petrn komentáře u knih

Svět podle Garpa je román plný komedie i tragédie, která je ale kolikrát (zejména v období Garpova mládí) popsána takovou lehkostí a humorným podtextem, že se člověk prostě příběhem veze. Příběh samotný i styl psaní mi opravdu sedl, už se těším, až otevřu další knihy od Irvinga!

4 05.02.2019

Nádherná knížka a předloha neméně čarovného filmu. Při četbě mi jen vrtalo hlavou, kde se v autorovi brala taková bohatá představivost.

2 11.12.2018

Tak jsem se nakonec tím Procesem prokousal. A že to nebylo lehké! Ani po stránce obsahové, ani stylem psaní - vlastně jsem si sám chvílemi připadal jako v procesu, frustrovaný, knížku odkládající, a to jen proto, abych jí nakonec zase vzal do ruky, že to musím dokončit. Naštěstí jsem ale dospěl do zdárného konce a byl jsem osvobozen ☺️ teď ale k obsahu knížky. Prostředí doopravdy ponuré, a myslím, že i bez samotného procesu bylo prostoru pro ponurost dost - čmuchaví sousedé, rivalující náměstek ředitele. Ale samotný proces byl něco děsného - tak absurdní, že by se tomu člověk vysmál (kanceláře v podkrovích, jejich úředníci a soudci a jejich chování), tak neurčitý, že byl přímo neuchopitelný, a přesto byl tak neúprosně dotěrný vysávající energii, radost a pocit svobody člověka. Zajímavé pozorovat, jak ze svobodného člověka udělali člověka vystrašeného, který nebyl schopen přemýšlet o ničem jiném, než o procesu a tím pádem byl tak paralizován, že nakonec sebe sama vyřadil z normálního života. A to jej činitelé procesu ani nemuseli fyzicky omezovat.
Podle mě je to zajímavá alegorie k psychické šikaně obecně - ačkoliv oběť šikany není fyzicky omezována a je svodobná, začne sama jednat jako otrok a sama se vyřadí ze společenského života. A i východisko z takové situace se zdá být oběti šikany nedosažitelné, až nakonec půjde bez odporu na vlastní porážku.

4 09.02.2018

Příběh lásky dvou lidí ze dvou odlišných světů, o tom, jak je člověk díky lásce schopen překonat tradice a náboženství svého světa a svá přesvědčení pro toho druhého. V pozadí příběhu Alího a Nino se velmi důvěrně popisuje kultura v Orientu a bouřlivé okolnosti vzniku Ázerbájdžánské republiky v průběhu první světové války (taková orientální analogie se vznikem českosloveska).

Moc se mi na knize líbí propojení krásného příběhu s historickými fakty a kulturou míst, o kterých se běžně nedozvídáme. Poutavě popisuje přerod země asijské do země evropské.

14.07.2017

Moc silný příběh, který kromě samotného odsunů Němců a toho, co tomu předcházelo, popisuje celkovou atmosféru poválečné doby, okrajově i období před a během války. Moc se mi líbilo citlivé popsání všech situací, kterým čtenář cítil vnitřní pohnutky daných osob. To, jak a proč se chovali a měnili lidé, jak se někteří snažili o neutralitu, nebo bojovali proti fašismu a stejně s nimi doba zametla úplně nespravedlivě a naopak, jak někteří páchali svinstva a prošlo jim to, stačilo jen šikovně změnit plášť. Zajímavé bylo popsání situace na vesnici, kde statkáři, kteří přežili válku, byli buď odsunuti za to, že byli Němci, nebo o něco později zavřeni do dolů za to, že, ač Češi, mohli by být na obtíž režimu). Musím přiznat, že po dobu čtení mě přepadal pocit beznaděje, hlavně pro to vědomí, že po válce, kdy by člověk čekal, že bude konečně optimismus a síla posunout se vpřed, přicházely jedna rána za druhou pro celý národ - další totalita, další vyvolávání strachu atd..
Ještě nesmím zapomenout vyzdvihnout tu perfektní zpracovanost knihy, co se týče reálií, i popisu Brna před válkou a jak se Brno postupně měnilo.

