petrarka72 komentáře u knih

Melancholická kniha, skrze bohémskou rodinu Kočkových a proměny animátorského studia, kina atd. Alhambra mapující dvacáté století, vyprávějící o okouzlení jako motoru našeho života, hudbě a obrazech, ztrátách, samotě a hledání cesty domů. "Mapa" je v tomto případě vůbec důležité slovo: mapu hledá král Baltazar, aby našel cestu zpět do své říše, v prolínající se snové legendě, o mapách a zakreslených, leč neexistujících "zemích-přeludech" přednáší učitel a tajemník Pěveckého sboru moravských učitelů Otakar Kočka ve třicátých letech; mapy sbírá a s rozkoší maluje a padělá režimem pronásledovaný umělec Gabriel Kočka v padesátých a šedesátých letech; a ztrátou orientace, stavem takřka bez mapy, trpí Gabrielova žena, později vdova Eliška-Iris i jeho dcera Julie, jejímž smyslem života je provoz artového kina, nyní sídlícího v Alhambře, v budově, ve které její otec pracoval jako animátor za války... Spisovatelská metoda také připomíná malování mapy - nejprve nakreslíte pár dominant (Gabriel K. nebo Baltazar patří mezi ně), pak méně důležité záchytné body (nejen další z rodu K., ale třeba i kreslíře Legáta, profesora Novotného, přítele Sýkoru...), pospojujete je linkami vztahů, zvolíte barvu a styl pozadí - doby a dobarvujete; někdy si chybějící linky, tvary a barvy doplníte výzkumem či vyptáváním, někdy si je prostě vymyslíte... A směs melancholie, přitom bez sentimentu, a věcnosti na hranici krutosti báječně funguje... Pokud to není jasné z předchozích řádků - ano, jsem okouzlena - a knihu doporučuji zejména ženám, čtenářům se smyslem pro nostalgii a milovníkům map i krajiny

4 14.07.2017

"Dobrým člověkem se stanete jen v rámci těch možností, které vám svět nabídne." Matka a dcera, sestry, průběžné nedorozumění, brutálně potrestaná touha po víře, lásce a naplnění, otázky, kolika lidmi-ženami-dívkami vlastně můžeme být... Napětí kolísavé, ale závěr docela jízda.

4 13.07.2017

Jedna z nejzábavnějších a nejkrutějších Zeměploch. Je dobré si připomenout, kdo byli (a jsou) elfové, než... než se člověk třeba začte do Pastýřské koruny. Good bye, Mr. Pratchett.

8 11.07.2017

Fascinující, ale velmi těžké čtení, naprosto nevhodné na horké léto... Nejvíce připomíná "zrcadlové" povídky Borghese nebo magický realismus Márqueze: čtyři črty, u nichž jste neustále nuceni luštit, co se skrývá za slovy... Pohřební průvod: bloudění v krajině, znejišťující každou cestičkou, hrobem, kamenem; lidé jako knihy; jako by to, co je zapsáno, nezmizelo (něco podobného tvrdí Tokarczuková v Okamžiku medvěda). Stařík: Telefonní seznam, který obsahuje více než jen čísla mrtvých - ale kam z něj informace mizí? Rukopis Izáka Feldwurma: Kniha ukrytá v některém ze ztracených průchodů, nebo spálená po smrti autora? A existovaly ty průchody někdy, a zemřel autor vůbec, když o sobě neustále dává vědět? Byt: kar za doktorku Kamińskou, její prosba věnovat byt sirotkům a stopy v paměti, které se neustále mění... Celá sbírka čtyř povídek je zvláštně zavinutá do sebe... Doporučuji všem, kteří rádi metaforický způsob uchopení skutečnosti a melancholický životní pocit, nevylučující humor, tu a tam se vynořující nečekaně a ve své nejčernější podobě.

1 09.07.2017

Více než o klasický životopis jde o esej, vymezující žánr fantasy oproti sci fi a hororu, zařazující styl zejména raných "pratchettovek" do souvislostí (třeba klasické literatury) a reflektující zdroje tvorby Terryho Pratchetta a některé z jeho výrazných motivů. Úvahy o zacházení s klišé, o temnotě v psaní "o (ne úplně) dětech pro (ne úplně) děti" a o Terryho zacházení s Alzheimerovou chorobou patří k těm nejzdařilejším. Rozsáhlý soupis pratchettovské bibliografie a doporučených literárních a filmových zdrojů je úctyhodný - a to, že Craig Cabell umí psát, třešničkou na dortu; doufám, že budou přeloženy i některé jeho další úvahové životopisy (zejména ty o Herbertovi nebo Rankinovi by se mi líbily)... p.s. Dobře, tak já si ten Národ přečtu znovu, i když se mi původně nezdál tak zásadní jako Cabellovi... :-)

