TheRaven komentáře u knih

Až na konec vesmíru působí jako takové příjemné povídání o životě jedné nahluchlé počtářky hvězd a několika velikánů astronomie první poloviny 20. století. Až po přečtení této úzké knížečky čtenáři pomalu dojde, že tohle byl příběh jednoho z největších objevů astronomie v minulém století. Příběh toho, jak jsme poznali nepatrnost Země, Sluneční soustavy, respektive celé naší galaxie v nesmírně rozlehlém vesmíru, který se navíc stále rozpíná, což nasvědčuje tomu, že někdy musel být menší, ba že dokonce není věčným a neměnným kontinuem. George Johnson si mě svým uvolněným stylem získal a mam skoro chuť si jeho knihu dát co nejdříve ještě jednou a vychytat všechny ty důležité detaily prohozené jen tak mezi řečí.

4 18.06.2015

Cabal byl po První knize krve mým teprve druhým literárním setkáním s Clivem Barkerem. A obávám se, že na nějaký čas asi i posledním. Na druhou stranu se dá dle zdejších komentářů soudit, že jsem si pro své seznamování s autorem nevybral zrovna ideální materiál, takže mi asi nezbude než Barkerovi v budoucnu ještě jednu šanci dát. Co se samotné knihy týče, s Cabalem mám ten problém, že látka, která by vystačila na jednou možná trochu delší povídku, je roztažena na dvě stě stran a polovina z toho je vata. Pokud jde o propracované vyprávění a bezkonkurenční představivost, pojmy se jménem autora často spojované, nemohu si pomoct, ale v obou směrech jsem si připadal, jako bych četl jen malinko lepšího Johna Sinclaira (bez nadsázky), což o výrazných kvalitách příliš nesvědčí. To vše, doplněné o neustálé samoúčelné zmiňování genitálií hlavních postav a několik sexuální scén jak vystřižených z porna toho nejlacinějšího kalibru, dává tomuto dílku jen jedno možné přízvisko – lehce zábavný brak bez jakékoli přidané hodnoty (kdy k tomu došlo, že autoři „hororu“ začali razit heslo „čím víc explicitních sexuálních scén, tím víc horor, tím větší ultra-drsoň jsem“?). Slabé tři.

3 17.06.2015

Kniha Neila Shubina mi trochu připomněla už dávno čtený Příběh předka od Richarda Dawkinse, a i když je tohle srovnání trochu nepatřičné (nejen proto, že Dawkinse už zdaleka nemám v živé paměti), dovolím si ho využít jako pomyslný odrazový můstek. Ryba v nás je rozsahem sice sotva čtvrtinová, ale i díky tomu je čtenáři bezpochyby přístupnější, a to aniž by byla jakkoli zavádějící. Rozdíl oproti Dawkinsovi spočívá především v tom, že Neil Shubin nezabíhá do jednotlivých podrobností, ani se nepokouší rekonstruovat celou naši evoluční historii, naopak se snaží pomocí vybraných příkladů vystihnout to nejpodstatnější – totiž odhalit základní spojnice ve stavbě našeho těla a tělesných plánů dalších obratlovců: od ryb přes obojživelníky a plazy až k ptákům. V některých případech dokonce zabíhá až do hledání vztahů mezi námi a živočichy bezobratlými. Příkladem je kapitola zabývající se zrakem, ve které poukazuje na podobnosti ve stavbě opsinů umožňujících barevné vidění jak vlastníkům komorového oka (tedy i člověku), tak živočichům disponujícím okem složeným (korýši, hmyzáci).
Velkým kladem knihy je i to, že různé evoluční homologie představuje na více úrovních – morfologické, anatomické, fyziologické, vývojově a molekulárně- biologické. Výsledkem je poměrně přístupná, přesto informačně bohatá kniha, která zaujme odbornější i laickou veřejnost. Ačkoli ta první skupina si možná bude stěžovat na občasná zjednodušení a ta druhá asi nedocení celý dosah knihy, ale to zase tolik nevadí, protože užitek přinese jistě oběma (i kdyby odborníkům jen potud, aby se naučili popularizovat). Suma sumárum mi opět nezbývá než knihu jednoznačně doporučit!
// PS: Ryba v nás je navíc i dobře použitelná proti klasické kreacionistické doktríně hlásající, že přece neznáme žádné přechodné články mezi různými živočišnými druhy či vyššími taxony. Což je argumentace, která pochází z poloviny devatenáctého století a při pohledu na poznatky současné vědy o vývoji života na Zemi už je silně neaktuální. Jediným důvodem, proč se takové představy stále v některých kruzích udržují, je pouze jejich snadná uchopitelnost ve srovnání s opravdovými problémy. Ale to už je jiný příběh.

