marlowe komentáře u knih

Patetický, realitě vzdálený blábol.
Takhle nějak dopadne malíř-packal, když se rozhodnete vytvořit „něco na způsob rytiny Václava Hollara“ – a použijete k tomu tupou tesařskou tužku!
Původně jsem uvažoval o dvou hvězdách, ale ten Lengdonův seskok z helikoptéry mě dostal na kolena!
Browne, Browne, zas až TAKOVÝHLE BLBCE z nás dělat nemůžeš!
A víc, než jednu hvězdičku, si rozhodně nezasloužíš!

19 28.05.2013

Jsem trochu na rozpacích, jak vůbec knihu žánrově zařadit. DETEKTIVKA? Určitě. Ale ještě výstižněji by román charakterizoval termín GROTESKA! Protože „groteskní“ je tam úplně všechno: příběh, postavy, dialogy i způsob vyprávění.
Abych pravdu řekl, čekal jsem něco „trochu jiného“ – ale rozhodně jsem se při čtení nenudil. Zklamalo mě pouze závěrečné „rozuzlení“. Jenomže tak už to někdy u pana Velinského bývá…
V každém případě s chutí sáhnu po dalších dílech Augustina Velikého…

14 02.05.2013

Pátý román „Finkovské“ série – a zatím asi nejslabší kousek. Zápletka, včetně jejího vyřešení, se autorovi tentokrát moc nepovedla, dějové zvraty jsou příliš násilné a to ani nechci hovořit o „uvěřitelnosti“ příběhu.
Nicméně všechno přebije skvělý jazyk, nádherné dialogy a hlášky - a vůbec veškerá ta pohodová energie, která z knihy tryská. Prostě je vidět, že pan Velinský psal své příběhy s velkou chutí – a za to si čtyři hvězdičky zaslouží.

17 11.04.2013

Tušíte, jak vypadá recept na bestseller á la Pavel Frýbort?
Tady je.
Vezměte pořádnej hrnec (Frýbortův román má více než 144.000 slov!), naplňte ho až po okraj mračnem silně zdevalvovaných výrazů a nekonečně únavným žvaněním o ničem (protože v knize se žvaní pořád a pořád, při mučení, před sexem, při sexu, po sexu, jedním slovem FURT), potom to zahustěte příběhem od začátku do konce vycucaným z prstu, přihoďte pořádnou hrst nesympatických hrdinů (s jediným z těch lidí bych nechtěl cestovat ani tramvají, natož abych s někým z nich zašel na pivko!), okořeňte to izraelskou mafií, několika Rusy, Arabáčem, párečkem buzerantů a houfem proradných Cikánů, dodejte kufřík s pěti milióny babek, celou hromadu funkčních bouchaček, fabriku na lidský orgány, něco špičatých nástrojů, které by se dobře vrážely pod nehty, nezapomeňte na několikera pouta a na pár metrů prádelní šňůry, protože každou chvíli bude třeba někoho svázat, a to všechno okořeňte notnou dávkou sprosťáren, sexu a pornografie. A na závěr do toho „kočičkovsko-pejskovského“ dortu nezapomeňte vrazit ještě pár stříkanců mozkové hmoty, efektně umístěných na zeď útulného obýváku a navrch plnou ošatku „zkurvenejch policajtů“, aby to mělo ty správný grády.
Zdá-li se vám, že vyjmenované ingredience silně připomínají nejprofláklejší arzenál novodobé brakové literatury (nebo lépe: literatury, která si chce hrát na novodobou drsnou školu), nemýlíte se. Protože PŘESNĚ TOHLE ve Frýbortově románu najdete.

Mám drsnou školu rád, např. Chandler je mým oblíbencem číslo jedna, ale nejspíš i v literatuře platí: „Když dva dělají totéž, není to totéž…“

(Omlouvám se Frýbortovým fanouškům, ale „jemněji“ jsem tenhle komentář napsat nedokázal…)

12 07.04.2013

O tomhle bestseleru jsem si přečetl už tolik rozporuplných názorů, že jsem se rozhodl udělat si na něj svůj vlastní názor.

