BeyondHorizon komentáře u knih

Pěkný úvod do samurajské filosofie, který však slouží i jako přímý návod jak se chovat, aby byl člověk uznáván za dobrého válečníka. Jednu věc mají samurajové s evropskými rytíři společnou, a to je důraz na čest. Avšak je velký rozdíl v tom, s jakou intenzitou na ni dbali. Pro samuraje byla jejich čest to nejdůležitější a mnohdy i to jediné, co jim v životě zbylo. Požadavky pro zisk česti se z kodexu občas zdají být téměř nesplnitelné, když je má člověk plnit 24/7. Konat stále jen dobro a dělat to, co je správné, je mnohdy nadlidský úkol. V této době plné nihilismu se vůbec takový přístup zdá fantaskní, nereálný a naprosto zbytečný. Přesto se však kniha může být určitou inspirací i v dnešní době, pokud ji nebereme zcela doslovně. Kdyby se všichni zásady pokoušeli dodržovat, snažili se konat dobro, být poctiví, nad věcí, zkrátka snažili se stát svým lepším já... jak by takový svět asi vypadal?
Tím se však nesnažím knihu romantizovat. Pokud nic jiného, je tato kniha skvělým úvodem do určitého odvětví japonské mentality, která byla v minulosti velmi přítomna. A dnes spíše zapomenuta.

3 26.03.2021

Každému, kdo se mě zeptá na příběh této knihy, jsem schopná vše shrnout do 3 slov: stařecký Battle Royale. Ne úplně přesné, avšak každý si hned získá nějakou představu.
Celá kniha má očividně poukázat na čím dál relevatnější otázku stárnoucí populace v Japonsku, která se stala opravdu velkým problémem zejména pro mladší generaci, která musí vše táhnout. Toto dílo satiricky situaci řeší tím, že "přemnožené" babičky a dědečky staví do ringu a nutí je, aby se vzájemně pozabíjeli. Konečný vítěz tak získá právo na zbytek života, o který po tolika násilí a krutostí zřejmě stejně už nestojí. Setkáváme se s mnoha různými individuály s různými okolnostmi, zkušenostmi a představami o životě - každý důchodce má jiný způsob, jak se se situací vypořádat. Někteří volí sebevraždu, nechají se zabít jinými, snaží se schovat do konce bitvy a jiní se naopak na zabíjení těší, berou to jako nutné zlo, případně se postupně zblázní a zapojí se, protože už jim je vše volné.
Hlouběji kniha nejde, vyobrazuje absurdní a groteskně morbidní situace, avšak jiné (a realističtější) řešení problému na konci nenabízí, ale to ani není smyslem této knihy. Kniha má šokovat a lidi se smyslem pro černý humor i pobavit. Je to vskutku šílená jízda a dokážu si představit, že by z toho mohl vzniknout velice krvavý a absurdní béčkový film (na který bych se pravděpodovbně podívala). Každopádně respekt autorovi, že se v konzervativní japonské společnosti nezdráhal zpracovat toto kontroverzní téma ještě kontroverznějším způsobem.

5 14.03.2021

Velice dobré, pokud ne to nejlepší, zpracování velice tragického případu jménem Anders Behring Breivik. Zdaleka nejde pouze o dokumentaci samotného útoku, zvláštní pozornost je věnována i všemu okolo - zejména tomu, co Breivika k takovému činu vedlo. Vidíme jeho pomalý sesun na dno, avšak dostáváme také náhled do životů několika obětí a získáváme představu o tom, jaký to mělo dopad na jejich rodiny. Není to pouze příběh Breivika - je to obraz celého tehdejšího Norska vyprávěný prostřednictvím mnoha zasažených lidí.
Je důležité zmínit, že jelikož jde o román, ne všechno je zcela holý fakt. Například je jisté, že celé vyprávění o dětství Breivika je do určité míry fikce, avšak založená na vzpomínkách lidí z jeho okolí. Aby bylo vše zcela holý fakt, musel by vše napsat sám Breivik a ještě k tomu by musel být naprosto upřímný a objektivní (což samozřejmě nejde). Tím však nechci říct, že by Seierstad odvedla z dokumentačního hlediska špatnou práci. Přesně naopak.
Samotnému dni útoku byla věnována neuvěřitelně detailní pozornost a celý případ jsme tak mohli sledovat z hlediska hodin, někdy i minut. Líčení toho, co se přesně odehrálo na ostrově Utøya, také nebylo vynecháno. Někomu by možná detailní popis všeho, co se stalo jednotlivým obětem, mohl připadat až moc brutální a zbytečně zdlouhavý. Avšak tím, že toto se opravdu ve skutečnosti stalo a nejde o pouhou fikci... je to myslím na místě a dokonce potřebné. Mělo by to šokovat, vyvolat hrůzu a beznaděj, jakou musely zažívat oběti. A aby toho nebylo málo, svůj podíl na tom, že vše zašlo až tak daleko, měla i ochromující nepřipravenost bezpečnostních složek na případný teroristický útok. Na povrch vyplavuje neschopnost komunikace a rychlého jednání, které pak mělo drahé následky. Měli bychom to brát jako varování, aby se nic takového v budoucnu neopakovalo.

