Apo73 komentáře u knih

Kniha se mi líbila - ať už pro její osobitost, rázovitost, i nezvyklý styl vyprávění. Jakoby se s těmito ságami za poslední dobu roztrhl pytel, ale málokdo to umí tak, aby nezůstalo jen u popisu, aby v tom byl cítit život, aby postavy byly uvěřitelné. To podle mne dokázal skvěle Marek Epstein v knize Země, kterou všemi deseti doporučuji na jiném místě. Šikmý kostel jsem četl jen první díl, líbil se mi a dalšími díly jsem si to nechtěl kazit. A proto - oceňuji, že na tomto poli lze vyprávět takto lapidárně složitý příběh rodiny kolem jedné (prokleté) vily. Jako by se autorce nedostávalo slov nebo spíše jako by jich nebylo potřeba tolik. Ta určitá věcnost a zámlkovost mi přišla velmi sympatická. Souhlasím bohužel s tím, že celá takhle poetika v poslední části spadne a dýchavičně, jakoby ukoptěně se všechno najednou odříká a dořekne rychle, což je velká škoda, protože styl vyprávění byl i ve své prostotě ve svém tempu až majestátní. A jak tady kolegové a kolegyně neoceňují tu duchařskou linku, tu považuji naopak za nejlepší. Ta holka, podle které se to nakonec vlastně jmenuje (a to je škoda), je opravdu hrůzostrašná, a to taky v té jednoduchosti, jak se kde objeví, pak se zase ztratí a furt jí je tak 12 let. To se mi líbilo a dávalo to tomu právě nové napětí, které bylo jakoby nad to, co nesl příběh - a ten v sobě má napětí dějin, zejména na Ostravsku, kde sedíte na jednom místě, ale během života jste státním občanem 7 států. Takže velmi dobré, i když škoda, že ne vynikajicí.

2 11.05.2024

Dvacet dva zpráv ze světa snesl historik Josef Polišenský a Simona Binková do jedné knihy, a jde o velmi pečlivý výběr. Cestuje "sedm příslušníků feudální šlechty, patnáct jich pocházelo z „neurozených“ vrstev. Čtyři z cestovatelů byli členy Jednoty bratrské, čtyři byli jezuité a jeden františkán, tři byli studenti a jeden byl brusič, malíř skla a nakonec i úspěšný obchodník. Dvě třetiny z nich se narodily na území předbělohorského státu; vyložený cizinec, který se ovšem v Čechách usadil, byl vlastně jenom Švéd Köning, čtyři cestovatelé žili po Bílé hoře ve vyhnanství a stejný počet jezuitů z řad české provinicie se usadil v zámoří…"
Dovolím si vypsat pár postřehů u těch, co mě vyloženě zaujaly. Že nedávám všechny hvězdičky je proto, že mně opravdu zaujala tak polovina, ale za to nemůžou editoři. Ti se snažili o komplexní zprávu o českém cestování 17. století, což se podle mne podařilo a je to i pro dnešek inspirativní čtení.
- Zdeněk Brtnický z Valdštejna popisuje Tower a setkání s královnou Alžbetou I, i jak vypadala univerzita v Cambridge (včetně zrovna probíhající promoce) („Pro promoce jsou určeny dva dny: ráno prvního dne každý z profesorů přednáší vybranému posluchačstvu na nějaké skvělé a pečlivě připravené téma. Odpoledne je určeno disputacím a deklamacím kandidátů…“, s. 52-53) a v Oxfordu. („Místokancléř univerzity nás přišel navštívit v našem herberku v průvodu vedeném 5 pedely…“).
- Jiří Tektandr z Jablonného líčí strastiplnou cestu do Moskvy a Persie, kde měl předat poselství. Je vidět, že v Moskvě se k zahraničním návštěvám chovají stejně odjakživa: „Byli jsme uvítáni velkým průvodem urozených a vážených Moskvanů, kteří nám přišli v ústrety na jednu míli cesty před město a doprovodili nás až do našeho příbytku, jenž byl krásně vyzdobený a připravený. Nesměli jsme však odtud vůbec vyjít, ani prohlédnout si město, nýbrž nás dali střežit. A vše, co bychom si chtěli koupit nebo vůbec potřebovali, nám dali přinést. Co se týče jídla a pití, nosili nám denně od velkoknížete převeliké množství medoviny, piva, pálenky, masa, chleba, vajec, drůbeže a jiných nezbytností, jež jsme dostávali zcela bezplatně, takže nám vůbec nic nechybělo.“ A když dorazil před perského krále, zažil nemilou věc: „Po otevření dopisů, ještě než je četl, přivedli do paláce jednoho zajatého spoutaného Turka. Padl před králem. Králi podali dvě šavle, jež si obě prohlédl. Jednu šavli vytasil, postavil se a před sebou ležícímu Turkovi neočekávaně, bez ohledu na to, že prosil, a bez jediného pohnutí nebo změny v obličeji, uťal hlavu. Načež jsem zůstal nemálo rozrušen sedět mezi nadějí a strachem, očekávaje, zda druhou šavlí nebude ukončen také můj život…“ No prostě skvělé poměry.
- Za skvělé považuji líčení Daniela Vettera o návštěvě Islandu (!). Zaprvé si člověk uvědomí, jaké strašné cestování to bylo (9 dní téměř v bouři na moři, všichni zvraceli), a pak, jak asi musela na studenta Středoevropana působit ta islandská specifika: „Živností tak mnohých a rozličných jako u nás na ostrově tomto nemají. Řemeslníků tolikéž žádných není, kteříž by něco uměli a, jakž by náleželo, udělali. Přední jejich živnost jest rybářství, k němuž mají znamenité příležitosti, nebo všudy okolo Islandu i v zátokách a řekách zemí procházejících velmi mnoho ryb dostávají, a to vše bez nějaké těžké práce….“ Podivuje se nad tím, že rybami krmí i krávy, voly i ovce. Pěkná je i kapitolka „O rybách a potvorách mořských okolo Islandu.“ Prostě roztomilost sama.
- Půvabné je, že Lev Vilém z Kounic při své cestě z Janova do Hispánie (1636) prošpikoval své zápisky zašifrovanými sděleními. Jedno stojí za uvedení: normální text: „Zde jsme našli dobrou společnost, kterou jsme doprovodili ve vozech domů.“ Následuje zašifrovaná vsuvka: „Tu jsem poprvé byl s Marianikou a ztratil své panictví.“ A oficiální text pokračuje: „Odtud jsme šli opět do Prada a potom do paláce knížete, kde nás kníže pohostil…“ a zašifrovaný dovětek: „…a Aniku si u sebe ponechal.“
- Hezky se tato kniha propojuje i knihou Jan Amos Komenský: O sobě, když tady Adam Samuel Hartmann líčí, jak roku 1657 jel do Amsterdamu za Komenským. Vyplývá z ní, že je Komenský přijal nevlídně, protože byl strašně zaneprázdněný a všechny takové návštěvy považoval za ztrátu času, poněkud si ho naklonili, když zběhem svého pobytu mu přeložili do němčiny předmluvu k jedné z jeho knih. Jak mu rozumím – Komenský byl už po katastrofě v Lešně a chtěl využít maximálně svůj životní čas jen na pro něj podstatné věci, aby je nerozdroboval.
- Velmi osobité je líčení (pražského) Švéda Jana Ferdinanda Körninga do Laponska. Chtěl tam misionářsky obracet Laponce na křesťanství, a výsledkem bylo, že tam dostal na vychování jednoho mladého kluka, kterého přivezl nakonec do Prahy. „Při prvním vstupu do pražské koleje Tovaryšstva Ježíšova, když mu bylo nabízeno mnoho obrázků, z upřímné skromnosti jich nechtěl tolik přijmout, ale vybral si toliko dva….“ Škoda, že tento chlapec nenapsal svoje dojmy z obracení na víru v daleké Praze… Jinak i Švéd byl celý paf z laponského způsobu života. „Sob je zvíře tak rychlé, že za den a noc urazí 36 mil, někteří z nejlepších uběhnou dokonce tři míle za hodinu. Já jsem byl vezen jedním, který byl tak rychlý, že bych se byl málem udusil nárazy vzduchu…“ Líčí negramotnost, jejich víru v kouzla, způsob lovení tuleňů a mnohé další, myslím, že Robert Flaherty se svým Nanookem by měl radost.
- A na závěr ještě zmíním výborné zápisky českých misionářů, kteří pronikli do Mexika, plavili se po Amazonce nebo byli svědky povstání indiánů.
Je to výborný výběr, který ukazuje, že to byly nejen kavalírské cesty, ale i poselstva, obchodní cesty, studijní cesty a samozřejmě misionářské cesty, které vedly Čechy za hranice. Z jejich zápisků je vidět ohromení jinou kulturou a (zejména u jeziutů) zaťatost v přesvědčení, že jejich víra a jejich poslání je jediné správné. Škoda, že se mýlili a že napravováním cizích kultur je vlastně likvidovali.

