rosalee3974 komentáře u knih

Omlouvám se, ale tuto knížku dočíst nemůžu. A to z jednoho prostého důvodu, který ostatním možná přijde jako naprosto hloupý - autor s neuvěřitelnou bezpáteřností překrucuje historii podle toho, jak se mu to hodí do krámu, a některé informace vyloží naprosto zcestně... Už to mě odradilo od dalšího čtení, protože se děsím toho, čeho bych se na dalších stránkách dobrala. Knížku jsem si chtěla přečíst, protože byla známá svým kontroverzním názorem na velice aktuální a nebezpečnou situaci, se kterou se evropská společnost už delší dobu nesetkala. Bohužel způsob, jakým autor k problému přistupuje, se mi od začátku nelíbil a nevidím tedy důvod v četbě dal pokračovat. Jestli se někomu jinému líbí, budiž, jen bych chtěla upozornit, že i na první pohled správný názor může mít své mouchy...

Má poslední přečtená kniha roku 2022 a musím říct, že šlo o skvělou volbu. Od Julese Vernea jsem četla pouze Cestu do středu Země, a to cca před 10 lety. Styl, jakým Verne píše, jsem si tedy pamatovala jen velmi matně, ale jak jsem se brzy přesvědčila i u této knížky, tak zcela správně. I v tomto případě se čtenář nevyhne menším "lekcím" z přírodopisu, to ale není vůbec na škodu. Naopak, vodní svět je o to pestřejší a živější. Tyto pasáže samotný děj nezdržují, ten naopak plyne zcela přirozeně, až je člověku líto, že tak náhle skončí.
Dnešní čtenář je bohužel ochuzen o úžas nad skvělými technickými vynálezy, které za časů Vernea ještě neexistovaly. Během četby jsem proto často přemýšlela nad tím, jak se musel cítit čtenář z konce 19. století, který poprvé nejen tento, ale jakýkoli Verneův román četl.

17 31.12.2022

Nevím, jestli mě ta kniha ohromila, nebo nevysvětlitelně zasáhla. Nevím, jestli pro mě byla poutavým čtením, nebo mi přinesla hluboké rozčarování a ani nemohu s jistotou říct, jestli v mém téměř dospělém já zasadila o něco více pochybností, než v něm doposud klíčilo.
Nevěděla jsem, co čekat od knížky oceněné Pulitzerovou cenou, ani co čekat od příběhu, který se odehrál třem ženám, ve třech různých dobách, které údajně spojoval jakýsi mystický smysl pro detail běžného dne a určité, byť nepřímé ovlivňování.
Netušila jsem, že svět, život ba dokonce obyčejný den může být viděn očima Cunninghamovýma do nejdrobnějšího detailu, a trochu ho za toto procitnutí proklínám.
Kniha vzbuzuje mnoho pocitů a myšlenek a je potřeba ji vstřebat, nejen kvůli neobyčejnosti obyčejného příběhu, ale také pro vytříbenost slov, přirovnání, metafor a neustálou touhou nazývat věci jinak, ale přesto výstižně až do jejich nejhlubší podstaty.

11 17.07.2019

(SPOILER) Všeho moc škodí. Pro mě HP sága skončila původními sedmi knížkami a zbytek nepovažuji za tak zásadní a důležité, ačkoliv se Prokleté dítě snaží očividně navázat na předchozí knihy a děj nějak uzavřít. Zbytečné. Děj uzavřen byl a nepotřeboval se otvírat Voldemortovým dítětem. Ale kde začít... Vadilo mi několik věcí: konflikt mezi otcem a synem (téměř až Oidipův komplex), pojetí postav Harryho, Hermiona, Ginny a Draca, několik málo detailů a hlavně neuvěřitelnost příběhu. Bylo by toho víc, ale tohle jsou ty hlavní věci, které vyloženě bily do očí.