11 14.03.2021

Zběžně prolistováno. Kniha je napsána velmi přístupnou formou tak, aby to pochopili i ti, co se neorientují v umění a odborných pojmech. Poslouží velmi dobře jako úvod do filosofických problémů estetiky a myšlenkových směrů, které se snaží na otázky zodpovědět. Zdaleka to však není pouze výklad, právě naopak. Na všchny argumenty významných filosofů zabývajících se tímto tématem se Kulka dívá kriticky a dělá vlastní závěry, které náležite zdůvodňuje. Ponechán je prostor i čtenáři, aby se nad argumenty sám zamýšlel a dělal své vlastní závěry, tudíž to není tak, že by autorova tvrzení byla nutně podávána jako ta jediná správná, což je velké plus.

3 14.03.2021

Dobré pro stručný a rychlý přehled. Toto byl můj úvod do norské historie a ačkoliv bych po přečtení této knížečky opravdu nemohla diskutovat s nějakým znalcem Norska, udělala jsem si o této severské zemi alespoň prvotní obrázek. To je konec konců účel této útlé knihy a alespoň dle mých standardů byl tento cíl také naplněn. Kniha byla psána lehce, zbytečně se nezabředávalo do detailů, avšak mnohdy jsem se ztrácela ve všech těch jménech, střídajících se stranách, apod. To však do jisté míry vyvažuje přehled na konci, který byl pro mě velkým plusem. Kniha je určena turistům a novým zájemcům o Norsko, spíše než sečtělejším čtenářům, co se týče norské historie a reálií.

8 29.12.2020

Skvělé jako úvod do světa haiku. Sbírka je krátká, nepřehltí vás informacemi a přitom zachycuje to nejdůležitější - ducha haiku. Vybráni byli ti nejdůležitější staří mistři, kteří položili základy či významně ovlivnili vývoj tohoto básnického žánru. Knížečka je velmi útlá, na každé straně naleznete pouze několik řádků jednotlivých básní, občas doplněno krásnými kaligrafiemi. Je to lehké na čtení a přesto, právě proto že jsou básně tak krátké a působí banálně, působí na nás úderně a tím spíš nám utkví v paměti. Neobsahují nové poznatky, ale právě věci, které jsou člověku povědomé, známé... jen si je najednou připomeneme, znovu uvědomíme a možná se nad nimi i zamyslíme. Nebo alespoň pobavíme. :)
Mým osobním favoritem se zcela jasně stal Kobajaši Issa:

"Když na ně budeš hodný
mladí vrabci
na tebe upustí hovínko"

