emocí týče, mohla autorka trochu přitlačit na pilu. Upřímně si nejsem jistá "co dělala špatně", protože teoreticky to fungovat mělo, ale pokaždé, když "se něco hrozně pokazilo" jsem tomu tak nějak nevěřila a díky tomu mě to nijak zvlášť... no, bylo to zkrátka zvláštní. (Tohle komentování bez spoilerů je vážně porod, mám pocit, že můžu dokončit jen jednu myšlenku z deseti...) Zdá se mi, že můj komentář celkově vyznívá spíš negativně, ale tak to vůbec není. Knížku jsem si hrozně užila, jen mám ohledně pár aspektů trochu zmatené pocity a o zbytku nemůžu mluvit, protože bych spoilerovala... Ofélie je jednoznačně jedna z mých nejoblíbenějších protagonistek a Thorn... Thorna je těžké jakkoli popsat. Je to jeden z nejnetradičnějších protagonistů jakého jsem kdy v knize viděla a... no, už přestanu mlet, pokud jste sérii dočetli až sem tak ostatně tohle všechno víte. Celkově, skvělé postavy (nebo alespoň většina), nádherně podivný a neskutečně zamotaný svět, který si musí zamilovat každý, komu se líbila Alenka v říši divů. Přála bych si aby pár drobností bylo jinak a někde byl položen větší důraz, ale celkově je tohle jedna z nejlepších sérií jaké jsem kdy četla...... celý text

Toto není kámen 2016, Miroslav Šašek

Toto bylo geniální! Ne vážně, kdy jsem se naposledy u knížky takhle zasmála...? (Možná u Nimony Noelle Stevenson, ale... to nebyl jen čistý humor.) Abych byla spravedlivá, tak ne všem členům naší rodiny tahle knížka připadala vtipná, asi je to přece jen trochu intelektuální humor, i když mi přijde, že člověk nepotřebuje být odborník na antiku, aby to pochopil. (Ale asi se pletu, asi jsou přece jen nějaké znalosti potřeba...) Ráda bych se s vámi o některý vtip podělila, ale protože jsou všechny obrazové, tak to nejde. (Ovšem, pokud do vyhledávače zadáte "Toto není kámen", tak vám to některé z obrázků vyhledá a náhled do knihy je také na stránkách Baobabu.) Tak snad aspoň trochu teoretického rozpitvávání? Prakticky jde o to, že autor vzal antické sochy a nakreslil kolem nich zcela nové situace. Situace, které jsou z antického hlediska naprosto absurdní (viz například Dionýsos na sáňkách), ale zároveň souzní s výrazy a pózami, které sochy zaujímají. Pro plné docenění je asi dobré znát kontext, do kterého daná postava původně patří, ale... no, i když realita jasně ukazuje, že to není knížka pro každého, tak mám teď neodolatelnou potřebu ji všem doporučovat...... celý text

Všeobecný zvířetník pana profesora Revilloda 2016, Miguel Murugarren

Hrozně se mi líbí komentář Lori_S "... a přitom taková blbost!". Přesně, tohle je taková blbost... ale tak milá :D Textu v knížce moc není, ale obrázky jsou NÁDHERNÉ. Dobrá, možná nemusí každého uchvátit, ale já mám pro tenhle typ perokresby slabost a... tahle knížka je celkově hrozně krásně udělaná. Je neskutečné potěšení si jí listovat a.... přitom je to taková blbost :D Myslím, že tahle knížka by byla skvělým dárkem jak pro děti, tak i starší kreativní duše, případně milovníky pěkných a kuriózních knih.... celý text

