BeyondHorizon komentáře u knih

"Všechny ubohé literáty pronásleduje neštěstí
nás vždycky nejvíc trápí zima, hlad
Máme dost času na psaní básní
zaníceně čmáráme - a každý z nás je tomu rád
Kdo by však četl díla takových ztroskotanců?
Proto ti radím, přestaň s těmi nářky
I kdybychom psali na nejjemnější rýžový koláč
ani toulaví psi by si nekousli"
(Já bych si teda kousla ráda)

Neorientuji se v historii a kulturní symbolice Číny a proto mi jistě mnoho smyslu uniklo, přestože se poznámky snažily o objasnění. Nicméně i tak na mě mnoho básní hluboce zapůsobilo svojí zdánlivou jednoduchostí, prozřetelností a úderností. Mnoho věcí si uvědomujeme a pociťujeme je stejně jako Chan-šan, ale nezvládneme je vyjádřit slovy tak jako on. Jeho verše jsou velice obrazotvorné a v hlavě mi vždy vyvstala nějaká konkrétní scéna. V kombinaci s krásnými malbami to byl příjemný kontemplativní zážitek.
Tato sbírka mě motivuje zjistit si o buddhismu více. Prozatím se loučím a až se zase s Chan-šanem setkáme a budu v životě o kus dál, snad budu rozumět více básním.

5 27.08.2022

(SPOILER) Z této knihy mám rozporuplné pocity. Očividně jde o satiru a postavy jsou nesympatické záměrně, alespoň tedy doufám. Životní filozofie dvou hlavních postav jsou jistě svým způsobem osobité, ale že by byly nějak výrazně hlubokomyslné mi nepřišlo. Z jejich názorů zaznívala arogance typu "jsem lepší než vy všichni ostatní" a přesto nedělaly nic, co by je od ostatních tolik odlišovalo. Jistě, je to proto, že musejí svoji inteligenci "skrývat"... Jako vážně? Jste si jistí, že to není jen prostá lenost a neochota čelit konfrontaci se světem? Ale možná je to také záměrná ironie, kterou se nás autorka snažila zmást. U satiry člověk nikdy neví, kam až sahá. Počkat, je tedy tato kniha vůbec satira, nebo si to myslím jen já? Hlavní hrdinky nemáme brát vážně... nebo ano?
Každopádně z obou postav mi byla sympatičtější Renée, která měla pro své chování alespoň důvod. Nejspíš se mohla se svými traumaty vypořádat lépe, ale faktem je, že je v hloubi duše vystrašený člověk, který touží po bezpečí. A také uznání. Ale hlavně bezpečí, že jí nikdo nebude zasahovat do života způsobem, který si nepřeje. Ať už si hledá jakékoliv výmluvy, má ráda pohodlný život a nepřeje si jakoukoliv konfrontaci. I za cenu, že bude přiživovat stereotyp, který se jí příčí. V tomto ohledu je dost pokrytecká - soudí společnost za předsudky, které pak sama dobrovolně přiživuje. Proč tedy od společnosti čekat cokoliv jiného?
Paloma je pro změnu edgy puberťačka s komplexem nadřazenosti, který je pro její věkovou kategorii celkem typický. Přidejte touhu po cynické sebevraždě a máte epitom rozmazleného bohatého spratka, který si neváží toho, co má, a myslí si, jak geniální a politické gesto taková sebevražda je.
Nepopírám, že některé myšlenky byly i zajímavé, ale většinou se jen tvářily chytře a neměly reálnou váhu. Taková hra na intelektuála. Dost mi to připomnělo některé mé zápisky do deníku, když jsem byla v podobném věku a propadám se hanbou, jen na ně pomyslím. Možná proto k Palomě cítím větší averzi, než je potřeba.
Celkově se toho v knize moc neděje, jde hlavně o ty myšlenky, pohled na společnost a mnoho referencování děl, které mají vypovídat o tom, jak jsou naše postavy chytré, vzdělané a duševně nadřazené. V druhé polovině se začne něco málo dít a zvrhává se v to v menší romanťárnu. Konec knihy jsem sice neočekávala, ale nepřekvapil mě. Nejspíš to jinak ani skončit nemohlo.
Jedna věc, co mi na knize šla docela proti srsti, byla fascinace Japonskem a Japoncema, která mi přišla lehce přehnaná a stereotypní. Obě postavy jimi byly velice zaujaté. Později se v knize dokonce objevil Japonec, který byl dokonalým zjevením ideálu a středem zájmu všech. Jak příhodné. Já chápu, že autorka bydlela pár let v Japonsku a přirozeně musí svůj zájem o tuto "magickou a kouzelnou" zemi dát najevo i ve svých knihách, ale zde už to bylo vyloženě na škodu. Byl to pro mě rušivý element, který stočil knihu směrem, který mě nezaujal. Nechápejte mě ale špatně, sama mám Japonsko velice ráda, ale tady mi to prostě vůbec nesedělo. A když už jsme u té japonské části, pobavilo mě, že Paloma četla manga (ovoce) a ne mangu (japonský komiks). Menší překladatelská perlička :)
Závěrem bych řekla, že to bylo zábavné čtení. Je to jednoduché, na ukrácení času ideální. Některé myšlenky a výrazy i zaujaly a pobavily. Jinak se ale přikláním k tomu, že se mi kniha spíše nelíbila. Prezentuje se jako hlubokomyslná a filozofická, ale ve výsledku to tak hluboké není.