8 19.12.2020

Asi nejdepresivnější japonský autor, se kterým jsem zatím měla tu čest.
Vzpomínky - jak napovídá název, tato část je do jisté míry autobiografickým vzpomínáním na dětství. Akorát ne v tom nostalgickém smyslu, jde naopak o určitou kritickou sebeanalýzu, vnímání vnitřních změn a jak moc velký dopad má na autorovu psychiku vnější vliv. Dazai nebyl schopen porozumět ostatním, ani sobě. Nikdy se nedozvěděl, kým doopravdy je, protože se celý život schovával za masku, kterou nedokázal sundat.
Cugaru - tuto část jsem nedočetla. Jde o cestopis, ve kterém autor popisuje svoji cestu rodným krajem a místy to doplňuje historickými zajímavostmi. Bylo to pěkně napsané a také bylo zřejmé, že tato oblast Japonska je Dazaiovou srdcovkou. Nicméně pro mě to bylo místy až moc detailní a jelikož se v japonských reáliích ani místopisu nijak nevyznám, nebylo to pro mě moc přínosné. Věděla jsem, že vše hned zapomenu. Míním se k tomu však vrátit, až budu vědět o tomto kraji více. Dazaiovo zaujetí mě přesvědčilo, že to za to stojí.
Selhání - začnu tím, že mě (stejně jako jiné osoby zde) zklamal překlad. Anglický 'No Longer Human' mnohem více vystihuje esenci této povídky, která byla mimochodem posledním Dazaiovým dílem, než spáchal sebevraždu. Povídka samotná je výpravou do jeho duše, ačkoliv není zcela autobiografická, většina věcí se v menší či větší míře autorovi skutečně stala. Je to rychlá cesta na dno. Nedokážu pochopit, jak by Dazaiovi mohl někdo závidět, když očividně vše, co měl, mu nedělalo radost. Jeho zoufalá honba za štěstím vždy skončila neúspěchem. Není tu žádná naděje. Jen zpověď člověka, který vedl nekonečný boj sám se sebou a nikdy nevyhrál.

6 29.11.2020

"Jaký můj odkaz bude
už dneska vím:
že pohrdl jsem světem nestálým.
Zda někdo věnuje mi vzpomínku,
to sotva stojí za zmínku."

Japonsky neumím a proto nemohu posoudit kvalitu překladu a kolik hloubky se ztratilo. To, čeho se mi však dostalo, překonalo má očekávání. Poezie obecně mi není blízká, většinou mám problém ji porozumět. Saigjóova sbírka mě však velmi oslovila, zejména svou srozumitelností (která však na někoho může působit povrchně a primitivně) a pohledem na svět. Dokonalá dávka melancholie, oslavy přírody, znechucení společností a touhy po samotě.

7 03.11.2020

Sbírka tří povídek, které mě vesměs nenadchly. Četly se velice hladce, avšak v tom je také tak trochu kámen úrazu - styl psaní není ničím zajímavý či odlišný.
Třešňový ostrov je vyprávěním o zkušenostech z druhé světové války stylem à la Remarque, akorát je to mnohem sušší, nezáživnější a podivně neosobní, ačkoli se s námi protagonista podílí o své emoce a myšlenky. Zajímavé však bylo líčení celkové atmosféry na sklonu války, kterou mělo Japonsko prohrát. Nacionální cítění a hrdost, stejně jako strach a touha obětovat svůj nicotný život pro slávu Japonska byli u mnohých jedinců na svém vrcholu, díky čemuž bylo možné zrealizovat něco jako kamikaze, které vypravěč-autor tvrdě odsuzoval. Vypravěč zároveň nechtěl pasivně přijmout svůj nevyhnutelný osud padlého vojáka. Tyto dva odlišné přístupy se pak projektovaly do různých postav příběhu. Potenciál zde byl, ale ze všech povídek mě tato oslovila asi nejméně.
Krátká historie jedné barabizny mě naopak zaujala nejvíc. Kvůli podvodu musí jeden dům sdílet dva naprosto odlišní spolubydlící, kteří se zprvu snaží vycházet a pak je to jen soutěž, kdo koho vyžene. Celá situace má nádech absurdna a tragikomiky, která mi naprosto sedla a pobavila mě. S válkou to nemělo nic společného, jde jen a pouze o psychologii postav, která byla vykreslena pěkně.
Bláznivý drak je poslední a také nejdelší povídka. Sledujeme osudy několika postav, jejichž příběhy se prolínají a doplňují, skáčeme mezi přítomností a minulostí. Ne vždy to bylo přehledné a celkově jsem nepochopila, co se povídka snažila říci, to mi pomohl pochopit až doslov. Některé části byli zajímavější, některé nudnější. Zaměření je tu hlavně na válečné zkušenosti mimo japonské ostrovy (zima, časté přesuny, nedostatek zásob, stesk po domově). Něco málo mi to osvětlilo, ale povídka byla moc zmatená a slabě vykreslená.
Celkově ve mě tato sbírka zanechala neurčitý, rozpačitý dojem. Nečekala jsem nic a moc jsem toho nedostala, přestože tu potenciál byl. Povídky brousily hodně po povrchu, jakoby se bály jít do hlubších a temnějších zákoutí lidské duše. Je také možné, že se něco ztratilo v překladu nebo že se mi pouze nepodařilo zachytit jemnější nuance japonského písemnictví. Každopádně největším přínosem pro mě byl pohled na válku z japonského pohledu.

