Kozel
komentáře u knih
Klub sebevrahů (9 povídek)
Robert Louis Stevenson
Konečně jsem se seznámil se Stevensonem a musím přiznat, že to bylo trochu krkolomné čtení. Pavilón na pobřeží pomalu nabíral obrátky k napínavému vrcholu, Jekyll s Hydem nezklamal, Markheim byl milým překvapením, co se mi hluboko vrylo do duše, a Franchardský poklad svěží úsměvnou povídkou s pestrým závěrem. Za to Kumpáni a Falesánské pobřeží mě zápletkou nijak neuchvátily a nepomohl tomu ani rozsáhlý popis prostředí, který byl na moje gusto příliš rozsáhlý, i poněkud "nedokončené" závěry. A titulní Klub sebevrahů místy hodně zaujal, chvílemi až nudil. Nicméně ona rozporuplnost ke sbírkám povídek už tak nějak patří.
Chci víc
Iggy Pop
Iggy je ikona, naprosto nepřehlídnutelná ikona, ať už posloucháte punk, rock, metal, samotnýho Iggyho a nebo tuhle scénu znáte jenom z předsudků mainstreamu. "Chci víc" není typická autobiografie, ale směsice myšlenek na téma vlastního vývoje, názorů na muziku a na svět v tak, řekněme, chaotickym stylu, jak by člověk od Iggyho čekal. Čtení, který je hlasitý, zábavný, svižný, přeskakující v rytmu, ale přitom neztrácející lajnu (nejen koksovou).
Příběh pana Pollyho
Herbert George Wells
Wells je znám především svými vědeckofantastickými příběhy, kterým se Příběh pana Pollyho vymyká. Tahle knížečka je však přátelským vyprávění na téma hledání svého místa v životě, navíc okořeněné příjemným humorem, který nejednou vyčaruje úsměv na tváři, a lehkostí, která vede k plynulé a mile probíhající četbě. Pana Pollyho jsem si oblíbil, protože, ač na první pohled se nezdá, že by měl čím zaujmout, jeho největší přednost je v tom, že vlastně odráží pomalu každého z nás. Dělá slepě to, co od ní společnost čeká a světu uniká prostřednictvím fantazie a knih, aniž by se nějak zásadněji zařadil do okolí. Když se ovšem rozhodne podpálit vlastní dům a tím za sebou spálit všechny mosty, aby mohl začít znovu, najde štěstí o několik kilometrů dál. Z toho plyne, že jakkoli se zdá člověku současná situace marná a ztracená, vždycky je možné najít cestu, jak se dobrat ke štěstí a spokojenému místu v životě a světě.
Řemeslo urozených
Pierre Boulle
Knihu jsem vzal náhodou v levných knihách nevěda, že se jedná o román a dílo autora věcí jako Planeta Opic a Most přes řeku Kwai. Vcelku napínavý příběh na pozadí válečné špionáže vede k několikerému zamyšlení nad hrdinstvím, oportunismem, narcismem, vlastními démony a utopií. Dlouho jsem se nesetkal s tím, že by ve mně hlavní postava - Cousin - vyvolávala odpor a minimum sympatií, což byl patrně záměr. Na druhou stranu asi nebude Řemeslo urozených patřit k mým oblíbeným titulům, což s podobnou tematikou (ač jiným pozadím) nelze říct např. o Kirstově knize Spiknutí.
Luciferův trůn
Jeremej Ijudovič Parnov
Parnovův Luciferův trůn opravdu není fantasy, ani sci-fi, jak by mohl název snad napovídat, nýbrž se jedná o hlubinnou práci o mysticismu a okultismu na Západě. Když opomenu občas problikávající jízlivou skepsi a plamenný závěr poslední kapitoly plynoucí z doby vzniku - můžeme se ptát, zda jsou kořeny v Parnovově osobním přesvědčení a nebo potřeby zalíbit se režimu kvůli vydání - je Luciferův trůn jednou z nejlepších, ne-li nejlepší, knihou o okultismu, kterou jsem četl. Luciferův trůn zabírá vše od prvopočátku lidství až do současnosti (tudíž 80. léta) velmi čtivým způsobem a přes vyčerpávající množství faktů, citací a vývodů nemá příliš hluchých míst. Prokousával jsem se pouze tabulkami u alchymistů a kabaly. Pokud jsou témata čarodějnic, tajných společností, okultismu a mysticismu blízká, rozhodně byste neměli tuto práci minout.