13 27.08.2022

Je to fajn počtení. Některé dny se ve Voronsku neděje nic zvláštního, někdy se toho děje až moc. Zdánlivě obyčejná vesnička, dalo by se říct. Surreální kafkovsko-poeovské atmosféry, kterou jsem očekávala, se mi jakž takž dostalo, ale její navozování mi místy přišlo značně nucené a nedostatečné. Mlha a antropomorfní zvířátka mi prostě nestačí. Nebo je to možná tím, jak krátké dílko je. Nuance se taky úplně neděla, nebo byla tak nezaznamenatelná, že mi zcela unikla. Možná to chtělo, abych knize věnovala více času, třeba zůstalo mnoho nevyřčeno a mělo být na čtenáři, aby si díry vyplnil sám. To už se nedozvím.
Kniha má zajímavý koncept, psaní je vesměs dobré (až na časté opakování - ať už záměr, či nikoliv), ilustrace jsou krásné a hezky knihu doplňují, ale bohužel na mě tato sbírka nijak hluboce nezapůsobila. Ač zní Voronsko jako ideální místo k útěku od reality, vracet se již pravděpodobně nebudu.

2 28.07.2022

Mám velký problém s tím, když kniha, která má být naučná, obsahuje zprzněné tvary cizích slov a nepoužívá správné termíny. Je zcela očividné, že překladatel není japanolog/neumí japonsky/neobtěžoval se ani zjistit si správnou českou transkripci, jinak by se nemohlo stát, aby se z daimjóa stal damijó či dajmjó (správná forma daimjó se objevila pouze jednou, do třetice všeho dobrého). O to je to horší, že japonština je jazyk s obrovským počtem homonym, a proto je správné zapsání slov kritické.
Také mi docela vadilo použítí slova harakiri spíš než seppuku. Ano, je to pro Zápaďáky známější a byl vysvětlen rozdíl z hlediska lingvistiky, ale už nebylo řečeno, že je mezi nimi docela rozdíl. Harakiri je samotný akt rozříznutí břicha - je to neformální akt, nemusí u toho být nikdo jiný a konatel musí čekat ve velkých bolestech, dokud nevykrvácí. Seppuku (píše se stejnými znaky s jiným čtením) mezitím označuje rituální obřad, kdy si samuraj rozřízne břicho a někdo druhý ho pak popraví mečem, aby netrpěl dlouho. Z toho vyplývá, že harakiri je spíše neformální slovo (čemuž se Japonci vyhýbají) a není to správný název pro obřad, o kterém byla v knize řeč.
A pokud už chci být pořádný hnidopich, postěžuju si ještě na náhodné použití znaků hned na začátku knihy. Nikde dál už se znaky nevyskytují a knihu pravděpodobně budou číst lidé, kteří neumí japonsky, tak jaký to tam mělo smysl?
Poslední rýpnutí: kresba byla v mých očích dosti ošklivá. Další minus.
Uznám, že jinak kniha podává dobře stravitelný, ač silně romantizovaný, přehled nejzákladnějších pohnutek bušidó, jde ale opravdu jen po nejpovrchnějším povrchu. Raději doporučuji přečíst si Bušidó - Cesta samuraje (Taira Šigesuke).