Vztah Albuse a Harryho - nechápu. Asi jsem od začátku nevěnovala dost pozornosti, že mi ten zásadní moment unikl, ale nevšimla jsem si v úvodních částech momentu, kdy by Harry nebo Albus udělali něco, co by toho druhého naštvalo. Vlastně díky poněkud odfláknuté práci v prvních několika částech jsme třemi roky života v Bradavicích jen proletěli, takže jsme si nedokázali vytvořit zásadní vazbu s Albusem a neměli jsme ani šanci pochopit, kde se v něm vzal takový hněv. Protože (a kvůli tomu jsem se vrátila zpátky na začátek, abych se ujistila, že tato věta opravdu padla) Harrymu vůbec, ale vůbec nezáleželo na tom, v jaké koleji Albus skončí, a takhle mu to i řekl. Tím padá celý motiv neporozumění mezi otcem a synem, což znamená, že všechny sebemrskačské a sebeobviňující rozhovory byly trapné, nepříjemné, zbytečné.

Jednání některých postav - chápu, že se člověk může změnit a v dospělosti už není takový, jaký byl. Problém je v tom, že klíčové postavy, které nám jsou představeny v Prokletém dítěti, jsou naprosto jiné, plytké, nedomyšlené, rozpačité. Jejich jednání nedává smysl. Jejich chování prostě není jejich. To je jeden z důvodů, proč si myslím, že tento příběh byl naprosto zbytečný - Harry, Hermiona, Ron, Ginny, Draco. To jsou naši dětští hrdinové, ale především to jsou fiktivní postavy. Měly by zůstat takoví, jací byli stvořeni. Nemělo by se už dál experimentovat s jejich dospělostí. To je to kouzlo knížek. Děj někdy prostě skončit musí. (Pokud ale akceptujeme myšlenku toho, že dospěli a trochu se změnili, měl by být této změně věnován dostatečný prostor, aby ji čtenář pochopil, zaregistroval a akceptoval ji - ten prosto nám z mnohých důvodů poskytnut nebyl a ani nemohl být, protože to není příběh o dospívání Harryho a jeho kamarádů. Ale v tom celá kniha ztrácí na soudržnosti a uvěřitelnosti)

Sovy, cestování - netušila jsem, že sovy létají tak rychle. Postavy se chvílemi objevovaly z ničeho nic, a já vím, že mohou používat letax. Ale proboha, držme se při zemi a snažme se o trochu reálnosti ano? Nikdo není vševědoucí. Ani kouzelníci.

Celkový námět manipulace s časem - to je jediný důvod, proč dávám dvě hvězdy. Ten námět není vůbec špatný. Ale provedení ano. Věřím tomu, že jako YA film by to fungovalo, ačkoliv bych se na něj podívala čistě jen kvůli vizuální stránce a Snapeovi. Alternativní reality, které nám byly představeny, by vypadaly skvěle, kdyby jim byl dán (alespoň té druhé, strašlivější) větší prostor. Kniha nemusela vůbec vyjít. Ale mohla posloužit jako výchozí bod pro nový film.

Nelíbilo se mi, že se celou dobu děj soustředil na to, aby se Albus vypořádal se svými komplexy. To se objevuje i v knihách o HP, ale tam se děj spíše soustředí na temnou hrozbu v podobě Voldemorta. Tady jsme nuceni číst mnohdy až duševní blitky puberťáka, který toho ve stínu svého otce spíš víc pokazí, než dokáže (a co si budem, pubertální vzdor rodičům je tak opoužívané a nudné téma, že to nemůže nic zachránit).

Velmi mě mrzí, že to bylo takové zklamání a omlouvám se, pokud se má kritika dotkne skalních fanoušků - ale prostě to nejde jinak. Aby mě J. K. Rowlingová a kdokoli, kdo jí s tím pomáhal, přesvědčili o tom, že nejde jen o další pokus vyždímat z dojné krávy plemena Harry Potter další a další peníze, musí se prostě víc snažit. Protože, bohužel a bohudík zároveň, v předcházejících letech si nastavili laťku opravdu hodně vysoko a nikdo by se tedy neměl spokojit s průměrem (nebo spíš lehčím podprůměrem).