(Mimo záznam bych rád podotkl jediné: coby propagátor a vášnivý čtenář detektivek, tedy žánru z těch spodnějších pater literatury, jistě nemohu být ani náhodou považován za literárního snoba.)

Nuže: Do stránky 81 (román jsem si stáhl do čtečky, v níž mi zvolený formát knihu rozporcoval do 1 063 stran – což uvádím z důvodu lokalizačních údajů viz níže) se mi dařilo nepřeskakovat. Sice mě to stálo hodně sil, ale chtěl jsem dát autorce šanci.
Potom už to dál nešlo. A tak jsem zapojil znalosti Gruberovy metody rychločtení a postupoval kupředu přískoky po odstavcích.
U věty „Každičká molekula mého těla škemrala o jeho polibek“ jsem to už chtěl vzdát, ale nakonec jsem dokázal krizi překonat.
Na straně 265 došlo k poměrně dramatickému zvratu – totiž k prvnímu polibku ve výtahu. Tenhle dějový zlom opravdu stál za to, protože pan Grey zneužije okamžiku, kdy z hrdinčiných úst „unikl překvapivý sten“, zcela podle využil situace a „jazykem se zkušeně vkradl dovnitř.“
Přibližně o sto stran později, zápletka znovu děsivě vykulminovala a autorka mi tak opět znemožnila se čtením seknout. Tady je to inkriminované místo: „,Prosím, Ano, dovolíš mi se s tebou pomilovat?´ ,Dovolím,´ vydechnu.“
A tak jsem pokračoval dál.
Nakonec jsem to vydržet až někam do strany 400 (do první skutečné erotické scény – proboha, to to trvalo!), než jsem to definitivně odpískal, knize přisoudil konečné hodnocení ODPAD – a s úlevným „zavzdycháním“ ji ze čtečky vymazal!

Autorka zjevně patří k lidem, kteří si myslí, že dobrý román dělá pestrost uvozovacích sloves. A tak, jak bezradně škobrtáte textem, narážíte jako v zrcadlovém bludišti na donekonečna se opakující přízraky všech těch zhůvěřilostí typu „zakoktám“, „zamumlám“, „zahučím“, „zakňučím“, „zuřivě zamrkám“, „hlesnu“, „zahlaholím“, „nadskočím“, „zakuňkám“, „zakřením se“, „zaskřehotám“, „vykviknu“, „špitnu“ atd., atd., atd… až vám z toho začne naskakovat vyrážka. Připadáte si, jako když projíždíte v plechovém vozíku strašidelným hradem někde v lunaparku, kde vás za každou zatáčkou vyfackuje neviditelná ruka. Mně osobně tohle dohánělo k naprostému šílenství.

Do toho všeho hrdinové stále „zvedají obočí“, „červenají se“, „zardívají se“, „propadají se studem do země“, „zajíkají se“, „jsou paralyzováni okolní scenérií“, „neklidně poposedávají“, „snaží se zklidnit rozjitřené nervy“, a vždy jim to chvíli trvá, „než se vzmohou na slovo“ – což se střídá s neustálým hrdinčiným sebepovzbuzováním typu: „Dýchej, Anastasie,“ „neomdlévej, Anastasie,“ „vzmuž se, Steeleová“ atd.

Jak proplouváme dějem, obklopuje nás všudypřítomná „jiskřící atmosféra“ a hrdinčin věčně „rostoucí tep“ či „vzrušený dech.“ S podobně břitkými postřehy se skutečně setkáváte na každé stránce. A když se to opakuje po tisící prvé, začnete litovat jenom dvou věcí: že s vámi autorka nesedí v jednom pokoji a že nevlastníte střelnou zbraň.

