Kozel komentáře u knih

To si takhle na piltonském poli pasete krávy a hospodaříte na kousku půdy, když vás napadne pozvat pár hippies, aby se bavili. Každý rok to opakujete, z pár hippies se stanou tisíce indies a než se nadějete, uvědomíte si, že tohle děláte už 45 let. Z pár tisíc indies se stane 200 000 lidí a z několika polí na týden vyroste celé město v podobě největšího multikulturního festivalu na světě, kde se žije, umírá, rodí, poslouchá, jí, poznávají kultury a se vším co kosmopolitní místo nabízí. To není pohádka. To je legendární Glastonbury.

Jelikož si legendy - zvlášť skutečné - zaslouží knížní podobu, neváhal jsem u této knihy. Jenže. Ačkoli jsem čekal příběh Glastonbury, dostal jsem spíš příhody z road tripu české výpravy s festivalem spojené posledních dvacet let, pročež jsou mé pocity dosti smíšené. A tak v průletu druhých dvou dekád skrz bahno, moře lidí, energii místa a "místní" kulinářské speciality prosakují decibely hudby, stejně jako Eavisův příběh, pomocí reportáží spíše sporadicky. Glastonbury je ovšem takový fenomén, že si zaslouží vyprávění právě těchto osobních příběhů, poslouchání hudebního menu a v nejlepším případě ono dobrodružství zažít na vlastní kůži

25.03.2016

To je prvně, kdy si nejsem úplně jist, co chtěl Wells ve výsledku vlastně říct. Román se čte opravdu velmi dobře a lehce. Zaujala mě především první polovina (před srážkou komety), kde vcelku reálně a přísně popisuje rozdíly mezi třídami a jejich lidským zastoupením. Ekonomickou propast, špínu industrializace, špatné lidské vlastnosti a zlé emoce. Není mi ovšem zcela jasná ona Změna po srážce s kometou.

Wells je znám svým socialistickým smýšlením a touhou po lepší společnosti, ale zdá se mi, že tahle kniha už pochází z doby, kdy začal pomyslnou hůl ze zoufalství lámat. Především proto, že lidi jsou po Změně "osvobozeni" od vášní, hloubky citů a těch zel, které z nich dělají lidskou bytost (např. sobectví, žárlivost, závist, nevědomost). Přitom však fanaticky touží zničit všechny vzpomínky na minulý svět díky prozření (tahle část silně připomíná diktatury). Možná jsem celou věc špatně pochopil, nicméně mně osobně je sympatičtější ten starý hnusný svět plný zla a chyb, než ona utopická realita, která dle mého v sobě skrývá více špatného než naopak=o)

18.03.2016

Ke Gallandovi mám už roky sympatie a obdiv, takže mě hodně potěšilo, když se mi konečně dostaly jeho paměti do rukou. Přestože stál na straně, na jaké stál, a zcela bez pochyb byl režimem ovlivněn, víc než ideologie a politiky se téměř fanaticky držel "kniplu" stíhačky.

Samotná kniha má pak několik vrstev díky jeho pozici generála stíhačů. Předně byla válka ve vzduchu vždy značně odlišná od té na zemi a vedle popisu vlastních zážitků z kabiny zde narazíme na pověstné hádky s Göringem a rozbor (dokonce zevrubně ze strany Německa i Spojenců) situace na nebi nad Evropou v průběhu celé války. Onen popis technické stránky může občas čtenáři působit potíže, ale rozhodně bych paměti této letecké legendy doporučil každému, kdo se zajímá buď o letectví celkově, samotnou luftwaffe a nebo o největší válečný konflikt v dějinách obecně.

Skoro děsivě pak působí myšlenka, co by se bylo stalo, kdyby Galland nenarážel na neschopnost vedení i velení a prosadily se jeho nikoli zcestné návrhy, které v mnoha případech nenalezly potřebnou odezvu.