5 26.07.2022

(Přečteno v anglickém originále)
Pokračování nezklamalo. Příběh mě opět nehorázně bavil - je prostě něco neuvěřitelně uspokojujícího na tom, když lidi v pozici moci vodíte za nos a děláte z nich hlupáky. V tomto ohledu Locke a Jean opět servírují velkolepu legrandu. Samozřejmě si ale nejdřív musíme projít kratším zotavením z událostí předchozího dílu. Musím říct, že závidím vztahu Locka a Jeana, jejich interakce místy připomínaly dlouholeté manželství. Lepší bromance jsem v knížce asi ještě neviděla.
Příběh se tentokrát odehrával v prostředí pirátů, a proto nechyběly mnohé termíny, které jsem předtím nikdy neslyšela. O to těžší jsem to měla, že jsem knihu četla v angličtině a musela jsem vyhledávat překlady. To byl ale asi jediný větší zádrhel, na který jsem narazila. Jinak bylo pro mě prostředí lodí zajímavé ozvláštnění, protože o nich vůbec nic nevím. Věřím, že i pro Lynche do toho šlo hodně rešerše, když byl schopný popsat tolik detailů.
Mimo jiné musím Lynche pochválit za to, jak píše ženské postavy. Jsou to opravdové osobnosti, které jsou silné, ale ne nesmyslně jako mnoho fantasy YA protagonistek. Jsou uvěřitelné, jsou zranitelné. A jsou schopné vám nakopat prdel. Kombinace pirátské kapitánky a matky dvou dětí byla obzvlášť zábavná a wholesome.
Tahle kniha má 600 stránek, ale bavila mě natolik, že jsem ji přečetla za týden. Zárověň je to první kniha, u které jsem si značila oblíbené pasáže lepíkama, což bych jindy považovala za hřích. Je to skutečně známka toho, jak moc mě tato série baví. Zaslouží si mnohem více pozornosti, než se jí dostává. Srdečně doporučuji.

7 25.07.2022

Dobré pro základní přehled dějin Japonska. První polovina byla skvěle shrnutá, bylo vysvětleno, jak jisté změny ovlivnily celek, byly popisovány větší souvislosti. Nešlo jen o seznam jmen lidí, kteří něco udělali, aniž by z toho jasně nevyplývalo, jaký to mělo dopad na stát a společnost. K tomu bohužel kniha spadla v druhé polovině, kdy se dostáváme k moderním dějinám Japonska. Zejména období Meidži, období největších změn v nejkratším časovém měřítku, bylo v tomto ohledu chaotické. V této části už se kniha nečetla snadno.
Celkově však přínosné a dobré pro odpich na vyhledávání podrobnějších informací pro ty, kteří mají o historii Japonska hlubší zájem.

