milary komentáře u knih

Folletta si pořád nějak dlužím, tak jsem se do Pilířů pustila celkem s vervou. Byla jsem prostě připravená poslouchat příběh; slyšet o rytířích a pannách, lítých bojích o trůn i državy, statky duchovní i světské. O temném čase skoupém na soucit, o dřevu, kameni a hlíně, o pýše a věrolomnosti, o nezlomnosti ducha.
Tedy ne, tentokrát nebylo mým cílem ověřovat si historická fakta a posloupnosti a posuzovat reálnost stavebních postupů při stavbě katedrál. Ne - zajímalo mě úplně přízemně, kdo, kam a do čeho zase "hodí vidle" a jak se s tím "naši" vypořádají.

Bezmála padesát hodin četby do ucha je hodně, i když poslouchám Vasila Fridricha. Ale Ken Follett umí člověka svým barvitým vyprávěním navnadit a taky hodně dlouho jeho pozornost udržet.
Ale vážně ne TAK dlouho.

Bavilo mě maximálně tak třicet hodin z těch padesáti. Ve zbylém čase mi představivost hodinu za hodinou kreslila jakousi dílnu, kde vznikají velkolepé obrazy, sochy a... knihy. Přichází mistr a velí: vy si vezmete všechno kolem stavby, vy erotiku - a dejte do toho trochu šťávy, chlapi, proboha! - a já to ostatní.
??? No, asi ne. :)) Ale všechno to nekonečné pokračování a popisnost (často jen s minimálními obměnami - mmj. zjevná, až místy trochu legrační Follettova záliba v zevrubném líčení sexuálních fantazií i počinů :)) nafoukly stránky způsobem, který mi sebelepší knížku změní na něco, co už bych ráda měla za sebou. Škoda.

21 02.03.2024

Pro mě jeden z nejhezčích Agathiných příběhů. Protože jsem četla nedávno volné "předpokračování", Karibské tajemství, vklouzla jsem do dalšího výletu za spravedlností slečny "Nemesis" Marplové lehce a s nadšením: už proto, že byl sponzorován jejím - mezitím zesnulým - zámožným známým z výše zmíněného případu.
Co měla slečna M. v rámci sponzoringu (a dokonce přislíbené odměny v případě úspěchu) zjednat? Spravedlnost, no bodejť. Pro koho? Kde? Stran čeho? Vodítka??? Žádná.
Moc jsem si tu road movie užila. Jo, filmově. I když mi ji před oči kladly hlasy Růženy Merunkové a Otakara Brouska.

13 02.03.2024

Beletrizovaný životopis...
Části o Adele, které jsem si mohla dohledat, taneční kariéra, životní peripetie na pozadí historických událostí - to mě zajímalo. Nevěděla jsem o její existenci doposud nic a ráda jsem se dozvěděla.
Neseděla mi fikce; zpracování bylo čím dál romantičtější a rozostřenější, sklouzávalo k sentimentu, a to už nebylo nic pro mě.

11 02.03.2024

Diplomatická mise sestavená lordem Vetinarim míří do země trpaslíků. Volí se nový dolní král a jde o to si jej naklonit pro dovoz nedostatkových surovin do Ankh-Morporku.
Tedy, původně zadání aspoň tak vypadalo. Jenže - ty osobní zájmy, že, - ty vám vlezou všude! Navíc se pohřešuje Angua. Přidá se nějaká ta vražda a postrádá se - ó hrůzo! - předmět nesmírného významu. Přiznejme si, to si pak člověk s tou zatracenou diplomacií nevystačí, že Elánie? Po Anguiných stopách se navíc vydává (bez povolacích listin) i Karotka. A nepřejte si vědět, jaký se v Hlídce pod velením čerstvě jmenovaného nejmenovaného zástupce rozpoutá... - eh, no, anarchie. :))
Ale vy si to přejete vědět, žejo? Dobře děláte. Je to úžasný díl. Dobodružství, stále aktuální témata a..? Obrovská, báječná legrace.

18 02.03.2024

Anotace postihuje výstižně všechno podstatné. Těžké čtení.

