marlowe komentáře u knih

Posloucháno jako audiokniha.
Nádherný (ale opravdu NÁDHERNÝ) román - naslouchal jsem mu doslova se zatajeným dechem. Excelentní záležitost! V tom příběhu je skryta netušená „klidná síla“. Hluboké, poetické, živočišně zemité, strhující - a s velkým existenciálním přesahem.
Román získal v roce 1935 výroční cenu nakladatelství Melantrich.
Vřele doporučuji.

30 30.09.2023

Tuhle knížku jsem poprvé četl jako kluk – dodnes si pamatuju, že „dort z pravých vajec“, který v příběhu hraje zásadní roli, jsem si tehdy, coby dítě školou povinné, představoval jako cukrářský výrobek z vařených a oloupaných vajíček.
Greenův válečný román jsem četl pak ještě jednou v dospělosti, to už jsem VĚDĚL, že se do „vaječného“ dortu dávají vajíčka syrová – no a teď jsem si tuhle netradiční špionážní detektivku do třetice poslechl jako tříhodinovou rozhlasovou adaptaci. A zůstávám na pěti hvězdičkách.

35 20.09.2023

Třem posledním románům s Renée Ballardovou jsem dal možná trochu svatokrádežně (a z hlediska ostatních spokojených čtenářů i nespravedlivě) čtyři hvězdy – ale stojím si za nimi. Přitom to jsou skvělé detektivky, promyšlené do každého detailu, logické, majíc drajv – jenže mně přece jenom přišly takové nějaké uhlazené, polopatické, příliš přímočaré a až příliš vysvětlující. A někdy i nadbíhající čtenáři. Je to nejspíš můj hodně subjektivní dojem, ale když konkrétně tyhle poslední connellyovky porovnám kupříkladu s (podle mne přece jenom šťavnatějšími, plastičtějšími a nejednoznačnějšími) detektivkami Stuarta MacBridea nebo Deona Meyera, nemohu jinak, než tu jednu hvězdu odpárat.

24 20.09.2023

Řekl bych neprávem opomíjený román. Mě to bavilo hodně. Jasně, místy se děj táhl až příliš pozvolna (však byl také napsán v devatenáctém století, které knižním "špalkům" přálo) a několik odboček (dvě?, tři?) bylo možná i nadbytečných, ale jako celek vskutku obdivuhodné. Realistický pohled na tehdejší společnost, podprahový humor, třírozměrné postavy, plasticky a do nejmenšího detailu vykreslené mezilidské vztahy... Nic nebylo pojímáno černobíle, každý názor byl důsledně nahlížen z hledisek všech zúčastněných postav, každé téma desetkrát podrobeno pitvě...

O některých knížkách víme už po dočtení poslední stránky, že zítra nebudeme vědět, o čem že jsme to včera četli - ale tohle mi z hlavy jen tak nevysublimuje. Monumentální, lidský, tvrdý, a přitom tak zranitelný Stach Vokulský, pan Ignác Řecký se svojí slabostí pro Napoleona, neuchopitelná slečna Isabela - jo, bylo to hodně dobré!

Komentáře všech tří děvčat (Meduprodavačka, Atuin a Alix) pod prvním dílem jsou natolik všeříkající, že považuji za zbytečné už cokoli dalšího dodávat.

Doporučuji.

24 20.09.2023

Darja se běžela schovat za příslušníky policie. Ti byli ale tak hubeňoučcí, že za nimi stejně vyčnívala. Zrzek ke mně přistoupil, obřadně mi podal obálku a pak zakvílel: "Zbavte nás jich! Jsou to šílenci! Smilujte se nad námi a prozraďte nám, kdo je vrah!"
Brunet ho šťouchl do zad. Domnívala jsem se, že proto, aby se choval důstojně, jak se na policejní orgán sluší a patří. Zrzek se bouchl pěstí do čela. "Máš pravdu, málem jsem zapomněl. Každý vám přidáme ještě dva tisíce, a když budete chtít, tak vám budeme celý rok mýt vaše auto. A šéfovi řekneme, že jste to vyřešila vy. A budeme na vás pět ódy."
(Tolik ukázka.)

Howgh! (To dodávám já.)