5 01.11.2020

Velmi přínosné a důležité dílo, co se týče českých knih o japonské kultuře. Sbírka haiku je velmi obsáhlá a seznamuje nás s nejdůležitějšími osobami, které měli na vývoj haiku značný vliv. Dostaneme krátké shrnutí života a charakteristiku tvorby a pak 2-3 stránky s několika jejich básněmi. Úvod a závěr nás ještě blíže seznamují s tím, co to vlastně (nejen) haiku je, proč by nás to mělo zajímat a jaký má význam pro Japonce a svět celkově. A to vše je zasazené do naprosto krásně graficky upravené knihy. Co víc si přát?

9 14.10.2020

Nevím no, zastávám názor, že toto nemuselo existovat. O 8. díl se nikdo neprosil a pokud ano, určitě si nepřál tohle. Budiž, nahlédnout do života postav z Harryho Pottera po nějaké době by bylo zajímavé, ale rozhodně ne formou divadelního představení a scénáře! Jelikož je Harry Potter už natolik rozjetý a velký příběh, je potřeba mnohem většího manévrovacího a psacího prostoru, než dramatický scénář může nabídnout. Samotná jeho výstavba totiž předpokládá, že příběh a zápletka bude natolik triviální, aby ji bylo možno zrealizovat na pódiu a to v rámci několika hodin. Navíc se v psaní scénáře JKR vůbec nevyzná, kvůli tomu se do toho musí montovat další dva pisatelé... To přece tak důležitému sequelu nemůžou udělat! A ono jo. A jak to dopadlo?
Škoda slov.

Četla jsem krásné vydání z roku 1943. Toto byla moje první sbírka japonských básní a musím říct, že se mi takový formát velice zamlouvá. Básně jsou krátké a přesto toho tolik říkají. Většinou se zaměřují na jemné detaily - kapku rosy, měsíční svit, okvětní lístek... Připomíná nám to, že se musíme občas zastavit a obdivovat krásu momentu, všímat si i takových malých a bezvýznamných věcí, které už dávno známe a ani se nad nimi nepozastavíme. Přitom nevědomky provází celý nás život.
Mnoho básní pro mě však nebylo příliš srozumitelných, jelikož mi chybí kontext, který bych velmi ocenila (jako např. u Chrámu plný květů od Límana). Také nejsou uvedeni autoři, což je škoda, i když mnoho z nich asi bylo anonymních.
Velice se mi však líbilo zpracování starého vydání i reprodukce dřevorytů. Sbírka je velice krátká a lze ji přečíst za večer. Lepší je však číst si básně víckrát a v jiných fázích života, není totiž možné je všechny pochopit po prvním přečtení.

5 20.09.2020

Z části příběh, z části filozofická esej, z části vykreslení historické éry, kterou jsem nezažila. Přesto je to však hlavně román o lásce (s čímž dokážu v závěru souhlasit) a polemika o tíži a lehkosti lidského života. Je pozitivní spíše to, či ono? V lehkosti je sice volnost a absolutní svoboda, zároveň nás ale tíží vědomí, že jsme zcela nahraditelní, případně po nás nikdo nic nechce, nikdo nás s ničím neotravuje, nikdo nás nepotřebuje. Když nemáme žádnou odpovědnost za své činy, nemáme žádnou tíhu břemene, náš život nic neváží...
Nejvíce mi určitě daly filosofické pasáže, které sice narušují děj, ale jelikož mi na žádné z postav nezáleželo, nevadilo mi to. Občas došlo ke zmatení, zda se ona událost skutečně stala, či to byl jen sen.
Dle mého názoru byly postavy uvěřitelné, přestože se zas a znovu objevuje "hrdina" v podobě chronického děvkaře a svůdce, který je samozřejmě Kunderovým nejmilejším typem hrdiny. Beru to však tak, že děj nemusí být zcela a úplně realistický (to by totiž byla neskutečná nuda). Hlavní je, že se, dle mého názoru, podařilo Kunderovi velmi dobře vykreslit atmosféru doby a různé typy osobností, které se v něm pohybovaly.
Líbilo se mi i velmi krátké a objemné členění kapitol, díky čemuž jsem se necítila, jako by dočítání kapitoly bylo povinností.
Celkově bych řekla, že přínos tohoto románu je velký. Rozhodně to dá člověku něco k zamyšlení, ať už se mu kniha líbí, či ne.

