TheRaven komentáře u knih

EDIT 2022: Když tak koukám na jadranův komentář, který cituje Crichtonovy důmyslně vyfabulované a manipulativní výroky a pokládá je za „objektivní“ pohled na klimatickou změnu a snahy o ochranu klimatu, musím uznat, že Říše strachu má větší potenciál neblaze ovlivňovat čtenáře, než jsem si připouštěl._________Původní koment: Očekávat, že Říše strachu je nějakým svatým grálem plným prvotřídních vědeckých informací, a pak být zklamaný, že tomu tak v některých případech není, mi připadá vskutku absurdní. Sám Crichton přiznává, že studiu odborné literatury věnoval tři roky, což je samozřejmě proklatě málo, aby do tématu opravdu odborně pronikl. Následně přiznává, že postoje, které prostřednictvím svých postav zaujímá, jsou jeho vlastní dojmy a názory, které si na základě odborných publikací utvořil, a zdaleka nemusejí být pravdivé. A ano, jeho pohled je politicky zabarvený, ale konec konců, o tom všem přece celá kniha je! Není zdaleka jen o globálním oteplování, respektive globální změně klimatu a o tom, jaký vliv člověk na tyto fenomény má. Jde především o to, aby čtenář pochopil, že při pohledu na větu začínající „Vědci dokázali“ je třeba být ostražitý, nevěřit slepě všemu, co se k nám donese a být k informacím, které se na nás denně valí jako lavina, alespoň trochu kritický. A nejen v tomto konkrétním případě si uvědomit, že nic není zadarmo a dokázat alespoň rámcově posoudit, kdy případné ztráty převáží to, co bychom mohli získat. Vynikající jsou pasáže, ve kterých Crichton popisuje jakým způsobem věda někdy (ne)funguje, jak lze zneužít statistiku, která nám s trochou snahy nakonec vždy dodá výsledky, které jsme si přáli, popřípadě jak strašně málo vlastně víme o světě, který se snažíme řídit a mnoho, mnoho dalšího (například význam „strachu“ v ovládání mas). Autor v průběhu celé knihy před čtenáře servíruje mnoho otázek, pochybností a úvah o globální změně klimatu, mnohdy pak ve spojení s ekonomií či politikou. Je však nutné si uvědomit, že to jsou jeho vlastní názory a kritizovat, že prostřednictvím knihy tyto názory vyjádřil, mi připadá jako zásadní nepochopení toho, o co se celou dobu snažil. Samozřejmě není myslitelné, aby měl každý člověk o všem takový přehled, který by mu umožnil utvořit si fundovaný úsudek v jakékoli problematice a je zcela přirozené, že se často spoléháme na to, co nám říkají autority v daném oboru. Podstatou však je takové informace přijímat kriticky, což nepochybně platí i pro Říši strachu. Osobně se s autorem v mnoha ohledech shodnu, ale zároveň musím přiznat, že často jsem při čtení narazil na to, že sám k některým otázkám zaujímám určitý postoj, ale v přímé konfrontaci s argumenty nejsem schopen jej plně obhájit.

Co se týče děje, ten už byl pro mě trochu vedlejší. Akční scény působily někdy až příliš šroubovaně a trochu moc „rambovsky“ jak to již někdo hezkým příměrem vyjádřil v komentáři níže. Konečně i postavy a jejich vývoj byly poněkud kostrbaté a ve výsledku proto za beletristickou stránku jednu hvězdu strhávám. Celkově jsem však spokojen, zvlášť když vidím, jak lze na béčkový děj nabalit tolik zajímavých informací a Crichton má za svou píli můj plný obdiv. Konečně musím ocenit i odkazy na použitou a citovanou odbornou literaturu, které knihu ještě o kousek posouvají.

