lapetitedeny komentáře u knih

To byla bomba! OwO Nah... Jsem si původně říkala, že se po tomhle pustím do posledního Percyho, ale, hm... Možná bych si mohla přečíst ještě třetí díl... :D

1 18.01.2015

Tak jako přečteno podruhý a sakra... Pořád je to naprosto boží! Chci Elisin přehled co se hudby týče OwO

1 28.12.2014

Jedním slovem: WOW!

1 10.11.2014

Poslouchala jsem anglickou audioknihu v podání Kate Simses.

Co mě baví:
- Kate Simses jako vypravěčka. Ten způsob, jakým dokáže zachycovat emoce hlavní hrdinky a vytvářet atmosféru příběhu je naprosto neuvěřitelnej a myslím, že nebýt jí, užívám si tu sérii mnohem méně
- Styl psaní, metafory a myšlenky
- Rozložení akce a nových informací napříč celou knihou, respektive sérií
- Warner, to, jak se pohled na něj mění postupně a pozvolna místo toho, aby se v jeden moment kompletně proměnil
- Kenji, tady asi není co dodávat
- Julliet, její psychika a způsob, jakým se vypořádává s tím, kdo je a se vším, čím si v životě musela projít

Co mě nebaví:
- Julliet, kdykoliv dojde na Adama a Warnera a vůbec celá ta romantická linka. Je to na mě až moc přehnaný, patetický. Julliet stačí sebemenší náznak dobra ve Warnerovi a dokáže z něj udělat celej psychologickej rozbor o tom, jak v něm vlastně najednou vidí tu ztrápenou duši, blabla... Wtf.
- Adam je otravnej
- Absence ženských postav. Kromě Julliet tu jsou dvě, ale jejich role je dost malá, objeví se vždycky jen krátce a ještě o nich celou dobu všichni mluví jako o „the girls“ (jsou to dvojčata, ale prostě meh)

Jsem roztříštěná jsem četla v době, kdy poprvé vyšla v českém překladu, tzn. před asi 11 lety. Dodnes si pamatuju, jakej byl kolem vydání hype, blogeři dostali s předstihem e-knihy (tehdy reading copies vůbec nebyly tak běžný jako dneska) a všude na mě skákalo hrozně moc nadšených ohlasů o tom, jak dobrá ta kniha je a já se nemohla dočkat, až ji budu taky držet v rukou. Marketing tu na mě prostě zafungoval fakt na výbornou.

Jenže pak se pro mě Jsem roztříštěná stala synonymem knižního zklamání. Takovej ten pocit, když se na nějakou knihu strašně moc těšíte, očekáváte, že to bude nejvíc skvělý, úžasný a budete to milovat, jenže ono se to nestane. I po těch 11 letech je tohle ta první kniha, na kterou si vzpomenu, když se o knižních zklamáních mluví a upřímně myslím, že mě nikdy žádná nezklamala víc.

Naprosto chápu, jestli vás teď zaráží, proč jsem se do ní teda sakra rozhodla pustit znovu. Přemýšlela jsem o tom v posledních letech několikrát, protože znám lidi, kteří tu sérii naprosto zbožňujou a ve mně kvůli tomu pořád hlodalo, jestli jsem třeba něco nepřehlédla... Teď na ni náhodou znova došla řeč, zároveň na mě vyskočila v audoknižní appce, kde si platím předplatný, tak jsem si řekla, že do toho teda půjdu.

A světě div se, nebylo to tak hrozný, jak jsem čekala. Možná díky tomu, že jsem měla doslova nulový očekávání, možná i díky Kate Simses, jejíž audio zpracování se fakt dobře poslouchalo.

Pořád si myslím, že je to spíš průměrná kniha. Taková klasická stará dobrá dystopie, kterou odlišuje hlavně specifický styl psaní, který připomíná deníkové zápisky, ve kterých Julliet často škrtá myšlenky a opravuje se, což vytváří kontrast mezi tím, co si skutečně myslí/cítí a tím, co si myslí, že by si myslet/cítit měla. Kniha jako taková ale nenadchne, neurazí, nebyla jsem napnutá jak kšandy, ale ani jsem se vyloženě nenudila.

Docela mě nicméně bavila Julliet a právě to, jakým způsobem je zpracovaná její psychika a ty kontrasty v ní – což je docela vtipný, protože v recenzi z roku 2013 jsem si mimo jiné stěžovala, že mě postavy vůbec nezaujaly, nevytvořila jsem si k nim vztahu ani nic podobného. A i když v případě Adama to platí furt (byl docela cringe, co si budeme), Julliet vlastně byla napsaná docela dobře – anebo to prostě zachránila ta Kate Simses, protože to zahrála faaakt dobře!

