TheRaven komentáře u knih
Krimi thrillery, ve kterých hlavní postava tuší nějakou nekalost a jelikož ji nikdo nevěří, rozjíždí pátrání na vlastní pěst, přičemž se do všeho zamotává stále víc, jsou osvědčeným, leč třeba už lehce vytěženým mustrem. Stinovi se však podařilo hlavní hrdinku vystavit tak, že veškeré napětí a akce pramení především z její hysterické, respektive spíš těžce paranoidní povahy, protože nebýt jejího tuze iracionálního chování, například věčných útěků před každým, kdo se ji chce na něco zeptat, zdaleka by to tak nefungovalo. Takhle je to v první řadě nechtěně zábavná jednohubka, které snad jen škodí zbytečně utnutý závěr.
Tematicky i šíří záběru na českém trhu rozhodně jedinečná kniha. Za mě osobně od autora asi jedna z nejlepších. Možná je to i tím, že se tentokrát zdržel nějaké té zbytečné vaty, která se mu občas do textů vloudí. Doporučuju všema deseti.
Už po prvním díle Nejděsivějších míst světa je jasné, že od Batese nelze čekat zázraky, ale spíš zábavné řemeslo. Přesto Katakomby trochu zklamaly, protože (teď je to svým způsobem spoiler, ale vzhledem k pointě je to docela jedno), se vyvrcholení obou knih podobá tak moc, až to pěkné není. Trochu to působí, že Bates zkrátka nedokázal vymyslet skutečně jiný příběh, tak vzal ten z Lesa sebevrahů a v trochu upravené podobně ho zasadil do kulis pařížských katakomb. Na druhou stranu, očekávání nebyla vysoká a pár světlých stránek kniha má - čtivost, což je u braku podobného typu zásadní; humor; pár naturalistických scén.
Velmi příjemně napsaná knížka o tom, jak důležité je jít si za svým snem. Autor připravil soubor nejrůznějších historek o přelomových vynálezech, kvůli kterým se jejich prozíravým tvůrcům leckteří nejprve vysmívali a následně klaněli, o světoznámých knihách či filmech, jež by bez neskutečné trpělivosti svých tvůrců nikdy nespatřili světlo světa, nebo o předpovědích slavných vědců, které byly tak strašně mimo, až se čtenář prostě nemůže nesmát. Jak už to u podobných knih bývá, není to úplně ideální materiál na kontinuální čtení, protože všechny ty historky postupně začnou splývat, i když se autor snaží sympaticky měnit témata i rytmus, ale ve všech ostatních ohledech mohu pouze doporučit.
Autor v navozování atmosféry bohužel není tak přesvědčivý, jak by si možná přál, a první polovina knihy se proto kapátko vleče. Druhá půle se však již docela pěkně rozjíždí a směřuje k docela nečekanému konci (nechci prozrazovat proč nečekanému, abych zase úplně nespoileroval), který leckoho možná nepotěší, ale mně přišel docela zábavný. Každopádně nějaké zajímavé aspekty kniha má, třeba hezky naturalistické vykreslení rozkládajících se těl apod., takže jsem zvědavý na Batesovi další svazky z cyklu Nejděsivější místa světa.
Na to, že se jedná o Yongovu knižní prvotinu, tak skutečně klobouk dolu. Vynikající a neuvěřitelně čtivá kniha o významu mikrobů pro život mnohobuněčných organismů, člověka nevyjímaje. Rozhodně mohu doporučit jako ideálního průvodce mikrobiálním světem.
Parádní soubor povídek, který jako by na jednu stranu vypadl ze seriálu, na tu druhou jej však v mnohém rozvíjí (například povídka, kde je Mulder jako začínající Agent u FBI a řeší svůj první opravdu neobyčejný případ). Celkově oceňuji hlavně rozmanitost jednotlivých příběhů, jež se odehrávají od počátku devadesátých let až po současnost a žánrově se pohybují od čisté kriminálky po nefalšovaný horor. Rozhodně příjemné překvapení, jsem zvědavý, zda se podaří laťku udržet podobně vysoko i v plánovaném pokračování antologie.
Stručná, ale velmi vydařená knížečka, která velmi přístupnou formou představuje vznik eukaryotické buňky, bez které by svět nikdy nebyl takový, jak jej známe. Autor navíc srozumitelně přibližuje různé molekulárně biologické metody i obecnější fenomény (evoluce, symbióza), takže nelze než doporučit, i přestože servírování jednotlivých témat působí občas trochu zmatečně.
