TheRaven komentáře u knih

Skoro každý z nás četl Stopy hrůzy, a kdo říká, že ne, ten je čte dodnes. Já je kdysi jako čerstvě náctiletý zbožňoval, leč později nadšení poněkud ochladlo. Před pár lety jsem se rozhodl, že zjistím, co nás na tom tak fascinovalo a každý rok se teď snažím už jen pro tu srandu nějaký ten kousek přelouskat. Když jsem viděl, že Baronet se u nás znovu pokusí oživit zájem o R. L. Stina, který se zase pokouší u svých čtenářů oživit zájem o Ulici strachu, neodolal jsem. Pocity jsou rozporuplné. Napsané (stylisticky) je to docela špatně i na dětskou literaturu, námět jako by Stopám hrůzy z vazby vypadl, ale rozsah je dvojnásobný, což má za následek jakousi rozvleklost, patrnou zejména v první třetině knihy. Ale nakonec ta nostalgie přece jen trochu zabrala, a když dojde na lámání chleba (rozuměj na zabíjení teenagerů), už se to nějak dá. A aby toho nebylo málo, zpracoval jsem tenhle titul trochu podrobněji: http://www.iliteratura.cz/Clanek/38007/stine-r-l-ostrov-strachu

13.03.2017

Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy z roku 2004 považuji za asi nejlepší knihu, kterou kdy Stanislav Komárek napsal. Při její přípravě odvedl naprosto neuvěřitelné množství práce a připravil dílo, které bezkonkurenčním způsobem shrnuje problematiku mimetických jevů v nejširším slova smyslu. Zpřístupnil čtenáři i málo známé či již pozapomenuté autory, kteří se zejména v druhé polovině 19. století (po vydání Původu druhů) zabývali významem zbarvení v přírodě a kniha je tak i vynikajícím průvodcem po tom, jak se právě po zveřejnění Darwinovy teorie vyvíjely názory na různé biologické fenomény. Určitě je dobře, že se Academia rozhodla Komárkovu knihu vydat znovu, i když se nabízí otázka, jestli ji bylo opravdu nutné rozšiřovat o různé klasické „komárkoviny“ typu sociomorfního modelování apod. S problematikou to sice do jisté míry souvisí, ale přece jen to malinko rozmělňuje hlavní téma a pro autorovy čtenáře to budou jen samé známé pravdy, doplněné stejně otřepanými vtipy.
Kniha samozřejmě nepostrádá Komárkův specifický styl, tedy používání odborněji znějících synonym, trošku zastaralé větné skladby a občas přehnaného užívání trpného rodu. Text sice díky tomu vypadá ještě erudovaněji (je-li to možné), ale ztrácí také něco z čtivosti (občas působí nepřirozeně). Tradiční je i uvádění veškerých živočichů (i těch zcela nejběžnějších) pouze jejich latinskými jmény, což nepoučenému čtenáři, nechce-li číst text s otevřeným internetovým prohlížečem, opět trochu ztěžuje pochopení toho, o čem se právě jedná. Pětihvězda s výhradami.

7 05.03.2017

Tentokrát trochu slabší kousek, což vynikne obzvláště kvůli tomu, že kniha vyšla ve Vernově zlatém období, obklopená skvosty typu Dvacet tisíc mi pod mořem, Tajuplný ostrov, Děti kapitána Granta. Příběh slabší, respektive opravdu velmi jednoduchý. Naučná složka – zeměměřičství. Ale proč ne, něco do sebe to má. Více v devátém díle Podivuhodných cest: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-devata-dobrodruzstvi-tri-rusu-a-tri-anglicanu-v-jizni-africe-7497

1 05.03.2017

Když se do jedné knihy o třech stech stranách nasází stovka kapitol o stu zajímavostech z matematiky (lehce ve spojistosti s uměním) je jasné, že nepůjde o zrovna vyčerpávající text, minimálně v tom smyslu, že autor nemá ani zdaleka čas vše vysvětlovat a od čtenáře se vyžadují nějaké základní matematické znalosti. Vůbec to však nevadí, kdo Barrowa zná a má jeho knihy rád, tak bude nepochybně spokojen. Kdo ho nezná, tak ho pozná a užije si knihu také. Jediný problém je, že vzhledem k formátu (kapitoly na zcela odlišná a nenavazující témata) to není ideální titul pro nějaké souvislejší čtení, ale coby společník pro cesty městskou dopravou je dokonalá.