10 23.08.2016

Pro mě osobně jedna z nejlepších verneovek, která dobře ukazuje, že Verne dokázal psát i poměrně drsné romány, které nemusely sestávat jen z klasického romantického děje zaplněného naivními lidmi. Hlavními pozitivy knihy jsou tak nečernobílé postavy, tradičně spousty zeměpisných či dějepisných zajímavostí, a především skvělý popis toho, jak probíhaly výpravy za dobytím severního pólů, a to se všemi jejich těžkostmi.
Více k mému hodnocení knihy zde: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-druha-dobrodruzstvi-kapitana-hatterase-6127

3 12.07.2016

[čteno vydání od Vilímka, 1927] Ne nadarmo je jméno A. Laurieho spojováno s Julesem Vernem a Magnetová hora je jedním z vynikajících příkladů, proč tomu tak je. Podobnost stylu obou autorů je vskutku pozoruhodná a paralely nenacházíme pouze v rovině vypravěčského stylu a výstavby děje (i charakteru postav), ale Laurie podobně jako Verne zakládá příběh na pokud možno přesvědčivém vykreslení toho, kam až může lidstvo vést technický pokrok. Důvěru čtenáře si získává jak srozumitelným popisem různých technických vynálezů, ověnčených poznatky z chemie a fyziky, tak i realistickým popisem přístrojů dosud nevynalezených (například sluneční mini-elektrárna fungující na principu ohřevu vody – jakýsi sluneční parní pohon). Příběh navíc buduje na základě současných vědeckých teorií, v tomto případě především úvahy o povrchu Měsíce, jeho atmosféře, možné přítomnosti života, ale i o tom, jak Měsíc vznikl. Zajímavostí je, že podobně jako Verne má Laurie velkou zálibu v elektřině. Celkově kniha působí tak, že kdyby byl na obalu uveden jako autor Jules Verne, neměl bych problém tomu věřit. A tento pocit ještě umocňují zcela vynikající ilustrace G. Rouxe, kterého známe právě z mnoha verneovek. [malý spoiler] Magnetová hora navíc dějově trochu působí jako určité propojení románů Ze Země na Měsíc a Na kometě. Konec konců v knize je i narážka na první jmenovaný román, když jedna z postav připomíná, že pokus o dobytí Měsíce v Americe již nedávno proběhl, leč jeho podmínky jsou jen těžko opakovatelné. [konec malého spoiler].
Děj je ve výsledku zajímavý a kniha čtivá (zvláště v tomto starém překladu). Celek je samozřejmě pořád trochu naivní a v některých místech lehce nedotažený, ale to snad tolik nevadí. Zaujme například kritika snadnosti zakládání akciových společností (Laurie byl později členem Socialistické strany), popřípadě popisy násilností páchaných muslimy, jejichž „prorok rozkázal vyhladiti nevěřící,“ což dává v některých pasážích připomenout i různé dnešní problémy.
Heslovitě pár poznámek na závěr: Slunce se stane v budoucnu dominantním zdrojem energie (lodě, železnice, atd.) // Pyritová hora v poušti coby obrovský magnet odizolovaný okolním pískem přetaveným ve sklo.

4 12.07.2016

Pět neděl v balónu je prvním příběhem vydaným v rámci Podivuhodných cest a je zároveň knihou předznamenávající celé další směřování Vernova díla - ať se už se jedná o jeho typické postavy, tak o dobrodružství plné neznámých krajů, doplněné spoustou místopisných, historických i přírodopisných informací. Není divu, že „Pět neděl“ se stalo jedním z nejznámějších a nejčtenějších románů Julese Verna. Kniha je nabitá dobrodružnou akcí, která je vyváženě prokládána informacemi zeměpisného i přírodovědného charakteru, jež jsou pro čtenáře všech věkových kategorií nesmírně přínosné i dnes. Román má také určitou historickou hodnotu, minimálně v tom, že ukazuje rozdíly v tom, co v době jeho napsání bylo zcela přirozené, a co by dnes už bylo minimálně trochu zarážející. Celkově vynikající kniha. O výše popsaných aspektech si můžete v rozšířené verzi komentáře přečíst zde:
http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-uvod-a-zastavka-prvni-pet-nedel-v-balonu-6074

