LuccBizon komentáře u knih

Mohlo by se zdát, že Slepota je postkatastrofický román. Má všechny jeho atributy, dokonce i jakýs takýs sci-fi prvek. Je v ní krutost lidí a proměna jejich chování pod vlivem vnějších okolností. Je v ní i to, že mnozí zůstanou navzdory okolnostem stejní nebo se naopak jejich charaktery vybrousí do nečekaně kladných. Ale mnohem víc než to je Slepota podobenstvím, až mýtem. O něco modernějším Pánem much.

Po stylistické stránce je Saramangův text poměrně experimentální. Místo teček často čárky, dlouhé pasáže textu plynoucí bez nějaké kotvy pro čtenáře kotvení uvyklé. Bál jsem se, že mi to bude vadit, ale nakonec to bylo spíš naopak. Text získal na naléhavosti a plynulosti. A odlidštění, o což autorovi skoro jistě šlo. Je silný a místy krutý, ale logický. Ale nepřišel mi děsivý nebo záměrně si v krutostech libující. Vlastně byl, vzhledem k okolnostem, poměrně krotký. A protože jde více o memento a podobenství, nemusí se držet logiky tak pevně, jak by možná čtenář čekal. Neřekl bych, že by autor nepředvídal vývoj situace správně. Naopak, zdál se mi velmi přesvědčivý i v momentech, které se mi zprvu zdály jako nesmysl. Ale jinde si stojím za svým, že Saramango nechal logiku odpočívat a obrátil se na její praneteř náhodu nebo na její nechtěnou sousedku autorskou zvůli. Nevyčítám mu to však. Napsal silný nadčasový (a do jisté míry bezčasý) příběh a já mu tleskám.

6 28.03.2024

Neobyčejně obyčejné, obyčejně neobyčejné. Dosti dojemné, obzvláště jak dojde na přírodu, ale i lidi. Hrabal nenuceně píše o bláznech i postižených, o umanutých i volnomyšlenkářích. A píše krásně. Ale na Obsluhoval jsem anglického krále to nemá.

2 21.03.2024

Slyšeno jako audiokniha při bezmyšlenkovité manuální práci, kterou to činilo velmi zvláštní. Ta práce byla pro mne vlastně takový toporný, leč vítaný a vlastně nezbytný doplněk knihy. Jakoby do sebe slovo a konání prorostly.

Jak píše jaryn, je to vlastně šestákový román. Až na nádherný jazyk, kdy jsou slova souvětí na sebe navlékána s dokonalou uhlazeností až noblesou. Až na komplikovaný a v mnohém i po dočtení nejasný a zšeřelý příběh (Co 3 židovští výrostci honící se po domě a špehující a svádějící Athanasia? Co tajná seskupení velmi volných postav, stíny ve stínech? Co podzemí?). Až na pensum vědomostí, které musí autor i čtenář znát alespoň náznakem, aby mu příběh nevyklouzl z meziuší. Až na dokonalý balanc mezi realitou, vizí a tajemnem. Věřím, že se najde ještě více "až na". Velmi, velmi dobrá literatura, která ale nesedne každému. Pokud chcete zkusit současnější a civilnější na podobné téma, slupněte Urbanova Lorda Morda.

2 20.02.2024

Zvláštní kniha. V prvním víceméně dobrodružném plánu až jakoby psaná pro děti, ale podobně jako Hobbit, Malý princ, Alenka či jiné jde až kamsi mimo rámec dětské literatury a v případě Starce a moře se mi zdá že mimo rámec běžné literatury vůbec. Je to jakási snová freska, téměř bezdějová, s několika vzpomínkami. Odtažitost umocňuje zastarání. Něco takového se dnes neděje už snad ani na Kubě. Maňana a jakási nevyhnutelnost bytí a řádu věcí v dnešní uspěchané době? Pochybuji že v takové míře a v takové svobodě. Pomalé tempo a minimum akce mi ještě podpořilo namluvení, neboť jsem poslouchal. Jakoby existovalo jen slunce a moře a dálka. Lidství je jaksi odložené, zploštělé na naprosté minimum. A zbývá co? Zápas, o kterém je dopředu jasné, že je prohraný? Nebo zbývá naděje? A stojí o ní hrdina? A stojíme o ní my? Určitě je to alegorie, ale nejsem si jist čeho. Bílá velryba je čtivější a obohatila mne mnoha informacemi, silou vize a krásným jazykem. Stařec a moře mi přišel beznadějný a nedějový a obohatil mne jen zvláštním pocitem skutečného neskutečna a defétismu.

