asanita komentáře u knih

Tom Barren nás přivádí do světa plného moderních technologií a vychytávek, o kterých se nám v tomto světě může jen zdát. Sci-fi s velmi ojedinělým námětem a to takovým, že se bude částečně odehrávat v "naší" době má něco do sebe a autor děj začal velmi poutavě. Tom má jako každý jiný člověk spoustu silných i slabých stránek a je si toho sám moc dobře vědom, což ho ještě více "zlidšťuje" a připadáte si, jako kdybyste hlavního hrdinu mohli každou chvíli potkat na ulici a ani byste si ho nevšimli. Tom se navíc nemusí starat jen o problémy se svým vlastním charakterem, ale i s Johnovým a později Victorovým a to také není zrovna snadné.

Všechny postavy v této knize jsou povahově velmi rozmanité a na žádnou z nich nemůžete pohlížet jen v jednom světle. Vždyť i geniální vynálezce Lionel Goettreider nebyl jen chytrý a uznávaný, ale také se narazilo na jeho další vlastnosti jako třeba narcismus, arogance a egocentrismus. Nebo třeba Penelopa - byla sice úžasnou astronautkou/chrononautkou, její negativní vlastnosti každopádně také nebyly ušetřeny.

Abych se dostala k samotné vědecké podstatě knihy, tak musím uznat, že jsem vážně ještě nikdy nenarazila na knihu, kde by se řešilo mitotické dělení, Vennovy diagramy anebo Freudovo rozdělení na Id, Ego a Super ego. Tom cestování časem podrobně vysvětlil a nebyl problém se ve všech termínech jako třeba časová smyčka, časová kotva nebo časový tah orientovat. Autor uměl všechna tato témata zajímavě podat, takže mi ani nepřipadalo, že bych četla něco vědeckého nebo jinak technického. Opak byl ale pravdou.

V knize se, nicméně, objevuje i spoustu dalších témat od přátelství a rodiny přes ztrátu blízkého člověka a lásky až po otázky ohledně kariérního růstu, takže si každý čtenář může najít to, co je mu blízké. Samozřejmě postupem děje přibývaly i další otázky týkající se problematiky cestování časem a technického pokroku světa. V konečném verdiktu si proto myslím, že je tato kniha vážně skvělou prvotinou začínajícího autora.

"Svrhnout vládu dokáže každý. Obtížné je potom vládnout."

3 23.12.2017

Zajímavé drama s nepříliš překvapivým závěrem, které mě ale přesto zaujalo. Filosofická myšlenka na tu dobu vážně hluboká a Antigoně prostě nejde nefandit. Některé dlouhé pasáže (hlavně ke konci knihy) mě docela dost nudily, ale i tak rozhodně nelituji, že jsem se k tomuto dílu dostala.

17.12.2017

Jostein Gaarder se svou knihou Sofiin svět započal dech beroucí pouť dějinami filosofie, která se od antiky až po dnešní dobu táhne napříč celou knihou a spolu se sympatickou Sofií (a tajemnou Hildou) jste každou kapitolou poučováni o filosofech a myšlenkových směrech dané doby. V knize nacházíte spoustu zajímavých citátů a myšlenek a v ději se posouváte dál a dál. Všechny myšlenky autor srozumitelně vysvětlil a navíc je zasadil do poměrně širokých souvislostí, takže se vše dá bez problémů pochopit. S knihou se určitě nad otázkami v Sofiiných dopisech nesčetněkrát sami zamyslíte. Myslím, že čtení této knihy rozhodně změnilo můj pohled na svět a alespoň trochu mi v některých oblastech otevřelo oči, za což jsem rozhodně ráda. Zkrátka už neležím přímo na pokožce králíka a jsem na chloupku o něco výše. Tuto knihu jsem stoprocentně nečetla naposledy.

7 22.08.2017

V případě této knihy je nutné říct, že jsem nejprve zhlédla film a až poté jsem přečetla knižní zpracování. Tato skutečnost mi však ani trochu nevadila, jelikož mě Markovo deníkové vyprávění vtáhlo natolik, že jsem na film skoro ani nevzpomněla. Mark má spoustu vlastností, které stojí za zmínku a to například neutuchající optimismus a schopnost zlehčit jakoukoliv životně nebezpečnou situaci, což se právě na Marsu rozhodně hodí. Vyzdvihnout mohu třeba pojmenování kabelu jako "můj šťastný kabel" (nebo tak nějak), vtipné bylo také používaní jednotek pirát-nindža nebo "velmi obsáhlé" zprávy v morseovce pro NASA. Technické popisy mi vůbec nevadily, podle mě naopak ke knize patřily. Stejně tak ke knize patřily pohledy z NASA a také kapitoly ukazující život na Hermesu. Zkrátka a dobře - nenechte se od čtení Marťana odradit jen kvůli tomu, že je kniha vlastně sci-fi, může vám toho totiž nabídnout mnohem více.

