Koka komentáře u knih
Čtení mi moc "nešlo", ale považuji tuto knihu za vrchol ECOlogie, tedy za nejtypičtější výraz autorových literárních postupů, svébytného analytického myšlení při uchopení historických epizod, detailní práce s historickými zdroji, v zájmu nejkomplexnějšího zpracování zvoleného tématu. Esence všech literárních principů, na nichž stojí Ecova prozaická tvorba.
Archetyp "zbytočného človeka" prechádza ruskou literatúrou už storočia a iste ešte dlho bude. Škoda, že Dovlatov odišiel tak skoro, jeho najlepšie opusy by boli bývali ešte len prišli.
Vždy, když bylo zapotřebí zastavit, udupat myšlenky, pálily se knihy. Žháři Alexandrijské knihovny s tím začali, Savonarola pokračoval a komando v Bradburyho podobenství to už zvládá dokonale. Ale - naštěstí - přece jen někdo se ještě dovede vzepřít. Je to příběh o naději.
Fascinujúce čítanie o tom, že operná kariéra najväčšej legendy operného spevu začínala hladom, vystupovaním v šiatroch, spevom národných piesní.
V krátké době "ideologického tání", v polovině 60. let, povedlo se vydat Zaligynovu Křivdu, dílo duchem i tématem spřízněné s tvorou Solženicyna. Dokonce i záložka českého vydání přirovnává Křivdu k Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče. Bezmoc, míra zoufalství hlavní postavy - rolníka Stěpana - byl jasným dokladem postavení "sovětského" občana ve státě, který údajně patřil jemu. Zoufalé, smutné čtení.
Dost překvapující, že autorka Francouzka zasadila děj do Švédska, ale asi jí ta země uchvátila, když knížku dedikovala příteli, který jí o Švédsku VYPRÁVĚL. Zdá se, že sama tam nikdy nebyla.
Nepřekonatelné. Zde už autoři naprali soustředěnou palbu na všechno, co je štvalo a k čemu sovětská realita - 10 let po vítězné revoluci - přímo vybízela: šejdířství, podfukářství, zmítání se mezi vírou (pravoslavím) a vírou (komunizmem). I nejmenší epozdické figurky jso tu vykresleny barvitě a plnokrevně.
Ostap by řekl: Záruka dobré zábavy. Souhlasím.
Dobový text ze záložky (r. 1946): "USA očima sovětských pozorovatelů. Západ v očích Východu - pro tento svůj aktuální zorný úhel jest Amerika bez poschodí nepochybně z nejpozoruhodnějších knih dneška."
Nepřekonatelné!
Autori hneď v úvode uvádzajú, ako zvažovali, čo na ich dielo povie "prísny občan", ktorý považuje smiech v dobe rekonštrukcie spoločnosti za škodlivý. Sovietska (a československá) vydavateľská politika našťastie riskovala pobúrenie "prísnych súdruhov", lebo sa mohla zaštítiť tvrdením, že ide o satiru na to, čo sa dialo v období NEPu (pre mladších = Novaja ekonomičeskaja politika, ktorá dovoľovala i také neslýchané veci, ako bolo - len na krátko povolené - súkromné podnikanie napr. remeselníkov, drobných výrobcov a pestovateľov.)
Nesmrteľné dielo, aj bez NEPu a ZSSR, stále ako živé!
Kniha při svém vydání v roce 1990 (ještě stihla vyjít v posledních dnech života Sovětského svazu) se stala místní literární údálostí roku. Dnes, po tolika jiných knižních "výtvorech" pojednávajících o prostitutkách, lesbách, mystice, by už tolik slávy nesklidila.
Kromě teskných povídek se mi na této knize líbilo, že za uměleckými texty autor považoval za vhodné uvést i dobu a místo zrodu, např. ostrov Capri, Přímořské Alpy a pod. Z toho usuzuji, že místům, kde se texty rodily, přičítal význam.
Kniha je poplatná dobe a miestu, ale má v sebe čosi nadčasové a "nesovietske", a síce postavu kňaza - otca Jordana. Dialóg s ním pomáha Bačanovi tríbiť si názory na svet a poznávať aj iný rozmer života, než len stranícke aktívy a redakčné uzávierky. Na postavu otca Jordana som si spomenula pár rokov po prečítaní tejto knihy - keď som videla Abuladzeho Pokánie. Tie paralely tam naozaj sú.
Kniha vyšla tuším nejako súbežne s premietaním filmu Gándhí a pamätám sa, že v kine pri scéne pochodu za soľou zaznel, z ktorého museli byť prítomní eštebáci dosť vydesení.
Z knihy si aj po dlhých rokoch pamätám dve epizódy, ktoré ma - napriek vážnosti a závažnosti diela - rozosmiali: ako MG jedol hlinu a požadoval to aj od svojej ženy, a ako sa dal najskôr poistiť a potom trpko ľutoval, že podľahol poisťovaciemu agentovi, lebo si uvedomil, že v Indii sa v prípade smrti manžela o vdovu postará jeho brat.