5 20.02.2024

Předpokládám, že impulsem pro napsání bylo setkání s emigrantkou a jedná se tak možná do jisté míry o knihu vzpomínek, kterým dal autor jen "fantasy" rámec. Zlodějka knih se vymyká běžným válečným knihám i knihám o holokaustu v tom, že píše ponejvíce o Němcích, dokonce o dětech. Ukazuje život ve válkou postupně víc a více zasaženém městečku u Mnichova a její dopad na běžné lidi. Ukazuje jejich hrdinství i devótnost, odhaluje jejich sobecké i altruistické stránky. Je psána přiměřeně básnicky, jak se na knihu o moci slov patří, ale nebojte, text se čte sám. Skoro až moc. Členění do krátkých kapitol s velmi zručně napsanými úvodními "ochutnávkami, co bude dál", dává textu šmrnc. Autor to se slovy umí a nechybí mu ani fantasie (knihy, které Zlodějce v příběhu projdou rukama jsou imho zcela vymyšlené, taktéž fantasie ukrytého žida jsou artové až uhozené). Dojemnost v příběhu nechybí, ale zase to není nějaký účelový slzopudný výplach. Prostě opravdu skvělá kniha.
Proč tedy nehodnotím plným počtem? Těžko popsat, ale možná postačí fakt, že jsem ji četl snad půl roku. Na dlouhé týdny jsem od ní odbíhal. Ne proto, že by se četla těžce nebo že bych se bál, co za hrůzy bude na dalších stranách. Naopak. Ale prostě se mi do ní nechtělo. Když už jsem se ale začetl, bylo těžké se odtrhnout. Něco podobného jsem pociťoval už u Zusakovy prvotiny Posel. Nevím, co o tom mám soudit, ale plné hodnocení Zlodějka knih prostě nedostane, i když si jej objektivně asi zaslouží.

11 13.12.2023

Jsa ze Židlochovic a z dětských střevíců již odrostlý, odhodlal jsem se otevřít knihu od nás a o nás. Tedy o nás... o těch, co mne o 2 generace předešli, zase taková paprika nejsem. Byl jsem skeptický, to nepopírám. Čekal jsem lokální rádobykvalitu, ale nakonec jsem příjemně překvapen nadstandardním vzpomínkovým textem. Ivan Remunda píše o věcech obyčejných, humorných, ale i vážných až tragických, jak je život do jeho dětství na konci 2. sv. války přinášel. Popisuje divadelničení v rodině, dětské strachy i bezcílné bloumání, rodinné hašteření, skutky hloupé až sobecké odvahy (chleba, uhlí) jako i skutky odvahy opravdové.
Zajímavé je také dobové zasazení vyjití knihy - ranná devadesátá léta. To s sebou nese sponzory, poděkování až podkuřování. V této knize je dokonce poslední kapitola věnována životu a dílu dalo by se říci mecenáši knihy, původnímu majiteli židlochovické chemičky Avion. Její výrobky pamatuji i já. I její konec. Snad proto je kniha viděna optikou roku 2023 úsměvná spíše v hořkých tónech a v těch dalších nepokrytě smutná. Za přečtení ale, obzvláště pro místní, rozhodně stojí.

1 13.12.2023

Audiokniha fajn, ale Backmanova limonáda už mi trochu lepí hubu. Naprosto nepravděpodobný příběh v němž se všichni chovají tak krásně sluníčkově, až z toho přechází zrak. Dokonce i ta pizda za přepážkou banky nakonec roztaje. Také ta autorova fejsbůková moudra mi někdy lezou na nervy. Myslím, že si dám antibackmanovskou dietu, protože píše pořád víceméně na jedno kopyto a z realismu se přesouvá snad někam do fantasy nebo spíš do romantické literatury, což je vlastně pro ženy to, co je porno pro chlapy. Čili nic pro mě a vlastně ani pro slušné ženy. Chápu a respektuji, v čem je autor silný a proč se to mnoha lidem líbí, ale já už mám po pěti knihách dost.

