Zelený_Drak komentáře u knih

Normální mord, pěkný výběr okolností, ale jinak je to z kategorie "skoro všichni máme motiv, jeden z nás je vrah". Oběť je docela záporák, aby bylo dost motivovaných. Vracet se ke knize nebudu.

20.10.2023

V kategorii povídka je to velmi povedené. Jako současník Zolův mě Maupassant vůbec nelákal, ale Kulička byla příjemným překvapením. A to nemohu ocenit minimalizaci francouzské společnosti do osazenstva onoho dostavníku, protože na to se dost neorientuji v historii. Ale to, jak nejdřív Kuličce všechno sežerou a vypijí a pak, když se situace obrátí, vrátí se k opovržení a nerozdělí se s ní ani o chleba, to je nadčasové.

2 20.10.2023

Mně to strašně bavilo, ale zároveň mi přišlo až nepřirozené, aby byl někdo tak dokonalý, jak je zde vykreslován Fleming. Vědec, to má být (dle ideálu v mysli lidí) člověk, který neuvidí své děti růst, protože se zřídkakdy dostane domů. Fleming měl to štěstí, že se naučil pracovat rychle a tak se občas dostal i na zahrádku. Z laboratoře ho vynesli nohama napřed (tedy skoro) a to je náš vzor pro přírodovědce i doktory medicíny dodnes. Ale, ať byla realita jakákoliv, jeho objev byl zásadní pro každého. Člověk už je na dostupnost antibiotik tak zvyklý, že si to ani neuvědomuje, ale kdo z nás nemá v nejbližším okolí někoho, kdo by bez nich pravděpodobně nepřežil? Chápu, že se na Fleminga přišly v Řecku podívat i staré babky, které mu nerozuměly ani slovo. Šly se podívat na doktora, který svou prací zachraňuje životy, i když je sám skoro 70 let po smrti. Takový se nevidí každý den.

3 20.10.2023

(SPOILER) Z této knihy jsem měla trochu obavy. S knihami uvedenými v podobných srovnávat nemohu, protože jsem je nečetla. Se sci-fi z 80. let mám zkušenosti spíše negativní. Téma svádí k tomu to pokazit. Narodila jsem se až po revoluci, takže ani ty paralely a jiné umělecké záměry nejspíš nezachytím všechny. Obálky od V. Hlavatého se mi nelíbí. A ještě ke všemu je to od českého autora, který dosud žije. Jestli ve svých 91 letech zvládá tyhlety internety, dost možná si komentář i přečte. No nechtělo se mi do toho.

Tak nejprve pozitiva:
1. Autorův styl není vůbec špatný, není to k nečtení, jak tomu bylo s většinou sovětské sci-fi a mnohou západní též. Není to žádné Tajemství transpluta nebo Oceánem světelných let, ani Tanečnice z Atlantidy nebo Sos Provaz. Dá se to číst!
2. Velmi mě potěšilo, že ke konci knihy se řeší, že žádní mimozemšťané nejspíš nikdy nebyli a celé si to na sebe uchystali muži sami. To vysvětluje, proč je to i s muži někde v rezervaci stále "mužský svět".
3. Dost mě bavil Maximus. Jen tuhle knihu nedávejte číst žádným americkým velikánům virtuálního světa nebo do 5 let někdo přijde s betaverzí. Jen v tom bude víc reklam a mikroplateb.
4. Pokud předpokládáme, že autor nechtěl generalizovat a ukázal prostě v maloměstském prostředí jen několik postav, které se mu zrovna hodily, tak ani nejde říct, že by se takový nebo onaký člověk nenašel.
5. Je to celkem syrové. Pan Páral se s tím moc nepáral.

