marlowe komentáře u knih

Několik důvodů, proč se mi knížka nelíbila:

1) Myslím si, že i detektivka typu „groteska“ musí vycházet z reálných kulis. Motiv, kdy geniální soukromé očko pomáhá totálně neschopné policii, bych nakonec asi skousnul (vzhledem k proklamovanému žánru „humoresky“), ale že vyšetřování vražd probíhá stylem „olympijského klání“, kdy mezi sebou soutěží dva týmy vyšetřovatelů a vítěze pak čeká povýšení, to už je i na „crazy-příběh“ (a potažmo i na mne) trochu silný kafe.

2) Paní Černucká přichází s novým typem dialogu. Často rezignuje na Cimrmanovský model „On něco řekne – já něco řeknu – on něco řekne“ (používaný v běžném životě i v literatuře), a přichází s inovovaným prototypem na bázi vzorce „Já položím jednoduchou otázku – on mi na ni odpoví čtvrthodinovou přednáškou“ (nepřeháním, narazil jsem i na téměř ŠESTISTRÁNKOVOU repliku – viz str. 103 až 108). A to je něco, co jako čtenář nedokážu akceptovat. (Jen si takovouhle scénu představte. V reálu nebo na televizní obrazovce…)

3) Další nešvar (o kterém se už zmiňuje Daisy2Little): mnohé reakce protagonistů na vnější podněty jsou v knize zcela nepřesvědčivé, přepálené, nepochopitelné, NE-uvěřitelné! TAKHLE by přece nikdo v konkrétních situacích nejednal…! Můžeme si vytvořit svůj vlastní (groteskní) svět – ale lidé v něm musí jednat věrohodně, lidsky přesvědčivě a uvěřitelně – což o počínání aktérů příběhu rozhodně říci nelze.

4) S hlavní hrdinkou jsem se nedokázal ztotožnit a její vidění světa mi bylo absolutně cizí.

5) A poslední věc, která mně na knize vadila: Odtrženost od reality. Celý ten mikrosvět vily U sedmi ještěrek jako by do románu prosákl z příběhů E. A. Poea nebo z filmů Tima Burtona. Všechno – dům i jeho obyvatelé – existují tak nějak MIMO reálný svět: Rozlehlé stavení, vstupní brána, cesta – a potom už jenom mlha všude kolem…

Rád čtu recenze paní Černucké na Centru detektivky – ale tahle knížka se jí nepovedla.

14 31.03.2014

Co k tomu dodat?
Krkolomný, pracně sešroubovaný příběh (který mě nezaujal), zabydlený nevýraznými postavami, které splývají v monotónní šeď a které se po šachovnici děje pohybují křečovitými tahy, postrádajícími logiku.
Vlastně jsem nějak ani nepochopil, o co v knize šlo.
Ty dvě hvězdičky dávám za (na české poměry) poměrně solidní literární úroveň (a snad i z nostalgie k autorčiným „zásluhám o českou detektivku“).
Škoda, že paní Kačírková sáhla po takto beztvarém a matném námětu.

7 27.03.2014

Tak to se povedlo – brouk coby soukromé očko. Geniální nápad. A k tomu ten „drsno-školský“ jazyk včetně „Marlowovsky“ úderných hlášek. Prostě „žouželí“ nářez ve stylu hard-boiled fiction.
„Dovolte, abych vám něco pověděl o střevlících…“
Jak říkám: Pobavíte se – a chvílema se budete i bát.
A když už je v anotaci zmínka o Ondřeji Sekorovi: to by chudák Ferda Mravenec koukal, jaký vývoj za ty roky prodělal svět, zahrada i jeho rodné (vzorné) mraveniště… :-)

8 25.03.2014

Po prvním dílu určitě rozčarování. Asi jsem čekal trochu víc. Co v Pádu titánů působilo přirozeně, tady už začíná lehce drhnout a umísťování hrdinů (jejich potomků a potomků jejich potomků) do středu dějinných křižovatek působí mnohdy násilně a NE-uvěřitelně, což má za následek, že TAKTO budovaný příběhu připomíná spíše ilustrovaný dějepis než generační román.
Přesto knihu považuji za zajímavý počin a za velice solidní pokus seznámit širokou veřejnost prostřednictvím košatě rozvětvené story s naší nedávnou historií.
Takže doporučuji. (A trojku si určitě také přečtu.)