6 20.09.2020

Naprosto nudná, nezáživná a okecávací pokračovačka zbytečně dlouhého příběhu, který by mohl být i zajímavý a napínavý, pokud by si Murakami odpustil všechnu tu vatu, kterou kniha jen přetéká. Jeden by si myslel, že se po těch 700+ stránkách konečně začne něco dít, ale jak vyjádřil 1T0S_, opak je pravdou.
Pokud je Murakami něčeho mistrem, pak je to popisování naprosto běžných a zbytečných věcí, jako jsou např. každodenní rutiny postav - počínaje zvoněním budíku, čištěním zubů, oblékáním a konče vařením snídaně, přičemž se neopomene recept, podle kterého by se jeden mohl řídit i v reálu. A netýká se to jen rutin, může to být i popis vnějšího vzhledu postavy, který se napříč příběhem opakuje několikrát a samozřejmě nemůžeme vynechat ani kompletní výčet toho, co má zrovna postava na sobě a jaké je to značky, případně se zmíní i historie, která se s tou věcí pojí. Vlastně to tak je s jakýkoliv předmětem, místem, atmosférou, počasím, myšlenkou a konverzací. Nepřeberné množství zbytečností, omílání toho samého pořád dokola, vysvětlování něčeho, co už čtenář dávno ví, akorát ze 3 různých pohledů.
Vlivem toho všeho se děj nezadržitelně zpomaloval, až se nakonec zastavil a zůstal stát na místě. Rozuzlení přišlo na posledních 50 stránkách a byl to ten nejvíce antiklimatický, nudný a nezajímavý konec, s jakým jsem už velmi dlouho neměla tu čest. Doufala jsem, že všechno do sebe nějak zapadne, záhada světa 1Q84 se objasní a rozuzlení bude velkolepé... bylo to však jako by Murakami měl nápad, ale v polovině ztratil páru a nakonec neměl ponětí, jak příběh zakončit, a tak sáhl po nejjednodušším řešení.
Prostě zklamání. Potenciál měl příběh velký, ale celý se ztratil v moři detailů. Alespoň už ale čtenářský zážitek nedoprovázely chybějící písmenka překladu z předchozích dílů. Jediné, co Murakamimu nechám je, že psát umí opravdu čtivě a někdy má velmi originální a obrazotvorné metafory a přirovnání. Nicméně, čeho je moc, toho je moc.