Co za mě ovšem bylo obří NE, jsou popisy milostných scén mezi hlavními hrdiny. Není to smutt, ale ty scény jsou i tak dost dlouhý a hlavně tak divný. Možná jsem na to už stará, fakt nevím, ale u těch pár scén, co se objevily, jsem fakt trpěla nad tím, jak moc patetický to bylo. Já jako chápu, proč Julliet tolik prožívala doslovat každej dotyk, každej projev náklonnosti... Ale prostě ne.

V závěru teda hodnocení zvedám o jednu hvězdičku a pomalu začínám druhý díl, k tomu jsem se nikdy dřív nedostala, tak uvidíme. Jsem docela zvědavá na Warnera, až se trochu víc ukáže.

28.03.2024

// Obdržela jsem recenzní výtisk od Albatros Media. //

Přijde mi, že Alice Oseman dokáže i v komiksové podobě některá témata otevírat snad i lépe než spousta autorů v tradičních knihách. Má to samozřejmě své limity, komiks jí nedovoluje jít úplně do hloubky, některé motivy jsou spíš jen načrtnuté, ale i to pomáhá dokreslovat celkovou atmosféru příběhu a postav.

Nick a Charlie jsou roztomilí a okouzlující jako vždycky. Charlie ušel velký kus cesty a daří se mu bojovat s jeho nemocí o poznání lépe. Život jde ale dál a postavy čelí novým výzvám: v tomhle případě hlavně prvnímu sexu a výběru vysoké školy. Stejně jako se vyvíjí vztah Nicka a Charlieho, vyvíjí se dál i oni sami jako jednotlivci a to je něco, co mě moc bavilo. Otázky, které řeší, jsou sakra relevantní a Alici se je podařilo vykreslit moc pěkně tak, aby si z nich čtenáři něco málo odnesli i do skutečného života.

Co mě ale trochu mrzelo je méně prostoru pro vedlejší postavy, které byly v minulých dílech mnohem výrzanější. Tentokrát jsou jejich charaktery a příběhy opravdu hodně upozaděné. Na druhou stranu to asi lze pochopit, protože komiks má omezený rozsah a je v prvé řadě potřeba uzavřít příběh Nicka a Charlieho.

Srdcerváči jsou podle mě taková knižní obdoba safe spacu – jsou to příběhy, kde je v naprostém pořádku neodpovídat mainstreamu, kde je v pořádku být sám sebou. A i když otevírají vážnější témata, pořád zůstávají roztomilí a pozitivní a to je podle mě jeden z hlavních důvodů, proč je všichni tak milujeme: dodávají naději. U páté knihy tomu není jinak a já nepochybuji o tom, že pokud se vám líbily ty předchozí, zamilujete si i tuhle.

22.03.2024

Morrigan Crowová se vrací ve třetím díle strhující middle grade fantasy ze série Nikdyuš. Má před sebou druhý ročník na Divinské akademii a konečně to vypadá, že ji začnou učit ovládat divomorské schopnosti. Jenže pak celý život v Nikdyuši ochromí záhadná nemoc, která dělá z divočichů pouhé nečichy. A nebyla by to Morrigan, kdyby se nerozhodla, že musí pomoct najít lék

Začátek knihy se může zdát trochu pomalý, na druhou stranu tak dává čtenáři čas si znovu připomenout všechny nikdyušské zvyky a zvláštnosti, na které mohl zapomenout, pokud od přečtení předešlých dílů utekl delší čas. Upřímně série o Morrigan Crowovou je jedna z těch, kde by se velmi hodilo mít k dispozici slovníček pojmů a také seznam postav a jejich schopností, protože už je jich opravdu hodně a člověk se v nich snadno začne ztrácet.

Později každopádně kniha nabere typické svižné tempo a začne nezapomenutelná jízda plná jedinečného humoru, nikdyušských absurdit a samozřejmě spousty napětí. Morrigan navíc nezaměstnává pouze epidemie Prázdnice, ale také její vlastní schopnosti, které může v Divinské akademii konečně začít rozvíjet. Děj postupuje chronologicky a poměrně rychle navzdory tomu, že v knize od začátku do konce uběhne víc než jeden rok. To příběhu dodává na realističnosti, protože události na sebe až do konce plynule navazují a zápletku dál budují, nic se nevyřeší jen tak přes noc.