5 23.06.2022

Zajímavá sbírka příběhů. Strašidelné? Neřekla bych. Groteskní? Určitě.
Ač nemůžu říct, že bych se do knihy naplno ponořila, bavily mě povídky natolik, aby mi zpříjemnily dlouhé cesty MHD. Nebo je možná lepší slovo pobavily, protože nelze říct, že by pro mě byly příběhy "příjemné". Jsou divné, odporné, ale v nápaditosti originální.
Nemůžu říct, že bych se kdy někde setkala s něčím jako Člověk křeslo, což je asi moje nejoblíbenější povídka ze sbírky. Je to velký bizár a křeslo popsané tak do detailu, že ho člověk úplně vidí před očima. Že by ve mně povídka probudila nový typ paranoi?
Zajímavé, avšak dost předvídatelné byly i psychologizující povídky Vražda na kopci D. a Psychologický test. Ostatní příběhy také ušly, avšak ničím mě nenadchly, nevystupovaly tak moc z řady. Zkrátka mě nenapadá, co o nich říct. Prostě čtivé, trochu zvláštní povídky.
Nejméně mě bavila bohužel nejdelší povídka, Slepá bestie. Koncept by mohl fungovat, pokud by byl příběh mnohem kratší. Po prvním případu už bylo vše velice repetitivní, a ač byly způsoby vypořádávání se s obětmi originální a někdy dost bizarní, nerealističnost způsobila, že povídka nebyla ani trochu strašidelná, ale jen nechutná.
Celkově byla tato kniha za mě průměr. Ukrátí čas, pobaví, ale v paměti nejspíš neutkví. Hvězda navíc za originalitu nápadů a za naprosto nádherné vydání, které by si samotné zasloužilo 5*.
Ilustrace byly zajímavý mix typických japonských grafik a bizarních současných ilustrací, což mi na vibe knihy dokonale sedí. Možná by se o nich dalo říct, že jsou ošklivé, ale to podle mě groteskní povídky Edogawy Ranpa naprosto vystihuje. Také cením krásné barevné vázání, které nejvíc zazářilo na hřbetu. Prosím, víc takových vydání, Argo!

4 26.05.2022

Velice, velice náročná kniha. Je útlá, ale četla jsem ji několik měsíců. Ničím necenzurovaný popis všech možných krutostí, kterého se vláda dopustila na svých obyvatelích. A to se prosím stalo v letech 80. v Jižní Koreji, která měla být přece svobodná, demokratická a vyspělá... No, ve srovnání se Severem určitě, ale i tak není vše růžové, jak se může zdát.
Příběh je zaměřen na několik různých postav, jejich pohledy skáčou a prolínají se. Trochu jsem se ve jménech ztrácela, tudíž nedoporučuji číst s dlouhými přestávkami. Styl psaní je pro mě velice neobvyklý, autorka často píše nespisovně a v nářečích (alespoň v českém překladu), tudíž i po této stránce byla kniha zajímavá.
Tato kniha je důležitá tím, že přivádí pozornost k události, o které se v korejské společnosti moc nemluví a zbytek světa už o ní vůbec nemá ponětí. Takto se to alespoň dostane do povědomí a dá něco k zamyšlení. Nemělo by se na tohle zapomenout.

8 08.05.2022

Psychologická pitva autorova knižního alter ega. Nakolik je kniha autobiografická, věděl jen Mišima sám, ale některé paralely lze v jeho životě vysledovat, konkrétně fascinaci armádou a brutální smrtí.
Všechny tyto fantazie a vnitřní myšlenkové pochody jsou v knížce zahrnuty, avšak protagonista si je vědom toho, že se nikdy nemohou stát realitou. A proto musí nosit mentální masku, aby se začlenil do společnosti.
To zahrnuje také oblast sexuality, se kterou protagonista zápasil po celou dobu. Respektive právě v této oblasti si snažil prokázat vlastní normálnost, avšak nemůže si nalhávat city, které necítí. Nebo může? Pokud si budete něco nalhávat dostatečně intenzivně a budete tomu chtít věřit všemi silami, stane se to nakonec realitou?
Protagonista věří, dostává pochybnosti, manipuluje, cuká sebou a neví, co doopravdy chce. Nebo ví, ale také ví, že toho nelze dosáhnout. V tomto ohledu je kniha skutečně vivisekcí mysli mladého nerozhodného člověka, který není sympatický snad v žádném aspektu (co se mého názoru týče).
Kniha je pěkně napsaná, autor si všímá i velmi drobných detailů, avšak dočíst příběh mě stálo značného úsilí, jelikož vyskytovat se v hlavě protagonisty a sledovat svět jeho očima bylo opravdu úmorné a vyčerpávající.

