Chytuš komentáře u knih

Čtu zase až do noci, dobře vím, že zítra budu zase vypadat jako sůva, ale prostě mě to nejak nechce pustit, musím to dočíst, jasně, ten komentář, ten napíšu až zítra, to se prostě nehodí psát takhle v noci, takhle to obvykle nedělám, jenom teda někdy, ale už je to pryč. Vlastně ani nevím, pro koho to přesně píšu, protože všichni, co si to už přečetli, tak už asi komentáře zpětně u knížek nečtou, nebo čtou, teď nevím, někdy to tak dělám taky, jenom někdy, a ti co nečetli, tak aspoň budou vědět, do čeho jdou, ty souvětí jsou fakt tak strašně dlouhý, že nedohlídneš konce, a s rozborem by teda měla problém leckterá češtinářka, já teda češtinářka nejsem, ale myslím, že ty češtinářky by teda problém měly, to je fakt. No a pak taky mě trochu irituje, že jsme snad jako všechny stejný, nebo co, milenka, podváděná manželka, nespokojená mladá matka, neuspokojitelná manželka, puberťačka, důchodkyně, děvka, nevěřící katolička, matka, co vlastně ani matkou není, to jako všechny snad myslíme stejným způsobem, to teda asi ne, takže to by byla taky taková drobná výtka, ty myšlekové pochody přece musí být rozeznatelné, když pochází od tak různých žen. Ale čtivé to je, to zas musím uznat, nespím a dočítám, ale ten komentář, ten teda fakt v noci už nenapíšu.

91 01.06.2017

Medvěd, který nebyl... hlupák. A nebyl to ani hloupý medvěd. Zato lidi už v tak příznivém světle vylíčeni nejsou. Půjčeno dětem, ale stejně jako u Vačice, která se nesmála si příběh a krásné ilustrace vychutnají i (nebo hlavně?) dospělí.

48 01.06.2017

Mezi fejetony byly opravdu výborné a vtipné kousky (většina se týkala autorovy maminky, maminka promine :-)), ale bohužel jich bylo i dost průměrných (bez smíchu) a pár úplně o ničem (bože, proč to vlastně čtu)...
Jinak dámy, až potkáte proutníka z 19.1.2012, který by se vás pokusil balit větou "Víte, slečno, byl jsem v minulém životě pes, mohl bych si vás očuchat?", odpovězte mu prosím něco ve stylu "A já jsem v tomhle životě kočka a jak známo, kočky se se psy moc nekamarádí, natož aby se od psů nechávaly očuchávat." Třeba to ty jeho pudy vyléčí :-)

50 29.05.2017

Tak vážení, lepší knihu o h...ě neseženete! Po přečtení už nikdy nebudete přijímat potravu, trávit a kadit jako dřív. Naprosto skvěle a srozumitelně podané informace o našem trávícím traktu, jeho fungování a obyvatelích. Mimo tematiku - v rodině Endersonových musí být vážně veselo, autorka je neobyčejně vtipná (chvílemi jsem nevěděla, jestli opravdu čtu populárně naučnou knihu, místy mě rozesmála až k slzám) a její sestra umí vykouzlit roztomile vtipné obrázky. Shrnuto, podtrženo - vtipná a zároveň poučná kniha. Já byla nadšená.

70 28.05.2017

Dnes jsem vyzvedla pro děti v knihovně a jelikož jsem při čekání na poště měla čas, začetla jsem se (nebo spíš zaprohlížela jsem se :-) Krásné ilustrace s kraťoučkým poselstvím o lidské hlouposti a snaze řešit věci, které k řešení nejsou (no a po "vyřešení" být ještě řádně oceněni, na to se nesmí zapomínat). Ještě uvidím, jak se bude líbit dětem (otestuji na vlastních:-)), ale jako krátký večerníček mohu doporučit i dospělým :-)

52 22.05.2017

Smutné příběhy, které by se mohly stát každému, nebo alespoň někomu, koho dobře znáte... Nicméně hlavně knihou prolínalo pozitivní vyznění o tom, jak je důležité se problémům nepoddávat a brát události vždy z té lepší stránky. Toto pozitivní vyznění bylo osvěžující a milé:
"Když vidím, jak se lidi litujou pro každou maličkost, mám chuť je praštit a zařvat: Nelitujte se! Lítost vás úplně rozloží. Naštvěte se! Vztek je konstruktivní! Třískněte s něčím a řekněte sprosté slovo. Aspoň s jedním r! To vážně pomáhá. Hlavěn těm, co je běžně nepoužívají. A pak se zvedněte, i když se vám nechce, a začněte něco dělat. Hlavně nikdy neříkejte tu stupidní větu: Proč se to stalo právě mně? Rozhlédněte se! Každý má nějaké trápení a většina z nich je větší než to vaše!"
"A ještě bych doporučitla smích," podotkla Ilona. "Protože vážně pomáhá. Dokud se dokážeme zasmát, není to s námi tak zlé!"