22 26.08.2023

Autorka se evidentně zhlédla v tajemných příbězích viktoriánského období. Nechala se inspirovat archaickým stylem vyprávění i dobovým způsobem vedení příběhu a názvem svého románu se zjevně dokonce pokusila prvoplánově propojit s jedním z čelných představitelů tohoto období, konkrétně tedy s Wilkie Collinsem a jeho románem Žena v bílém. Ale výsledek je prachmizerný, pokusy o navození tajemna a strachu jsou bezzubé (někdy až úsměvné, vezmeme-li v úvahu, že Hillová knihu napsala v roce 1983) a celé to působí jako desetistránková povídka bez nápadu, postavená na stokrát sežvýkaných a už dávno sešlapaných motivech, nafouklá do rozměrů románu.
(A přitom autorčina detektivka Dobrý motiv pro vraždu je naprosto skvělá - tu rozhodně doporučuji!)

Ani bych se nesnažil knížku dočíst, kdybych nechtěl konfrontovat názor některých filmových diváků na CSFD, kteří tam tvrdí, že český film Travis z roku 1996 je nepřiznaná vykrádačka právě tohoto románu Susan Hillové. Tak se jdeme na filmeček podívat a uvidíme...

28 19.08.2023

(SPOILER) (POZOR, hodně velký SPOILER!) Trestuhodně profláknuté klišé hluboce zažrané pod kůži mnohých autorů (jak vidět, i těch nejlepších): Závěr románu se kvapem blíží, vrah už má hlavního hrdinu na mušce, zbývá jen zmáčknout spoušť, ale pak si ti dva začnou přátelsky povídat, padouch poslušně odpovídá na hrdinovy otázky a vysvětluje své motivy, minuty běží a opozdivší se záchrana zvenčí tak má možnost včas dorazit na místo probíhající debaty a našeho hrdinu zachránit. Zaplaťpámbu, o čem by potom byly další díly, že? Z těhle konců mně vždycky naskáče kopřivka po celém těle a já automaticky strhávám jednu hvězdu. Ale jinak pořád dobrý a jdu do dalšího dílu.

27 13.08.2023

(SPOILER) Julian Barnes opět nezklamal.
Tohle je knížka nejenom o životě Dmitrije Šostakoviče, ale i o strachu, o přežívání v brutálním totalitním režimu, o nestatečnosti a také o marné snaze vzepřít se. Depresivní sonda do života umělce, kterému nedovolili tvořit svobodně.

"Vždycky si pro vás přišli uprostřed noci. Nechtěl, aby ho vytáhli z bytu jen tak v pyžamu nebo aby se musel oblékat před nějakým opovržlivě lhostejným chlapem z NKVD, a tak chodil spát úplně oblečený, natažený na přikrývce se sbaleným kufříkem na podlaze hned vedle postele. Skoro nezamhouřil oka. Jen ležel a představoval si to nejhorší, co si člověk dokáže představit. Jeho neklid pak připravil o spánek i Nitu. Oba dělali, že spí, že neslyší hrůzu toho druhého, že necítí její pach. Jednou z nočních můr, která ho neustále probouzela, byla obava, že se NKVD zmocní Galiji a odlifruje ji, pokud bude mít to štěstí, do zvláštního sirotčince pro děti nepřátel státu, kde jí přidělí nové jméno a vytvoří novou osobnost, kde ji promění v příkladnou sovětskou občanku, v malou slunečnici nastavující tvář velkému slunci, které si říkalo Stalin..."

"Strach. Co ti, kdo ho vyvolávají, vlastně vědí? Vědí, že funguje, dokonce i jak funguje, ale netuší, jaké to je. Jak se říká: "O ovčím strachu vlk mluvit nedokáže". V Sankt Leninsburgu kdysi čekal na rozkazy z Velkého domu a Oistrach ve stejnou dobu očekával zatčení v Moskvě. Houslista mu vylíčil, jak noc co noc přicházeli pro někoho z jeho obytného bloku. Nikdy nešlo o masové zatýkání, jen jedna oběť a další noc jiná. Systém, který vrší strach před těmi, kteří zůstávají a alespoň na čas přežívají. Nakonec odvlekli všechny až na ty, kteří bydleli s ním, a na nájemníky z bytu odnaproti. Další noc znovu dorazila policejní dodávka. Slyšeli, jak dole bouchly dveře, jak se chodbou blíží kroky jak vcházejí do protějšího bytu. Od toho okamžiku, pravil Oistrach, už se bojí pořád. A ví, že už se bude bát do konce života..."