Je jen velká škoda, že se českého překladu nedočkala i kniha Bohové lotosu, která se stejnému tématu věnuje na Východě.
První lidé na Měsíci
Herbert George Wells
Nakonec dám tři hvězdičky. Jak píše Pheonix16.cz Wellsovi První lidé na Měsíci je skutečně kniha především popisná. Její příběh mne však až na několik pasáží a myšlenek nedokázal tolik upoutat. Ony myšlenky jsou však v podaní Wellsově nejmocnější zbraň, jeho předvídání budoucna a kritika tehdejší, potažmo současné společnosti, je vždy až děsivě přesná. Cesta Bedforda s Cavorem nebyl příliš zábavný a hravý výlet, ale spíše děsivou výpravou do neznáma nejen vesmíru, ale i lidských povah toužících dobývat místo snahy poznat vlastní nitro a Zemi.
Angličan se dívá na svět
Herbert George Wells
Tak trochu jiný průkopník sci-fi žánru. Wells, přesvědčením socialista, se svým pohledem na svět současný i budoucí se ve svých předpovědích snaží velmi opatrně - nicméně značně přesně - předpovědět, co bude - a dnes kolikrát je - možno v lidském životě v jakémkoli lidském oboru. V této sbírce esejů se však zabývá i jinými tématy jako je například americká společnost, kterýžto esej je velmi zajímavý ve srovnání s Dickensovými Americkými poznámkami. Nelze jinak než doporučit každému, kdo četl jeho nezapomenutelné romány.
Jedinou (kostmetickou) výtku k tomuto vydání mám takovou, že je opět v poznámce zmíněno osekání článku, konkrétně "Současný román", tudíž zájemcům nezbývá nic než vlastní překlad. A to nemluvím o několika úplně vynechaných esejích, je podle mého názoru škoda dělat výběr z výběru
Divoké děti lesů
Ernest Thompson Seton
Přestože Seton několikrát zmiňuje nepříjemnou skutečnost, že "život divokého zvířete končí vždycky tragicky", jeho příběhy jsou jímavé, dojemné, i přes špatné konce. Člověk si hlavní "herce" nutně zamiluje a přemýšlí opět nad tím, že kde se v divočině objeví člověk, tam je zle, a že zvířata - v Setonově podání téměř "zlidštěné" - jsou v mnohém lepší a chytřejší než jejich dvounohý nepřítel.
Dodám, že knížku jsem si sehnal především kvůli Lobovi, protože jsem do vlků jsem víc než blázen. Vedle Loba jsem si však nejvíce oblíbil také příběh Stříbrňáka a Natrhouška=o)
Modrý květ
* antologie
Zlatý výběr ze zlatého fondu romantických klasiků a jejich pohádek, což byl v jejich případě - s výjimkou Andersena - obor "okrajový". Přes stáří příběhů jsou milým čarovným čtením pro mladší i starší čtenáře. A jak jsem zmínil u Wildovova Šťastného prince, dovolím si tvrdit, že jsou to pohádky silnější než jsou tvořeny dnes.
Eva Braunová: 15 let s Hitlerem
Karol Grünberg
Nemohu si pomoct, ale přes veškerou lákavost látky, je tahle knížka svým názvem poněkud zavádějící. Eva Braunová je zajímavou postavou z blízkosti Hitlera, která byla spíš tichou ozdobou. Což vyplývá i z četby Grünbergovy knížky, kde Eva vystupuje spíš jako druhořadá postava, která vlastně reagovala stejně jako miliony ostatních na to, když Hitler vítězil i prohrával. Až na pár pasáží zůstává osobnost a život Evy Braunové touto knížkou stále spíše záhadou. Pravda, že je to práce víc jak dvacet let stará, takže dnes by snad vypadala jinak, nicméně aktuální zklamání zůstává.