1 16.03.2016

Jeden z autorových společensko-kritických románů, v němž se pan Levisham mění z ambiciozního studenta do lehce zapšklého "řadového" občana, jenž ztrácí iluze a kariéru vymění za manželský život. Což ostatně byly věci, které, nejen v tehdejší době, jednoduše nejdou úplně dohromady a mnoho lidí vede tento zápas. Nemohu říct, že by Láska a pan Lewisham patřila mezi Wellsovými pracemi mezi ty nejlepší. Místy decentní humor zastiňují nudnější pasáže ve vcelku prudkých výkyvech. Co si mě ovšem získalo, byly monology pana Chafferyho. Odhalený spiritista (věc v 19. století značně oblíbená) a vědomý šarlatán, který své podvody obhajuje ne přímo pokrytecky, ale především prokouknutím vztahu mezi lidskou povahou a lží, jež prostupuje prostředí celé společnosti i život jedince.

11.03.2016

Když je něco klasika, nezáleží na tom, je-li čtenář mladý, starý, kluk či děvče. Stevensonův Poklad na ostrově do této kategorie jednoznačně patří. Protože koho by neokouzlila dobrodružství slepě odvážného chlapce Jima vypravujícího o pirátech jakým je jednonohý vychytralý Janek Silver s papouškem Flintem na rameni, touze po zakopaném pokladu, plachetnici Hispaniola razící si cestu k opuštěnému ostrovu a později neřizené jako Bludný Holanďan, vzpouře založené na lidské chtivosti nebo vysazenci Benu Gunnovi poloblbém roky strávenými v samotě?

Přestože kniha není psaná tak rozsáhlým popisným způsobem typickým pro mnohé Stevensonovi vrstevníky, má sílu magnetu, který člověka vtáhne do příběhu, jenž má i po tolika letech zcela zasloužené místo mezi tím nejlepším z žánru dobrodružné knihy pro mládež.

11 07.03.2016

Dodnes si pamatuju animovanou disneyovku s Mauglím, Balůem, Baghýrou a dalšími a řadím ji mezi tři animované filmy, které mě v dětství nejvíce těšily. Proto sáhnout po originální knize, byť o X let později, nebyla těžká volba, ba naopak. A zklamán nejsem. Mauglího dobrodružství a přátelství se zvířaty v sobě skrývá skutečně mnoho hlubších myšlenek, než by se mohlo na první pohled zdát. Moudrost Kaa, učitelská starostlivost Balůa a jeho znalost Zákona džungle, všeobecný respekt Akely, Baghýrova zkušenost s lidmi, nevypočitatelnost a neobliba opic spolu s jejich kriticky podanou příbuzností s lidmi a samozřejmě Mauglího splynutí s divokou přírodou, která je dnešním lidem tak vzdálena. Melancholicky dojemný byl pro mne závěr, čili Mauglího návrat k lidem, byť není vyloženě tragický.

Co bych možná vytknul (nevím, zda to bylo vydáním či je to tak i v originále) byly ostatní povídky vložené mezi hlavní linku, což dost odvádělo pozornost. Na druhou stranu i mezi nimi lze najít skvosty jako Bílý tuleň nebo Rikki-Tikki-Tavi.

2 05.03.2016

Když se řekne Umberto Eco, většině lidí se vybaví právě Jméno růže, případně Foucaltovo kyvadlo. Umberto byl přitom také profesor, napsal skripta a několik vědeckých knih. Jeho romány jsou tak protiváha odborné práce, ale právě díky fikci především se proslavil.

Jméno růže patří mezi knihy, jejichž příběh se mi vryl hodně hluboko a tučným písmem do duše. Napínavý příběh plný tajemných vražd ve zdech středověkého kláštera, jejich vyšetřování a postupné odkrývání tajemství je proloženo mnoha zajímavými momenty (často mě bavily odkazy na Rogera Bacona; např. brýle). Čas od času si rád tohle vyprávění zopakuju ať už knižně nebo z případného nedostatku ve výborném filmovém podání (i přes jisté odchylky) s Seanem Connerym.

