Kozel komentáře u knih

Během prvních asi 150 stran, než vzniklo bratrstvo Torridgeské růže, bylo pro mě čtení knihy Vzhůru přes oceán malým soubojem. Přičítám to především jazyku, který svou květnatostí, popisností a chvílemi těžkopádností odrazoval od otačení stran. Pak ovšem do plachet zadul silný a svěží vítr, který Amyasovým dobrodružstvím ve společnosti skutečných historických postav, námořních bitev (především kapitola o souboji mezi Anglickým námořnictvem a Armadou je krásná sama o sobě) a událostí změnil směr a plavba začala být mnohem příjemnější. Pokud vás dokáží okouzlit napnuté plachty, vrzající ráhnoví, kluzká paluba, po níž s rachotem pobíhá pracující posádka, a mořské vlny obklopující a pleskající o trup při plavbě do neznámých krajin plných kouzel stvořených přírodou či nejistot z odvážné cesty, pak Vzhůru přes oceán lze jedině doporučit a onou první stovkou stran (pokud by se někomu zdály podobně těžké) se probojovat; pozdější zážitek za to stojí.

2 28.01.2016

Dokumenty a články o Wintonovi z tohoto člověka udělaly hrdinu z pohádky. Hrdinou jistě byl, protože zařídil něco, co ve stejné době málokdo. Jenže v tom nebyl sám; a rozhodně nebyl bez vad. Bankovní úředník Nicky Winton byl hnacím motorem mnoha charitativních akcí a činností před, během a po válce. A životopis v podání jeho dcery je naprosto otevřeným příběhem života člověka, který během života šel mnohokrát proti proudu či konvencím, čímž dosáhl věcí nebývalých rozměrů, přestože si to v samé chvíli i dlouho po ní neuvědomoval. Přes všechny své lidské chyby, mile vyvracející všechny mýty ve spojení s jeho záchranou československých dětí, je to člověk hodný úcty, respektu a následování. Protože "Není-li něco nemožné, pak musí existovat způsob, jak toho dosáhnout".

5 08.01.2016

Že císařovna Sissi byla císařovnou spíš podle jména a že víc než matkou a panovnicí byla ozdobou císařského majestátu a dvora, to se ví už dlouho. Stejně tak, že její osobnost je přitažlivou látkou pro romány, knihy, filmy i dokumenty. Avšak Gabriele Praschl-Bichler svým obvyklým příjemným stylem, založeným především na citaci archivních dokumentů, pamětí a korespondence, nabízí pohled za veřejnou oponu, což je vždy zajímavější, a tak můžeme pozorovat rozmary, zvyky, koníčky a soukromý život bavorské princezny, která byla povahou tak diametrálně odlišná od odpovědného a pracovitého císaře Františka. Musím však říct, že moje sympatie si Alžběta Bavorská, coby soukromá osoba, příliš nezískala=o)

1 06.01.2016

Je znát, že povídky nebyly tím pravým ořechovým pro Blavatskou. Jistě v tom hraje roli i skutečnost, že to brala - v pozdějším věku - jako odpočinek od její obvyklé práce. Slibně se rozvíjející Svítící štít a "vánoční" V zemích polárních jsou téměř barbarsky zničeny podivným useknutým koncem. Nejvíce mne ovšem bavily (lehce předvídatelná) Jeskyně ozvěn a skutečně vrcholné Očarované housle.

Za pozornost ovšem také stojí době poplatné, ale přesto zajímavé poznámky překladatele, Karla Weinfurtera, který na poli okultismu a spiritismu u nás patřil k těm nejaktivnějším.

2 04.01.2016

Zvláštní, že tahle kniha se řadí vlastně do četby pro mládež a děti, u nichž si získala oblibu, ačkoli její poselství je někde jinde. Vždyť se jedná o silně kritické pojednání o lidské společnosti, kde věčně troskotající námořní lékař tráví čas v zemích, které ho přesvědčují o zkaženosti lidstva. Zatímco během pobytu v Liliputu je Gulliver ještě trochu shovívavý k Anglii, každým dalším dílem narůstá jeho zahořklost a stupňující se kritika, která vrcholí posledním dílem, kde nad celou tehdejší evropskou společností nadobro láme hůl. Jemný humor tak přechází do satiry a končí hořkou jízlivostí. I přes tří set leté stáří spisu jsou mnohé Swiftovy výpady proti lidstvu stále aktuální. Zajímavé pak je i to, že, narozdíl od jiných společensko-kritických románů, Gulliver nenabízí naději nebo návrhy o nápravu, ale snaží se o naprosté odloučení od lidského společenství. Což vede k otázce, je-li to s námi opravdu tak marné.