4 14.01.2022

(Přečteno v anglickém originále)
Od této knihy jsem měla vysoká očekávání, která se mi splnila. To se mi nestává téměř nikdy.
Nejsilnější stránkou jsou rozhodně postavy, které jsou vykresleny opravdu dokonale. Každá má své silné a slabé stránky a to se promítá i do příběhu, není to jen naoko, jak bývá často zvykem (konkrétně u YA fantasy, kde jsou téměř vždy hlavní postavy OP fešáci). Všechny postavy jsou sympatické jiným způsobem a jejich vzájemné interakce mě neuvěřitelně bavily.
Za zmínku rozhodně stojí i samotný svět, který je obrovský a do detailu promyšlený. Popisu je opravdu hodně, ale přesto se mi zdálo, že mnoho zůstalo nevyřčeno a do jedné knihy (už tak dost dlouhé) by se vše nevešlo. Jak již bylo zmíněno v komentářích pode mnou, Camorr mi také silně evokuje středověké Benátky.
Ve světě Lockeho Lamory existuje magie, ale je tak trochu na pozadí dění, hlavní postavy nemají žádné superschopnosti, což pro mě bylo hodně osvěžující. Postavy se musí spoléhat pouze na svůj intelekt, zkušenosti a prostředky, které mají k dispozici.
Jediné, co bych snad knize vytkla, je kompozice vyprávění. Hlavní linka příběhu je konstantně narušována "intermezzy", které skáčou do minulosti a většinou se týkají backstory postav. Přestože mě bavilo se dozvídat o jednotlivých postavách víc, neustále mě tlačila touha se konečně dál posunout v hlavním příběhu. Téměř každá kapitola totiž končila nějakým cliff-hangerem.
Celkově mě však bavila každá část knihy. I když se děj zrovna nehýbal, užívala jsem si odstavec za odstavcem popisu města a jeho obyvatel. To se mi běžně nestává, většinou je to spíše utrpení. Scott Lynch prostě píše hrozně hezky, proto tuto knihu nemůžu hodnotit jinak než takto.

8 24.12.2021

(SPOILER) Již ze začátku se dozvíme, jak kniha vlastně bude končit, což je zajímavý krok. Odhalí totiž, jak velkou má autor schopnost udržet čtenářovu pozornost a vytvořit napětí, přestože už je konec znám. Za sebe říkám, že Kóbó Abe umí.
Již samotné zasazení příběhu do světa písečných dun bylo zajímavé a pro mě velice neobvyklé, jelikož s takovým prostředím nemám zhola žádné zkušenosti. Písek byl skutečně všudypřítomný, štípal mě v očích i přes stránky. Stupňující se zoufalost protagonisty byla pochopitelná a jeho postupný průchod všemi fázemi smutku (popíráni, hněv, smlouvání, deprese a smíření) byl přímo učebnicový. Stylisticky je to velice dobře napsané dílo, sledovat psychologii postav bylo zajímavé. Vše sledujeme z pohledu protagonisty, tudíž víme (nebo spíš nevíme) přesně tolik, co on. Samotná písečná žena byla velice zvláštní, doteď nevím, co si o ní vlastně myslet. Celou dobu mi přišlo, že měla být metaforou/zosobněním písku či nečeho s tím spojeným. Žiješ v písku, dokud se jím nestaneš a nakonec v něm zahyneš.
Velice zajímavé byly i samotné technické poznatky (ať už jsou pravdivé, či ne) o písku a různých typech brouků, což je pro mě zcela neprobádaná tématika.
Doporučuji tuto knihu číst na dovolené u moře, začnete se pak na písek dívat uplně jinak :)

