marlowe
komentáře u knih
Podivuhodný život osamělého pošťáka
Denis Thériault
Nádherná, poeticky zenová literární lahůdka.
Okouzlující příběh o lásce a osamělosti.
A také o haiku.
A o životech, které se pohybují ve smyčkách.
Ensó...
Samuraj
Šúsaku Endó
(Audio.)
Pozoruhodná kniha - a pro mne osobně nečekaně veliký posluchačský zážitek.
V komentářích k románu jsem zaznamenal stesky na minimum samurajských aktivit, a v tomhle musím dát dotyčnému čtenáři za pravdu, protože samurajský meč se v příběhu zablýskne jen v jediné scéně, a to když japonský desátník demonstruje přihlížejícím Evropanům ostrost meče tím, že přeřízne papír. A to je všechno.
Takže ano, kdo čekáte samurajské aktivity, nečíst! Tohle není knížka o samurajích a o krvavých bitvách, ale o střetu civilizací (což je moje oblíbené téma), o střetu východního myšlení se západním, o střetu buddhismu a šintoismu s křesťanstvím, o střetu křesťanství s protestantismem (Španělsko a Portugalsko vs. Anglie a Holandsko) a o střetu dvou křesťanských přístupů k pokřesťanšťování Japonska (dramatický konflikt Řádu svatého Pavla a Řádu svatého Petra). Ale i o pochybách, o subjektivních pravdách a o hledání víry i kořenů. Vychutnával jsem si každou minutu poslechu.
Takže: Šúsaku Endó 120% za román, Martin Zahálka 110% za noblesní přednes.
A vřele doporučuji všem, kterým tato témata nejsou cizí.
Pravda o případu D.
Charles Dickens
Bylo mi jasné, že když jsem se rozhodl (po několikaletém váhání) zařadit si do svého čtenářského plánu Simmonsova Drooda, budou tomu muset předcházet dva nezbytné kroky: přečíst si za „á“ Collinsův Měsíční kámen (splněno) a za „bé“ nedokončený detektivní příběh Charlese Dickense Záhada Edwina Drooda.
U druhé jmenované knihy jsem si zvolil tuto verzi s obsáhlým Frutterovým a Lucentiniho výkladem – a udělal jsem dobře, protože jejich poznámky, byť na moje gusto příliš rozverné (já osobně bych dal přednost jen věcným komentářům a vypustil bych celou tu šarádu kolem „konference slovutných detektivů“), mi alespoň trochu přiblížily jak pozadí vzniku poslední Dickensovy knihy, tak vztahy mezi Dickensem a jeho bývalým přítelem Wilkie Collinsem. Naopak mě nijak neoslnily všemožné krkolomné úvahy o možném konci románu, všechno to rozpitvávání „kdo s kým o čem pro koho“, zvláště, když se ani pořádně neví, jestli to vůbec tušil sám Dickens, jak jeho příběh má dopadnout a kam ho chce vlastně dovést.
Samotný Dickensův román, respektive oněch 23 dochovaných kapitol, se vyznačuje, řekl bych, kolísavou úrovní: brilantní a leckde vyloženě vtipná místa jsou střídána momenty až bezradnými, jako by nemocný autor najednou nevěděl, kudy dál…
Ale když to všechno sečtu, tak to máme za 80%.
Mlýn na ponorné řece
Alfred Technik
Naprosto úžasné. Jeden z mých největších čtenářských zážitků posledních let.
O tomhle románu jsem naposledy slyšel někdy ve škole, a to už je fakt hodně dávno; tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych se té knížky dotknul byť jen prstem, ale když mě teď na stará kolena náhodou cvrnkla o klobouček, řekl jsem si: Proč to, kruci, nezkusit? Vůbec jsem netušil, do čeho jdu – a o to větší bylo překvapení.
Vřele doporučuji.
A jedna rada všem, kteří se rozhodnou Mlýn na ponorné řece otevřít: než začnete číst, připravte si pěknou hromádku loučí nebo svíček, protože nejméně třetinu doby čtení strávíte v podzemí.
Arthur & George
Julian Barnes
Měl jsem teď na knížky opravdu štěstí. Další povedený kousek, který si dovolím doporučit…
Otrok
Isaac Bashevis Singer
Silný, silný příběh. Silný a temný, smutný, ale zároveň svým způsobem krásný. Isaac Singer je vypravěč par excellence, byť si myslím, že tohle není čtení úplně pro každého. Přesto doporučuji.
