milary komentáře u knih

Vlastně jsem Zátiší už kdysi četla. Ale z knížky mi nic neutkvělo a další díly jsem si už nepůjčila. Teď jsem knížku po letech potkala v knihovně a zaskočena výčtem úctyhodných ocenění jsem se sama sebe ptala, proč že se mi nelíbila? Sympatické prostředí, klasické zpracování, obdivné recenze - tak proč? Napřed jsem byla znovu trochu netrpělivá; děj mi přišel hodně rozvleklý a množství odboček, postřehů, bonmotů, citací, popisů a bůhvíčeho nedovolilo mé mysli, bičované akčností oblíbených severských thrillerů, přistoupit na volnější tempo a lebedit si právě v té čtivé jinakosti, kterou jsem mívala tak ráda. A pak, asi od půlky, jsem zjistila, že mě to baví. Že postřehy jsou vtipné a oproti mé milované A. Christie sympaticky nekorektní, že autorka je dobrý vypravěč, že citace jsou k věci, postavy se zajímavě profilují, napětí narůstá...Ale ano, některá místa působí trochu fádně a jedna z postav mi přišla jaksi zmatečná, ale je to první díl a prvotina k tomu - a hodnocení není (na rozdíl od dalších dílů) úplně vysoké. A tak se těším, až mi v knihovně příjde pod ruku dvojka a já si budu moci potvrdit to, co si myslím teď - a sice, že se mi tahle série bude líbit...

19 30.11.2018

Když jsem přečetla obě knihy od Viktorie Hanišové, přišlo mi, že mám z četby od stejného autora málokdy tak rozdílný dojem. A je to tu zas.
Jako kdyby Ke dnu psala jiná autorka než Do tmy. Tentokrát mi příběh přišel jako takový mix. Co bylo v předchozí knížce sevřené do dechberoucího ohraničeného celku s přesně dávkovaným napětím, přesahujícím do neuchopitelného tajemna, v Ke dnu oscilovalo mezi čtivým, ale celkem obyčejným líčením životaběhu několika různě propojených osob, a dramatickým popisem přírodních scenérií (což autorka bezpochyby umí) s četnými náznaky tajuplných okolností, které ale, jak se ukázalo, neměly nakonec žádné opodstatnění ani vysvětlení. Je asi hrozně těžké, překonat něco tak mimořádného jako Do tmy. A možná je na vině, že automaticky očekáváme to stejné. Ale ode mě tentokrát tři...

24 24.11.2018

Anotace většinou přelítnu, spíš si je až po přečtení knížky konfrontuju s vlastním dojmem. Komentáře se snažím nečíst, dokud nenapíšu vlastní, chci - li ho psát. Tady vyjímka potvrdila pravidlo. Nejprve mě naštvala paušalizující věta v anotaci, fráze o "klubku předsudků" a "neuralgickém bodu české společnosti". A pak jsem četla komentáře a ve většině těch "nepětihvězdičkových" bylo něco, s čím se ztotožňuju; je zbytečné jen rekapitulovat. Sama za sebe dodám: bylo mi zoufale z Julie, z její touhy, snahy a bezmoci být lepší mámou, z toho, že některé věci nejdou "nanečisto", že jak bílé tak romské dítě může obrátit sobě i "spořádané" rodině život naruby a naopak. Že z příruček se člověk mnoho nenaučí, že některé věci jsou nevratné, že nelze vědět a předvídat všechno. Že je fajn mít lepší start a výbavu, ale ani to samo o sobě nestačí a i bez toho člověk někdy dokáže věci... (viz Kosí hnízdo). A že někdy neumíme víc, než zavřít oči a skočit po hlavě. A pak nést důsledky. A že...A že...
Ke knížce už jen tolik, že jsem málokrát četla dvě věci od stejného autora tak rozdílné. Anežku až po skvělé Houbařce. A obdivuju, o kolik stručněji a s daleko větším napětím dokázala paní Hanišová zúročit to nejlepší z prvotiny ve své (teprve) druhé knize. Moc ráda si přečtu další.