Z jazykového hlediska pak samozřejmě nemohu nezmínit překlad Vladimíra Medka, který je již tradičně velmi vydařený. Pomyslný škraloup na překladu ale bohužel představuje větší množství chyb, které se v knize vyskytují Jedna je už dokonce v oficiální anotaci na zadní straně knihy.

Morrigan sama o sobě je velmi dobrá hrdinka a je skvělé sledovat, jak roste. Pořád je to třináctileté dítě, které má tendenci motat se do „dospěláckých“ záležitostí a řešit problémy, které by řešit nemělo. Věci jí nevychází na první dobrou, dělá chyby a potom je napravuje, učí se a rozvíjí dál. Pomalu taky začíná dospívat, utvářet si vlastní názory, a hlavně zpochybňovat autority kolem sebe.

S tím souvisí i jedna z věcí, kterou jsem si na knize velmi užívala autorka zde totiž postupně začíná připravovat půdu pro trochu vyspělejší a komplexnější témata. Zasévají se tu semínka pochybností vůči Divinské společnosti a tomu, jak vedení Nikdyuše funguje, otevírají se více politická témata a řeší se i předsudky a nenávist vůči menšinám. To všechno na pozadí epidemie, která nejspíš mnohým čtenářům připomene covid-19, což celou atmosféru ještě zesiluje. Svět, do té doby tak bláznivý, zábavný a odlišný od toho našeho, se díky tomu najednou zdá člověku zase o něco bližší. To je vlastně další věc, za kterou si kniha zaslouží velkou pochvalu její svět se totiž neustále dál rozšiřuje a s každým dílem se o něm dozvídáme něco nového.

Stejně jako je Morrigan dobře zpracovaná hrdinka, je i Ezra Squall skvěle napsaný záporák. Málo kdy se stane, že by mě nějaká záporná postava takhle bavila. V jeho případě jsem ale nadšená z každé nové informace, protože je to komplikovaný charakter a jeho motivy zjevně nebudou úplně tak jednoduché, jak se na začátku zdálo.

Prázdnice drží podobnou kvalitu jako předchozí díly a ani v nejmenším nezklamala. Je to zkrátka báječné pokračování ještě báječnější série, která si zaslouží mnohem víc pozornosti, než kolik se jí momentálně dostává. Najdete v ní totiž akční a napínavý příběh se skvělými postavami umístěný do světa, jenž vám učaruje svou bláznivostí. A navíc je to ten typ knih, které dokážou propojovat mladší i starší čtenáře, protože baví bez ohledu na věkovou kategorii.

----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

11.10.2023

Youngblood jsem četla v angličtině na posudek pro Humbook v době, kdy kniha ještě nebyla venku ani v originále. Do knihy jsem tedy šla s naprosto čistým štítem a přesvědčením, že vzhledem k námětu, to buď bude naprostá pecka nebo naprostá blbost. A k mému nadšení to byl ten první případ.

V Youngblood se hodně řeší rasismus, homofobie, elitářství a chudoba. A mně se to zpracování upřímně líbilo, vůbec jsem nečekala, že v knize o upírech budou hrát takovou roli současný společenský témata. Místy toho bylo hodně, což může být někomu do určité míry nepříjemné, něco mohlo být určitě podané lépe, ale obecně mi to nepřišlo jako něco špatného a především mi to dávalo smysl.

Celkově se mi jinak hrozně líbil autorčin přístup k upírství. Máme tu umělou krev a taky nemoc, která dělá lidskou krev pro upíry smrtelnou... Místy by si některé aspekty upírství zasloužily dovysvětlit, ale obecně to je prostě jiný a dokazuje to, že ani upíři ještě pořád nejsou úplně vyčerpaný téma and I'm here for it.

Děj a romantická linka jsou předvídatelný, není tu nic extra nového. Autorka využívá prvky, který v YA fungují a funguje to i tady. Kat a Taylor mají skvělou chemii, je to slow-burn a hate-to-love a já jim hrozně fandila. Konec byl teda dost rychlej, celou dobu jsem si myslela, že půjde o sérii a myslím, že by to příběhu bývalo nijak neuškodilo, ba naopak.

Kniha se mi četla dobře a i přes chyby jsem se od ní nemohla odtrhnout. Je to ten typ příběhu, který po technické stránce sice není perfektní, ale získal si mě tak, že mu to ráda odpustím.