Víceúrovňový příběh se rozbíhá v žánrové různosti do nekonečných hlubin lidského konání, mrzačeného otupělostí a hrůznou svévolí, aby se beze vší naděje prodral důsledky dávného k bezvýchodné tragice současného.

Je to silné. A další rozměr přidává audiokniha. Vynikající interpreti svým projevem umocňují výpovědi jednotlivých osob; ty příběh jedna po druhé skládají a postupně nám jej odkrývají. Nejen příběh.
Mocně na mě zapůsobily přímluvy vklíněné do textu. A v kontrastu s tím také jejich sborové - odříkávání...

Vyústění skutečného případu bylo prozaičtější; autorka uzavřela příběh po svém. Ničemu to nevadí, myslím. Co mělo být řečeno, bylo.

19 05.02.2024

Nejvíc jsem překvapila sama sebe. Angličana jsem si koupila jaksi roztržitě, jinak si nedovedu svůj překvapivý výběr vysvětlit. Celá anotace přece jasně avizuje cosi, co jsem před pár lety četla sice dost ráda, takovým tím "spotřebním" způsobem, bavilo mě to, ale v hlavě jsem to tenkrát nedržela.
Pak vyšla Matthewsova Rudá volavka, ještě jsem se pustila do Kremelské kandidátky, ale do třetího dílu série se mi v až příliš těsném sousedství reality už nechtělo a podobné knížky jsem opustila.

Angličan - poslouchala jsem audioknihu, kterou četl výborně Jiří Vyorálek - mě úplně pohltil. Byl to prostě zase "starý dobrý" špionážní thriller, od kterého se člověk stěží odtrhne. Nenutil mě stále se pokoušet odhadnout, co se v románu blíží realitě, protože o ní prostě nevím téměř nic; leda zcela obecně. Ale autor píše skvěle (a scénárista se v něm nezapře), takže čtenáře ani náhodou nečastuje lacinou krkolomnou akčností ani nadbytečným popisem krutostí. Staví na úžasné atmosféře, která jaksi zcela automaticky dává příběhu punc uvěřitelnosti.
Moc mě to bavilo.

17 02.02.2024

Nádherný nápad, krásný jazyk, vtip a noblesa se špetkou nostalgie; tak na mě působil poslech audioknihy načtené samotnou autorkou.
Snění i vzpomínky, fikce i realita přibližují četné přátele a známé paní Reinerové mezi osobnostmi meziválečné kulturní scény, i atmosféru Prahy 30. let minulého století.
Zážitek.

17 25.01.2024

S mačetou malých šedých buněk jsem se prodírala pralesní spletí jmen; současných, minulých, skutečných, přijatých, jmen křestních i příjmení, jmen mužských, ženských i psích, názvů usedlostí, firem a tiskovin, - abych si v závěru cesty otřela zbrocené čelo šátkem poznání a prozřela. :))
Zadostiučinění se dostavilo až napodruhé, při zpětné revizi slyšeného.
Neboť ano, opět jsem poslouchala audioknihu v perfektním podání Lukáše Hlavici, tedy vícehlasou verzi :)), - a nelitovala jsem. (No, jasně, v knížce bych se vracela taky, jen by to šlo asi o fous rychleji).

Smrt staré posluhovačky má úctyhodné hodnocení. A ono je těžké knížku tak propracovanou a s neodmyslitelně precizně a nápaditě vystavěnými charaktery četných osob (kterých se autorka důsledně drží ve všem jejich jednání) tak nehodnotit. Ale na mě bylo tentokrát vějiček až příliš a také rozuzlením jsem se cítila maličko zklamaná. (Přičemž epilog by mi nescházel vůbec). Prostě paní Agatha to tentokrát rozjela opravdu velkoryse a za mě přejela cílovou rovinku.
Stejně mě to celé ale znovu bavilo, to jinak nejde. :))

19 25.01.2024

Mám stejně starou dceru jako je autorka. A tak se mi text neustále prolínal s realitou současnou i dávnější, zpřítomňoval mi biblické postavy Rút i Noemi, probouzel mou představivost a nořil mne do nápomocných řádků pravé části dvoustran. A tam jsem nacházela stejnou měrou jak klíč k neznámému, tak studený obklad občas malinko poťouchlé střízlivosti, když jsem se v duchu (nikoliv Duchu) nechala unést plytkým a netolerantním žehráním na cosi, co mi pro svou jinakost "zalezlo za nehty". Vlastně to bylo docela často, a to i ve chvílích, kdy se dění jevilo jako hrdinské a pozitivní. :)

Rút zve k objevování souvislostí, akcentuje témata která nezastarala a nezastarají, pobízí k osobní inventuře, ukazuje cestu k víře s odvahou k milosrdenství, k víře srdcem a bez výběrových řízení. Bůh klepe na dveře. Slyšíme..?