8 02.03.2016

Příběh od příběhu jsou dobrodružství Langdona víc strhující, napínavější, kontroverznější a nutí člověka přemýšlet. Sice nejsem fanoušek konspiračních teorií, ale tohle, to je velká věc.

5 01.03.2016

Přesto, že chvílemi kniha hodně připomíná spíš ženský román, především autorka velmi otevřeně otevírá dosud velké tabu a sype sůl do ran poválečnému Československu z pohledu brněnské Němky a jejího nejbližšího okolí. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že její (a mnoha dalších) život je zcela prázdný a v duchu potrestání kolektivní vinou. Stále si kladu otázku, kdy konečně dojde v této zemi k sebereflexi a postaví se čelem k tomu, co se stalo po nacistické okupaci. Na druhou stranu....dá se tehdejší reakce vlastně soudit?

5 01.03.2016

Už soupis autorů láká, aby člověk vzal tuhle sbírku do ruky. Když k tomu ještě připočtete skutečnost strašidelných příběhů z doby počátků žánru hororu i povídky jako takové, pak již můžete s jistotou předpokládat hodně příjemné čtení. Jistě si každý přijde na své. A abych podtrhl svoje top, jsou to záležitosti z pera Angličanů. Ať už se jedná o děsivě lidský "Smuteční závoj" Dickensův, klasický, ovšem nádherný, duchařský příběh "Co vyprávěla stará chůva" od Beth Gaskellové a nebo Marryatův z legend vystupující "Vlkodlak" či Stevensonův "Markheim" vedoucí rozhovor s vlastním svědomím.

1 01.03.2016

"Vánoční koleda" je vskutku jedním z nejkouzelnějších vánočních povídek vůbec a zároveň jednoznačně nejlepší povídkou Dickensovou, která nikdy nezklame. Dostalo se jí tolika překladů, že je skoro zbytečné se u ní zastavovat blíž s výjimkou poznámky, že jí sluší starší překlady, ostatně jako celkově Dickensově pracím - alespoň tak to vidím já.

V případě povídky "Začarovaný" mám ovšem poněkud smíšené pocity. Postavy sice mají pořád svou živost charakteru a zahrát čtenáři na správnou strunu konkrétního pocitu a citu, problém mám však se samotným příběhem, jehož struktura pro mě nebyla tak snadno stravitelná jako jindy. Proto plavání v jeho linkách nejednou přispělo k naprosté ztrátě a vyhasnutí nadšení, což má sice za následek několik silných pasáží, ale jako celek nezaujala tak, jako to umí jiné Charlieho příběhy.

01.03.2016

Velmi těžká kniha na čtení; ostatně jako každý politický či filozofický spis. Přesto se z dnešního pohledu jedná o zajímavý historický pramen (i přes veškerou kontroverznost), pokud s ním člověk dovede pracovat. Dá se samozřejmě popsat jako snůška nesmyslů, kterou nečetly ani špičky nacistické mašinerie či jako Hitlerovy zvrácené myšlenkové pochody zlomené a zkroucené podle potřeb pro vysvětlení vlastních pohnutek a představ. Našel jsem v ní ovšem i jisté vysvětlení, proč ho tehdejší evropská vysoká politika tak hrubě podcenila. Zatímco první díl mohl vypadat jako manifest mírně pomateného politika pozorovatele, který má chtě nechtě v některých věcech pravdu - zajímavé, jak Hitler do mnoha různých témat i jejich podstat (teď nemyslím házení viny na židovství, Čechy, Habsburky, Francii a bolševismus) hodně dobře vidí - musela druhá část nutně znít jako výplod choré mysli, který se zcela příčí proveditelnosti i realitě. Tak mohla být kniha vnímána v době vydání, jak neuvěřitelně a hrozivě však její obsah musel vypadat po roce 1933 a zvlášť v předvečer druhé světové války v roce 1938...