A teď negativa:
1. Já opravdu nesnáším, když se o dospělých ženách píše jako o dívkách (ale i o dospělých mužích jako o chlapcích). Nevadí mi občasný obrat typu "byl to vlastně ještě spíš chlapec". Ještě dejme tomu, když se píše o první lásce a referuje se o čerstvě dospělých partnerech jako o "chlapci a dívce". Ale to vytrvalé označování dospělých lidí "chlapec" a "dívka" se mi příčí. A ono jim je 18, 19, ne-li 20 a více let. To dřív znamenalo svobodné? A jen tak přibližně do 30? Nebo i sezdané pod 30? Úplně vidím, jak někomu říkám: "No moje babička, když měla první dítě, to byla ještě dívka, to jí bylo jen něco mezi 18 a 20. Ale samozřejmě vdaná dívka, to se tak tehdy slušelo. Než dosáhla věku ženy už měla několik dětí školního věku." Nevím, zda je to jen posun v jazyce nebo i v myšlení, ale kdekoliv na to narazím, tak mě to irituje.
2. Zuzana by byla uvěřitelnější, kdyby její otec nebyl v převýchovném táboře, ale pod drnem. Pak by to mohla být hrůzu nahánějící majorka Premingerová. Také se mi nezdá, že by tato zářná ukázka sil OP měla bydlet se svou zpátečnickou matkou a snažit se s ní aspoň trochu vycházet. V 19 letech, ve věku, kdy by mohla mít dvě děti, se chová a myslí jako natvrdlá puberťačka, nikterak radikální. Vlastně opravdu připomíná spíš nezdárného syna v mamahotelu než mladou budovatelku OP. Celá ta rodina mě iritovala a taky se k ní vztahovala nejnechutnější věta v celé knize. Doufám, že tohle úchylné chování není a nikdy nebyla norma nikde a pro nikoho.
3. Vztahy mezi lidmi obecně působí odlidštěně, ať už před OP nebo po. Už na mě ze starších knih jde kolikrát pocit, že ve 20. století byli všichni vadní. Ale nedávno jsem třeba četla Noční rozhovor od Mňačka a ten udělal lepší dojem.

Bavilo mě to, otevřený konec mi nevadil, ale zároveň jsem z toho zůstala jaksi rozpačitá a nevím, zda si knihu chci nechat nebo ne. Ono u těch knih, které jsou hodně o mezilidských vztazích (ale nejen u nich, podobný problém mám i u starších detektivek), vždy hrozí, že po 35 letech už na čtenáře z jiné doby budou působit divně. Postavy, jakkoliv realisticky vyvedené, mohou pak působit i takto: "Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva Blbečci vedle sebe."

1 20.10.2023

Z knihy jsem trochu zklamaná. Hlavním sdělením je, že děti musíme naučit říkat ne a chápat, že není-li toto ne respektováno, je to velký problém, který je potřeba řešit s důvěryhodným dospělým. To snad každý ví, ne? Za nejlepší považuji materiál pro čtení s dětmi. Zde je několik postřehů, které třeba nemusí napadnout každého. Týkají se ale převážně ochrany dětí před cizími lidmi, ta z hlediska statistiky není ani zdaleka tak špatná jako ochrana dětí před známými lidmi.

Zajímavé, ale nic, co by mi úplně utkvělo v paměti. Asi by mě to bavilo mnohem více, kdyby takovou knihu napsal doktor - popularizátor vědy.

18.10.2023

Do knihy jsem se nemohla začíst. Poutavé pasáže střídaly obsáhlé odbočky, z nichž jen některé souvisely s dějem nebo dokreslovaly jeho okolnosti. Místy jsem doufala, že všechny dostane mor a zbytek budou prázdné stránky, jindy mě to bavilo a tak jsem vytrvala až do konce. Znovu už knihu číst nebudu.

1 18.10.2023

Byla jsem příjemně překvapená. Syrové vyprávění o Německu za války i po válce z pohledu cizince a Němky narozené až po válce (která tedy představuje především posluchače). Nelehké čtení. Řada hnusných zbytečných smrtí. Ale také něco z toho, na co v hodinách dějepisu není čas.

1 18.10.2023

A toto mě tedy nezaujalo. Ústřední myšlenka proč ne, literárně v pořádku, krásná práce s postavami (i vedlejšími), ale žárlivost mě nebaví a když už žárlivost slepce, tak báseň Slepý od Viktora Dyka. Jsem ráda, že jsem si knihu kdysi nevybrala k maturitě, i když je nenáročná (leda, že bych ji mohla číst místo Jména růže, v tom případě mě mrzí, že jsem ji tehdy neměla).

