Zelený_Drak komentáře u knih

Nic zvláštního. Nejlepší povídka za mě byla "Kletba Mhondoro Nkabele", ta jediná mě bavila, formát je stejný jako u povídek "Potěšení pro váz i celou Rodyna" a "S počítači se nediskutuje" (z jiných sbírek). Žádná jiná povídka mě neoslovila, Prastará temnota by asi byla dobrá, kdyby to nebylo tak neoriginální a Povídky z vídeňského lesa mě zaujaly svou odlišností, ale jejich konec mi přišel nijaký, tam by možná byl zajímavější celý román z daného prostředí. V mé knihovně tato kniha nezůstane.

26.05.2024

Knihu jsem odložila po první čtvrtině, pak jsem ještě přečetla pár posledních stránek. Ne, že by mě kniha vyloženě urazila, autorův styl nebyl špatný, ale hlavní hrdina mě nazaujal a příběh také nevypadal jako něco, co by mě mohlo úplně oslnit. Myslím, že mám na seznamu zajímavější kusy. Ve výsledku mi asi nejvíc vadilo, že se autor rozepisuje až příliš o věcech, které děj nikam neposouvají. To si raději přečtu třeba něco od Simona R. Greena, což je sice totální brak, ale obvykle má přiměřené tempo. Nechávám bez hodnocení.

Velmi zajímavá populárně naučná kniha. Dva detaily, které mě zaujaly nejvíce:
1. Jak mohli být na Islandu tak pošahaní, že novorozencům dávali raději přežvýkané ryby (a kravské mléko) než mateřské mléko, ačkoliv měli úmrtnost 300 z 1000? Z toho je vidět, že člověk je neskutečně odolný organismus, protože já bych při takové dietě čekala vymření Islandu během 1 generace.
2. Str. 74-75 Blízký vztah vazopresinu s mužskými hormony.

22.05.2024

Na první pohled podobná úroveň jako předchozí díly, ale pro mě je tento jeden z těch slabších. Protivník je příliš silný a proto je potřeba sáhnout po podobně silných řešeních, což ve výsledku navozuje dojem, že celé běhání okolo nebylo potřeba. Kniha se mi tedy sice během čtení líbila, ale po přečtení ve mně nezanechala tak dobrý dojem, jako jiné díly série.

22.05.2024

Knihu jsem dočetla jen proto, že byla krátká. Na sci-fi ze 70. let je i zařazení do kategorie "neurazí, nenadchne" docela dobrý výsledek, ale myslím, že tak za měsíc nebudu vědět, o čem to bylo. Na další díly mě tento nenalákal.

22.05.2024

Děsná ptákovina. Nebýt zajímavého prostředí, tak bych známý příběh o urozeném mladíkovi, který přišel o své vévodství a následně se vydává na dlouhou pouť za jeho znovuzískáním, přičemž se v každém ze tří dějství zajímá především o prostitutky, určitě nedočetla. Kromě šroubovaného stylu psaní mě autor ničím nepřekvapil. Ale je pravda, že věty typu: "A do východu Ra byli jako dva pardáli v lese." nemají svými kvalitami daleko k echtovní perské poezii ("Ty vílí měsíce, jak byly plny vnad, začaly pánovi mdlou rybu pozdvihat.", Nizámí), takže autor asi napsal to, co si napsat přál.

22.05.2024

Tak toto není můj šálek Terryho. Vydržela jsem třetinu knihy, kde nejdřív byl nesmyslně roztahaný začátek, který omílal dokola, jak je hrdina zlomený osobní tragédií a nic ho už netěší, takže musí koupit Landover a stát se jeho králem, aby ho přešla krize středního věku. Kdyby to bylo stručnější, řeknu si dobře, zase nějaká Narnie. V Landoveru to následně vypadá jako když Pejsek s Kočičkou pekli dort. Autor losuje nápady nejspíš z klobouku a hází je na čtenáře bez ladu a skladu v naději, že čtenáře ohromí. No na mě to moc nefungovalo, protože místo akce volí nenápadité dialogy. Některé mají být asi vtipné, ale úplně jsem nepostřehla, které to jsou. Neobstojí ani ve srovnání s Kedrigernem, natož se Zeměplochou. Přečetla jsem si nějaké komentáře ke zbytku série na Goodreads a dospěla jsem k závěru, že tohle není 6 knih, které bych chtěla číst. Pokud se někdy v budoucnu k Brooksovi vrátím, zkusím raději Shannaru. Nechávám bez hodnocení.