Muži mi to vysvetlia 2018, Rebecca Solnit

Tahle knížka je dobrá, ne více, ne méně. Není to žádné veledílo, navíc byla napsaná okolo roku 2012, takže už je skoro deset let stará (eseje nebyly psány najednou, takže některé jsou novější, některé starší). Autorka má v řadě ohledech rozdílnou zkušenost (od té mojí) - patří k jiné generaci, jiné zemi... Ale přesto mi poskytla určité zrcadlo a nápady, jak se na některé věci podívat zas trochu jinak. (Předem se omlouvám za megacitace, ale nemohla jsem si pomoct...) "A similar kind of aggression against the slipperiness of the work and the ambiguities of the artist’s intent and meaning often exists in literary criticism and academic scholarship, a desire to make certain what is uncertain, to know what is unknowable, to turn the flight across the sky into the roast upon the plate, to classify and contain. What escapes categorization can escape detection altogether. There is a kind of counter-criticism that seeks to expand the work of art, by connecting it, opening its meanings, inviting the possibilities. A great work of criticism can liberate a work of art, to be seen fully, to remain alive, to engage in a conversation that will not ever end but will instead keep feeding the imagination. Not against interpretation, but against confinement, against the killing of spirit. Such criticism is itself great art. This is a kind of criticism that does not pit the critic against the text, does not seek authority. It seeks instead to travel with the work and its ideas, to invite it to blossom and invite others into a conversation that might have previously seemed impenetrable, to draw out relationships that might have been unseen and open doors that might have been locked. This is a kind of criticism that respects the essential mystery of a work of art, which is in part its beauty and its pleasure, both of which are irreducible and subjective. The worst criticism seeks to have the last word and leave the rest of us in silence; the best opens up an exchange that need never end." Dobrým příkladem může být hned první esej, nemyslím, že jsem v téhle situaci někdy skutečně byla - samozřejmě se mi stalo, že někdo můj názor ignoroval (pasivně i aktivně), ale nemám pocit, že by to bylo spojené s mým genderem (nebo alespoň ne primárně). Nicméně mi to pomohlo nahlédnout důvody toho, proč často zcela jasně neformuluji svůj názor, nebo ho ostře neprosazuji, nebo proč se cítím nejistě, když se najednou ukáže, že jsem v opozici proti ostatním... Většina ostatních esejů je velmi zaměřená na americké prostředí (což je taky část důvodu, proč jsem tak překvapená, že knížku přeložili) a proto je těžké nějak si je vztáhnout k vlastnímu životu (mimo hlavní poselství). Většinou jsou těžce depresivní a znovu, moje osobní zkušenost je jiná - čímž nechci říct, že si autorka vymýšlí, ale spíš, že se mi zdá, že situace v České republice je lepší než v USA a Indii. Místy mi přišlo, že autorky trochu zlehčuje domácí násilí páchané na mužích (to, že málokdy končí smrtí neznamená, že jde o menší problém - nebo... jak můžeme vůbec porovnávat, co je menší a co větší problém, všechno je to hrozné). Ale chápu, že to nebyl její záměr a jen se chtěla věnovat něčemu jinému (přesto myslím, že trochu taktnější formulace by místy neuškodily). "My own task these past twenty years or so of living by words has been to try to find or make a language to describe the subtleties, the incalculables, the pleasures and meanings – impossible to categorize – at the heart of things. My friend Chip Ward speaks of “the tyranny of the quantifiable”, of the way what can be measured almost always takes precedence over what cannot: private profit over public good; speed and efficiency over enjoyment and quality; the utilitarian over the mysteries and meanings that are of grater use to our survival and to more than our survival, to lives that have some purpose and value that survive beyond us to make a civilization worth having. The tyranny of the quantifiable is partly the failure of language and discourse to describe more complex, subtle, and fluid phenomena, as well as the failure of those who shape opinions and make decisions to understand and value these slipperier things. It is difficult, sometimes even impossible, to value what cannot be named or described, and so the task of naming and describing is an essential one in any revolt against the status quo of capitalism and consumerism. Ultimately the destruction of the Earth is due in part, perhaps in large part, to a failure of the imagination of to its eclipse by systems of accounting that can’t count what matters. The revolt against destruction is a revolt of the imagination, in favour of subtleties, of pleasures money can’t buy and corporations can’t command, of being producers rather than consumers of meaning, of the slow, the meandering, the digressive, the exploratory, the numinous, the uncertain." Esej o Virginii Woolfové lehce vyhrává v mých očích první místo (z něj jsou také obě citace). Vhled, který má autorka do literatury a síly slov je úžasný. Jako největší problém téhle knihy ale vnímám naprostou absenci bibliografie (pokud ji do překladu náhodou nepřidali...). Autorka sama to v doslovu reflektuje s tím, že by poznámky byly příliš obsažné a že se dají dohledat v online verzích... No... nesouhlasím. Zaprvé, jako líný moderní čtenář musím podotknout, že přeskakovat mezi dvěma verzemi kvůli poznámkám je hrozná otrava. Zadruhé, je poznámka o existenci poznámek až na konci knihy. Zatřetí, například esej o Virginii ani žádnou online podobu nemá, protože se původně jednalo o přednášku. Pokud byla bibliografie moc dlouhá, mohla nám alespoň dát nějakou zkrácenou verzi... Například mě zaujala zmínka o tom, že některé národy Evu uctívaly za to, že lidstvu přinesla "plnou lidskost", ale které to byly, nebo kde vůbec takovou informaci vzala... Závěrem, dobrá kniha k zamyšlení s určitými nedostatky. Taky skvělá reklama vlastním knihám, na pár z nich se rozhodně chystám...... celý text