3 21.08.2020

S takto roztahaným dějem plných nejrůznějších odboček, které vysávají jakékoliv napětí, které by mohlo vzniknout, jsem se ještě nesetkala. Dočíst tento dvojdíl mě stálo nemalého úsilí a na konci jsem se ani nedočkala toho, na co jsem celou dobu čekala, což mě dost zklamalo, ale vůbec nepřekvapilo.
Co u Murakamiho opravdu oceňuji je originálnost přirovnání a metafor, které naprosto konkrétně popíšou vzhled či vlastnosti zcela běžných věcí a trochu je ozvláštní. Pozornost k detailu je někdy až přílišná, dle mého názoru. Také kvůli tomu je kniha roztahaná mnohem více, než by musela být.
Hlavní věcí, která mě u knihy unavovala a nudila, je absence reálného děje... postavy si většinou o tom, co proběhlo nebo má proběhnout pouze povídají, ale k popisu samotné akce už nedochází, nebo velmi poskrovnu. Dialogy jsou sice vykresleny velmi pěkně, ač ne vždy realisticky (což není problém), ale někdy je jich až příliš. Je dobré nechat postavy jednat a nechat jejich činy mluvit samy za sebe, ne vše vysvětlovat skrz dialogy a monology. V tomto ohledu mi styl vyprávění opravdu nesedl.
Zajímavou věcí na tomto příběhu je výskyt a zároveň absence záhady. Po celou dobu vlastně nemáme ponětí, jak a proč se postavy ocitly v novém světě a kdo vlastně jsou ti, proti kterým jdou. Vysvětlování a různých hypotéz se sice dočkáme až až, v podstatě se ale nedozvíme nic moc. Kniha má přes 700 stran. To už je opravdu umění.
Další zajímavou věcí, které jsem si všimla po přečtení několika jeho knih, je Murakamiho záliba v dysfunkčních a lehce (či více) deviantních sexuálních životech jeho protagonistů. Toto je prý produkt japonské represivní společnosti a kultury a v literatuře je to prý běžné. Pokud je toto pravda, pak se asi není čemu divit, ale na mě některé erotické scény působily moc křečovitě a do příběhu mi vůbec nezapadaly, jako by byly navíc a měly sloužit jen pro potěšení autora. Mně osobně trochu kazily prožitek z knihy.
Překlad plný překlepů a chybějících písmenek, které bijí do očí, tomu všemu také moc nepřidal.
Další díl přečtu, ale také s velkým vynaložením sil. Murakamiho styl psaní vám musí sednout, jinak to bude běh na dlouhou trať.

5 15.08.2020

Tak trochu netradiční peklo, kde na vás nechrlí plameny a rohatí pekelníci vás nepopichují vidlemi do zadnice, abyste se uložili do vařící lázně v kulatém kotlíku a proměnili se v člověčí vývar. Ne, tady ani nejprve nepoznáte, že jste mrtví, a pak se chtě nechtě musíte stát součástí myšlenkového guláše, kde se flashbacky z minulosti prolínají se sny, a musíte se potkat s lidmi, které byste za živa nejradši už nikdy neviděli. Prakticky je vám dána šance vyrovnat si účty a pak být bez lítosti odeslán někam dál. Peklo je zde totiž jen jakási mezi stanice.
Oceňuji originální nápad, snadno čitelný styl a občasný sarkasmus. Dílo je velmi chaotické, což asi dává smysl, když se ocitáme v pekle, ale ruší to čtivost - přestože se kniha čte velmi snadno, trvá dlouho ji přečíst, protože když se do příběhu nedokážete ponořit, začínáte se nudit. Což byl můj případ. Kniha má na svoji délku příliš mnoho postav a příliš mnoho různých útržků z jejich života, které nutně nenavazují a složit si z toho větší celek stojí značné úsilí.
Řekla bych, že kniha vám dá i něco k zamyšlení, pokud jste ochotni v tom všem hledat nějaký smysl. Pokud knihu přečtete pouze povrchově a nepozastavíte se nad ní, velmi snadno na ni zapomenete. Což bude pravděpodobně za nějakou chvíli i můj případ, bohužel. Nápad měl velký potenciál, ale způsob zpracování mě až tak neuchvátil.

5 31.07.2020

Některé nápady byly fakt dobré a kresba je naprosto nádherná, ale zdá se, že scénář není autorovou silnou stránkou. Dialogy působí velmi kostrbatě a strojeně, objevují se obvyklá klišé a viditelné logické nesouvislosti (pro někoho možná maličkost, ale když si toho v tak krátkém útvaru všimnete, dost to ubírá atmosféře příběhu). Problémem se zdá být i délka příběhů - opravdu by stálo za to některé z nich natáhnout. Nejvíce mě zaujaly Balónky oběšenců, Dlouhý sen, Velectění předkové a Tuk, kterým velmi pomohl právě originální nápad, na kterém většinou stojí všechno ostatní. Další příběhy tak inovativní nejsou a proto velmi snadno spadli do klišé, a tím pádem ztratili atmosféru, která by je mohla dělat děsivými.
Celkově pro mě tato sbírka byla spíše zklamání, jelikož velmi očividně vyšly najevo špatné vypravěčské schopnosti Ita. Přesto však oceňuji výbornou kresbu a pár dobrých nápadů. Plusem jsou i doslovy za každou povídkou, které objasňují okolnosti vzniku a co se vlastně autorovi honilo hlavou. Upřímně, některé nápady ze zápisníku zněly mnohem zajímavěji, než co z nich nakonec vzniklo ve finální podobě.