Začátek vypadal docela slibně, ale nakonec jsem vydržela jen čtvrtinu knihy. Nezajímavý hlavní hrdina, autor zbytečně popisuje celý jeho život, každých pár let něco aniž by se odehrálo něco opravdu zajímavého. Kdyby se začalo až výcvikem dračích jednotek a střípky z hrdinovy minulosti by byly odhalovány retrospektivně, bylo by to možná lepší. Chtěla jsem do výzvy jako knihu, jejíž děj se odehrává za války, ale určitě letos narazím na něco lepšího. Styl je fádní a příběh mě nezaujal, ani ti draci to nezachránili. Nechávám bez hodnocení.

(SPOILER) Zase jeden díl, jehož zápletku jsem za 19 let od prvního čtení zapomněla tak dokonale, že to bylo jako číst knihu poprvé. Pamatovala jsem si jen trpaslici, která si dovolila nosit rtěnku. Zřejmě na mě tehdy svou odvahou zapůsobila z celé knihy nejvíc. Přitom jsou to právě díly s hlídkou, které mě nutí klást si už po prvních pár řádcích otázku, proč vlastně čtu i něco jiného? Většina beletrie nestojí za tu námahu a šance, že ještě někdy narazím na dalšího autora, který by mě bavil stejně jako Pratchett je asi dost nízká, protože se mi to za posledních 20 let nestalo.

*

Sáhl do kapsy a vytáhl z ní kožený váček, který dostal od vraha. "Ulož to do fondu pro vdovy a sirotky, ano?"
"Skvělá práce, sire. Ještě pár takových pokusů a budeme si moci dovolit nějakou tu vdovu navíc."

*

"Jen tak mimochodem, seržante, dostal jsem hlášení, že včera večer nějaký troll v uniformě přibil jednoho z Chrysoprasových pohůnků za uši na zeď. Nevíte o tom nic?"
Troll svraštil obrovské čelo. "A mluví se v té zprávě taky o tom, že ten trollí lump prodával Nářez trollím dětem?"
"Nic takového. Tvrdí se tam, že byl na cestě ke své drahé staré matičce, které chtěl předčítat duchovní literaturu."
"A říkal Skořepina, že viděl odznak toho trolla, který ho napadl?"
"To ne, ale tvrdí, že mu ten troll vyhrožoval tím, že mu svůj odznak vrazí tam, kam slunce nesvítí," odpověděl Elánius.
Navážka vážně přikývl. "No, to by ten dotyčný musel ujít velký kus cesty jenom proto, aby zničil poctivý odznak," řekl.
"Mimochodem, byl to od vás šťastný tip, když jste odhadl, že to byl Skořepina."
"Bylo to jako záblesk z čistého nebe, sire," odpověděl Navážka. "Pomyslel jsem si: který sviňák, co prodává Nářez trollím dětem, by si zasloužil přitlouct za uši na zeď, sire… a bingo! Ta myšlenka se mi v hlavě vylíhla úplně sama od sebe."
"Přesně to jsem si myslel."

*

Lord Vetinari se podíval na kus papíru před sebou. "Skutečně jste udeřil představeného Cechu vrahů?"
"Ano, pane."
"Proč?"
"Neměl jsem dýku, pane."

*

"Ale bohové zcela jasně existují," řekl kněz.
"Není To Evidentní."
Z mraků vyletěl blesk a zasáhl Dorfla přímo do policejní helmy. Zazářil oslňující plamen a ozval se bublavý zvuk. Kov z Dorflovy roztavené zbroje tvořil malé kaluže kolem jeho do bělá rozžhavených nohou.
"Tohle Pro Mě Není Žádný Argument," ozval se Dorflův chladný hlas z oblaku kouře a páry.

4 07.05.2024

Návrat k průměru. Ne, že by mě kniha nebavila, přinesla docela zajímavý vývoj v ději, ale zase to byli hlavně vlkodlaci a marokův domov důchodců kombinovaný s ústavem pro psychicky vyšinuté jedince a do toho nějaká ta magie. Lidská magie mě v tomto světě tolik nebaví, není příliš vysvětlená (možná to je tím, že nemám přečtenou tu druhou sérii). Diví byli docela fajn, rozjezd byl rychlý, ale ve srovnání s předchozími dvěma díly, kde byli fae významnější, mě to jako celek tolik nezaujalo.

