Eumenida komentáře u knih

Nejemotivnější část trilogie. Nikdo nevyjde bez škrábance na těle i na duši. Nikdo už není schopný žít tak jako dřív, zejména Frodo, který si sáhl na dno svých sil a dokonce i vlastního selhání. Největší hrdina v tomto příběhu je Sam, nenápadný nebojovný Sam, kterého drží nad vodou hlavně věrnost a tak trochu víra v lepší budoucnost. A vlastně na konci, kdy už sám věděl, že se nevrátí, stejně šel dál. Nádherný příběh, velký smutek nad ztrátou nevinnosti, iluzí a ranami, které nejsou vidět. A neuvěřitelná, pro nás moderní zhejčkané lidi nepochopitelná odvaha zemřít pro věc, která je možná ztracená, ale která se jeví jako správná - bojovat za svou zemi, za své rodiny, je ta nejnormálnější věc na světě.
Výborně natočená byla i filmová adaptace, Jackson si své Oskary zasloužil víc než oprávněněn a s ním celý jeho štáb a všichni ti lidičkové, kteří dělali neuvěřitelné věci a vydrželi někdy dost vyčerpávající natáčení. I ve filmu bylo několik emočně vypjatých scén, kdy nezůstalo oko suché a to už nejsem dávno typ, který se jen tak nad něčím dojme. Sáhli si na dno, dá se říct, všichni co tam byli, Frodem počínaje, Samem konče. I Eowyn, i Boromir (v prvním díle), i Arwen, u které mě těší, že jí ve filmu dali daleko víc prostoru než v knize.

44 21.07.2016

Četla jsem asi dvakrát, s desetiletým odstupem, a i podruhé na mě působila stejným bezútěšným dojmem jako poprvé. Vlastně i hůře, protože co jsem před těmi deseti (nebo už patnácit?) lety považovala za antiutopickou fikci, v dnešní době se mi jeví jako reálná budoucnost.
Cožpak něco z toho se už neděje?
Kamerové systémy na ulicích i na pracovištích? Lidi držení v práci při minimálních mzdách, uměle na hranici bídy (ať mi nikdo nevykládá o krizi, byla uměle vyvolaná a mnozí zaměstnavatelé ji využívají jako výmluvu, aby nemuseli přidat na platě), lidi stále více oblbováni tupými reklamami, tupými reality šou typu Vyvolení a bulvárními zprávami, které nemají s pravdivostí už nic společného. Navíc je tu úprava dějin, přepis historických faktů (v Anglii prý vynechali z učebních osnov dějiny o holocaustu, za chvíli se bude popírat i druhá světová, stačí, když vymřou poslední pamětníci). Odebírané vzorky DNA a co víc, přemýšlí se o povinném čipování lidí. Kam tedy jako lidstvo směřujeme? Nerada bych do orwellovského světa 1984. Asi bychom si měli zapisovat to, co se děje, dřív, než se začne uměle a řízeně zapomínat...
Možná přeháním, možná ne.

40 22.09.2013

Dočetla jsem a vydechla od napětí. Výborný román o pocitu viny přeživšího, a nejen o tom pocitu. Vlastně celý osud jedné rodiny, přes dvě generace. Hana a Mira jsou spjaty krevním spojením, jedna rodina. Devítiletou holku pramálo zajímá, proč je teta Hana tak divná, nemluvná, zasmušilá a proč vypadá tak staře. A teta Hana má co dělat, aby se udržela ve světě živých, když si sama připadá už dávno mrtvá.
Je tu téma války, holocaustu i koncentračních táborů. Příběh Hany se odvíjí už před válkou a nekončí ani po válce. Je to nesmírně emotivní příběh, přitom psaný střízlivě a emocí se jen lehce dotýká, snad ve snaze neroztříštit je na tisíc kousků. Nakonec, jak lze psát o příšerném utrpení těch, kteří se ocitli za ostnatými dráty? Jen se lehce dotknout. Co na celém příběhu oceňuji - autorka nemoralizuje. Nesoudí, kdo za to může, to si nakonec celý obrázek dá do kupy každý sám a zároveň si každý čtenář může položit otázku - co bych dělal já, v té době a v tom postavení? Je třeba vzít v potaz celý kontext doby i s tím, že informace prostě nebyly, jen útržky a fámy. A kdo už byl v přímé konfrontaci s čirou pravdou - nebo s čirou hrůzou - těžko vydal svědectví.
Hana je výborný román, právě proto, že autorka nemoralizuje, ale popisuje. Popisuje, ale je zdrženlivá. Nakonec, zdokumentováno toho bylo dost, že. A takových osudů, jako měla Hana, mohlo být povíce. Stačí pocit viny, ten je hrozný zabiják, ubíjí každou stopu po chuti do života. Ale Hana viník nebyla.