10 24.03.2014

Nečekaně milá knížka, napsaná kultivovaným jazykem.
Autorce se povedlo něco, co u české krimi-produkce rozhodně nebývá pravidlem: napsat laskavý příběh s detektivní zápletkou a přitom se vyvarovat provařených klišé typu „sadistický masový vrah,“ „mafiánské podsvětí“, „politická špína“, „životem a alkoholem unavený policista“ atd.
A to všechno ještě okořenit vlídným humorem.
Mám vlastně jenom dvě malé výtky.
Zaprvé: autorka někdy trochu podceňuje čtenáře a snaží se příliš polopaticky dovysvětlit už řečené.
A zadruhé: podle mého názoru mohla Ich-forma celému vyprávění dodat ještě více šťávy.
Nicméně, máte-li chuť prožít několik příjemných večerů v přítomnosti sympatické důchodkyně a dvou pohodových pejsků a spolu s hrdinkou se pustit do luštění záhady kolem ztracených tisků – neváhejte. Ty čtyři hvězdy uděluji s čistým svědomím!

10 24.03.2014

Nádherně temná sci-fi, napsaná úžasným jazykem. Autor dokázal ve své imaginaci vytvořit pozoruhodný svět, který vás i přes svoji pochmurnost a krutost svým způsobem učaruje a pohltí – stejně jako si rozsvícená lampa k sobě přitáhne okololetící můru.
První (klidnější) polovina knihy mě asi svým stále se rozšiřujícím záběrem na nové a nové detaily oslovila trochu víc než ta druhá, akčnější, ale to nic nemění na skutečnosti, že románu nadělím plný počet hvězd. Protože ten příběh ve mě vyvolal nefalšovanou závislost – a i teď, několik dní po dočtení knihy (louskal jsem ji poměrně dlouho, po malých částech – aby mi déle vydržela), se u mě stále ještě projevují příznaky absťáku…

15 19.03.2014

Pro mě trochu zklamání.
Knížka je napsána kultivovaným jazykem, všechna čest, námět sám je nanejvýš pozoruhodný – ale to je asi tak všechno. Celé to vyprávění jako by ke mně zaznívalo z velké dálky, postavy trochu připomínají roboty a alespoň já si k žádné z nich nevytvořil sebemenší vztah. (Upřímně: nejživotněji na mne působil standartenführer SS dr. Oskar Huth.)
Pořád jsem čekal, že se hladina začne vlnit, ale monotónní vyprávění pokračovalo až do samého konce.
Nicméně, navzdory výtkám, zajímavé a možná i doporučeníhodné.

6 19.03.2014

1/ Zlaté pavúky, česky Zlatí pavouci (The Golden Spiders) – 1953
2/ Pred polnocou, česky Před půlnocí (Before Midnight) – 1955
3/ Červená kazeta, česky Červená krabice (The Red Box) – 1937

ad 1/ Komentář zde: http://www.databazeknih.cz/knihy/nero-wolfe-3x-nero-wolfe-55458

ad 2/ Protože se snažím číst Wolfovskou sérii chronologicky, nachází se tenhle kousek zatím v režimu „chystám se číst“.

ad3/ Trochu překombinovaná konverzačka, která mě, upřímně, moc nebavila. Celý příběh je přitažený za vlasy, vlastní zápletka postrádá logiku a kamsi zmizelo i obvyklé jiskření mezi Wolfem a Goodwinem. Škoda.
Na druhé straně jsem si zopáknul slovenštinu, což není nikdy na škodu.
P.S.: Možná už nikdy nebudu mít chuť na čokoládový „cukrík“ z bonboniéry…

