marlowe komentáře u knih

Autorčin román Dědina mě nadchnul svým hlubokým ponorem do duší modelových postav současné české (moravské?) vesnice a do světa nezhojených křivd a složitých mezilidských vztahů, v němž si tihle „malí lidičkové“, nepovšimnuti dějinami, žijí svá každodenní nicotná dramata.
Jenže co fungovalo u Dědiny, u Pláňat z mého pohledu nefunguje vůbec – a co šlo v Dědině do hloubky, tady stéká po povrchu. Stejní lidé (jen jiná jména), stejné problémy, stejné motivy (příbuzní v Německu, žárlivost na protěžovaného sourozence ap.), stejný literární postup (nudně, nevzrušivě šedivý protokolární zápis) – a přece nebetyčný rozdíl. Možná je to tím, že zatímco u Dědiny paní Dvořáková zvolila metodu statického (jednota času) a detailně soustředného pohledu na své NE-hrdiny, u Pláňat roztáhla děj do mnoha roků a tím z „koncentrovanosti“ vznikla „rozředěnost“; mdlý příběh členů jedné famílie se tu odvaluje jako monotónní záznam bez invence a vám zbude po jeho dočtení jen pocit zmaru a někde vzadu v hlavě i otázka, proč takovéhle knížky, u nichž chybí jakákoli katarze, vůbec číst.
Ne, nelíbilo se mi to a už se k autorce asi nevrátím.
A jo, vlastně ještě jednu zásadní odlišnost vidím: U Pláňat, na rozdíl od Dědiny, úplně chybí humor!
P.S.: (SPOILER) Co to, že se české autorky najednou tak zhlédly v pedofilii (byť zde jen letmo) a v zapalování baráků? (I když i tady, podobně jako u paní A. M., má to dramatické finále svoje logické opodstatnění a zcela uvěřitelnou motivaci – a skoro bych řekl, že tenhle závěrečný destrukční motiv byl u Pláňat dokonce tím nejsilnějším a nejzajímavějším prvkem knihy.)

12 27.04.2024

Tak tohle byla panečku jízda: 368 000 slov. Skoro si troufám tvrdit, že Sisyfův balvan je v porovnání s Jošikawovým románem jen neškodným říčním oblázkem.
Aby bylo jasno (ostatně se o tom zmiňuje už anotace), jedná se o zbeletrizovaný životopis jednoho z nejvýznamnějších japonských státníků Hidejošiho Tojotomi (1537–1598), který se, jak uvádí Wikipedie, „na sklonku éry Sengoku vyšvihl až na nejmocnějšího muže Japonska“.
Přiznejme si bez mučení, že toho o japonském středověku víme žalostně málo. Pakliže se vám ale (třeba i po částech, jako jsem si to rozplánoval já) podaří tenhle olbřímí román přečíst a vyvalit ten balvan až na vrchol hory, dozvíte se o Japonsku 16. století 1000+1 (plus dalších 1000) mnohdy naprosto fascinujících informací: o životě těch nejchudších z chudých i těch, co přebývali na středověkých hradech (kterými bylo Japonsko doslova zaplaveno), o stravovacích návycích, o průběhu svatebního obřadu, o způsobu boje, o pomalém nástupu střelných zbraní, o opatrně se rozvíjejícím (byť z historického pohledu krátkodobém) kontaktu s křesťanskými misionáři, o životě samurajů a o jejich pro nás až nepochopitelném smyslu pro čest, o japonském myšlení a uvažování, o postavení žen ve společnosti i v manželství atd., atd.
Pakliže se do četby pustíte, budete zahlceni jmény a událostmi, občas budete koketovat s myšlenkou knihu zaklapnout a už se k ní nevrátit (ale vždycky si to zase rozmyslíte), často budete kroutit hlavou nad pro nás zcela nepochopitelným (a mnohdy i krutým) chováním a jednáním japonských válečníků, ale především budete pořád srovnávat život v 16. století u nás se životem v 16. století TAM. A těch styčných bodů moc nenaleznete.
Není to kniha pro každého, určitě není určena pro lidi netrpělivé :-), ale když už se vám ji podaří dočíst, jsem přesvědčen, že na ni nikdy nezapomenete.