Ukradené tělo
Herbert George Wells
V dětství vládl Jules Verne, nyní ho nejspíš nahradí Wells se svými neskutečnými nápady, nezměrnou fantazií a vlídným humorem. Ukradené tělo sice není román jak by člověk dle názvu předpokládal, ale sbírka několika povídek převážně duchařského druhu. Pokud bych měl za sebe jmenovat ty nejpovedenější, byly by to: Ukradené tělo, Stonásobný život, Pan Skelmersdale v říši víl, Hvězda a Nezkušený duch.
Dickensovo čtení
Charles Dickens
Knihy se starou češtinou mají své kouzlo a obzvlášť jsou-li jí psány Dickensovy povídky. Klasiku Vánoční koledy doplňují v jediném českém překladu Doktor Marigold, která je dosti jímavá a svými prvky prřipomíná Dickensův bostonský zážitek v ústavu pro podobně postižené (v českém překladu Amerických poznámek je tato kapitola vynechána). Humorná je pak i povídka Cídiče bot, kde se dvě malé děti chovají na oko jako dospělí milenci, avšak bez sexuálního podtextu. Sbírka věnována mládeži má pak kouzelný úvod, kde autorka Dickense vypráví o jeho dětství a jmenuje ho "Karlíkem"
Zrození tragédie z ducha hudby
Friedrich Nietzsche
Filozofické spisy jsou, jak známo, jedno z nejtěžších čtení. Nietzscheho Zrození tragédie patří k nejtěžším, které jsem vůbec četl. Jeho rozbor hellénského umění starého Řecka, vývoj apollinského a dionysského kultu v tragedii a vliv na moderní (čili tehdejší) hudbu a tragedii v Německu postrádá větší pořádek. Sám Nietzsche v úvodu, který napsal 16 let po vydání, upozorňuje na jistou zmatečnost, přeskakování, nesouvislost. Musím říct, že nejsrozumitelnější (na poprvé) byly citace Schopenhauera. Ona nesourodost jistě plyne i z toho, že Nietzsche ji napsal ve svých 26 letech, z čehož mi vysvítá, že tehdejší střední (a vyšší) třída byla vzdělanější než dnes. Knížka je však trošku poplatná své době, pokud člověk nestuduje antický svět, divadlo či německou hudbu 19. století, tudíž je-li Vám některé téma blízké, pak těch 80 stran za to jistě stojí.
Neviditelný
Herbert George Wells
Četba na jedno odpoledne od jednoho z průkopníků sci-fi žánru. Dnešní sci-fi mi příliš nesedí, ale Wellsovo pojetí, lehkost a napětí na mě udělalo dojem už když jsem v děství viděl film Stroj času (a baví mě dodnes). Neviditelný by si však zasloužil větší rozsah hlavně kvůli Griffinově charakteru. Jeho rozpolcená osobnost způsobená objevem pouze naznačuje, co se může stát s lidskou duší, když se poddá objevům. Čeká-li vás dlouhá cesta či chvíle relaxu, pak Neviditelný by mohl být příjemným okem nepostřehnutelným společníkem.