2 19.03.2014

Asi bych měl především vysvětlit, proč jsem včera, místo konání něčeho smysluplnějšího, investoval svůj čas do toho „nahlížení pod pokličku“ a „zjišťování podezřelých souvislostí“.
Nuže: podnítila mě k tomu, Janasem a Qendo, vaše naprosto nepřiměřená, neadekvátní – a pro mě i nepochopitelná – reakce na zcela nevinný komentář čtenářky, která pouze konstatovala – za prvé – že v knize jsou gramatické chyby (což zmínila ve své recenzi i paní Černucká, takže na tom asi něco bude) – a za druhé – že se jí knížka z tohoto a tohoto důvodu nelíbila. Tečka, puntík, finíto. Třívětý, vskutku téměř cudný komentář – a vy jste v něm našly „tolik zášti“, „útočnost“, „zlo“, „neslušnost a hrubost“ - a „ani ve snu by vás nenapadlo prezentovat svůj názor takovýmto způsobem“. A vy jste, Qendo, z komentáře dokonce odvodila, že jeho pisatelka musí být „nešťastná a smutná“, když si „takto vybíjí zlost na druhých“. To mě tedy dostalo. Protože už víc než rok tady na DK pročítám (a sám i píšu) tisíckrát drsnější a jízlivější komentáře – a všichni na ně reagují nanejvýš tím, že mnohdy až brutální kritiku prostě přebijí pochvalou a pětihvězdičkovým hodnocením – a nikoli útokem na komentátora.
Qendo, nesouhlasím ani s vaším názorem, že „jsme jen lidé a děláme chyby“ a že „i takový korektor je prostě jen člověk“. Korektor je nakladatelstvím placen proto, aby chyby vyhledával a odstraňoval. Jestliže vyjde kniha s chybami, je to pro nakladatelství ta nejhorší vizitka – a já osobně bych tento prohřešek zařadil mezi trestné činy! Já vím, dnes je to pomalu norma, že knihy vycházejí s chybami, ale někdy se, Qendo, podívejte na „předrevoluční“ produkci vydavatelských domů – to byl tehdy vskutku svátek, když člověk nějakou chybu v knížce jednou za rok našel. Já jsem maximalista – a stejně jako Marie F. (byly-li tam ty chyby, o kterých píše) – bych korektora vyrazil. Na hodinu. Stejně, jako bych vyrazil doktora, který pacientovi vyoperuje zdravou ledvinu, nebo plynaře, který neutáhne správně šrouby a půl ulice pak díky jeho šlendriánství vyletí do povětří. Jasně, záměna tvrdého y za měkké není totéž jako zřícený barák, ale pořád tu mluvíme o tom, že bychom KAŽDOU práci měli dělat tak, aby byl uspokojen i maximalista.
A ještě jedna věc: Janasem, nechci vypadat, že tu dělám čtenářce Marii F. nějakého advokáta (o její existenci jsem se dozvěděl až včera), ale myslím si, že když uvedla příklad „ženy šli“, použila ho jako modelový vzor pro chyby, které v knize našla – a nikoli jako „přesnou citaci problému“. (Ale to by nám musela říci ona sama – a já mám podezření, že, chudák, ani netuší, že tu o ni takhle klábosíme.)
Jinak, Janasem, není třeba se omlouvat, vlastně ani není za co, pátrat dál už určitě nebudu – ale knížku paní Svobodové si určitě přečtu a komentář napíšu. Takže se tu ještě za pár týdnů (jsem pomalý čtenář) nejméně jednou potkáme.
Zdraví (a hezký víkend přeje všem) „pán, který se přihlásil jako marlowe“.

Někdy při „souhrnném“ čtení komentářů vyvřou na povrch prazvláštní souvislosti.

A/ Fakta

1) 19.2.2014 napsala čtenářka „Marie F.“ kritický komentář k detektivce Stíny minulosti (viz úplně dole) a knihu ohodnotila jednou hvězdou. (Román vyšel v „JaS nakladatelství“.)
2) Den poté na komentář zareagovala „Janasem“ (dle vlastního profilu „pracující“ pro JaS nakladatelství) a zmíněné Marii F. naznačila, že by se jí „útočnost nemusela vyplatit“.
3) Tentýž den zareagovala čtenářka „Qenda“ a taktéž Marii F. za komentář pokárala.
4) Den poté zareagoval čtenář „Bizon84“, knihu pochválil (protože ji „zvládl přečíst na jeden zátah“) a knize udělil plný počet hvězdiček. A také se zeptal, kdy (a zda) vyjde druhý díl.
5) Čtyři dny poté „Janasem“ čtenáři „Bizonovi84“ vzkázala, že druhý díl vyjde na podzim – a kritičce Marii F. se pokusila dokázat, že věta „Ženy šli“ je vlastně gramaticky správně.

B/ Pohled pod pokličku

6) Komentář „Janasem“ získal dva palce – od „Qendy“ a „Bizona84“.
7) Komentář „Qendy“ získal dva palce – od „Janasem“ a „Bizona84“.
8) Komentář „Bizona84“ získal jeden palec – od „Janasem“.
9) „Qenda“ se na DK zaregistrovala v den, kdy napsala svůj komentář.
10) Také „Bizon84“ se na DK zaregistroval v den, kdy napsal svůj komentář.
11) „Qenda“ na svém profilu uvádí, že přečetla 7 knih – všechny vydalo „JaS nakladatelství.
12) „Bizon84“ na svém profilu uvádí, že přečetl 4 knihy – z toho tři vydalo „JaS nakladatelství“ a autorkou té zbývající (z nakladatelství XYZ) je Jana Semelková, neboli „Janasem“.