Pokud se vám líbil třeba First Kill nebo Carmilla (ta série na YouTube od KindaTV), tak si jsem celkem jistá, že vás tohle bude bavit taky.

16.08.2023

Já jsem se na Monarchy úplně neskutečně těšila. Vrány pro mě byly jednou z nejlepších loňských knih, v myšlenkách se k nim hodně vracím a vzpomínám, protože sakra, to bylo tak BOŽÍ! Takže laťka pro druhý díl byla extrémně vysoko... A Monarchové na ni nedosáhly.

Nebylo to vůbec špatný, po technický stránce to bylo až na pomalej začátek moc fajn. Jenže jsem to vůbec nehltala tak, jak jsem doufala. A vlastně pořádně nevím, čím to bylo, možná právě tím pomalým rozjezdem.

Mrzí mě to, ne, že ne. Ale taky vím, že to zklamání pramení především z mých přehnaných očekávání, takže to knize taky úplně nemůžu vyčítat. Rozhodně nelituju, že jsem si příběh přečetla, protože jsem si ho i takhle užila. A prostě se nakonec jen o trochu víc těším, až si dám jednou re-reading Vran.

22.10.2022

*3,5 hvězdičky, zaokrouhluju nahoru

Zlomky nekonečna jsou z velké části o umírání, ale také o lásce, naději, životě a rodině. Erikova nemoc je stěžejním tématem celého příběhu a od toho se odvíjelo i tempo knihy, ačkoliv se zde okrajově řeší i pár dalších témat. Autorka se soustředí především na budování vztahu mezi hlavními hrdiny, barvitě líčí pocity a jejich vzájemnou lásku. Velmi osvěžující je fakt, že tohle není příběh o tom, jak se dva lidé dávají dohromady a hledají si k sobě cestu, ale o tom vztahu, který vzniká potom…

Příběh není nijak zvlášť akční, naopak se toho moc neděje a všechno je to hodně o každodenních maličkostech. Kniha proto může čtenáři v některých částech poměrně pomalu utíkat, ale pokud se dokážete nacítit na hlavní hrdiny, pravděpodobně si budete užívat každý moment. Ačkoliv konec knihy působí poměrně jasně, autorka vás přeci jen dokáže znejistit a přiměje vás uvažovat, jestli to třeba nakonec nebude jinak…

Vypravěčem je Matt, takže čtenář celou situaci sleduje právě jeho očima, vnímá jeho pocity a snahu vyrovnat se s nastalou situací. Erik je v Mattových očích prakticky dokonalý, a tak i pro čtenáře bude nejspíš snadné si ho zamilovat. Chemie mezi nimi fungovala, což bylo pro knihu velmi důležité. Postavy jsou dobře propracované, autorka jim věnovala spoustu péče, jen u Matta mi na konci trochu chyběl nějaký výraznější vývoj.

Zlomky nekonečna jsou prvotinou české autorky Adély Rosípalové, příběh je nicméně zasazený do Spojených států, vliv českého prostředí se ale přeci jen na knize podepsal. Nejvýraznější mi v tomhle ohledu přišlo fungování střední školy, kterou Matt a Erik navštěvovali – studenti totiž byli rozdělení do tříd, sdíleli stejný rozvrh a moc nestřídali učebny, což je pro americké školství dost netypické. Nebo třeba zmínka o Druhém svátku vánočním. Tyhle drobné nesrovnatelnosti ale nebyly nic, co by nějakým způsobem narušovalo příběh, byly to spíš detaily, které si spousta čtenářů možná ani neuvědomí.

Zlomky nekonečna se ve výsledku povedly, autorka píše velmi příjemně a kniha se dobře čte. Pokud máte rádi romantické contemporary, užíváte si pomalé tempo a rádi s postavami prožíváte i ty nejběžnější dny, věřím, že si je velmi užijete. Příběh je hodně o pocitech a pokud je dokáže vyvolat i ve vás, určitě na něj jen tak nezapomenete. Nemyslím si, že je to kniha, která sedne každému, ale nepochybuji, že si najde čtenáře, kteří ji budou naprosto zbožňovat.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

20.10.2022

4,5 hvězdičky, zaokrouhluju nahoru.

Vysoká pro Vivi znamená nový začátek a hlavně jistotu. Místo a lidi, které nebude muset za pár měsíců opustit jen kvůli zlé předtuše svojí matky. Vstup do prestižního univerzitního spolku Kappa Rho Nu pro ni představuje všechno, po čem kdy toužila. Nemá přitom ponětí, jak moc jí tenhle spolek změní život – všechny jeho členky jsou totiž čarodějnice.