Gándího meno už navždy bude synonymom nenásilného zvrhnutia nadvlády, ale ako človek, manžel, otec, mi pripadal dosť malicherný, skromný až tak, že lakomý. Emancipácia porobených národov - to áno, ale emancipácia žien - to by nezvládol.
U mě se kniha zařadila (tematicky i kvalitativně) po bok některých děl sovětsko-lágerní literatury, zážitkem (sílou otřesu) je srovnatelná např. se Strmou cestou Jevgenije Ginzburgové. Děsivé čtení o podobě nenaplněné lásky, tak vzdálené evropským příběhům o nenaplněných láskach! Dopady "kulturní revoluce" na osudy jedinců byly drtivé a děti či vnoučata této generace teď jezdí hrát ruletu na Macao! Ráda bych si jednou přečetla nějakou opravdu dobrou beletrii o tom, jak probíhal (a zda proběhl) v Číně proces "damaucetungizace" (slovo jsem vytvořila po vzoru denacifikace). Nevíte o něčem?
Málokdy je možnost poznat vnitřní svět malíře, jeho myšlenky, zázemí, hodnoty, schopnost vyjadřova se i jinak, než paletou. Kniha je hodnotná i tím, že kromě deníků obsahuje i Redonovu korespondenci, zasvěcenou studii Věry Laudové, chonologický přehled života, výběr z literatury, informace o malířových výstavách u nás a jeho dílech v českých sbírkách, jmenný rejstřík ... - zkrátka komplet, jaký jen šlo na téma OR sestavit. Skvělé!
Skvělá esence všech archetypů zažitých v newyorských židovských rodinách. Jakoby Woody Allen spoluvytvářel či autorovi našeptával ty pasáže o mamince dusící dítko svou láskou a péčí (stojící nad ním s nožem!, než dopapá) , o věčně sedřeném tátovi trpícím zácpou, o rodině, která nedovolí svým dětem dospět a o roli N.Y.C. psychoanalytiků, kteří to pak z těch pohovek musejí poslouchat. Řešit to stejně nejde.
Patří u mě k tomu nejlepšímu, co se dá číst.
Skvělé sveděctví o životě v Rumunsku po pádě jednoho režimu a ještě nazakotvení toho dalšího, neznámého, rodícího se řádu, který na začátek ukazuje zejména své bizarní vlastnosti. Jednota místa (rozpadající se panelák), času (počaušeskovská léta) a děje ve výsledku přinášejí skvělou zábavu, zvláště když hrdinové zažívají to, co jsme zažívali v těch letech u nás. Doporučuji i proto, že překlad do češtiny (byl po zásluze oceněn cenou Magnesia Litera) se čte opravdu hladce a s úsměvem.
Čtu to, čtu už po několikáté, a nestačím se divit: autor to myslel vážně, nebo si pod rouškou utopie už v 30. letech 20. století dělal takovou legraci (vnucuje se jiné slovo) ze sovětského idealismu? A byl natolik jasnozřivý, že věděl, jak to dopadne? Vztah hlavního hrdiny k rudé, či spíše krvavé Róse Luxemburgové je něco něskutečného!
Překlad Anny Novákové je barvitý, nedrhne, no při čtení si často vzpomenu na deníky Jana Zábrany (Celý život 2), kde se svěřoval, jak rád by se popral s překladem tohoto Platonovova veledíla. Škoda, že už k tomu nedošlo.
Byla jsem naprosto uchvácena, jako už dávno ne. Nejbanálnější vesnické události (nevěra, vejminek bývalého politika, krach družstevní provozovny, osvětové přednášky, porušování listovního tajemství, ... ) popsány s takovou imaginací, poetičností, pochopením pro slabosti aktérů, s latentním optimismem, bez odsudků a přitom vtipně! Pár obyvatel střediskové obce, odlehlost místa, ekonomická krize, a přesto žádné zoufalství, lkaní, beznaděj. Vesnice, jejíž občan si z kontinentu nechává posílat středověké disputace a vede korespodenci v latině - ta nemůže propadnout do nicoty. Pro me to je literární objev posledních let. Dávám pět hvězd, ale v tomto případě výslovně zdůrazňuji, že nad Islandem jich svítí mnohem, mnohem více. Pořád nechápu, jak je možné, že 320-tisicový národ generuje tak objemnou literární produkci a v ní takové literární skvosty.
Dost nepochopitelný příběh z prostředí, jehož kulturní a hodnotové zázemí se natolik liší od našeho, že některé vztahy a vypovědi (podezřelých, svědků, kriminalistů) vyznívají směšně a nevěrohodně. Ale chyba bude asi v mém přijímači, proto knihu neodsuzuji, ale raději ani nehodnotím.