Jak vidno, někdy si milovník detektivek přijde na své i pročítáním obyčejných komentářů…

P.S.1: Já sám jsem román ještě nečetl – ale už jsem si jej objednal v okresní knihovně. Vlastní hodnocení dodám po přečtení.
P.S.2: Na www.centrum-detektivky.cz vyšla včera na zmíněnou knihu recenze Veroniky Černucké (http://www.centrum-detektivky.cz/vse/stiny-minulosti-iveta-svobodova). Autorka v závěru svého hodnocení píše toto (cituji):
Druhá výtka se týká pravopisných chyb. Na zvláštní nečeský slovosled jsem si už zvykla, ale hrubky typu „Vy buďte trpělivý“ a „Alena se s bábinkou chytili za ruce“ zamrzí. Nejvíc chyb bylo v interpunkci. (Konec citátu)

1) Příliš mnoho kuchařů: O co méně se v „Kuchařích“ spí, o to více se tam vaří a debužíruje. Román má ve „Wolfovské“ sérii zcela výjimečné postavení, neboť celý jeho děj se odehrává „v terénu“, což je – s ohledem na Nerův chronický peciválismus – naprostá rarita.
Mottem knihy by mohla být sentence: „Pro získání receptu na klobásky jsem ochoten udělat NAPROSTO VŠECHNO – dokonce se nechat posadit i do vlaku“.

Předsevzetí pohrát si s rozborem motivace, zápletky či postupu vyšetřování, raději vzdám, zato si neodpustím připomenutí všudepřítomného humoru:

Wolfe se na něho utrhl: „Střelil mě před šesti hodinami. Teď jsem už mohl být po smrti.“
„Ale jdi, Nero! To jistě ne. Slyšel jsem, že tě to jen škráblo na tváři, a sám teď vidím –“
„Ztratil jsem litr krve. – Archie! Říkal jste litr?“
Neříkal jsem ráno nic, ale jsem vždycky loajální. „Ano, pane. Přinejmenším litr. Spíš dva. Neměl jsem samozřejmě čas tu krev měřit, ale proudila jako řeka, jako Niagara, jako –“
„To stačí. Děkuju vám.“

2) Liga vyděšených: viz můj komentář zde: http://www.databazeknih.cz/knihy/nero-wolfe-liga-vydesenych-5381

3) Zlatí pavouci: Příběh má skvělou expozici (chlapec přes okénko auta zahlédne ženu, prosící o pomoc) ale postupem času kouzlo pomine a celá story uhne kamsi do postranních uliček druhořadých překombinovaných zápletek. Škoda.
Z celé knihy si zapamatuji asi jenom ty zlaté náušnice ve tvaru pavouka.

Nestyďme se to přiznat: literární slávu a oblíbenost u čtenářů nevydobyly Rexu Stoutovi jeho klopotně skloubené příběhy, nýbrž JEDINEČNÝ A NEOPAKOVATELNÝ ZPŮSOB, jakým tyto příběhy dokáže vyprávět…

9 04.03.2014

Až teď, po přečtení druhého dílu, jsem konečně schopen formulovat základní rozdíl mezi seriálem a knihou. Nuže tedy: „Knižní“ Dexter je (alespoň pro mě) daleko méně lidsky akceptovatelný! Prostě je mnohem zvrácenější, než jeho filmové alter ego – a já si kladu otázku, proč trávit volný čas právě s TAKOVÝMHLE kamarádem…
A ještě jedna věc mně u knihy nadmíru vadila: jazyk. To, co TOLIK miluji např. u Chandlera (barvitá, neotřelá, vtipná přirovnání) tady působí násilně a chtěně a z textu jako sláma z bot čouhá autorova snaha šokovat cynismem a jízlivostí.
Děkuji pěkně, ale tenhle krvavý bifteček už příště raději ne…

5 28.02.2014

1. část komentáře (celkem 4 části):

To, že u knihy převažují pozitivní komentáře, mě nijak neznepokojuje – každému se prostě líbí něco jiného. Co mě ale SKUTEČNĚ děsí, je fakt, že je román ověnčen literárními cenami!!! Tuto skutečnost musím – chtě nechtě – brát ve vší vážnosti jako potvrzení teorií o počátku zániku západní kultury – a potažmo i civilizace!

Tady je PATNÁCT důvodů, proč jsem knížku zařadil mezi literární ODPAD!

1) PEJSKO-KOČIČKOVSKÝ NEPOŽIVATELNÝ DORTÍK: V té knize najdete úplně všechno, co by z ROMÁNU mohlo udělat DOBRÝ román: Zajímavé téma, detektivní zápletku, hrdelní zločin, sex, pikantní vztah dospělého muže k Lolitce, náznak motivu násilí, páchaného v dobré víře na dětech, smrt, nenávist, osudovou lásku, chlapácky silná slova, dramatické zvraty, flashbacky, exkurze do minulosti, generační pnutí, exorcismus, platonickou lásku, rozdvojení osobnosti, orální uspokojování coby prostředek nátlaku … A přesto to nefunguje. Zajímavé! Jako když dítě dostane pod stromeček Malého chemika a ve snaze vyrobit nějaký superroztok, smíchá v baňce všechny ingredience, které do krabice přibalil výrobce.