21 16.11.2018

Od doby, kdy jsem začala v první třídě chodit do knihovny, objevovaly se cyklicky v mých výpůjčkách oblíbené tituly: Neználek, Kocour Mikeš, Dům drobných radostí, Děti z Bullerbynu, - ale také Malý Bobeš, Čuk a Gek a Timur a jeho parta, neb jsem byla jiskra i pionýrka, kladla jsem věnce a vůbec jsem byla takovej malej Jánošík :-). Úzké spektrum výběru ovlivnil přesun do žlutých značek, nebo - li odd. pro starší děti, a s ním Foglarovky a KODovky. A tam někde se objevilo znepokojivé tušení, že knih je mnoho, a budu - li si půjčovat tituly opakovaně, nestíhám... Uběhla spousta času, jenž obsahoval i poměrně dlouhá období, kdy ho na čtení moc nezůstávalo, a znepokojení z nestíhání sílí. Takže se ke knihám nevracím; vyjímku tvoří Saturnin :-) no a pár dalších, a to už musí být... A přátelé, ono to už je!!!
Drozdovo Kosí hnízdo je taková nádhera, že se k němu budu vracet a vracet, proplouvat tím neuvěřitelným vyprávěním, slzet - tu dojetím, tu smíchy, koukat na fotku na přebalu a ptát se znova a znova, jaks to - uvšechvšudy - Kosáčku dokázal? Nezbláznit se z toho všeho, vzít si z věcí vždycky to lepší, držet hlad, a péči o ségry, a fofr s mámou - tak s přehledem, tak samozřejmě, tak normálka.., a v takovým věku??? A při to všem stíhat klukovské radosti a lumpárny a uchovat si z toho času takovou zásobárnu lidskosti, která dala vzniknout téhle přelíbezné knížce. A z nebe koukají páni Hrabalové a Otové Pavlové a jim podobní a radují se se mnou... Kniha roku, jednoznačně. Pět hvězdiček? Spíš celé souhvězdí...

25 12.11.2018

Mně se to moc líbilo a bavilo mě to. Mělo to hlavu a patu a přirozený spád. A těší mě spousta dílů přede mnou. A taky to, že do děje Miko nevlítnul jako superman do kurníku; nebo - li, že všechny karty zdaleka nejsou na stole. Tak dávám 4 hvězdy a červené čtverečky mě ujišťují, že na pátou asi taky dojde...

20 09.11.2018

Přečtete si první stránky a hned víte, na čem jste. Respektive - vlastně nevíte, protože na nějaká předběžná hodnocení vám vůbec nezbude kapacita. Skočíte do toho jak Izraeliti do Rudýho moře a zastavíte se až na druhém břehu - pardon, na konci knížky. Běžný životaběh nemá šanci. Nádhera! Třeba ta vzpomínka z tiskárny - pamatujete? Jak si čte Waldman arch z právě tisknutého Schulze, dělné dění vůkol, a vůně, a zvuky...Ale stejně: ta první nadupaná kapitola, která vás vcucne do děje tak bezpodmínečně, tak obsažně, tak...stručně (což vypadá jako protimluv, ale není), to je vážně majstrštyk...Že jste to ještě nečetli?? Tak to vám skoro závidím :)

14 31.10.2018

No vida, a já na ni skoro zapomněla - na tu knížku myslím... Tak drobná věc, a taková radost ze čtení. Sotva bych přesáhla předchozí komentáře, děkuju Tiffany, bábuško, ladyko a Pechule, že se můžu připojit...

8 29.10.2018

Nelíbila se nikomu, koho znám. Ale mému muži pámbuzaplať ano, oba jsme se u ní královsky bavili. Díky soukroma a evosamankova!

6 28.10.2018

Já tedy doufám, že Sbírka kostí není nějakou literární "rozlúčkou". A nebylo by se co divit. Stejně si myslím, že je Kathy Reichs naklonovaná, aby zvládla vše, čím se zabývá - viz pozoruhodně pestrý životopis...Vděčně (a s nemalým nadšením) jsme s mužem přelouskali i mládeži určenou Temperance Brennanovou. Jen TV seriál na motivy knih jsme s díky vynechali. Ten je jen běžným seriálem se vším, co komerční seriál charakterizuje; z magie knížek má pramálo...

4 28.10.2018

Moc, moc mě mrzí, že Jednotka pro vyšetřování neobvyklých zločinů už nepokračuje.
Bryant a May jsou dvojka, se kterou by mi bylo potěšením a ctí zajít "na dvojku"...

5 28.10.2018

Já Vargas miluju, její způsob psaní, postavy, které vytvořila, příběhy, které jim předurčila, její imaginaci, to, jak jsou ty knížky chytré, to, jak do nich spadnete po hlavě, to, jak jsou naprosto jiné...A riskla jsem zhlédnutí Adamsberga (nebo - li dvou tří zfilmovaných knih a - světe div se, nebyla jsem zklamaná...).