12 05.08.2017

Před pár hodinami jsem dočetla velmi poutavou knihu s více než výstižným názvem Potrhaná křídla. Ruta Sepetys nás vtahuje do příběhu Josie Moraineové, která se ze všeho nejvíce snaží dostat pryč z nechvalně proslulé Francouzské čtvrti a začít tak nový život. Tento námět je vcelku jednoduchý, přesto v sobě kniha ale skrývá mnohem více, než v co jsem zprvu doufala.

Josie mě spolu s Patrickem učarovala prací v knihkupectví a "hrou", při níž se snažili uhodnout, jakou knihu si potencionální zákazník vstupující do knihkupectví koupí - u toho jsem se upřímně bavila. Kniha ve mně také probudila chuť přečíst si Davida Copperfielda od Charlese Dickense, jelikož na hlavní postavu knihy narážel už Holden Caulfield z Kdo chytá v žitě, takže bych přečtením jistě neprohloupila.

Vedlejších postav v Potrhaných křídlech také rozhodně nebylo pomálu. Začít bych mohla Jessem Thierrym, který byl vážně skvělý a možná mě trochu mrzelo, že v knize nedostal trochu více možností se projevit. Pokračovat mohu zpovzdálí podporující Willie, taxikářem Cokiem, informátorem Frankiem, Patrickovým otcem Charliem nebo dalšími prostitutkami od Willie. Kapitolou sama o sobě je Louise, matka Josie, o níž se v knize rozhodně mnohokrát dočtete spoustu ne zrovna lichotivých věcí.

Charakter hlavní hrdinky Josie se nejspíš nedá bez hlubších znalostí knihy dostatečně přesně vykreslit, jisté ale je, že dělala, co mohla, aby ochránila své blízké, i když kvůli tomu často musela zajít dost daleko a její lži nebraly konce. Josie jsem fandila, její příběh mě však nějak zvlášť nedojal - vážně nevím, proč tomu tak je. Vcelku mě ale uklidňuje fakt, že v tom (podle komentářů níže) podle všeho nejsem sama a zažili to i ostatní.

Na Potrhaných křídlech mi vadila ještě jedna věc a to závěr. Všechny ty události se zkrátka seběhly příliš rychle a připadalo mi to trochu umělé - což byla rozhodně škoda. Tuto nedokonalost ovšem vynahrazují postavy, plynulost děje, čtivost i určitý nádech tajemna v tom co bude dál.

Potrhaná křídla tedy určitě stojí za přečtení, na plný počet hvězd to ale zkrátka nestačí, ještě že jsem četla V šedých tónech jako první. Doufám, že Sůl moře přinese zlepšení a i nějaká ta slza ukápne. :-)

5 22.07.2017

Na román Uvnitř mé hlavy jsem narazila na knižním veletrhu Svět knihy, kde mě anotace spolu s obálkou velmi zaujaly. Knihu jsem si koupila a po přečtení toho rozhodně nelituji. Celkově bych román hodnotila jako čtivý, oddechový, místy maličko naivní ale stoprocentně zajímavý svým námětem (schizofrenie) a s minimem ohraných klišé, kterých je v dívčích knihách zpravidla poměrně dost.

Alex i Milesovi jsem od začátku fandila, ale samozřejmě se v ději objevily další zajímavé postavy jako třeba členové klubu pro podporu rekreační atletiky nebo Milesova matka June a Alexin kamarád Tucker. Také jsem oceňovala Milesovu občasnou komunikaci v němčině, která byla dost úsměvná. V knize se mimo jiné pěkně ukazuje, jak funguje tzv. davové jednání a jaké důsledky mohou mít činy některých jednotlivců, což mi trochu připomnělo pár vlastních "školních zážitků". Knihu rozhodně doporučuji. :-)

4 10.07.2017

Eadlyn se v Koruně konečně začala chovat o něco lépe a já to oceňuji. Její výběr bylo opravdu zajímavé sledovat a myslím, že se kniha coby oddechové čtení u moře vážně vyplatila. Ano, Selekce je stále nepřekonatelná, ale to neznamená, že by Koruna nestála (alespoň pro fanoušky série) za přečtení. Závěr byl tedy poněkud uspěchaný, celkově však kniha působila velmi příjemně a pohodově.