54 21.05.2017

Detektivky moc často nečtu. Ale po přečtení tohoto románu si říkám, proč? Jestli jsou i další detektivní romány podobné příběhu o Nole, sem s nimi! Sem s dalšími příběhy, kdy nikdo není takový, jaký se zdá, nic není prvoplánově černobílé, ale postupně se všichni a všechno hezky vybarvuje! Příběhy, ve kterých nejde jen o to, aby se člověk dozvěděl, kdo je vrah, ale které jsou vystavěné na mnoha dalších vrstvách. Já byla románem nadšená a tímto moc děkuji Alizon, která mě ke knize svým komentářem nalákala (opravdu nejde o žádnou tuctovou detektivku :-)) Na to, že je tahle kniha opravdu dobrá (tedy alespoň pro mě osobně), jsem i v textu našla následující důkaz :-)
"Dobrou knihu nepoměřujeme jen jejími posledními slovy, ale společným účinkem všech slov předcházejících. Asi tak půl vteřiny po dočtení knihy, po přečtení jejího posledního slova musí na čtenáře dolehnout silný pocit: za chviličku už musí myslet jen na to, co právě přečetl, a při pohledu na obálku se mu tváří musí rozlít trochu posmutnělý úsměv, protože mu všechny ty postavy budou chybět. Dobrá kniha, Marcusi, je taková, u které nám je líto, že skončila."
No a mě to trochu líto bylo. I když byla tak dlouhá :-)

61 17.05.2017

Knížku jsem měla v úmyslu někdy v budoucnu přečíst, ale při mé poslední návštěvě na mě a dálku mrkala z regálu "DOPORUČUJEME" tak jsem si řekla - proč ne hned? Ale nakonec mi zrovna teď moc nesedla. Vyprávění mi místy přišlo moc zdlouhavé, zbytečně natahované a hlavně nevěrohodné. Skutečně mají média každoroční zájem o případ ztracené holčičky tak, že stále volají a obléhají Carolinin dům? Skutečně se ještě po letech o případu mluví i v Evropě? Chápu, že to příběh mělo posouvat žádoucím směrem, ale právě kvůli tomu, že čtenář tuto snahu rázem prokoukne, nemůže si vyprávění řádně užít...

48 08.05.2017

Jak okomentovat takovou krásu zabalenou do slov a vět? Došly mi slova. V uších mi ještě pořád hučí a hrudník je pod zvláštním tlakem... Útlá knížka, kterou by si měl přečíst úplně každý. Bez vyjímky.

75 06.05.2017

Ne, tenhle příběh není smutný, ten je seversky depresivní. Po dočtení se mi hlavou honí spousta otázek... Proč někteří mají další a další děti, když jim pak nemůžou nebo nechtějí dát to základní - svoji lásku? Proč nemohla holčička zůstat u Kinsellových? Bude pro ní letní zážitek natolik intenzivní, že jí to (třetí) světlo v duši, pocit, že je milovaná, vydrží, nebo jí stará známá rodinná atmosféra semele a to světlo pomalu udusí? Musím doufat, že třetí světlo svítí pořád... A co měla znamenat ta poslední věta? Zkrátka samé otázky, nechám je tedy ještě doznít...

51 05.05.2017

Čteno dětem před spaním. Dnes po dočtení jsem se ptala, jak se jim knížka líbila, dočkala jsem se strohého "Bylo to dobrý." Takže to hodnocení asi zůstane na mě :-) Knížky od Davida Walliamse se dobře čtou, je v nich spousta humorných situací, ale zároveň jsou dojemné a každá z nich má své poselství. A to je v knihách pro děti to nejdůležitější. Takže jsem naše vzájemné hodnocení "dobrý" a "skvělá knížka pro děti" trochu zprůměrovala a vychází mi krásné 4*.