37 22.10.2023

Metráček je klasika. Nevím, jestli ještě osloví dnešní holky, možná ano, protože některé prvky jsou nadčasové - trápení s nadváhou, pocit odlišnosti, první láska. U Metráčka se mi líbilo, že svůj nedostatek proměnila v klad. Ne, že by nechtěla být štíhlá kráska, ale dovedla se zaměřit jiným směrem a to ji posunulo dál. Kamarádství, první láska, trable v rodině... a mile mě překvapil její charakter, když se i přes zamilovanost rozhodla k řešení, které, jak cítila, bylo správné - i za cenu rozchodu s někým, koho měla ráda.
Líbíl se mi i druhý díl a také filmové zpracování.
Myslím, že Metráček se dá číst v pohodě i dnes.

35 03.04.2016

Jedna z mála válečných (nebo protiválečných) knih, které na mě opravdu zapůsobily. Bez patosu, oslavného opěvování války, vítězných bojů. Naopak, malé lidské osudy, děti, které jsou nahnány do války, vystřízlivění, rychlé dospění a umírání. Ztráta iluzí. Něco tak děsivého, že si člověk řekne - to už se nesmí nikdy opakovat.
A jak je vidět, opakovalo se, a znova a znova.
Lidstvo je nepoučitelné.
Ale zpět ke knize - opravdu jedna z nejpůsobivějších výpovědí o ztracených iluzích a o válce.

35 22.09.2013

Proč je TO tak skvělý román? Protože obsahuje několik dějových i časových rovin, přítomnost i minulost, obyčejné osudy obyčejných dětí, ze kterých se stávají neobyčejné děti. A hrůza sama? Je hrůzná právě proto, že není konkrétní, nemá jednu jedinou podobu, je pro každého jiná, pro každého odrazem největších obav a strachů. Také proto, že zalézá pod kůži i obyčejným lidem, kteří v určité momenty zavírají oči před skutečností a nevidí a neslyší. TO je bezesporu nejlepším kouskem mistra Kinga, který si tímto nastavil tak vysokou laťku, že už ji nikdy nepřeskočí.
(I když se jí často v dalších románech blíží).
Fantastický příběh, na který nezapomenete ani po přečtení poslední kapitoly a zavření knihy.

31 08.02.2014

Kytici mám hodně v oblibě, skvělé balady, které se nesou mnohdy v hororovém duchu. Záhořovo lože, Zlatý kolovrat, skvělá Svatební košile, nebo Polednice...
Výborné!
Ale dát to do povinné četby dětem v páté třídě se mi zdá být předčasné.