2) UMĚLECKÝ DOJEM: Slova, která mě při četbě nejčastěji přicházela na mysl: Tezovité, vykonstruované, ploché, falešné, neživé, příliš sterilní, příliš akademické, nudné…

3) PŘÍBĚH: Vše v tomhle příběhu je jaksi podivně pokřivené a zmutované – jako byste se dívali na Eifelovku ze sirek, kterou někdo poslepoval v rukavicích a se zavázanýma očima.
Při čtení jsem měl permanentní pocit nepohody, jako když se vám v krku zasekne rybí kost. Nedokázal jsem tu story vstřebávat, necítil jsem ten známý pocit „pohlcení“, který člověk zažívá, když ho kniha zaujme. Vlastně jsem se nemohl dočkat, až budu na konci. Až TO budu mít za sebou…
A upřímně závidím lidem, kteří v knize nacházeli napětí. Mě tenhle příběh neskutečně nudil.
Jedna vykonstruovaná zápletka stíhá druhou a vyjmenovat je tu všechny by byl úkol hodný Sisyfa. A tak jediný příklad za všechny: Když v závěru knihy vyšlo najevo (SPOILER), že zmrzačený geniální malíř je ještě navíc geniálním spisovatelem, nevydržel jsem to a zalistoval na titulní stránku – abych se přesvědčil, že nečtu románek od Vlasty Javořické (ať mě milá paní spisovatelka odpustí).

2. část komentáře:

4) NE-DETEKTIVKA: Máte-li rádi detektivky, knížce se vyhněte velkým obloukem! Celé slavné vyšetřování probíhá totiž systémem: Řekněte mi, prosím, co jste dělala v úterý v půl třetí odpoledne před třiatřiceti lety. Policisté jsou s vyšetřováním už víc než čtvrt století neustále na mrtvém bodě, zato našemu vypravěči každý hned ochotně a na počkání vyslepičí VŠECHNO, co nikdy nikomu neřekl. (Jako by ti lidé celé ty roky čekali jen a jen na to, až přijde pan spisovatel Goldman a oni mu budou moci vyblít své hříchy.) Všichni mají třiatřicet let něco schovaného, auto pod plachtou, dopis, řetízek oběti, a všichni se o překot Goldmanovi přiznávají – aniž je k tomu někdo nutí. (SPOLILER) Policejní velitel se jen tak mírnix týrnix přizná k těžkému zločinu, který spáchal (a za který půjde do tepláků), sestra jedné z postav vypravěči bez váhání sdělí, že vraždu má na svědomí nejspíš její brácha atd. atd. atd. A když se v závěru (SPOILER) ke svému „starému hříchu“ přizná i Steiner („… to já jsem ho zbil, Goldmane“), dostanete najedou velice intenzivní chuť naplácat autorovi rákoskou.
Za další: V dobré (a vlastně ani ve špatné) detektivce NEMŮŽE hrdina získat jeden z klíčových důkazů tak, (SPOLILER) že v obrovském domě významného pracháče prostě řekne služebné, která ho vyvádí ven z baráku, že si potřebuje odskočit, a pak za jejími zády vběhnout do prvního pokoje, který je zrovna na ráně – a PŘESNĚ TAM potřebný důkaz najít. Kdyby to takhle mělo fungovat ve všech detektivkách, tak to budu raději číst Káju Maříka.
A ještě jeden z mnoha: Patnáctiletá holka v malém městečku dnes a denně navštěvuje spisovatelův dům, vlastně mu tam dělá hospodyni, sekretářku i společnici v jednom, tráví u něj hodiny a hodiny, vaří mu, připravuje mu čaj, přepisuje mu texty, sedí u něho na verandě (kde si v houpacím křesle i zdřímne, když velký Quebert píše) – a nikdo z městečka si toho nevšimne? Nedělejte z nás pitomce, Dickere! Protože NĚCO TAKOVÉHO by se velice rychle rozkřiklo a po dívčině zmizení by se na to policie pana spisovatele určitě zeptala. A byla by to první a nanejvýš legitimní otázka: „Vy jste s tou holkou něco měl, Queberte, když za váma lezla až domů?“ Jenže v knize nikoho ani nenapadne takovouhle otázku položit.