Vřele doporučuji.
(Jen musím důrazně protestovat proti hrubě zavádějícímu slovu "fiktivní" v anotaci - takhle to vypadá, že si Šostakovičův životopis, jakož i praktiky stalinského Ruska, autor vycucal z palce u nohy.)

39 31.07.2023

Rok vydání 1962, což mluví za všechno. Když tuhle knížku čtete, je to, jako byste sledovali starý, černobílý film pro pamětníky. Na jedné straně příkladně svědomití členové SNB a poctiví družstevníci, na straně druhé ti méně uvědomělí, u kterých socialistická převýchova zatím nepřinesla kýžené ovoce.
Román je sice (zvláště v dialozích) neúnosně mnohomluvný a přelidněný navzájem zaměnitelnými vesnickými figurkami, leč hlavní hrdina je v podstatě sympatický chlapík, tak se to nakonec četlo docela dobře.
Vlastní příběh je slaboučký jako dětský čajík, celých 180 stránek se bez jakýchkoli vzruchů vyšetřuje ztráta několika pytlů obilí, ale ty reálie socialistického venkova šedesátých let jsou bonusem, který nás dříve narozené nemůže nepotěšit. A co víc: stylisticky - v porovnání s mnohými současnými českými detektivkami - relativně dobře odvedená práce.
Jednu hvězdičku přihazuji za anotaci, konkrétně za tu kouzelnou pasáž "...zneškodnění tlupy škůdců národního hospodářství..."

26 23.07.2023

Poprvé jsem Čapkovy povídky četl už jako kluk - a potom ještě mnohokrát. Ono totiž číst Čapka je taková radost, že se k jeho knížkám můžete vracet pořád dokola a pořád se nedokážete té nádhery nabažit. Člověk tyhle drobné příběhy zná skoro notoricky - a přesto si je znovu a znovu slůvko od slůvka vychutnává...
Jo, přesně v tomhle já osobně spatřuju základních poslání literatury: v tom dokázat čtenářům přinášet "estetickou libost".
Povídky jsem si tentokrát dávkoval pěkně po kapkách, šetřil jsem si je a denně si dopřával jen jednu jedinou, aby mi zákuseček déle vydržel...

39 13.07.2023

Definitivní (a smutné) loučení s Otíkem Finkojc. Chci-li zachovat objektivitu, knížku hodnotit nemůžu, protože autorova labutí píseň nedopadla (z obecně známých důvodů) dobře, ostatně ty důvody tady zmiňují mnozí. Už se těším, že začnu číst znovu od začátku, první díl série jsem přečetl skoro přesně před deseti lety a těch dvaadvacet dílů byla fakt parádní jízda! Pan Velinský udělal tímhle svým majstrštykem hodně hluboký zářez do pažby české detektivní literatury. Velký respekt a klobouk dolů.

Tak to bylo hodně příjemné. Už konečně začínám Terrymu přicházet na chuť.
Posloucháno jako audiokniha.

28 23.06.2023

Skvělé.
Chtěl jsem ke knížce připodotknout pár moudrostí, ale když jsem si přečetl stávající komentáře (petrarka72, Toffee, HoneyBunny atd.), zjistil jsem, že by to bylo zbytečné nošení dříví do lesa.
Ten příběh mě šokoval především neuvěřitelnou rozporuplností osobnosti Francise Scotta Fitzgeralda - budu si od něho muset taky konečně něco přečíst, protože jsem ho už od školních let vědomě ignoroval.
A ještě něco. Toffee v závěru svého komentáře pokládá zajímavou otázku: "Jen si teď říkám, co byl vlastně zač, ten Hemingway...?" Mám-li být upřímný, mně osobně byl tenhle chlapík odjakživa podezřelý, už jen tou svojí zbytnělou maskulinitou (dominantní zájmy o rybaření, box, koridu) tak teď jsem si svůj odtažitý postoj k němu jen utvrdil.
Každopádně knížku doporučuji.