Ryze béčkový, přesto v rámci žánru velmi zábavný kousek, který se po celou dobu veze v duchu seriálových Akt X. Téma nanotechnologií a léčby rakoviny mi navíci lehce, přesto neodbytně připomínalo mého oblíbeného Michaela Crichtona. V rámci možností určitě spokojenost, i když ke konci už to bylo trošku natahované. (a nemohu se nepodělit o fakt, že knihu jsem koupil v antikvariátu za 1 Kč, a poměr cena/výkon je tak opravdu kur… zatraceně velký)
Jak je patrné už ze zdejších komentářů, kniha bude čtenáře nepochybně rozdělovat. Weinberg totiž své pátrání po původu moderní vědy odpálil docela zostra a jeho povýšené vysmívání se řeckým filosofům působí, pokud ne slabomyslně, tak alespoň nepatřičně. Nicméně zcela jasně vyplývá z jeho názoru, že na dějiny vědy je třeba pohlížet měřítkem dnešních znalostí, což je sice pro profesionální historiografii vědy víceméně zapovězené, ale Weinberga v žádném případě nelze považovat za historika vědy. Na druhou stranu by byla škoda svazek kvůli autorovu občas arogantnímu vyjadřování odložit, protože nabízí mnoho zajímavých informací a pěkný, i když nutně omezený souhrn vývoje moderní vědy, který je však doplněn o zajímavé matematicko-fyzikální analýzy některých zásadních historických děl.
Poměrně hutná kniha, které se snaží na základě analýzy naší dosavadní evoluce odhadnout, jaká se před námi rýsuje budoucnost. Nicméně výsledek moc růžový není, neboť autor se domnívá, že člověk už dokráčel na samý konec svého pozemského bytí a jediné co lze dělat, je si to s vědomím nevyhnutelnosti užít. Kniha je v jistém smyslu neuvěřitelně inspirativní (pohled na život a evoluci z hlediska termodynamiky, význam emocí v evoluci člověka, apod.), ale závěry, ač je autor podává jako pomalu nezpochybnitelné, jsou nanejvýš sporné a nedokážu se s nimi ztotožnit.
Sturat Clarke u nás zatím není známý jako mnozí jeho kolegové věnující se popularizaci astronomie a astrofyziky, ale Neznámý vesmír v 10 kapitolách mu jistě pár nových příznivců získá. Kniha láká na nejnovější vesmírné výzkumy, leč nutno dodat, že těm se věnuje vždy jen pár stran na konci každé kapitoly, jinak jde spíše o exkurzy do historie bádání, což je nicméně pro pochopení otázek, jež si v současnosti klademe, rovněž důležité. Neznámý vesmír je sepsán neuvěřitelně čtivě a srozumitelně a nejspíš s ním nebudou mít problém ani naprostí laici. Každopádně jen tak dál a doufám, že se u nás Clarke chytí (na kontě už má přes 20 knih, u nás dosud vyšly všehovšudy 3).
Ridleyho Červená královna je svým způsobem klasika, o čemž konec konců svědčí i to, že se u nás letos (2017) dočkala již třetího vydání. I přesto, že se věnuje tématu, které se v průběhu času stále posouvá, Ridley ji napsal tak nadčasově, že je vynikající i po více než dvaceti letech od prvního vydání. Představuje totiž jak obecný pohled na možný evoluční vývoj pohlavního rozmnožování, včetně stovek úžasných příkladů toho, jak to dnes mezi různými živáčky chodí, tak zároveň nabízí i zajímavý vhled do posledních několika milionů let evoluce člověka, s důrazem na naše zvyklosti spojené s výběrem partnera a rozmnožováním.
S literaturou podobného typu mám po hříchu málo zkušeností, takže Mastertonovu knihu nemám v zásadě s čím srovnat, nepočítám-li první díl (Bílé kosti), který si po těch třech letech zase vůbec nepamatuju. Každopádně očekávání to splnilo, příběh zajímavý, některé scény lahůdkové (pitevna) a sexuální scény kapku trapné. Jedna věc mně však utkvěla v paměti, a to stravovací návyky komisařky Katie Maguirové. Pomalu v každé kapitole (trochu nadneseno) se v nějakém smyslu mluví o jídle, ať už jde komisařka na večeři, vybalí si sendvič, apod., ale téměř vždycky ji přejde chuť, nemá čas, nebo zrovna vedle ní někdo umírá. Celkově to pak působí, jako by hlavní hrdinka během celého příběhu snědla jeden talíř mlžů a kousek chleba se šunkou.