3 26.02.2017

Volné pokračování Alexových dobrodružství v zemi čísel, které už není tak abstraktní, ale snaží se více podchytit, jak se matematika promítá do našeho každodenního života. Bellos vysvětlí například to, jaká čísla máme rádi (a proč), či jak toho využívají marketingoví specialisté. Co jsou to imaginární čísla a proč byly matematici, již počítali se zápornými hodnotami, považování za pomýlené, a spoustu dalšího. Ve srovnání s předchozím titulem mi připadá, že ještě častěji zabrousíme do historie matematiky, což je rozhodně ku prospěchu věci. Každopádně výborná kniha, čtivá, srozumitelná, a přesto informačně opravdu velmi bohatá.

2 23.02.2017

Kdyby mi na gymplu někdo řekl, že si budu užívat knihy popularizující matematiku, tak bych mu to asi pěkně spočítal. Každopádně časy se mění, a i když to není tak, že by odříkaného chleba byl největší krajíc, není ani nejmenší. Alex Bellos není vlastně ani tak matematik, jako novinář a nadšenec do matematiky, což se projevuje i na čtivosti a srozumitelnosti jeho knihy, která představí čísla od A až do Z, respektive od nuly až po nekonečno.

2 22.02.2017

Velmi zajímavá a čtivě napsaná kniha. Skvělý pohled „pod povrch“ několika materiálů, se kterými jsme denně v kontaktu (dobře, až na aerogel), ale často vlastně ani nevíme, jak fungují. Vynikající kapitola o betonu, zejména jde-li o vývoj samoopravného betonu s využitím bakterií přimíchaných přímo do cementu. Báječná kapitola o čokoládě, kterou nedoporučuji číst s prázdným žaludkem. Sklo, plast, ocel a mnoho dalšího. Rozhodně doporučuji.

6 10.02.2017

Osobně mě periodická tabulka vždycky nějakým způsobem fascinovala. Však podobně jako autor ji mám dodnes pověšenou nad pracovním stolem, a stejně jako on jsem si chtěl v mládí vytvořit sbírku jednotlivých prvků. I když daleko jsem to nedotáhl, doma jsem našel krom jiného jen měď, železo, zinek, hliník či olovo, a ve školní laboratoř jsem toho během cvičení taky moc nenakradl (i když pár zajímavých chemikálií mám doma dodnes). Každopádně vynikající kniha, která náš svět rozebírá opravdu do detailu – na jednotlivé prvky.

5 02.02.2017

Krátký (a nutně tak velmi omezený) exkurz do světa moderní fyziky, který je určen zejména čtenářům, již dosud s daným oborem a knihami, které ho popularizují, mnoho zkušeností nemají. Někdy trochu moc zjednodušující, ale pro cílového čtenáře ideální. Více o mém na názoru na knihu zde: http://www.iliteratura.cz/Clanek/37575/rovelli-carlo-sedm-kratkych-prednasek-z-fyziky

3 01.01.2017

Výborná a zcela ojedinělá kniha, která čtenáře neuvěřitelně čtivou a zábavnou formou seznamuje s úžasným životem Charlese Darwina, evolucí a spoustou zajímavých momentů z dějin biologie a vůbec vědy jako takové. Nedalo mi to a o knize jsem se rozepsal více zde: http://ziva.avcr.cz/2016-6/josef-lhotsky-sen-noci-darwinovske.html (PDF ke stažení)

7 15.12.2016

Jedna z klasických a vůbec nejlepších verneovek. Pro někoho možná vzhledem k množství popisných pasáží hůře čitelná, ale bez nich by nikdy nebyla tak dokonalá. Více o mém názoru na knihu v další části seriálu o Podivuhodných cestách zde: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-sesta-dvacet-tisic-mil-pod-morem-6926

