Zpověď masky

09.11.2023

Hlavním pocitem z knihy je pro mě lítost. Dítě a později mladík se snaží nějak se vypořádat s faktem, že jeho touhy jsou odlišné, že nezapadá. A přitom by opravdu chtěl. O tom, že je „normální“, se zoufale snaží přesvědčit své okolí tím, že normálnost předstírá, i sám sebe tím, že si pořídí děvče. Ale nic z toho nefunguje, nemůže fungovat. Tak trochu zmateně se stále dokola probírá svými pocity a přáními a snaží se najít nějaké východisko, udržet si alespoň sám před sebou dojem, že má svůj život pevně v rukou. Ale to se nedaří. Místo toho se postupně propadá do stále větší osamělosti.

31.03.2023

Zpověď masky je z velké části autobiografickou knihou zachycující dospívání autora Jukia Mišimy.
Ve velmi  otevřené zpovědi nás formou introspekce hlavní postavy (do jisté míry autorova alter ega) Kóčana seznamuje s jeho životem, počínaje narozením a konče rokem 1949, ve kterém je Kóčanovi 25 let. Kóčan už v poměrně mladém věku zjistí, že se liší oproti svým vrstevníkům. Silně ho přitahují maskuliní muži žijící "na kraji společnosti" a jeho první láskou je třídní drzoun Omi.

Kóčan veškeré své touhy tají a před okolím si nasazuje masku. Snaží se působit jako normální člověk a po celou dobu svého dospívání se cítí jako herec na jevišti. Přetvářka, různé formy sebeklamu a hledání vlastní identity jsou hlavními tématy celé knihy. Maskou se Kóčan brání odsouzení ze strany společnosti. Bohužel tím jde proti své přirozenosti, čímž si velice ubližuje. Nejlepším únikem před světem jsou pro něj s.xuální a silně s@disické fantazie o mužích. Strach z odsouzení je navíc posílen přísnou japonskou kulturou. Tato kultura a její proměna během vál(k)y je další z důležitých témat knihy.

Košan se v průběhu knihy snaží zamilovat do dívky. Případný vztah s dívkou je pro něj největší symbol normality, po které touží. Kniha tak řeší i povahu lásky a s.xuální touhy. Jedna z Košanových otázek je, zda může existovat láska k partnerovi bez fyzické touhy.

Jukio Mišima používá vytříbený, silně poetický jazyk, využívá velké množství metafor a daří se mu čtenáři přiblížit Kóčanovi pocity naprosté odloučenosti. Jedná se o velice smutné a sugestivní čtení, které mě nejednou silně znepokojilo. Mišima má navíc skvělou schopnost vystihnout určité hůře postihnutelné emoce a zachytit kouzlo okamžiku. Stylistika knihy je velice precizní. Pro někoho však může být čtení trochu náročnější a některé Mišimovy myšlenky mohou být hůře pochopitelné. Pokud vám však knížka sedne, tak doporučuji číst pomalu. Odvděčí se silným zážitkem.

Zpověď masky je výjimečnou knihou, kterou doporučuji všem se zálibou v emočně a stylově náročnější četbě.

Hodnocení 5/5

14.01.2022

Psychologická pitva autorova knižního alter ega. Nakolik je kniha autobiografická, věděl jen Mišima sám, ale některé paralely lze v jeho životě vysledovat, konkrétně fascinaci armádou a brutální smrtí.
Všechny tyto fantazie a vnitřní myšlenkové pochody jsou v knížce zahrnuty, avšak protagonista si je vědom toho, že se nikdy nemohou stát realitou. A proto musí nosit mentální masku, aby se začlenil do společnosti.
To zahrnuje také oblast sexuality, se kterou protagonista zápasil po celou dobu. Respektive právě v této oblasti si snažil prokázat vlastní normálnost, avšak nemůže si nalhávat city, které necítí. Nebo může? Pokud si budete něco nalhávat dostatečně intenzivně a budete tomu chtít věřit všemi silami, stane se to nakonec realitou?
Protagonista věří, dostává pochybnosti, manipuluje, cuká sebou a neví, co doopravdy chce. Nebo ví, ale také ví, že toho nelze dosáhnout. V tomto ohledu je kniha skutečně vivisekcí mysli mladého nerozhodného člověka, který není sympatický snad v žádném aspektu (co se mého názoru týče).
Kniha je pěkně napsaná, autor si všímá i velmi drobných detailů, avšak dočíst příběh mě stálo značného úsilí, jelikož vyskytovat se v hlavě protagonisty a sledovat svět jeho očima bylo opravdu úmorné a vyčerpávající.