4 06.12.2023

Posloucháno jako audiokniha v podstatě omylem. Myslel jsem, že půjde o jednu z autorových fantasy a ne historickou detektivku, navíc Xtý díl většího cyklu. Proti audioknize nemohu říct nic negativního. Načtení je skvělé, změny hlasů téměř dokonalé a hodně usnadňující orientaci v panteonu postav. Snad jen kdyby byl podkres tajemnou nebo akční melodií v některých scénách, ale to už bych byl prostě moc zmlsaný.
Samotný text v něčem exceluje a v jiném zase zklame. Autor rozhodně miluje historii, hodně o ní ví a zbytek dokáže dostudovat dle námětu té které knihy. Okolí Trutnova je pro mne španělská vesnice, ale i po letmé kontrole mapy dávalo cestování postav smysl, Rýbrcoulův stolec už je asi invence autora, ale Hadí les bych mu uznal. Zeměpis a biologii bych tedy oznámkoval také vysoko. Chování a motivace postav už fungují méně, ale stále naprosto v pohodě. Román pro mne sráží dolů 2 věci. Jednak až příliš vyzrazující shrnutí děje na začátku každé kapitoly (ale je možné, že je to jen v audioknize, nevím). To se dá udělat velmi elegantně tak, aby víc navnadilo než vyzradilo, jak to je např. v Zlodějce knih, ale v této publikaci to prostě bylo občas na pozvednutí obočí, občas dokonce na hlavu v dlaních. Co mne ale zarazilo, byl děj resp. nutnost jeho neustálého přežvýkávání v dialozích postav. Ty samy o sobě nejsou nijak otřesné, ale ty pitomé otázky, dovětky, prohlášené a opakování toho, co postavy i divák mají dávno vědět nebo aspoň tušit, to mi prostě u detektivky vadí.
Audioknihu jsem si chvílemi užil, ale jindy jsem docela trpěl a ani konec mi nepřišel kdovíjak skvělý, vzhledem k postavám. Vůči těm potrestaným až odbitý. Zamrzelo také pár lehkých nelogičností (např. Nemohl Michael u hradu jen počkat a posbírat ležící kořist, až by ostatní odspěchali dovnitř? Je to k debatě, zda by to byla lepší strategie, ale...) a hlavně ty dialogy a vedení čtenáře za ručičku. Jsem spokojen tak, jak vidíte na hodnocení.

2 04.12.2023

Špinavá jízda v ulicích Manily jako stvořená pro filmové zpracování Joelem a Ethanem, Quentinem nebo třeba Dannym. Naneštěstí se jí dostalo péče jiné a výsledkem je film, který je se odehrává jinde s jinými postavami a je asi i o něčem jiném. https://www.csfd.cz/film/135191-tesserakt/prehled/
Zpět ke knize. Ta je naštěstí skvělá. Pracuje s populární a účinnou metodou črtání několika linií, které nakonec propojí. Nebo v tomto případě spíše tak nějak náhodně zapletou či zašmodrchají. Kniha nepostrádá vhled do postav, jejích situací, ale vše nanáší nenásilně, mimochodem. Podíváme se tedy také z Manily do rybářské vesnice na břehu moře a rozebereme si jedno mladistvé vzplanutí a jeho vyústění. Jen tak bokem, aniž by to vlastně mělo na samotný patřičně krvavý konec vliv. Což mi přijde jako škoda. Teď budu trochu vyzrazovat, tak dál čtěte opatrně. Kdyby třeba chlapcovo znetvoření mělo vliv na to, že ho uprchlík nezastřelí, asi bych celou tu historii přijal lépe. Konec spoileru.
Ale napsané je to skvěle. Úsporně, přitom hluboce. Tak, jak to může v životě být. Se vší krásou, vznešeností i špínou a malostí. S osudovostí. Se strachem. Opravdovým, živočišným, neovladatelným strachem. Jen ten teserakt jsem v tom nějak nenašel nebo nepochopil. Stejně se to mohlo jmenovat třeba uzel. Ale možná jsem jenom tupoun.

26.10.2023

I dospělí mají své pohádky. Jedni porno, druzí červenou knihovnu a jiní zase Backmana. Vlastně ani nevím, proč jsem si od něj pustil další audioknihu. Už čtvrtou. Asi proto, že jsem si je nakradl a nějak se mi nechce je vymazat bez toho, abych je aspoň zkusil. K manuální bezmyšlenkové práci se hodí. Obzvláště když tak nějak atavisticky nesnášíte stokholmáky a blbce, i když na vědomé úrovni víte, že do těchto množin alespoň zčásti a alespoň někdy také patříte.
Fredrik má ten spletenec všeho možného promyšlený, to zase ano. I na pistoli nakonec dojde. Ale je to zároveň natolik nepravděpodobné a přeslazené, že se pepsi jen tiše krčí v koutě. I ta pizda za přepážkou banky je nakonec vlastně jen holka, které stačí projevit lásku a pizdou být přestane. Úzkosti a jejich lidé je taková rukověť pozitivní psychologie. Takže buď čtěte nebo si zobněte valium. Vyjde to zhruba na podobné peníze a kniha má asi méně vedlejších účinků.