A ještě jedna poznámka na okraj. Nevím, jestli bych dokázal nalézt hrdinu méně protivného, než je slovutný pan Grey. Kdykoli se mu „zavlnily rty“ nebo když na hrdinku „teple pohlédl“, měl jsem chuť sáhnout do baru pro něco ostřejšího. A když vypravěčka plaše prohlásila: „Je tak krásný, že se mi z toho zastavuje srdce,“ nelenil jsem a došel si zavdat rovnou z flašky.

Sečteno a podtrženo: Při četbě jsem si připadal jako Andy Dufresne, hrdina Kingova románu Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank, když se po opuštění své cely po břiše plazil mezi výkaly v šachtě shawshankské kanalizace.

Kdesi jsem četl (nevím, je-li to pravda), že dneska křížovky do časopisů a novin už „vyrábějí“ počítačové programy. Stejně sterilně NIJAK na mě působil i text románu. Jako kdyby ho sestavoval kompjútr. Jako kdyby z databáze podle jakéhosi algoritmu někdo vyzobával univerzální provozní řeči typu „Jak ses vyspala?“, „Co si dáš k pití?“, „Co máš dneska v plánu?“ a ty zcela náhodně promíchával se zmínkami o „jiskřící autmosféře,“ „podlamujících se kolenou“ a o „pohybech očních víček kopírujících rytmus hrdinčina srdce“.

P.S.: Někomu se může zdát podivné, že jsem nehodnotil příběh, ale pouze „jazykovou stránku“ knihy. Důvod je zcela prostý: Ač jsem přečetl více než třetinu románu, na žádný příběh jsem nenarazil.

Velice solidně napsaná detektivka, asi lepší, než první díl této „Discretovské“ série.

Kdo trochu zná současnou nadprodukci české krimiliteratury (stačí podívat se např. na ediční plán nakladatelství Moba) , musí mi dát za pravdu, že Velinského detektivky tvoří špičku peletonu – nemají-li před ostatními dokonce několikaminutový náskok…

15 25.03.2013

Docela solidně napsaný dobrodružný příběh pro mládež. Tenhle typ knížky asi nelze hodnotit běžnými "literárně-kritickými" měřítky, nicméně ty 3* si zaslouží. Když už pro nic jiného, tak pro ten netradiční námět...

11 21.03.2013

Stejně jako u jarina58 byla tohle také moje první „Finkovka“ – a první kniha od Velinského vůbec…
A byl to šok. Něco jako probuzení z hluboké hibernace. Oáza na poušti, pramínek živé vody uprostřed bídy současné české detektivky.
Klobouk dolů, pane Velinský!

23 11.03.2013

Detektivka, která se prostě nepovedla.
Tady je několik nejzávažnějších prohřešků.

1.Autorovi obecně chybí cit pro jazyk. Prkenné dialogy (nepamatuji se, kdy jsem narazil na horší) natolik šustí papírem, že se ani nemůžete na vlastní příběh soustředit. Promluvy postav oscilují někde mezi parodií na hry Járy Cimrmana a pracně nabiflovaným výkladem průvodce-začátečníka někde na zámku druhé kategorie. Takhle přece nikdo nemluví, pane Slavíčku…

2.Nepříjemné je časté opakování týchž slov v jediné větě (prohřešek, který nám už v páté třídě paní učitelka zdůrazňovala výraznou červenou vlnovkou). A naprosto šokující je časté opakování TÝCHŽ INFORMACÍ – jako by jejich sdělovatelé byli dementní a nepamatovali se, co už řekli před chvílí (Jeden příklad za všechny: Str. 156, rozhovor Dr. Šimečka s hlavním hrdinou: „Musím teď v limitu najezdit tisíc kilometrů, aby mi uznali garanční prohlídku.“ Str. 163, týž den, pořád ještě rozhovor Dr. Šimečka s hlavním hrdinou: „Musím najezdit do příštího měsíce tisíc kilometrů, do servisní prohlídky.“Atd., atd.) Tohle by si vážně zasloužilo odebrání spisovatelské licence…

3.K nepřežití je množství stránek nejspíše opsaných z dějepisu pro střední školy. (Ono – mezi námi – umístění rádobyvzdělávacích pasáží do detektivky je samo o sobě vražedný nápad!) Tahle „dějepisná školení“ totiž trochu připomínají reklamní vstupy na komerčních televizích, kdy vám v nejnevhodnější chvíli přeruší film sdělení typu „Dočista do čista“!