18.10.2023

Protože jsem měla doma povídkové sbírky od McBaina / Huntera dvě a obě byly tenké, přečetla jsem i druhou, byť mě první nijak zvlášť nezaujala. Tato mi přišla ještě slabší, v knihovně budou muset uvolnit místo jiným knihám.

18.10.2023

Čekala jsem spíš detektivky, dostala jsem takovou směs všeho možného, líbil se mi jen "Krátký příběh", ke knize se vracet nebudu.

18.10.2023

Nedočteno. Zkusila jsem z každé části kousek, ale nesedl mi styl psaní. Stoupencem poetismu asi nebudu.

Nedočteno. Nemám v literatuře ráda nonsensy, absurdno a jiné úžasně módní nápady z minulého století. Nebaví mě to. Člověku se ani nechce věřit, že tento autor své mládí prožil za druhé světové války. Celkem se mi líbila povídka Vlkodlak, kvůli té jsem se do čtení pustila, ale žádná následující už mě nezaujala, tak jsem knihu asi ve čtvrtině odložila.

Nedočteno. Na historické romány obecně moc nejsem. Zaujal mě název, zaujal mě Řím - jako dítě jsem měla ráda antiku, i když spíš řeckou. Styl, postavy... nic nebylo vyloženě špatně, ale prostě mě Lucius a Curion nezaujali dost a nezajímalo mě, co si pro ně autor vlastně vymyslel za osudy. Jako obvykle v dospělém věku jsem si prostě při čtení začala říkat, že by mě mnohem víc bavilo číst o technickém řešení římských lázní, o římském stavebnictví, o civilním inženýrství. Zkrátka ukázalo se, že nemám chuť číst román, tak jsem se po první čtvrtině podívala, na posledních 50 stran, jak to dopadne, a to mi stačilo. Měla jsem od autora nachystané ještě Slovanské nebe, ale tam už jsem jen nahlédla.

Nedočetla jsem. Vydržela jsem asi do čtvrtiny, ale spíše smutné satiry proložené občasnou lehce absurdní humerskou mě neoslovily. Dělí nás s autorem skoro století, a ani věkem ani životní fází nemám k jeho hrdinům blízko. Dovolím si zkopírovat závěr Hanky, protože nic výstižnějšího nevymyslím: "čtení tak do časopisu v čekárně, nic, co by mi mělo zabírat místo v knihovně".

Hstorické romány běžně nečtu. Tento jsem měla doma už dlouho a ne zrovna v top stavu, takže při snaze vytřídit nějaké knihy jsem se k němu konečně dostala. Styl mi přišel poutavý, samotný životní příběh skotské královny se zdá být opravdu až absurdně nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Kdybyste změnili jména lidí a zemí a předložili mi knihu jako čistou fikci, vytkla bych autorovi, že to je příliš neuvěřitelné. Co se mi nelíbilo bylo časté líčení toho, jak ovlivnilo to či ono, zda daný člověk byl muž nebo žena. Např. že kdyby Marie a Alžběta byly muži, střetly by se otevřeně a nikdy by nejednaly tak nerozhodně. Tak určitě. Nějak si nevybavuji, že by všichni králové v dějinách prosluli jako muži činu. Nebo jak jen Botwell je opravdový chlap. Přišlo mi to jako zbytečné soudy v jinak literárně zdařilých charakteristikách už několik set let mrtvých lidí.

14.09.2023

Poslední 3 díly HU jsem ještě nečetla, takže nemohu srovnávat. Nejnovější bratrstvo mě bavilo, i když jsem musela přivřít obě oči nad tím, jak snadno pronikli piráti do nejvýznamnějšího přístavu Skandije. To se mi zdá krajně nepravděpodobné. Naopak body navíc za to, že mě autor konečně překvapil svatbou. Obávám se ale, že tato událost nebude mít na příběh velký vliv. Také si myslím, že by autor měl obě série spojit do velkolepého finále a začít zase s něčím novým. Svět je velký, jistě by se na něm pro jiné hrdiny našla méně okoukaná dobrodružství.