1) Co jsem si poznamenal po prvních cca 60 stránkách: ______ Je mi zatěžko uvěřit, že autorka Plíživého převratu se dlouhodobě zabývá ekonomií (či jakoukoli jinou vědou), a to dokonce aktivně, nikoli pouze jako teoretický pracovník na nějaké zapadlé univerzitě. Její kniha samozřejmě může trefně vystihovat některé problematické aspekty kapitalismu a současných tržních ekonomik, ale takové myšlenky se od začátku docela ztrácejí ve spoustě nesmyslů a pokřivených předpokladů. Statistika je vhodná metoda pro ilustraci různých skutečností, autorka však statistické údaje využívá očividně zcela nesprávným způsobem a pro svá tvrzení hledá podporu pouze v takových datech, která se jí hodí do krámu (např. uvedením změny určité proměnné v rámci vyhraněné skupiny lidí bez ohledu na skupiny další, popřípadě bez zmínky jiných faktorů, které by za pozorovanou skutečností mohly stát). Pokud se jí naopak žádný statistický údaj nehodí, použije absolutních hodnot („srovnání let 1950 a 1990 ukazuje, že více (dosaď číslo) lidí má málo peněz!“; no to mě nepřekvapuje vzhledem k tomu, že za dané období se lidská populace zdvojnásobila, a to díky jejímu růstu v těch nejchudších zemích, což už autorka neuvádí). A podobných údajů hází klidně až deset na každou stránku a stále se snaží uvedená data bez jakéhokoli smyslu porovnávat. Mimoto je vtipná například její ukázka toho, jak kapitalismus dokáže semlít každého bez ohledu na jeho původ a příkladem budiž člověk z vysoce postavené rodiny, který veškeré jmění ztratil kvůli své závislosti na alkoholu (kde tady udělal chybu ten volný trh?). Ještě veselejší je demonstrace toho, že bohatí bohatnou a chudí chudnou, protože víte, kdo se stal prvním výhercem milionové částky v britské verzi hry „Chcete být milionářem?“?; člověk, který již milionářem byl!!, jaká to do nebe volající nespravedlnost! (dobře, to jsou ty největší špeky).
2) A jak to bylo dál: ______ Pokračoval jsem ve čtení. Problém se zneužívanou statistikou pokračoval, občas jsem ale začal mít i pocit, že bych s autorkou mohl v některých věcech souhlasit, i když vzhledem k počátečnímu podlomení důvěryhodnosti textu musí být čtenář stále na pozoru. Není totiž vůbec jasné, které z té spousty informací o různých skandálech a o tom, jak nadnárodní korporace ovlivňují politická rozhodování, jsou nakonec reálné, a které jen domnělé. Skrze to, jak lidé začali svými názory působit na veřejnou činnost korporací, které následně začaly v některých ohledech suplovat bezzubý stát, se v textu konečně dostáváme k tomu, že tímto procesem ztrácí demokracie svůj smysl a je třeba s tím něco dělat. I když dočasně zákazník vyhrává, je to vítězství vedoucí do pekla, protože ty zlé korporace stejně vše dělají jen pro zisk (zde mi nebylo jasné, co je na tom špatného či kontroverzního).
3) Co z toho?: ______ Výsledek je tedy asi takový, že je třeba býti aktivistou, tedy aktivním občanem, který se zajímá o to, co kupuje a od koho, čímž může ovlivnit svět. Každopádně je nutné demonstrovat a pořádně!. No já nevím, je tohle v pořádku? Nestáváme se pak zase otroky propagandy různých aktivistických organizací (nebo autorky této knihy), které zase jen prosazují své zájmy a názory, často založené na (po)chybných předpokladech? (viz bezhlavé odmítání geneticky modifikovaných potravin či jaderné energie) Navíc fakt, že někteří lidé se pak stanou profesionálními aktivisty v boji za cokoli, z nich opět jen dělá tupou zbraň jedné korporace proti jiné, protože blbec, který bojuje proto, aby bojoval, je ideálním prostředkem ke zničení konkurence. Ale nepochybuji, že autorka je v současné době opravdu úspěšnou aktivistkou. Z její knihy je nejlépe patrné, že se při probíraní každého tématu snaží čtenáře nejprve ubít dlouhým tematickým výčtem často šokujících informací (kdo, kde, kdy a proč) a na závěr si už jen v několika řádcích potvrdí svůj pohled, přičemž znavený čtenář jen pokývá hlavou.
4) Závěrem: ______ Pocity z knihy jsou rozporuplné, v něčem s autorkou souhlasím, v mnohém nikoli, ale největší problém je asi v tom, že celá kniha na mě působila nedůvěryhodně, asi jako demonstrace ekologických aktivistů. Zcela nemožné pak pro mě je ztotožnit se s jejími závěry. Potíž knihy samozřejmě může být i to, že byla napsána již před patnácti lety, navíc s ohledem na amerického a britského čtenáře. Mnoho probíraných témat je tak již neaktuálních, případně jsou víceméně bezvýznamné pro čtenáře českého.