15 24.04.2024

Podle mne natolik ohromující a očiotevírající kniha, že by měla být umístěna na seznam povinné četby pro dospělé. A informovat o ní zvláště v dnešní době (události v Gaze) cítím téměř jako svoji povinnost.
V rámcové (obecné) znalosti lidské historie se nepovažuji za úplného pařeza, ale tady musím přiznat, že jsem často četl s otevřenou pusou, protože o mnoha, opravdu o mnoha z těch událostí jsem prostě slyšel poprvé v životě A silně pochybuji o tom, že se O TOMHLE učí děti ve škole.
Ano, možná (výjimečně) některé z popisovaných historických dějů nekopírují úplně přesně skutečnost (jak se o tom zmiňuje ve svém komentáři kdosi níže), ale jak tady na Databázi kdysi napsala uživatelka Siena (lehce parafrázuji): „V historických románech mi nejde o úplnou stoprocentní přesnost, ale o co nevětší přesnost v atmosféře a v duchu té které doby…“ A přesně tahle kritéria Urisův román naplňuje vrchovatě.
Vřele, vřele doporučuji každému!

16 24.04.2024

Stefan Zweig je skutečný Mistr-životopisec! Tohle byl naprosto unikátní zážitek. Napsat biografii o v podstatě nudném člověku TAKHLE dechberoucím způsobem, to svede málokdo. Posloucháno jako audiokniha – a za přednes Josefa Vinkláře přihazuji šestou hvězdičku.
Vřele doporučuji!

19 17.04.2024

Knížku jsem poprvé přečetl v roce 2019 – a úplně spokojený jsem tehdy nebyl. Teď, když se nám tu zčistajasna vylouply dokonce hned DVA seriály, natočené podle prvního dílu (netflixácký Problém tří těles a čínský třicetidílný – a prý mnohem lepší – Three-Body), řekl jsem si, že než se do nich pustím, zkusím si Tělesa ještě jednou přečíst – třeba v nich tentokrát najdu to, co jsem v nich nenašel minule. Bohužel ale musím zůstat u původního hodnocení (3*), protože pocit z první četby přetrvává: Skvělá myšlenka, výborná zápletka, zcela inovativní přístup k motivu kontaktu s mimozemskými civilizacemi, ale na druhé straně (z mého pohledu) problematické literární zpracování, kdy je nepodstatným věcem věnováno příliš mnoho pozornosti a věci podstatné (klíčové momenty) jsou často odbyty několika odstavci. Ploché charaktery, neharmonické tempo vyprávění a občas i jistá zmatenost a nelogičnost v ději činí tak z četby poměrně obtížnou záležitost.
Ale druhý díl ještě prubnu...

24 16.04.2024

Ano, autorka měla určitě hodně nastudováno – ale z mého pohledu jde jen a jen o zbeletrizovaný dějepis bez nějaké nadstavby, která by „prostému popisu historie“ (ten udělal to a ten zas tohle) vdechla ono kouzelné „něco navíc“, ten šém, co z Historického románu dělá Dobrý historický román. Při čtení Mistra mystifikace se určitě něco dozvíte – ale já, mám-li být opravdu spokojen, potřebuju k rovině didaktické taky (přinejmenším) rovinu emocionální, a to nemluvím o rovinách filozofických, psychologických atd. – a ty všechny mi tu zoufale chyběly.
Do dalších dílů už nejdu.

23 24.03.2024

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je pro většinu lidí synonymem filozofujícího autora píšícího o démonech lidské duše, ale Ves Štěpančikovo do kategorie psychologického románu až tak úplně nezapadá. Sice se i zde jedná o hlubokou (ale zároveň i humornou, až groteskní!) sondu do myslí uražených a ponížených, ale román je současně také bizarním skupinovým portrétem produktů ruského nevolnictví, kde proti sobě stojí „opovážlivost a vypínavá drzost na jedné straně a dobrovolné poddanství a lehkověrná dobromyslnost na straně druhé...“ (mám-li ocitovat přímo autora).
Ty projevy lidské podlézavosti a malosti při čtení někdy až fyzicky bolí – a jen deklarují starou pravdu, že čím více se plazíš v prachu, tím více kopanců schytáš.
Jestli se něčeho postavičkám románu zoufale nedostává, je to hrdost a důstojnost.
Ano, místy zdlouhavé a užvaněné – ale na druhou stranu geniální!