06.05.2024

(SPOILER) Spolu s Dvojí spravedlností u mě zatím tento díl vede. Nevím, který bych dala úplně na první místo, bavily mě podobně a každý přináší něco trochu jiného. Kdybych se snažila být objektivní, asi bych musela dát tomuto o jeden chlup přednost. Odehraje se hodně čtenářsky zajímavých věcí, jako proměna na vlkodlaka, odhalení něčeho z hezčích období Charlesovy minulosti a na své si zřejmě přijdou i ti, kteří mají rádi koně (což já nejsem, takže většinu textu o koních bych klidně vynechala). Samotná zápletka mě bavila, pomáhání lidem s nalezením nadpřirozených pachatelů je pro mě zajímavější, než vnitřní záležitosti smečky. I když mi přijde trochu úsměvné, že co se nikdo nedozvěděl desítky let před tím, vyřeší vlkodlaci za odpoledne.

V soukromí hlavních hrdinů se začíná řešit téma dětí. Vlkodlačice nemohou mít děti, protože těhotenství nevydrží proměnu. Dobře. Máme tu jen jednoho unikátního vlkodlaka, který se vlkodlakem narodil, a to je Charles. Možná, že kdyby byl Charles žena, měli by vlkodlaci svou vlkodlačí Evu. Takto se řeší náhradní matky, možnost vydržet celé těhotenství ve vlčí podobě a adopce. Adopce mě úplně nepřesvědčila, domnívám se, že lidé, kteří touží po vlastních dětech, obvykle nepřistoupí na myšlenku, že adopce by byla to pravé řešení právě pro ně jen tak z minuty na minutu, jako Anna. Více mě zaujalo, že vlkodlačice nemohou strávit celé těhotenství ve vlčí podobě, protože z tak dlouhého pobytu ve vlčím těle se lidská složka zblázní a byl takový a onaký případ, kdy... Vlkodlaci měli tisíce let na to, aby s tím experimentovali, nezdá se příliš pravděpodobné, že by nevymysleli něco, co jim to umožní i bez zbláznění se nebo aspoň na přirozené výjimky, které vydrží příčetné nadprůměrně dlouho. Taková výjimka je ostatně i zmíněná, akorát je to on. Archibald vypadá jako náhodně zmíněný vlkodlak, ale jsem zvědavá, zda na jeho případu nechce autorka v budoucnu založit nějaké nové poznatky v tomto směru, protože podle textu strávil ve vlčí podobě celé roky:
"Po smrti družky žil několik let s rodinou. Doufali jsme, že to pomůže, pak jsem ale zjistil, že celou dobu zůstává ve vlčí podobě. Proto jsem ho vzal zpátky ke smečce a donutil ho proměnit se zase v člověka. Nebyl už nikdy jako dřív."
Možná nebyl jako dřív, ale zjevně se celé ty roky choval jako "nejlepší pes" a ani po proměně zpátky nebyl výrazně nebezpečnější svému okolí než před touto vlčí epizodou. Že by žádná vlkodlačice nevydržela příčetná 9 měsíců, ale náhodný truchlící vlkodlak celé roky bez velkých obtíží ano? Zajímavé.

06.05.2024

Za mě lepší než předchozí díl. Svižnější rozjezd a zajímavější zápletka. Tady jsem si poprvé začala říkat, že by mě vůbec neurazilo, kdyby podle této série někdo natočil seriál (tedy pokud by ho natočil dobře). Charlesova psychická nepohoda mi nevadila, naopak, líbí se mi, že se autorka snaží postavám nějaké vnitřní pochody vůbec dát, a i když je toto předvídatelný vývoj, všechna zdůvodnění působila přiměřeně realisticky. Jakmile jsem pochopila, koho hledají, závěr jsem si už z velké části domyslela (název také dost napovídá, více než originální). Toto rozuzlení ale slibuje zajímavé zápletky v budoucích dílech. Mám ráda fantasy světy s "fae" ostrovního typu, tedy bych dokonce řekla, že tento díl pro mě byl zatím nejzajímavější. Sérii s Mercy jsem nečetla, tedy nemohu srovnávat.