2 09.07.2017

Tajná historie pána z Musaši: cesta k realizaci nezvyklé erotické představy ala povídky Ladislava Klímy, říznuté Čapkovými cestopisy. Mateřská bylina jošinská: v hlavní roli krajina, děj typu Urbanovy Poslední tečky za rukopisy. - Záměrně si vyhledávám české literární paralely: protože i když mě u Tanizakiho leccos okouzluje (humor Tajné historie, spisovatelská metoda u Mateřské byliny, zvuk některých slov, i když jim nerozumím, či krásné názvy historických epoch a pojmenování časových úseků), přece jen mi jeho poetika, vycházející z příliš odlišné kultury, zůstává vzdálená.

2 02.07.2017

Má to atmosféru Sirotčince a pohádkově se tvářící citace a mravní naučení. Někdy je motivický inspirační zdroj evidentní (třeba Legenda o Cuthbertovi viz Wildeův Sobecký obr), ale vždycky jde spíše o převzetí motivu a jeho zasazení do originálního kontextu. A jako obvykle skvělý grafický doprovod, tentokrát Andrewa Davidsona. Přečteno během jednoho večera. Top: Cocobolo.

3 01.07.2017

Romantické, napínavé, sladké. Chcete-li si vyčistit hlavu a neděsí vás zoufalé ženy ani plačící muži, překombinované zápletky ani existence lásky až za hrob, dopřejte si. Ale moc si neodpočinete. Protože místo spánku budete chtít další kapitolu... a další... a další... :-D

8 30.06.2017

Spojení černobílého obrazu a barevného verše - i když ta barva je většinou sépie... Sbírka vzešlá z velikého respektu a vzájemné inspirace malíře a básníka... Lyrika, co vypráví příběhy... Hnutí, jež určuje rytmus... Sen o dalekých cestách, sotva nastoupených drobnými krůčky... Čisté jako peří - volání z ticha do ticha - vzpomínáš na zítřek, lásko? - Paměť zelených očí, sbohem a radost ve smutku.

2 30.06.2017

Prolínání cirkusácké minulosti a všední (knihovnické) přítomnosti, boj s rodovou kletbou, vědomí (ne)určité viny, voda, výklad tarotu, dům na útesu, ostrorepové a cesta k sobě i druhým. Dočetla jsem, ale jen tak tak, styl těžkopádný a některé švy přece jen příliš nápadné - nicméně jestli se Erika Swylerová nestane autorkou jediné knihy (mořské panny prý k tomu mají sklony), zkusím i tu další...

1 28.06.2017

Příjemné překvapení. Temná fantasy, jakoby vycházející z příběhů středověkých i pozdějších o putování dospívající(ho) krajinou, pečlivě vykreslený svět i se specifickým pojmenováním věcí, nečekané rozuzlení. Oddechovka, ovšem nikoli blbá...

13 28.06.2017

"Většinou neodmítáme Boha, jako spíš svou představu o něm." (parafrázováno) - Kdybych v knize našla jen tuto větu, stálo za to si ji přečíst... Nemohu se zbavit dojmu, že vyprávění o dětství a dospívání mohlo být kratší (na druhé straně člověk si na ledacos vzpomene, s lecčím se identifikuje), ale prolínání zprávy o kněžském působení se zprávou o vztahu s Bohem je skvostné. A neodmyslitelná je v této knize postava zpovídající - Markéta Zahradníková ví přesně, kdy položit otázku, kdy zaprovokovat, kdy se stáhnout do pozadí... A mimochodem - jsem ateistka. :-)

11 26.06.2017

"Jseš kámoš," prohlásil jsem a potřásl jí rukou.
"Jsem debil," odpověděla.
***
"... povídám si s pavoukem, co má ksicht jako opice a jmenuje se Britney."
"Zlovolné dítě," řekla Britney. "Vstávej. Vezmu tě na snídani. Napereš si ústy nácka."
***
"Vymažete nám třeba mozek nebo tak? Víte, abychom si to nepamatovali."
"Ty se moc koukáš na filmy, Charlie. Ne. To se dělá mnohem jednodušeji. Jestli komukoliv cokoliv řeknete, najdeme si vás a zabijeme vás."
***
Občas je velmi osvěžující přečíst si něco jednoznačně dobrodružného, jednoznačně scifíčkářského a jednoznačně pro mládež. :-D