14 22.01.2024

Slezský Glatz r. 1920, osídlený převážně německým obyvatelstvem.
Dvě násilné smrti jsou důvodem pro příjezd berlínského armádního vyšetřovatele Wilhelma Kleina. Sám tajemný vyšetřovatel "odjinud" vzbuzuje značnou nelibost nejrůznějších místních hlavounů, zejména když si vybírá k ruce outsidery, rebely a podobné nepoddajné z policejního sboru.
A navíc se zdá, jakkoliv se důvody k vyšetřování množí, že jaksi chybí obecné nadšení pro odhalení pachatele(ů) zločinů, pozadí se komplikuje, indicie jsou fantaskní a stopy končí pod kobercem.

Hodně se mi to zamlouvalo, postavy jsou skvělé, dění vycizelované a napětí ažaž. Nemůže to nepřipomínat Kutschera, ale žádná nápodoba, kdepak. Autorův styl psaní je osobitý a brilantní.
Konec? No - na mě už trochu "přemyšlený", ale...

Poslouchala jsem audioknihu čtenou Jakubem Gottwaldem a byla jsem spokojená. Dalšího Kleina si určitě ujít nenechám.

13 17.01.2024

Knížka ústící do ticha.
Asi proto, že všechno podstatné už bylo řečeno.

No ano. Podstatné, leč přehlížené, jaksi málo cool a wow. Tak nenápadné, že člověk snadno může číst jen povrchovou vrstvu, nedbale a bez valného zájmu, aniž si toho povšimne. Na dovolené, ve vlaku, o pauze mezi čímsi důležitějším, však to znáte. Tuhle zavedenou charakteristiku používáme občas všichni.

Začátek na mě taky tak působil. A při dlouhých odstavcích nahodilého filozofování mě napadalo knížku odložit. A naráz se mi pootevřela ta druhá rovina. Tajné písmo smyslu. A jakého!

Bráním se napsat cosi takového, že mě knížka oslnila. Omráčila. Tyhle nedisciplinovaně exaltované výrazy se totiž k laskavě a neokázale formulovanému obsahu vůbec nehodí.
Jen - dlouho mě nic tolik neoslovilo a nepřimělo přemýšlet o sobě samé.
A za to jsou všechny hvězdy málo.

Audioknihu četl Matouš Ruml. A mně se líbilo to poslouchat.

17 17.01.2024

Pro potěchu duše začínám rok pohádkou.
Pavel Čech disponuje úžasným darem; svou výrazně osobitou slovní poetiku dokáže vtisknout ve stejné míře ilustracím svých knih. A kdo si otevře výňatek z jeho životopisu tady na Databázi, přečte si něco z toho, co má Pavel Čech rád. A pak už je vlastně všechno jasné, tedy to, kde bere barvy slov pro sdělení svých obrázků, co člověka zahřejí jako laskavá peřina bezpečí a dobrých zpráv.

Prohlížívám si jeho knížky v knihovně a tak nevadí, že Florimonovo dobrodružství mi vykreslil prostřednictvím audioknihy, kterou mohl sotvakdo načíst lépe než Pavel Soukup.

17 05.01.2024

Je to Velinský, lidi. Kolik bych tak asi mohla dát? Pod čtyři nejdu... ;)

Kdopak může za to, že s Fanfánem stárneme a mně trochu chybí totální vytržení, které jsem pociťovala na úplném začátku našeho sériového vztahu?
Ale kvůli tomu neskrblím. Jak bych mohla. Forma psaní je stejná, jazyk úžasný, hlášky nevyčerpatelné. A koneckonců, je to 18. díl, říká Databáze - ježišmarjá, už??? - tak to by byl zázrak, aby u mě neměnný způsob Otova života vyvolával nějaké nadměrné wow! (abych tak šla s dobou :)).