05.05.2024

Komentář píšu až po přečtení prvních 5 dílů (chybí mi už jen 6. a mám za to, že v roce 2025 má vyjít 7.) a zatím pro mě je Loviště nejslabší díl série. Nemůžu říct, že by s ním bylo něco vyloženě špatně, snad jen vleklý rozjezd. Z hlediska série dává díl smysl, stanou se v něm nějaké významné události, které zásadně ovlivní budoucnost vlkodlaků, ale... takovouhle sérii nemůžete příliš dlouho táhnout jen na vlkodlacích. Dobře, staří vlci jsou trochu blázniví, ale nemůžete na tom vystavět každou zápletku několik knih v řadě, aniž by se to začalo trochu opakovat. Takže pro mě tohle byl tak limit toho, co se dá pořídit s vlkodlaky a jsem ráda, že další díly už mají širší záběr.

05.05.2024

Do 6. dílu jsem se pustila hned po 5., což se jinak u Kedrigerna snažím omezovat. Tentokrát to ale byla dobrá volba, protože se konečně hnulo s hlavní dějovou linií. Už bylo úmorné, jak se 4 díly nic nezměnilo ve věci Princezniny paměti a už jsem skoro čekala, že se jednou zjistí, že Princezna vůbec nebyla před zakletím princezna, ale nějaká pasačka krav. V tomto díle autor konečně odkryl karty. Je možné, že tento díl plánoval jako poslední, ale v průběhu psaní si to rozmyslel, protože na posledních stránkách otevřel dveře ještě nejméně jednomu příběhu. A ve skutečnosti to nebylo úplně na posledních stránkách, protože záměrně přehlédnul drobný fakt, že zlomit kletbu by bývalo bylo možné pomocí hůlky bahenní víly. Tedy aspoň dle toho, jak byla použita na začátku příběhu. Princezna si ji asi zapomněla zabalit na cesty. Jinak mě díl bavil, buď se autor postupně vypsal, nebo jsem si zvykla na jeho strohý styl.

05.05.2024

Po delší době jsem se vrátila ke Kedrigernovi. S větším časovým odstupem mě příběh i více bavil. Už jsem trochu zapomněla, co autor vymyslel v předchozích dílech a tak mi tolik nevadilo, pokud se s něčím trochu opakoval. Přičemž párování vhodných princů s vhodnými princeznami mi poněkud připomnělo ten díl, kde byla spousta žab. Což, myslím, byl Kedrigern a spletitá výprava. Jsem ráda, že zrovna díl Kedrigern a drak Comme il faut doma mám, protože z Kedrigerna mi zatím přišel jako jeden z těch nejlepších. To, jak Kedrigern nechce nikam cestovat a Princezna ano, je jinak docela únavné. Určitě to na mě nepůsobí jako zábavná charakterizace postav, kterou to zřejmě mělo být.

05.05.2024

(SPOILER) Druhý díl pokračuje s drobným časovým skokem. Posouváme se o dva roky. Myslím, že pro mnoho čtenářů bude děj zajímavější, protože tady se řeší následky toho, co se stalo v prvním díle, dostáváme se do nových lokalit a přibývá postav. Mezi hlavní hrdiny přibyl americký domorodec Red Shoes a s ním i jiný kulturní náhled na "neviditelné" síly. Přibývá také historických postav, z nichž některé budou českému čtenáři podstatně bližší než jiné, protože začátek se odehrává v Praze. Možná bych vlastně řekla, že 2. díl mě víc bavil, ale 1. díl se mi víc líbil, protože 2. díl už nepřináší tolik nového. Konec je, bohužel, velmi otevřený a je jasné, že to ještě nebylo velké finále.