Já, Claudius
Robert Graves
Vzal jsem to v opačném gardu: Nejprve jsem si zopakoval skvělý stejnojmenný seriál BBC z roku 1976, který, jak jsem zjistil, ani po tolika letech neztratil nic ze své působivosti – a až poté jsem si střihnul Claudia románového (zatím tedy první díl). Samotné čtení bylo o to zajímavější, že jsem díky seriálu měl předobrazy všech těch Augustů, Tiberiů a Caligulů přímo před očima, a to včetně úžasně nadabovaného Claudiova „koktání“ v podání pana Haničince.
Vybledlá krajina s kopci
Kazuo Ishiguro
Pana Kazuo Ishiguru mám rád, ale tady jsme se nějak nepotkali. Jeho prvotina mi přišla příliš chladná, nezúčastněná, bez uvěřitelných emocí, jako by se všechno odehrávalo jenom na povrchu, v rovině promluv lidí bez srdce. Dialogy zvonily (a studily) jako rampouchy, necítil jsem za těmi aseptickými replikami vůbec nic, a sám netuším, jestli v tom byl autorův záměr představit nám, Evropanům, japonskou odosobněnou mentalitu, anebo jen prostá začátečnická nevypsanost…
Případ mrtvého redaktora
Josh Lanyon
Zajímavý námět (spisovatelská konference autorů detektivní literatury), zajímavé téma (v podstatě se jedná o řešení klasické záhady zamčeného pokoje) – ale to vše zpracované až příliš hajdalácky. V podstatě akademická detektivka, zakládající si na žvanivosti – víc nudná, než zábavná a napínavá.
Kdosi v komentářích naznačuje podobnost s Agathou Christie, ale s tím souhlasit nelze – sám mám k Agátě hodně výhrad, jenže Josh Lanyonová jí nesahá ani po kotníky – už jenom tím, že nedokáže vytvořit plastické postavy.
Kromě jiného mě zarazila i autorčina neschopnost kloudně zobrazit exteriérové lokace, ve kterých se děj odehrává: v záplavě detailů nevidíte celek, pro stromy nevidíte les; všechno jako by bylo obklopené mlhou, ze které zahlédnete tu bortící se most přes rozbořenou řeku, tu jakousi lesní modlitebnu, tu srub plný spisovatelů – ale představit si to jako celek? Ty venkovní scény (pracující povětšinou s parodickými obrazy na téma „strašidelného napětí“) vůbec nedrží pohromadě, a tak je vlastně „štěstí“, že se většina děje odehrává „uvnitř budov“ (byť tam se zase často provozuje jen tlachání pro tlachání).
A zcela nevyužit zůstal nakonec i název série (Holmes & Moriarity) – s ním šlo pracovat určitě nápaditěji; takhle to vypadá, že autorce posloužil jen jako laciná marketingová návnada pro hejly.
Nedoporučuji.
Balzac
Henri Troyat
Autor Honoré de Balzac nepatří úplně mezi mé oblíbence, tematicky si totiž bere za základ obecné teze neboli CELEK („mezitřídní morální konflikty uvnitř lidské společnosti“ ap. – podle vlastních slov se ve svém díle „pokoušel předložit čtenářům komplexní výklad světa“ – podobně jako třeba Zola), a nikoli PŘÍSLUŠNÍKY CELKU (rozuměj „člověka coby jedince“ – viz třeba Dostojevskij, Dickens ap. – kterýžto přístup je mi bytostně mnohem bližší), nicméně Balzakův život, to je opravdový ohňostroj událostí, melodramatických vztahů a dramat, věčných dluhů i hýření, naivity i vychloubačnosti, výtrysků nezvladatelné energie a gigantické pracovitosti i obrovské únavy z práce (někdy pracoval třeba i na třech románech současně osmnáct hodin denně), nevěr i věrnosti… Metr šedesát pět „vysoký“ tlouštík s už od mládí chybějícími předními zuby, který při řeči „prskal“, leč obdařený tak uhrančivýma černýma očima (o kterých se zmiňují VŠICHNI), zábavností, dobromyslností a skvělou výřečností, že se o něj praly ženy mladé i starší, nemajetné i šlechtičny a všechny do jedné žárlily na zbylé sokyně.