Otakar Brousek ml. knihu hlasem a dramatizací pozvedl na úplně jiný level. Proto jsou také ty hvězdičky 3.

5 26.10.2023

Metawestern? Parodie? Pocta?
Historie? Polopravda? Fikce?

Postřeh Pavlaj o Osmi hrozných je přesný. Víceméně uzavřené místo Twenty Mile na horské železnici ke stříbrnému dolu někde ve Wyomingu, konec 19. století, omezený počet postav, ke kterým v průběhu děje pár přibude a máte tavící kotlík, z kterého bude podobně jako struska pár duší odstraněno na haldu hlušiny.
Od Trevaniana jsem nic nečetl a s četbou trochu váhal, neboť přebal knihy působí děsně brakově a já se bál, že to bude škvár. A on to škvár je, ale rozhodně ne stylem psaní. Naopak, občas se objeví latina či něco vysoce vytříbeného, sloh je jak ze škatulky a dialogy jsou jak valoun čistého stříbra. Trevanian střihá postavy jako z partesu a tvoří z nich panteon westernového kánonu. Takový Ringo Kid je, obzvláště ze začátku, úžasně napsán a je radost číst, jak se mu daří pronikat do přediva vztahů v Twenty Mile. A děj, zpočátku ševelící jako potůček na pěnovcovém prameništi, nabere v druhé půli dynamiku a nevyhnutelnost kolejemi vymezené dráhy utrženého vagonu.
Potud očekávatelné naplnění čtenářských tužeb. Jenže hned na začátku knihy se objeví, aby byl později zapomenut a až koncem knihy a v epilogu obzvláště připomenut ještě jeden silný prvek knihy: (pseudo)faktografie. Autor jakoby rámuje western jako žánr, dává mu významné místo v ikonografii "amerického snu" a dělá z něj jakýsi přísně historicky doložený mýtus. Jako něco, co jistojistě bylo a je dokázáno mravenčí faktografickou prací, ale co je tak trochu mimo tento svět. Mytologie. Při čtení epilogu mne autor povodil jak chtěl, jak potřeboval, i slzu ze mne vymáčkl. A donutil mne googlit. S jakým výsledkem nechci prozradit. Ošidil bych vás o vlastní nadšení z pokusu porozumět, objevit, zažít.
Výborná kniha, kterou ocení staromilci i frikulíni (jen se nesmí bát nějakého toho psychického i tělesného násilí na postavách) a rozhodně by si ji neměli nechat ujít fanoušci Tarantina či bratří Coenů.

Úryvek ze strany 131 pro ty, kdo stále váhají, zda je to kvalitní literatura:
Ale sentiment je vedle lásky totéž co etika vedle morálky, nebo legálnost vedle spravedlnosti, nebo spravedlnost vedle soucitu - všechno jsou to degradované formy ušlechtilejšího ideálu.

1 13.07.2023

Zručně napsaný atmosférický detektivní historický thriller s přesahem. Na pozadí příběhu šlechtice ztrácejícího a opět nabývajícího vliv, který nechtěl, vypráví autor o změnách v Praze a české společnosti na přelomu století, o odpovědnosti za své činy a o sice pozdní, ale přece jen dokonané proměně floutka na poživačného, ale odpovědného člověka. Miloš Urban zručně fabuluje na reálných základech. Hraběcí rod Arco (mimochodem k hradu v městě severně od Lago di Garda, odkud rodina pochází, vede příjemná a jednoduchá via ferrata, kterou jsem 2x lezl), asanace Prahy, Mrštíkova Bestia triumphans, Hoffmannův heroický prášek od Bayera, Stránov (byť rodině Arco asi nikdy nepatřil), sokolské sbírky a cvičení, národnostní třenice a spoustu jiných faktů nebo skorofaktů vytváří uvěřitelné pozadí poměrně prázdného příběhu o dvou hrabatech, jejich rodině a suitě, která je obklopuje. To je asi hlavní slabina příběhu. Je to jen jakási freska, která nemá silné poselství. Snad jím má být neuhýbání před zvůlí vrchnosti a totalitními praktikami státu? Nebo nalezení smyslu života? Nevím, ale autor to nejspíše neví také nebo dokonce záměrně příběh tímto směrem nevede. Smířil jsem se tím, ale jistá pachuť mi na patře zůstává.
Silnou postavou je na rozdíl od mnoha jiných faktů vymyšlené židovské strašidlo Kleinfleisch, jakási antiteze Péráka nebo Široka. Na něm by se dalo stavět. Úplně si umím představit nějaký komiks o tomto masovém vrahovi v uličkách staré Prahy. Brrr.