10 09.06.2015

Co na tom, že postavy jsou opět trochu šablonovité a čtenář od druhé kapitoly ví, jak to celé dopadne? Verne dokázal zábavnou a poutavou formou představit spoustu zeměpisných zajímavostí Spojených států amerických a málokterý čtenář by asi neměl chuť se spolu s hlavními protagonisty té navýsost výstřední hry zúčastnit. Popis americké povahy a zcela neuvěřitelných situací navíc dává nemálo vzpomenout na ztřeštěné příběhy Baltimorského dělostřeleckého klubu (Ze Země na měsíc, Okolo měsíce, Zmatek nad zmatek), chybělo snad jen více té satiry. Ale nebudu vymýšlet originality, protože ducha románu nejlépe popsal sám autor v posledním odstavci: „Žádáme čtenáře vzhledem k nepravděpodobným událostem vylíčeným v tomto příběhu, aby nezapomínali – což je polehčující okolnost – že to všechno se událo – v Americe!“

2 27.05.2015

Asi nejsem sám, v kom název této knihy příliš velká očekávání nevzbudil, ale v tomto případě platí, že soudit knihu podle obalu se nemusí vyplatit. Sexuální poradna Dr. Tatiany je skvělé a originální pojetí populárně naučného textu v tom nejčistších slova smyslu. Formou dotazů různých živých stvoření na otázky sexu a rozmnožování se autorce podařilo na jednu stranu bavit a udržet čtenářovu pozornost, na tu druhou jí to umožnilo představit rozsáhlou mozaiku rozmnožovacích strategií a poukázat na jejich možný evoluční původ i výhody. A to vše aniž by se musela uchylovat k přílišnému zjednodušování. A kdyby tomu tak někdy bylo, rozsáhlá bibliografie odkáže čtenáře na primární zdroje a výzkumy, což z knihy dělá dokonalý úvod do studia problematiky evoluce rozmnožování a zároveň hodnotný rozcestník pro další studium. Je samozřejmě nutné zohlednit, že vývoj jde rychle kupředu a nejaktuálnější prameny musíte hledat jinde.
Na závěr se nemohu nezmínit o poslední kapitole, pojaté jako záznam humorné televizní show/debaty pro biologické devianty, ve které autorka probere to nejdůležitější, totiž proč vlastně existuje pohlavní rozmnožování, možnosti jeho evolučního původu a jaké má výhody – jestli vůbec nějaké – oproti množení nepohlavnímu. Škoda ještě, že nezbylo víc prostoru pro rozmnožování rostlin, ale to už by kniha nabyla rozsahu, který by mohl leckoho odradit.
Sexuální poradnu Dr. Tatiany jednoznačně doporučuji všem zájemcům o danou problematiku, ale i jako vhodný doplněk k odbornějším textům či učebnicím evoluční biologie.

4 24.05.2015

Plující město je v zásadě jen silně autobiografický příběh, ve kterém Verne využil své zážitky z plavby na Great Eastern a doplňuje ho o velmi stručnou dějovou linku a tradiční souboj dobro x zlo. V ničem nepřekvapí, a bohužel ani nenabídne žádnou výraznější přidanou hodnotu jako jiné romány, až na fascinující popis tohoto velkolepého triumfu techniky. Škoda, že autor nenavázal na tradici mnoha svých dalších děl a nepřidal například ryze dějinně-popisnou kapitolu o průběhu pokládání transatlantického kabelu, na kterém se právě tato loď podílela. Tuto informaci sice zmíní, ale dále s ní už nepracuje. Potěší alespoň umné zahrnutí tradované prokletosti lodi do samotného příběhu.