Ten poměrně obsáhlý životopis jsem hltal jako detektivku a ohromně mě to bavilo. A navzdory první větě mého komentáře si alespoň pár Balzakových stěžejních děl chci přečíst.
Vřele doporučuji.
Žid Süss
Lion Feuchtwanger
Vlastně to je docela úžasný, nadčasový příběh, který se mohl stát kdekoli a kdykoli, bez ohledu na náboženské vyznání hlavního hrdiny. Je vyprávěný mistrným, brilantním jazykem – a skutečnost, že šlo o autorovu prvotinu, nutí ke smeknutí čapky.
Přesto musím jednu hvězdičku ubrat.
Jistě znáte ty malůvky typu „nakresli motýla jedním tahem“. Obrázek složený z miliónu kudrlinek. Ano, motýl vypadá opravdu krásně, ale ta přemrštěná zdobnost někdy vadí. Z mého pohledu je – přes všechnu krásu stylu – román tak moc šíleně mnohomluvný (kudrlinkovatý), že jsem se už někde v polovině knížky cítil fyzicky unaven. A přesycen. Všeho tam bylo nějak příliš mnoho. Přesto knížku hodnotím druhým nejvyšším oceněním.
P.S.: Goebbelsova drzost použít román, sepsaný židem, jako podklad k natočení filmu s protižidovskou tématikou, byla skutečně donebevolající.
Svět podle Garpa
John Irving
Z mého pohledu naprostá katastrofa! Vůbec nechápu, co se stalo. Pravidla moštárny mě doslova okouzlila, tam jsem si vychutnal každičké slovíčko, líbila se mi i Irvingova Čtvrtá ruka, byť nebyla tak dokonalá, jako Moštárna, ale přesto byla pořád hodně dobrá, jenže u Garpa nic nefungovalo. Vypadalo to, jako kdyby jehla vůbec nezapadla do drážky. Knížku jsem poslouchal, Martin Zahálka ji četl velmi dobře, jenže ten text po mně stékal jako voda po plechové střeše a já nenašel jediný výstupek, kterého bych se mohl zachytit. Irvingův/Garpův svět pro mě zůstal „zemí, kde přebývají lvi“, a přestože většinu čtenářů, jak vidím, tenhle příběh něčím zaujal, já se do Garpova baráčku dobýval marně, dveře zůstaly zamčeny na závoru, okenice zabedněné, komín ucpaný slámou. Nic jsem nepochopil.
Říjnový kůň
Colleen McCullough
Colleen McCullough i po šesti dílech drží laťku kvality ve stejné výši, kam ji umístila hned v díle prvním. Škoda, že se blížíme konci („Antonius a Kleopatra“ – a šlus). Budu si holt muset, po dočtení sedmičky, najít nějakou záplatu, abych zalepil vzniklé vakuum, protože už v TÉHLE CHVÍLI začínám dopředu pociťovat lehoučký absťák…
Případy pana Bábovky
Pavel Hanuš
Takové milé, příjemné zavzpomínání si na svá klukovská léta. (Až na ten příšerný doslov, patřící do kategorie vymývání dětských mozečků – ale co se divím, psal se rok 1962…)
Úkol pro šaška
Pavel Hrdlička
Já mám pro podrychtáře Václava od Černého koně prostě slabost. Opět výborné. A tak – podobně jako u předešlých dílů – uděluji celé té partičce ze Starého Města pražského plný počet hvězd.
Třináctý příběh
Diane Setterfield
Z mého pohledu velmi rozporuplná kniha. Nejspíš proto, že nepatřím k cílové skupině. Na jedné straně vysoce nadprůměrná (místy až brilantní) stylistika – a na straně druhé více než velké množství červenoknihovních motivů a zápletek (že mě z toho šla až hlava kolem). A také časté nadužívání výrazové expresivity; mám rád, když je knížka psaná „krásným jazykem“, ale čeho je moc, toho bývá příliš.
Přesto svým způsobem zajímavá zkušenost…
Říše
Roman Bureš
Začátek velmi dobrý, ale potom už jenom strmý sešup. Za mě velké zklamání.