8 28.10.2018

Od Mileny Holcové jsem chutě přelouskala všechny cestopisy, sotvaže jsem se dotkla první knížky ze série Lidi. Píše je skvěle, moc ráda je občas znovu prolistuju. Ostatní mě zaujalo míň.

8 28.10.2018

Já se vždycky hrozně bojím, že druhý, pátý.., a ještě po třiceti letech... díl bude horší prvního. A ne. A NE!!! Dvojka byla super. A hlavně ať už výjde pokračování, já ty obavy klíďopíďo překonám!

9 27.10.2018

Váš komentář - no, to se lehko řekne, moc nevím, jak do toho. Takže: knížku jsem nezkousla, jako čtivo mě nezaujala (až odrazovala), zlob se nebo ne... Ani jako nabídka vhledu mi zas tak neposloužila, něco vím, něco jsem četla jinde, přišlo mi to celé jako nenaplněný dobrý záměr. Jako blogy? Proč ne. Na knížku málo... Takže: hodnotit nebudu. Proč tedy komentář? Tak to těžké není. Protože ani "Šudy" ani "Márty" nemusejí umět psát knihy, aby si člověk spočítal, že musejí "mít koule", řečeno jejich jazykem. A jejich rodiny taky. A tady - tady by mi žádné hvězdičky nestačily. A mimochodem, klobouk dolů před MDA RIDE, PARENT PROJECT a ostatními, co nevzdávají...

Od Aleny Mornštajnové jsem četla zatím "jenom" Hanu. Slepou mapu jsem tedy brala do ruky jako něco se zárukou; to se člověk může docela dobře splést. Ale ne v tomhle případě...
Občas jsem vůbec nevěděla kdo jsem a kde jsem, zkoprnělá, jak se na mě valily dějové smyčky, historie jako na dlani, tak přehledná, tak věcná - všechen ten humus, který zahrnují všechny anexe a odsuny a totality, zabraná území států i životů, vlekoucí se následky strachu a nesvobody, a dilemata a špatná rozhodnutí pod tlakem, rezignace a úpadek. A tíha na prsou při přemítání - být tehdy na jejich místě, tak - co..? A pachuť zbabělosti. A úleva, že jsem nemusela...
A přitom je to napsáno tak poklidně a střídmě a dějinné reálie jsou tak nenásilně vpletené do smyšleného příběhu a - člověka to úplně ochromí.
Ale nejsilnějším dojmem je přesto naděje, kterou ta knížka nabízí...

44 20.10.2018

To samé, co u knih Tomáše Šebka. Respekt a obdiv všem, kdo něco takového dokážou...A dík, že se o tom můžem dozvědět.

12 15.10.2018

No, pro mě je tohle prostě BEZ HRANIC... Obdivuju je, podporuju je a nesmírně si jich vážím. I když třeba nadřazuju obsah knížky nad formu.

7 15.10.2018

Prostě láska na celý život...

42 15.10.2018

Nejhloupějšího anděla miluju od úvodního obrázku po zadní stranu přebalu a žádám, aby mi to někdo vysvětlil! Já přeci takovéhle knihy nečtu! A už vůbec se jim nesměju!! (Dosaďte celý "čapkovský" arzenál výrazů pro nejrůznější projevy veselí, ať nezabírám místo)... Četla jsem ji - no, už je to docela dlouho. A stačilo, aby se mi tady jen tak mimoděk kmitla před očima, a už jsem běžela ke knihovně a natěšeně ji vytáhla a očichala a ohmatala a pohladila a prolistovala - a už leží na nočním stolku s ostatníma, a já už vím, jak to dopadne. Že místo čtení žhavých novinek a psaní fundovaných komentářů se budu svíjet smíchy (až probrekávat) do samého konce téhle úchvatné smrštisrandy a rozhodně, rozhodně si ji nenechám zas až na vánoce. S tím teda fakt nepočítejte!!!

19 14.10.2018

Hrozně mě to bavilo. Všechny charaktery, všechny situace, všechny "osoby a obsazení" (od dospěláků po ty nejmenší včetně psa). Všechny z odlišných pohledů vyplývající reakce, každá k pláči i smíchu autentická věta, neúprosně logické plahočení se v neporozumění a komunikační hluchotě. Všechno to křehké mezi rodiči a dětmi. Všechna vztahová klišé. Všechna ta ramenatá sebejistota. A přes všechno - to neúnavné trmácení se směrem k nadějím... V celistvém gradujícím příběhu bez hluchého místa. Jojo, hrozně mě to bavilo...

20 08.10.2018