10 04.12.2016

(Edit po šesti letech: Dnes už by autor komentáře na problematiku pravděpodobně nahlížel výrazně jinak (kritičtěji vůči Lomborgovi), ale text prozatím překopávat nebude, stejně jako nebude měnit hodnocení, jež lze v současnoti pokládat za provizorní.) ________ Lomborg ve své knize v zásadě netvrdí nic moc kontroverzního. V první řadě se snaží upozornit na to, že některým fenoménům rozumíme prozatím tak málo, že je zcela iracionální vynakládat gigantické sumy peněz na něco, co dost možná nebude mít vůbec žádný, nebo jen minimální užitek. Druhou stranou téže mince je, že globální změna klimatu (ať už je na ní podíl člověka jakýkoli) není jediným problémem lidstva a s vynaložením poměrně nízkých finančních prostředků můžeme zachránit mnohem víc životů, než neuváženým a předraženým snižováním emisí oxidu uhličitého. Celá kniha se tedy nese v duchu, jak na globální změnu klimatu nahlížet z hlediska ekonomiky i charakteru technologického vývoje, což je velmi osvěžující. Proč se spoléhat na řešení problému shora (zákazy a omezování brzdící ekonomický růst), když řešení nejspíše přijde samo či s naší lehkou pomocí zdola (vývojem čistějších a levnějších technologií). Výtku, že Lomborg uvádí zavádějící argumenty, neposoudím. Z pár kontrolovaných zdrojů jsem na žádný dezinterpretovaný nenarazil, problém byl spíš v tom, že některé věci se od vydání knihy zase trosku pozměnily a autorovy závěry tak pozbyly platnosti „přirozenou cestou.“ Ovšem to, že si pro své argumenty šikovně vybírá to, co se mu hodí, to už je jiná věc, ale zásadní problém s tím nemám. Knihu je totiž třeba číst kriticky (především některá přirovnání jsou opravdu docela přitažená za vlasy), potom vám totiž přinese spoustu zajímavých informací a velmi chytře vyvrátí mnoho mýtů spojených s globální změnou klimatu (navíc je pěkné sledovat, jak pracovat se statistikou takovým způsobem, aby vždy potvrdila, co je zrovna potřeba). Jediné, co mi trochu lezlo na nervy, bylo neustálé opakování některých příkladů a závěrů (asi aby si to i ten nejpomalejší čtenář opravdu zapamatoval).

2 07.11.2016

Fenomenální spis z pera Charlese Darwina, který přináší čtenáři potěchu hned v několika rovinách. Výraz emocí u člověka a u zvířat je v první řadě skvělou odbornou knihou popisující do nejmenších detailů projevy různých emocí u člověka, a to s poctivostí Darwinovi vlastní. Krom vyčerpávajícího souhrnu informací o lidském chování doprovázejícím různé stavy vědomí či emoce, se dostane pozornosti například i velmi podrobnému popisu, jaké svaly se při projevu konkrétní emoce nejčastěji zapojují. Zásadní je poctivý rozbor projevu daných emocí či vzorců chování s nimi spojených u různých živočichů, což v důsledku umožňuje sledovat možný evoluční vývoj studovaných znaků až k člověku. Zde mimochodem budí úžas, jak hlubokými znalostmi živočichů Darwin disponoval.
Kniha ale není suchou odbornou studií. Je doprovázená spoustou veselých historek, které slouží pro ilustraci nejrůznějších lidských duševních projevů a stavů. A minimálně s odstupem je velmi zábavné sledovat, že pokusným materiálem, na kterém si Darwin testoval nejrůznější hypotézy, byla v první řadě jeho vlastní rodina, obzvláště pak děti. Stejně dobře však posloužili i jeho přátelé, popřípadě další náhodní lidé, které buď jen pokradmu sledoval při projevech různých emocí a poctivě si zapisoval každou zajímavost, nebo je přímo ponoukal k určitým činnostem, aby si tak své názory ověřil. Trochu s překvapením pak dnes hledíme na experimenty, při kterých bylo různých obličejových posuňků u pokusných osob dosahováno přímo elektrickým proudem. Každopádně ani po téměř sto padesáti letech od prvního vydání má Výraz emocí u člověka a u zvířat čtenáři stále co nabídnout.