30 08.02.2014

Nadaný žák a Tělo byla první kniha od Kinga, kterou jsem si koupila a kterou jsem četla. Nejdřív mě zaskočilo, že povídky (nebo spíš novely) jsou absolutně civilní - žádné příšery, žádné nadpřirozeno. Přesto jsem se nemohla od čtení odtrhnout - mistrně vybudovaná zápletka a podstata zla, dřímající v člověku, byla strhující. Todd byl snad větší kreatura než bývalé monstrum Dussanber. Nemohla jsem pobrat, kde se bere ta zrůdnost v dítěti, které má úplně normální rodiče? Byl tolik obklopen péčí a bezpečím, že mu začal chybět adrenalin? A musel jej získat právět tímto způsobem? Ale někdy se stávají věci v životě nelogické a nepochopitelné, takže beru i tuto možnost, že dítě vychovávané ve slušné rodině slušnými rodiči, a kterému je poskytnuto všechno pro vývoj a růst, se může absolutně zvrhnout.
Co se týká postavy Dussanbera, nebylo mi ho líto. Byl to člověk, který měl být potrestán a trestu se vyhnul. Že v něm Todd probudil staré, dřímající a uspané zlo, byla otázka smůly, v jeho případě. Co jsem nesla hůř, byl jeho způsob vypořádání se s těmito démony. Tyhle scény mi připadaly vážně nejohavnější.
Nečekané vyústění a závěr možná leckoho zaskočil a někomu třeba připadá jako urychlené a zflikované řešení, mně však ne. Náhoda je blbec a život je plný takových náhod. Proč by se nemohla odehrát i tady? Závěr mě kupodivu potěšil, horší by byla pro mě představa, že Toddík, se sympatickou vizáží a širokým úsměvem, žije dál, spokojeně a úspěšně, v dokonalém manželství, s dokonalými malými dětmi.
Tělo mě připadalo oproti Nadanému žáku trochu nudné, bezkonfliktní. Ale to je jen zdánlivý dojem, postupně si mě získalo. Jedno malé dobrodružství, putování s určitým cílem, a postupné rozkrývání postav čtyř kamarádů a jejich motivů. Zajímavé, že i z obyčejné cesty lesem se stane neobyčejné dobrodružství, s nečekaným závěrem. Tělo, oproti Nadanému žáku, jsem dokázala ještě s větší chutí přečíst znovu, po letech, a počítám, že si je zlousknu ještě jednou.
Tělo i Nadaný žák byly zfilmované a myslím že filmová adaptace se celkem podařila.
Tato dvě dílka bych zařadila mezi nejlepší kousky Stephena Kinga.

29 18.02.2016

Kdysi jsem ji zkusmo koupila synovci k narozeninám. Na doporučení kamarádky, která četla příznivé recenze (to ještě nevznikla potterománie). Do knížky jsem se začetla, abych věděla, co mu vlastně budu dávat a neskončila, dokud jsem ji nepřečetla. To bylo mé první seznámení se zjizveným klukem s brýlemi a kouzelnému světu Rowlingové jsem propadla.
Líbil se mi i styl psaní, bezvadné nápady, smysl pro humor a nadsázku a přitom skvěle načrtnuté tajemství, pocit ohrožení, který je pochopitelný a do kterého se dá vžít, a barevný (tedy ne černobílý) svět kouzelníků. První díl měl trochu pohádkový nádech, a přesto se dal číst i očima dospělého.