7 24.05.2016

Na Trampotách pana Thompsona je asi nejzajímavější to, že knihu nenapsal Jules Verne, ale jeho syn Michel. Čtenář má tak neustále potřebu srovnávat a pátrat po detailech, které by tento fakt nějakým způsobem prozradily. Musím přiznat, že syn dokázal otcův styl imitovat navýsost dobře, ať už se jedná o dějovou linku (která nemůže neskončit svatbou), souboj dobra a zla, často trochu černobílé postavy (některé až silně karikaturní), tak i o podrobné zeměpisné popisy všech procestovaných míst. Přesto mám pořád pocit, že tomu něco málo chybí, ale na druhou stranu, mezi Verneovo pozdní dílo kniha zapadá poměrně dobře. Za zmínku stojí i námět, který je rozvíjen na pozadí hlavního příběhu, konkrétně smysl a fungování podnikatelského sektoru ve společnosti. Autor se zabývá jak otázkou konkurence a jejím významem pro zákazníka, tak podnikáním obecně a celým příběhem knihy v zásadě dotvrzuje, že pro úspěšného podnikatele musí být na prvním místě vždy zákazník, protože bez něj by žádný zisk nikdy nepřišel. Román je celkově spíše průměrným, přesto čtivým zástupcem Podivuhodných cest a vyvolal ve mně neodolatelnou chuť procestovat všechny ostrovy v Atlantiku, na které se hrdinové příběhu podívali.

1 22.05.2016

Hodnotit knihu L. M. Krausse není úplně jednoduché. V první řadě proto, že pokud jste četli například Hyperprostor od M. Kaku (což se mi stalo sotva před půl rokem), tak vám tato kniha nepřinese příliš mnoho nového. Některé pasáže jsou totiž co do informací víceméně totožné, což platí zejména pro odkazy na výskyt čtvrté dimenze či dalších prostorových rozměrů ve světě literatury a filmu. Stejně tak se nic moc nového nedozvíte, pokud jste již několik populárně naučných knih o vývoji fyziky ve 20. století četli (zejména objevování elementárních částic, teorie velkého sjednocení, superstruny, atd.). To je ale problém i mnoha dalších autorů (alespoň těch překládaných do ČJ, a které jsem četl!) a je to jeden z důvodů, proč podobné knihy stále více odkládám, protože už mě nebaví stále dokola číst, jak Einstein zavedl kosmologickou konstantu, což prohlásil za největší omyl svého života, popřípadě jak bylo objeveno reliktní záření, na kteroužto historku narážím minimálně 2 až 3 krát ročně.
Na druhou stranu, opakování je matka moudrosti, i Skryté za zrcadlem může přinést pár informací, které jste dosud neznali či zapomněli (nejvíce se mi v tomto ohledu líbilo prvních cca 50 stran). A abych nebyl nespravedlivý, závěrečná zdravá kritika strunové teorie a úvahy o tom, jak nakládat s vědeckými hypotézami a poznatky, celý text posunula zase trochu nahoru, i když tuším, že i taková kritika tu již několikrát zazněla. Takže pokud se ještě literaturou podobného typu necítíte přehlceni, nebudu vás od přečtení tohoto kousku odrazovat. Nakonec i já jsem se navzdory svým kritickým slovům docela bavil.