1 11.05.2024

Až někdy přijedete do Českého ráje a do Pojizeří, můžete si užít tři stezky. Jedna je Zlatá stezka Českého ráje, která vede skrz (119 km) a je tradiční, ještě meziválečná. A druhé dvě vznikly po roce 1989 – první je Naučná stezka Josefa Pekaře, která vede od Dlaskova statku u Turnova, pokračuje přes Malý Rohozec, kde se narodil a vede do Jenišovic (má 4 km), a Josef Pekař byl komunisty nechtěný. Přitom jeho Kniha o kosti je skvělá, a patří tedy do Českého ráje. A třetí je roztomilá Naučná stezka Jany a Josefa V. Scheybalových. Vede z bývalé fary v Jablonci nad Nisou (což byl jejich dům) do Dobré Vody, do Rychnova, do Pelíkovic, na rozhlednu Kopanina, do Pulečného, a pak je možné pokračovat na hrad Frýdštejn, do Ondříkovic a přes půvabné Vazovecké údolí do Dolánek u Turnova.
Autorem této stezky je Jan Strnad. Celá stezka je vedena oblíbenou trasou obou manželů – skvělých místních etnografů a kreslířů, všechna zastavení jsou jimi ilustrována, a samozřejmě jsou plná dalších doplňujících informací a ilustračního doprovodu. A tato všechna zastavení přináší zde recenzovaná kniha.
Fascinující je na ní už jen podlouhlý formát, který nás vede k cestě širokoúhlou krajinou plnou výhledů. Lahůdka! A pro českorajské milovníky téměř fetiš.