Kulhal příběh. Hodně. Souhlasím zcela s tím, co píše níže marlowe. Člověk knížku otevře, počítá s nějakou tou stránkou než se začte, ale tady to bylo nějak dlouhé a nazdařbůh, pak zčistajasna propuknuvší nová supervášeň, Ota v alkoholovém opojení, a pic ho - mrtvola.
Tanečky kolem mrtvoláka (galantní pokusy chránit dámu), Otovo šetření, - chvilku to i fungovalo, i když zvraty byly náhlé a poněkud scházela plynulost.
Pak přišla na řadu obvyklá Moldánkova vševědoucnost a taky podivná vsuvka se složkami bezpečnostního aparátu.
Částečné vysvětlení, ve kterém figurovala literatura, bylo strašlivě vycucané z palce a finále s překvapivými převleky nebylo už nic víc než parodie. Aspoň doufám, že takhle to Mistr zamýšlel...
A když to tak píšu, jsou to spíš tři hvězdy než čtyři, slaboučkých 70%.

16 10.12.2023

Haileyho jsem mívala kdysi moc ráda a oslovil mě i s dlouhým časovým odstupem. Znalost prostředí, napětí a živé dialogy mi připomněly proč.
A jakkoliv je popis zvoleného prostředí s jeho možnostmi a postupy nutně ohlodán lety, nadčasové sdělení zůstává a nijak ho nepoznamenává místy lehce patetická forma; upomíná na poslání lékařské profese (i všemožných jiných profesí), nutnost rozhledu, pokory místo povýšeného lpění, odvahu hledat, zachovávání lidskosti... A na to, co nám dnes tak zoufale chybí: schopnost vypustit z pusy - tys měl pravdu, já jsem se mýlil...
Je to užitečné čtení. A taky napínavé, odpočinkové, - prostě za pět.

20 10.12.2023

Stálo mě to dost sebezapření, ale dočíst jsem chtěla. Ono to výjimečně neuškodí, stejně jako pokusit se poté o komentář.
Dost mi ho usnadnil trudoš, pojmenoval totožné výhrady věcně, jak bych asi já, po dočtení krutě rozladěná, nedovedla.

Jako ostatním se mi moc líbilo doopravdy vtipné licitování s pánembohem. Ale vůbec mi neladilo svou nenucenou lehkostí s ponurým zbytkem, nepředloženě prezentovaným jako krimi.
K zbláznění vleklý psychologický rozbor figur, měnící se v k zbláznění vleklý psychologický portrét snůšky psychopatů, narůstající zvrhlost, nápaditost v řešení osobních trablů omezená na lehce neinvenční zabiju se /zabiju nepohodlnou osobu, laciné a opotřebované “šokující" efekty, vyzrazení zápletky dlouho před koncem, krotce nedovtipný Barbarotti, nekonečné množství replik “co?" a “cože?"

Nelíbilo. Vůbec. Poslouchala jsem na čím dál vyšší rychlost přehrávání, ale pocitu přetrvávající pachuti jsem neutekla. Další díly zkoušet nebudu, tohle mě totálně míjí.

Druhou knihu od Petra Eidlera jsem si četla sama. Hlas Martina Preisse mi tentokrát chyběl, zato jsem se mohla kochat vícečetnými chybami v označení příbuzenských vztahů, což knížce, kde o ně jde opravdu hodně, neposloužilo. Ta nedbalost mě dost překvapila, že nešlo o výjimku. Mám Konvertitu vypůjčeného z knihovny, někdo z dřívějších čtenářů už ztratil nervy a propiskou dělal od půlky korektury... Ostuda.

Co se příběhu týče, ten byl fajn. Zase trochu natahování a opakování řečeného tam, kde už to nemuselo být, zase chvílemi trochu "přes koleno", ale vymyšlené to bylo chytře, postavy vesměs zajímavé a napětí nechybělo. Jen mi přišlo, jako by se sám autor občas v ději zamotal a chvíli nevěděl kudy kam.

Tentokrát za tři - to mě naštvaly ty chyby, jinak by hodnocení bylo blíž ke čtyřem, nebo-li 70 - 75%. Ale další pokus bude - časem.