2 12.05.2016

Zřejmě každý někdy přemýšlel, co je to mysl, jak mohlo vzniknout vědomí, jakým způsobem existují naše myšlenky a různé mentální představy. Každý o tom má asi i nějakou představu získanou z knih, článků, přednášek či dalších informačních zdrojů, ale většina z nás o tom ve výsledku ví nejspíš jen velmi málo. Peregrinova kniha nepřináší nějaká jasná stanoviska, která by vám konečně ukázala, jak to opravdu je. Autor představováním vývoje daného oboru a poukazováním na různé dostatky i nedostatky jednotlivých konceptů nastoluje mnohé zajímavé otázky a náměty k dalšímu uvažování. Nakonec i naznačí, jaké by mohlo být rozřešení daného problému, respektive kudy bychom při zkoumání mysli mohli vydat dál, ale nechává na každém, jak se s nabízenou představou vypořádá. Přiznávám, že výsledný obraz je mi coby naprostému laikovi docela sympatický a knihu mohu jen doporučit.

7 01.05.2016

Hned od začátku jsem tušil, že když Wells napíše novelku o andělovi, který se náhodou dostane do našeho světa, bude v tom nějaká kulišárna. A vše se brzy vysvětlilo, protože jak lépe ukázat na různé neduhy lidské společnosti, než prostřednictvím bytosti, která přišla ze země bez bolesti, hněvu, peněz osobního vlastnictví a třídních rozdílů. Anděl se s postupujícím dějem dostává kvůli porušování nejrůznějších společenských konvencí do stále větších problémů a jeho okolí není schopné jeho vybočování ze zažitého světa akceptovat, ba ani pochopit. Naopak je považován za socialistického provokatéra či blázna, kterého je se nutné co nejrychleji zbavit. Pod tíhou nenávisti, nepochopení a nespravedlností tohoto světa následuje andělův nezadržitelný pád na úroveň lidí se všemi jejich vlastnostmi, symbolizovaný zakrněním jeho křídel. Wells byl známým propagátorem socialistických myšlenek, ale podobně jako v jiných knihách, je jeho kritika kapitalistického řádu spíše naivní a jednostranná. V upozorňování na nesmyslnost dobových společenských poměrů a upnutých konvencí se už jeví poněkud zajímavěji. Výsledkem je čtivé alegorické dílko, které zaujme i v případě, že autorovy názory nesdílíte.

1 02.02.2016

Povídky obsažené v této sbírce sice nejsou zcela marné, některé by dokonce mohly být velmi dobré, ale celý text dojíždí na zcela příšerný styl autora. Tisíce zbytečných kudrlinek a nesmyslných přirovnání. Nic nemůže být obyčejné – čas je namodralý, obloha goticky vyzáblá, na ní pak mokvá měsíc, jak useknutá hlava bez trupu. Ani telefon zde nemohl zazvonit, naopak se „vzňal chřestivými plameny zvuku hodin po půlnoci“ (co to vlastně znamená?!). Podobné obraty samozřejmě mohou být v určitých situacích vhodným prostředkem pro navození atmosféry. Ahne jich ale v některých povídkách využívá v tak neuvěřitelném množství (a v tak nesmyslných kombinacích), že snadno utvoří polovinu textu, což je natolik iritující, že čtenář ani nemá možnost se soustředit na samotný příběh.