2 10.05.2024

Škoda, že pan Věroslav Mertl už není mezi námi. Strašně rád bych mu stisknul obě ruce. Potkal jsem ho tady skrze jeho deníkové záznamy, které si vedl od roku 1952 do roku 1993, v nichž se jednou zcela změnil režim, jednou došlo k velkému uvolnění a dvakrát se přiškrtilo, co se dalo. A on, zůstav věrný své křesťanské (lidské i autorsko-spisovatelské) pozici, sám pro sebe zaznamenával myšlenky a komentoval – tu dění v literatuře, tu dojmy z „umírání“ venkova, tu krásu přírody, tu zhůvěřilost a absurdnost oslav výročí osvobození Rudou armádou na českobudějovickém náměstí, na kterém bydlel…a je to tedy kronika našich životů, jsou to hlubinné sondy do podstaty českého národa a jeho osudu.
Hlubinnost je tu ohromující a já jsem zasažen. Pronikavost myšlenek, postřehů, formulací, neodolatelná krása jazyka – člověk přečte dva zápisy a musí se zamýšlet, vést s Mertlem dialog, třeba i polemizovat, nebo zkoušet se vzpamatovat z úžasu, že je možné takto výstižně něco pojmenovat. Ačkoliv tady v Databáziknih není zatím jediný záznam, a já tak činím prvovýstup, DOPORUČUJI vším, co mám! Zážitek téměř iniciační, srovnatelný se Zábranovými Deníky či eseji Milana Šimečky (pokud jde zejména o pojmenování bezčasí normalizace).
U Mertla je jedinečná kombinace pokory, jemnocitu, obrazovosti, pronikavosti a myšlenkové kompaktnosti. Dokáže se dotýkat zcela obyčejných věcí, pojmenovávat je lapidárně, stejně jako psát o zcela nevyslovitelných jevech v nás i kolem nás.
Ze zápisků vyplývá, jak těžce se vyrovnával s všeprostupujícím socialistickým marasmem. A i když si dokázal najít své radosti (všechny se nějak týkaly transcendentna), a choval neustále naději, že se to jednou změní, utápěl se v permanentních pochybách o sobě. Eskalovalo to, když nepodepsal Chartu 77. „Události kolem Charty mě natolik zneklidňují, až se sama sebe děsím, přesněji svého ducha, který v rozhodné chvíli selhal a třepetá se úzkostí jak suchý list na větvi staré švestky. Co zachraňuji svým mlčením?“ To je řekl bych příznačné i pro jeho pozici v literatuře, protože přeci nelze říci, že nepodepsáním Charty byl nestatečný nebo zbabělý. Ne všichni mohli (a měli) být disidenty, někdo musel hájit i tzv. středovou pozici (mezi oficiální a paralelní kulturou), což je jedno z velkých Mertlových témat. Byl vlastně oficiálně vydávaný spisovatel (díky příslušnosti k Čs. straně lidové, kde pracoval jako tajemník), ale přesto jen okrajově a regionálně, a zároveň vnášel do literatury křesťanský pohled na svět, doteky neuchopitelna a stal se přímým pokračovatelem Jana Čepa. V roce 1979 píše: „Středová pozice se přes všechny současné obtíže a nástrahy snaží uhájit svou existenci mezi oběma krajnostmi, na něž si v Čechách tak potrpíme, což je úkol velice složitý, snadno napadnutelný, nicméně neméně zajímavý, protože jde o tvorbu hodnot, posuzovaných z obou protikladných ramen většinou s nesmírnou podezíravostí a nelibostí. Ti oficiální jí závidí její nadhled, a z něho pramenící vědomí určité integrity, to dole ji zase podezírají tu z dvojakosti, tu z nerozhodnosti a nedostatku rigorismu.“ Jako představitele v ní vidí uprostřed 70. let skladatele (Eben, Kopelent, Klusák), spisovatele (Körner, Suchý, Seifert, Holan, Skácel, Mucha), režiséry (Schorm, Zeman, Vláčil, Chytilová), herce (Tomášová, Lukavský, Vyskočil) nebo malíře (Zrzavý, Šerých), ale určitě sebe, jakkoliv to takto naplno neřekne. To podle mne je skvělá společnost a myslím, že do ní patří právem. Zůstat ve středu, tak jak v něm stabilně stál Mertl, byť jako „osamělý běžec“, je podle mne druh hrdinství.
Celkově jsou zápisky prodchnuté smutkem, a rozjasní se až na konci – i když se vztyčeným prstem. Je neuvěřitelné, jak pregnantně už v roce 1990 odhaduje: „Morální krize, která začíná zasahovat nejširší vrstvy, vytváří zcela nový druh napětí, z něhož si lidé budou hledat ventil buď v demonstracích, stávkách nebo v nové vlně rezignace,“ nebo v roce 1992 „Bude ještě dlouho trvat, než pochopíme smysl svobody“ A jako by mluvil o dnešku (také 1992) a nabádá k pevnosti: „Vzdorovat zlu ve svobodě je mnohem obtížnější než v totalitě, kde zlo bylo inaugurované na zcela viditelný trůn moci. Teď má však všechno stejnou šanci – dobro i zlo, takže vzdorující křik spravedlivých zaniká v křiku všech. Je jediné východisko: stát pevně uprostřed všednodennosti a konečně dělat, co dělat musíme a můžeme, a to je vše.“
Zkrátka už dlouho jsem se nesetkal s tak intenzivní knihou, která by mne svojí autenticitou až ochromila a zacloumala mnou. Nedalo mi to a celých 13 hustě popsaných stran Mertlových myšlenek jsem si musel vlastnoručně přepsat, a děkovat, že jsem se s ním alespoň takto na dálku mohl potkat. V zápisu z 10. 11. 1988 píše: „Psaní? Nic jiného než poselství v láhvi vržené do moře. Objeví je někdo?“ A já přes břeh času odpovídám: „Mistře, hlásím, že jsem Vaši láhev vylovil a už jen kvůli mně to mělo smysl psát! Díky za všechno!“

2 09.05.2024

Josef Václav Scheybal je nesmělý gigant české etnografie, národopisu a národopisné kresby. To se nedá jinak říct. Zcela zapadlá a neznámá monografie tu přináší plnoformátově stovky jeho kreseb, náčrtů, akvarelů roubenek posetých po celém Pojizeří, křížků, smírčích kamenů, kapliček, krajin, přičemž jsou na jedné straně opravdu „vědecky“ přesné (někdy včetně rozměrových kót), a zároveň jsou vedeny rukou umělcovou – se smyslem pro zkratku a náznak. Je to obdivuhodná kombinace. V životopisné části se člověk dočte, že Scheybal chtěl být ilustrátorem dobrodružných knížek, což se mu u dvou knih povedlo, ale jinak že byla strašně neprůbojný a co do mínění o svém umění nesebevědomý, že se nikde neprosazoval a bál se, že jeho realismus bude směšný a archaický. A tak věnoval, nebo spíše řečeno obětoval celý svůj život procházkám po Jizerských horách a Českém ráji, zakreslil kde co, a tak máme dnes s téměř dokumentární přesností zachyceny budovy, které dávno nestojí, výhledy, které už takto volné nejsou, a vše, co zkrátka odplynulo. Veškerý jeho odkaz nyní spravuje Muzeum Českého ráje v Turnově, ale rád bych připomněl, že jeho (jejich) dům je bývalá fara v centru Jablonce nad Nisou (koupil ji se ženou v roce 1965), je krásně zrekonstruovaná, slouží jako turistické centrum a výstavní prostor, a jmenuje se Dům Jany a Josefa V. Schebalových. Jeho žena Jana se také stala etnografkou a bylo to příkladné partnerství na život a na smrt. Takže tato monografie je holdem těmto dvěma, kteří prošlapali jejich kraj křížem krážem a zanechali autentické poselství dalším generacím.