4.Autor nedokázal zharmonizovat pasáže, odehrávající se v současnosti (psané kurzívou) se zbytkem knihy, která popisuje události v roce 1955. Kdyby, kruci, alespoň to detektivovo vzpomínání bylo odvyprávěno v Ich-formě, mohly se ty dvě nesourodé části alespoň trochu jedna druhé přiblížit…

5.Dlouho jsem váhal mezi jednou hvězdičkou a „Odpadem“. K udělení „čisté nuly“ mě nakonec přimělo „ideologické vyznění knihy“. Protože takhle obdivně o práci pohraničníků mluvil naposledy v dobách nejtužší normalizace pan Kalčík blahé paměti. Je to vůbec možné? Čtyřiadvacet let po revoluci? "Narušitelé" jsou v autorově podání jacísi neuchopitelní lidé, kteří se útěkem za hranice snaží za sebou spálit všechny mosty – a hrdinní pohraničníci se jim v tom, nasazujíce vlastní životy, snaží zabránit…

Resumé: Nečíst, vyhnout se velkým obloukem!

Sečteno a podtrženo: Jestli Stephen King něco OPRAVDU umí, potom je to „otevírání příběhu“:

„Svět měl zuby a mohl vás jimi kdykoli pokousat. Trisha McFarlandová to zjistila, když jí bylo devět let. V deset hodin dopoledne začátkem června seděla vzadu v autě své matky, na sobě měla modrý nadhazovačský dres Red Sox (s číslem 36 GORDON na zádech) a hrála si s panenkou Monou. V půl jedenácté zabloudila v lese. V jedenáct se snažila nepodléhat panice, snažila se neříkat si Tohle je vážné, tohle je moc vážné. Snažila se nemyslet na to, že když se lidé ztratí v lese, někdy se jim může něco stát. Někdy i umřou.
A to všechno jenom proto, že se mi chtělo čurat, pomyslela si…“

Hotovo dvacet. Žádné zbytečné řeči, jenom několik rychlých tahů štětcem – a okamžitě víme, na čem jsme. V expozici (neboli v disciplíně zvané „Vstup na scénu“), je King nepřekonatelný. Dokonce i ty knihy, které se mi nakonec nelíbily, mají skvělé, strhující začátky – a za to, že se nakonec „nepovedly“, může jen a jen Kingova slabina v občasné neschopnosti ukáznit se, „ukočírovat“ svoji obrazotvornost.

Premisou Kingových příběhů (jak se o tom zmiňuje ve své knize „O psaní“) je odvěká otázka: „Co by se stalo, kdyby…?“ V tomto konkrétním případě tedy: „Co by se stalo, kdyby devítiletá holčička zabloudila v lese?“ Možná šlo o sázku, možná Stephen tenhle nápad uchopil jen jako takovou frajerskou výzvu: Dokázal bych napsat dvousetstránkovou knihu o děvčátku, které sejde z cesty a ztratí se? Byla-li to sázka, potom ji vyhrál.