1 13.09.2023

Autor dál vaří už převařenou vodu. Závěr je tentokrát hodně rychlý a neuvěřitelný (Volavky měly opravdu víc štěstí než rozumu). A děravý, jak už tu někdo psal - kde je "hranice zhořela"? Je to lepší než Kaldera, ale ne o tolik, abych hodnotila jako Umrlčí tváře. Nijak mě nemrzí, že jsem se k sérii po 4 letech zase vrátila, ale v mém věku už je takový čsový odstup skoro podmínkou toho, aby mi nevadilo, jak je to pořád dokola.

06.09.2023

Zdařilé líčení krásné horské přírody. Osudy lidí smutné. Nejvíce mě bavila črta Nekulturní o samotářské vdově Parasce, ale samotná pointa, kde je čtenáři naznačeno, že si možná kdysi měla vzít raději někoho jiného, se mi nelíbila. Čtenář nemá žádný zvláštní důvod se domnívat, že by tak byla šťastnější než byla.

27.08.2023

(SPOILER) Pro moji představivost jedna z klíčových knih Zeměplochy. Ne z toho hlediska, že bych řekla "Jo, tahle patří mezi top 5, které by si člověk měl přečíst, než se rozhodne, že ho Zeměplocha nebaví". Možná není ani tak vtipná jako jiné kousky. Je to příběh o tom, že "ten těžší způsob je po čertech těžký, i když zdaleka ne tak těžký jako ten snadný způsob". A zapomněla jsem, jak se mladé "čarodějky" v této knize podobají těm kolem paní Našeptávalové. "Nezkoušejte být paranormální, dokud se nenaučíte být normální." Autor tenhle motiv později vyždímal do sucha. Ale je to první kniha, kde jsem se setkala s myšlenkou, že elfové jsou ti zlí a připomínají vosy. Do té doby jsem vyrůstala s představou Tolkienových elfů. Pratchettova verze elfů mě zaujala. Dnes je v různých mírnějších obdobách poměrně populární (nejen) v YAF (Holly Black, Julie Kagawa, Maggie Stiefvater), ale zatím jsem nenarazila na nic, co by bylo starší než 1992. Sapkowskiho elfové jsou celou dobu spíš "takoví jiní lidé" a až v Paní jezera (1999) dostane čtenář možnost podívat se, jak by vypadal svět podle elfů. Aaronovitche v podstatě netřeba zmiňovat, protože ten z Pratchetta těží zcela přiznaně. Zdá se mi, že pokud jde o elfy jsou Dámy a pánové zásadním bodem odklonu od tolkienovské fantasy. Zároveň se konečně dostáváme do bodu (už při 14. knize), ve kterém je vidět autorovo rozhodnutí, že nepotřebuje do každého dílu nového arcikancléře a je potřeba zapracovat na osobní historii a konzistentním charakteru řady postav. Zkrátka Pratchett začal brát svou tvorbu vážně. A tak dostáváme díl, kde se známé "komické postavičky" stávají skutečnými literárními hrdiny.

*

Stařenka Oggová se podívala pod postel, aby zjistila, zda se tam náhodou neskrývá nějaký muž. Nebyl tam, ale člověk nikdy neví, kdy přijde ke štěstí.