06.05.2021

Čtyřiadvacetiletý talentovaný básník a spisovatel, obsedantně zaujatý vlastní psýché a úměrně věku pozérský, napsal svůj úplný životopis. Je to právě tak nevyrovnaný text, jak to zní. Mišima se zkoumá s vědeckou podrobností, popisuje vývoj své osobnosti a vnějších projevů, s důrazem na svou (latentní) homosexualitu, erotický sadismus a fascinaci smrtí, respektive na svou snahu, aby mu na to nikdo nepřišel. Jeho otevřenost je nezvyklá a místy až nepříjemná, jeho pocit výlučnosti působí sice místy otravně, ale vlastně je případný. Jenže neustálé přemílání, co si tehdy myslel, že si myslí, ale vlastně si to nemyslel, jen namlouval, zato dnes si o tom, co si tehdy myslel, myslí něco jiného, a to je zaručeně přesné - psané větami jen o málo srozumitelnějšími, než je tato - je po čase únavné, nakonec až iritující. Tím spíš, že důležitá část jeho životních peripetií se odehrává v jeho dvaceti letech a chladný odstup s implicitním "to bylo tehdy dávno" mi o čtyři roky později nepřipadá věrohodný.

Nicméně tematicky je to velmi zajímavé pozorování, přes všechnu snahu o objektivní hodnocení velmi působivé - románek s dívkou, kterým se snaží dokázat si vlastní normalitu, nutně končící všestrannou trapností, je o to dojemnější, že ji měl mladík upřímně rád. Navíc jazykově je to text bohatý a často básnický. Místy metaforický až násilně, v tom se nejvíc projevuje jeho póza chtěně hlubokého lyrika - třeba v jiném komentáři citované "Čím déle jsem poslouchal, tím víc jsem pociťoval, že se skutečně jedná o zvuk piana, na které hraje sedmnáctiletá dívka plná snů, jež má v konečcích prstů stále ještě stopy dětství a dosud si není vědoma vlastní krásy" je pro popis náhodně zaslechnutého, nepříliš zdařilého klavírního cvičení přeci jen nabubřelé. Ovšem je tam i nemálo jiných, mnohem přirozenějších, skutečně průzračných vět.

Zpočátku fascinující, pak čím dál tím otravnější text, ale emocí a nesmiřitelné psychoanalýzy je plný, že až přetéká. Přesný portrét mladého člověka se všemi nejistotami a nevyvážeností. Jednou stačilo, ale za přečtení to stojí. 3,5 hvězdy.
Mimochodem, nepřestávám přemýšlet, jak si ho po tomto díle mohla nějaká vzít, co se stalo, že si nějakou vzal on.

31.03.2021

Román je na jedné rovině opravdu zpovědí - homosexuálního vypravěče, žijícího v konzervativním Japonsku před, během a po druhé světové válce. Vypraví o jeho boji se společností a hlavně sebou samým. Se svou touhou, kterou nepovažuje za normální a snaží se ji potlačit. Masku si tak nasazuje nejvíce - obrazně řečeno - před zrcadlem. A ačkoli brutálně sadistické touhy byly už poměrně na hraně, jde o knihu především citlivou a do jisté míry smutnou, přestože vypravěč je ve skutečnosti poměrně velký misantrop. Jeho předem prohraný boj s vlastním přístupem ke své sexualitě je opravdu zajímavé sledovat, a je jedině škoda, že Mišimových knih vyšlo v češtině tak málo jsou prakticky nesehnatelné. Ostatně už tahle se sháněla docela obtížně.

17.03.2021

Asi jsem se nedokázal vcítit do postavy, nebo jsem prostě nepochopil myšlenku, ale příběh mě nedokázal tolik vtáhnout, jako jsem od toho očekával. Mišimův styl psaní je bezpochyby zajímavý a povedený. Nic méně jsem od toho asi čekal víc.
Příběh japonského chlapce během druhé světové války, který zápasí se svou sexualitou, zvrhlými (nejen erotickými) představami, normálností a světem okolo něho. Nebyla to špatná kniha. Určitě stojí za přečtení. Velmi důležité dílo japonské literatury.