Audiokniha byla načtená přímo autorem. Jeho hlas je posazen poměrně vysoko a ze začátku mi přišel docela amatérský. To jsem nevěděl, že čte přímo Miloš Urban. Po pár kapitolách jsem si ale na hlas zvykl a ocenil jeho přednosti. Ví, co čte, proto umí hlas modulovat, např. napodobit německý přízvuk Manyho. Občas ho změní o něco později nebo jinak, ale měl jsem nakonec ze čtení dobrý pocit. Audiokniha využívá i zvukových efektů (echo) a vložených zvuků a melodii výborně dokreslujících atmosféru.

Sečteno a podtrženo je Lord Mord velmi dobrý a čtivý román, který je požitek konzumovat v písemné či audio podobě. Jen nesmíte čekat hluboký psychologický rozbor postav a naprostou uvěřitelnost jejich chování. Spíše jsou smýkáni událostmi, dějinami a svými často nízkými pudy a jsou autorem sledovány s až bulvárním zaujetím, ne s dokumentaristickou přesností.

9 21.06.2023

Hned po otevření knihy na mne vykouknul rodokmen Abernethiů, což mne dost vyděsilo. Případy Hercula Poirota mne občas zavalí i v televizním podání větší než malou dávkou postav, v kterých se nevyznám. Což teprve v knize? Ale netápal jsem dlouho. Už od půlky jsem se musel jen občas podívat kdo je George a kdo Greg :-) Případ se rozvíjel jak poupátko, pěkně a do krásy. Hercule se objevil až asi od půlky a hned bylo odhaleno jedno z jeho tajemství, které jsem v televizním zpracování nikdy neviděl - síť informátorů, kteří mu opatřují ony tolik potřebné kopie dokumentů, opisy oddacích listů, atp. I dál bylo všechno v ažůru, vrahem mohl být kdokoliv, ale já už si vzpomněl, jak to byl v seriálu, takže jsem jen čekal, jak "padne klec na kanára". Narážky byly roztroušeny a tak se dalo poměrně dobře odhadnout co a jak. Jenže usvědčení bylo spíš opět stylem králíka z klobouku :-o a hlavně bylo na pár stránkách. Na závěr jakoby byla až vysmívána motivace vraha. Ale byla to přece ta motivace, která ho dohnala až k chladnokrevné vraždě. To není moc k smíchu a u Agathy se s tím setkávám poprvé. Tedy... konec byl neuspokojivý, ale zbytek novely velice příjemný.

1 13.02.2023

Povídky o HP mi nesedly. Tady se však Agatha ukázala jako skvělá spisovatelka. Novela mne bavila a stránky jen letěly. Vzhledem k poměrně pozdnímu roku vzniku potěší, že Agatha šla s dobou a nad moderními technologiemi se nejen zamýšlí, ale dokonce je také funkčně užije v zápletce. Navíc je dá krásně do kontrastu s pověrami a černou magií.
Na rozdíl od seriálového zpracování se v knize samozřejmě neobjeví slečna Marplová, ale jinak se britští tvůrci v zápletce drželi předlohy, alespoň nakolik si pamatuji. Postavy jsou výborné, vše do sebe poměrně logicky zapadá a zlo, velké autorčino téma, je zde přítomno hned v několika intenzitách a podobách. Jazyk příběhu je pro mne překvapivě dost lidový. Mnohdy postavy použijí až nečekaně hovorový obrat, obzvláště u žen jsem to nečekal. Ale vše bude asi dáno dobou a nemohu říci, že by mne to uráželo. Snad jen v překladu se nemusela objevit *šery* a *majland*, ale... Já vím. Jen a jen můj problém.