9 02.05.2017

Co na to říct. Knížka mě zpočátku bavila, s počátkem plavby (což je dost brzy) už nadšení začalo opadat. Jak zde už pár lidí psalo, humorné příběhy a vzpomínky hrdinů jsou často opravdu vtipné, škoda, že jsou tolik protkány nudnými pasážemi, které naprosto převládají. Nejvíce mě nudily věčné (a vlastně nezáživné) popisy míst, kudy proplouvali - každá vesnice byla popisována až do hluboké historie, o to hůř, že se ta historie příliš neměnila. Snad ještě horší byla občasná zamyšlení autora, například o tom, jak noc je jako matka, která ve svém náručí objímá své stonavé dítě a podobně. Takové pasáže byly dost dlouhé a kvůli nim jsem se knihou musel prokousávat a nakonec jsem byl rád, že jsem knihu dočetl. Hrdinové, coby věční povaleči, mi nebyli nijak zvlášť sympatičtí, ale dalo se s nimi nějaký ten čas žít.
Jak jsem ale říkal na začátku, humorné příběhy byly opravdu dobré. Kdyby je někdo vytáhl a hodil na papír, rád bych je ohodnotil pěti hvězdičkami.

4 23.08.2016

Úžasná kniha. Děj napínavý od začátku až do konce a snad bez jediného hluchého místa. Nejvíce mě dostávaly všechny ty zdánlivě bezvýchodné situace, kdy jsem si říkal, sakra, teď už to prostě nemůže přežít, a nakonec stejně vždycky našel řešení! A nejlepší na tom bylo, že to nepřekonal jen nějakými nevysvětlitelnými zázraky, nebo náhodami, ne, všechno bylo přesně vědecké a podrobně vysvětlené, aby si čtenář náhodou nemohl říct, že Mark podváděl :) Někdo by si mohl říct, že to, na čem kniha stojí, je blbost, proč by vůbec někdo investoval tolik prostředků a peněz na záchranu jednoho člověka. Ale i to je dobře obhajitelné, přecejen takový člověk by se stal (nedobrovolným) obrovským projektem pro průzkum Marsu a všech možných i nemožných aspektů k tomu, navíc obrovský zdroj informací pro rozvoj astronautiky a technických znalostí.
Opravdu vymakaná a originální kniha, co stojí za přečtení

6 06.02.2016

Kniha mě velmi příjemně překvapila, byla čtivá a zajímavá od začátku, až do konce. Na rozdíl od několika debutů, což jsem poslední dobou četl, je příběh konzistentní, není to, že by nalákal úžasným startem a ke konci by se čtenář modlil, ať už je konec. Postavy jsou vykreslené opravdu důvěryhodně, spisovatelka se určitě musela inspirovat z vlastního života. Snad jen pan Dubov byla trošku postava pro jednoduchý konec.
Oceňuji i přirozené prolínání ukrajinské historie dějem knihy, zase si člověk uvědomí, jak jsou malé státy vždy semlety těmi většími a nikdo se jich neptá na jejich názor.

3 23.08.2015

Toto není první kniha o běhání, kterou jsem již přečetl, předcházela jí kniha "Born to run: Zrozeni k běhu" a jsem pro to upřímně rád, protože mě přijde jako úžsné zasvěcení laika do problematiky běhání a také jako prolog ke knize "Jez a běhej". Teď pro mě bylo příjemné znovu číst o starých dobrých Tarahumarech a Caballu Blancu, tentokrát z druhého úhlu pohledu.
Jez a běhej je vynikající a rozhodně inspirující kniha - neinspiruje "pouze" k běhání a k jezení kvalitní potravy, ale hlavně inspiruje k chuti žít a zdolávat zdánlivě nepřekonatelné překážky v životě. Scott Jurek má opravdu můj obdiv. A je to opravdový sympaťák, už pro to, že je jako já fyzioterapeut a že odmítá jíst maso. A recepty mám v plánu postupně všechny vyzkoušet, všechny zní opravdu lákavě! :)