17.07.2020

Koničiva čtenáři,

Dnes se podíváme na zoubek japonské klasice která je o tom, jak mladý kluk zjistí, že chce parkovat svůj bourák do jinejch garáží, než od něj společnost předpokládala.

Hned na začátek musím zmínit, že v knize nejsou žádné explicitní scény, takže se heterokluci jako já nemusí bát, že by v tramvaji museli přejet několik zastávek, protože se nemohli zvednout ze sedačky. To se mi mimochodem stalo v metru s Houellebecqovou Platformou a tak jsem poprvé v životě navštívil Depo Hostivař. Dá se tedy říct, že to byla kniha, na které jsem si ujížděl, muhehe.

Tady se popisují spíše vnitřní pochody hlavního hrdiny, kterej je docela ujetej a má v hlavě pořádnej brajgl, takovej, že se nakonec rozhodne dát na čmafíty, který s jeho hasičem žádný voodoo nedělají. Tady musím smeknout klobouk, že Mišima dokázal popsat trable, útrapy a vyrovnání se s vlastní identitou jako nikdo jinej. A že se mu to povedlo bez zbytečných skandálních momentů je ještě o to úctyhodnější.

Takže hodnotím 8,5/10 a vlastně to byla nejsmutnější romance, jakou sem kdy četl. A že jsem jich přečetl!

17.03.2020

Zpověď chlapce / muže, který palčivě cítí že je jiný. Přez analýzu svých sexuálních pudů které zřetelně fungují jinak než u ostatních se dostává k obsesívní sebeanalýze a sebereflexi. Jeho příběh a příběhy dalších protagonistů se ke čtenáři dostávají skrze vnitřní monolog hlavního hrdiny, který vše interpretuje subjektivně tak, jak věci vnímá sám. Stává se tak těžištěm celého příběhu, příběh proudí skrze něj. Jeho osobnost je prostoupena vším. On však zřejmě nepokládá za důležité sebe sama mravně a morálně hodnotit, smysl přikládá upřímnosti: naprosté, sebezničující upřímmosti. Touží v této zpovědi najít pochopení a možnost východiska ze své sebedestruktivity a narcismu.

28.11.2019

Čtyři kapitoly z života mladého Japonce, který zjišťuje, že je s ním něco v nepořádku. Na rozdíl od Zlatého pavilonu, kde se takovýto jedinec rozhodne postavit celé společnosti, ve Zpovědi masky nedochází k žádnému coming-outu, násilí zůstává pouze ve snění vypravěče a jeho živelných představách.

Rubato nevydává špatné knížky, takže po nich sahám namátkou, aniž bych si předem četl anotace nebo recenze. A přestože Zpověď masky není typ literatury, který obvykle čítávám (monolog frustrovaného mládence, kterému nepřejí okolnosti. Svět a jeho zákony jsou líčeny jakoby zevnitř člověka a těžiště je tedy v psychologickém sebemamrání, nikoliv v popisu konstelací a nespravedlností způsobujících křivdu), Mišimu jsem dočetl.
Ačkoliv mě kniha ve výsledku nějak nedostala, znám spoustu lidí, kterým bych ji určitě doporučil.

06.08.2019

Spoiler alert předem - nejedná se o autobiografickou knihu Jima Carreyho, takže jsem se ani po 25ti letech nedozvěděl jestli maska nebo placka. To ale nevadí, dověděl jsem se spoustu jiných zajímavých věcí. A co například?

Že gayové to měli v Japonsku okolo druhý světový těžký. To bych si bejval byl tipnul i bez knihy, ale teď už to vím na tuty. Ne že by šlo v knize o to, jak probíhaly naháněčky (policejní, ne rukou!) a veřejné lynčování kluků - Mišima ve své zpovědi vzpomíná na své dětství a své pocity vůči intelektualně zaostalejším osvaleným spolužákům a s tím související vnitřní boj přesvědčování sama sebe, že by přece měl být normální.

Osobně fandím všem, kromě Sparty a tak jsem byl nakonec rád, že Mišima jen tak tak vyvázl ze zasnoubení s kamarádovo sestrou. Veškerý děj se vyskytuje v budově a žádný coming out se nekoná. Dřív byla venku určitě dost velká zima v Japonsku a tak se moc out necomingovalo. Queer literaturu vyhledávám pouze náhodou, ale tohle bylo o dost lepší než ta blbost co jsem si omylem koupil v Dublinu, kde blonďatýho Frantíka okrade a znásilní jeho milenec.