***

"Empire of Unreason" ("Říše nerozmu") a "The Shadows of God" ("Stíny Boha")
3. a 4. díl na sebe přímo navazují a je pro mě těžké je od sebe zpětně odlišit. Děj poskočil o dalších 10 let. Brzy je jasné, že poslední boj o přežití lidstva se odehraje v Americe. Prakticky vše je jen velký úvod k několika posledním kapitolám a ty nakonec příliš nepřekvapí, proto to pro mě byla nejslabší část příběhu. Zároveň ale nemohu říct, že by mě to nebavilo. Jen kdybych se k Věku nerozumu chtěla někdy vrátit, přečetla bych asi jen první dva díly a posledních 100 stran 4. dílu. Myslím, že k tomu, abych plně ocenila tuto část příběhu mi chybí detailnější znalosti amerických dějin, zejména hrdinů boje o nezávislost. Pokud by si sérii někdo chtěl dočíst a nevěřil svojí angličtině na plný rozsah, tak myslím, že těch posledních 100 stran stačí k tomu, aby se dozvěděl to nejdůležitější. 3. díl je plný přesouvání postav po mapě a většina 4. dílu v tom pokračuje.

Vlastně se sama divím, že komentář vyznívá spíše negativně, protože při čtení jsem s příběhem byla většinu času nadprůměrně spokojená.

05.05.2024

Hned po The Elder Scrolls jsem se pustila do Věku nerozumu, abych zjistila, zda byl Vodní rod nějaká vzácná odchylka od autorovy jinak úděsné tvorby nebo naopak TES byly odchylkou od tvorby jinak dobré. Ukázalo se, že to druhé je pravdou, Věk nerozumu je zase dobrý román. Úplně se tentokrát nemohu rozhodnout, zda je to opravdu tetralogie nebo jak je vlastně tento epický příběh o "andělech" rozdělen. První díl má jako hlavní zápletku Londýn, druhý Benátky, třetí a čtvrtý díl se odehrávají až po 10 letech a dějově mi splývají v jeden. Sérii jako celek doporučuji, i když má svá slabší místa, z nichž některá mají desítky stran. Postavy se vyvíjejí, prostředí je zajímavé, ale děj po prvních dvou dílech, bohužel, začne být poněkud předvídatelný. A nepochopila jsem, proč je tolik postav tak romanticky pryč z Adrienne, která se postupně ze sympatické dívky v nesnázích vyvíjí v ženu, o které jsem si v posledních dvou dílech říkala, zda by pro její okolí nebylo lepší ji v těch nesnázích nechat.

Z celé série se mi rozjezd líbil nejvíc. Čtenář ještě neví, co si autor vymyslel, jak bude svět fungovat a sleduje střídavě sotva odrostlého chlapce Benjamina Franklina v Americe a mladou ženu Adrienne de Mornay de Montchevreuil ve Francii, kteří se oba touží prosadit ve vědě. Jemu v tom brání věk a původ (pochází z početné rodiny svíčkaře a má se stát tiskařem jako nejstarší bratr), jí pohlaví. Obě postavy jsou sympatické a čtenář, který na rozdíl od hrdinů ví, k čemu jejich úsilí směřuje, se může buď velmi nudit nebo si okusovat nehty při čekání, zda na to přijdou včas nebo ne. Záhy zjišťujeme, že věda tu není tak docela vědecká a ve hře jsou také nehmotné bytosti, které mají se světem své vlastní plány. Slibný začátek, kdy sice zkušenější čtenář tuší závěr, ale ještě nejde tak docela odhadnout, co z toho bude dál a je jasné, že 2. díl už opravdu bude velmi alternativní historií.

05.05.2024

Přečetla jsem do výzvy, ale není to můj šálek čaje, nechávám bez hodnocení.