3 03.01.2016

V Hitlerovi byly bezpochyby při nejmenším dvě osobnosti jako u každého politika. Ta veřejná a ta soukromá. A k pochopení (pokud to v případě Hitlera vůbec lze) celku je potřeba vždy několik úhlů pohledu. Z vyprávění madam Schröderové, jakožto jedné z nejvěrnějších sekretářek, můžeme nakouknout do mysli nejvýraznější postavy 20. století. Nemohu se však zbavit dojmu, že z jejího vyprávění čiší ona jistá německá povýšenost, a pocitu, že přes veškerou snahu o objektivnost (jako by byla nasazena k pozorování Adolfa) se snaží potlačit svou vlastní přízeň a sympatie. Zvláštností je, že Christa mluví o "kolegyních", ale nikdy nezmíní jméno. Za přečtení rozhodně však stojí a mohu jen doporučit k porovnání příběh Traudl Jungeové - Do posledního okamžiku. Třeba pak sami uznáte, že důvěryhodněji a nezaujatěji zní právě ona mladší kolegyně.

30.12.2015

Friedrich Nietzsche, který se ke konci života zbláznil, o sobě pronesl: "Kdo věří, že něčemu ode mne rozumí, ten si ze mne něco upravil k obrazu svému - nezřídka v můj opak, například v ´idealistu´; kdo nerozumněl ode mne ničemu, popíral, že bych vůbec přicházel v úvahu." O nikom to neplatí tolik, jako o jeho vlastní sestře Elizabeth, jejíž mysl byla skutečně mrazivě chorá, ale přesto má v sobě něco obdivuhodného. Kniha nabízí pohled do jejího života, v němž svými názory, představami i činy předběhla hitlerovské Německo a dokázala celoživotní práci svého bratra naprosto neuvěřitelným způsobem překroutit, vnést do širokého povědomí a udělat z něj základního myslitele nacismu a antisemitismu, přestože celý život byl Friedrich přesným opakem.

1 28.12.2015

Wells prostě umí. Delší povídka, kde se rychle střídá napětí s klidnějšími scénami, díky čemuž má příběh schopnost čtenáře chytit a nepustit až do konce. Nejděsivější (přesto u Wellse obvyklé) jsou ony hlavní myšlenky o tom, že nejmocnější tvor na Zemi není nic než pouhopouhé zvíře a že přes tuto velkou moc existuje něco, co nelze porazit. Nelze totiž porazit přírodu. Nikdy. Nijak. Ona je tím největším vládcem, z kterého si uměle tvoříme nepřítele.

1 25.12.2015

První seznámení s Thackerayem má poněkud hořkosladkou příchuť. I když se Vánoční knížky tváří jako Vánoční, nemá nejmenší smysl v nich hledat vánoční atmosféru, náladu a sentiment jako u Dickense. Thackeray pomocí očí Titmarshe předkládá ironizující zrcadlo tehdejší společnosti (ono to maloměšťátství je ovšem pořád platný) se sarkastickým úšklebkem, který je mé povaze blizký. Těch zábavných momentů je ale trochu málo na vyšší hodnocení. Jednoduchý jazyk a dlouhé texty příliš nefungují. A tak ani kousek Vánoc z knihy nedýchá a Titmarshovy výpady a několik částí zvláštní pantomimy Růže a prsten můžu hodnotit jen třemi slabě svítícími hvězdami z možných pěti.

21.12.2015

Klasický románový příběh v každém smyslu, který zápletkou či zvraty už příliš nepřekvapí. Pokud se člověk překlopí přes dlouhý úvod z raného života Jany - což byl bezpochyby způsob Charlotty, jak se vypořádat se svým - pak už se rozvíjí příběh osobnosti, která si díky autorčinýmu stylu a jazyku (a i překladatelčiným) dokáže chytit čtenáře. Alespoň já si Janu oblíbil, i s jejími povahovými (občas až otravnými) vadami a protikladnými vlastnostmi, a začal jí fandit. Nezkušená, ale rozumná, pokorná i vzdorovitá, přátelská i egocentrická, veselá i nafučená, nejistá i rozhodná; zhruba taková je Jana Eyrová, která se vždy ocitne na křižovatce (nejen u Whitcrossu) a neví kam dál. Tedy do chvíle, než zasáhne osud a nebo ona její zarážející neústupnost.