Pěkné rubato, 7/10.

04.06.2019

Moje prvé stretnutie s autorom. Dozvedel som sa o ňom z Límanovych literárnych esejí, kde sa mi spojil hlavne s neúspešným pokusom o prevrat a následnou samovraždou (dokonca ani tá nevyšla ako mala).

K samotnej knihe. Rozbiehalo sa to pomaly. Detstvo a dospievanie hlavného hrdinu vo mne vyvolávalo zmiešané pocity. Na jednej strane mal hlboký obdiv k silným mužom, on sám bol chatrný a neduživý. Do toho bojoval s vlastnou homosexualitou, čo by mi až tak nevadilo, no čítať jeho homosexuálne masturbačné fantázie a ódy na spolužiakovo chlpaté podpažie som teda vážne nechcel.
Kniha pre mňa nabrala spád v čase, kedy opisoval svoje študentské časy, pôsobenie v zbrojovke a snahu o zblíženie so Sonoko. Hoci to mohla byť iba maska, ktorú si nasadil aby sa prispôsobil, pripadalo mi to iné. Na konci som aj tak mal pocit istej nedokončenosti, nespokojnosti hrdinu so sebou samým. Kniha sa ale až na pár výkyvov čítala dobre a postupne ma vtiahla do deja.

02.06.2019

Intenzivní. A v momentech až nesnesitelně. Mišima má dar vyslovovat se ohledně rozkolu uvnitř postavy obdivuhodně přesně a přitom neoplývá nějakým náročným jazykem nebo formou - taky mu bylo něco málo přes dvacet, když se s tímhle vytasil (a k tomu přemýšlíte, že námět o mladým japončíkovi, co prochází homosexuálním sebeuvědomněmím na pozadí druhé světové a masturbuje nad obrázkama umírajících a krví zbrocených muskulaturních hrdinů je sám o sobě zajímavej na rok 1949 - taky jsem hodně přemýšlel, jak moc je to autobiografický, myslím, že když je člověk schopen psát o tak sociálně / sexuálně rozštěpené mysli a tímhle způsobem, musí to do značné míry odrážet jeho vlastní stav mysli) - navíc ten japonský dualismus, na jednu stranu řád, disciplína, morálka, stydlivost, na druhou fatální a odlišné chápání věcí jako je hanba, porážka - koneckonců i Mišima spáchal seppuku, což je jedna z prvních informací, co se o něm všude dozvíte - jak skončil. Japonci jsou do značné míry cvoci, stejně jako všechny národy, izolované na ostrově. V momentě, kdy se do příběhu zakomponuje Sonoko se to začne emocionálně a vůbec, hýbat... od půlky jsem k tomu byl přikovanej. Jeden z mých dalších dlouholetých restů, tím teď nemám na mysli knihu, ale autora... v případě Jukia šlo ale spíš o to, že jeho texty byly k nesehnání, rozprodané, a nebo to, co u nás publikovali mě námětem nezaujalo, nicméně jsem na Mišimu párkrát narazil, párkrát se mi připletl do cesty a tak když už jsem pomalu začal přemýšlet nad tím si ho pořídit anglicky, zasáhlo Rubato a vydalo tenhle kousek a musím říct, že je to nějaká doba, co jsem v literatuře určité pasáže hltat tak moc, jako tohle a nemohl nečíst dál. 'Zpověď masky' byla v momentech opravdu fascinující. A popravdě jsem byl vůči Mišimovi skeptický... během let, pokaždé když padlo jeho jméno... i teď na začátku čtení jeho knihy... a to i když se od začátku četla jako víno. Asi proto, že jsem celé té auře a tomu followingu okolo něj příliš nevěřil. (...) "Čím déle jsem poslouchal, tím víc jsem pociťoval, že se skutečně jedná o zvuk piana, na které hraje sedmnáctiletá dívka plná snů, jež má v konečcích prstů stále ještě stopy dětství a dosud si není vědoma vlastní krásy. Modlil jsem se, aby nikdy nepřestala hrát a má modlitba byla vyslyšena." (poezie, co? no a k tomu přimíchejte touhu po krví zbrocených tělech a masturbování) boom, done.