10 28.06.2020

Knihu jsem si pořídila minulé léto, když jsem pracovala v knihkupectví. Dívala se na mě z protějšího stolu stojícího před pokladnou a její barevná obálka i záhadný název mě mnoho týdnů lákaly (přiznám se, že i akční a poměrně nízká cena). Nakonec jsem ji koupila a po přečtení anotace jsem měla smíšené pocity. Představila jsem si typický příběh mladé, krásné a chytré dívky, pravděpodobně z chudé rodiny, která se nějakým pro mě nevysvětlitelným řízením osudu dostane na vědeckou půdu, kde si bude chtít obhájit nejen svůj akademický, ale také svůj milostný život a vše nakonec šťastně skončí.
To, co jsem dostala naservírováno doopravdy, je této představě velmi vzdáleno. Nejen, že Alma nebyla chudá, ona nebyla ani krásná a o nápadníky měla spíš nouzi. Svým způsobem nebyla ani chytrá v pravém slova smyslu - byla něco víc, byla chodící encyklopedie. Její úspěch nepřišel ze dne na den (pokud se o doslovném úspěchu dá mluvit) - přišel s léty, se zkušenostmi, s trpělivostí, někdy i strádáním, ale přišel a zaslouženě. Dalo by se říct, že Alma byla jako mechy, které tak pilně studovala - bojovala o každičkou minutu svého života, o každý centimetr na této planetě, který jí byl vyměřen, adaptovala se a nenechala se pohltit.
Konec byl uspokojivý i neuspokojivý zároveň. Bylo mi jasné (a byla jsem i vděčná), že se autorka držela přesně historických událostí a neměla potřebu si je nějak přikrašlovat. Přesto své postavě dopřála (byť až na sklonku Almina života) trochu zadostiučinění v podobě návštěvy reálné postavy, pana A. R. Wallace.
Za mě je to tedy velmi dobře napsaná a promyšlená kniha, plná nejrůznějších zajímavostí z botaniky. Vůbec bych nečekala, že při jejím čtení zavítám i na Tahiti, či potkám tak komplikovanou postavu, jako byl Ambrose Pike. Kniha sice nesplnila mé očekávání (což je v tomto případě dobře), ale velmi a mile mě překvapila.

10 20.06.2019

Oproti knize Zpověď farářky je deník takový odlehčený a spíše "povrchový" náhled do života farářky. Povrchový dávám do uvozovek, aby to neznělo příliš kriticky, není to tak myšleno. Je to takové milé první seznámení s milou paní farářkou a je pochopitelné, že některá témata jsou tam odlehčená, jako by si paní farářka vytyčila hranici, za kterou už čtenáře nepustí - ostatně když se s někým poprvé seznámíte, také na něj nevychrlíte nejniternější pocity a myšlenky. Z mé strany to tedy není výčitka.

O jednu hvězdu méně dávám z toho důvodu, že jsem si vzápětí přečetla Zpověď farářky, která je ve všech směrech mnohem vážnější a člověka více podněcuje k vlastní zpovědi nebo alespoň sebereflexi.

Co se mi trochu nelíbilo, byly některé rozhovory - měla jsem pocit, že redaktor/ka se na něco zeptal/a, ale odpověď paní farářky se otázky příliš netýkala. Ale snad to bylo jen mé osobní neporozumění.

9 03.01.2024

Naprosto nejlepší fantasy, jaké jsem kdy četla. Třetí díl je opravdu pecka!

9 29.12.2020

Tato knížka mě mile překvapila. Rowlingovou znám pouze z Harryho Pottera, nevěděla jsem tedy, co očekávat od jejích knížek pro dospělé. Není to sice perfektní, jsou zde pasáže ve vyšetřování, které trochu drhnou a jsou přitažené za vlasy. Ale celkově se mi kniha četla neuvěřitelně dobře, stačil mi na ni prakticky jeden víkend. Předchozí čtenáři zmiňují, že by kniha mohla být kratší, což respektuji, i když musím dodat, že jsem na žádnou nadbytečnou nebo nudnou pasáž nenarazila. Naopak jsem ráda, jak detailně jsme byli uvedeni do životů hlavních postav. Určitě budu v této sérii pokračovat.

8 28.03.2024

Jak už jsem psala v komentáři u knihy Deník farářky, Zpověď farářky jde v rozebíraných tématech skutečně do hloubky, neřkuli až na dřeň jak paní farářky, tak čtenáře. Paní farářka si zasluhuje obdiv už jen kvůli tomu, že šla v mnohých ohledech s kůží na trh, a to i přesto, že ví, jak lidé dokáží slovem (paradoxně hlavně na internetu) ublížit.