Los č. 9672 je příběhově jen nepatrně bohatší, přesto se jedná o příjemnou, leč typicky ultra-naivní verneovku se spoustou černobílých postav, které se sice vždy nechovají zcela logicky, ale byl bych pokrytec, kdybych tohle Vernovi vyčítal. Škoda toho trochu přeslazeného konce, myslím, že autor by to dokázal zahrát i kapku lépe. Opět musím srovnat s jinými autorovými díly a trochu litovat nevyužitého potenciálu krás norské přírody. Jsem si jist, že autor by ji dokázal do příběhu zahrnout mnohem pečlivěji, kteréžto nadání už dokázal v jiných románech. Kniha tudíž bohužel působí jako jedna z těch, které autor nepsal ani tak pro své potěšení, jako spíš pro potřebu dodržet smlouvu s vydavatelem.

1 10.05.2015

Trochu mě překvapuje celé to pozdvižení, které se v souvislosti s touto útlou knížečkou objevilo, a i na zdejších reakcích je vidět, že Klaus i po letech rozděluje čtenáře do dvou nesmiřitelných táborů. Pořád mi však není jasné, proč někteří považují Modrou, nikoli zelenou planetu, která je především komentovaným výběrem citátů, za jakýsi manifest odpůrců myšlenky globální změny klimatu (ještě je otázka, zda hodnotící hodnotí opravdu text, či osobnost autora). Už jen fakt, že Klaus si vybírá výroky (několika autorů), které jsou mu zcela sympatické, nebo zcela nesympatické, aby jasně ilustroval svůj postoj k tématu, z této knihy nedělá text, který by měl ambice plně zodpovídat všechny otázky s touto nesmírně komplikovanou problematikou spojené. A sám autor snad ani nikde netvrdí, že jeho text by chtěl být nějakým způsobem nezaujatý.

Trochu problematická je hned první kapitola, ve které si K. vytýká témata, jichž by se měla jeho knížečka týkat. Konkrétně se má jednat o ekonomický pohled na problémy spojené s globálním oteplováním, přičemž se dušuje, že nebude zabíhat do otázek přírodovědných. Potíž je v tom, že jedním dechem se kategoricky, poněkud unáhleně a zjednodušeně vyjadřuje k ryze přírodovědným fenoménům, kupříkladu k vymírání druhů a dalším ekologicko-evolučním jevům. Působí pak trochu jako idiot a hned od prvních stránek do jisté míry znevažuje relevantnost svého textu. Kdybych četl právě jen tuhle první kapitolu, tak celou modrou planetu hodím rovnou do modrého kontejneru i s jasným odpadem!.

V další části knihy už je situace jiná a K. se opravdu dívá na globálním oteplování a celý ten veřejný i politický poprask, především (ale bohužel nejen) z hlediska ekonomie (dopady přijetí i nepřijetí různých opatření na ekonomiku, ale i na svobodu člověka), a dokonce nastoluje několik zajímavých a inspirativních otázek, které by stály za rozvedení – například rozbor vzácnosti a vyčerpatelnosti přírodních zdrojů z tržního hlediska, vliv bohatství na devastaci životního prostředí či efekt tzv. „diskontování“. Trochu na škodu je, že K. zajímavou problematiku často znehodnotí (posere) dalším svým nepodloženým výrokem a text je pak díky takovému mícháním fakt a dojmů značně nevyvážený a jeho přinos zůstává pouze a především v ilustraci volnotržního pohledu na danou problematiku.

Klausovu knihu bych určitě nedoporučil jako základní zdroj ke studiu otázky globální změny klimatu a podíl člověka na něm, už jen protože zdůrazňováním určitých aspektů či nepoučenou dezinterpretací různých témat (čím blíže k přírodním vědám, tím to jde víc do kopru) sklouzává do poněkud zavádějícího tónu a nepoučený čtenář by si o celé problematice mohl udělat značně zkreslenou představu. Kniha může spíše sloužit za stručný přehled literatury z dané názorové oblasti a jako materiál čtenáři již trochu zkušenějšímu (v dané oblasti). Za mnohem přínosnější pro čtenáře, který si chce udělat nějaký ucelenější pohled, považuji často citovaného Lomborga a jeho Skeptického ekologa. Namátkou bych doporučil i knihy Pluhy, nemoci a ropa či Kolaps, které sice nejsou primárními texty k dané problematice, přesto vznášejí mnoho zajímavých otázek k fenoménu globální změny klimatu a jejích dopadů na svět jako takový.