4 25.02.2016

Stracheyho románové podání historických událostí a osobností má mnoho kladů. Ještě víc vyniknou s výběrem tak fascinující osobnosti, jakou byla Bětka, a vyprávění onoho zajímavého vztahu s Essexem. Dvě rozporuplné, ale silné (někdy až dětsky vzpurné) povahy (dělící mezi sebou zhruba generaci) se značným vlivem jedné na druhou, procházející za značně proměnlivého počasí vztahu až k tragickému konci, kde i Essex musel pochopit, že Alžběta je bytost mnohem vyšší a neprůhlednější než si možná kdy během světlejších chvil myslel.

1 09.02.2016

To si takhle dáte sobotní oběd a otevřete knihu od madam Eliot, kterou s poslední stranou zavřete v momentě, když je venku tma. Protože osudy několika obyvatel vesnice Raveloe těžko pouští. Obzvlášť jsem pojal náklonnost k Silasi Marnerovi, který se snaží odloučit od lidí a přilne kvůli tomu k penězům, jejichž ztráta naprosto změní zbytek života. Ale to není vše; Eliotová totiž - tak jak by od kritického realisty jeden očekával - pouští sondy do duší venkovanů napříč třídami a souboji jejich povah.

Nakonec cítím potřebu zmínit Thomase Hardyho. Ten totiž předně čaroval s popisem přírody a společností jako celkem. Eliotová se, při nejmenším v Silasovi, zaměřuje spíš na jedince (a z toho plynoucí společenskou vrstvu), čímž je opravdu originální, a možná i proto je tahle knížečka tak osobitá, lidská a živá.

1 06.02.2016

Tady není čas na servítky. Svižně, stručně a v rychlém spádu plynoucí příběh pomsty. Rogan se nehodlá zastavit, dokud neprovede ortel nad svými nočními můrami. Nejvíc mě bavily pasáže z dějové linky odehrávající se v minulosti, kdy Rogan vzpomínal cíleně či pomocí snů na to, co mu sedmička soudců během války provedla.

A jelikož se jedná o Puza, nejpropracovanější a pro mě vůbec nejlepší část se odehrává v Itálii, kde Rogan jde po Genco Barim, sicilském mafiánovi. Tady jsou totiž jisté náznaky toho, v jakém prostředí byl Puzo coby spisovatel nejsilnější.

05.02.2016

Wells byl vždycky poměrně přísný k lidskému pokolení, přesto se snažil přispět alespoň myšlenkou na jeho nápradu. Proto mě "Rozum v koncích" překvapil svou odevzdaností a pocitem, že Wells na sklonku života nad lidstvem definitivně zlomil hůl. Možná to bylo způsobeno lidskou nepoučitelností a nebo myšlenkou, že ve stáří se s různým pohledem člověk může dopředu už pouze dívat, aniž by byl schopen cokoli dalšího udělat.

05.02.2016

Jelikož se mi tohle město zapsalo hluboko do duše a o tamní tragédii jsem dosud věděl pouze v hrubých rysech, vydání téhle knihy se samozřejmostí putovalo do mých rukou a knihovny. Ondřej Červený podal příběh závěrečných dnů a hodin světové války detailním způsobem, díky čemuž ze stránek zcela živě vyvstávají události, místa, osoby i momenty, které dovedly k popravě desítek vlastenců. Hodně fascinující jsou souvislosti a současné děje s původem v naprostém chaosu, chybných rozhodnutích, osudových chybách, nervozitě...

Myslím, že do budoucna se již nikdy nepodívám na ulice města tak jako dosud; jednak kvůli událostem, jednak kvůli skutečnosti, že dosud nebylo zjištěno (a s jistotou nikdy nebude), kdo byl za tehdejší události hlavně zodpovědný. Alespoň je další důvod, proč přemýšlet nad světovou válkou, byť na lokální úrovni - což je ostatně jeden z nejdůležitějších článků celého řetězce.