Možnost volby by pro mě byla velmi zajímavá někdy kolem roku 2014, když se řešil soud s I. Königsmarkovou. Dnes už pro mě mnoho zajímavého neobsahovala, snad až na pár náhledů do doby, kdy se u nás po revoluci začaly domácí porody pozvolna vracet. Ne se všemi radami, co mít doma k porodu se úplně ztotožňuji. K porodu doma se mnohem víc hodí nepropustný chránič matrace, než svíčky a využijete ho i v případě, že budete rodit v porodnici, protože dobře poslouží i v šestinedělí. Zase vzhledem ke stavu mnoha českých porodnic, by možná nebylo od věci sbalit si s sebou ty svíčky. Kdyby nešla elektřina nebo bylo některé světlo rozbité a nikdo se neměl k jeho výměně, mohla by vlastní svíčka být tím jediným řešením. Nejzajímavější a zároveň nejhorší na celé knize je, že ukazuje, jak jsme se za 20 let prakticky nikam neposunuli. Přibylo dul, přibylo i PA, ale jistý Antonín P., známý též jako duch českého porodnictví, legenda, která porodila tisíce dětí a apolinářský přízrak, stále sedí na porodnictví jak žába na prameni (hlavně v Praze a okolí, zdá se, že čím dál od Prahy, tím méně si z něj kolegové dělají). Jakákoliv veřejná debata, která se týká třeba hrazení péče porodní asistentky v šestinedělí ze zdravotního pojištění se okamžitě zvrhává v rozhořčené výkřiky o nezodpovědných domácích porodech, které se nesmí nijak podporovat. Jako kdyby šestinedělí prožívalo jen těch pár desítek žen rodících doma a žen po císaři se třeba netýkalo nebo co. Jak máme tu velkou spotřebu piva na osobu, tak někteří mají asi místo mozku z piva kostku. Hlavně, že se na tom pánové napříč politickým spektrem shodnou, aniž by věděli, že jde jen o návrat něčeho, co tu bylo úplně normální (dřív do domácnosti s novorozencem po porodu chodila "sestra", a to by člověk nevěřil, kolik mužů, kteří "sestru" pamatují, neví, že to už se přes 30 let neděje a nechápou, proč najednou chce někdo "asistentku"). Jeden z nejlepších příběhů pro mě byl ten od paní, která měla zkušenosti z Německa, kde je to zaběhané a vše funguje a pak se vrátila sem a tady najednou nic nešlo a PA musela shánět v Rakousku (tedy být takhle blízko hranic, tak asi vymýšlím, jak si zařídit porod v Rakousku, než se tu rozčilovat s nedostupností péče, která by ve vyspělé zemi měla být standardem, ale chápu, že to taky přináší řadu problémů s pojištěním, vydáním RL apd., což taky není zrovna to, co by člověk před porodem a po něm toužil řešit a věřím, že začít zjišťovat detaily, odradilo by mě to od realizace takového nápadu dost rychle). Johanka Kubaňová nakonec pro změnu k lepšímu udělala asi opravdu maximum, co je v silách jedince, protože v současné době nese stejné jméno jedna z nejznámnějších PA u nás, a to asi nebude náhodná shoda jmen.

Knihu bych určitě nedoporučovala všeobecně každému, kdo má s porody něco společného. Zatímco paní Štromerová píše střízlivě a věcně, některé osobní příběhy rodiček jsou hodně ezo a pro velkou část lidí (nejen) z branže bude už ta paní inženýrka bláznivá novohippie ekobiomatka, natož pak paní Klára M., která nakonec rodila v Podolí pro nepostupující porod. To není dobrá reklama na domácí porod, protože to podporuje dojem, že doma chtějí rodit jen blázni (tzn. "lidé, jejichž potřebám a vnímání ostatní často nerozumí"). Od roku 2014 jsem o porodu v porodnici pro fyziologické těhotenství zdravé ženy už nikdy neuvažovala jako o první volbě a jsem zcela pro, aby se domácí porody dostaly do systému a byly plnohodnotnou možností pro všechny zúčastněné. Je to potřeba normalizovat a je potřeba, aby se zvýšilo povědomí o tom, že domov je vhodné místo pro porod často, ale ne vždy. A právě překladatelská práce Kláry M. mi umožnila číst v češtině knihy Michela Odenta, čímž se (myslím) významně zasloužila o šíření informací o porodu a vlivu (ne)zasahování do jeho průběhu. Myslím, že ezo řeči o přírodě a její síle lidí se vzděláním v medicíně od myšlanky na bezpečné domácí porody budou spíš odrazovat. Když k tomu přičteme, že řada lidí (i vzdělaných) prostě neumí myslet racionálně, tak knihu nejde doporučit všeobecně. Jen těm, kteří jsou natolik inteligentní, že dokáží odfiltrovat osobní prožívání a formu podání konkrétního člověka od obsahu. Konkrétní paní mi totiž třeba může připadat trochu bláznivá, ale to nesmí nic měnit na mém zhodnocení, že má naprostou pravdu v tom, že separace zdravých dětí od matek je nenormální (a nelegální) a můžeme buď změnit praxe v porodnicích nebo zavádět "alternativní" možnosti, kde rodit, ale rozhodně nemůžeme po ženách (a mužích, pokud v porodnici pobývá celá rodina, muž je v porodnici stále rodič druhé kategorie, kterému je zcela protiprávně zakazováno vykonnávat rodičovskou povinnost a brát dítě na vyšetření, apd.) chtít, aby tolerovaly porušování zákonů jen pro to, že "my jsme tu na to takhle zvyklí". Bohužel, většina lidí, se kterými jsem se v životě setkala, si nedokáže z příběhu někoho, s kým se neumí ztotožnit, vytáhnout to podstatné a najít styčné body na základě, kterých by mohlo vzniknout vzájemné porozumění. Většina lidí dává přednost iracionálním představám o tom, co je bezpečné a co ne. Iracionálních proto, že k nim obvykle nemají vůbec žádné vědecké podklady. Doktoři, kteří lpí na postupech nepodložených objektivními výzkumy jsou hlavní příčinou toho, proč u nás je debata o domácích porodech obvykle zcela emocionální a nijak racionální. Z úplně normální možnosti porodu se kvůli tomu stala poloilegální aktivita, kterou dle představ veřejnosti provozují jen ezo ženy a nikdo rozumný s tím nemůže souhlasit. Ale to prostě není pravda. Doma rodí na západě každý rok stovky až tisíce žen a o porodech doma se vedou statistiky, které ukazují (třeba v Německu), že problémy následují prakticky jen tam, kde se pro porod doma rozhodne žena, které to není z vážných medicínských důvodů doporučeno. A i tyto jednotky žen, které se rozhodnou "špatně", jsou respektovány a není jim (a jejich dětem) upírána zdravotní péče, jak se to běžně děje u nás.

