Apo73 komentáře u knih

Aloisu Jiráskovi bylo v minulém režimu velmi ublíženo. Udělal se z něj ideologický autor, který díky jeho důrazu na husitství a národní obrození byl snad proto-komunista, ale když si člověk přečte jeho dílo, po kolektivním hrdinovi či proto-komunistických myšlenkách ani stopy.
Jirásek se dokonalý vypravěč, splétač jednotlivých příběhů, jednotlivých postav, které se na různě dlouhých kompozicích různě vyvíjejí a potkávají a jsou tak živé, psychologicky věrné, že to nemá obdoby. Ano, je také učitel, tak jeho východiska jsou výchovně naučná. I jeho styl psaní je víc popisný, ale když dojde na akci, na situaci, je to povětšinou situace dramatická (ne samosebou je také dramatik), vyhrocená, je to konflikt a často ne lidí samotných, ale přístupů k životu, myšlenek, postojů, výchovy, různých světů.
Tento dlouhý úvod uvádím proto, že románová kronika U nás I-IV je podle mého jeho majstrštyk. Ve čtyřech dílech představuje nesmírně plasticky vývoj společnosti na českém maloměstě nedaleko hranic mezi lety 1828-1851. Jeho postavy představují všechny možné pozice, jaké bylo možné tou dobou zastávat. Je to plnokrevný život různých charakterů, kteří o něco usilují a mají různě velkou sílu dosáhnout svého.
Je pozoruhodné, že např. faktická hlavní postava románu, páter Havlovický, se v prvním dílu téměř nevyskytuje, resp. přijde až na jeho konci. Zato drama židovky Justyny, která se kvůli lásce snaží vymanit nejen z bratrova vlivu, ale i z tradice, kterou se cítí svázána, čtenáře nenechá v klidu.
Doporučuji všemi deseti. A prosím učitele, aby nedávali dětem číst Staré pověsti české, které jsou navíc úmyslně psány starodávným jakoby mytologickým jazykem. Jiráska je třeba číst od Filozofské historie nebo Skal, Skaláků, aby člověk přes F. L. Věka dospěl k Temnu.

7 27.04.2020

Jak vidím, budu v menšině. Pan Harari je vzdělaný popový intelektuál, který pracuje s fakty, jak se mu zachce, předvádí intelektuální ekvilibristiku, žongluje před čtenářem úchvatným a strhujícím způsobem, předvádí nové a nečekané souvislosti, ale netrápí se nějakým ověřováním dat. Je to typický projev popkultury, v podstatě univerzitní Blesk. Způsob, jak vyhrocuje informace, jaké používá bulvární výrazy, zkratky a titulky, je obdivuhodný, za předpokladu, že to nikdo nebude brát vážně. Je to pronikavý esej, nikoliv vědecká studie, není to ani populárně naučná kniha, je to plnokrevné představení, které dokáže představit lidstvo v jakémsi celku. Je to dokonalá manipulace. Klobouk dolu, ale když vidím plodnost tohoto autora, myslím, že jeden titul pro představu stačí.

17 27.04.2020

Je to setkání dvou profesionálních televizních osobností. Kamila Moučková je silná žena, která šla vždycky přímo hlavou proti zdi a dokázala nést následky. Mnohé už řekla, mnohé mnohokrát zopakovala, ale vždycky čtenáře odzbrojí svojí suverénností. I v tom věku.
Paní Witovská je půvabná a skvělá autorka rozhovorů. To, co dokázala s prezidentskými kandidáty, zůstane jako majstrštyk české televizní publicistiky.
Tyto dvě dámy se potkaly. Kromě všeho pozitivního, včetně té energie, která z knihy srší, je pro mne kniha spíše zklamáním. Zaprvé paní Moučková mluví často sprostě, což bych za normálních okolností interpretoval jako její tvrdost, ale čeho je moc, toho je příliš. Z tvrdosti je vulgarita. A největší výtku vůči knize mám, že není koncepčně uchopena. Jako rozhovor tohoto rozměru je podle mne nezvládnutý ve struktuře, linii a jeho směřování. Poslední kapitolu jsem už musel přečíst rychločtením, protože tam, kde by to mělo směřovat k vrcholu, se věci už počtvrté opakují a padá to strašně dolu. To je mi moc líto.
Protože jinak obě dámy jsou skvělé.