Druhou věc, kterou King ovládá, je schopnost vyprávět příběh neskutečně šťavnatým jazykem. Ať mluví o čemkoli, dokáže to napsat čtivě a s ohromnou chutí. Kingovy knihy mi ze všeho nejvíce připomínají babiččinu vánočku, plnou rozinek a mandlí. Každým kousnutím, každou přečtenou stránkou, narazíte na několik lahodných kousků. (Třeba: „Letos se mu začaly objevovat uhry a na čele mu svítila čerstvá úroda.“ Nebo: „Když jí znovu u obličeje zabzučel komár, prudce ho zaplácla a spokojeně se zadívala na drobnou krvavou šmouhu na dlani. "Myslel sis, že nemám nabito, co, parťáku?" pronesla.“) Jinak než pojmem „šťavnatost“ to vyjádřit nedovedu. V tomhle má King hodně společného např. s Chandlerem. Protože je to radost, nečíst jenom proto, abychom se dozvěděli, jak příběh dopadne, ale také proto, abychom si „pochutnali“…

O přednostech jsem toho napsal hodně, k záporům jen dvě kusé poznámky.
1) Někde vzadu v hlavě mi doteď bzučí dotěrná otázka: Proč tak chytrou holku (že chytrá je, dokazuje po celou dobu své anabáze) hned v prvních minutých bloudění nenapadla ta nejlogičtější myšlenka: „A což takhle zkusit vrátit se na to místo, kde jsem sešla z cesty?“ Já vím, autor se nám to tam snaží vysvětlit, ale přesto… (Ostatně, jak vidím, totéž napadlo i Coonana…)
2) Po strhujícím začátku se tempo postupně zvolňuje – a po půlce jakoby autorovi už začínala docházet munice. A za nepříliš vydařený považují i celý ten trochu „ne až tak úplně uvěřitelný“ závěr knihy. Rozhodně jsem čekal NĚCO VÍC. Taky proto ta jedna hvězdička dolů.

33 06.03.2013

Přednosti předešlých dílů přetrvávají: BEZDĚČNÝ DETEKTIV Ota Fink zůstává sympatickým hrdinou s Chandlerovským smyslem pro používání naprosto originálních přirovnání, zůstává i nádherný jazyk a skvělé dialogy, zkrátka: zůstává ona autorova neoddiskutovatelná „schopnost vyprávět“. Jen škoda, že to v tom dobře promazaném soukolí na několika místech přece jenom trochu zavrže.
Jednu hvězdičku ubírám za nezvládnutý motiv „bláznivé Laury“ (mimochodem: „nezvládnutě“ působí i všechny prvky s Lourou spojené: Otova boxerská vsuvka na břehu řeky, jejich společná cesta na hrad, útěk před střelbou, odblokování Louřiných vzpomínek atd., atd.), za ne příliš uvěřitelně zachycený vztah Oty a Zuzany, za trochu vykonstruovaný „motiv zločinu“ a vůbec za celý ten trochu přepatnáctělý a nevěrohodný závěr (včetně onoho vysvětlení „tajemných hlasů“, motivu „odposlouchávání přes rádio“ atd.).
Nicméně zdůrazněné mínusy tvoří jen zanedbatelné procento celkových plusů (těch by byl předlouhý seznam) – a fakt, že se na další díl „Finkovské série“ OPRAVDU TĚŠÍM, je toho jenom důkazem.

17 02.03.2013

Postřeh první: SLOVA. Je jich zbytečně moc! Skoro bych řekl AŽ PŘÍLIŠ. Protože i u románů platí, že méně je někdy více. Krátce řečeno: tahle knížka je příliš ukecaná – a když se člověk u detektivky nudí, musí být někde něco špatně. Kdyby autorka vyhodila polovinu hlušiny, mohli bychom i jednu hvězdičku přihodit.
Zcela „za čáru“ se Reichs dostala pasáží o krevních stříkancích (zjevně opsanou z učebnice kriminologie), kterou dokázala roztáhnout na několik nekonečně nudných stránek. (Což takhle, Kathy, kdyby sis nechala poradit od Jeffa Lindsaye, který o „krevních stříkancích“ píše tisíckrát poutavěji?)