1 22.01.2023

Má čtvrtá backmanovka a už se mi ten švédskej grafoman začíná pomalu zajídat. Chrlí jednu knihu za druhou a stále víceméně totéž, jen v jiném balení. Asi je ta jeho perská buchta náročná na prachy nebo co a Fredrik se musí hodně otáčet, aby zarobil. Pořádně uklidit koupelnu prostě nestačí. A my mu na tu jeho limonádu pořád skáčeme. Nebo ne? No asi jo, když se to prodává.
Britt-Marie je Ove v sukních. Asperger nebo co, společensky obratná jako gibbon ve vaně, ale autor ji prostě musí vmanévrovat do situací, ve kterých bude užitečná a svůj promarněný život přece jen jakž takž naplní, čímž způsobí čtenářům hřejivý pocit v podbřišku. První polovinu jsem z ní fakt nemohl. Pizza na ntou. Pak se to trochu spravilo, za což asi může i hlas Valerie Zavadské.
Něco málo o kulisách knihy. Jsou stejně jako hrdinové zaměnitelné s jinými autorovými kousky. Fotbal x hokej, Borg x Medvědín. Medvědín je ale lepší, i díky námětu. Také je novější. Vždycky říkám, že Fredrik psát umí. Naštěstí. Díky tomu se i Britt-Marie a stopa, kterou v Borgu zanechá, dá číst (poslouchat). Díky jemným životním moudrům o jedlé sodě, fotbale a krysách. Ale jsem rád, že v novějších knihách trochu mění schéma. Protože číst znovu o tom samém je zívačka. I od autora, který umí psát.

3 11.01.2023

Angličané si zakládali(-jí) na své civilizovanosti. Pán much tuto ideu v 50. letech rozmetal jako domeček z karet. Autorova vize je zcela uvěřitelná a na tuto chatrnou stavbu vlétla se silou uragánu. Proto je také kniha ve zlatém fondu literatury. Ne pro její způsob napsání, protože v něm jsou mezery, ale právě kvůli té vizi. Můžeme namítat, že je prvoplánovitá až agitační, ale to přece ještě neznamená, že není pravdivá. Nejsem antropolog ani sociolog, ale mám načteného třeba Holdstocka a ten je s Goldingem zcela v souladu. Masky, zdobení a malování, ... a násilí. To vše tam někde je. Ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby takto ztroskotala skupina dospělých obou pohlaví. Asi něco mezi Dickovými Dny fešandy Pat, Ketchumovým Po sezóně a Holdstockovým Ryhopským cyklem.
Někdo moudrý řekl, že civilizaci od barbarství dělí 3 chody. Golding se s tímto tvrzením, kterému bezmezně věřím, vypořádal dostatkem dostupné potravy pro chlapce v podobě ovoce. Naopak na méně dostupné potravě, prasatech, postavil konflikt mezi lovci a zbytkem party. Vznikla vyšší kasta. Proto se rozpad civilizovanosti se konal o něco později než při nedostatku potravy a proběhl jiným způsobem.
Proč se mu nepodařilo zabránit? Třeba proto, že chlapci měli trochu smůly (parašutista). A také proto, že Ralph je příliš plný strachu, než aby se postavil Jackovi, přestože má na začátku převahu. Je mírumilovný a nemá vlastně ani důvod. Je to jak s Evropou a Hitlerem. Tak dlouho jej silní nechali růst, až už bylo nemožné jej porazit bez nezměrného utrpení desítek milionů. Nevyhnutelnost? Ani ne. Autor píše tak, že je možné po pár stránkách očekávat cokoliv. Klidně mohl Ralph převzít moc silou a stát se krvavým náčelníkem, který zlomil světskou mocí moc církevní (Jack má roli šamana). Ale neudělal to. Napsal to právě takto a měl otěže děje pevně ve svých rukou.
Golding byl spíš levičák a tím pádem k církvím všeho druhu skeptický až antagonistický, přesto je jeho nejslavnější dílo silně propojeno s náboženstvím potažmo s vírou (Pán much je Belzebub, kdyby někdo nevěděl). A kupodivu ne kriticky, spíš naopak. Vidíme to na příkladu citlivého snílka Simona, kterého Zlo na ostrově (na světě, v nás, ...) zahubí jako prvního, protože jen on je na něj schopen poukázat a tím ho ohrozit. Vidíme to na mystických pasážích. A cítíme to na každé stránce. Animismus, šamanismus, uctívání sil přírody, modlářství a fetišismus (lastura, prasečí hlava). Pane autore, díky vám. Díky, že nejste prvoplánovitě proti, jen proto, že to bylo tehdy ve flóru. Díky. Díky za vaši silnou a pravdivou vizi.