33 23.06.2023

(SPOILER) (SPOILERY) "Načpak takový velký výbuch," ptá se v Čapkově Krakatitu dědeček-Bůh inženýra Prokopa. A doporučuje mu, aby místo destrukčních výbušnin vymýšlel raději něco, co by spíš "svítilo a hřálo". Možná jsem staromódní dědek, ale myslím si, že i knížky by měly (přes zobrazované zlo) alespoň TROCHU svítit a hřát. Dávat nějakou naději. A když ne přímo ukazovat, tak přinejmenším naznačit, že tam někde vpředu je mizerný světýlko na konci tunelu.
Román Les v domě na jakoukoli naději a víru zcela rezignoval. Nic takového jako úsměv, laskavé slovo nebo pohlazení tam nenajdete, nepomohla by vám ani lucerna. Při čtení narazíte jen na krystalickou depresi a bezútěšnost a stokrát budete v průběhu četby potlačovat chuť vyhodit knížku oknem.
Všechny vztahy mezi jednajícími postavami jsou patologicky pokřivené, poznamenané zlobou, lží a záští.
V románu narážíte jen na citově vyprahlé jedince bez lásky k bližnímu a bez zrnka empatie. Všechno tu jde od desíti k pěti, od pěti k nule a od nuly dolů k červeným číslům.
Selhávají zde úplně všichni: prarodiče, rodiče, kamarádi, učitelé, sociální pracovníci, policie. Upřímně, než žít v takovémhle světě, to si radši nasbírat košík muchomůrky zelené.
Navíc - a v tom spatřuji nejzásadnější vadu románu (!!!) - přichází knížka se zcela zrůdným poselstvím: Bylo-li vám někdy ublíženo, jste navždy ztraceni, propadli jste peklu a vaším osudem je šířit zlo dál a dál - a to je moc špatná zpráva pro všechny oběti násilí. Protože autorka svým příběhem říká: miláčkové, neexistuje naděje, že by se někdy našel někdo, kdo by vám podal pomocnou ruku. Na něco takového zapomeňte. Prostě jste si vytáhli kratší slámku a tak je vaším osudem prožité zlo pouštět dál po větru. Čekají vás jen komplikované vztahy s rodiči, inklinace k alkoholu a promiskuitě, jistota, že už nikdy nebudete mít nikoho rádi, že budete jen lhát, jako když tiskne, že bez mrknutí oka pošlete nevinného kluka do pasťáku... Žádné prozření, žádná katarze, jen úděl předávat veslo zla dalšímu pokolení.
Nicméně...
...nicméně přesto přese všechno vypráví paní Mornštajnová opravdu silný příběh s velmi uvěřitelným a psychologicky věrohodným závěrem (kteréžto tvrzení nijak neumenšuje moje výše zmíněné výtky) a z mého pohledu je to autorčina nejlepší knížka. Ten konec má vážně sílu antického dramatu, za něj přihazuju jednu hvězdičku navíc, a je jen převeliká škoda, že to čtení je POUZE o depresi a nikoli i o naději.
Co říct na závěr? Myslím si, že dobrý román by měl mít vždycky nějaký čtvrtý rozměr, nějakou nadstavbu, která by jej kvalitativně odlišovala od novinové zprávy. "Vyhořela ubytovna, všichni zemřeli a žhář nebyl nikdy dopaden." To je zpráva z novin. Román podle mého skromného názoru by měl přinášet něco víc, než jen "informaci o zločinu a obětech". Kromě sdělení, že kolem nás existuje zlo, by měl nabízet i onu výše zmíněnou katarzi.

57 18.05.2023

S čím jsem byl nespokojen?

1) Nepřehledné a matoucí.
2) Při "dělání humoru" je až příliš často tlačeno na pilu.
3) I humoristický román musí mít logickou, uvěřitelnou kostru.
4) Zařadit do románu nadlimitní počet osob si mohou dovolit jenom ti autoři, kteří zvládnou od sebe jednotlivé postavy odlišit natolik (popisem, charakteristikou jejich činnosti, mluvou ap.), že se v nich čtenář dokáže bez problémů orientovat. Mně se jednotlivé postavy, díky jejich plochosti, nejenom pletly (zvláště když se z dialogů stávaly "mnohology", kde se do hovoru chaoticky zapojovalo více lidí), ale u řady figur jsem vlastně ani nepochopil důvod jejich literární existence.
5) Nadbytečnou ("nevyžádanou") obhroublost v dialozích i popisech jsem vnímal jako škrábance na vinylové desce.