http://www.databazeknih.cz/knihy/skepticky-ekolog-85039
http://www.databazeknih.cz/knihy/pluhy-nemoci-a-ropa-65709
http://www.databazeknih.cz/knihy/kolaps-21657

9 09.02.2015

Je to další verneovka napsaná tak trochu podle šablony. Už po padesáti stranách tušíte, jak to dopadne, a že to samozřejmě dopadne ultra-dobře (to už snad ani není spoiler), ale přesto je to kniha zábavná a musím ji vyzdvihnout už jen pro pěknou oslavu kapitalismu a zajímavé morální principy hlavních hrdinů, které by dnes kdejakému mladému intelektuálovi způsobily nejeden hemoroid.

24.12.2014

Až na tu příšernou komunistickou předmluvu vynikající kniha. Čtenář má možnost poznat Darwina z trochu jiné perspektivy, než jak jej obvykle vnímá prostřednictvím školní výuky a několika vousatých portrétů. Dobrá ilustrace toho, že Darwin není zdaleka pouze tím člověkem, který napsal Původ druhů, ale měl i mnoho dalších profesních zájmů. Mimoto pobaví i jeho analýza vlastních charakterových nedostatků.

3 07.12.2014

Tak aspoň, že inspektorka hned na začátku přiznává, že na svou pozici se dostala zčásti díky pozitivní diskriminaci, tedy kvůli nesmyslným tlakům na vyplňování vysokých pozic ženami i v případech, kdy je taková žena méně kvalifikovaná než muž. A podle toho to pak taky v průběhu děje často vypadá, což bude jistě hlavní poselství knihy. Pokud jde o příběh: jednoduchý, zábavný, fajn, místy možná až nepříjemně brutální. Závěr prý trochu přiblblý, ale to už mě ani nepřekvapilo. Jako člověk detektivními thrillery téměř neposkvrněný nemám s čím srovnávat, ale proč nedoporučit. Celkově pěkná jednohubka. 70%.

6 16.11.2014

Kniha je sice čtivá, i když po stránce beletristické jsem si občas připadal, jak kdybych se pustil do příběhů Johna Sinclaira. Příjemnou akci a velmi zajímavá témata, která postavy během svých rozhovorů nastolují (možnosti molekulární biologie, lidská inteligence, rychlý nárůst obyvatel na naší planetě a další související problémy) trochu kazí přílišná naivita hlavních hrdinů, sem tam zbytečně rozvleklé a nudnější pasáže. Výsledek sráží i trochu nepovedený závěr. Přesto mají Napojení něco do sebe, rozhodně to není žádný béčkový brak, který by sloužil jen pro chvilkové pobavení jako štětka na Václaváku. Jeho hodnota spočívá v tom, že divákovu fantazii nastolenými tématy příjemně rozdmýchává a je inspirující jako společnice luxusnějšího zrna.

2 18.09.2014

Velmi zajímavá kniha, jak tematicky, tak stylově. Plno zajímavých informací však trochu kazí ideologická zabarvenost, otázkou jestli autorovi vlastní, nebo vynucená shora, aby kniha vůbec mohla vyjít. Je smutné, jak ti odporní imperialisti všechno dělají jen pro prachy, jen ti hodní Sověti činí to samé pro blaho lidstva. A jak strašné je, když se hamižným soukromníkům nelíbí, je-li jejich majetek znárodňován pokrokovými vůdci. Výsledek tedy takový, že kniha se dá doporučit jako zdroj informací staršímu čtenáři, který už má nějaké povědomí o historii a uspořádání okolního světa a dokáže se od těch blábolů poplatných době odpoutat. Dítěti bych takový výplach do ruky asi raději nedával.