1 19.03.2014

Nooo, nevím co říct, jsem z "králíka" trochu v rozpacích. Začátek knihy byl naprosto vynikající, pestrobarevný, dynamický, svěží. Některé situace mě donutily se i zasmát se nahlas. I ty situace, které nebyly veselé byly vyprávěny tak, že vlastně navozovaly až optimistický pocit (např. nehoda autobusu v tyrolech a rozhovor s přeživším). Když se rodina přestěhuje do Cornwallu, najednou se vše změní, vše potemní, zpomalí se, ale i ztratí záživnost. Nové postavy pro mě nejsou dostatečně popsané a vybarvené a proto s nimi nemohu ani naplno cítit. A najednou blik cvak a jsme o dvacet let starší a vyprávění je ještě temnější, pomalejší, nudnější. Až po jisté tragédie, která jakoby probudila všechny z té letargie a nakonec zase nastartovala život a do určité míry i jeho barevnost.
Teď když nad tím přemýšlím, možná to není nedokonalost knihy, ale naopak preciznost spisovatelky - vyprávění raného dětství je plné optimismu a dětské naivity, která přebíjí (nebo spíš přelétá) všechny nepříjemné situace, ale po první veliké a zásadní změně, šok, a po naivitě není ani památky. A v dospělosti už hlavní hrdinka úspěšně vyměnila růžové brýle naivity na černé brýle bezcílnosti a snad i bezmoci i ve svém životě. S věkem také dostává vyprávění konktrétnější podobu, jako my si pamatujeme nedávné příhody detailněji, než příhody z dětství. Jestli taková postupná přeměna vyprávění byla záměrem, tak teda palec nahoru :)

04.02.2014

Hodně zajímavý příběh. Njedřív jsem si říkal, co je na té knize tak děsivého, jak píše mnoho čtenářů, ale ke konci mě z knhy mrazilo. Musím ocenit plynulý vývoj situace, kdy si člověk ani pořádně neuvědomí, co se stalo a jak se děti dostaly do takové situace, do jaké se dostaly. Jak zde již někdo psal, také by mě zajímalo pokračování příběhu po navrácení do domoviny, jak se děti vyrovnaly s tím, co se na ostrově dělo a čeho se samy byly schopné dopustit.

1 01.01.2014

Moc pěkná kniha! :) Krásný popis šlechetného jednání můžu té doby a krásný popis o cestovatelích do exotických zemí. Doyle nádherně popisoval přírodu pralesa i náhorní plošiny. Pořád jsem měl pocit, jako bych byl součástí výpravy. Také mě mile potěšil jemný humor v knize, zejména týkající se osoby proferora Chalengera (indiáni se před námi klaněli v úctě a já, lord John Roxton i profesor Sumerlee jsme se cítili nepříjemně ze studu. Profesor Chalenger ale zářil jako právě kvetoucí květina.) Navíc profesoři vysvětlovali jevy, se kterými se při jejich putování setkali, tak důvěryhodně, že by jim člověk i uvěřil, že někde kdesi v amazonii něco takového může opravdu existovat.
Příběh je taková klasika, že i když jsem se o ní dozvěděl teprve nedávno, tak při čtení, jako bych části knihy už znal, (SPOILER!) například jsem měl takové nepříjemné podezření, že to nezůstane jen u dinosaurů, ale že se objeví něco jako planeta opic a ono fakt jo! :)))

11.11.2013

Úžasná dobrodružná kniha, kterou jsem v dětství hltal a představoval si, jak jsem součástí výpravy, o to víc, že je to vypravování skutečného příběhu dvou kluků, kteří měli to štestí a dostali se na Aljašku ke svému dědovi (jestli se dobře pamatuji) a sjížděli s ním jakousi divokou řeku uprostřed divoké a lidskou rukou nedotčené přírody. Mimo to jsou v knize úžasné příběhy o několika zajímavostech Aljašky z vyprávění dědy. Také se mi moc líbil začátek knihy - příprava na Aljašku, včetně nauka o přežití v přírodě atp. Ještě dnes si kolikrát na tu knihu vzpomenu a vždy jen v superativech :)