Nemyslím si, že by knihu měli číst pouze věřící, ku prospěchu by mohla posloužit všem bez rozdílu vyznání. Alespoň k pozastavení se, k nahlédnutí, jak o různých vážných věcech v životě přemýšlejí jiní lidé.

Opravdu nadčasový příběh, bohužel spíš smutný. Nádherná přehlídka lidských povah a jejich reakcí na strach ze smrti, který byl více než reálný. Metafory na dobu, ve které tato kniha vznikla, ji dělají o to víc zajímavější, především vize toho, jak se ten malý, drzý národ překážející a ohrožující Maršálovu zemi, bránil ze všech sil a ostatní velmoci neváhaly a okamžitě jednaly. Realita byla bohužel jiná. Upřímně by mě zajímalo, jaké to tehdy pro čtenáře bylo, číst tuto hru a zároveň mít určité povědomí o tehdejším dění. Za mě prostě klasika, kterou bych mohla číst znovu a znovu.

8 04.03.2019

Komiks jsem si pořídila na svém prvním Comic conu, abych měla nějakou symbolickou památku. S komiksy nemám žádnou zkušenost, Marvel, DC apod. mě příliš nelákají, proto jsem zariskovala a vsadila na Zaklínače, jehož svět alespoň základně znám. A jsem vlastně ráda, že jsem takto zvolila. Příběh je poměrně dobrý, ačkoliv mi místy přišlo, že je někdy trochu nelogicky veden. Nejsem příliš velký znalec zaklínačské tematiky, ale soudím, že do ní skvěle zapadá. Úžasnou atmosféru doplňují ilustrace, i když jsem (jakožto klasický čtenář) měla problém s tím si je v klidu prohlédnout a nepřeskočit hned k dalšímu okénku. Díky nim mi ale příběh přišel trochu živější, plynul jinak, než kdyby šlo o román. Ve výsledku mě komiks mile překvapil a rozhodně nezůstanu jen u prvního dílu.

7 19.10.2021

Uf, kde začít?
Největším neštěstím pro knihu, potažmo jejího autora, je její zařazení do školního kánonu povinné literatury. Díky výuce pak člověk zakopne o celou řadu knih, některé mu utkví v paměti a rozhodne se je přečíst. Problém je, že už mu většinou neřeknou, jak danou knihu číst, co od ní čekat, nebo čím byla tak speciální, že se dostala až do školních osnov. Člověk pak očekává, že jde skutečně o něco speciálního. A na toto vysoké očekávání čtenář většinou záhy narazí. Na cestě bohužel trpí takovým syndromem. Překvapil mě autorův styl, překvapily mě samotné postavy a jejich jednání, překvapil mě i děj. A nemůžu říct, že vždy v dobrém slova smyslu, v mnohých ohledech je pro mě takový životní styl naprosto cizí, nicneříkající a rozhodně nemám potřebu se v knize hledat. S pousmáním mohu říct, že s ani jednou z postav bych nechtěla cestovat pouhých 10 minut, natož tak celé dny jakýmkoli dopravním prostředkem. Zároveň mi jejich životy přišly natolik neuvěřitelné, že mě zajímalo, co bude dál. Žasla jsem, s jakým klidem Sal a jeho kamarádi čelili nejistotám, přizpůsobovali se nejrůznějším situacím, jak vnímali krajinu, kterou projížděli, lidi, které míjeli, ať už to bylo způsobeno drogami nebo šlo o ničím nepovzbuzené prožitky, právě tohle byly ty nejkrásnější části knihy. Mrzí mě, že jsem už od začátku neseděla u mapy, nesledovala cesty, po kterých jeli dlouhé hodiny přes celý kontinent, nepouštěla si hudbu, kterou poslouchali v barech, na večírcích. V mnoha ohledech kniha rozbila mou představu o době pozdních 40. let v USA, respektive doplnila ji o další kousíček.
Když to shrnu, kniha ve mně zanechala rozporuplný pocit a přesvědčení, že si ji za pár let přečtu znovu a pak až se rozhodnu, kolik hvězdiček jí udělím. Doufám, že za pár let ji už budu číst s větším rozhledem o tom, co se psalo do té doby, a v čem se Na cestě liší, o kulturní historii USA apod., protože v tom je nejspíš ta pointa.

