Koka komentáře u knih
Na to, že jde o poklidný Island, poněkud děsivé. Za nejpůsobivější (i když s největší pravděpodobností smyšlený) považuji příběh v příběhu, a to dějiny pokusu o vybudování železniční tratě na Islandu, které současně vykreslují historii vzniku vzdělané islandské inteligence na přelomu 19. a 20. století, jejich cesty po Evropě a to, co si z kontinentu přivezli na ostrov (myšlenky, znalosti, technické nápady). Dost by mě zajímalo, zda se tyto části knihy opírají o nějaké prokazatelné historické prameny.
Nám se může zdát neuvěřitelné a šokující, že islandský kriminalista může zahynout v Rakousku při lyžařském zájezdu jen proto, že k cestě do hotelu použil pražce železniční tratě a vůbec mu nedošlo, že tudy jezdí vlaky, které se mu navíc nevyhnou. Tato epizoda mi o islandském naturelu řekla hodně. A příběh tajných gejů taktéž.
Příběh považuji za jakýsi anglický pandán francouzské Dreyfusovy aféry a role, kterou v ní, při očištění jména obviněného, sehrál Emil Zola. Napsáno sugestivně, přitažlivě, s velikou znalostí dobových reálií a společenské atmosféry.
Umístění této knihy ve světové literatuře ("klasika") nějak nesdílím. Důvod tohoto mého pocitu mi léta po přečtení napověděla až scéna z Formanova filmu Muž na Měsíci, když Andy Kaufman - aby "potrestal" publikum, mu čte z Gatsbyho. Z toho jsem vyrozuměla, že postavení této knihy v americké literatuře je podobné postavení naší Babičky - národní klenot, jehož nesmírnou hodnotu už málokdo chápe, ale nadále zůstává nedotknutelný.
Knihu som si kúpila, keď som si kdesi prečítala, že za jej preklad do slovenčiny dostala Jana Juráňová nejakú cenu a že knihu "adaptoval" a vydal Juráňovej feministický spolok Aspekt. Obsah (i kvalita prekladu) týmto informáciám zodpovedajú.
Dosť ma však odradzoval slovenský názov, evokujúci na Slovensku velebené zbojníctvo.
Štyrom ženám sa tu udejú snáď všetky veci, které sa len v živote ženy udiať môžu, ale tri kamárátky si vzájomne pomôžu a spolu si poradia proti záludnostiam a zradám štvrtej. Miestami to balancuje nad priepasťou otvorenej zásuvky označenej štítkom "ženská literatúra" , ale nakoniec to nie je také zlé - román má i iné roviny, než iba röntgenovanie ženských myslí. Postava Tony - ženy, kterej odbornosť spočívala v znalosti historických vojnových bitiek, zbraní a taktík - je v literatúre dosť ojedinelá. Pre "boj" ženy so životom bola dobre vybavená; vedela, že "niektoré bitky sa jednoducho vyhrať nedali a niektoré mohli dopadnúť aj inak".
Knihu jsem si koupila v době své osobní zanícené ECOlogie a hodně mě zklamala. Chápu, že v Itálii je pan Eco veřejnou autoritou nejvyššího ranku a jeho reflexe denních aktualit je pro mnohé italské čtenáře nepochybně kompasem. Já jsem však většinu jeho názorů nedovedla ocenit, neboť jsem se v řešené problematice (politických událostech, televizním programu, pohybech v nakladatelské branži, nekončícímu procesu vyrovnání se se stínem Duceho) neorientovala buď vůbec, nebo jen díky stálému (a rušivému) používání vysvětlivek na konci knihy.
Přesto však mám v knize své dvě oblíbené perly: Kolik stromů vyhodím za rok? a Jak odhalit spiknutí.
Z dnešního pohledu nezajímavé resp. čtenářsky nepřitažlivé mohou být i texty, v nichž se autor vyrovnával s nastupující nadvládou výpočetní techniky. Pro čtenáře, kteří se už narodili rovnou "do windows" to může být nepochopitelné, ale my, co jsme to zažili také, si vychutnáme jeho strach a zoufalství z nekončícího souboje s PC ...
Jsou knihy, jejichž název a autor se stanou synonymem zobecnělého významu. Pan Eco a jeho Jméno růže se k nim řadí. Název díla už svou symbolikou odkazuje na symboliku středověkého křesťanství, která se v jistou dobu natolik rozmohla, že symboly se pro vykladače staly přednější, než křesťanství samo. V těch dobách se začaly formovat i praktiky boje s kacíři a institucionalizovaná svatá inkvizice A jako protipól symbolů - smích. Osvobozující, nic nezastírající, svou jednoznačností nebezpečný. Z mnoha rozporů středověku a středověkého křesťanství nemohl pan Eco vybrat lépe! Dogmatici se smíchu bojí dodnes a z Jména růže se máme možnost dozvědět kořeny a důvody těchto obav.
Všem, kteří si zoufají nad délkou textu, nudou popisných pasáží, nesrozumitelností teologických disputací, těm všem doporučuji - nelamte to přes koleno, nezbavujte se jí, ale odložte knihu na pozdější čtení. Zkuste se do ní začít každých 10 let - možná se vám přihodí, to, co mě: zjistíte, že máte - komerčně řečeno - tři v jedné. Pokaždé (v mém případě třikrát) tu knihu "přečtete" (pochopíte, procítíte, vychutnáte) úplně jinak.