5) BROUK-PYTLÍKOVSKÁ BANÁLNÍ PSEUDOMOUDRA: „Víte, Marcusi, jak jedině zjistíte, nakolik někoho milujete?“ „Ne.“ „Tak, že o něj přijdete.“ (…) „Jak je důležité umět padat – pamatujete? Pád není to hlavní, protože pád sám o sobě je nevyhnutelný; důležité je umět se zvednout. A my, my se zvedneme.“ (…) „Den co den se rodí a umírají lidé, Marcusi.“ (…) „Spisovatelem se člověk nerodí, nýbrž stává…“ (…) „Samota je smrt.“ (…) „Musíte boxovat tak, jak píšete, Markusi, a psát tak, jak boxujete.“ (…) „Psát knížky, to nic není: psát umí každý, ale ne každý je spisovatel.“ (…) „Život je dlouhý pád, Marcusi. Umět padat je to nejdůležitější.“ (…) „Psát knihu, to je jako milovat: může vám to přinést hodně trápení.“ (…) „Víte, Marcusi, svoboda, touha po svobodě, to je válka sama o sobě.“ (…) „Život je jako běžecký závod, Marcusi: vždycky se najde někdo rychlejší a někdo pomalejší než vy…“ Atd., atd., atd.
Když vám někdo takovéhle klíny vtlouká do hlavy na každé druhé stránce, přestanete ho mít rád.

6) BROUK-PYTLÍKOVSKÁ KLIŠÉ: „Od toho jsou přátelé.“ (…) „To přátelé vycítí.“ (…) „K tomu snad přátelé jsou, ne?“ (…) „Tohle přátelé poznají.“ (…) „Byli jsme víc než přátelé. Já vás miloval jako syna…“
Klišé, klišé, klišé a nic než klišé.

7) LITERÁRNÍ FORMA: Opravdu STRAŠNĚ mně vadilo násilné přepínání mezi Ich- a Er-formou. Připadalo mi to příliš násilné. Jakmile si totiž čtenář začne uvědomovat instrumenty, pomocí kterých je příběh vyprávěn, už je něco špatně! A TADY jsem si to uvědomoval na každé stránce!

3. část komentáře:

8) DIALOGY ROSAMUNDE PILCHEROVÉ: „Zabijou mě?“ „Nikdo vás nezabije, Harry.“ „Vždyť už jsem stejně mrtvý.“ „Nejste. Nejste mrtvý! Jste velký Harry Quebert!“ (…) „Jak to víte, Marcusi?“ „To přátelé vycí-tí.“ (…) „Co jsme to provedli, veliteli?“
Za takovéhle sentence by se musely rdít i autorky Červené knihovny.

9) ABSENCE NADHLEDU: Knize zoufale chybí byť i jen náznak humoru. Autor sám sebe bere smrtelně vážně – a stejně pateticky přistupuje i k příběhu. Smrtelně vážné je tam všechno: Vztahy, promluvy, gesta. Až to začne být k uzoufání nezajímavé.

10) PLAKÁTOVÉ PROKLAMACE: Možná jsem coby čtenář příliš vybíravý, ale mě prostě NESTAČÍ, když autor napíše: „Milujete mě, Harry?“ – „Ano, miluji tě, Nolo.“ Já potřebuju textu UVĚŘIT. Potřebuju zmíněné sdělení vnitřně PŘIJMOUT, ztotožnit se s ním. Potřebuju se při čtení SÁM stát hrdinou, potřebuju přímo fyzicky CÍTIT, že se nacházím v přítomnosti patnáctiletý holky, které je do mě bláznivě zamilovaná, musím VNÍMAT, jak se mi stahuje hrdlo, když odpovídám na její otázku. Při čtení se zkrátka chci dostat DOVNITŘ příběhu, chci vstřebávat jeho atmosféru celým povrchem těla. A toho nelze nedocílit jen tím, že si někdo napíše: „Milujete mě?“ – „Ano, miluji.“ Kolem těchto klíčových vět je třeba vybudovat kyslíkový stan „uvěřitelnosti“, jehož atmosféra umožní těm křehkým rostlinkám začít dýchat. Bez ochranné atmosféry se z podobných sdělení stávají právě jen a jen PLAKÁTOVÉ PROKLAMACE, které na mne, coby čtenáře, působí stejně emocionálně, jako prohlášení „Vládní delegace položila věnce u hrobu neznámého vojína“.
Při čtení se mi na mysl stále vkrádal prastarý příměr o „lízání zmrzliny přes celofán“: prostě jsem necítil nic. Jen pachuť zoufalé snahy napsat za každou cenu VELKÝ SPOLEČENSKÝ ROMÁN…
Znáte ten pokus, kdy máte přečíst názvy barev napsané „barevným písmem“? Fígl je v tom, že barva písma neodpovídá názvu barvy (např. slovo MODRÁ je napsáno zeleně). Jak jsme asi všichni zjistili, číst takový text je trochu problém. A stejný problém jsem měl s knihou. Slova se tváří jen jako ony zmíněné PROKLAMACE – a popisují něco, co v nich není. „Velká láska“, „slavný román“, „hrůzný objev“, „zoufalá touha“… Čtete slovní spojení a necítíte absolutně NIC!