1 17.04.2024

Když se řekne opera, vybaví se mi Antonín Dvořák a Rusalka. Viděla jsem i 2 jiné opery, jedna z nich byla také od Dvořáka. Jinak mě opera míjí. Knihu Fantom opery jsem nikdy nečetla a muzikál ani film jsem neviděla, i když teď po druhém přečtení Maškarády jsem se podívala na trailery k filmu a myslím, že jsem o hodně přišla. Něco jako nevidět Van Helsinga a podobné filmové trháky ze začátku 3. tisíceletí. Na dílech s čarodějkami mi často v příběhu chybí něco, co by knize dodalo ještě nějaký extra dojem (tedy ještě něco navíc nad to, že je to geniální) a je tomu tak i v případě Maškarády. Při druhém čtení jsem se ale tentokrát rozpomínala na některá překvapivá odhalení (i přesto, že jsem si myslela, že si z Maškarády pamatuju jen to, že tam Ágnes Nulíčková zpívá v opeře), takže se nekonal žádný podiv. To mohlo (v kombinaci s tím, že samotný příběh Fantoma opery je mi znám jen velmi zběžně) vést k trochu horšímu celkovému dojmu. I když jde možná objektivně o zatím nejlépe vystavěný příběh o čarodějkách, kde už jsou jednotlivé postavy dobře vyprofilované a kniha obsahuje i řadu komických momentů, nemám z Maškarády ani poprvé ani podruhé takový fantazácký zážitek jako z jiných Pratchettových knih. A to i přesto, že tam je řada výborných scén, třeba Bábina hra se Smrtěm, krysí Smrť, Silver, šťastný konec pro jednoho tenora a tak vůbec všechno.