Byl bych dal plný počet, bohužel "zádrhel" vězí ve vyčerpávajícím poznámkovém aparátu pod čarou (obsahující výňatky z protokolů, výslechů, rozhovorů atd.), který je sám o sobě vynikající, bohužel svým rozsahem mě rušil od kontinuální četby.

05.02.2016

Je-li dětská knížka napsána opravdu dobře, s lehkostí, milým humorem i poučením, pak vůbec nezáleží na věku, v jakém ji člověk čte. Kiplingovy povídky, které psal pro své ratolesti, mají i dnes kouzlo, které se jen tak nevidí. Za sebe musím vyzdvihnout tři. "Jak vznikli pásovci", kde ježek s želvou dokážou vtipnou motanicí zmást nejen jaguára, ale i samotného čtenáře; Kočka, která chodila sama, mi konečně vysvětlila, jak došla svého postavení v domácnosti, a konečně "Motýl, který dupal", což je příjemný příběh o Šalomounovi a hádkách mezi oběma pohlavími.

Jakkoli by se dospělý obvykle zdráhal dětské knížce, věřte, že tady nešlápnete vedle ať už pro potomky nebo sebe=o)

6 01.02.2016

Dvě viktoriánské povídky k odpočinkovému čtení na slunné víkendové odpoledne, či cestu vlakem. Do téhle věty se vejde vše, co tahle knížka čtenáři nabízí. Abych však ještě dodal trochu osobního dojmu, přihodím pár dalších vět.

"Alice a její muži" je v podstatě klasická viktoriánská povídka o manželství, která příliš nepřekvapí, ani se nezapíše hlouběji pod kůži. Přesto jsem se neubránil jemnému úsměvu potěšení. Její strohost - a, chtělo by se říct, neúplnost - se dá pak vysvětlit tím, že původně byla součástí větší povídky, na níž spolupracovali Dickens, Collins, Gaskell a Procter.

Za to "Hříšná Lizzie", to je něco jiného. S lehkým (nikoli nepříjemným) patosem přinesla jímavý, na rodinných tragédiích založený příběh, jenž vyvrcholí poněkud hořkosladkým koncem, který si nakloní nejedno srdce, které není z kamene. A rozhodně to nebylo naposled, co jsem očima spočinul na jejích stránkách.

2 30.01.2016

Skutečně strhující příběh, který nepustí a který se zcela právem stal jedním ze základních kamenů sci-fi hororů až dodnes. Dvě krátká odpoledne stačila k tomu, aby mě vypravování Viktora Frankeinsteina znovu utvrdilo v tom, že lidstvo má stále neutuchající potřebu přetvářet, či dokonce tvořit, přírodu, což ovšem se stejným odporem k zodpovědnosti často (nejen) na knižních stránkách končí dalekosáhlými důsledky doprovázených bolestí, smutkem a smrtí.

Mrazivé momenty střídané chvilkami zdánlivého klidu mě nedokázaly zastavit od úplného ponoření se do příběhu, jehož nejsilnější okamžiky jsem zažíval při netvorově vypravování a rozhovorech s Frankensteinem. Top scénou však pro mě byl zvrat na konci, kde se s netvorem setká kapitán Walton a díky níž se chtě nechtě člověk (řekl bych právem) přikloní na stranu umělého stvoření, které je skutečnou oběti ve smutném temném příběhu.

Mary Shelley pak do jeho úst vložila jednu neúmyslnou lež v podobě slov: "Ten, kdo mi daroval život, je mrtev, a až nebudu ani já, vzpomínka na nás oba brzy zmizí." Nebyla to pravda v roce 1818, kdy román vyšel, není to pravda dnes a věřím, že ani následující roky nedokážou uvrhnout Frankensteina s jeho výtvorem do zapomnění.

11 29.01.2016