11) OSLOVENÍ V DIALOZÍCH: Jestli mě v knize něco opravdu (ale OPRAVDU) dohánělo k šílenství, potom to bylo právě tohle! Opakující se oslovení v dialozích.
„Já ji miloval, Marcusi.“ „Já vím, Harry.“
Joel Dicker propadl bludu, že v každém rozhovoru musí bít alespoň NĚJAKÉ oslovení. Nejčastěji cpal do dialo-gů křestní jméno („Netvařte se takhle, Marcusi.“), ale nepohrdl ani příjmením („Byl by z vás dobrý advokát, Goldmane.“), případně profesním zařazením („Díky, spisovateli.“)
„To je strašné, co říkáte, Marcusi.“ (…) „To je psychický blok, Marcusi.“ (…) „Tak co je to s vámi, Marcusi?“ „Já vám nevím, Harry...“ (…)„Tak co, Goldmane, kdy dodáte rukopis?“ (…) „Byl by z vás dobrý advokát, Goldmane.“ (…) „V tom je krása amerického právního systému, Goldmane.“ (…) „Tak mi přineste důkaz o jeho nevině, spisovateli.“ (…) „Mě nějaké vaše pátrání nezajímá, spisovateli.“ (…) „Já vás nenávidím, spisovateli, smiřte se s tím.“ Atd., atd., atd., atd. Desetkrát, stokrát, tisíckrát! Až začnete mít velice intenzivní pocit, že jste snědli čtrnáct dní prošlý jogurt.
I průměrný spisovatel by měl intuitivně vycítit, že něco takového rve za uši. Copak to ten kluk nevnímal, když knihu psal?
Zkuste zavzpomínat, kdy naposledy jste takhle s nějakým svým kamarádem (kamarádkou) mluvili. Já vám to řeknu kdy: NIKDY! Protože TAKHLE PROSTĚ NIKDO NEMLUVÍ.
Kniha, postavená na dialozích – a přitom plná ŠPATNÝCH dialogů! To je věru třaskavá kombinace.
(Ona ta anglická jména tuhle obludnost trochu stírají, ale stačí představit si podobné dialogy v české knížce – a rázem pochopíte, o čem tady mluvím: „Kam jdeš s tou motyčkou, Jirko?“ „Vykopat pár mrkví, Pavle.“)
(Jen tak pro zajímavost: oslovení „Marcusi“ je v knize v přímé řeči použito 286 krát, oslovení „spisovateli“ 85 krát a oslovení „Goldmane“ 114 krát!)

4. část komentáře:

12) OPAKOVÁNÍ OTÁZKY V ODPOVĚDI: Zpočátku si toho možná nevšimnete, ale jakmile si to uvědomíte, každý další výskyt téhle anomálie (jazykové neobratnosti) vás praští do hlavy…
„Z koho?“ zeptal se Trevis. „Z Harryho Queberta.“ „Z Harryho Queberta?“ (…) „To kvůli té knížce, kterou zrovna píšete.“ „Kvůli té knížce?“ (…) „Mně je z vás nanic.“ „Nanic?“ (…) „Přijela do Aurory.“ „Do Aurory?“
Když se to opakuje po stopadesáté, napadne vás, že tenhle kluk, který si tu hraje na pana spisovatele, nejspíš navštěvoval základku, kde sloh – a vůbec literaturu – vyřadili z osnov.

13) PŘÍLIŠ MNOHO NEDOSLÝCHAVÝCH: Tohle je jen takový bonbónek. Tázací zájmeno „cože?“ (v podobě údivné odpovědi na položenou otázku) se v textu vyskytuje 47x!!! („Napiš o tom Quebertově skandálu.“ „Cože? /…/ „Za to může Borec,“ řekl jsem. „Cože?“ /…/ „Já tady bydlím.“ „Cože?“)

14) JAZYKOVĚ VYČPĚLÉ ŠABLONY: Další věc, která mě děsila i ve spánku: nadužívání omšelých, dávno už zprofanovaných frází. Pomalu na každé stránce narazíte na podobné příměry jako „zbledl jako stěna“, „znavená tvář“, „utrápený výraz“, „nebylo mu lehko u srdce“ „bodlo ho u srdce“ atd. To by se češtinářka s červenou tužtičkou v ruce vyřádila!