6 22.07.2020

Po otřesech je soubor lehce (či více) surreálních povídek, které spojují události, které se staly roku 1995 v Japonsku - zemětřesení a útok v metru. Tyto události jsou však zmíněny pouze jen tak na okraji a de facto se jich příběhy téměř vůbec nedotýkají. Spíše jsou jen jakýmsi katalyzátorem pro změny, které by v životech lidí nastaly tak jako tak. To je nejspíš to, co mě docela zklamalo. Podle anotace (jiná než zde) jsem čekala, že to bude ústřední téma. Vím, že Murakami není žádný reportér, ale zajímaly by mě příběhy skutečných lidí, kterých se to dotklo. Samozřejmě nemám na mysli přímou výpověď zážitků, stačila by viditelná inspirace realitou. Když už nic jiného, tak aspoň, aby ty události hrály v příbězích důležitější roli. To se však nekonalo. Přesto však musím uznat, že má autor fantazii a psát rozhodně umí - neustále mě překvapují jeho originální asociace a přirovnání. Nejvíce mě bavila alegorická povídka s Žabákem, ostatní mě až tak nezaujaly. Problém se zdá být ve formě, některé nápady byly velice zajímavé, ale potřebovaly by být více rozvedeny, tudíž jako povídka nefungují.
Na oddychové čtení asi dobré, bohužel mě tato sbírka nedonutila se zamyslet nad něčím konkrétním a o atmosféře té doby jsem se také mnoho nedozvěděla.

5 22.07.2020

Kniha vypráví o osudech jedné vesničky kdesi v Laponsku, kde panují drsné podmínky. Dozvídáme se o každodenním životě obyvatel, o jejich útrapách a o událostech, které jsou téměř na denním pořádku, jako krvavé rvačky a nezávazný sex. Přestože valná většina vesničanů věří v Boha a chodí na pravidelná shromáždění, i při kázání a fanatickém vyznávání se očividně oddávají hříchu (osahávají se navzájem, apod., a to i včetně kazatele).
To ale není zas tak důležité. Obecně řečeno, tamní lidé se s ničím moc 'nesrali'. A stejný je i styl, jakým Mukka své dílo napsal (jako 20letý, mimochodem). Je plný nářečí a věcných popisů jak přírody, tak i událostí. Důležité scény (jako pohřeb, porod či sebevražda), které by v jiných knihách byly rozvedeny na několik stran, ne-li na celou kapitolu, zde zabírají většinou pouhý odstavec. Autor nezachází do žádných detailů a nepřidává žádné barvité přívlastky. Napíše to jen tak, jak to je. Netřeba dále dramatizovat bolestné a silné zážitky. Na takový život už jsou Seveřané zvyklí, je potřeba to nějak přejít a přežívat dál.

2 02.07.2020

(SPOILER) Velice slabý odvar, co se humoru týče. Některé scénky byly přinejlepším úsměvné, ale nic víc. Povětšinou jsem se velmi nudila a nutila se knihu dočíst.
Myslím, že potenciál se ztratil někde v překotném a fragmentovaném stylu vyprávění, kvůli kterému jsem ani neměla šanci vyvinout nějaké sympatie k zaběhlému novináři. Název Zajícův rok je pak výstižným názvem. Události se stávaly postupně čím dál víc bizarnějšími a konec mě zanechal lehce zklamanou. Předpokládala jsem, že se pan Vatanen vrátí zpátky do normálního života, ale to by pak v člověku zanechalo pesimistický dojem, což asi většina lidí neocení, zvlášť když má jít o humoristickou knihu.
Je to těžce oddechová kniha, zábavná pro mě nebyla, ale pro jiné možná bude. Přínosná byla popisem finské přírody a zdejších běžných jevů - je to neustálý boj s přírodou.

2 23.06.2020