Scarlett oproti tomu Kappu už dobře zná a právě teď přichází její velká šance ukázat, co v ní je a zajistit si vytoužené místo předsedkyně. Skrývá ale tajemství, které by ji mohlo připravit o všechno.

Vrány se na první pohled tváří jako příběh o magii a čarodějnicích a ačkoliv tím jsou bezesporu také, je toho mnohem víc, co stojí za zmínku. Hlavní hrdinky jsou totiž sice čarodějnice, ale především jsou sestry a právě témata jako sesterství, pospolitost a přátelství hrají v příběhu nezastupitelnou roli.

Čarodějnice jsou zasazené do reálného prostředí, které sami moc dobře známe. Není to žádná nová revoluční myšlenka, ale je v tomto případě opravdu dobře podaná. Magie je totiž do našeho světa zasazena velmi realisticky, protože pracuje s motivy, které si s ní pojíme i dnes – byliny, křišťály a kameny, tarotové karty a vnitřní síla, která se skrývá v duši každé ženy. Díky způsobu a vážnosti s jakou ji autorky popisují, působí jako něco, v co by člověk mohl skutečně uvěřit, pokud je těmto věcem nakloněn a četl by je snad jinde než v beletrii, a to je něco, co se mi na knize opravdu neskutečně líbí.

V knize se střídají kapitoly z pohledu Vivi a Scarlett, což knize velmi sedí. Zatímco díky Vivi sledujeme jednotlivé indicie a postupně si procházíme konfrontací s magií z pohledu člověka, který v ní nikdy nevěřil, Scarlett nám přináší pohled do zákulisí, pomáhá nám pochopit základní principy magie i poměry, jaké v Kappě a kouzelnickém světě obecně panují.

Ačkoliv hlavní hrdinky a jejich vztah jsou v určitých ohledech lehce klišé, autorkám se to podařilo poměrně dobře vybalancovat. Přístupy obou jsou velmi odlišné stejně jako jejich osobnosti, ale jsou dobře propracované. Autorky se hodně soustředily nejen na jejich přítomnost, ale také na jejich minulost, což se zejména v případě Vivi moc povedlo. Není to dokonalé, určitě se dalo jít ještě o kousek hloub, ale vzhledem k příběhu a všem jeho tématům to bylo plně dostačující.

Samotný příběh je neskutečně čtivý a dokáže čtenáře napínat mnoha různými způsoby. Autorkám se po celou dobu velmi daří navozovat tu správnou atmosféru, která dodává příběhu trochu temnoty, což příběh krásně podtrhuje. Děj se navíc pozvolna vyostřuje a napětí graduje, zejména v závěrečné třetině knihy je pak těžké ji odložit.

Obecně jsou Vrány velmi dobře zpracovaný příběh, který vyčnívá zejména unikátním zasazením magie. Podobný typ čarodějnických příběhů jsem už dlouho nečetla a málem bych zapomněla, jak skvělé téma čarodějnic může být – zejména, když se ho povede takhle dobře napsat. Pokud máte v Young Adult rádi magický realismus či právě čarodějnice, rozhodně si Vrány nenechte ujít.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

25.09.2021

Americká princezna přináší alternativní realitu, ve které se George Washington nestal prezidentem, ale králem. O dvě stě padesát let později jeho potomci stále vládnou a Amerika se pomalu připravuje, že na trůn poprvé v historii usedne královna…

Princezna Beatrice je následnicí trůnu a celá Amerika bedlivě sleduje každý její krok. Její život není tak úplně jenom její, na prvním místě totiž vždycky musí stát zájmy Ameriky. Oproti tomu její mladší sestra Sam má pocit, že nikoho nezajímá, a tak vyvádí jednu šílenost za druhou a nebere na nikoho ohledy. Oporou je jí její nejlepší kamarádka Nina, která se přitom sama snaží najít své místo na světě – a taky zapomenout na to, co se stalo mezi ní a Saminým dvojčetem Jeffersonem…

Nakonec je tu Daphne, Jeffersonova bývala přítelkyně. I když se s ní Jeffersonem před několika měsíci rozešel, Daphne ví, že to takhle nezůstane. Oni dva patří k sobě, a nakonec se k sobě taky vrátí. A Daphne se pak konečně stane princeznou.