Nalezení
Jiří Březina
Březinovým fatálním omylem je nepochopení principu čistoty žánru. Chci-li psát nefalšovanou realisticky se tvářící detektivku (a to autor zjevně chce, což je vidět z podrobných, evidentně pečlivě vyrešeršovaných popisů práce kriminalistů a detailně zpracované omáčky kolem forenzní genetiky, na níž je ostatně postavený celý příběh), nemůžu do týmu mordparty – jen proto, že jsou to hrdinové mých předešlých knih – zařadit za "á" nějakého cizího poldu z druhého konce republiky, který do místa vraždy přijede na dovolenou za mámou a tátou, a za "bé" tam už vůbec nemůžu zařadit jeho kámošku-soukromé očko (= civilní osobu alias představitelku laické veřejnosti) a udělat z těhle dvou nesystémových náplav hnací motor celého kriminalistického týmu, tzn. nechat je podílet se na výsleších, dávat jim rozhodující slovo na poradách atd. Kdyby Březina zvolil tradiční model typu „sledujeme klasický vyšetřovací tým při práci“, určitě bych nějakou tu hvězdičku přihodil. Fušování amatérských pátračů do policejní práce jsem ochoten bez mrknutí oka a dokonce s úsměvem akceptovat u slečny Marplové, nikoli ovšem u realistického policejního románu.
A dalším problémem jsou rozsáhlé flashbacky (na úrovni kapitolek), kterými autor zvláště v první polovině vůbec nešetří a které děj dle mého názoru spíše brzdí, než posouvají kupředu – vyprávění se tak rozpadá na izolované střípky a text vůbec nedrží pohromadě. (Jakmile autor ve druhé půlce flashbacky omezí, hned se příběh stává sevřenější a čtivější).
No a třetím, ne už tak závažným problémem, pro mě byly dialogy, které tu a tam hodně šustily papírem:
„Nemůžu na ni přestat myslet, na tu Elišku. Jestli žije. Kde asi je, co prožívá. To musí být hrozný.“
„Radši na to nemysli. Musíme se soustředit spíš na to, jak jí pomoct. Vzal jsem si práci domů, ještě se na to chci podívat.“
„Já se plánuju hlavně vyspat. Zítra chci obejít spoustu lidí, budu celej den na nohou. Ale ty by sis měl taky odpočinout. Seš takovej pobledlej. A zachmuřenej.“
Chca nechca musím knihu hodnotit jako promarněnou příležitost. Nemohu popřít, že vlastní jádro příběhu má něco do sebe a jeho propojení s patnáct let starým případem dokonce nabízí pěknou řádku dveří k otevření, ale bohužel – díky výše popsaným neobratnostem v celkové koncepci knihy – zůstaly mnohé z oněch dveří uzamčeny.
Netrpělivost srdce
Stefan Zweig
Pozoruhodná kniha, silný příběh jdoucí skutečně až na dřeň člověčenství – a navíc stylisticky brilantní záležitost.
Mrtvý v podchodu
Ladislav Fuks
Řeknu to takhle: Mrtvý z podchodu je na míle vzdálený Fuksovým vrcholným literárním dílům.
Tím, že autor, ať už z jakýchkoli důvodů, rezignoval na svůj osobitý styl a spojil své jméno a svůj excelentní způsob vyprávění s námětem hloupoučké socialistické detektivky, spáchal z mého pohledu literární harakiri – a moc rád bych poznal ty páky v zákulisí, které ho k tomu přiměly, respektive donutily (vročení 1976 mnohému napovídá) – ale je i možné, že Fuks zvolil toto téma coby možnost přivýdělku, respektive smírnou oběť položenou na režimní oltář.
To, co tak skvěle funguje u jiných Fuksových románů (mix grotesknosti a bizarnosti), u nichž autor mohl sladit svůj nezaměnitelný literární styl s obsahem, tady skřípe jako zrezivělé panty u nepoužívaných vrátek. Ladislav Fuks se spolu se svým parťákem pokusili zkřížit prase s pávem – a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Protože spojit stylistiku Myší Natálie Mooshabrové s čistokrevným realistickým příběhem o vždy bdící komunistické veřejné bezpečnosti, která se snaží dopadnout socialistickému zřízení nepřátelské živly, působí jako pěst na oko.
Co měla, proboha, znamenat tahle mesalience starého dobrého Fukse s autorem kuchařských knih? Moc by mě zajímala geneze tohodle nerovného svazku. Protože je nevýslovně smutné sledovat autora Spalovače mrtvol, jak píše o „bandě narkomanů, kteří holdují drogám v zapadlých doupatech“.
Ty dvě hvězdičky dávám z úcty k autorovi, kdybych měl hodnotit příběh, byl by to čistý „odpad“.