28.08.2014

Dva romány spojené Vernovou poetikou a prostředím, ve kterém se odehrávají, totiž Skotskem. Zelený paprsek překvapí především pro Verna trochu netypickou hlavní postavou – hloupou, marnivou a rozmazlenou dívkou, která odmítá veškerá vědecká vysvětlení nejrůznějších přírodních jevů a raději žije ve světě citů, naivních představ a dětské fantazie a zatvrzele trvá na tom, aby se celý svět podřídil vyplnění jednoho jejího připitomělého snu. Naštěstí si najde sobě podobného mladíka, který ji milerád odpustí i to, že kvůli její hlouposti jen štěstím nepřišlo o život několik lidí. Souhlasím s dalšími komentáři o příhodném označení románu termínem „červená knihovna“ a Zelený paprsek zatím považuji za nejhorší Vernovo dílo, které jsem měl tu čest číst. // Černé Indie naštěstí dojem z tohoto „dvousvazku“ do jisté míry zachraňují. Sice také oplývají jistou dávnou naivity, ale pro dílo J. Verna v míře typické a v zásadě i příjemné. Krom čtivého příběhu nechybí ani odbornější pasáže, tentokrát o významu nerostného bohatství, jak vznikaly různé typy uhlí, jaké prostředí bylo na Zemi před desítkami či stovkami miliónů let, a i zamyšlení nad otázkou vyčerpatelnosti nerostného bohatství. Možná trochu škoda, že Verne při řešení posledně jmenovaného problému více nerozvíjí vlastní úvahy o tom, jak bude uhlí v produkci energie v budoucnu nahrazeno.

1 09.08.2014

Před touto knihou jsem od Hrabala četl pouze Něžného barbara, který mě však totálně minul a trochu i odradil od jeho dalších knih. Kličky na kapesníku mi však přinesly nový pohled na velmi zajímavého člověka a jeho osobitou tvůrčí duši. Tenhle text mi navíc do hlavy úspěšně zasadil brouka, který pracuje na tom, abych dal Hrabalovu dílu v budoucnu ještě další šanci, a krom toho mi snad bude i jakýmsi pomyslným klíčem k tomuto svérázu české literatury.

22.06.2014

Zmatek nad zmatek aneb Baltimorský dělostřelecký klub po dvaceti letech. Příběh může být na jednu stranu chápán jako varování před zbytečným zaměřováním vědecko-technického úsilí na destrukci, a na tu druhou uklidňovat, že lidstvo a technické vynálezy přece jen nejsou tak mocné, jak by se někteří mohli obávat. Už příběhy o Cestě na Měsíc a následném návratu na matičku Zemi, které Dělostřelecký klub proslavily po celém světě, považuji v rámci Verneova díla za to skoro nejlepší. I Zmatek nad zmatek nešetří ironií a satirou a stejně jako výše zmíněné knihy (viz příslušný komentář) je prostoupen četnými narážkami na národnostní vztahy, stereotypy i politické události devatenáctého století a podobně jako předchozí dva příběhy je i po letech knihou spíše pro dospělé či alespoň dospělejší.

2 19.05.2014

Už chápu, jak je možné přečíst tlustou užvaněnou bichli za jeden den a být na sebe kvůli tomu hrdej. Tahle odbočka do světa ženských románů potvrdila v podstatě všechny představy, jaké jsem o tomhle žánru měl: banální, ufňukané, bez děje a hlavně sympatických postav, jejichž problémy by se daly brát vážně. Nikdy víc.

4 05.05.2014

Od knihy s tak poetickým názvem jsem měl přece jen vyšší očekávání, respektive nebavil jsem se tak, jak jsem se těšil. Nechybí sice spousta demagogických keců oslavujících dokonalost komunismu a pomalý, leč jistý zánik nenažraných kapitalistických prasat z USA, v závěru se nakonec objeví i kapitola, která by mohla být snadno nazvána „poručíme větru, dešti“, ale bylo toho nějak málo. Větší část textu zabírají metody správného hospodaření na polích (především v ruské stepi) a zabránění znehodnocení obdělávaných půd, často s poměrně rozumnou myšlenkou, občas však takovou, která při domyšlení do důsledků působí spíš úsměvně. Trochu mě mrzí, že tu nebylo víc Lysenka. Přece jen když už nějaká demagogie, tak by mohla být aspoň pořádná. Ale tak i popis historie vědění o hospodaření s půdou potěšil. Konečně vím, že v zásadě všechny podstatné objevy udělali Rusové. A taky obdivuju tu sovětskou pracovitou mládež. To dneska ta pakáž sedí jen u počítače a parazituje na rodičích.