3 09.05.2024

Skvělá monografie. Jaromír Zemina je celoživotní propagátor díla Jiřího Johna a jeho ženy Adrieny Šimotové, zná je i jejich dílo důvěrně. Tato monografie je vytvořena velmi citlivě, kromě vynikajících děl autora tu jsou různě tematicky zařazené texty z vernisáží a různé úvahy, je to taková koláž. Stačí pomalu listovat a užívat si jemnosvět Jiřího Johna, různorodost jeho technik, přepečlivost jeho grafik a určitý typ subtilnosti, který na něm oceňuji asi nejvíc. Radost!

1 09.05.2024

Osobní, téměř deníkový román. Eva Nygrynová, hlavní postava, je zcela jistě téměř ze 100% autorka – vyplývá to nejen z porovnání s životem Heleny Malířové, ale také z intimity, ve které je román „naložen“. Je to ženské vidění vztahů, manželství, politiky a práce, které tu je líčeno velmi detailně, se všemu nuancemi a valéry, které jsou právě velmi intimní. Sledujeme myšlenkové pochody hlavní postavy, je to svým způsobem zjevený vnitřní dialog.
Eva je horlivě cítící sociální demokratka a kromě manželství/partnerství s Pavlem Dobešem (což je Ivan Olbracht) se tato linie sociálního aspektu, nespravedlností a možné přestavby světa je velmi dominantní. Když je pak založena KSČ, Eva s Pavlem jsou velmi aktivní, schůzují, řeční, agitují, dávají tomu všechno…všechno, včetně svého vztahu.
Kniha je koncipována jako deset kapitol, jakýchsi deset životů, které žena za svůj život prožije. Protože Eva (resp. Malířová) neměla děti, jakoby jedna z velkých kapitol života tam prostě chybí, nicméně nahrazují ji jiné – například celá Evina anabáze jako ošetřovatelky v první válce na Balkáně. Za nejzajímavější považuji kapitolu o nadšené návštěvě Sovětského Ruska v roce 1920, kam Eva odjíždí za svým mužem. Dnes, se znalostí historie, by se její nekritické postřehy prodchnuté opojením mohly zdát směšné, přesto z nich cítím silnou autenticitu (navíc román je teprve ze 30. let), a dokonce bych řekl, že jsem skrze tuto část věcí pochopil. Snažil jsem se vcítit do člověka, pro nějž je revoluční myšlenka, strana a uskutečnění společenského ideálu (nade)vše, kdy pozitivně cítí celým srdcem a tělem – jak to asi měli skutečně ti první prvorepublikoví komunisté. Snažím se to pochopit, sociální realita „kapitalismu“, „první republiky“, „hospodářské krize“, „estetika práce“ apod. se přeci odráží napříč všemi tehdejšími umění. A když už se na to napojím, uvědomuju si zřetelně, jak je jednoduché podlehnout dogmatismu, ideologii, nevidět, co vidět nechci a co se mi do obrazu šťastné budoucnosti nehodí. V tom to bylo pro mne poučné. Za všechny uvedu dialog dvou mladých lidí (Evy a Pavla), kteří si plánují svoje manželství a kladou si různé podmínky společného soužití:
„Strana, Evo, je a vždycky zůstane v mém životě na prvním místě. Strana – a teprve pak žena. To mi nebudeš smět nikdy vyčítat.“ A ona odpovídá: „Ovšemže ne, můj nejdražší. Cožpak bych si tě mohla vážit?“ Obávám se, že toto byla realita a výchozí bod všech stranických nadšenců a aparátčíků.
Jinak bych rád řekl, že román je napsán značně inovativním postupem, dobře se čte. Na druhou stranu nemá tah, jako mělo Víno. Takže proto ne všechny hvězdičky.

1 09.05.2024

Pavel Kosatík prostě umí psát. Nedá se nic dělat. Na každou jeho knihu je možné se těšit. A podobně, jako tomu bylo u Jiný TGM i tady si nebere slavného génia a národní hudební modlu do sametových rukaviček. Nejde o to jej nějak pomluvit nebo ponížit, ani o intelektuální principiální opozičnictví vůči mainstreamovým interpretacím. Jde prostě k pramenům a dokáže suverénním, publicistickým stylem vylíčit nejrůznější peripetie Smetanova života. Jistě, paní Štráfeldová (s konkurenčním životopisem) se do toho položila více jako do docudramatu a vymyslela i dialogy, a jistě to udělala podle předchozích zkušeností dobře (nečetl jsem). Ale na Kosatíkovi oceňuji, že se drží svého stylu, nedopouští se naprostých fabulací, jen možných dedukcí a návrhů, jak o věci přemýšlet. Neříkám, že se v nich nemýlí nebo nějak neposouvá, já hodnotím celek a prožitek, který je prožitkem ze suverénního vyprávění. Navíc Český rozhlas namluvil tento text (výběr) ještě před vydáním knihy, což je podle mne správná cesta, jak jí udělat reklamu a jak se může rozhlas chovat. (A to nemluvím o skvělé čtyřdílné rozhlasové minisérii Pavla Molka...)
Zkrátka podle mne je třeba mít Kosatíkova Smetanu doma v knihovně, hned vedle Jiného TGM. Oba pánové totiž k sobě tak nějak patří. Zakotveni v 19. století, ale oba jej dalece přesáhli, každý po svém. A Pavel Kosatík k tomu má drajf o tom hutně vyprávět. Skvěle!