Pro mě nejmilejší momenty byly právě rozhovory s Rochestrem (čímž musím kvitovat hroubkovi v nižším komentáři), který je se svými rozpory osobnost sama o sobě...ať už to bylo jeho chladné přijetí, postupné tání, klackovité "chci" nebo konečné pokání. I úvod Na blatech má své kouzlo, ať už Janin pyšný úvod s Hanou v kuchyni či postupné sbližování s Riversovými a poněkud zvláštní persona Jana Křtitele. Ale dost již.

Co mě vadilo nejvíc, byla nejspíš chyba tohoto vydání. Chyba, na kterou jsem nenarazil prvně, a to bylo vynechání místopisných názvů v podobě XX a nebo tří teček. Čtenáři hledej či si domysli sám.

5 18.12.2015

Lennhoffovy Tajné společnosti u nás vyšly ve třicátých letech a druhý pokus zjevně skončil pouze u prvního svazku. Je to škoda, protože přes veškerou krásu staré češtiny, je tohle téma natolik zajímavé i pro současníky, že by si zasloužilo nové zpracování, a hlavně Lennhoffovým stěžejním "oborem" jsou zednáři. Nicméně nevadí, já jsem hodně spokojen, protože důvodem, proč jsem po knize sáhl, byli "moji" milí Ilumináti, na jejichž obranu se vždycky stavím.

Obsahem je kniha na fakta skutečně obsáhlá a podrobná, což někdy může vést k menší ztrátě soustředění na jména a činy. Svým pojetím však nabízí pohled na tři významné tajné společnosti, z nichž dvě byly politicky zaměřené (karbonáři, děkabristé) a jedna spíš filozoficky (ilumináti). Ale abych příliš nevyzrazoval. Lennhoff se svou téměř 90 let starou prací představuje (v tomto vydání) portrét třech spolků, jejichž "tajné" založení jim ušilo oděv složený především z mýtů, fám a představ, které bohužel přežívají i dnes.

15.12.2015

Tak za mě bohužel ne. Dlouho se mi nestalo, abych knihu nedočetl. Přes veškeré vědomí, že se jedná o naučnou literaturu, a vcelku čtivý Bejblíkův styl jsem musel s nepříjemným pocitem a odporem ke čtení odložit. I když je Raleigh velmi zajímavá osobnost a svět Alžběty je má oblíbená část dějin, vadilo mi, že do životopisu Waltera místy až násilím cpal Bejblík současné dějiny a odkazy k české historii a osobnostem, které neměli žádný vztah k vyprávěné části Raleighova života nebo dějinám. Je to však spíš můj osobní problém, který by nemá za cíl nikoho od knihy odradit.

1 13.12.2015

Se slovními úlohami jsem zápasil už ve školní lavici, Carroll to však povýšil na vyšší úroveň a formou milých vyprávění předkládá "zádrhely", jejichž řešení i výsledek je pro mě v současnosti ještě větší záhadou=o) Možná jindy; víc jsem ocenil Carrollův břitký humor a přísný rozsudek nad odpověďmi, které mu k jednotlivým úlohám docházely. U této části jsem se vskutku bavil jak narážkami, tak soudy i samotnými přezdívkami pisatelů.

1 07.11.2015

Před hněvem běsnící ženou i Ďábel se třese. Kniha nabízí odlišný pohled na italskou mafii ať už se jedná o Cosa Nostru, ´Nranghetu nebo Camorru. Ženy jako pilíř, nebezpečná zbraň i nástroj pomsty jedné z nejzajímavějších a nejkriminálnějších organizací světa. Přestože se jedná o silné příběhy a osudy, nemohu se zbavit dojmu, že je kniha chvílemi psaná příliš zmatečně a obsahuje jistým feminismem načichlý pohled. Tak nebo tak, rozhodně mají Ženy mafiánů své důležité místo mezi studiemi o této organizaci.