Imagisté 2002, Ezra Pound

Druhý důsledek četby Hilského Modernistů. Imagistická poezie se mi skutečně líbí, je to tak příjemné mít pro jednou pravdu... STŘEDNÍ VĚK Jako černý led ozdobený nesrozumitelnými vzory ignorantským bruslařem je nezajímavý povrch mého srdce. Mou oblíbenkyní je pravděpodobně Amy Lowellová (viz výše), ale celkově se jedná o velmi vyrovnanou sbírku. ŽIVÉ HROBKY Za mrazivé noci, kdy zbraně mlčely, opřel jsem se o zákop a napsal si haiku o měsíci, o květech a sněhu. Ale neslyšně cupitající obrovské krysy, nafouklé z toho, jak se krmí lidským masem, naplnily mne úzkostným děsem. Asi nejčastějším tématem básní je příroda/svět (F.S. Flint níže), ale najde se tu i řada těžších kousků (jako báseň Richarda Aldingtona výše). LABUŤ Pod bělostným stínem a zlatou, modrou a slézovou, kterou hlodáš se šeříkem vrhají na vodu, se míhají ryby. Před zeleň chladných listů, zčeřené stříbro a matnou měď krku a zobáku do hluboké temné vody pod klenbou zvolna vpluje labuť. Vplouvá pod temnou klenbu a do černé hlubiny mého smutku vnáší bílou růži nadšení. Asi k tomu zkrátka nemám moc co říct, básně jsou nejrůznějších tvarů, velikostí i témat. Josef Jařab v doslovu píše, že mezi imagisty bylo jen málo velkých básníků... Říkám na to: "No a co?" Malá poezie se mi v lecčem zdá lepší, než ta velká (já vím, paradox...). Mrzí mě, že o moc víc toho z tohoto proudu v češtině nevyšlo... (níže Hilda Doolittleová) TŮŇ Jsi naživu? Dotýkám se tě. Chvěješ se jak mořská ryba. Pokryji tě svou sítí. Jaký jsi - zajatý? P.S. Ano, skutečně se zdá, že Podzim, je roční období, které v této sbírce převládá, ale jsou tu i básně jarní a letní :D (Na žádnou zimní si nevzpomínám...)... celý text