„Jen pojď dál, Jarge Tkadleci,“ řekla Bábi Zlopočasná, „ať ti můžu dát něco na ty tvoje záda.“
Šok se ho pokusil zvednout do vzpřímené polohy a to jako by vyslalo do bělá rozžhavený pohrabáč, který se mu zabořil do zad někde ve výši opasku.
Bábi Zlopočasná obrátila oči v sloup a povzdechla si. „Můžeš si sednout?“ zeptala se.
„Ne, slečno. Ale můžu upadnout na židli.“
Bábi vytáhla z kapsy u zástěry malou černou lahvičku a divoce s ní zatřásla. Jarge otevřel doširoka oči.
„To už pro mě máte připravený i lék?“
„Jistě,“ odpověděla Bábi po pravdě. Už dávno se smířila se skutečností, že lidé očekávají láhev něčeho výrazně barevného a ulepeného. Nebyl to samozřejmě lék, v čem spočíval ten trik, ale obrazně řečeno lžička, na které byl podán.
„Tohle je tinktura vyrobená ze směsi výjimečně vzácných bylin a tak dále,“ řekla. „Navíc obsahuje sacharózu a aquu.“
„No tohle!“ zabručel Jarge, na nějž to udělalo patřičný dojem.
„Tak a teď pořádný doušek.“
Poslechl. Tekutina měla slabou příchuť lékořice.
„Další dávku si vezmeš těsně před spaním,“ pokračovala Bábi. „A pak třikrát obejdeš kaštan.“
„... třikrát obejdu kaštan...“
„A... a pod matraci si dáš širokou fošnu z borovice. Musí to být fošna ze stromu starého přesně dvacet let, nezapomeň!“
„... z dva-ce-ti-le-té-ho stromu...“ opakovalJarge. Cítil, že by se měl nějak projevit. „Takže ty suky, které mě trápí v zádech, přelezou do té fošny, že?“
To se Bábi zalíbilo. Byla to jedna z těch děsivých duchaplností prostého lidu, kterou stálo za to si pamatovat pro podobnou příležitost.
„To jsi trefil hřebík na hlavičku.“
„A to je všechno?“
„Chtěl jsi ještě něco?“
„Já... myslel jsem, že bude nějaký tanec, zaříkávadla a takové věci.“
„To už jsem všechno udělala, než jsi sem dorazil,“ odpověděla Bábi, aniž hnula brvou.
„No ne. To jo. Ehm... a co se týče placení...“
„Oh, mně nikdo neplatí,“ odpověděla Bábi. „To přináší neštěstí, brát si od lidí peníze.“
„Oh. Výborně.“ Jarge se rozveselil.
„Ale víš... kdyby tvé ženě zbyly nějaké starší šaty, říkám kdyby, tak mám číslo dvanáct, nejraději černé, nebo kdyby jí při pečení přebyl koláč, ne švestkový, z těch mám větry, nebo kdyby třeba nevěděla, co se zbytkem staré medoviny, nebo kdybys náhodou zabíjel čuníka zrovna touhle dobou, tak mám nejraději kus hřbetu, kus šunky a pár nožiček na sulc... no vlastně cokoliv bys mohl postrádat. Jen žádnou vděčnost. Nikdy bych nechtěla, aby si někdo myslel, že je mně zavázaný jenom proto, že jsem čarodějka. A jinak, u vás doma všechno v pořádku? Lidé i zvířata? Všichni požehnáni dobrým zdravím, doufám?“
Chvilku počkala, než se její výrok vsákl.
„A teď dovol, abych ti pomohla ke dveřím,“ dodala.
Tkadlec si později nikdy nebyl tak docela jistý tím, co se stalo. Bábi, jejíž krok byl vždycky tak rozhodný a pevný, jak se zdálo, zakopla přesně ve chvíli, kdy stála ve dveřích, o jednu z jeho berlí. Zapotácela se dozadu, přičemž se ho zachytila za ramena, a jak jí vyletěla noha, opřela se mu kolenem přesně o ono bolestivé místo na dolním konci páteře. Ozvalo se tiché prrrask...
„Aúúú!“
„Promiň!“
„Moje záda! Moje záda!“
Ale jak poději Jarge říkal, co naděláš se starou ženskou. A i když je neohrabaná a vždycky byla tak trochu bláznivá, lektvary míchá skvělé. A jak rychle zabírají! Než došel domů, už si nesl berly pod paží.
Lidé jsou tak slepí, říkala si. Raději věří na pitomosti než na chiropraktiku.

*

„Haló, promiňte!“ zvolal muž, když se Stařenka chystala vykročit za Bábi. „Mohla byste mi říci, co to máte na ramenou?“
„To je... kožišinový límec,“ odpověděla Stařenka.
„Ale... ale, omlouvám se, ale já měl dojem, že právě pohnul ocasem!“
„Jistě. Já totiž věřím na krásu bez krutosti.“
...
Někdo poklepal Stařence na rameno. „Paní, vaše kožišinová štola mi vyžírá bonboniéru!“
...
“Ujišťuji vás, madam, že vaše kožešina mi žere bonbony. Už se pustila do druhého patra!“
„Ale božíčku! Ukažte mu ty obrázky na vnitřní straně víka, buďte tak hodný. On jde jen po čokoládových lanýžcích a ty ostatní, co vám poslintá, si lehce otřete.“

4 16.04.2024