51 03.05.2017

No prosim. Tak jestli si myslíte, že nechcete nic vědět o starém nemluvném bručounovi, tak svůj názor po přečtení knížky zřejmě změníte. Ne že nechcete vědět, naopak, chcete vědět víc a dokonce si ho zamilujete. Protože navenek je hádavý bručoun a nemluva, ale uvnitř tančí. Budete se místy smát, většinu času usmívat, Ove Vás i dojme a zřejmě budete i plakat. Tak to prostě je. Tak to bude.
Krásná lidská kniha s perfektním překladem do češtiny. Pokud ještě váháte, neváhejte a dejte Ovemu šanci. On Vám to rozhodně vrátí.

109 03.05.2017

Josie, je mi to líto, ale my dvě jsme se prostě minuly. Tvůj příběh ve mě nevyvolal žádné emoce, takže přečteno, ale bez většího zaujetí pro postavy, děj nebo zápletku. Nemůžu ale ani říct, že by to celé bylo úplně špatné, své čtenáře si určitě najde. Pro mě ale jen průměr, bohužel...

48 30.04.2017

Paní Mornštajnová, Vašim příběhům bych mohla naslouchat donekonečna. Děkuji Vám, že pravidelně přispíváte do klenotnice české literatury svými skvosty, po kterých se čtenáři lačně natahují a nasávají je jako houby. A to je moc dobře, protože témata, o kterých píšete, by neměla být zapomenuta. A Vy o nich píšete tak krásně, hořkosladce, stejně, jako je život sám. Jsem nadšena, unešena a dojata, stejně jako u Vašich předchozích knih.
Jen v jedné věci Vás neposlechnu. Hned ze začátku knihy píšete:
"Moje jméno není mezi zlatem vyvedenými nápisy na náhrobku jenom proto, že občas se vyplatí být neposlušná a drzá. Jestli nesouhlasíte, dál už nečtěte. A pro jistotu tuhle knihu nikdy nedávejte do rukou svým dětem." Tak to už se přesně stalo. Jakmile jsem dočetla, hned jsem předala dceři. A budu se snažit nadšeně šířit i dál. Nádherný čtenářský zážitek, ještě jednou děkuji.

168 26.04.2017

NA-PRO-STO povinná četba pro matky, pokud spadáte alespoň do jedné z následujících kategorií:
1) Občas potkáváte supermatky, jejichž superpotomci nejen že se učí minimálně (!) jeden cizí jazyk ještě před zvládnutím vlastní mateřštiny, ale i hrají na hoboj/housle/bicí (možno doplnit i další hudební nástroje - podle vlastních zkušeností) a zároveň jsou aspiranty na budoucí vrcholové hráče tenisu/golfu/hokeje/fotbalu (opět možno doplnit další a další aktivity). Vedle nich si připadáte tak trochu šedě a vaši andílci průměrně. No tak tahle knížka Vám andílky supermatek vylíčí ještě v jiném světle :-)
2) Nebo jste matka dospívající dcery ("V tuhle chvíli by se s ní stejně nedalo rozumně mluvit." "A kdy s ní zase půjde mluvit?" "Snad až jí potáhne na třicet a sama bude mít děti, které třískají dveřmi.")
Pro mě tedy povinné hned dvakrát :-) Bavila jsem se královsky :-)

50 21.04.2017

Takové spíš holčičí čtení, i když vyprávěné mužem. Don byl v mnoha ohledech výborný, vtipný a okouzlující, ale typicky aspíkovským způsobem, tak držím palce, aby ten vztah Rosie nervově vydržela (já bych to asi nedala...). Trochu mě mrzelo, že výsledek Projektu otec jsem prokoukla moc brzo, ale i tak bylo putování se sběrem DNA milé a úsměvné. Odpočinkové.

49 20.04.2017

Tentokrát bude hodnocení převážně citací:
" "A co ty?" řekne po pár minutách. "Tobě se to líbilo?"
Film se mi líbil hrozně moc, nevěřím, že bych dokázala odpovědět a neznít hloupě. "Ano," odpovím, neschopna převést emoce vířící ve mně do slov. "
A stejné je to s touhle knížkou. Jen ten závěr, ten prostě za sebe osobně nemůžu rozdýchat. To jak se Vivien zachovala, obzvláště poté, co si sama prožila, prostě nechápu a asi už ani nepochopím...