Netuším, jestli bych byl knížkou tak nadšený, kdybych ji jenom četl z papíru. Ale audiokniha (s více interprety) byla pro mne obrovským zážitkem – a už teď je mi jasné, že si ji v budoucnu znovu poslechnu (což u mne bude spíše výjimka, než pravidlo). Jedním slovem nádhera! Ta řeč, ty dialogy, ta dynamika vyprávění...!
Na rozdíl od mnohých komentujících si nemyslím, že by autorka ukazovala jen záporné rysy „vesničanů“ – naopak, tenhle výjimečný román je hlubokou sondou do lidských povah obecně, do jejich uvažování a prožívání reality, sice mnohdy ovlivněného člověčí malostí, ale i láskou k půdě a k práci, k tradici, vztahem k předkům atd. – a je úplně jedno, jestli všichni ti Václavové, Josefové a Maruny žijí ve města, anebo na vesnici. Takoví prostě jsme.
Doporučuji – zvláště v podobě knížky do ucha (Pavla Tomicová, Dita Kaplanová, Jiří Vyorálek, Jaromír Dulava, Johanna Tesařová, Robert Hájek, Ivana Uhlířová).

37 02.03.2024

Ani velká jména Mistrů detektivního žánru z tohoto povídkového souboru nedokázala vykřesat nadprůměrnou záležitost. Laťku mírně pozvedl snad jedině Gardner.
Umístit nejblbější povídku na samotný závěr knihy považuji za vrchol editorského neumětelství.
Jednu hvězdičku přihazuji za ilustrace a celkově za krásnou dárkovou úpravu knihy.
A malé technické upozornění pro ty z vás, kdo rádi čtete v posteli před usnutím: Knížka váží dvě kila, tak si pořiďte nějaký stojánek s opěrkou...

23 02.03.2024

Jaroslav Velinský si asi moc dobře uvědomoval, že tohle není žádný majstrštyk – proto (podle mého) ten pseudonym. Příběh působí až příliš kostrbatě a vycucaně z prstu – ono v téhle „dívčí detektivce“ vlastně ani není moc o čem hrát. Ale v dialozích je autor rozpoznatelný...
Obálka knihy vysloveně odpuzující.

28 03.02.2024

Tak tohle mi vůbec nesedlo - nedočetl...

Velké zklamání.
Současné čtyřiadevadesátiprocentní hodnocení ve mne vzbuzovalo obrovskou naději na potencionální literární zážitek – ale ten se, bohužel, nekonal. Škoda.
Dočetl jsem to celé, byť ve druhé polovině jsem už docela masivně přeskakoval. Velice záhy jsem totiž pochopil, že tahle knížka má daleko blíže k romantické story než ke skutečnému, plnohodnotnému historickému románu.
Co mi nesedlo?
- přílišná černobílost postav
- skutečnost, že vývoj mnohých dějových linek se řídí spíš přáním autorky, než logikou věci
- předvídatelnost vývoje příběhu
- výskyt četných dramatických prvků, které jako by vycházely z kratochvilného čtiva (padoušsky proradný mladý šlechtic, strojící úklady proti hlavnímu hrdinovi ap.)
Do dalších autorčiných knihy se už pouštět nebudu.

24 27.01.2024

Jak už to u podobných povídkových sbírek bývá, některé geniální – a jiné naopak slabší...

20 27.01.2024

Vždycky jsem si myslel, že je to knížka pro děti – z toho je vidět, jak se nevyplatí nedávat ve škole pozor.
Byl jsem dost překvapen, že novelka byla napsána už v roce 1936 (paní Benešová ji dokončila těsně před smrtí), a už vůbec jsem netušil, že je to „příběh o pedofilovi“, tedy že pojednává o tématu – chtělo by se napsat – zcela moderním. Dal jsem zasloužených 80%, protože knížka je to velmi zvláštní, velmi poetická – a velmi nepředvídatelná.
Jinak příběh byl dvakrát zfilmován (v roce 1939 a 1966).
Zajímavé je, že v hlavních rolích (v té verzi z šedesátých let) vystupují už prakticky dospělí herci Klára Jerneková a Jaromír Hanzlík, což je zajímavý posun oproti novele, kde hlavní hrdince je pouze „jedenáct roků a dva měsíce“.