27 26.04.2023

Shigor Birdman napsal před dvanácti lety výborné postapíčko Kronika konce světa - dal jsem mu tehdy plný počet bodů a pořád čekal, jestli se neobjeví pokračování. Druhého dílu jsem se nedočkal, zato zpod kamene vykoukla Béčková legenda. No, a to jsem teda zíral! Nenapsal-li ji totiž Birdmanův dvojník, jedná se asi o největší autorský (kvalitativní) sešup, jaký jsem kdy zažil. Béčkovou literaturu si občas rád přečtu, problém mám ovšem s tou déčkovou.

Jak píše Corso kdesi pode mnou, je to příjemně starosvětské. Přesně! Obklopeni současnou bouřlivou dobou a divokými, krvavými thrillery, ocitnete se po otevření Langerovy knížky na ostrůvku klidu a pohody a bude vám dobře na duši.
Nikdy jsem svým klukovským hromaděním známek v nejobyčejnějších albech formátu A5 nepřekročil hranice "chlapecké sbírky", jak filatelistické dětské krůčky definuje pan Langer, ale pořád ve mně někde uvnitř zůstává digitální stopa téhle zoubkované sběratelské vášně, která ve mně sice s přibývajícími roky zemřela na úbytě, ale vždycky si o ní rád přečtu.
Moc milé.

33 19.04.2023

Vždycky mě udiví, jak málo se čtou Simenonovy nemaigretovky. Například tuhle knížku hodnotilo k dnešnímu dni pouhých 12 čtenářů. A přitom si myslím, že právě v psychologických novelách, ve kterých nevystupuje starý bručoun Julek Maigret, lze najít absolutní vrcholy autorovy tvorby.
Knížku jsem si přečetl znovu po delší době a nezbývá mi, než souhlasit se svým deset let starým komentářem (viz níže). Cizinci mě ani tentokrát příliš neoslovili, ostatně se jedná o novelu ze Simenonova ranějšího období, ale zato Evertonský hodinář je z mého pohledu naprosto geniální. Mistrovská próza vybroušená jako diamant! Sevřený, hutný, úsporný styl, žádné vnější efekty, žádná snaha o atraktivitu, jen náznaky, letmá načrtnutí a všechno ostatní je jen na tobě, milý čtenáři. Celá ta obludnost a tragičnost osudu nevýrazného, nenápadného človíčka, kterého si v běžném životě ani nevšimnete, se skládá až ve čtenářově hlavě, porovnávána s našimi vlastními zkušenostmi a se znovu a znovu se opakujícími úvahami, jak bychom se asi zachovali my v podobném případě, protože děti jsou, jak jinak, součástí našeho života.
Ostatně o vztahu rodičů a dospívajících dětí vyprávějí obě novely. A také o bodech zlomu, za kterými už nikdy nebude nic takové, jako bývávalo

"...nezlobím se na tebe... Budu vždycky s tebou, ať se stane cokoliv..."

Vřele doporučuji - zvláště Evertonského hodináře.

30 14.04.2023

Komorní a zároveň košaté a mnohovrstevné.
Každopádně ve vás po dočtení zůstane víc otázek, než odpovědí.
Inspirován (a okouzlen) autorovým Samurajem jsem se k Endóovu Mlčení po letech znovu vrátil. A navýšil původní čtyři hvězdičky na plný počet. S přibývajícími léty člověk nejspíš dokáže tohle téma více ocenit. A možná mu i lépe porozumět
Teď váhám, jestli si pustit i film...

34 29.03.2023

Zatímco Jasno Lepo Podstín Zhyna bylo geniální a Vyšlapaná čára zajímavá, tady se mi stýskalo po příběhu, který jsem v knize prostě nenašel.
Pro milovníky dialogů (ke kterým se hrdě hlásím) znamená Sedm věží dvousetstránkový půst, zato milovníci popisů a drobnokresby si určitě smlsnou.
V detailu excelentní, v celku rozpačité.
Ve skutečnosti se jedná o množinu tisíce a jednoho střípku, která je ve své podstatě zevrubnou zprávou o postupujícím úpadku a rozkladu
Do sebe zahleděná próza směřující odnikud nikam.

27 29.03.2023