4 24.06.2017

Veliké nadšení. Po dlouhé době mi připadá pět hvězd málo... Tahle sbírka povídek je (většinou) měkčí než Strašidla, má o kapku méně humoru než Prokletí či Zatracení a jen o trochu více originality než Program pro přeživší; ty povídky opravdu "nejde odečíst" (marně jsem si říkala - každý den jednu až dvě, maximálně tři... dobrá, možná čtyři - již druhý den jsem byla ztracená a hltala jednu za druhou - teď pláču, protože povídky "došly" :-) ). Je jedno, že čtenář většinou jednotlivé motivy zná od jiných autorů (prvky z Poa a Lovecrafta ve Výpravě, z Kena Keseyho ve Sklonech či Shaffera v Big Boyovi jsou jen ty nejzřetelnější); je jedno, že některé kousky působí jako cvičení stylu v duchu toho kterého vzoru (koneckonců Palahniuk je postmoderní autor a k ohlasovým postupům se hrdě hlásí); přesto je většina povídek velmi napínavých a překvapivých nejen v závěru a vyznění, ale i v samotném průběhu - málokterý spisovatel je schopen pointovat takřka každý odstavec jako Palahniuk. A ať už vzbuzuje znechucení fyzické (zakopaná děloha jednoznačně vede, ale Princ Žabák taky dobrý) či morální (Románek), nevěřícný úžas (Red Sultan´s Big Boy), zlost (Studené kontakty), strach (Výprava) či naopak smích (Jak jedna židovka zachránila Vánoce) nebo lítost (Ťuky ťuk) a velké množství hraničních emocí, poslání těch příběhů je bez výjimky pozitivní: protože "all you need is love", protože porozumět sobě, zachovat se správně, být užitečný je to, co chceme a co se nám dokonce někdy i podaří... nebo taky ne, ale v tom případě to tak mělo být. Top 3 bez uvedení pořadí: Red Sultan´s Big Boy, Proč Hrabáč nikdy nepřistál na Měsíci, Zombíci).

1 24.06.2017

Olbřímí reklama - a obsahem i stylem zanedbatelná kniha. Průhledná zápletka, i na tento žánr jednoduché zvraty, nepřekvapivý závěr, to vše bez atmosféry -
jako by autorka ovládala techniku psaní, ale neměla dost fantazie a talentu... Hvězdu navíc dávám za popis Annina duševního rozkladu, tam jako by se tu a tam objevila jiskřička něčeho zajímavě autentického.

9 23.06.2017

Záležitost průměrná, leč milá. Situováno do další venkovské oblasti, která se - stejně jako Midsommer - brzy vylidní...

2 19.06.2017

Apelativní kniha, v níž za záměrně zjednodušenými hesly stojí veliký strach o svobodný svět a obava z atrofie vůle k osobní odpovědnosti. Pro mne vstup do díla autora, který je nepochybně velmi vzdělaný - a který mě snad bude bavit v dalších knihách i bez zjednodušování.

7 17.06.2017

Román pro ženy, co se tváří jako detektivka. Ještě že je May tak vynikající vypravěč a je schopen udělat "z prdu kuličku", tedy z ničeho napětí - jinak bych nedočetla...

4 16.06.2017

Styl Juliana Barnese mi připomíná styl Per Olov Enquista - oba (Enquist někdy, Barnes vždycky) píší spíše eseje s epickými prvky než čistokrevné romány... V tomto případě na základě hraničních životních zkušeností skladatele Dimitrije Šostakoviče, hodnocených ve třech přestupných rocích, 1936, 1948 a 1960. "Věděl jen, že horší to nikdy nebylo" - a to pokaždé... Esej o možnostech umění a jeho tvůrců za kultu osobnosti i za zdánlivého uvolnění, o Moci, přisluhovačích a těch, co se snaží přežít, o neodhadnutelnosti reakcí na dílo, o životadárnosti zbabělosti - a tichém šumění hudby, ne vždy přehlušovaném hukotem času...

4 14.06.2017

Polská verze baroka - a verše rozličnější oproti Růžím ran či Hvězdám v noci: nejen duchovní, milostné (Naborowski) a smrt opěvující (Morsztyn), ale i satirické (Opalinski), epigramické (Potocki) či epické (Stanislawska). A Naříkání chlopů na pány, trochu připomínající středověkou frašku, je roztomilý bonus.

3 12.06.2017