Postřeh druhý: PŘÍBĚH. Na rozdíl od dvou předchozích dílů (Přijdu tě zabít a Mrtvá světice) se nám tu příběh od samého začátku drobí pod rukama jako týden starý chleba. Žalostná hromádka dílků puzzle, které do sebe zapadají velice vágně a téměř bez logiky. Jako by bezradná autorka nevěděla, kterým směrem se vydat. Celá story je nejsilnější v pasážích, kde sleduje posun vyšetřování, ale místo, aby se autorka snažila tenhle plamínek rozfoukávat, přihodí v nejméně vhodné chvíli další hrst písku v podobě popisu hrdinčina soukromí – a už nám to zase mezi kolečkama pěkně skřípe. A „odvyprávěný“ (a odbytý) závěr včetně přestřelky na hřbitově se prostě vůbec nepovedl.

Postřeh třetí: POSTAVY. Jestli mi něco na knihách Kathy Reichs HODNĚ vadí, potom jsou to rodinní příslušníci, neúnavně vtahovaní autorkou do každého příběhu. A vždy podle stejného vzorce: návštěva příbuzného, vzájemné porozumění, měnící se v neporozumění, komunikační bariéra, jako by spolu mluvili dva hluchoněmí, vtažení příbuzného do příslušné kauzy, několik dramatických, dech beroucích zvratů – a následná katarze, objetí a vzájemné odpuštění si. Tak BEZ TOHO bych se, milá Kathy, klidně obešel!

Postřeh čtvrtý: ALE ČÍST SE TO DÁ! A možná si někdy střihnu i další díl…

12 19.02.2013

Jenom několik kusých poznámek.
1) Za svůj život už jsem pár knížek přečetl. Vlastně jich bylo docela dost. Možná tolik, že kdyby mi je někdo nanosil do bytu, musel bych si postel a psací stůl přenést do sklepa. (To jenom tak na okraj, abych nebyl považován za někoho, kdo padne na zadek před každou literární novinkou, kterou kritici vychválí, opatří svatozáří a lid obecný pak dotlačí na žebříček bestselerů.)
2) Co se týče detektivní literatury, je to s ní jako s ostatními žánry. Vedle braku a „odpadu“ na straně jedené tam najdeme jak doširoka rozevřený vějíř více či méně zdařilého průměru, tak díla a autory vpravdě geniální.
3) Se vší vážností (a plně si vědom poznámky z bodu číslo jedna), zde chci uvést toto: Trilogie Stiega Larssona patří mezi to nejlepší, co jsem kdy četl! A nic na tom nezmění fakt, že někteří (viz jeden konkrétní komentář níže) ji považují za dílo ďáblovo.
P.S. k tomuto bodu: Vždy se snažím respektovat názory jiných lidí a považuji za naprosto legitimní odsoudit něco, co se mi nelíbí. A většinou se i pokouším názorům těchto oponentů porozumět. Leč přiznávám, že ne vždy se mi to daří. Možná kdybych dostal odpovědi na nabízející se otázky („Proč tolik zloby?“ „Kde se v člověku bere taková nenávist?“ „Není potřeba spíše hledat problém v samotném čtenáři, než v autorovi a jeho díle?“), pochopil bych…
4) Ale zpět k Larssonovi. Asi by nebyl problém vyjmenovat tady teď důvody, proč trilogii dávám pět hvězdiček (a proč bych jí dal i hvězdičku šestou, kdyby to šlo), ale nepovažuji to za nutné. Výrazy jako „skvěle vybudovaný příběh“, „výborné dialogy“, „uvěřitelné postavy“, to jsou všechno jenom klišé. Pravdou zůstává, že po přečtení „Milénia“ VĚTŠINA lidí nakonec chtě nechtě přijme za svůj onen „masový“ názor ostatních čtenářů, totiž že Stieg Larsson dokázal napsat jeden z nejlepších detektivních románů všech dob. A můžeme jenom litovat, že mu smrt nedovolila celé plánované dílo dokončit. Tak alespoň (spolu s „rakytnikem“) smekněme: „Čest jeho památce.“

Velice zvláštní čtení. Na sci-fi jsem prakticky vyrůstal, ale tyhle povídky se, řekl bych, VÝRAZNĚ od běžné produkce odlišují. Prazvláštní, neotřelá témata, překvapující pointy, kultivovaný jazyk. Příjemná změna!