29 08.02.2014

Ke knize jsem se dostala až nedávno a překvapilo mě - příjemně - jak dobře se dá číst. Jak dobře paní Stýblová vystihla charaktery lidí. A jak poutavě dovede vtáhnout člověka do děje.
Mne soudila noc - nejen otázka etiky u potratů, ale také možné dopady, které můžou takové akce přinést. I když přiznejme si, že proti některým "bábám andělíčkářům" , tihle dva aspoň dbali na hygienu, čistotu, dezinfekci a kvalitu provedení. Ad cynický Albert. Kdysi by mě jeho filozofie popouzela, dnes na jeho názory nahlížím kapku jinak. Navíc mi trochu připomněl Remarqua - Albert sám zažil nejspíš situace, kdy šlo o život a musel udělat něco, co se běžně nedělá, to člověka poznamená. Zabít někoho, abych ukrátila utrpení, bych asi nedokázala. Byla bych proto lepší osoba? - už i toto vede ke kladení otázek. Nehledě k samotnému vyústění, kdy nedbalostí nebo opomenutím způsobí člověk něčí smrt. O to horší, pokud ten někdo je osoba milovaná.
Dopis Kláře - dalo by se to nazvat i Deník slabocha (shodou okolností jsem četla současně Deník citového vyděrače, šlo téměř podobné charaktery). - Hlavní hrdina by byl i politováníhodný, kdyby to nebyl takový ctižádostivý sviňáček. Kdyby se držel na nějakém nenápadném fleku, mohl z něho být životem proplouvající, ale pořád ucházející kolega, společník a možná i manžel. Co se týče ale manželství, to by nesměl mít tyranskou matinku, která vše samozřejmě dělá s těmi nejlepšími úmysly. A vůbec, rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, se mi při čtení drala na mysl hodně často.
Klára, jako jedna z mála, zde zastupuje tu charakterní stranu člověčenstva. Dívka s jasně vymezenou představou o tom, co je ještě morální a co už ne. Čestná (jak proflákle to slovo dnes zní, že), pracovitá i milující. Ale i láska má své hranice a Klára se musí rozhodnout, jestli odpustit a zůstat, nebo odejít.
Co mají hrdinové obou příběhů společné - odpovědnost za to, co dělají, pochybení a bohužel i tragické následky, které toto pochybení přineslo. Jak se s tím vypořádají, už autorka nechává ve fantazii čtenáře.
Hodnocení na pět hvězdiček bez výhrad. Příběhy čtivé, vedoucí i k zamyšlení a to ne samoúčelně. Navíc se mi líbí, že autorka vyloženě nesoudí, nemoralizuje. Jen příběh napsala a rozvinula jako pestrými motivy protkaný koberec.

26 11.05.2023

Jedny z nejoblíbenějších knih mého dětství. Historky cérek, jejich vzájemná rivalita, ale i náklonnost, neskutečné eskapády vynalézavé Gabry a nebeská trpělivost a naivita Málinky, to se kouzelně doplňovaly. Gabra byla rarášek a Málinka, s prominutím, ňouma - ale Málinka díky Gabře se trochu zocelila, a Gabra měla občas taky svoje dobré chvilky. Líbil se mi styl a jazyk, kterým byla kniha psaná, velmi živé popisky okolí, viděla jsem cérky i ogary jako ve skutečnosti, když dělali ohníčky a dolovali kořeny, aby si je mohly opéct. Kostelníka, který je zlobil, a kterého zlobily, a hlavně ustaranou maminku, která, viděna pozdějšími dospěláckými brýlemi, by si zasloužila svatozář.
Vážně, bezvadné knížky! A krásné ilustrace.

25 02.04.2016

Malý princ není pro malé děti. Myslím, že kouzlo Malého prince a myšlenky v knize ukryté dokáže ocenit až dospělý člověk, který něco zažije a je už trochu škráblý na duši. Když jsem Malého prince četla na základce, nudil mě. Četla jsem ho o pár let později a nadchl mě.
Totéž se mi stalo u Marťanské kroniky...

25 22.09.2013

Půvabná knížečka, návrat do dětství. A přestože tenkrát neměly děcka z Bullerbynu ani počítače, ani mobily, ani tablety a snad ani televizi, vůbec se nenudily a jejich dětství bylo pestré a plné her. Doba, na jakou se později vzpomíná s láskou a nostalgií.

21 08.02.2014

Četla jsem před lety a líbila se mi. Četla jsem s odstupem let i dnes a líbila se mi taky - jen mě na rozdíl od tehdy děsně iritovaly hlavní postavy. Které se bouřily proti něčemu, nevěděly čemu, chtěly to, nevěděly co, a co fakt nechtěly, tak makat.- Jako plus vidím načrtnutý obraz tehdejší doby, a když pominu sígrovství hlavních postav, tak vlastně i silné charaktery. Zásadové. Nebojící se porvat kvůli představě cti. Ne vždy obdivuhodné, ale nerozmazlené, odolné i vůči nesnázím. Neubránila jsem se srovnání s dnešními mladými, jak by se chovali oni? podobně? nebo už jinak? - V knize mě zaujalo poměrně rozvláčné rozprávění a pak najednou nářezový závěr. Dobré počtení.