Annina dcéra Rilla 1994, Lucy Maud Montgomery

"Our sacrifice is greater than his," cried Rilla passionately. "Our boys give only themselves, We give them." Očekávala jsem, že tahle kniha bude jiná než ty předchozí, ale tohle... tohle jsem nečekala. Myslím, že jediná kniha, u které jsem brečela víc byla "Odvedu vás do Sierry Madre" a vlastně... celkově se mi tyhle dvě knihy spojily už během četby, přestože reálně spolu nemají moc společného. "... I wanted to get out of the world where such a thing could happen - shake it accursed dust from my feet for ever. Then I knew I had to go." Tahle Walterova věta totiž přesně vystihuje pocity, které jsem během Sierry Madre měla. V "Duhovém údolí" ani "Anně z Inglesidu" mi žádný z malých protagonistů nijak zvlášť nepřirostl k srdci, ne že bych je neměla ráda, ale neměla jsem oblíbence... V téhle knize si mě ale Walter naprosto získal, způsob, kterým přistupoval k válce mi byl velmi blízký (na rozdíl třeba od Jema nebo Kena) a.... zkrátka uf... "I'm going to fight for the beauty of life, Rilla-my-Rilla - that is my duty." Navíc je Rilla skvělá protagonistka, mám pro tenhle druh vývoje vlastně hroznou slabost. Rilla mi připomínala Taťánu z "Měděného jezdce" (Od Paulliny Simons, přičemž tedy Rillu mám radši) nebo Sansu ze Hry o trůny. Její vývoj byl nádherný. Zdejší komentátoři její podobnost s Annou popírají, ale dovolím si nesouhlasit. Rilla ze začátku je Anninou horší verzí, je vším tím, co mě na mladé Anně rozčilovalo (zajímá se především o svůj vzhled), ale dotahuje to dál a navrch přidává důsledky toho, že vyrostla v milující rodině (zatímco Anna se jako sirotek musela ohánět). Celá ta proměna je navíc krásně napsaná, nestane se v okamžiku, probíhá průběžně a na konci... No, autorka se mi zkrátka trefila do vkusu. "We are told to love our enemies, Susan," said the doctor solemnly. "Yes, our enemies, but not King George's enemies, doctor dear," retorted Susan crushingly. Až teď mi došlo, že se mi podařilo elegantně uhnout od první myšlenky, kterou jsem chtěla celý komentář začít... Tohle je totiž kniha o válce velmi odlišná od většinového proudu. Týká se totiž lidí, od kterých je "válka daleko" a kterých se "netýká". Samozřejmě, že se jich týká, ale... však vy víte, jak to myslím. Ukazuje utrpení války těch, na které se často zapomíná, těch, kteří jsou bezmocní a jen čekají na zprávy. Maud nám ukazuje celou škálu válečných zkušeností a smutků. Možná, že i kvůli tomu se kniha některým zdá rozplizlá, ale mě to vlastně vůbec nevadilo. Občas mi přišlo, že Maud některou linku pozapomněla, ale víceméně se jí dařilo je všechny znovu zapojit (lépe než v předchozích dílech). Po mých stescích v předchozích dílech cítím, že je nutné přidat i tuto citaci, abyste pochopili, co že jsem to celou dobu chtěla, protože Maud - s určitým zpožděním - doručila. "We can't stop him," said Mrs Blythe, chokingly. "Oh, Gilbert!" Dr Blythe came up behind his wife and took her hand gently, looking down into the sweet grey eyes that he had only once before seen filled with such imploring anguish as now. They both thought of that other time - the day years ago in the House of Dreams when little Joyce had died. Emoce jsou zkrátka po celou dobu vysoké a... bravo. Zároveň do toho ale Maud zvládla propašovat svůj specifický humor, takže o smích taky není nouze. (Což výborně stimuluje pocity postav - jak se v takovémhle čase vůbec můžu smát?) "...yes, and even enjoy life by times. There are moments when we have real fun because, just for the moment, we don't think about things and then - we remember - and the remembering is worse than thinking of it all the time would have been." Někdy je kniha kritizována jako příliš nacionalistická, pro-válečná a germanofobní... Ano, částečně, na druhou stranu, co jste u knihy napsané v této době čekali? Navíc si nemyslím, že je pro-válečná. Část knihy to tak vypadá, pacifista je lynčován (i když se zdá, že za pacifistou se tu spíš skrývá německý sympatizant), mladíci jsou z války nadšení. Upřímně mi to bylo trochu nepříjemné... ale celá kniha přece končí úplně v jiném tónu. "I've seen enough war to realize that we've got to make a world where wars can't happen." A znovu je tu ten smutný poddtón. Protože tenhle nový svět se do teď vystavět nepodařilo a Rilla (a s ní my všichni) ve svém poslání selhala. "I've won my own freedom here - freedom from all fear. I shall never be afraid of anything again - not of death - nor of life, if, after all, I am to go on living. And life, I think, would be the harder of the two to face - for it could never be beautiful for me again. There would always be such horrible things to remember - things that would make life ugly and painful always for me. I could never forget them." P.S. Tohle není poslední díl, to je "The Blythes Are Quoted", které Maud napsala těsně před svou smrtí a v úplnosti vyšel až nedávno. I když se zřejmě jedná spíš o něco jako povídkovou sbírku a básně...... celý text

