marlowe komentáře u knih
Černé orchideje (Black Orchids) – 1941
Schůzka se smrtí (Cordially Invited to Meet Death) – 1942
Zapovězený rytíř (Her forbidden knight) – 1913
Abeceda pro prosťáčky (Alphabet Hicks) – 1941
Oslava (Out of the line) – 1914
Jedná se o tři detektivky, ve kterých se nevyskytuje Nero Wolfe.
Okřídlená zbraň (The Gun with Wings) – 1949
Poslední projížďka (Bullet for One) – 1948
Vražedná žárlivost (Disguise for Murder) – 1950
Vražedná kniha (Murder by the Book) – 1951
Hlas zo záhrobia (The Silent Speaker, česky Němý řečník) – 1946
Kdyby smrt někdy spala (If Death Ever Slept) – 1957
Dvě přiznání (The Second Confession) – 1949
Červená krabice (The Red Box) – 1937
Jeho poslední vůle (Where There's a Will) – 1940
Literární vraždy (Plot It Yourself) – 1959
Příliš mnoho kuchařů (Too Many Cooks) – 1938
Liga vyděšených (The League of Frightened Men,) – 1935
Zlatí pavouci (The Golden Spiders) – 1953
Tento svazek obsahuje díla vydaná samostatně: A ještě čtyři další / Orchideje a uniformy.
Sbírka „A ještě čtyři další“ (And Four To Go, v britském vydání: Crime and Again) byla vydána v roce 1958 a obsahuje následující povídky:
Vánoční večírek (Christmas Party) – 1957
Velikonoční procesí (Easter Parade) – 1957
Piknik čtvrtého července (Fourth of July Picnic) – 1957
Vražda není legrace (Murder Is No Joke) – 1958
Povídka „Orchideje a uniformy“ (Not Quite Dead Enough) vyšla v roce 1942.
Konečná dedukce (The Final Deduction) – 1961
Příliš mnoho klientů (Too Many Clients) – 1960
Černé orchideje (Black Orchids) – 1941
Schůzka se smrtí (Cordially Invited to Meet Death) – 1942
U dveří zazněl zvonek (The Doorbell Rang) - 1965
Hořký konec (Bitter End) – 1940
Vražda s intrikami (Frame-Up for Murder) – 1958
Nebezpečný úkryt (Assault on a Brownstone) – 1985 (1959, posmrtně),
Druhá Stoutova kniha z Wolfovské série - napsána byla v roce 1935.
Základní problém vidím už ve výběru tématu: ten příběh je od samého počátku nevěrohodný – a nic na tom nezmění ani duchaplné hlášky Archieho Goodwina.
Názorná (a dechberoucí) ukázka toho, jak TAKÉ lze seznamovat čtenáře s nedávnou historií: pomocí košatého příběhu, kde do sebe všechny detaily zapadají jako kostičky lega.
Velké uznání panu autorovi.
Tohle se u Jaroslava Velinského občas stane: nádherným, neotřelým jazykem nám odvypráví trochu kašírovaný příběh se skřípajícími logickými švy a kulhající uvěřitelností. Škoda.
U Kletby mi navíc vadil těžkopádný, statický rozjez (celá první polovina knihy), po němž na jazyku zůstává pachuť, a to i v době, kdy se konečně začne něco dít.
Holt nemůže být každý den posvícení!
Vůbec první Stoutova „Wolfovka“.
Ruku na srdce, ten příběh se vůbec nepovedl – ale základní charakteristika hlavních hrdinů už je tu poměrně přesně načrtnuta; právě v těchto místech (v geniálně zvládnutých popisech sžíravě ironického vztahu Wolfa a Archieho Goodvina) už probleskuje nezaměnitelná zábavnost autorových pozdějších děl.
Zajímavý příběh, fascinující jazyk, „odsejpající“ styl vyprávění a postavy z masa a kostí. Za ty skvostné „hlášky“, které autor trousí jen tak z rukávu jednu za druhou, by si knížka zasloužila plný počet hvězd, ale zase až tak moc rozdávační být nemůžeme…
Možná se někomu bude zdát, že jdu českým „krimi-autorům“ programově po krku. Ale opak je pravdou: Nic by mě nepotěšilo tolik, jako najít „dalšího Velinského“. Jenže proti přírodním zákonům halt člověk nic nezmůže. Vždycky je třeba vytěžit mnoho tun hlušiny, než narazíte na jeden lesklý kamínek.
A první díl série „Vinařská krimi“ – alespoň podle mne – jiným termínem než „hlušina“ označit nelze.
Slova, slova, slova – nekonečné dialogy provozních řečí. V dobrém románu by neměla existovat jediná věta, bez které by se kniha obešla. V „Tramínu“ by šlo s klidným svědomím vypustit polovinu stran – a nic by se nestalo. Detektivka má vyprávět o vyšetřování zločinu, nikoli popisovat, jak a kde všude hrdinové popíjejí víno, popřípadě kávu, popřípadě něco tvrdšího. Celý příběh šustí papírem, vyšetřování se smrskává na sousedské klábosení a závěrečné (a v podstatě náhodné) dopadení vraha navíc zcela deklasuje pachatelovo okamžité přiznání (kdyby ten zmetek alespoň zapíral).
Vůbec nejsem milovník krve a násilí, stokrát raději sáhnu po Simenonovi, než např. po Lee Childovi. Takže v tomhle to nebude. Ten základní problém leží jinde: Nejde o to jenom vršit věty jednu za druhou. Je třeba těm větám také vdechnout život – a to je na psaní to nejtěžší. Když příběh nezačne dýchat, zůstane navždy jen mrtvým dítětem.
Jedna hvězdička z milosti za „docela zajímavé“ názvy kapitol.
Vtipné, ironické, chytré, mile starosvětské, nápadité, zajímavé. Zkrátka dobré. A nejspíš i doporučeníhodné! Určitě se pustím i do dalších dílů.
Vůbec ne špatně napsaná česká detektivka. Autor (zaplaťpámbu) odmítl jít cestou mnoha svých kolegů, zcela rezignoval na laciný humor i na vyčpělý arzenál béčkových kriminálek a rozhodl se oba paralelně prezentované příběhy (oddělené od sebe propastí let), vyprávět střídmě a bez laciných efektů.
Přesto na mě celé to vyprávění působilo trochu odosobněně, jako by člověk nečetl román, ale jeho PODROBNÝ OBSAH…
A možná mně trochu vadilo i použití dvou odlišných literárních FOREM (Ich-forma pro minulost, Er-forma pro přítomnost).