01.11.2013

Knihu jsem měl v plánu přečíst už delší dobu, ale až stejnomenný film z roku 2013 mě donutil po jeho shlédnutí otevřít knihu. Když už se zmiňuji o filmu, tak musím uznat, že film, který se tak věrně drží kopie, jsem už hooodně dlouho neviděl a tím u mě nesmírně stoupla jeho hodnota. Bohužel se ale film promítal v mé hlavě téměř po většinu času četby, takže nemohu říci, jestli bych byl knihou tak nadšen i bez předešlého zhlédnutí filmu (nesčetněkrát mi při čtení vyvstanuly v hlavě ty vizuální - i auditivní - zážitky, které určitě umocnily sílu momentu, například zelené světlo na druhém břehu, vlající záclony při prvním sektání s rezidencí Buchananových, oči pana doktora nad popelištěm, předvádění košilí Daisy, debata o tom, jestli lze vrátit minulost, nebo i jízda do New Yorku)
Celkově je kniha zajímavá a poskytuje velmi silný příběh o člověku s neuvěřitelným charakterem a cílevědomím. Také mě potěšil mírný autorův humor, který se sem tam objeví.

02.10.2013

Marťanská kronika je soubor na sobě nezávislých povídek, které ale jako celek udávají do podvědomí čtenáře vývoj situace nového života na Marsu. Některé povídky jsou vynikající, některé spíš jen do počtu stránek. Nejvíc mě asi mátli marťané - téměř každá povídka, která se o nich zmiňovala (moc jich ale není), je popisovala úplně jinak - úplně rozdílná těla i jiné povahové rysy (někdy jsou k lidem apatičtí, někdy přátelští, jindy lidé kvůli nim záhadně zemřou, tzn by se dalo vyvodit, že jsou něpřátelští). Nejsilnější a nejzajímavější povídky pro mě byly určitě Výlet na milion let (podle mě vyvrcholení celé knihy), a obecně povídky z roku 2026 (skvěle vybarvují mimo jiné pocity stísnětosti z prázdnoty a opuštěnosti), dále Usher II., Marťan, ...ač bude stejně luna plát, Třetí expedice, Má duše se vznáší ve výši. Některé další povídky jsou zajímavé pouze v kontextu knihy jako celku, protože podtrhují a vykreslují náladu na Marsu v daném období.
Také nemohu neokomentovat dodatek od pana Vrby k výtisku z roku 1963, spíše jako kuriozitu pro dnešní dobu, protože jsem byl téměř fascinován tím, jak plynule přešel od zamyšlení o knize k (pro mě dost nevhodnému) zamyšlení o politice á la komunismus je nejlepší a kapitalismus a vše americké vede k záhubě, ale hlavně tím, že George Orwela nazval duchovním otcem sci.fi podliteratury a braku a to kvůli jeho románu 1984. Ale je chválihodné, že té době vůbec mohly československé oči spatřit knihy jako je tato - a dodatek byla asi jen protiváha, aby čtenář nezačal být příliš svobodomyslný.

4 30.09.2013

Sedmý díl celé ságy je podle mého názoru opravdová třešnička na dortu. Už fakt, že se příběh neodehrává v již téměř rutinním školním roku, ale i celková dynamičnost, která témeř nikde nepolevuje, místy emoční vypětí pro čtenáře a také rozuzlení většiny záhad a zodpovězení otázek, které se nashromáždily v průběhu předešlých dílů, posazují knihu na vyšší úroveň. Mimochodem, je to opravdu nepříjemné, přesedlávat po celé sáze o Harry Potterovi na jiný spisovatelský styl, nejdříve jsem musel začít nenápadně povídkami, protože celá kniha najednou se mi příčila :)