Na hlavních hrdinkách je skvělá především jedna věc – každá je úplně jiná, vnímají věci odlišně a jejich cíle, touhy i motivace by se mnohdy nemohly lišit víc. Zatímco Nině o tituly nikdy nešlo, pro Daphne je společenské postavení vším a je odhodlaná udělat cokoliv, aby se dostala na vrchol.

Na postavách také oceňuji ještě jednu věc a to, že nemají jen dobré vlastnosti. Není to tak, že by tu hrdinkami byly čtyři hodné, milé holky, které by v životě neublížily ani mouše. A to je velice dobře.

Na druhou stranu každá z postav řeší své vlastní životy a problémy, což znamená, že je pravděpodobné, že vás nebudou všechny linky bavit stejně. Některé totiž byly zajímavější víc než jiné, a tak se nejednou stalo, že jsem si musela otráveně odfrknout, při zjištění, že následující kapitola bude už zase z pohledu téhle hrdinky, když mně mnohem víc bavila jiná…

To, na čem kniha stojí, jsou ovšem vztahy – a to v žádném případě nejen ty romantické. Drama, intriky, zakázaná láska – nic z toho Americké princezně nechybí. Dynamika mezi postavami je skvělá, stejně jako chemie mezi některými páry. Je nicméně potřeba zmínit, že se knize nevyhnula ani insta-love, která je (jak už tomu u insta-love ostatně bývá velice často) uspěchaná a naivní.

Kniha byla napsána čtivě a svižně, neměla problém čtenáře pohltit, přestože začátek byl trochu pomalejší. Příběh ve vás s velkou pravděpodobností dokáže vzbudit mnoho emocí, ať už to bude strach, zvědavost nebo touha, aby to pro vaši oblíbenou postavu dobře dopadlo.

Alternativní realita, ve které se příběh odehrává, je kapitola sama o sobě. Fascinovalo mě, jak zastaralý ten systém v určitých oblastech vlastně je v porovnání s našimi současnými hodnotami. Trochu mě mrzelo, že prostor pro feminismus, který tu díky tomu vznikl, nechala autorka z velké části nevyužitý. Autorka taktéž několikrát narážela na demokracii a naši dobu. Tyhle narážky byly úsměvné, dávaly ale také autorce možnost k určité míře reflexe, do té se ale rozhodla nepouštět.

Americká princezna je ve výsledku jednoduchý příběh pro všechny, kdo si rádi užijí romantiku a intriky v královském prostředí. Má to chyby, ale je to záživné, čtivé a prostě zábavné. Nebudu vám tvrdit, že je to dokonalé, protože není. Příběh stejně jako některé vztahy místy působí trochu naivní a přitažený za vlasy, pokud ale máte tento typ knih rádi, pravděpodobně mu to rádi odpustíte.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

20.09.2020

Rachel vždycky věděla co chce a celý svůj život podřídila tomu, aby se dostala na vysněnou vysokou. Nerandila, nechodila na večírky, někteří by řekli, že pořádně „nežila“. Teď střední skončila a ji čekají poslední prázdniny před nástupem na univerzitu. Rachel ale najednou začíná mít pocit, jestli náhodou poslední čtyři roky nepromarnila. Když pak narazí na knihu o tom, že člověk by měl umět říkat „ano“ novým zážitkům a zkušenostem, rozhodne se tímhle pravidlem řídit a její život i ona sama se pozvolna začnou proměňovat.

Tohle léto říkám ano začíná jako taková nevýrazná romantická contemporary, která nechce nic víc než ve vás vzbudit příjemné pocity a vyvolat vám úsměv na tváři. Příběh je jednoduchý, autorce se ale musí nechat, že se nerozhodla pro to první klišé, které si po letmém seznámení s příběhem, postavami a situací nejspíš velká část čtenářů představí. Trochu otřepané je to ale stále, ne, že ne.

Tempo příběhu je líné, věci se dějí pomalu a o drama nebo napětí tu moc nemůže být řeč. Není to špatně, aby to ale fungovalo a čtenář se nezačal nudit, musí být kniha napsaná čtivě a lákavě. V tomhle ohledu Tohle léto říkám ano trochu pokulhává.