9 05.09.2021

Sebereflexivní dílo vyprávějící o úspěšném (avšak vyhořelém) finském chlapíkovi, který se rozhodl napsat svoji biografii. V průběhu psaní se zamýšlí nad různými částmi svého života a svých skutků, zejména se zaměřuje na ženy a své děti. Postupně zjišťuje, že vše se nemá tak, jak byl o tom do té doby přesvědčený.
Autor píše velmi čtivě a přesvědčivě, všechny postavy jsou lidské a uvěřitelné - téměř bych věřila tomu, že jde skutečně o autobiografii. Hlavní postava je opravdu skvěle napsána. Po celou dobu jsem se nemohla rozhodnout, zda je mi ten člověk sympatický, či nikoliv. A tak to má být, všichni mají své dobré i špatné stránky, které se vyvažují, nelze lidi dělit do kategorií "dobrý" a "zlý". Autor do knihy vložil mnoho zajímavých myšlenek.

4 26.06.2021

Pro přehled nejrůznějších témat, které definují dnešní Japonsko, je tento atlas skvělý. Je srozumitelný i pro lidi, kteří se studiu Japonska a japonštiny nevěnují a mapy jsou velice přehledné. Občas se mi zdálo, že jde autor přiliš do hloubky u specifických příkladů, ale ve výsledku bylo vše důležité alespoň stručně vysvětleno.

3 28.05.2021

Deprese, Bůh a Nietzsche. Tak bych shrnula hlavní témata a motivy básní Södergran. Jsou psané povětšinou volným veršem, převažuje expresionismus a symbolismus. Básně jsou krásné, plné bolesti a zároveň síly. Velice výrazný je vliv Nietscheho, jehož filosofii si básnířka vzala k srdci. V bolesti nachází příležitost vytrhnout se ze své strnulosti, zformovat své já a najít inspiraci k tvorbě.

„Kalich utrpení nechť slabší ruce přijmou
a nesou jej k bledším rtům,
moje vítězné rty se bez něj ještě obejdou.
Avšak – ne.
V mém srdci ještě sídlí obři temných tváří,
kamenné ruce tvrdě semknuté.
Jednoho dne vystoupí ze svých šerosvitů –
vyvolají tě – bolesti.
Sem, kladivo jiskřivé proti modlám z kamene.
Vykřesej mou duši,
nechť objeví slova, jaká nikdy dosud na lidském jazyku nebyla."

3 28.05.2021

Drsný finský život, na který se dnes ani nepamatuje. Kniha líčí běžné dny průměrné sedlácké rodiny na finském venkově na počátku 20. století, kdy se třela bída s nouzí. Kvůli nevzdělanosti, izolaci a prosté snaze přežít nezbývalo moc prostoru se nějak poučit o politice a možnostech změn, které by zlepšily kvalitu života. Kniha krásně líčí způsob, jak rychle a snadno probíhala propagace politických stran, které slibují hory doly a pak nakonec reálnou změnu nepřinesou (alespoň ne hned). Kniha je skvělá ukázka severského realismu/naturalismu.

3 28.05.2021

Hned od začátku mě nadchl styl vyprávění a celkové zasazení příběhu. Každá postava příběhu má velice specifickou povahu a zkušenosti, o každé bylo zajímavé se něco více dozvědět. Prolíná se tu několik časových rovin a přesto se v tom člověk neztratí - skládáme si mozaiku a jsme napjatí se dozvědět, co se to teda stalo za tu hroznou tragédii. Prolíná se zde psychoanalýza s filosofií, ale jen tak letmo, každá postava má svůj pohled na svět a svým jednánám nám dává něco k zamyšlení. Kniha nám pak dává nahlédnout zejména do společenských otázek a problému dnešního Finska. Ze všeho nejvíc však vystupoval již zmiňovaný styl psaní, který je velice čtivý a originální.