1 26.08.2013

Úžasné, úžasné!! Tato kniha se pro mě stala tak trochu biblí a neuvěřitelným motivátorem, co se týče nejen běhání, ale snad i chuti k životu. Knihu si chystám i koupit pro budoucí pročítání a to se mi moc často nestává :) Je sice fakt, že na mě kniha působila trochu chaoticky, protože po každé, když se objevila nová osoba, objevil se hned několika stránkový medailonek o dané osobě a najednou jsem nevěděl, kde jsme skončili v hlavní linii příběhu. Samozřejmě na mě udělal veliký dojem i fakt, že je v knize medailonek o Emilu Zátopkovi (v první řadě jsem si říkal, že to je něco, když o něm píše americký spisovatel/novinář - vzhledem k faktu, že mnoho američanů neví, kde je ČR, ale sám jsem byl překvapen, jaký silný příběh Emil Zátopek měl). Celkově kniha dodává obrovské kvantum užitečných informací i informací k zamyšlení nejen o běhání. Pro mě každopádně hrála roli v tom, že jsem opět začal běhat, a to hned v sandálech a ještě k tomu chci běhat víc a víc a víc (a mým cílem, jakkoliv momentálně nepravděpodobným je i ultramaraton). Zajímavé, jak naučí člověka vnímat běh jako takový úplně jinak. Jako radost a denní chléb, ne jako utrpení :)
Mimochodem, když jsem knihu dočetl, byl jsem překvapen, když jsem na wikipedii zjistil, že opravdu existují rarámurové, Caballo Bianco, Scott Jurek, Badwater, Mědědé kaňony, Leadville a další. To proto, protože je to psané takovým způsobem, že to všechno zní skoro jako pohádka :)
Vřele doporučuji i tět kdo se nezajímají o běhání - a kdo ví, třeba po přečtení svůj názor přehodnotí.

6 26.08.2013

Do knihy jsem se pouštěl s nadšením, jelikož jsem předpokládal, že je to předloha muzikálového Krysaře. Jaké překvapení pro mě byl zjištění, že je krysař stará německá povídka, která má pravděpdobně nesčetně verzí. Bohužel jsem očekával rozhodně rozsáhlejší a jaksi osobnější pojetí vyprávění této povídky. Muzikálový krysař stále mému srdci vede. Musím ale vyzdvidnout krásu jazyka, který pan Dyk v knize použil.

2 26.08.2013

Vždy, když jsem musel na chvíli odložit knihu, měl jsem pocit, že vnímám vůně a pachy, kterých jsem si nikdy jindy nevšiml. Skvělý a poutavý příběh a úchvatný popis středověké paříže a praktik parfumérů.

2 23.04.2013

Knihu nejde hodnotit jednoznačně - nad některými názory se dá dobře zamyslet, nebo s nimi lze i souhlasit, některé názory se mi ale zásadně příčí.
Například jeho definice Boha naprosto zapadá do mých názorových vzorců - popisuje jej, ne jako pána s bílými vousy a sandály, který vidí vše, vždy a všude a který dopouští neštěstí, nebo zázraky, ale jako sílu, resp. energii, která prostupuje celým vesmírem a udržuje jej v rovnováze a která je příliš neosobní na to, aby se starala o jednotlivce na Zemi. Další věc. která se mi líbila, byla definice tzv. energetických upírů a návod, jak jim čelit. Jiné myšlenky my byly sympatické pro svou asertivitu - například nepociťovat stud za svou přirozenost (v sexuální oblasti).
Na druhou stranu například jeho teorie o ne potírání, ale o podpoře a praxi sedmi smrtelných hříchů mi přijde naprosto zcestná. Obžerství, lenost a smilstvo, ještě dejme tomu (ale podporovat to?). Ale pýcha, závist, nebo hněv? Tuty přece cesta nevede. Navíc LaVey píše, že se těchto hříchů zastává, protože vedou k uspokojení, ať už duševnímu, nebo fyzickému. Krátkozračtější teorii jsem dlouho nešlyšel. Možná se jedná o opravdu krátkodobé uspokojení, ale obecně to vede jen a pouze k pocitu nenaplněnosti a neštěstí.
Hodně myšlenek a principů v knize bagatelizuje a nebo dokonce překrucuje (zejména, co se týká opozučních náboženství, v čele s křesťanstvím, ale i buddhismu), což pro člověka, který se pokouší o objektivitu nepůsobí zrovna dobrým dojmem.
Obecně vzato, praxe satanismu vypadá spíše, jako nepsaná pravidla džungle (i lidské džungle, kterou vídáme dnes a denně), než nějaká vznešená filosofie. Pokud se člověk chce považovat za něco víc, než zvíře se zvířecími pudy, měl by si stát za jinou filosofií, než: miluj své bližní a své nepřátele nenáviď nenávistí sežehující pekelným plamenem. O tom konec konců je ale satanismus - o stavění zvířecích půdů ve člověku do popředí.

23.04.2013