40 15.04.2017

Víte, jsou knihy, které svá poselství předávají snadno. U téhle jsem měla pocit, že autor chudáka čtenáře pořád někam tlačí. Ano, bylo to milé, ale bylo to milé tak nějak nuceně... Čekala jsem opravdovou pecku, už jen kvůli netradičnímu pojetí - vyprávění z kočičího pohledu. No o kočkách jsem se dozvěděla jen jedinou (staro)novou věc - že vlastně při protahování dělají pozdrav slunci. To mě opravdu moc pobavilo a pokaždé, když naší kočku vidím protáhnout si přední a pak zadní tlapky, tak se v duchu usmívám, protože to opravdu část z pozdravu slunci je :-) Jinak pokud si budete chtít přečíst něco z kočičího života, doporučuji spíš Z deníku kocoura Modroočka. No a pak je tu ta záležitost s buddhismem - knížka je propagovaná tak, že se čtenář seznámí se základními myšlenkami buddhismu. Tak nevím. Já se dozvěděla, že dalajlama jezdí na dlouhé pracovní cesty do zahraničí a že za ním přijíždí kdejaká slavná osobnost. Sem tam dalajlama či jeho nejbližší spolupracovníci prohodí nějaké moudro. Ale to je sakra málo na základ buddhismu... Hvězdičku navíc za krásnou prostorovou obálku, do které jsou vytlačené kočičí tlapky :-)

50 13.04.2017

Příběh Služebnice je hlavně psychologickým románem v kulisách sci-fi. Všechen děj nám zprostředkovává Fredova, která nás nechá nahlížet na své myšlenkové pochody a skrz ně pomalu poznáváme, co se vlastně ve společnosti děje. A že je toho dost! Mě osobně naskakovala husí kůže z toho, jak autorka dokázala nenápadně zkritizovat skoro veškeré současné dění - od ekologických katastrof, přes pokusy o stále větší kontrolu nad jednotlivci nebo klesající porodnost třeba až po preferenci bezhotovostních plateb :-) Pokud si někdy říkáte, kam to ten svět spěje, tak si zkuste tenhle román přečíst. Možná spěje někam tam? Doufám, že ne.

"Přála bych si, aby tenhle příběh vypadal jinak. Aby byl civilizovanější. Přála bych si jevit se v něm v lepším světle, ne-li šťastnější, tak aspoň aktivnější, méně váhavá, méně rozptylovaná hloupostmi. Přála bych si, aby byl ucelenější. Přála bych si, aby byl o lásce nebo o náhlých prozřeních důležitých v životě člověka, nebo třeba i o západech slunce, ptácích, bouřkách nebo sněhu.
Možná v jistém smyslu o tom všem je, jenže nemizím do něj vstupuje tolik jiných věcí, tolik šeptání, spekulací o druhých lidech, tolik klepů, které nelze ověřit, tolik nevyřčených slov, tolik chození po špičkách a tajnůstkářství. A je v něm teba přečkat tolik času, času těžkého jako smažené jídlo nebo hustá mlha.
Mrzí mě, že je v tomhle příběhu tolik bolesti. Mrzí mě, že je roztříštěný, jako tělo po přestřelce nebo rozmetané výbuchem. Ale není v mých silách ho změnit.
Ale stejně bolí když ho musím znovu a znovu vyprávět. ... Ale já pokračovala dál v tomhle smutném, hladovém a špinavém, v tomhle kulhavém a zmrzačeném příběhu, protože přece jen chci, abyste si ho vyslechli, tak jako já vyslechnu ten váš, pokud budu mít někdy možnost, jeslti se setkáme nebo jestli uprchnete, v budoucnosti, v nebi, ve vězení či v ilegalitě; nebo kdekoli jinde. Tím, že vám vůbec něco vyprávím, aspoň věřím, že existujete, svou vírou vás přivádím k existenci. Tím, že vám vyprávím tenhle příběh, si vaši existenci přeju. Vyprávím, tedy jste."

81 06.04.2017

Kouzelné vyprávění, které jsme četli dětem. Jde vlastně o dlouhý dopis strýčka Jáchyma své osmileté neteři, ve kterém jí vypráví svůj příběh, když jemu bylo také osm let. Vypráví o zvláštním setkání s Mikou, klukem z jiné planety - vzájemně si vyprávějí o různých věcech a jak ze strýčkova vyprávění vyplývá, toto krátké setkání ovlivnilo jeho uvažování na celý další život. Ale koho by takové setkání neovlivnilo? Například Mika se každé otázce klaněl. Proč? Protože oni se uklání vždy, když někdo položí zajímavou otázku. Odpovědi se už ale klanět nemá, protože kdo se uklání, tak se vlastně sklání a nikdo by se neměl sklánět nad odpovědí, protože ta stojí až na konci cesty, kterou už daný člověk ušel. Otázka ukazuje směr a vede lidi dopředu. V knížce je skryto hodně takových nenápadných poselství, nad kterými můžeme dumat hodně dlouho :-)

43 05.04.2017