26 27.01.2024

Obsáhlá výpověď bez výraznější dějové linky, ale o to víc vypovídající o hrůzách stalinských represí. Mnoho jednotlivých střípků (jednotlivých životů), které se dohromady složí v obraz obludnosti doby, kdy pánem nad životem a smrtí byl car Stalin a kdy nejudělovanějším trestem bylo pětadvacet let.
Ve výše uvedené anotaci je objasněn původ názvu románu – ale autor jej v knize samotné vysvětluje trochu jinak:

Innokentij klesl na kámen u pramínku a řekl nešťastně:
„Život se mi rozpadl.“
„Ale jak to? Jak to, že se ti rozpadl, Inku?“ zoufale namítla Klára. „Přece jsi mi slíbil, že mi všechno vysvětlíš, a nic mi nevysvětluješ.“
Podíval se na ni bolestným pohledem. Vzal do ruky ulomenou větvičku jako tužku. Na vlhké zemi nakreslil kruh.
„Vidíš ten kruh? To je vlast. To je první kruh. A tohle je druhý.“ Nakreslil větší kruh. „Tohle je lidstvo. Zdá se ti, že první je součástí druhého? Naprostý omyl! Je tu plno zábran a předsudků. Je tu dokonce ostnatý drát a kulomety. Tady tělem ani srdcem neprorazíš. A vypadá to, že žádné lidstvo ani není. Jen pořád vlast a vlast, a každý má přitom jinou...“

Těžké čtení – ale rozhodně doporučuji.

24 27.01.2024

Obdivuhodná kniha o obdivuhodném člověku – jeden z nejlepších románů za posledních mnoho let, který jsem četl.
Vřelé doporučení každému, kdo by měl zájem.

27 27.01.2024

Podobně jako u románu Claire Alexanderové Osamělá Meredith, i tady musím autora vyplísnit za jeho "kalkulování se čtenářovými emocemi" - už to skoro vypadá, že stejně jako má Leonard Hofstadter z Velkého třesku alergii na laktózu, já začínám mít alergii na autorské předem vypočítané "hraní na city".

30 27.01.2024

Autorka se se čtenářem neznalým historie nijak nemaže – člověk si při čtení připadá jako žáček, který se nepřipravil na hodinu. Opravdu VELIKÉ množství postav, zapletených do sítí vzájemných rodových vztahů (román bych směle nazval „rodokmenem v próze“), a čas od času i nejednoznačné literární vedení postav (někdy tápete, kdo že to je zrovna na scéně), mně činilo potíže a nutilo k častému listování zpět, což u čtečky není až tak jednoduché. Dočetl jsem jen díky Wikipedii – a do dalších dílů (ani do dalších autorčiných knih) už nepůjdu.

25 27.01.2024

Povídku Malý Hrdina napsal Dostojevskij ve vyšetřovací vazbě v Petropavlovské pevnosti (1848), těsně předtím, než byl odsouzen k trestu smrti. Po carské milosti následoval jeho desetiletý pobyt na Sibiři – takže povídka mohla vyjít až v roce 1857, kdy byla vyhlášena úplná amnestie a Dostojevskij měl zase – po deseti letech – možnost publikovat.
Až v roce 1859 pak vyšly Dostojevského romány Strýčkův sen a Vesnice Stěpančikovo a její obyvatelé – ale to už je jiný příběh...

19 27.01.2024

Pamatuji-li si to dobře, je tahle novela poslední autorovou prací, spadající do tzv. „gogolovského období“. Krátce po vydání knihy byl Dostojevskij zatčen, odsouzen k trestu smrti a milost mu car udělil, až když už Dostojevskij stál se svými kolegy na popravišti. A potom následovalo deset drsných let na Sibiři (čtyři roky v kárném táboře, pak coby prostý vojín u sibiřského praporu) – jak také jinak, tahle zažitá tradice likvidace nepohodlných přetrvává v Rusku dodnes.
Novela rozhodně nedosahuje kvalit pozdějších autorových velkých děl, je v ní až příliš mnoho patosu, ale náznaky psychologických ponorů (toho „oloupávání člověka jako cibuli“, jak říkával Simenon) už jsou v knize více než patrné. A samozřejmě i Dostojevského enormní sociální cítění s „uraženými a poníženými...“

22 31.12.2023