*

"Byl bych nerad, abyste si mysleli, že je to snad přepadení," prohlásil.
"Byl bych raději, kdybyste to brali spíše jako pikantní příhodu, kterou budete pyšně vyprávět svým vnoučatům."
Z kočáru se ozval hlas: "To je on! Ten, co mi ukradl koně!"
Z okénka se vysunula kouzelná hůl. Náčelník poznal vyřezávanou ozdobu v podobě dubových ratolestí na jejím konci.
"Tak okamžíček," řekl sebevědomě. "Znám pravidla. Mágové nesmějí použít magii proti civilistům s výjimkou situací, kdy se ocitnou v ohrožení živ-"
Z konce hole vyletěl oktarínový blesk.
"No, ono to není žádné pravidlo," vysvětloval Výsměšek. "Je to spíš jen takové doporučení." Pak se obrátil k Rozšafínu Ctibumovi. "Doufám, že jste si všiml toho zajímavého použití Štoskládova morfologického rezonátoru."
Rozšafín sklopil pohled.
Náčelník lupičů se změnil ve velkou dýni a v souladu se zákony všeobecného humoru zůstal na jejím vrcholku jeho klobouk.
"A teď," rozhlédl se Výsměšek, "bych byl rád, kdybyste vy ostatní, co se ukrýváte za kameny a stromy a tak dál, vylezli ven, abych na vás hezky viděl. Tak, pane Ctibume a vy knihovníku, buďte tak laskavi a obejděte pány s kloboukem."
"Ale to je loupež!" vykřikl vozka. "A jeho jste proměnil v ovoce!"
"V zeleninu," opravil ho Výsměšek. "Víte, to kouzlo za pár hodin vyprchá."
"A mně dluží koně," upozorňoval Casanovlez.
Bandité zaplatili. Velmi neradi a pomalu odevzdávali peníze Rozšafínovi a stejně neradi, ale velmi rychle, je sypali do klobouku knihovníkovi.
"Tak se nám sešlo skoro tři sta tolarů, pane," hlásil Rozšafín.
"A kůň, na toho nezapomeňte. Moment, dva koně, vidíte, na toho druhého jsem si až do téhle chvíle ani nevzpomněl!"
"To je slušný kapitál! Teď si můžeme výlet skutečně užít. Takže kdyby byli pánové tak laskavi a odstranili ten zátaras, mohli bychom pokračovat v cestě."
"Abych řekl pravdu, tak jsem měl dva nákladní koně, teď jsem si vzpomněl!"
"Ale takhle to přece vůbec nemá být! Tohle nemáte dělat vy! Vy máte být přepadení a oloupení!" křičel kočí. Výsměšek ho shodil z kozlíku.
"My máme prázdniny," oznámil mu přátelsky.

*

"Bylo to před padesáti lety!" bránila se Bábi. "Nemůžeš se tady najednou jen tak objevit a tvrdit, že všechny ty roky nebyly."
"Ale já přece vím, že byly," souhlasil Výsměšek. "Teď jsem hlavní mág. Stačí mi vydat příkaz a tisíc mágů mě hm, když o tom tak přemýšlím, asi neposlechne. Řeknou cože? nebo se začnou hádat. Ale všimnout si mě musí."
"Byla jsem několikrát na univerzitě," zabručela Bábi. "Je to rozhádaná smečka tlustých dědků s dlouhými vousy."
"Přesně! To jsou oni!"

*

Byla tady zbroj pro lidi. Byla tady zbroj pro koně. Byla tady dokonce zbroj pro havrany, i když projekt vzdušné útočné síly, který byl celoživotním snem krále Gurnta zvaného Hloupý, se v konečné fázi nějak nedokázal odpoutat od země.

*

"Jenže na druhé straně," rozumoval Rozšafín, "jsou hřbitovy plné lidí, kteří se někam odvážně, ale neuváženě vrhli."
"Ook."
"O čem to mluví?" řekl kvestor, který na své cestě jinam krátce prošel skutečností.
"Myslím, že řekl, že jestli se nic nestane, budou brzo hřbitovy plné kdekoho," odpověděl mu Rozšafín.

*

"Nemáme žádnou naději," řekla Stařenka.
"No, já myslím, že jedna možnost by tady byla," ozval se Výsměšek. "Já tedy nerozumím všem těm věcičkám kolem kontinua, ale podle toho, co říkal mladý Ctibum, se všechno musí stát někde, chápete, co myslím, což znamená, že se to právě tak dobře může stát tady. I když šance, že se to stane, je třeba jen milion ku jedné, madam."
"To je všechno moc hezké," řekla Stařenka, "vy se mi tady snažíte říct, že za každého pana Výsměška, který se dnes v noci zachrání, musí dalších 999 999 Výsměšků zemřít?"
"Ano, ale na těch ostatních chlápcích mi vůbec nezáleží," odpověděl jí Výsměšek. "Ti se o sebe jistě dokážou postarat. Dobře jim tak, to mají za to, že mě nepozvali na mou svatbu."

4 26.08.2023