1 16.04.2024

Hodnotím tuto knihu jako ediční počin. 200% bych dal za její grafickou a fyzickou podobu, protože je to skvělý nápad přiblížit se starodávnému fotografickému albu, o které se také i obsah knihy opírá. Volba papíru, zlom, tok textu, všechno je moc pěkné a je tedy radost takovou knihu i mít v ruce.
A pokud jde o obsah - nechci hodnotit fotky Karla Čapka z estetického pohledu. Je jasné, že šlo o amatéra a měli bychom mu líbat ruce, že kolem sebe shromažďoval intelektuální elitu první republiky z různých oborů a taky je při jejich pátečnických sezeních tu a tam vyfotografoval. O tom není sporu. (A přeci jen si neodpustím konstatovat, že některé ty portréty se mu opravdu velmi vyvedly.) Že po sto letech přijdou vědci a začnou dávat jeho fotkám tvar, který tedy není "jím autorizovaný", je sice na pováženou, ale budiž, rozumím tomu, že skrze Čapkova alba a fotky nalezené v pozůstalosti Josefa Palivce se pokoušejí zkompletovat i vizuální představu o společnosti, která se kolem KČ scházela. A jsem rád, že to udělali nejen s pietou, ale také s určitým citem, také oceňuji. (Tady bych dal 100%.) Badatelko-editorská povinnost je i to, že jsou zveřejněny nepovedené snímky, dvojexpozice apod., (což by se asi Čapkovi nelíbilo - ačkoliv...), ale i k těmto "zmetkům" je zde chován jistý druh gentlemanství. Velmi oceňuji úvodní kapitolu, která je velmi podrobným vzhledem do "maximálně možného" detailu, kdo pátečníci byli, jak a kde se scházeli, kdo je vlastně tvořil atd., záslužný je vzhledem k povaze publikace i editorský kontext. Takže radost nad radost.
Za problematickou (tam bych dal 40%) považuji textovou část portrétů jednotlivých osobností, která je podle mne nevyrovnaná - ať už do míry informace, hloubky informace, časového rozvržení informace a to i ve vztahu k Čapkovi nebo pátečníkům jako takovým. Jsou to najednou poměrně nezáživná encyklopedická hesla, ale nedrží se žádného mustru, působí trochu jako - co jsme o daném člověku zjistili a chtělo se nám napsat. To je škoda. Já si vážím toho, že některé osoby vlastně nově identifikovali (i se zapojením dalších archivů), ale někde se mluví i o jejich poválečném působení, někde ne, někdy se uvádí, že byl členem zednářské lóže, (je to nutné? - a víme u ostatních, že nebyli?), někdy boxíček s dalším citátem s osobou souvisí více někdy méně, někdy velmi málo...Zkrátka tento způsob nejednotnosti jsem nepochopil. A co mi absolutně nikdo nevysvětlil - jak je možné, že mezi hesly chybí Ferdinand Peroutka, jeden z nejznámějších pátečníků? Pokud nebyl součást Čapkových souborů, má to být v ediční poznámce vysvětleno. Ale protože se tam ocitají i portréty mimo Čapkův soubor, pak pro absenci Peroutky není omluvy.
Přesto jsme za knihu moc rád, je to pěkný předmět, zhmotňující jistou kvalitu první republiky a některé portréty jsou pro mne až překvapující - ještě nikdy jsem neviděl tak blízko do očí třeba Karlu Poláčkovi. Takže Mistře, pane Karel Čapku, i páni editoři, děkuji!

2 16.04.2024

Pro mne je vrcholem Hostovského díla Nezvěstný. Je to skvělá psychologická sonda do poúnorové atmosféry u nás, kdy člověk neví, čí je, čím má být, kdo všechno ho ovládá a jestli je to spíš StB nebo KGB, nebo CIA. Po přečtení Sedmkrát v hlavní úloze jsem pochopil, že ten Nezvěstný je vlastně vyvrcholením Hostovského linie hledání ztracené individuality v systému, který se totalitarizuje.
A tato kniha je podle mne skvělá. Je totiž esencí Hostovského údělu, věčného Hosta (jako by to měl už v predestinaci svého přijímení), v tomto případě emigranta, který musí neustále měnit byty v cizí zemi a nikde nemůže najít klid a pokoj (i reálný pokoj) pro svou práci. Hlavní hrdina prochází co kapitola to jiným ubytováním a pokaždé z něj odchází jako psanec, a to aniž by se o to jakkoliv zasloužil. Jenom je sám docela tajemný (a to i čtenáři), jeho psychologie je vlastně nejméně rozehraná - za to ty jednotlivé situace, ti bytní a bytné, ti hostitelé, jsou rozehraní parádně. Je to takový průřez americkou a čecho-americkou společností té doby, tedy těsně po válce. Má to spoustu nuancí, v některých případech je to až karikatura. To jsem na tom ocenil velmi, protože v jiných románech Hostovský dost "mlží", kdežto tady je to na něj až dost realistické. Až na to základní - poslání samotné hlavní postavy je zahaleno tajemstvím celou dobu, resp. jeho neustálé telefonáty někam (které ho také ale uvádějí v podezření v očích ostatních postav) jsou přesahem do jiných světů. Nebudu spoilerovat, ale myslím, že Hostovský se musel cítit celoživotně nejen jako věčný emigrant a věčný host v různých bytech (a dvou emigracích), ale také v cizí zemi a možná i na tomto světě.