1 28.01.2016

Popularizace matematických problémů prostřednictvím animovaného seriálu? A já si vždycky myslel, že ty matematické fóry v Simpsonech jsou prostě jen náhodné a nedůležité výšplechty. Velmi zajímavá kniha, ve které nejde jen o matematiku, ale dozvíte se i mnoho podrobností o tom, jak vůbec probíhá tvorba takového seriálu. Škoda, že Futuramu tak dobře nakoukanou nemám, abych si jako u Simpsonových při každém odkazu vybavil díl a scénu, ze které pochází. Rozhodně doporučuji. // po roce čteno znovu a nakonec je z toho i trochu obšírnější zhodnocení zde: http://www.iliteratura.cz/Clanek/37759/singh-simon-simpsonovi-a-jejich-matematicka-tajemstvi

1 30.12.2015

Další z dlouhé řady propagandistických knížeček, které by chtěly nějakým způsobem napadnout evoluční teorii o vzniku druhů a dojíždí na až vtipně rozsáhlou nevzdělanost autorů. Ti se ani nesnaží předestřít cokoli nového a pouze v trochu odlišné formě oprášili ty nejotřepanější kreacionistické argumenty a klišé, které už tisíckrát zazněly a bohužel musely být také tisíckrát zodpovězeny. Ale jak se zdá, zde je veškerá dobrá vůle marná. A to je i důvod, proč zde neuvádím příklady, protože se jedná přesně o stejné otázky, které naleznete v každé diskuzi i knize věnované danému tématu. Je mi trochu zatěžko věřit, že argumenty zde uvedené by opravdu v dnešní době mohly přesvědčit někoho, kdo se setkal s jakoukoli přírodní vědou alespoň na základní škole. Stačí totiž knihu otevřít nezávisle na několika místech a v každé větě, ba v každém odstavci naleznete za načechranými a neobratně použitými odbornými slovíčky zcela zásadní a fatální logické hrubky, které celý text degradují na politováníhodný odpad. A pokud autor od počátku vychází ze zcela chybných předpokladů, jak vůbec může po čtenáři chtít, aby pokračoval ve čtení? Zvlášť když se za každým tvrzením neskrývá nic jiného než „to Bůh“. Zdá se, že text tedy neslouží ani tak jako příspěvek do diskuze, ale spíše jako prostředek k potvrzení vlastního názoru. Pomyslnou korunu celému textu nasazuje závěr, v němž se autoři mimo jiné pokoušejí dokázat, že současná věda o stáří Země a datování na základě radioaktivního rozpadu určitých prvků jsou od základu chybné a existují mnohem silnější důkazy pro hypotézu, že Země je stará 6000 let, jak v sedmnáctém století s použitím údajů z Bible spočítal arcibiskup James Ussher. A já si bláhově myslel, že tohohle se už opravdu nedrží ani ti nejzapřisáhlejší z nejzapřisáhlejších. A to by asi stačilo, protože to tak nějak mluví za vše. ;)

Ani ne tak vědecko-fantastický román jako značně naivní socialistická utopie. Velmi povrchní pokus o kritiku společnosti naroubovaný na jakžtakž zajímavou kostru, která ale k čtenářově škodě slouží opravdu jen jako nedůležitá berlička. Z nějakého zvráceného důvodu se to poměrně dobře čte, ale nedoporučuji. Alespoň, že vilímkovské vydání obsahuje zdařilé ilustrace F. Horníka.

1 31.10.2015

A já si bláhově myslel, že kniha s tak krásnými ilustracemi musí být prostě dobrá. Ale jak se má čtenář vůbec soustředit na samotný text, když se hned v prvních větách dozví o zneužívání etologie a především „nauky“ o agresi buržoazními pavědci v čele s Konradem Lorenzem, kterého západní svět navíc ocenil Nobelovou cenou za to, že poskytl vhodnou obhajobu pro roztahovačnou politiku založenou na vykořisťování a sociální nerovnosti. V dalších částech pak Mohring spíše stručně představuje jednotlivá témata nějakým způsobem spojená se zvířecím chováním, které se člověku může povrchně jevit jako agresivní a často má samozřejmě i pravdu, ale to vše zase jen směřuje k závěrečnému shrnutí, z něhož ocituji dvě vše vypovídající větičky: „Agrese jako společenský jev je zákonitě vázána na existenci vykořisťovatelských společností, na soukromé vlastnictví výrobních prostředků a s tím související prosazování ziskuchtivosti. Boj proti společenské agresi je proto nedílnou součástí boje proti jejím společenským příčinám.“ Mohringovy divoké představy pak uvádí do přijatelnějšího stavu pěkný doslov Jiřího Gaislera. Pokud chcete vědět víc, nezbude Vám, než ty dvě, tři hodinky obětovat.