15) RECYKLACE. Z několikrát recyklovaného papíru už jdou vyrobit jenom roličky na namotávání toaletní-ho papíru nebo krabičky na vejce.
A v této knize se recykluje hojně. Buďte si jisti, že KE VŠEMU, na co narazíte (plechovku od sušenek, modřinu na zápěstí, stolek v bistru, psací stroj atd., atd.), se autor ještě desetkrát, dvacetkrát vrátí. Zajímavé, že něco, co u dobrých spisovatelů funguje (opakování motivů), tady skřípe jako rezavý kolotoč na plevelem zarostlém dětském hřišti.
Stále dokola totéž, stále, stále a stále se opakující stejná slova, stejné motivy, stejní lidé, jako když vůl točí žentourem a na své cestě zakopává o tytéž kameny a tytéž krtiny: Aurora, Nola, Harry, Marcus, láska, nejlepší román na světě – a znovu od začátku!
Když narazíte na scénu, kde si někdo přelévá čaj vroucí vodou nebo věší kabát na ramínko, můžete si být jisti, že tutéž scénu potkáte v průběhu čtení ještě mnohokrát – vždy nahlíženou jinýma očima, vyprávěnou někým jiným. Tenhle postup může být (a mnohdy i bývá) zajímavý a strhující u autora, který UMÍ, ale tady je výsledkem jenom nuda a manýra. Znovu a znovu narážíte na tytéž scény, a nový a nový pohled na ně nepřináší nic objevného.
Jako když hrajete s dítětem „červená bere“ a najednou si začnete uvědomovat, jak těch pár srdcových karet rotuje stále dokola a znovu a znovu se vrací, až to nakonec začne být k uzoufání nezábavné. Nebo jako když už jednou, třikrát, desetkrát semletá zrna podřadné kávy znovu a znovu sypete zpět do kávomlýnku s nadějí, že se vám podaří vyrobit poživatelnou směs. Neustále stejné motivy, scény, místa děje, postavy, nahlížené z jiných úhlů… Jednou to vypráví Pavel a podruhé Petr, ale pořád je to to samé: beze stopy invence, napětí a překvapení. Děkuji, nechci!

RESUMÉ: Něco tak nudného jsem už dlouho nečetl. Slovy ani nedovedu vyjádřit míru úsilí, které jsem musel vynaložit, abych se dohrabal na konce knihy.
Výsledek: Celkově upatlaný a upocený pokus o VELKÝ PSYCHOLOGICKÝ ROMÁN S DETEKTIVNÍ ZÁ-PLETKOU, který zkrátka nevyšel.
Závidím všem, kteří v knize našli stopy napětí. Já byl autorovou neumětelskou stylistikou natolik zdeptán, že mi bylo ve finále upřímně jedno, kdo vlastně Nolu zabil. Napětí kamsi zmizelo a já se jen těšil, kdy už to konečně skončí.

P.S.: Knihu by si (povinně) měli přečíst především ti, kteří se chtějí věnovat PSANÍ – coby odstrašující příklad literárního neumětelství!

Moje celoživotní nostalgická láska k autorovi mi brání hodnotit úroveň příběhu jako takového. Chandlerovy knihy (po několikerém přečtení) vnímám spíše jen jako sbírku nádherných obrazů, které si rozvěsíte po domě a potom už jen tak procházíte místnostmi, pokuřujete doutník, ucucáváte ze sklenky něco životodárného a těšíte se z té krásy…

29 18.02.2014

Padouši páchají zlo a zametají stopy, policajti se zapouzdřují ve své natvrdlosti a Archie i Nero jsou jako obvykle ve hvězdné formě. Takže žádný strach, možnost, že by případ zůstal nevyřešen, rozhodně nehrozí!
Zkrátka klasika – včetně onoho obligátního závěrečného „kolektivního resumé“.
Přestože kniha spatřilo světlo světa už v roce 1936, je napsána svižným, šťavnatým jazykem, který by mohl „zplacu“ sloužit za vzor mnohým současným autorům.

9 04.02.2014

Temné, neoptimistické, ale skvělé. Smekám před autorovou imaginací!
Jenom jsem plně nepochopil zařazení poslední povídky do výběru. Jednak se vymyká tematicky a druhak (tím, že je nejslabší), může pokazit – coby finální kousek – celkový dojem z knihy.

6 27.01.2014

Ďalší svedok (The Next Witness) – 1955
Jed na bankete (Poison à la Carte, česky Talíř plný jedu) – 1960