Chlapec, krtek, liška a kůň 2021, Charlie Mackesy

"What do you want to be when you grow up?" "Kind," said the boy. Jak už někdo řekl níže, tohle je víc knížka citátů než cokoli jiného. Je to hrozná škoda, protože určitý náznak příběhu tam byl, ale tak nesmělý, že se brzy v tom všem moudru utopil. Ano, jsem trochu zklamaná, ale přesto... ta knížka je tak neskutečně krásná. "Imagine how we would be if we were less afraid." Jedna z věcí, která musí být zmíněna co nejdřív jsou nádherné ilustrace. Nějak nevím, co víc bych o nich řekla, ale... jsou nádherné a u několika z nich mě posedla potřeba (jako u The Conference of the Birds Petra Síse) vytapetovat si s nimi pokoj. "What is the bravest thing you've ever said?" asked the boy. "Help." said the horse. Myšlenky, které předává jsou nádherné a formulované skutečně pro všechny věkové kategorie. A slyšet některé z nich bylo tak příjemné. Ze všech těchto důvodů myslím, že knížka může být ideálním dárkem - obzvláště pro někoho, kdo se právě necítí nejlépe. Není to žádné veledílo, ale myslím, že nikoho nemůže urazit nebo se zcela nelíbit... Pravděpodobně si jednu později také pořídím, protože tohle je ideální knížka pro těžké chvíle (nebo mi to alespoň tak připadá...). But as the horse says: "the truth is everyone is winging it." P.S. Pokud se vám líbil Medvídek Pú (ten původní!) nebo Malý princ, myslím, že se vám bude líbit i tahle knížka, i když samozřejmě obě výše zmíněné jsou daleko lepší...... celý text

Kočka a čert / The Cat and the Devil 2012, James Joyce

Ráda čtu pohádky od slavných autorů, jejichž specializace leží úplně jinde (dobře, nejen...). Asi nikdo nemůže zpochybnit, že Joyce by se jako autor pro děti neuživil, nebo minimálně neproslavil... Nicméně tohle dílko nám na něj nabízí nový náhled, nové okno, a to já mám moc ráda... "Čert panu starostovi pověděl, co se dočetl v novinách, a nabídl, že pro měštěníny z Beaugency postaví most, aby mohli přes řeku chodit tak často, jak se jim zlíbí." Tahle knížka si navíc zaslouží plusové body za krásnou grafickou úpravu, ilustrace, dvojjazyčný formát a celkovou péči, kterou jí nakladatelství Argo věnovalo. Příběh je to velmi zvláštní a nejsem si jistá, jestli sám o sobě může obstát, nicméně... já jsem si ho moc užila a knížku je požitek jen držet v rukou...... celý text