Sirotek lowoodský
Charlotte Brontë
Zkrácená verze nejslavnějšího románu Charlotty Bronteové je věnována dětským čtenářům už jen tím, že je ohraničeno děstvím Jany Eyrové před jejím odchodem do Millcotu. Přesto to není úplně dětská knížka. Osudy Jany nepatří mezi ty nejšťastnější a víc než vymyšleným příběhem jde o kritiku tehdejšího školního systému i mnoha pokrytectví anglické společnosti. A navíc obohacenou o biografické prvky ze života Charlotty ať už to jsou vlastní zážitky (lowoodský ústav) nebo promítnutí sestry Marie (Helena Burnsová) či otce (pan Brocklehurst). Kdybych knížku četl jako dítě asi bych soucítil s Janou víc, dnes je to spíš zajímavé románové pojetí několika nemilých jevů v anglické společnosti. Jak se bude románové jednání života Jany Eyrové vyvíjet, ukáže budoucí četba=o)
Pink Floyd definitivní zpověď
Jiří Ubry
Pink Floyd nepatří mezi moje oblíbené ikony rockové historie. Jsou pro mě trochu jak říká Michael Oldfield: "Ne, to nemá nic společného s koncertem klasické hudby, kde jde o interpretaci pojednanou jako protiklad improvizace. Pink Floyd znetvořili celou podstatu rocku, změnili pódium na jednorázové nahráváací studio, přervali svazky mezi umělcem a publikem..." Přesto jsou ikonou, takže je na místě si o nich něco přečíst. Tahle krátká monografie je však poněkud nešťastnou volbou. Svou šíří odpovídá spíš závěrečnou prací studia hudební žurnalistiky...nemluvě o tom, že Urby se dopouští mnoha chyb - když opomenu názvy skladeb, tak jsou to především špatná data narození členů atd. Proto bych knihu doporučil spíš těm, kteří Pink Floyd znají blíž a chtějí si jen rozšířit povědomí o útržky z rozhovorů a vyjádření ústřední pětice. Vrcholem knihy je pak asi popis legendárního koncertu k The Wall.
Královna Viktorie
Lytton Strachey
Živě psaný portét o životě jedné z největších panovnic Anglie, která však přece jen nedosahuje velikosti mé milované Bětky Tudorovny (ta by se např. jistě zastala sufražetek narozdíl od Viktorie). Kniha popisující život Viky se zaměřuje především na samotnou královnu a její osobnost, k čemuž využívá hojnou korespondenci a prameny, které jsou k životě panovnice k dispozici. Trochu zklamáním je, že se o viktoriánské Anglii člověk opravdu příliš nedozví. Je to ovšem také přičiněno tím, že samotná Viky žila celý život spíš v izolaci od okolního, což vede k domněnce, že největšího rozmachu dosáhlo britské království bez přičinění vládce. Je-li tomu skutečně tak nelze dle jedné knihy soudit. Jisté však je, že vláda Alexandriny Viktorie je mezníkem, kdy se vládnoucího panovníka stal symbol tak, jak je tomu v Británii dodnes - což jim závidím. A tento čtivě psaný životopis je příjemnou knihou pro všechny, které zajímá ona velmoc, historie a její ikony. Bylo to poprvé, ale rozhodně ne naposledy, co jsem po knize sáhnul=o)
Nenech se zas oblbnout
Alex Švamberk
dozvuky v hlavě zůstanou asi ještě nějakou dobu. I přes chyby, které unikly editorům je obsah rozhovorů i Švamberkovy komentáře dostatečným důvodem pro to, aby si historií punku prošel každý ať už je mu blízký jakýkoli hudební styl=o)
Black Sabbath
Steven Rosen
Skvělé strávené odpoledne nad neoddiskutovatelnou klasikou=o) Pravda, že konkrétně v tomhle výhledu do zákulisí je znát datum vydání (2004), ale přesto dobře poslouží. Každopádně pro mě má nyní Black Sabbath nádech trochu smutného příběhu, za což především může vyprávění Billa Warda, který zní hodně zlomeně...a není se čemu divit=o)
Noci nad Německem
Petr Radosta
Naprosto dechberoucí čtení, které ve mě osobně vyvolává otázku, proč je u nás čs. bombardovací peruť hodně ve stínu stíhačů a moc se o ní nemluví (tím rozhodně nechci stíhače degradovat). Už jen proto, že za války byla jednou z nejúspěšnějších perutí Královského letectva. Nezlobil bych se za film, ale ještě ke knize. Mělo by se uvažovat o reedici, protože i na vydání z roku 1990 je vidět, že si editoři moc práce nedali a fotky jsou taky smutnou kapitolou díky nekvalitě (i když portréty letců s poznámkou kde skončili je dost silná). Každý z nás by si měl o těchto klucích se staženým zadkem přímo nad Německem uprostřed vybuchujících granátů přečíst;)