3 03.11.2016

Děti kapitána Granta jsou jednou z nejklasičtějších, nejčtenějších a vůbec nejlepších verneovek. Zajímalo mě proto, jakým způsobem přistoupil ke svým předělávkám Vernových knih Ondřej Neff, vzal jsem si nedlouho po dočtení původního díla i Neffovu adaptaci a moc dobře to nedopadlo. Z převyprávění se stalo proškrtání a ze sympatických postav banda loutek. O důvodech, proč Vernův román přišel Neffovým zbytečným přepisem o svého ducha, jsem se více rozepsal zde:
http://www.iliteratura.cz/Clanek/37461/neff-ondrej-verne-jules-deti-kapitana-granta-podle-romanu-julese-verna-volne-vypravi-ondrej-neff

4 03.11.2016

K této knize mám trochu zvláštní vztah, protože Děti kapitán Granta byli mou vůbec první přečtenou verneovkou, která nakonec vedla i k tomu, že jsem u čtení Julese Verna zůstal dodnes. Jedná se sice o zástupce naivnějšího proudu verneovek, který se vyznačují silně romantickým chováním postav a poněkud černobílými charaktery, ale to pro milovníky Vernových knih jistě není překážka. O tom svědčí i velká obliba tohoto románu, nepochybně těžící i z vynikajícího námětu, díky kterému se spolu s hlavními hrdiny vypravíme na opravdu podivuhodnou a neuvěřitelně dobrodružnou cestu kolem světa. Pár dalších poznámek ke knize k přečtení zde: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-pata-deti-kapitana-granta-6613

Zajímavá antologie, která obsahuje jak mysteriózně-romantické, tak klasické hororové příběhy. Příjemné je zastoupení českých i zahraničních autorů, kteří společně reprezentují různé jazykové i vypravěčské styly a antologie tak nezabředává do monotónního schématu, což se občas přihodí u povídkových souborů jediného autora. V zásadě žádná z povídek není vyloženě špatná, ale některé jsou přece jen kapku slabší. Například zrovna Poeova Ligea se mezi mé favority nezařadí, ač jinak od něj mohu téměř vše. Jedním z těch zajímavých kousků je třeba Strašidelný dům Edwarda Bulwer-Lyttona, kterýžto příběh se nejprve tváří jako klasická duchařská historka, ale posléze se změní v úvahu o tom, jak chápat pojmy přirozeného a nadpřirozeného v kontextu našich vědomostí o světě (viz str. 45: „Moje teorie však je, že nic nadpřirozeného není možné a že to, co se nazývá nadpřirozeným, je pouze něco v rámci přírodních zákonů, o čem dosud nevíme.“). Klasikou, která nezklame je samozřejmě Horla. Potěší i Doylova Mumie č. 249, kterou možná někteří znají v její filmové podobě (1990). Velice potěšila Nerudova temná povídka o opravdové lásce „Ty nemáš srdce!“ či naturalisticky šílené Rostliny Dr. Cinderelly od G. Meyrinka. Přeludy a přízraky jsou celkově příjemné čtení, které nemám důvod nedoporučit.

1 23.09.2016

Popravdě, necítím se jako ten nejpovolanější k fundovanému komentování této knihy, proto jen stručně pár poznámek a postřehů. Autoři se snaží upozornit na fakt, že redukcionistický přístup k poznání světa je již překonaný a některé jevy prostě nedokážeme vysvětlit skrze studium a pochopení jejich jednoduchých součástí. Snahy o objasnění takových fenoménů zůstávaly dlouhou dobu bezvýsledné, ale v posledních letech nám přece jen svítá naděje. Tou je dynamický rozvoj možností výpočetní techniky, která by nám v budoucnu mohla umožnit modelovat i nejkomplexnější úkazy, jako je život, evoluce či vědomí. Autoři se vše snaží popisovat co nejsrozumitelněji, což samozřejmě vede i k některým zjednodušením (soudím dle témat, ve kterých jsem byl aspoň trošku kovanější), přesto je text poměrně náročný a často jsem se přistihl, že maličko ztrácím pozornost (oceňuji slovníček nejdůležitějších pojmů). Jistou daní je to, že některé probírané oblasti procházejí nesmírně rychlým vývojem, a v určitých ohledech je tak kniha nutně poplatná době vzniku. To však v žádném případě neznamená, že by dnes již neměla čtenáři co dát. Naopak, je vhodným úvodem k samotným pojmům komplexity, umělého života, teorie her, evoluce či evolučních her. Velmi zajímavé jsou také pasáže, které objasňují, na jakém principu dnešní počítače pracují a jakými směry se jejich vývoj v posledních dvou stech ubíral (viz Charles Babbage).