4 27.04.2020

Cesta na jih mnou opravdu zamávala. Ten způsob jeho psaní je střídavě geniální a střídavě nesnesitelný, a to v obou extrémech stejně intenzivně. Ten příběh je naprostým brakem a zároveň vysokou sofistikovanou filozofickou úvahou o životě, a to v obou extrémech stejně intenzivně. Ten příběh je vážný a tragický a zároveň neskutečně vtipnou komedií plnou sarkasmů a humoru (a to i ze sebe sama), a to v obou extrémech stejně intenzivně. Několikrát jsem měl pocit, že tu knihu musím sklapnout a jít od ní pryč. Pro mám číst přeintelektualizovanou performanci v šesti vrstvách příběhu, kde všech může souviset se vším, ale taky nemusí? Není můj čas trochu drahý na to, abych tomu věnoval 538 stran? Pak čtenáře chytne zcela brakově fantasmagorický příběh, strhne ho, vyválí ho v blátě braku a ukáže se souvislost, kterou nikdo nečekal, a zas se vrátí chuť ke čtení. Mezi těmito dvěma póly jsem se neustále zmítal, na jedné straně v obdivu k tomu, jak je to možné napsat, na druhé straně v obavě, že věnuji čas něčemu jen proto, že to je prostě "uznávaný autor".
Jak jsem se blížil ke konci, začínal jsem mít strach. Ne proto, že bych se náhodou nedozvěděl, kdo byl pachatel, ale proto, že jsem podobně jako literární kritika v jednom z těch mnoha vrstev příběhů podezříval Ajvaze, že tu bezbřehost, výtoky příběhů, kde všechno může pokračovat jakkoliv a nikdy nekončí a nikam nevede, nakonec svalí na svého hrdinu a tím dá sám od celého svého grafomanství ruce pryč. Naštěstí se tak nestalo, a je proto nutno se přiklonit k obdivu.
Jak známo, dobré umělecké dílo nemá člověka nechat chladným. Má ho pohnout, povznést nebo i přidusit - to všechno se Ajvazovi se mnou povedlo. Všechny ty rozporuplné pocity, které ve mě vyvolal, jsou nezapomenutelné a přes to všechno je celek pozitivní. Není to pro každého čtenáře, ale mě to bavilo. Jdu si teď ale přečíst něco, má jeden příběh, začátek, prostředek a konec. Podobně jako jeden z hrdinů vyznávám Arsitotela.

10 09.01.2020

Přiznám se, že jsem k četbě přistupoval předpojatě. Normalizační povídky budou plné socialismu, budou to "povolené" banality. Proto jsem (na rozdíl od předchozího komentářového kolegy) naopak vůbec nechápal, proč tam editoři zařadili Otu Pavla, který je právě tím klasikem a Ve službách Švédska už je - na rozdíl od ostatních povídek - v kánonu české literatury.
Nicméně nebyl jsem zklamán. Úroveň povídek je různorodá, ale neřekl bych, že jde o typ propagandy - že by tam byl heroizován komunista, příp. dělník, socialistický člověk nelze úplně říci. Všechny povídky jsou o lidech, kteří se o něco snaží, mají nějaká traumata z války či z drsné výchovy, že jsou shodou okolností komunisty nebo nejsou není tak důležité. Takoví lidé jsou v každé době. Muž, který bydlí u zasypaného dolu a nechce se svého domu vzdát a tak vlastními silami zrekultivuje své okolí vzdáleně připomíná Muže, který sázel stromy. Chlapec, který si dovolil ukázat na profesora, že bere úplatky, je vyloučen z fakulty a tatínek mu zařídí, aby se tam mohl vrátit, když popře sám sebe, a on to neudělá - to není úplně socrealistický literární projev a trochu to připomíná 60. léta. Starý komunista, který se usilovně snaží, aby v obci všechno fungovalo nakonec zjistí, že už to nikoho nezajímá, ani faráře a ještě je okraden svou vnučkou také není úplně agitkou. Hošík, kterého otčím mlátil bičem, uteče, jde k horníkům a nalezne na zemi odznak rudé hvězdy - vezme si ho (ale nevstoupí do Strany!) a jede po letech navštívit otčíma, který odmítl kolektivizaci. Ten ho vidí s odznakem a říká: Ty ses dal k nim? Je ponížen, ale není to vítězství komunismu - hoch odejde ze statku a ten odznak zase zahodí. Sloužil mu jen jako prostředek toho ponížení. A tak bych mohl pokračovat.
Zkrátka měl jsem pocit, že čtu perestrojkovou literaturu a byl jsem udiven, že žádná z povídek nevznikla po roce 1977. Nezapomeňme taky, že to vydal Odeon, který takové věci běžně nevydával a že i když to sestavil Štěpán Vlašín, redaktorem byl Vladimír Justl. Domnívám se, že je to reprezentativní kniha hranic té doby, kam bylo možno zajít a řada z povídek se i literárně vymkla z šedého průměru.

2 09.01.2020