19 28.12.2022

Víc se mi líbily příběhy z rodného Valašska, ta bezstarostnost dětství, v pokračování už přicházejí i mráčky, ale zase, to je život. Galánečky i život v Praze měly také své kouzlo. Celkem moc vydařená série.

19 02.04.2016

Dolores Umbridgeová, dokonalá megamrcha! Typická megera, která dokáže týrat děti s úsměvem na rtech a velmi rafinovaně (Harryho psaný trest byl opravdu rafinovaně vymyšlen). Jinak Fénixův řád se mi líbil stejně jako ostatní díly, do popředí se dostal i dosud nešikovný Neville, navíc jsme se trochu dozvěděli i o Nevillových rodičích, to bylo hodně emotivní.

19 09.02.2014

Už je to dlouho, co jsem tuto knihu četla, ale pamatuji si, že na mě velmi zapůsobila - ostrá, syrová výpověď, pád, který jsem sledovala a spolu s hlavní hrdinkou nemohla zpomalit, natož zastavit. Docela bezútěšný svět mladých, kteří neměli kam jít. Maně jsem jej srovnávala se svým dětstvím a dospíváním (život na vesnici dává jiné možnosti než život ve městě), a přemýšlela, jestli bych šla touto cestou, být na místě Christiany. Těžko říct.
Je to neveselé čtení, přesto dovede strhnout pozornost a až do poslední chvíle jsem fandila Christianě, kdykoliv se pokusila ze závislosti vymanit.
Leč, někdy člověk míní a okolnosti mění.
My děti ze stanice ZOO rozhodně stojí za přečtení.

18 08.02.2014

Puls nemám ještě kompletně dočtený, ale v průběhu mi stále naskakovala otázka - jak bych se zachovala já a mí známí či rodina, v tomto případě? Byli bychom beznadějně ztraceni, nebo bychom zkusili pokračovat? A jak bojovat s novými lidmi, kteří ovládají i naše vlastní myšlenky? Celá situace se mi jeví jako velmi zoufalá. Přesto, už jsem téměř na konci románu, se zablýsklo světélko naděje. Jestli to bude jen mrknutí světla, které pak zhasne, se dočtu brzy.
Trochu mi román evokuje šílený svět Živých mrtvých.
(Závěrečný koment zkusím upravit po dočtení knihy)

17 04.09.2018

Nejlepší romantika, jakou sem od H.M.K. četla (a vlastně ji řadím na špici vedle dalších nejlepších romantik). Krásný příběh s tajemstvím, slušná milostná zápletka, ne sentimentalita, dobře nadávkováno nebezpečí. Knihu bych doporučila i pro ty, kteří shlédli film a byli poněkud zklamáni - kniha je totiž opravdu lepší!
(Ještě k filmové adaptaci - kostýmy, výprava, hudba - výborné, jen výběr herců byl vyloženě nešťastný, aspoň co se dvou hlavních postav týká. Kuklová a Pomeje tam vážně neměli co dělat, oproti tomu Filip Blažek se své role zhostil skvěle).

17 08.05.2015

Myslím, že mám doma právě toto vydání. Cesta zpátky na mě zapůsobila snad ještě depresivněji než Na západní frontě klid. Marasmus, který po válce nastal, vojáci, kteří bojovali a viděli smrt, umírání a utrpení, jsou náhle odstaveni na vedlejší kolej a co víc, nikdo nechce o těch hrůzách slyšet, právě proto, že jsou tak hrozné...
A hodně smutné chvilky, kdy se proti sobě staví kamarádi, kteří vedle sebe bojovali.

17 22.09.2013