1 16.04.2024

Je mi to vlastně žinantní a zvažoval jsem, zda knihu vůbec komentovat, když tu není žádná jiná čtenářská reakce. Nechci totiž panu Šaldovi ubližovat. Jeho (a před tím hlavně Masarykova) přítelkyně paní Oldra musela být jistě přitažlivá pro oba stárnoucí pány svojí energií a exaltovaností, která je odváděla od jejich vážné práce pro lidstvo. O tom není sporu a přeji jim to. Když se ale ona pak rozhodne napsat oslavný, exaltovaný, na ničem jiném než pocitech postavený paján o velikánovi FXŠ, tak je to až smutně směšné.
Abyste mě nepodezřívali z nějaké zaujatosti, zde tři citace:
"V hutné a bezpříkrasné stavbě vět této prósy slyšíte utajené akordy ze slunečného knížete selského, kterými se tu ozývá duše a srdce básníkovo....A ještě na jiném místě mluví básník-lyrik, kde obzvláště vyznívá vroucný lidský tón:...(s. 31)
"Kdo se po lidsku staral o člověka, kdo se kdy zamyslel nad utrpením toho, jemuž po smrti literární historikové přisuzují jméno v trojdílné řadě: Masaryk-Beneš-Šalda? (s. 35)
"Má nyní kdokoliv právo, hodit kamenem po zašlém člověku, jehož smrt uchvátila dříve, než mohl pověděti své slovo poslední - a jistě nejhlouběji vyvážené? Nemá. Nemá, ale děje se to přece a přes to: i v tom jsme jaksi u nás na to zařízeni, že házíme kamením, až okna řinčí - a ž rakve duní. Prokazuji proto mrtvému příteli poslední službu, že pro jeho na výsost čistou a vznešenou památku zde tlumočím jeho slova: kdo se naučil čísti více než jen abecedu, dočte se z nich mimo jiného. jak úmyslně je lidský i básnický obraz Šaldův tu i tam pokřivován."(s. 76)
Takhle - vlastně by mi to nevadilo, že se paní Oldra snaží vehementně očistit jeho památku a zvrátit kdejaký hnůj, který se jistě na Šaldu během let také valil. Ale muselo by to mít literární kvalitu, kvalitu estetickou, kvalitu kompoziční a podobně. A to bohužel nemá. Jsou to exaltované, neurovnané výkřiky, citace vytržené z kontextu, tu opěvující Šaldův vztah k přírodě, pak k ženám, je to naprosto nedůsledné a spíš to připomíná poezii, ale tou to také bohužel není. Zkrátka vezmu to opačně. Čtení této medvědí služby "mrtvému příteli" mě přesvědčilo, že Šaldova velikost je taková, že mu to neublížilo. Ani tento emotivní canc, ani jeho jakékoliv další interpretace. Doporučuji číst Šaldu "v originále" - jeho Zápisník je požitek.

2 16.04.2024

Kdybych mohl dát 150%, dal bych. Vedle Sudkových nebo Plickových fotografií se na Sitenský na Prahu dívá trochu jinak - jak sám píše v úvodní vzpomínce, zajímala ho nejen kompozice, atmosféra, ale hlavně lidi a život na ulici. Tam, kde jsou Sudkovy a Plickovy fotky nadčasové, neboť zachycují půvab Prahy jako architektonického skvostu, tak Sitenského fotky jsou jakoby velmi časové, protože zachycují oblečení lidí, situace na ulicích, prodejce kaštanů, posledního bednáře na Kampě apod. ALE způsob, jakým tyto situace zachycují je nejen dokumentární, ale zároveň výsostně estetický, jsou to skutečná umělecká díla, u kterých se mi až tajil dech, takže se vracíme obloukem k tomu, že jsou také nadčasová. Nikoliv konzervovanou strnulostí architektury, ale živostí lidí před kamerou. Sitenský je spíše z rodu Josefa Ehma nebo Václava Chocholy, je dokumentaristou duší i tělem. Jsem šťastný, že jsem si tuto knihu koupil (v Olomouci!), protože z ní dýchá Praha jako živé (a dávno odvanuté) město a přitom je člověk jak v galerii krásných obrazů. Vyvážil jsem tak v sobě pocit, že Sitenský byl hlavně fotograf letců, za což samotné už je třeba mu držet čestné místo v příběhu čs. fotografie, ale celá tato jeho "novinářsko-dokumentaristická" fotografická linie, kterou publikoval všemožně (např. Pestrý týden) je stejně hodnotná. I když tam má více konkurentů. Takže gratuluji!
P.S. A protože kniha vyšla v roce 1989, je pozoruhodné a logické, jak se drží v časovém rozmezí do roku 1967. Pak by totiž Praha vypadala jinak a tam bychom pak začali vyjmenovávat jiné fotografy, kterým se podařilo vyjádřit bezcílnost normalizace.

2 16.04.2024

Z dnešního pohledu jde o roztomilou drobnou relikvii, ale vlastně velmi cennou. Je to autentické svědectví, napsané trochu archaickým, ale odlehčeným způsobem, o poměrech v české novinařině za Bachova absolutismu a režimu "otce ústavy" Antona von Schmerlinga. Jde jakoby o veselá historky - protože co kapitola, to Vilímkovy potíže s cenzurou, permanentní předvolávání na policii, prohledávání, zabavování tiskovin i soukromých dopisů, žalářování předběžné i soud, dokonce osmiměsíční arest na Novoměstské radnici - a přesto z toho Vilímek vždycky nějak vyklouzl, "švejkovským" (ahistorismus-vím) způsobem obžalobu převrátil naruby, a nakonec i to vězení si dokázal zpestřit a interpretovat po svém. Ono to všechno bylo dáno hlavně tím, že jeho nástrojem boje byly Humoristické listy a každá karikatura, každá poznámečka zavdávala příčinu k reakci státních orgánů. jednak hlídali, aby se neuráželo c. a k. mocnářsství nebo přímo Jeho Veličenstvo, a jednak se snažili držet na uzdě přílišný rozmach českých periodik a češtiny obecně. Takže čtení tohoto vzpomínkového spisku je zároveň dokumentem o všech schvalovacích procedurách, a zároveň "našincích", kteří se snažili českému vydavateli a novináři všemožně v rámci svých možností pomáhat. Druhá část tam už být nemusela, to jsou odstavcové historky o Erbenovi, Purkyňovi, Hálkovi, Josefu Jiřímu Kollárovi a dalších osobnostech, ale myslím, že to je v duchu oněch Humoristických listů.
Takže pěkné počtení, dokument doby.