15 14.12.2022

Life is game of inches.
Kruciální kniha pro mileniály, kteří se chystají nebo už dokonce nějakým omylem přistoupili k reprodukci. Plná popkulturních narážek, odkazů a pomrknutí a typických backmanovských přepálených přirovnání, ale také krásných vět a myšlenek, vyznání lásky a strachu a naděje. Za mne je to lepší než Muž jménem Ove i Medvědín, nic jiného jsem zatím nečetl (neposlouchal). Lukáš Hejlík to namluvil s chutí a necuknul ani před občasným vulgarismem. Určitě stojí za přečtení a asi ji svému synovi (13) dám k Vánocům.

PS: Pokud je to autobiografie, tak už víme, kde se v Muži jménem Ove vzala Íránka
Parvaneh a proč Soňa milovala tanec.

PS2: Na knize je nejsmutnější, že až syn vyroste, nebude jí rozumět nebo mu bude připadat trapná. Narážky na CS, WOW, filmy, komiksy a další mu už za deset let budou připadat uncool. Takže spíš kniha pro vnuka. To už by mohlo být zase retro v kurzu.

5 09.10.2022

Touto knihou F. Backman odstartoval svou popularitu a já chápu důvod, proč byla tak úspěšná. Je milá. Opravdu milá. I divní nebo zlí lidé v ní vypadají vlastně jako hodní nebo alespoň k politování (Tom). To zvláštní backmanovské kouzlo se vine zatím vším, co jsem od něj četl (respektive slyšel) a z Oveho činí bezmála pohádku. Je to krásný hladivý příběh, kde ani velké životní průsery nezamlží obzor... ale je vůbec nějaký? Oveho životní optimismus skrytý za fasádou mrzoutství mi přišel neukotvený, z ničeho nepramenící. Kniha je pěkná, líbivá, místy se zdá být hlubokou, ale je vlastně plytká. Je nadýchaná jako cukrová vata. Velké sladké nic. Ale je milá, to ano. Jenže takhle se lidé nechovají, a to ani na švédském předměstí. Frederik umí psát, to v Ovem ukázal. Až na občas přepálená přirovnání. Ale umí psát i lépe. Pravdivěji. Třeba takové Co by můj syn měl vědět o světe je lepší. A Medvědín asi také. Pravdivější rozhodně.

11 08.10.2022

Drobné spilery...
Poslechnuto jako audiokniha od Voxi (2020).

Strhující román, obzvláště ve slušném hlasovém podání Jakuba Saice, navíc občas podbarveném hudbou. Chybky se sice najdou (občas špatný rod podstatného jména, chybné skloňování, pozdní změna hlasu, někdy až příliš afektované čtení tam, kde by mělo být spíš tišší, místy se nevyznamenal ani překladatel a redaktor textu, který herec čte), ale celkově spokojenost.