3 10.07.2017

Právě jsem dočetla zajímavý dodatek k sérii Skleněného trůnu od Sarah J. Maas souhrnně nazvaný Krvavé ostří, což je podle mě více než výstižné. Povídky byly čtivé, měly rychlý spád a rozhodně mi pomohly alespoň trochu přiblížit Celaeninu minulost v souvislosti s Arobynnem Hamelem, Samem Cortlandem či Rourkem Farranem.

Kladně hodnotím povídky Vražedkyně a Pán pirátů, Vražedkyně a poušť (na níž jsem se těšila asi nejvíce) a Vražedkyně a říše. Zbylé dvě povídky, Vražedkyně a léčitelka spolu s Vražedkyní a podsvětím, na druhou stranu zase až tak převratné nebyly a klidně bych je v knize mohla postrádat - přesto ale uznávám, že závěr Vražedkyně a podsvětí se ukázal pro další vývoj děje velmi důležitý.

Myslím, že tato sbírka povídek pro mě rozhodně nebyla pouhou ztrátou času, ba naopak přinesla příjemné doplnění stále se rozšiřující série Skleněného trůnu. A ano, také se mi nechce až do prosince čekat na pokračování, ale co se dá dělat, že?

5 01.07.2017

Milý a příjemný závěr snové trilogie po nekonečném čekání konečně přišel. Závěrečné rozuzlení bylo možná trochu uspěchané, ale i tak mě Třetí stříbrná kniha snů nezklamala. Hádanka se Secrecy byla nakonec úspěšně vyřešena, spolu se záhadou tajemného démona a sekty. Liv zůstala dál příjemnou hlavní hrdinkou a další postavy v knize nadále překvapovaly. Okrb a svatební plánovač byli také příjemnými přínosy v už tak velmi oddechové a pohodové knize. Co Vám budu vyprávět? Drahokamy jsou drahokamy ale přeci jenom, pokud se Vám autorčin styl psaní líbil, rozhodně čtením této trilogie chybu neuděláte. Na závěr musím ještě dodat, že téma celé série bylo vážně zajímavé a rozhodně jsem se něco málo dozvěděla o lucidním snění. :-)

04.06.2017

Královna stínů, coby čtvrtý díl stále se rozšiřující série, rozhodně nepatří mezi oddechovější knihy v sérii. Je tomu totiž právě naopak. V knize se nachází zhruba čtyři velké akce, ze kterých Vám zůstane rozum stát. Je tedy pravda, že mi ze začátku dělalo o něco větší problém se začíst, jelikož jsem si po Dědičce ohně musela dát od této série tolik potřebnou pauzu. Tento problém ale zmizel hned v průběhu první již zmiňované akce, takže jsem ho už dál řešit nemusela.

V knize se také objevilo pár nových postav jako například tajemná Elide, která tak trochu není tou, za níž se horlivě vydává, Nesryn Faliq v čele rebelů a pohledná Lysandra se svou svěřenkyní, malou Evangaline. Charaktery postav se také mění až do sytosti počínajíc už tolik nefňukající Aelin, přes Chaola a Doriana až po Jeřába, u něhož jsem ani nedoufala, že v tomto díle bude. Manon také nepřestává překvapovat a prostor je, alespoň ke konci knihy, věnován i její (bývalé) první pobočnici Asterin. Myslím, že zrovna Manon začínám mít z celé série asi nejraději.

Velmi jsem se těšila na případné setkání Aelin s Manon a nakonec jsem se dočkala a opravdu - zklamaná jsem rozhodně nebyla. Jen doufám, že se setkají v příštích dílech alespoň ještě jednou, třeba i na stejné straně barikády. Na sérii mě také zaujalo to, že tam od v podstatě minima magie v prvním dílu množství nadpřirozena stále přibývá a díky tomu se dá série označovat za fantasy jako takové. To postupné stupňování mi trochu, ačkoli nevědomky, připomnělo Hru o trůny ale co už. :-)

Nemůžu se dočkat pokračování a vážně nevím, jak to do té doby vydržím. Každopádně bych ale uvítala o něco méně chyb vzniklých z překladu. Vážně, některé z nich byly přímo do očí bijící a tak chtě nechtě velmi kazily celkový dojem z knihy. Proto by možná bylo pro příště lepší vydat knihu o něco později a s minimem chyb než brzy a takhle... Ale to je asi má jediná výtka k jinak skvělé knize.