16.04.2024

Celá tato edice Průvodců je parádní. A pokud kromě Prahy estébácké, stalinistické, nebo bigbeatové máte rádi první republiku, pak jsem na jiné místě vychválil do nebes Prahu avantgardní a jako podskupinu bych dal tuto Prahu batří Čapků. Pan Slomek je dlouholetý kulturní redaktor různých periodik a tak jeho zastávky na jednotlivých místech, kde bratři působili, jsou zasvěcené a nejen kompilační, proložené různými citáty a svědectvími. myslím, že to funguje nejen jako průvodce, ale i takový netradiční vhled do jejich života - stačí se postavit na Náměstí Míru a jen se rozhlížet, Čapci působili skoro v každém rohu - není divu, že tam je ten skvělý Opočenského pomník. Takže člověk se skrze tuto knihu i tak nějak dotkne obou bratrů a tomu dávám pět hvězdiček a ještě doporučuju.

3 16.04.2024

Žertovná kniha, která je ekvilibristikou se žánry, permanentním sebeshazováním (i shazováním jiných), a ze které tryská radost. Václav Lacina, pozdější autor mistrné knihy Čtení o psaní si tady tak jakoby rozehrává pole, jakoby si ve fotbale si přehazoval míč z nohy na nohu, šklebil se u toho a dělal tajtrdlíky. Dělá si legraci postupně z Genese básníka, Lyriky, Prózy, Dramatu, Kritice a o tom, z epigramů, slovníků a z toho, co je věčné v umění. Střídavě to je poezie, persifláž, úseky dramatických situací, novel, románů, celé to nedává smysl, ale tváří se to učeně, ale ví, že není.

Několik příkladů:
"Kritik: Hlavním zaměstnáním kritikovým je psaní kritik; vedlejší zaměstnání jsou různá a řídí se názory a podnebím. Kritik může býti zároveň hypnotisériem, posluchačem germanistiky na filosofické fakultě, krotitelem šelem nebo enthusiastou." (s. 27)
Druhy kritiky: "V zásadě rozeznáváme dva druhy kritiky: pásemnou (obvyklou v Pásmu) a pohostinnou (v Hostu)" (s. 27).

Některá slovníková hesla:
"Alkoholism: systematické vykrádání Appollinaira.
Centrism: dostati nařezáno z prava i z leva.
Komunism: Ježíšmarjá, dou vod toho dál, cop dyby to vybouchlo!
Optimism: Proč bych si nedělal psinu, snad mi nenařežou!
Pesimism: Proč bych si nedělal psinu, nařežou mi tak jako tak!
Poetism: Papoušek na motocyklu, zázračná opice, falešný maryáš, předpokládající erudici.
Pragmatism: Napsal Karel Čapek, obálku vyřezal Josef Čapek.
Romantism: Největší provinění v očích F. X. Šaldy...." (s. 30)

Nebo epigramy:
"Kallista píše pořád o barvách - a přece
jsou jeho verše bezbarvé." (s. 41)

"Sedí Emil Vachek v Prameni,
romány se z něho pramení;
bude-li se tužit ještě rok,
kulturní nám zplodí veletok." (s. 42)

"Hnal pasáček kozy domů,
utekly mu do zelí,
sedí tam strašák z pestré látky
(návrh od Fr. Kysely)...(s. 43)

Není to nádhera? Čirá hravost.

08.04.2024

Nevím, jak moc je spravedlivé porovnávat tento román s vrcholnými díly české psychologické prózy. Je to solidní český román, který nemá ani tak uměleckých, jako spíš osvětových ambicí. Jeho název je impotentní a textu ubližující, i když víno či alkoholismus je průvodním jevem osudů mladé hrdinky Ady. Přes tento "osvětově-abstinenční" prvek je to zralý ženský pohled do ženské duše, která dýchá svět a s ním českou společnost přelomu na 19. a 20. století. "Konzervativní" svět na vsi a "pokrokový" svět v prostředí pražské přetvářky, pseudo-intelektuálů, ale také mladých lidí, zapálených ať už pro směr abstinentismu, nebo volné myšlenky či volné lásky, tak realismu, protimonarchismu-republikanismu či sociálnímu demokratismu lnoucímu až k bolševické revoluci. Skutečně nejvíce bych vystihl smysl pro ženskou psychologii, až intimitu, kterou jako muž mohu posoudit jen zvenčí, nicméně zdála se mi věrohodná. V jednu chvíli se román stáčí i k politické agitaci, která patrně umožnila jeho další vydání v 50. letech (však autorka byla zakládající členkou KSČ, i když podepsala "manifest sedmi" a byla z KSČ vyloučena), a jistě je možné jej jako určitý typ agitace vykládat. Nicméně bylo by to ploché a nemyslím, že to byl hlavní autorčin cíl, jakkoliv byla ovlivněna svými zkušenostmi ze Sovětského svazu a dlouholetým partnerstvím s Ivanem Olbrachtem. První verze románu vznikla v roce 1911, kdy k těmto sociálně-komunistickým myšlenkám mohla maximálně jen inklinovat.
Jinak román je plný zahrad, sadů, zeleniny, dívčího smíchu, zamilovanosti, ale také sanatoria pro choromyslné, zklamání, životních ran a nenaplněných přání. A plastického vylíčení pražské společenské atmosféry té doby, kdy všechno kvasilo a směřovalo bezstarostně Velké válce.
Dočetl jsem se, že nejlepším románem H. Malířové je Deset životů, podle této knihy myslím, že to bude stát za přečtení. Jdu si ji sehnat. Malířová je poctivá spisovatelka, která bere literaturu jako potěchu a službu zároveň. Proti tomu ničeho nemám.