1 16.10.2015

Už bibliografie autora schopného napsat dějiny čehokoli a životopis kohokoli mi mohla napovědět, že nemám čekat žádnou hlubokou sondu do života Charlese Darwina. Kniha se sice drží základních historických faktů, která vzápětí obaluje co nejsenzačnějšími informacemi z Darwinova života a díla, jen tak mimochodem doplněná o to zajímavé a důležité.
Autor prohlašující se za historika se vůbec nesnaží uvádět Darwinovy myšlenky a názory v dobovém kontextu. Ba naopak, jeho snahou je vytáhnout na světlo ty nejprovokativnější idey, na kterých pak může se svým obrovským samolibým nadhledem intelektuála jednadvacátého století uvádět, jak byl někdy ten velký Darwin hloupý a plný trapných předsudků, a zapomíná už na to, že všechny tyhle senzace vyznívají v kontextu doby Darwinova života docela jinak. Krom toho se autor vyžívá ve vyzdvihování Darwinových názorů na různé významné osobnosti z jeho okolí, či informacích o tom, koho obdivoval a hlavně koho nenáviděl (samozřejmě zcela bezdůvodně). A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale tolik pozornosti si kniha nezaslouží. Absence jakékoli použité literatury, a dokonce i rejstříku jen podtrhuje výsledný zmar.
Jako zdroj informací o Darwinovi knihu doporučit nemohu, spíš jako svým způsobem kuriozitku, na kterou se hodí jedno jediné označení: BULVÁR (ano, to je ta široká ulice). Jedna hvězda je za to, že autor se možná i dost nechtěně či náhodou na několika místech trefil a uvedl pár zajímavých souvislostí. Ta druhá za to, že jsem měkkej a jednu hvězdičku dávám, jen když se jedná o totální odpad (ale stejně to na něj možná časem stáhnu).

10 14.10.2015

Povinnost pro každého zájemce o dílo Julese Verna. Od prvních povídek a krátkých novel je patrné směřování tvorby autora i stěžejní motivy jeho děl. A nejinak tomu bylo i v tvorbě pozdější. Na jednu stranu si čtenář dosyta užije Vernův nezdolný romantismus, často trochu černobílé postavy a zároveň dobrodružné příběhy v nezvyklých destinacích (Zajatci polárního moře). Pasáže mapující vývoj celých oborů vědy a techniky, jako například letectví (Drama nad zemí). Verne se nám zároveň představuje i ze své humoristické, respektive karikaturistické stránky (Opičí generál), někdy i propojené s pokrokem vědeckotechnickým (Doktor Ox). Zároveň jsou patrné motivy mravoučné (Mistr Zachariáš), které někdy až vybočují z typického Vernova mustru a ťukají i na dveře hororu (FFFFF!... PLESK). A to ani zdaleka není vše, jednoznačně doporučuji.

14.08.2015

Národnost autora se v žádném případě nezapře a občas má čtenář pocit, že sleduje spíše vývoj paleontologie ve Francii, popřípadě že valnou většinu práce v tomto oboru provedli právě Francouzi (i když přínos Buffona, Cuviera, Lamarcka a dalších opravdu nelze zpochybnit). Ale to se dá odpustit a je to spíš k užitku, protože čtenář se tak krom zmíněných velikánů seznámí i s názory badatelů, se kterými se v populárně naučné literatuře moc často nesetkává. Kniha je sice stručná, ale o to čtivější.