12 26.11.2023

František Derfler tlumočil krásně tu úchvatně bohatou a neobvyklou škálu slov, kterými Jan Čep vypráví svůj jediný román.

Ze tří osudových linií jsem zaujatěji sledovala dvě; zajímali mě oba mužští protagonisté a jejich hledání téhož, rozdílné průběhem i vyústěním. Hodně mě upoutala postava faráře.

K baladičnosti celého příběhu přispívá vedle způsobu líčení prožitého i všudypřítomnost nejasné tísně z blízké budoucnosti.

Hranice stínu jsou potvrzením neměnnosti lidského putování. S jeho tužbami a jednosměrnými očekáváními, zaskočeností sebou samými, nevratnou minulostí, zkříženými plány, rozhodnutími bez záruky.
S umanutou nadějí v to, kam dojdem.

21 21.11.2023

Tohle mi dalo zabrat. Famózní Rudiš, geniální Čermák (tady si postava našla do puntíku ideálního interpreta). Vandam...

Štvalo mě to a fascinovalo. Štvala mě - na rozdíl od Českého ráje - agresivní repetitivnost. Fanatismus, který vyzařovala. Štvalo mě, že nerozumím.
Fascinovala mě ta nesrozumitelná útočnost v kombinaci s melancholií, obyčejností, vzpomínkami, jakousi bezbrannou rozervaností, touhou po něčem, po NĚČEM...
Fascinovala mě reálná prostředí i mysteriózní obraz lesa, všechny postavy, minulé i současné, všechny útržky, které pořád ne a neposkytovaly to cosi, v co nakonec příběh vyústil.
A to vyústění bylo jako zásah na solar.

Číst bych to asi nechtěla. Poslouchání bylo náročné, ale zážitek mocný. Dozvuk dlouhý. A spousta věcí k zamyšlení.

23 14.11.2023

Je to tak. "Špiónky" od Agathy spíš snáším, než miluju. A tahle patřila bez pardónu k těm slabším. Ale poslouchala jsem, a tak jsem díky interpretům vzala tu poměrně zdlouhavou a komplikovanou šarádu na milost.
Dialogy byly totiž místy klasicky nadstandardní, vtipné a svižné, v ději rozhodně občas nechybělo napětí a nápadité akce, a některé z postav prostě neměly chybu; zejména sir Eustace Pedler.

Já měla trochu pocit, jako by si v téhle detektivce paní Agatha s dějem jen tak pohrávala, experimentovala, kouzlila nové a nové zvraty a vezla se na zjevné vlně nadsázky, přiznané zejména horečnatě líčenými milostnými scénami a dialogy, jakož i jinými přeexponovanými momenty.
Ale - co já vím? Udělejte si názor sami. :)

16 12.11.2023

Moje první setkání s autorem pod tímto pseudonymem; hodně slibné.
Zpočátku se mi zdála forma vyprávění pro detektivku malinko rozpačitá, ba trochu rozvleklá. Než jsem pochopila, že se jedná o nabídku "dva v jednom". To samozřejmě není ironie. Tak půl na půl téma holocaustu a vyšetřování podezřelých úmrtí v domově pro přeživší židovské seniory. A když říkám seniory, nikoho pod osmdesát moc nehledejte. :)

Stačilo chvilku počkat, až zmizí ze scény nevyvedená postava manželky soukromého očka (řekla bych, že ta se "povedla" ve své neutuchající tupé nafrněnosti zcela plochá, a navíc i zbytečná). Ale jen co se detektiv rozhodl, že se do věci definitivně vloží, už to celé nabralo spád.
To, že se jednalo o dost napínavou detektivku, pomohlo učíst zlé osudy židovských obyvatel domu, které bych si už k samostatnému čtení (stejně jako Čef) nevybrala. Ale tady by jedno bez druhého nefungovalo, a myslím, že se podobného spojení dočkám i v dalších autorových knihách. Na některou se každopádně chystám.
Moc se mi líbila (sebe)ironie, kterou aktéři nešetřili, probírajíce různé aspekty židovství. Mohli si to - sami Židé - dovolit...

Audioknihu četl Martin Preiss.

17 11.11.2023