2 28.05.2021

Kniha se snaží být feministická v tom smyslu, že ukazuje, jak feminismus v žádném případě vypadat nemá. To však není hned ze začátku poznat. Myšlenka se utápí v nekonečně nudných erotických scénách a dialozích postrádajících smysl. Všechny postavy byly extrémně nesympatické a příběh sám nebyl dostatečně zajímavý, aby pobízel číst dál. Dočteno pouze silou vůle. Téma sebevraždy mi přišlo velice zlehčené, což opravdu nepůsobí dobře. Pointa na konci nebyla zřetelná. Prostě špatný, špatný, špatný...

(SPOILER) Protiválečné dílo, zdá se mi. Autor na to však nešel cestou přímé kritiky, avšak zvolil si méně nápadný a tím víc kousavý způsob - humor. Příběh sestává z vyprávění různých historek o zážitcích z války (jak tragických, tak vtipných), zasazených rámcově do děje o hrdinovi, který na sebe ušil boudu tím, že celou dobu se škrtil schovávaným provazem, který si chtěl odvézt domů. Více než cokoliv zde převládá absurdita, která se zdá být nereálná, dokud si neuvědomíme, že život často opravdu nedává smysl. Některé šílené situace si ani člověk nedokáže sám vymyslet. Tím však nelze říci, že historky jsou autobiografické, tedy něco, co autor sám prožil. Jak ukáží postavy v příběhu, je zcela lidské a přirozené si různá vypravování přibarvovat a stylizovat.
Celkově se kniha četla lehce a styl vyprávění byl mi vyhovoval, avšak svým prostředím a tématikou mě dílo nevtáhlo do děje, tudíž musím dát průměrné hodnocení.

1 11.04.2021

Velice přínosná kniha. Samotné Mišimovo dílo zabralo pouze několik stránek, ale jako takové, bez vysvětlení, bylo pro mě téměř nicneříkající. Děj byl v podstatě velice krátký a jednoduchý, celý text spoléhá na kontext doby, ve které se příběh odehrává, a stojí na metaforách typických pro tradiční japonskou kulturu. Člověk, který se v tomto neorientuje, by v tomto díle nenalezl větší hodnotu. Bez poznámek bych tudíž hodnotila samotné dílo 3* - pěkně napsané, avšak pro mě ničím významné.
Pravá cena dle mě leží v rozsáhlém poznámkovém aparátu, který tvoří většinu této knihy, a je skutečně nezbytný pro porozumění a náležité docenění tohoto Mišimova díla. Jde o studii nejen Lásky k vlasti, ale Mišimi jako osobnosti celkově, i doby, ve které žil. Je to nejblíž k biografii tohoto velice zajímavého autora, jaké se nám v české literatuře zatím dostalo. Ač je tento spisovatel velice kontroverzní, studie si zachovala objektivitu a Mišimu nekreslí ani ve špatném, ani v dobrém světle. Pouze se občas objevila kritika některých zdrojů, které se jednoznačně snažili Mišimu očernit a zavrhnout. Oceňuji, že studie se snaží objasnit Mišimovu perspektivu a pochopit jeho záměry, co ho k tomu vedlo, jak se toho snažil dosáhnout a jak se to projevilo v jeho dílech. Názor si pak každý může udělat sám.

6 11.04.2021

Výborná sbírka esejů, ze kterých jsem se dozvěděla o japonské mentalitě na 100 stránkách víc, než z některých objemnějších monografií. Tanizaki píše velmi čtivě a osobitě. Nezdráhá se líčit své osobní zkušenosti, na kterých ilustruje některé své závěry, ke kterým došel na základě svých pozorování. Ocitá se totiž na samotném předělu dvou epoch - staré japonské tradice se ostře kříží s moderními západními inovacemi. Navíc má Tanizaki velmi citlivý smysl pro detail. Často mě udivovalo, jakých drobností si byl schopen všimnout a dát je do spojitosti s širším obrázkem. Avšak to je jedna z vlastností pro Japonce typická - jemný cit pro detail, pozorování rozdílů, touha po harmonii... to všechno se podílelo na utváření specifické japonské estetiky, která touží po stínu.

5 26.03.2021