Samotný román sestává ze 2 linií, které vypadají, že nemohou mít nic společného, ale celkem očekávaně se asi v polovině protnou. První se týká násilnického komisaře Niemanse, kterého po dalším výbuchu spravedlivé pomsty na zločinci uklidí rychle k vyšetřování vraždy do alpského univerzitního městečka Guernon (je fiktivní; nevím, zda i jména hor a povolání krystalářů). Mrtvoly přibývají a on (a trochu jeho tým, ale je spíš sólista) pomalu rozplétá nitky vedoucí k, snad neprozradím nic zásadního, temnému tajemství z minulosti.
Druhá, neméně poutavá linie Karima Abdoufa, maghrebského poručíka policie ze zapadlého koutu Francie, je zpočátku až úsměvná. Došlo k vloupání, ale nic hodnotného se neztratilo. Jen pár dávných školních listin a fotografií. Někdo se vloupal do hrobky, ale není vidět zhanobení. Jen zmizela fotografie. Ale postupně, jak se do svého pátrání zakousne, odhaluje čím dál podivnější a temnější indicie.
Román je dobrý, ale má přece jen pár nedostatků. Mohu pominout pochybnou věrohodnost celé zápletky, už jsem v thrillerech a detektivkách viděl a četl mnohem pitomější, a to nemám nijak zvlášť nakoukáno a načteno, ale jen těžko se mi pomíjí nevěrohodné metody vyšetřování (pátrání na ledovci s civilem, samotářské vyšetřování obou hlavních hrdinů s až sebevražednou honbou za odhalením, velmi chabé předávání informací početnému týmu a čerpání informací od něj jen tehdy, když se to autorovi hodí – např. disertace, téměř všude chodí detektivové sami, a to i do situací, které volají po posilách, možná dokonce zásahovce, atd.). Dráždila mne také superhrdinskost obou dvou. Makají na 200 % bez jídla a spánku několik dní, obzvláště Niemans navzdory podchlazení, zranění a šoku, do toho ještě nějaká ta milostná vzplanutí, no hotoví superhrdinové. Ví přesně kde všechno je, kde leží jaká bezvýznamná dědinka, neuvěřitelně rychle chápou souvislosti a jejich intuice je lepší než čich blondýny na slevu na kabelky. Snižuje to důvěryhodnost románu. Bylo asi celkově nešťastné obsazení 2 detektivů. Pochopil bych vlka samotáře Niemanse, který ve vnitřních promluvách rozplétá případ, ale takto s Karimem v dlouhých dialozích vysvětlují co a jak, jen aby čtenář pochopil. Dialogy jsou asi největší slabina knihy. Občas jsou neuvěřitelně pitomé. Možná za to může překlad, ale pochybuji. Niemans nebo Karim opakují často poslední slova předchozí repliky parťáka jako expresivní otázku (Fingovaná autonehoda?!) a ve francouzštině jistě existuje více šťavnatých výrazů než jen do prdele. Také je celý komplot hrozně nepravděpodobný. Mohlo se pokazit asi sto věcí, ale nic. Všechno klaplo. A to jak samotný děj, tak to, co mu v minulosti předcházelo, co mu připravovalo půdu. Na straně dobra i zla. Dokonce v románu jsou i lidé, kteří byli na stopě, ale nechali to být. Tak malá zločinná organizace podle mne nemohla být tak výkonná, aby vše utajila a zametla to, co se už provalilo. Nejslabší místo knihy je asi její konec. Samotné vysvětlení sice ještě dobré, ale zamrzí mega vysvětlovací pasáž, rychlost, se kterou se odehraje a nedočkal jsem se katarze, kterou jsem chtěl. Škoda.
Jinak ale jde o dobrý román, který rozhodně doporučuji.

7 13.09.2022

JKR zakončuje střet bílé a černé magie ve velkém stylu, jen se k tomu zakončení musí hrdinové prokousat přes nějaké to putování a poznávání druhých i sebe sama. Plánovací pasáž v Doupěti, stanování nebo třeba úsek v Lasturové vile se nám mohou nelíbit, ale jsou dějově věrohodné. Logika si bere volno spíš v zákonitostech světa, ale to byl nešvar všech dílů snad kromě prvního. Od Tolkiena si půjčila vliv viteálu na mysl toho, kdo jej nese, i když jiné viteály to nedělaly. Jenže tím přece jen dodala stanování a roztržce hlavních hrdinů nějaký šmrnc, takže to chápu. Takových věcí bylo víc, ale stržen proudem akce jsem je míjel jen s malým ušklíbnutím nebo dokonce bez něj.
Postavy se chovají velmi uvěřitelně. Váhají, čekají, plánují, dělají chyby. Až to skoro škodí dynamice příběhu. Překvapilo mě to třeba v Bradavicích, kdy se učitelé chovali opravdu velmi logicky. Hrdinství ano, ale v první řadě zodpovědnost za ty, kteří hrdiny být nechtějí nebo nemohou. Přitom čtenář by asi ani nepostřehl, kdyby prostě jen zaveleli k obraně a na oběti nebrali ohled, protože dějiny se neptají.
Také oceňuji, že autorka vše za čtenáře nepředžvýkala. Většinu logických návazností příběhu sice nějak v textu vypíchne, ale něco nechala na domyšlení (např. druhý chlapec věštby a jeho role).
Čeho je asi škoda, je docela nevěrohodná konstrukce „zásvětí“ nebo jak to popsat. Opravdu to bylo potřeba? Ano, pokud autorka chtěla příběh uzavřít, jak jej uzavřela. Já z této autorské zvůle pociťuji jistou nelibost. Vím, původně to byla série pro děti, ale ty už vyrostly snesly by jistě i víc, než se JKR domnívá. Na druhou stranu nemohu její záměr ani provedení jednoznačně odsoudit nebo označit za zfušovaný. Jen se s ním prostě osobně tolik neztotožňuji.
To byla ale jen malá kaňka na jinak opravdu povedeném a řekněme i důstojném zakončení dlouhého epického příběhu chlapce, který přežil.
89 %. Nadhodnocuji, ale jen trochu. Četlo se mi to fakt pěkně, což je v mém věku to hlavní.

12 06.09.2022