09.02.2014

Život a smrt planety Země je v zásadě shrnutí známých faktů a vykreslení budoucnosti Země a života na ní. To je nepochybně velice příhodné téma pro popularizaci a autoři ho uchopili dobře, především co se týče dlouhodobé (stamiliony až miliardy let) perspektivy. Samozřejmě líčení konkrétního konce života v jeho různých formách je spíše spekulativní, ale založené na racionálních úvahách. Přesto jsem v posloupnostech a průběhu vymírání čichal nějaké nejasnosti, ale to v zásadě ani tak nevadí. Trochu na škodu je, alespoň v první polovině knihy, neustálé opakování základní myšlenky, a to stejnými slovy a pravidelně v každé kapitole, až už čtenář občas dostává pocit, že ho autoři považují za idiota. Podobně můj dojem z četby trochu pokazily některé detaily, jako předpoklad, že za patnáct tisíc let bude někomu chybět ropa či uhlí (myslím tak, že po zmíněných surovinách nikdo neštěkne už za pár desítek/stovek let, natož aby mohly stát za energetickou krizí za několik tisíců let), nebo trochu překroucená, nebo spíše nedořečená interpretace Lovelockovy teorie Gaia (pro zájemce doporučím spíše původní publikace samotného Lovelocka, vyšlé i v českém překladu). Neshodnul bych se s autory ani na některých jejich subjektivních vývodech (např. velmi omezené možnosti technického pokroku), ale to je spíš už na diskuzi nad pivem, protože je to všechno doslova ve hvězdách. Na druhou stranu jsem rád, že se autoři vyvarovali (ale ne zcela) svůdné možnosti, aby z pozice vědecké autority pojali svůj text jako poplašnou zprávu pro lidstvo, které by se konečně mělo vzpamatovat a přestat si ničit svou krásnou planetu, čímž by text pro mnohé jistě ztratil na přitažlivosti. Dobře také, že i zhodnocení načrtnutých faktů a jejich důsledků pro lidský život ve všech jeho aspektech nechali autoři na úsudku čtenářově. P.S. posunutí planety kometou velmi zajímavé!

4 31.01.2014

Možná jsem autorovi trochu nespravedlivý, ale jak jsem ho poznal z jeho textu, tak mu to nebude vadit ani v nejmenším a bude spíš rád, že jeho kniha vyvolala odezvu, ať už jakoukoliv. Rostislav Kocourek sebevědomým stylem kráčí od základů ekologie ke konkrétním environmentálním prohřeškům dnešní civilizace, k psychologii, kvantové fyzice či kosmologii. Ovšem jeho cílem není poznání samotné, ale jeho využití při směrování k jeho cíli, totiž stát se singularitou, nejvyšší to formou lidského bytí!
Chtěl jsem napsat víc (a třeba i jednou napíšu konstruktivnější text), ale ono je asi lepší si to přečíst osobně. Už jen zmíním, že věda a anti-vědecké přístupy jsou si rovny, protože nedokáží vysvětlit své pojmy jinak než tautologií. A východiskem je tedy obrat k základům náboženských nauk a k sobě samému (JÁ). Pak možná dojdete pravého poznání (bytí) a nebudete jen otroky současné úpadkové civilizace (která beztak za pár let zanikne). A je toho ještě hodně, ale objevování světa R. Kocourka si musí užít každý sám!
A jeden citát: „Dalo by se tedy říci, že stane-li se člověk přirozenou bytostí (úroveň kentaura), zbývá mu k dosažení dalšího poznání jediný úkol, a to učinit ze sebe laser.“ (uznávám, trochu nefér vytrhnout větu z kontextu, ale nemohl jsem jinak).
P.S.: "Pokud budeme předpokládat, že Bůh je síla, tak fyzika vlastně zkoumá Boha, tedy cíle vědy a teologie jsou totožné, jiná je pouze metoda."
A to je vše, přeji příjemnou zábavu.

5 24.01.2014

Jeden z těch případů, kdy je něco tak strašně špatné, až je to dobré. Teda pokud se na to nedíváme jako na horor, žejo.