Její první polovina je spíše dějinným exkurzem a na popisu toho, jak se různé osobnosti, především novověké historie, vypořádávaly s existencí fosilií a jejich vztahu k přírodě, autor ukazuje nejen na počátky paleontologie, ale i přehled vývoje evolučního myšlení, a jak tyto názory ovlivnily pohled na živou přírodu, například na dříve zcela nepředstavitelnou myšlenku možnosti vymření živočišného druhu (zvláštní, že rostliny buď nikoho nezajímali, nebo se o tom dnes už nepíše).

Ve druhé polovině se autor následně snaží na příkladu hromadného vymírání na přelomu druhohor a třetihor (vyhynutí dinosaurů) ukázat, jak se vůbec dá takové vymírání v paleontologickém záznamu prokázat a najít jeho možnou příčinu. V knize tak najdete celý příběh toho, jak jsme došli k dnes již široce přijímanému názoru, že za vyhynutím dinosaurů stojí dopad kosmického tělesa na zemský povrch. To je pohled až překvapivě novodobý a před ním i po něm se objevilo mnoho alternativních názorů nejen na toto konkrétní vymírání, ale na hromadná vymírání druhů jako fenomén opakující se několikrát v celé historii pozemského života. Jen mi občas připadalo, že autor se spíš soustředí na výčet těchto alternativních hypotéz, než aby se s nimi opravdu důkladně vypořádal, a jeho slova tak místy trochu ztrácejí na přesvědčivosti. I přesto se jedná o velmi zajímavou knihu, která čtenáře dostatečným způsobem uvede do problematiky a krom chuti na další tematickou literaturu nabídne i přesahy k souvisejícím přírodovědným oborům.

7 29.07.2015

Docela vydařený výběr povídek H. G. Wellse, dokonce obsahující tři kousky, které česky zřejmě dosud nevyšly. Vyzdvihnutí si zaslouží také doslov, který život i dílo autora uvádí do patřičných souvislostí. Jen jedna malá, leč nezbytná výtka. Nemám sice ve zvyku při hodocení podobných knih zohledňovat jejich grafickou stránku, ale musím uznat, že Superaktivátor nabízí asi ty nejošklivější a nejnevkusnější ilustrace, jaké jsem měl tu možnost kdy vidět. Ale i to je nakonec taková zajímavost, pro kterou byste si tenhle svazek neměli nechat ujít.

1 27.07.2015

Vynikající kniha o tom, jakou roli hraje život a každý živý tvor při formování a budování okolního světa. Ač se čtenář s mnoha uvedenými fenomény už v nějaké podobě setkal, teprve Westbroek o nich pojednává jako o celku a zdařile ilustruje těsnou provázanost živého a neživého světa, ať už se jedná o koloběh různých látek na Zemi, či o přírodu a kulturu jako významné činitele v určování tvářnosti Země. Kniha ale nabízí mnohem víc zajímavých zastávek (není to sice takto řečeno, ale čtenáře znalého například Flégrovy Zamrzlé evoluce či textů Standy Komárka jistě zaujmou paralely mezi mnohdy kulturně ovlivněnými pohledy na biologickou evoluci a geologický vývoj Země – katastrofismus, gradualismus, a konečně punktuacionalismus či přerušované rovnováhy, chcete-li). Není překvapením, že kniha končí u Země nahlížené z perspektivy Lovelockovy teorie Gaia, která celou problematiku vhodně zastřešuje. Jednoznačně doporučuji.

8 11.07.2015

No já nevím. Že s Lorenzem nelze než nesouhlasit bych asi neprohlásil, a v některých případech mi podpora jeho názorů připadá jak silně nepromyšlená póza. Ale on sám zdůrazňuje, že některé jeho postřehy mohou být kapku přehnané a máme mu odpustit s přihlédnutím k celku, což nakonec činím. Je totiž pravda, že Lorenzovy postřehy jsou na jednu stranu zajímavé a mnohdy až geniálně trefné. Na tu druhou si nemohu pomoci a občas si za těmito řádky představuji žlučovitého strejdu, kázajícího v páté cenové, který spíše než přítomnost hodnotí také svou minulost. 70%

3 23.06.2015