Za mě jednoznačně pět hvězd. Je až neuvěřitelné, jak jsem se v tomto případě dokázala začíst do tak smutného příběhu. Připouštím, že některé pasáže mi přišly trochu zdlouhavé, na druhou stranu tuto maličkost celý příběh tisíckrát vynahradil. Jsem ráda, že mě náhoda přivedla zrovna k tomuto románu.

6 21.03.2020

Velice dobrá knížka, i když jsem měla trochu problémy s plynutím času v ději, kdy najednou od jednoho zatčení uplynulo půl roku atp. Nicméně jakmile člověk začne přemýšlet nad osudy obětí pana Bobliga, zamrazí ho z toho. Prakticky celou dobu jsem cítila tu obrovskou beznaděj, kdy ať už řeknete cokoli, nic vám nepomůže dostat se na svobodu. Opravdu děsivé.

6 27.06.2017

(SPOILER) Z této knížky jsem zklamaná, protože jsem očekávala (dle kladných recenzí) mnohem více. Nápad samotný je skvělý, ale zpracování trochu pokulhává. Svět Sila je takový nemastný neslaný, plytký, člověk se do něj během knížky moc nevcítí. Postavy byly už o něco lepší, ačkoliv nakonec nemohu říct, že by mi na některé nějak zvlášť záleželo, nebo že by některá upoutala mou pozornost. Musím uznat, že některé napínavé části byly navzdory výše psanému opravdu dobré, ale jelikož tvoří pouze zlomek knihy, hodnocení příliš neovlivní. Druhá část knihy, odehrávající se po poměrně zásadním plot twistu, který zde nechci vyzradit, mě dost zklamala, konkrétně chování Jules, od které bych očekávala rozumnější úsudek a zvážení situace. Její dějová linka na mě v této části působila uměle, jako kdyby se jí různé situace děly jen proto, aby kniha byla delší a napínavější.
Můj dojem ze Sila je tedy horší, než bych čekala, a v tuto chvíli mě odrazuje od pokračování v dalších knihách této série.

5 21.03.2024

(SPOILER) Láme mi to srdce, protože jsem ještě po Infernu, které se mi moc nelíbilo, Browna hájila, jako dobrého spisovatele. Ano, je to tak trochu sci-fi, ale vždyť číst se to dá. Nu dobře, kromě Inferna jsem četla jen Šifru mistra Leonarda, a už v té době jsem byla pod těžkým vlivem poměrně dobré filmové adaptace, takže zas takový odborník na Brownovu tvorbu nejsem. Ale Počátek? Snad je to jen mou vinou, možná jsem četla nepozorně a spoustu věcí, které se mi nelíbily, nebo mi v knize chyběly, jsem možná jen zapomněla. Ale stejně mám po přečtení takový nespokojený pocit, jako když vám po nějakém pití nebo jídle zůstane pachuť v ústech.

V prvé řádě zápletka. Nevím, jestli je to tím, že už žiju v době, kdy jsme si na určitou formu umělé inteligence tak trochu zvykli, ať už přímou zkušeností, nebo díky četným sci-fi seriálům a filmům na toto téma. Nu každopádně Kirschova teorie, alespoň její druhá část pro mě zkrátka nebyla tak šokující (tu první jsem sice asi pochopila, ale wow efekt se taky nedostavil). A byla jsem vlastně tak trochu zklamaná, protože autor si vybral dobrý cíl, ale trefil se na jeho samý okraj, který podle mě nestačí k tomu, aby z něj všem církvím světa spadla čelist. V tom námětu byl obrovský potenciál na téma "lidé hrající si na bohy a tvořící novou formu bytostí", který ale nebyl vytěžen na maximum.

Také mi přišlo, že byl Brown při psaní děje tak trochu lenoch. U některých klíčových postav mi už zkrátka nestačí, že jejich charakterové vlastnosti jsou pouze konstatovány bez jakékoli backstory, která by jim dala pevný základ a postavu učinila skutečnější. Chápu, že například Valdespino byl konzervativní katolík, Brown nás na to upozorňuje hned ve dvou (ne-li více) kapitolách, ale já bych ráda věděla, proč je tenhle popis to první, co se ostatním postavám vybaví, když nad Valdespinem přemýšlejí. Měl Valdespino nějaký ultrakonzervativní projev? Zakázal rozvody, antikoncepci, něco takového?