S autorem jsem se dosud srazil jen jednou, a to prostřednictvím jeho sbírky povídek O smrti a nekonečnu. Jediné, co si z ní vybavuju, je šílené nadužívání všelijakých květnatých výrazů pro rozvíjení zcela všedních situací, což svědčilo tak maximálně o neschopnosti autora navodit atmosféru méně nápadnými prostředky. A když jsem zde hned v jedné z prvních povídek narazil na větu: „Říjnová sklíčka zhasínajících listů uvěznila bázlivý soumrak odumřelou vitráží podzimního večera a korunní šero platanu vzplanulo upírovitě zeleným přísvitem,“ měl jsem chuť sešit okamžitě odložit. Nicméně jsem vydržel a podobných excesů už v dalším textu naštěstí příliš mnoho nebylo. Povídky jsou však i tak poněkud nemastné, neslané, divně vypointované i nepříliš zručně napsané. Za pozornost snad stojí jen /Když sněžilo a padal sníh/, ujde i /Dušičkový přízrak/ a pobaví Bernhard Stern/. Každopádně podprůměr.
Souhlasím, že pro každého, koho zajímá biologie (a zejména evoluce) a rád by znal i pozadí různých zásadních problémů tohoto oboru, je Sappova kniha povinností. Autor se zabývá historickým vývojem biologie od Lamarcka až téměř po současnost a různé myšlenky a osobnosti uvádí v kontextu dobových názorů a znalostí, díky čemuž je vše notně zajímavější, než jak to podávají různé přežvýkané dědkologie. Pro českého čtenáře bude nepochybně pozoruhodné, jak to bylo s Mendelem a jeho znovuobjevením, ale kniha nabízí i mnoho dalších zajímavých informací, třeba jak probíhalo formování Darwinovy evoluční teorie, a jaký byl její osud do chvíle, než se stala součástí tzv. moderní syntézy.
Další parádní kousek od Tondy Markoše, a tak trochu z toho mám pocit, že se tedy pěkně organicky propojily myšlenky, které tak nějak průběžně nadhazoval ve svých předchozích knihách. Srozumitelně líčí možné cesty, jak mohl vzniknout veškerý pozemský život a zároveň i jasně podává, co si on sám pod tím „životem“ vlastně představuje. Není to sice úplně jednoduchá četba, ale v případě nutnosti se zas tak moc nestane, když čtenář sem tam nějakou tu příliš biochemickou či jinak obtížnou pasáž přeskočí. Kvůli přesahům do humanitních věd možná bude leckterý biolog k Evolučnímu tápání trochu skeptický, ale netřeba se hned lekat. Četba nebude marná určitě ani v případě, že byste autorovy závěry nesdíleli.
http://www.iliteratura.cz/Clanek/38105/markos-anton-evolucni-tapani-podoby-planetarniho-zivotopisu
Další hodnotný příspěvek do utěšeně rozrůstající bibliografie na téma periodické tabulky prvků. Kniha sice vyšla víceméně zároveň s Periodickými příběhy od Dokořánu, ale tematický průnik je až překvapivě malý. Jediné, co mě trochu štvalo je autorův poněkud povrchní přístup k historii vědy (zejména William Crookes) a trochu nevyvážený překlad. Věty občas notně kostrbaté (otrocké dodržování anglické větné skladby), taky nemálo překlepů a špatně přeložených slov, což čtení poněkud znesnadňuje.
Naprosto parádí kniha, která přístupnou a často i docela vtipnou formou shrnuje, co že o té biologické evoluci vlastně dnes víme i nevíme. Oproti stejnojmennému vydání z roku 2004 došlo k docela velkému posunu a Flegrovy učebnice mají najednou docela zdatného konkurenta (mimochodem „zamrzlá evoluce“ se tu smrskla do jedné malé poznámky pod čarou). Rozhodně doporučuju.
(lehký spoiler) Část věnovaná Fredericu Bensonovi je vynikající. Najdou se v ní strašidelné povídky jak s klasickými, tak i méně klasickými náměty. Vypíchnout musím Housenky, které se neotřelým způsobem vyjadřují k tehdy ještě příliš neprobádaným příčinám rakoviny. Co se týče dalších dvou bratrů, je pravda, že jejich dílo je doslova nasáklé křesťanskými motivy (minimálně u Arthura navíc tak naivně agitační formou, že je to až rozčilující), nicméně v kontextu s výchovou a životem bratří Bensonových, což skvěle popsal v doslovu Ondřej Müller, jsou i povídky Arthura a Roberta svým způsobem zajímavé. Každopádně doporučuji.