Zhruba první třetina je zdlouhavá, děje se toho pomálu a styl psaní to nezachraňuje, kniha tak sice není špatná, ale taky v člověku nevyvolává zrovna tu nejsilnější touhu ji číst. Autorka toho občas popisuje trochu víc, než by musela – nebo to tak minimálně v kombinaci s tím pomalým tempem působí. Děj sice v průběhu knihy nikdy moc nezrychlí, ale naštěstí se dostane do fáze, kdy čtenáře začne bavit svou roztomilostí. Protože chvíli ta kniha opravdu roztomilá je, sem tam vás přiměje se usmát a dokáže díky tomu i bavit. Jenže pak hlavní hrdinka ztratí soudnost.

Lidé chybují a dělají blbosti. Na konci téhle knihy mě ale nejvíc naštvalo, když hrdinka začala své chyby částečně svádět právě na tu knihu o říkání „ano“. Kniha, ani její autorka totiž nemůžou za to, když je někdo začne brát až moc doslova a úplně při tom zapomene na určitou dávku kritického myšlení a soudnosti.

V poslední části knihy byly znát autorčiny ambice něco čtenáři (především tedy těm dospívajícím) předat. Ukázat jim, že je důležité zkoušet nové věci a že je důležité poučit se z vlastních chyb. Proti tomu obecně nejde nic moc říct, k tomu zbytku knihy to ale stylem podání z nějakého důvodu úplně nesedělo.

Rachel byla od začátku tak trochu divná. Ne proto, že by se vymykala tomu, co je v dnešní době považováno za „normální“ případně „cool“ chování u teenagerů, ale protože jí lehce chybí smysl pro realitu. Už od začátku tak nějak sledujeme, že Rachel většinu svých spolužáků znala prostřednictvím sociálních sítí a bedlivě sledovala jejich příspěvky. To je normální, dělá to asi spousta z nás, nicméně v jejím případě to působilo už trošičku za hranou. Nejhorší ale bylo, že ona měla částečně pocit, že díky tomu svoje spolužáky zná a tuší, jací jsou. Až v průběhu knihy postupně zjišťovala, že sociální sítě opravdu nemusí odrážet celou realitu.

Z ostatních postav stojí za zmínku hlavně Clayton, do kterého byla Rachel už dlouho zakoukaná, a Miles, její dlouholetý kamarád. Oba dva měli určité vrstvy, byli odlišní a měli alespoň trochu co říct. Jestli na téhle knize něco oceňuji, je to fakt, že autorka nenechala postavy mimo hlavní hrdinku jen bezcharakterně postávat v pozadí.

Tohle léto říkám ano je poměrně nevýrazná kniha, které chybí jiskra. Feel-good contemporary jsou mraky, konkurence je tedy velká a Tohle léto říká ano za těmi nejlepšími bohužel o kus zaostává. Nebýt toho konce, řekla bych, že je to ten typ knihy, který nenadchne, ani neurazí. Závěrem pro mě ale autorka knihu o něco ponížila a já ji nemohu dát víc než dvě hvězdičky.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

14.09.2020

Supernova představuje velkolepé finále renegátské série. A když říkám velkolepé, myslím to vážně – v téhle knize snad neexistuje kapitola, ve které by se nic nedělo. Pokud očekáváte, že bude napětí postupně stoupat až dospěje k vrcholu, pletete se. Marissa Meyer napětí hned zkraje vyžene nahoru, a to potom více či méně kolísá, až na konci se vystupňuje úplně.

Kniha neuvěřitelně rychle utíká, částečně i díky tomu, kolik se toho v tom posledním dílu ještě stihne stát. Je tady toho hodně, co je potřeba vyřešit a autorka neplýtvá časem. Velkou roli na čtivosti nicméně hraje i to, že autorka umí opravdu dobře psát a kniha se čte jedna báseň.

Postavy jsou stále stejně skvělé jako v předchozích dílech, možná ještě o něco lepší, protože je toho najednou více, s čím se musí vyrovnat, a tím se krásně ukazuje, jak dobře jsou vykreslené. Chemie mezi protagonisty funguje na jedničku. Velkým plusem je, že se romantická linka ani v závěru nevymkla kontrole a nestala se hnacím motorem celé knihy a namísto toho zde stále figuruje pouze jako jeden z prvků.

S postavami také souvisí fakt, že rozličnost a povahy protagonistů skvěle balancují všechno to napětí a knihu svým způsobem odlehčují. Ve výsledku se tak budete bát, budete zvědaví, ale budete se taky uculovat a smát.