3 18.09.2016

Přiznám se, že povídková kniha Srdce králů byla mým docela prvním (a víceméně náhodným) setkáním s Ewersem, rovnou však dodávám, že určitě ne posledním. První polovina knihy byla zcela famózní. Temné a neobvyklé náměty jednotlivých povídek dotvářela okouzlující práce s jazykem, která ještě zdůrazňovala nepříjemné pocity vyvolávané příběhem. Polovina druhá obsahovala tři delší povídky, všechny odehrávající se v exotickém prostředí. Obvykle ukazovaly na často nepochopitelné (pro „civilizované“ lidi) obyčeje a morální standardy primitivních národů. I tyhle povídky byly jazykově zajímavé, nechyběly ani nečekané pointy, ale tak nějak už to nešlapalo.

SRDCE KRÁLŮ – první povídka a hned absolutní špička, plná zvláštního šňupacího tabáku a děsivých výjevů z francouzské historie, 10/10.
PÁNI JURISTÉ – úvahy o spravedlnosti a trestu, 9/10
MRTVOLA UTOPENCE – jedna nechutná básnička 6/10
Z DENÍKU ORANŽOVÉHO STROMU – netradiční poetický příběh o lásce a bytí, snad inspirace v naturfilosofii?, je myšlenka věčná? 9/10
NEVĚSTA TOPHAROVA – úžasně temný příběh, který neodvratně směřuje k jedinému možnému konci, 10/10
MAMALOI – láska a rituály. Divné, ale možná jsem se v tom ztrácel i díky tomu, že jsem to četl v noci cestou z hospody, po sedmi pivech, 5/10
MODŘÍ INDIÁNI – Mexiko, modří indiáni a úvahy o dědičnosti vzpomínek, 5/10
HRACÍ SKŘÍŇKA, 6/10

09.09.2016

Cesta do středu Země je jednou z mých vůbec nejoblíbenějších verneovek, možná i proto, že dává naplno vyniknout Vernově bezkonkurenční fantazii, zvlášť v případech, kdy se jedná o zcela hodnověrné líčení něčeho, co dosud nikdo neviděl či nepodnikl. Kupříkladu sestup sopkou do hlubin Země je neuvěřitelně působivý i dnes. Vzhledem k tématu a počtu postav se navíc jedná o příjemný komorní příběh, který těží z přitažlivé zápletky a čtenáři poskytuje spousty zajímavých informací o historii Země, geologii, paleontologii, ale vůbec i o stavu a vývoji vědeckého poznání v devatenáctém století. Pár zajímavostí z knihy si můžete přečíst v podrobnějším rozboru zde: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-treti-cesta-do-stredu-zeme-6383

3 27.08.2016

Je skoro až k nevíře, že povídky obsažené v této sbírce vznikaly od třicátých do padesátých let minulého století, protože zub času se na jejich poutavosti téměř nepodepsal. Naopak, s odstupem času je navíc zajímavé nad tématy jednotlivých textů přemýšlet v kontextu doby jejich vzniku. Podobně jako ve svých novelách se Wyndham soustředí na to, aby čtenáře znejistil a vytrhl jej z jeho jasně zaškatulkovaného světa. Zároveň upozorňuje, kam může vést nepromyšlený vědecko-technický pokrok, například v souvislosti s dobýváním kosmu. Hrdinové povídek jsou tak často vystaveni krajním, přesto myslitelným situacím a obvykle nebojují jen proti neznámým hrozbám, ale i proti svým předsudkům. Některé povídky sice vyzněním a pointou trochu připomínají Wyndhamova delší díla, ale vzhledem k originálním tématům mu to rád odpustím. Ve sbírce není v zásadě žádná vyloženě špatná či průměrná povídka, některé jsou pak vskutku vynikající (Pýchavková hrozba, Neviditelná stvůra, Rudé svinstvo a minimálně tři další) a už jen kvůli nim knihu rozhodně doporučuji.

1 26.08.2016