Rozumím záměru autora udělat knížku napínavou. Ale je poměrně otravné a vyčerpávající, když se na konci téměř každé kapitoly dočtete, že postava A na něco přijde, je šokovaná, ukáže to postavě B, ta je taky šokovaná, obě pochopí, že to zcela mění situaci, ale čtenáři se tato pointa vyjeví až v následující kapitole, nebo po dvou dalších kapitolách, které se zabývají zase jinými postavami. Asi to tam nebylo zas tak často, ale kdyby tam toho bylo méně, nezlobila bych se. Ono to totiž po chvíli přestane bavit, protože se čtenář začne cítit tak nějak odcizeně. Děj ho do sebe tolik nevtahuje, když na pointy musí čekat. Mám takové tušení, že se to dá dělat i obráceně. Vyjevit, na co postavy přišly, šok z toho nechat rezonovat ve čtenáři, ale touto dějovou linkou pokračovat zase až po pár následujících kapitolách. Díky tomu už čtenář ví, co se stalo a uvědomuje si, že to je zásadní, ale zatím neví, jaké následky by to mohlo mít, a proto má motivaci číst dál.

Když si zpětně čtu, co jsem napsala, připadám si až moc kritická. Někdo může mé výhrady označit za drobnosti a asi by měl pravdu. Jsou to ale právě tady ty malé detaily, které mají za úkol z Brownových jinak vcelku slušných bedekrů udělat romány.

5 15.01.2024

Mám ráda, když se ke knížkám po letech vracím. Alchymistu jsem začala číst tuším někdy na střední škole a po pár stránkách jsem usoudila, že mu nerozumím a nemá mi co nabídnout. Teď, s odstupem pár let a bohatší o pár příjemných i nepříjemných zkušeností, jsem po knize sáhla znovu. A opět se potvrdila má domněnka, že k některým knihám člověk prostě musí dozrát.

5 27.09.2019

Vůči podobným knihám, tedy různým deníkům otců, matek, učitelů/učitelek a dalších možných i nemožných entit jsem vždy trochu víc podezřívavá a z pravidla je ani nečtu, ani nekupuji. Deník knihkupce mě však mile překvapil. Možná i díky tomu, že jsem sama, byť krátce pracovala v knihkupectví. Překvapilo mě, že zákazníci těchto obchodů jsou všude stejní. Některé zážitky, které Shaun Bythell vylíčil na stránkách svého deníku jsem zažila také, tudíž jsem se při čtení musela potutelně usmívat.
Kniha se čte lehce, ale nedoporučuji ji číst soustavně několik hodin. Je to spíš takové nenáročné, odpočinkové čtení o běžném životě knihkupce. Líčení je to ale natolik upřímné a střízlivé, že se nakonec loučíte jen s těžkým srdcem.
Druhý díl si rozhodně nenechám ujít a doufám, že se jednou podívám i do samotného knihkupectví.

4 19.02.2023

Náročné na pozornost, člověk se začne velice rychle ztrácet v tom, kdo je kdo, kde je co apod., ale vzhledem k tomu, že se k Tolkienově tvorbě hodlám vracet zas a znovu, mi to nevadilo a věřím, že při dalším čtení už budu mít v postavách a místech jasno.

4 18.09.2022

(SPOILER) Styl, jakým je kniha psaná, je zpočátku popisný, na oko vědecký, což bylo pro mě trochu překvapení. Jak již bylo psáno v komentářích dříve, je to nejspíš důvod, proč se děj rozjíždí trochu pomaleji. Osobně jsem měla i problém se zorientovat v novém světě, který je na stránkách představován, následná gradace děje mě ale plně vtáhla do čtení a já pak knihu nemohla ani na chvíli odložit. Je to jeden z těch příběhů, který chcete co nejdříve dočíst, abyste se dozvěděli zápletku, ale zároveň jej nechcete dočíst, ale naopak setrvat v něm co nejdéle, vychutnávat si atmosféru, přemýšlet nad ním.
Našla jsem v něm několik nesrovnalostí, například jak je možné, že Ten druhý nepátral po tom, kam se poděla Piranesiho taška s deníky, ale to jsou jen maličké detaily, které nijak nenarušují četbu.

4 03.01.2022