2 02.04.2024

ZÁŽITEK! Naprosto skvělé dokumentární fotografie, srovnatelné s Jindřichem Štreitem, ale přesto jiné. Není v nich tolik ten sociální aspekt, je to jiné vyprávění o minulé době. Často v náznaku, přes detail, přes jakoby fotografický deníkový záznam. S Bohdanem Holomíčkem tak jako prostě jste. A když on je někde, tak Vás prostě vezme s sebou, bez cirátů. Myslím, že právě tou naprostou autentičností je jeho tvorba typická - on nic nestylizuje, jedinou stylizací, hraničící s rukopisem, jsou přiznané okraje snímku a popisky tužkou, ale díky tomu vylezou i nepovedené části fotky. Klidně. Proč ne? Není to úplně doostřeno? - nevadí, autenticita situace je silnější. Něco vylézá z rámu? - nevadí, je to zajímavá kompozice, je daleko dynamičtější, než by byla "správně". Tím nechci říci, že by Holomíček byl nějaký neumětel, který neumí zarámovat obrázek, naopak - je to žůžo labůžo si tyto fotografie procházet a nechat se ovanout všemi těmi roky. A jestli ta výstava v Trutnově je z těchto fotek, tak tam musím rychle zajet. Je to poklad.
Jo a protože je to 700. kniha nakladatelství Torst, myslím, že si pan Stoilov udělal velkou radost a přenesl ji i na nás, milovníky černobílé dokumentární fotografie. Děkujeme!

2 01.04.2024

Jsem neobjektivní, měl jsem Milana Lasicu vždycky rád. A toto slovenské vydání plné krásných černobílých fotografií a rodinných i osobních dokumentů, je opravdu důstojné a je radost jím a) listovat, b) číst. Neříkám, že je to skvělý životopis, je to přeci jen velmi osobně zatížená kniha, připomínající spíš mozaiku, ale kdo by se nechtěl projít letmo a maně Lasicovým životem, obrázky i názory? Lasica zůstává týž, inteligentní glosátor se smyslem pro šťavnatý i zcela suchý humor, myslím, že to je to jedna z ikon slovenské (a trochu bych přihřál polívčičku i československé) kultury. Pěkné prohlídnutí.

1 01.04.2024

Moc pěkná knížka. Jazyk je drobounce zastaralý ("Jedl jda..."), ale krásný. Ty tři povídky by mohly klidně splynout do jednoho příběhu, protože jsou o tomtéž - o lidech nějakým způsobem na okraji společnosti, kteří ale nejsou v jádru zlí (jakkoliv název k tomu vede), ale způsob jejich života, kterým společnost opovrhuje je vede k tomu, že oni opovrhují společností. Tak se jeví zlí. Řeší naprosto základní otázky přežití, a když se s nimi člověk sžije, má pochopení i pro krádež - protože ani ta není zlá. Nejsou to podvodníci, kalkulátoři, hajzlíci, tuneláři apod., jsou to všechno obyčejní lidé, kteří chtějí přežít a užít trochu života - nicméně jsou společností odsouzeni k samotářství. První povídka Jozka, Forko a Pavlína je o třech náhodně se potkajících se outsiderech, který každý řeší svůj problém a když spolu začnou spolupracovat, ukáže se, že si neumí dělit odpovědnost. Druhá povídka, Žak (později přepracovaná na Bratr Žak), je téměř bassovská óda na cirkusáky, s tím rozdílem, že tu není žádná rodová sláva a lesk manéže, ale chudoba, nuzota potulných komediantů, kejklířů a artistů, shluku naprosto asociálních osob, z nichž duchem celého ansámblu je právě Žak, bratr hlavní postavy. S tím ostře kontrastuje jejich artistické umění, které dělají poctivě a cvičí do zmrtvění těla - přesto je potkává přesmutný osud vyděděnců. A třetí povídka Rasík a pes mě nejdřív mátla, protože jsem nevěděl, že "rasík" je Olbrachtovi synonymum pro outsidera mimo společnost. To je příběh muže a ženy a jejich psa, jak táhnou krajinou a nikde je v podstatě nechtějí.
Z mého popisu by se mohlo zdát, že je to všechno o naprosté bezútěšnosti. Není. Ti lidé jsou sice na okraji, ale jsou živí, nejsou to podvodníci, ani organizovaní zločinci, mafiáni nebo prostitutky. Jsou to uvěřitelné figury, které podle mě mají dobré srdce, ale mají tak strašně málo možností to projevit! Z toho jde na čtenáře sklíčenost, ano. Olbrachtovi se povedlo prostě nasvítit kraj společnosti aniž by se nad tím dojímal, aniž by ho romantizoval a dokonce aniž by ho karikoval. Myslím, že se skrze tyto tři povídky dotkl opravdu života a to opravdu oceňuji.

01.04.2024

Ukázková propaganda, která ale na to jde přes noblesu a duši. Myslím, že Jan Masaryk měl především životní stísněný pocit jako syn svého otce. Ono být dítětem nebo vnukem TGM je v podstatě životní výzva a prokletí zároveň. I ve svých projevech se na něj mnohokrát odvolává, ale pracuje s ním velmi chytře - někdy jako se symbolem a jeho odkazem, někdy jako syn, který na něj vzpomíná.
Druhá osa, která krásně vyvstává z tohoto souboru rozhlasových projevů, je ten komunikační tón, který může nebo má nastavit. Nebyl tehdy faktickým představitelem vlády, resp. "jen" té exilové, přesto se ale obracel skrze éter domů jako vcelku žoviální chlapík, který dokáže mluvit i myslet tak nějak "selským rozumem". Tímto tónem by ministr asi mluvit do rozhlasu neměl, na druhé straně byl stále vnímán jako dědic/pokračovatel/představitel masarykovského světa a rozverný syn, který si může takový tón "dovolit". myslím, že z této alchymistické kombinace, kterou uměl skvěle využít, pramenila i jeho všeobecná obliba.
Jinak toto je velmi cenná sbírka, dokument. Zachycuje nejen Jana Masaryka v tom, jak mluví, co zmiňuje, s čím se svěřuje, na co apeluje, ale také styl propagandy, která exilová vláda potřebovala provádět zpět do Československa. Jsou to skutečně motivační projevy, vracející se ke klasikům, chvíli Masaryk cituje Havlíčka, pak si odchází číst "po sté/ Němcové Babičku apod., takže jde o originální skloubení silné osobnosti a programového informačního tlaku směrem do vlasti.

4 27.03.2024