Moc mě baví způsob, jakým se v Renegátech pracuje s myšlenkou dobra a zla. Marissa Meyer totiž na příběhu ukazuje, že nic není černobílé a každá mince má dvě strany. Nemůžete říct, že jsou Renegáti ti dobří a Anarchisti ti špatní a vybrat si jednu stranu není jednoduché. A přesně tak je to i v reálném světě, protože ten se taky nedělí (nebo by neměl) jen na ty „dobré“ a „špatné“.

Samotný závěr je určitě důstojným zakončením série, leč má pár much. Rozuzlení samo o sobě se moc povedlo, jen mi na cestě k němu není pár věcí úplně jasných. Zároveň bych si moc přála, aby toho autorka řekla o trochu více. Odhalení v epilogu knihy považuji za zbytečnou snahu vyvolat emoce, jako by jich samotné ukončení příběhu nevyvolalo ve čtenáři dostatek.

Trochu zklamáním nicméně bylo, že ani po dočtení celé série stále nemáme pořádnou představu o světě, ve kterém se kniha odehrává. Poprvé za celou sérii zde padla zmínka o městském státu, dá se tedy usuzovat, že tak to je i v případě Gatlonu? Znamená to ale, že je celý svět rozdělený na městské státy? Jak to funguje? Těch otázek je tady hodně a mě opravdu mrzí, že se autorka tak moc soustředila na děj a to jedno jediné město, že alespoň lehce nenastínila situaci mimo Gatlon.

Tak či tak, je Supernova bezesporu nejsilnější dílem celé série, která se může pochlubit opravdu nabitým dějem, který vás pohltí. Pár chyb by se našlo, ale ve výsledku je to stejně skvělá četba, kterou si užijete a pokud s přečtením série stále váháte, děláte velkou chybu. Supernova ode mě získává čtyři a půl hvězdičky.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

15.06.2020

Ne, Svět démonů není tak dobrý jako jednička. Ano, čekala jsem od toho něco trochu jiného. Ale pořád je to dobrá kniha.

Tak nějak jsem očekávala, že to bude zvrat za zvratem a intrika za intrikou, ale ono to bylo vlastně docela pomalé a zas tak moc se toho nestalo. Přesto je to dobře napsané a postavy mě neuvěřitelně baví - teda až na Ambrose, kterej je neuvěřitelná osina v zadku. #sorryjako. Chlapec by si měl totiž uvědomit, že to, že se Catherine vymanila z vlivu svého otce, ještě neznamená, že nemůže chtít od života něco víc, než utéct s ním do západu slunce.

Co je nicméně moc fajn, je průzkum světa démonů. Konečně se o démonech a jejich fungování dozvíme něco víc a to je prostě super. Ale vyvstává s tím i mnoho otázek, tak doufám, že se nám na ně dostane odpovědi.

Ačkoliv mi přijde, že Světem démonů si Sally Green ze všeho nejvíc připravuje prostor pro velké finále, pořád je to dobrá kniha a já se na tu trojku fakt moc těším.

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatros Media.

02.03.2020

Proč tomu všichni dáváte tak vysoký hodnocení, sakra? Vždyť první polovina je příšerně nudná a nezáživná, druhá o něco lepší, pár hezkejch myšlenek se objeví, ale zase nic co by člověka posadilo na zadek a do toho je hlavní hrdinka po celou knihu úplně blbá...

Začátek perfektní, pak to poskočilo o kousek níž, ale still good. Ten vztah se Simonem nedával smysl, změna jejího názoru nedávala smysl a wtf prostě. A její věk mi taky přijde jako blbost. Ale až na tohle a ještě pár drobností to bylo fakt super.

07.03.2016

Eheheheheh. No nevim. Na jednu stranu fakt super, ale na druhou... já nevim, je tam pár věcí, co se úplně nepovedly, pár věcí mi tam chybí a ten konec se nezvládl úplně nejlíp, přišlo mi to zničehonic moc uspěchaný a rychlý (a průhledný, co se viníka týče, njn).

03.02.2016

A zase - první půlka děs, druhá mnohem lepší. Jen ten konec... si říkám, jestli to už není trochu moc.

Jsem vážně ráda, že jsem se rozhodla tohle zrecenzovat až jako celou sérii a ne po jednotlivých dílech, protože recenze na Pád i Muka by pravděpodobně vypadala téměř stejně. První půlka byla zas nepopsatelná nuda, druhá pak byla mnohem lepší a čtivější. Pořád naivní a plná hovadin, ale prostě to něco má, něco díky čemu chci ten příběh Daniela a Luce znát, ať už jsou ti dva sebepitomější.