4 06.05.2017

V pořadí již druhá válečné kniha, kterou jsem četla. Tato je ovšem tak trochu z opačné strany barikády - totiž že v knize na rozdíl od Hitlera vystupuje Stalin. Ruta zde velmi živě a přesvědčivě líčí osudy pobaltských zemí a odvod lidí nepohodlných režimu do gulagů rozptýlených po Sovětském svazu.

Tady začíná příběh Liny, Jonase, jejich matky a otce a Andriuse. Linu si nelze neoblíbit, je silná a přes obrovské riziko kreslí, píše a dokonce i krade jídlo, dřevo a další věci u srubů NKVD. Na knize se mi líbí právě to, že rozhodnutí všech postav nejsou jen černá a bílá, je to právě naopak. Lina například odsoudí matku Andriuse a následně i Andriuse samotného, protože mají jídlo a jsou čistě oblečení, takže tolik netrpí. Potom se ale ukáže, že je situace ve skutečnosti trochu jiná, než jaká se na první pohled zdála. Takových situací je v knize více a občas ani nevíte, co si o tom všem máte vlastně myslet.

Příběh plynul velmi rychle a než jsem se nadála, tak už byl konec. Málem jsem i uronila pár slz, což se mi normálně nestává, ale nakonec jsem se ovládla. Postavy byly vykresleny vážně skvěle a například i vedlejší postavy (pan Stalas) dostaly v knize svůj prostor. Epilog a dodatek autorky už jen nasadil knize pomyslnou korunu.

3 21.01.2017

Mně osobně se kniha celkem líbila, akorát mě mrzela absence mých oblíbených postav. Hostina pro vrány však odhaluje to, že každá vedlejší postava v sérii hraje hru o trůny, a tak je nám chce autor přiblížit. Téměř okamžitě jsem si oblíbila Dorne a myslím, že je to (hned po Zimohradu) mé druhé nejoblíbenější místo v Západozemí. Mám ráda popisy tamních jídel, vín a dokonce i hru cyvasse. Škoda, že v knize bylo kapitolám z Dorne věnováno tak málo prostoru.

Kniha je protkána všemožnými intrikami, křivdami i vnitřními pohnutkami postav a celkem jsem si tento vnitřní svět postav užívala. Mezi mé oblíbence patří rozhodně Alayne/Sansa Stark v Orlím hnízdě, Arya Stark v Braavosu, Arianne Martell a překvapivě i Samwell Tarly a Jeime Lannister, kterým jsem do té doby příliš neholdovala.

Nejnudnější se mi zdály kapitoly z pohledu Cersei, v nichž se v zásadě (kromě samotného závěru) nic nedělo. Proč byla tedy každá druhá kapitola věnována jí? Nevím jak vy, ale já bych se opravdu obešla bez zdlouhavých popisů jejího napůl šíleného počínání a obav z valonquara. Brienne zase pořád dokola pátrá po Sanse, i když je jasné, že se jí to jen tak nepovede (setkání s lady Kamenosrdce bylo ale fajn). Myslím, že se ale vůbec nejnudnější část knihy odehrávala u Greyjoyů. Ano, Aša a Theon (jehož kapitoly budou ale až v Tanci s draky) jsou z celé té jejich sebranky asi nejlepší. Ale ten zbytek? Škoda slov. Královolba byla rozvleklá a klidně jsem ji mohla bez výčitek svědomí celou přeskočit.

Ale co už. Martin se tímto dílem připravuje na velké finále, které jak doufám, brzy nastane. Proto mi nezbývá nic jiného než si pořídit Tanec s draky a čekat. Nebo začít sledovat seriál? No, to se ještě uvidí.

3 07.01.2017

Hned vedle Odpusťte mi, Váš Leonard se jedná o mého favorita co se týče tématu sebevraždy. Jonathan je milý a citlivý kluk, který trpí poruchou soustředění, dyslexií a kvůli tomu mu nejde učení - také je trochu při těle. Kniha nás provádí jeho smutným příběhem spolu s výpověďmi Jonathanovy rodiny a kamaráda. Co může mladého člověka přimět k něčemu tak radikálnímu jako ukončit svůj život a ještě k tomu upálením? Přesně na tyto otázky najdete v knize odpovědi a možná se i trochu zamyslíte nad stále aktuálním tématem šikany. Myslím, že by bylo třeba, aby si tuto knihu přečetlo více (mladých) lidí. Alespoň by si agresoři potom třeba uvědomili, co všechno může šikana způsobit.