Vždycky v menšině 2013, Martin C. Putna

1/2 (Tak je to tu, poprvé se mi do těch znaků nepodařilo narvat… i když DK neumí počítat, protože nesežrala ani verzi zkrácenou pod 6000 znaků…) "To rozumění není nikdy hotové, je dynamické - má vztah k tomu, kdo jsme právě my, kdo v této chvíli - a na tomto místě - čteme a snažíme se rozumět." Pravděpodobně jsem četla tuto knihu trochu jinak než místní hodnotitelé, četla jsem ji totiž nejen jako knihu o Putnovi, ale i jako knihu o sobě. (Nedává vám to smysl? Chvilku vydržte...) Ne že bych ke knize s tímto záměrem původně přistupovala, ale Putna je člověk, kterého určitým způsobem znám. Pravidelně se účastním jeho přednášek a jen s tichým úžasem sedím a připadám si, že nic nevím. Přesto jsem nikdy neměla dojem, že by zásadním způsobem utvářel mé myšlení, z tohoto omylu mě tato kniha šmahem vyvedla. Ne, že bych se kdy domnívala, že moje myšlenky o literatuře jsou kdovíjak originální, ale... ani jsem nečekala, že je jich tolik "Putnových". "Nejde ti přitom o mechanické vypočítávání toho, kdo má ve své tvorbě či myšlení co od koho, ale o rozumění tomu, jak osobnost ovlivňuje jinou osobnost, jak se rodí tvůrčí spřízněnost mezi lidmi." To je součást, jedné z prvních otázek, které Martin Bedřich pokládá a ano, to je přesná formulace toho, co poslední dobou ve své četbě sleduju a co mě tak fascinuje. (Viz např. moje komentáře k manželům Shelleyovým a Mauroisovi.) A o pár stránek dál toto téma pokračuje: "- dílo mě zajímá primárně proto, že skrze ně toužím pohlédnout do tváře jeho autorovi. Chci se potkat s autorem jako člověkem v jeho hloubce, v jeho jedinečnosti umělecké, náboženské a duchovní. Chci s ním skrze jeho dílo vést rozhovor." Ano, jak je to krásně formulované. A o kus dále zase: "A rozdíl mezi pořádnou literární historií a apologií je v tom, že apologie zametá pod koberec, co se jí nelíbí..." Můj komentář asi působí poněkud roztříštěně, ale potřebovala jsem tyhle myšlenky vypsat, než se dostanu k pointě. Jednou z mých hlavních čtenářských otázek v posledních dvou letech je status vztahu autora a díla (především díky J.K.Rowling a Forrestu Carterovi). A Putna tu (vlastně zcela mimochodem) srozumitelně formuluje to, čeho jsem ze svých zárodků zatím nebyla schopná a jemně mi naznačuje cestu. Separace autora a díla je nesmysl, protože dílo odněkud vyrůstá, kniha není dílem jednoho člověka, velkou literaturu je třeba doplňovat literaturou malou (o tom má také vynikající pasáž, kterou jsem sem v rámci únosné délky komentáře nezahrnula), kultura je věc živá a má svou genealogii, kultura odněkud vyrůstá. Číst dílo separovaně od toho všeho je podobné, jako číst cenzurovanou verzi... To, že je někdo příšerný člověk, z něj nedělá špatného autora. Nicméně, je potřeba o tom mluvit, nezastírat to, přijmout to jako součást celku. "'Jazykové dějiny světa' mluví o tom, že každý jazyk, který se šíří světem mimo své mateřské území, s sebou nese určité hodnoty, etické, kulturní a politické. A angličtina je dnes nejen jazykem byznysu a vědy, ale taky demokracie, lidských práv a občanských aktivit. Když čteš o těchto věcech třeba ruské texty – klíčové termíny jsou stejně většinou anglicky..."... celý text