14 08.02.2013

Řekl bych, že se „Pendergastovská“ série díl od dílu zlepšuje. „Relikvie“ i „Relikviář“ byly dost dobré, ale místy na moje gusto trochu až moc divoké. Třetí příběh s excentrickým agentem FBI je dle mého zase o stupínek výše. Doporučuji všem, kdo mají rádi knížky, v nichž se mísí napětí s tajemnem a kde autor (v tomto případě autoři) tu a tam přihodí i špetku mysticismu…

18 08.02.2013

Myslím, že "Neo1tex" to vyjdářil naprosto trefně.
Tak jen pár slov na doplnění:
"Smrt ve stínu Mao Ce-tunga" byla první u nás vydaná Čchiou Siao-lungova detektivka. V knize se příjemně mísí (jak trefně poznamenává oficiální anotace) „erotika, politika a napětí s úryvky ze staré čínské poezie“ a autor v ní „podává autentické svědectví o měnící se tvářnosti asijské velmoci“. Kriminální inspektor Čchen, „zapálený idealista, básník, přítel žen, milovník dobrého jídla a v neposlední řadě i oddaný straník“ v tomto příběhu vyšetřuje vraždu mladé ženy, vzorné národní pracovnice a přítelkyně syna vysokého stranického funkcionáře…
Kniha byla přeložena do mnoha jazyků, v roce 2001 získala Anthony Award za nejlepší debut a byla označena za jednu z nejzajímavějších asijských detektivek poslední doby.

11 05.02.2013

Já na tuhle knížku vzpomínám rád. Docela solidní detektivka. Vcelku sympatičtí policisté, slušný příběh, uvěřitelný děj - a jako třešnička na dortu netradiční použití přítomného času...

13 02.02.2013

Poněkud zvláštní kniha - ve skutečnosti se jedná o dva detektivní romány ("Mamlasové" a "Mizerové"). Četl jsem ji v roce jejího prvního českého vydání (1982 - napsána byla v roce 1977) - a popravdě ve mně zanechala "nesmazatelnou stopu" - abych to vyjádřil trochu básnicky. Ne, že by byla natolik dobrá, ale právě proto, že je ZVLÁŠTNÍ. Čtivý jazyk, ztřeštěný děj, v pravém slova smyslu GROTESKA. Ne, nebylo to špatné, možná jsem v hodnocení mohl jednu hvězdičku i přihodit...

11 02.02.2013

Ono to je s tím spoluautorstvím ještě trochu složitější, misky vah se jednoznačně převažují na stranu Škvoreckého – viz např. recenze „Josef Škvorecký, mistr detektivky díky žloutence“ od Juana Zamory na stránkách„Centrum detektivky“ („…Napsali spolu tři tituly z plánované pentalogie o detektivu Pivoňkovi z detektivní kanceláře Ostrozrak a o jeho milé Božence Skovajsové… Zápletku vymysleli společně, i podrobnou synopsi, samotný příběh už psal pouze Škvorecký. Zábrana je autorem básní v knize obsažených…“)
Jinak všechny tři díly trilogie jsou ukázkou nádherné češtiny i mistrovství v budování příběhu.
Suma sumárum: skvělé počtení, ke kterému se může člověk kdykoli vracet.

23 30.01.2013

Tohle se autorovi nějak vymklo z ruky. Tvůrce výborné „Vraždy naslepo“ zkrátka neměl svůj den.

7 29.01.2013