1 28.12.2016

Analfabetka, která uměla počítat je má vůbec první kniha od Jonase Jonassona (Staříka zatím ještě v knihovničce přichystaného nemám). Dlouho jsem oproti ní dávala přednost jiným knihám, ale když jsem se k Analfabetce konečně dostala, rozhodně jsem nelitovala. Rychle jsem se vžila do dost těžko uvěřitelného a místy zcela naivního příběhu Nombeko Mayeki, jež se podaří uprchnout ze slumu v Sowetu vstříc lepšímu životu.

Těžce ironický styl psaní mi v zásadě vyhovoval a nedělalo mi problém se sem tam opravdu zasmát. Ze začátku mě docela štvalo neustálé přeskakování v ději z Holgerů na Nombeko, jejíž příběh byl (tedy alespoň pro mě) určitě zajímavější. Po setkání těchto klíčových postav, ale tato starost odpadla a mohla jsem si nerušeně užívat potíže s "nechtěnou" atomovou bombou ve Švédsku.

Zápletky se, zvláště ke konci příběhu, ukázaly jako velmi absurdní až nereálné a Jonasova snaha za každou cenu děj ozvláštnit a konec příběhu odložit mě taky dost iritovala. Přesto, pokud na knihu nahlížíte spíše jako oddechovku, od které nic moc nečekáte (zvlášť v oblasti zápletky a děje), tak si Analfabetkou můžete zpestřit (často) uspěchané vánoční svátky.

6 26.12.2016

Opravdu zajímavá kniha, ke které jsem se dostala ve své podstatě náhodou. Kdo chytá v žitě se dá přirovnat k dalším knihám, jež jsem už četla a líbily se mi (Ten kdo stojí v koutě a Odpusťte mi, Váš Leonard). Holden Caulfield se projevil jako kluk vhozený do světa dospělých, jenž si neví s tím vším tak nějak rady a pořád říká slovo páni nebo také "To mě umrtvilo". Ano, přiznávám, že byl chvílemi opravdu dost nesnesitelný, ale stejně mě zajímalo, jak se bude jeho příběh vyvíjet dál a jak nakonec skončí. Holden totiž dokázal velmi vtipně a lehce vyprávět, takže kniha díky tomu velmi rychle ubíhala (navíc měla jen něco přes sto stran). Líbilo se mi také procházení vánočním New Yorkem a letmé přiblížení poválečné doby. V knize lze najít nespočet pěkných citátů a vcelku vzletných myšlenek - například to že by Holden chtěl chytat děti hrající si v žitě, aby nespadly do propasti. Konec knihy byl určitě nejlepší, protože tam vystupovala moje oblíbená postava Phoebe. :-)

1 23.12.2016

Vcelku nudná a nezajímavá kniha povídek. Pořád se omílalo to samé dokola, jedna událost byla v knihách líčena třikrát. Jen druhé výročí bylo podle mě fajn spolu s povídkou o Maxonovi. Tím to ale končí.

08.10.2016

Co jen dodat? Asi to že Bouře mečů je dějově mnohem, mnohem akčnější než Hra o trůny či Střet králů. Ze začátku se kniha zdá taková nemastná, neslaná, všechny postavy jsou na tom tak nějak dobře a daří se jim. Pak to ale přijde. Stane se zde spoustu klíčových událostí a nemálo postav (včetně těch důležitých) zemře. Tak to ale u George R. R. Martina bývá, že? Gradující děj ještě doplňovalo to, že si postavy opravdu neoddechly, i když bych to konečně některým přála (například Arye). Čtivost knihy podtrhuje také to, že se mi jí podařilo přečíst za pro mě neuvěřitelné dva měsíce, což se o předchozích půl roku čtených knihách opravdu říct nedá.