1 07.11.2015

Seriál Impérium patří k mým nejoblíbenějším vůbec, takže tahle kniha byla v podstatě povinnost. Skutečný příběh Las Vegas Východního pobřeží je sice odlišný od toho seriálového, přesto neztrácí nijak na kouzlu a nutí k obdivu, jak se ze snu jediného člověka zrodilo celé prosperující a stále rostoucí město. I když tu nevládla Cosa Nostra, jak ji všichni známe, politická mafie na pozadí Atlantic City se stala silnou pákou, která vytřískala dolary z každé příležitosti, jež se naskytla, a ještě se postarala o své obyvatele napříč třídami. Nejzajímavější jsou jistě kapitoly, které do kroniky města napsala trojice osobností "Komodora" Kuehnleho, Nuckyho Johnsona a Štístka Farleyho. Nečekejte tedy psaný životopis postavy hranou mistrem Buscemim, ale nechte se strhnout skutečnými příběhy, které se odehrály na prknech Promenády.

1 28.10.2015

Knihy psané ich formou se mi vždycky dobře čtou, a Tono-Bungay není výjimkou. Někomu se může zdát příliš popisná, na druhou stranu nabízí obecný (a částečně kriticky Wellsův) rozbor anglické společnosti, třídních rozdílů a změn s nastupujícím dvacátým stoletím, kdy klasická aristokracie ustupuje nové, podnikatelské, která se dodnes příliš nezměnila ve své filozofii a vnějších znacích. Honba za ziskem, snobismus, a hlavně fakt, že s kvalitní reklamou prodáte cokoli, komukoli.

1 20.10.2015

Na knihy, v jejichž názvu se objevují slova "tajemství" či "tajný", se dívám poněkud skepticky; obzvlášť pokud jsou ve vztahu ke svobodným zednářům. Tahle populárně naučná knížka si však takový pohled nezaslouží. Příjemným stylem pootvírá dveře do zednářských lóží, odbourává staré známé (i méně známé) konspirace kolující internetem a taky obsahuje hodně zajímavý seznam významných členů bratrstva, o kterých jsem dosud ani nevěděl. Nejedná se o vyčerpávající studii nejstaršího a nejkontroverznějšího bratrstva v lidské historii, nicméně Pat Morganová napsala jednoduchý a čtivý průvodce, který svobodné zednáře popisuje střízlivými barvami, nesnaží se jim nutně vlézt do přízně nebo jim uškodit. Heh, konspirátorům to však asi stejně nezabrání v obvinování ze svobodozednářského spiknutí o ovládnutí světa=o)

3 11.10.2015

Cesta na popraviště je především sbírkou dobře známých, méně známých i neznámých příběhů o trestu smrti v minulosti lidstva; především v novověku, kdy se popravovalo jak o závod z důvodů čarodějnických procesů či francouzské revoluce. I přes můj obdiv ke katovské rodině Sansonů, mě poněkud mrzel dost velký prostor pro dění a příběhy z Francie, což bylo způsobeno jistě hlavně mou antipatií k této zemi. Velmi zajímavé však bylo čtení o severoevropských zemích, které už před mnoha staletími k věcem přistupovali trochu odlišněji oproti zbytku kontinentu. A tak Šindelářova kniha nabízí místopisně i časově bohatý výlet do Evropy, který je plný krví nasáklých příběhů a neveselých osudů i napětí. Přesto se jedná o čtivý soubor plný stravitelné a přehledné faktografie, k níž se jistě vyplatí vracet, pokud člověka toto téma zajímá.

1 10.10.2015

Skutečnost, že máte něco víc než ostatní, nutně neznamená, že jste lepší. Platí to i obráceně, pokud něco nemáte. Předsudky světu vládnou a krátká Wellsova povídka člověka o tom přesvědčí a dovede k delšímu polemizování nad předsudky, odlišnostmi, nedostatky, chybami i lidské povaze vůbec.

05.10.2015

Konečně jsem se seznámil se Stevensonem a musím přiznat, že to bylo trochu krkolomné čtení. Pavilón na pobřeží pomalu nabíral obrátky k napínavému vrcholu, Jekyll s Hydem nezklamal, Markheim byl milým překvapením, co se mi hluboko vrylo do duše, a Franchardský poklad svěží úsměvnou povídkou s pestrým závěrem. Za to Kumpáni a Falesánské pobřeží mě zápletkou nijak neuchvátily a nepomohl tomu ani rozsáhlý popis prostředí, který byl na moje gusto příliš rozsáhlý, i poněkud "nedokončené" závěry. A titulní Klub sebevrahů místy hodně zaujal, chvílemi až nudil. Nicméně ona rozporuplnost ke sbírkám povídek už tak nějak patří.

05.10.2015