Některé scénky nám už asi nic neřeknou, a tak je ani nedoceníme, resp. - vinou jiného kulturního prostředí a jiného století - nepochopíme. Ale přiznejme si - copak neznáme ve svém blízkém okolí (např. v zrcadle) nikoho, kdo - stejně jako jeden z mladých protagonistů této knížky - "kromě sklonu k samovolným potratům trpí všemi chorobami" a potřeboval by si jít - moderně řečeno - provětrat hlavu? Jistě, jistě, dnešní "team buildingy" vypadají jinak, ale rozhodně nejsou tak poetické, půvabné, až cudně něžné, jako tato moje malá kapesní nabíječka dobré nálady.
Moje z nejmilejších - pomůže, poradí, pobaví, posune k jiné optice vnímání. Moc hezké!!!
"Pořád se ještě ohlížíš, odkud si přišel, anebo se díváš tam, kde teď jsi?" - tento citát z knihy asi nejlépe vystihuje tu rozpolcenost přistěhovalců, kteří si do Anglie přievzli svůj Pákistán, Bangladéš, atd., a zkoušejí smlouvat s osudem: něco nové získat, ale to staré neztratit. Zadie Smith důvěrně zná a vtipně komentuje tu situaci v multikulturním prostředí, které vytváří (a tipuji, že tak do roku 2070 i vytvoří) novou kvalitu.
Kniha dost výstižně líčí mnohonárodnostní a multikulturní prostředí současného Londýna, do něhož se stěhují příslušníci mnoha národů, kteří se jaksi nedovedou rozhodnout mezi (prakticky nemožnou) asimilací a (pro britský život jaksi nepraktickým) setrváváním na svých náboženských a kulturních tradicích.
Monika Ali je (spolu s např. Zadie Smith) jednou z úspěšných britských spisovatelek pocházejících z "národnostních menšin" , jejichž pohled na britskou realitu je pohledem z uzavřeného prostředí národnostně homogenní komunity.
Toto pokračování Andělina popela působí trochu jako vynucené - vyvolané obrovským úspěchem předchozí knihy. Ale na druhou stranu je čtenář rád, že se Frankovi už trochu daří a že z té děsivé chudoby nevyšel se zkamenělým srdcem.
Jedna z knih, které člověka opravdu zasáhnou. Hodně vypovídá o irském naturelu, touze po soudržnosti rodiny, krutosti i vynalézavosti chudých.
Skvělá, čtivá kniha. Kdo hledá objemný román, neotřelý, trochu magický, ale přesto (téměř) reálný děj, sympatické hrdiny a únosný počet postav, ten si tyto dva kluky a jejich dobrodružství opravdu vychutná.
Jak si vysvětlit, že EVROPSKÁ, tzv. CIVILIZOVANÁ země ve XX. století připustí, že lidská bytost je vystavena v regionálním přírodopisném muzeu jako vycpaný exponát?! Mladý Holanďan při svých toulkách po Španělsku na tento exponát narazí a jeho příběh ho natolik zajímá a šokuje, že mu věnuje značnou část svého života a profesního zájmu. A to až natolik, že jeho aktivita vyvolá řetěz událostí (včetně ovlivnění průběhu olympijských her!) , který vede k jedinému možnému a jakž takž důstojnému ukončení příběhu: pohřbení "El Negra" v jeho rodné zemí (odborníky vytipované Botswaně) .
Chcete se dozvědět něco bližšího o tom, jaké různé podoby může mít evropská kultura? Doporučuji přečíst si tuto knihu.
Autorovi patří můj dík za nelhostejnost a vydavateli za překlad.
V případě této knížky mi až její filmová podoba "sedla". A průvodní filmová hudba Neila Daimonda - tu jsem si z celého příběhu zapamatovala nejvíce, dodnes mi symbolizuje Jonathanův let.
Na této knize je obdivuhodné, že i při té úrovni poznání starověkého Egypta, jaká byla v době vzniku díla, dovedl MW vytvořit natolik hodnověrný příběh (reálie, vztahy, atmosféra doby), že ani dnešní egyptologie jej zásadně nezpochybňuje.
Kde jsou ty krásné časy, kdy k páchání nevěry vzdělaní muži zakládali ušlechtilé poznávací spolky?! Skvělé a zábavné čtení!
Obdivuhodný a dojímavý příběh, který se stal doslova kultovní záležitostí - dočkal se několika knižních a filmových zpracování a dál žije svým životem v podobě poznávacích projektů studentů. Na druhou stranu se však musíme ptát: bylo by dnes možné po vzoru pana Wintona tajně přivézt k nám stovky např. bosenských či somálských dětí a našly by se české rodiny, které by je přijaly? Nebo jsou už oficiální procesy záchrany ohrožených dětí na mezinárodní úrovni nastavené tak, že není zapotřebí individuálních hrdinů? Wintonova akce byla unikátní, může být inspirativní, ale kopírovat ji nelze. (Sám N. Winton se přiznal, že padělal mnohá vstupní víza do Británie, jen aby uspíšil výjezd ohrožených dětí. Nelze se divit, že po válce o této své iniciativě raději mlčel.)
Tato kniha byla svého času (vyšla před listopadem ´89!) vlaštovkou - texty a notové záznamy skvostů sovětských písničkářů, doma většinou zakázaných nebo jenom trpěných, ohlašovaly tání. Čtení bylo pro mne zjevením a ještě i dnes je to "o něčem". A když pak pár let na to vystoupil v Praze a Brně Bulat Okudžava, dalo se zpívat s ním.
Kdo chce pochopit marasmus sovětského života, zejména venkova, na sklonku sovětské éry, měl by si přečíst tuto knihu, v jejímž realizmu je tolik kritiky, až se nechce věřit, že cenzuře vyklouzla.