Ani nevím, kterou z postav bych měla nějak vyzdvihnout, protože všechny byly skvělé. Pokud bych to ale měla nějak zúžit, tak mezi mé favority budou určitě patřit: Jon (protože: "Ty nic nevíš, Jone Sněhu."), Tyrion, Arya, Sansa a Daenerys v Zálivu otrokářů se svým "drakaris". :-) Přibyly také kapitoly z pohledu Samwella Tarlyho a Jeimeho, který je spolu s Brienne úplně skvělý. Ukazuje se navíc, že některé vedlejší postavy mohou být pro děj velmi důležité třeba Barristan Selmy, Sandor Clegane, Berik Dondarrion a nebo Malíček. Pobyt Dornů a Tyrellů v Králově přístavišti také velmi zpestří situaci.

Konečná kapitola s Lysou Arryn úplně šokovala a epilog s Catelyn nakonec podtrhl celou brilantnost a promyšlenost knihy. :-D

3 01.10.2016

Dlouho jsem čtení této knihy odkládala a když jsem se k ní konečně dostala, tak nevím, co mám napsat dříve. Kniha vypráví o velmi blízkých dvojčatech Noahovi a Jude (CJ) a o tom, jak se oba dva snaží dostat na výtvarnou školu IVU (každý tedy trochu jiným způsobem, ale to rozvíjet nebudu). Dvojčata se postupem času začínají čím dál tím více odcizovat a v tu chvíli to začne být zajímavé. Děj se zamotává a Vy prostě musíte číst dál a dál, abyste zjistili, co se vlastně v ten "osudný den" stalo.

Dám ti slunce se může mylně zdát jako kniha o ničem, i když to tak ve skutečnosti vlastně vůbec není - ta kniha je spíše "o všem", pokud se to tedy tak vůbec dá říct. Na jednu stranu jste stáli za Noahem, na druhou zase za Jude a přesto jste jejich chování občas nechápali. Knihu navíc ozvláštňují skvělé citáty a povídání o různých obrazech a o výtvarném umění jako takovém. Snažíte se zjistit, které z dvojčat je zmiňovaný "anděl" z citátu a které zase "ďábel" a přesto to nějak nejde určit.

Další postavy v tomto příběhu také celkem bodovaly - třeba Oscar, Guillermo nebo Brian se svým batohem plným meteoritů. Říkáte si, jak jsou všechny tyto postavy rozdílné a přesto je něco spojuje, protože: "Některým lidem je prostě souzeno, potkat se ve stejném příběhu," což prostě mluví za vše.

Samozřejmě se knize dá i pár věcí vyčíst jako třeba pomalý rozjezd, příliš dlouhé kapitoly či Guillermova absence používání se a si (což zmiňují i komentáře níže). Přesto je tato kniha tak nějak mou srdcovkou, protože (no já vlastně ani pořádně nevím proč) není nějak moc náročná ale ani oddechová a přemýšlíte o ní rozhodně i nějakou tu dobu po přečtení. Doteď se trochu pousměji, když si vzpomenu na Noahovo a Judyno "rozdělování světa" a čeho všeho se byla Jude ochotná vzdát kvůli jednomu kubistickému portrétu: "Ale květiny mi zůstaly."

Konec knihy se mi také moc líbil, nejvíce asi to, jak se všechny záležitosti vyřešily a přesto zůstaly svým způsobem otevřené, takže si můžeme spoustu věcí domyslet. Určitě musím vyzdvihnout také to, jak se v knize řešila otázka homosexuality, vztahu s rodiči, dospívání, šikana ale třeba i pověrčivosti a vyrovnávání se se ztrátou blízkých. Myslím si, že Dám ti slunce rozhodně není kniha pro každého, ale pokud si k ní dokážete najít cestu, tak Vám dá mnohem více než jen zajímavý čtenářský zážitek a objevení svého alespoň malého slunce.

1 03.09.2016

Příjemná kniha tolik odlišná od Erebosu. Konec určitě překvapil a Iris byla skvělá, děj se ovšem ze začátku rozjížděl opravdu dost zdlouhavě. Přesto je to ale kniha s velmi ojedinělým námětem a určitě si bude postupem času získávat další a další čtenáře.

09.08.2016

Celaena se opravdu vyšvihla! Její výcvik i odhalování minulosti bylo prostě dech beroucí. Konec jsem tedy tušila předem, ale to nevadí. Celaena už jen nefňukala a konečně i něco dělala a Jeřáb... No, bylo to prostě skvělé a všechny nové postavy svým způsobem celou knihu oživily (i Manon). Pokud se budou následující knihy stále takto zlepšovat, tak opravdu nevím, co napíšu u dalšího hodnocení. :-D

2 31.07.2016