Apo73
komentáře u knih
Zápisky Malta Lauridse Brigga
Rainer Maria Rilke
To není ani román. ani deník, myslím, že slovo "zápisky" tu skrumáž zdánlivých nahodilostí vystihuje dobře. Říkám nahodilostí, protože to nemá klasický začátek ani konec, to si jde zcela jinou cestou, někdy asociativní, někdy metodou kontrastu, někdy "jen tak". Takže člověk musí přijmout to, že se mu nevypráví žádný příběh, žádný děj, ale velmi specifická změť postřehů, dojmů, souvislostí, odboček, ale tu a tam i malých příběhů. Všechen ten materiál je prostoupen smyslem pro esoterično-magično, o zcela nereálných (až duchařských a hororových) situacích Rilke vypráví jako kdyby šlo o zcela samozřejmou věc, nad ničím se autor nepodivuje.
Nedávám tomu maximum hvězdiček, protože ta zmatenost strašně text fragmentalizuje, a neměl jsem se chytit ničeho, co by mě táhlo. Přitom ty jednotlivosti mne fascinovaly určitou uhrančivostí, trefně definovanými pravdami (jakoby definitivními), určitou lehkostí. Ale není ani určeno, komu je text adresován - chvíli to vypadá jako dopisy, chvíli zápisky - a opravdu velmi snadno člověk podlehne tomu, že jsou to asi zápisky duševně chorého člověka, který je izolován v nějakém zařízení. Protože i duševně chorý má záblesky geniality a najednou zformuluje něco, o co se pokoušeli filozofové tisíc let, do pregnantní věty. Takových několik momentů tam je.
Ale že bych na základě této knížky měl podlehnout Rilkovu kultu, nebo že bych ho (jako Stefan Zweig) označil za největšího myslitele přelomu 19. a 20. století, to skutečně ne. Nevím ale, jaký je básník.
To nejlepší z Komenského: Obecné porady o nápravě věcí lidských
Jan Hábl
Doporučuji všem, kteří se chtějí dostatečně podrobně seznámit s myšlenkami našeho Velkého učitele. Ono v originále nebo té starší češtině se to těžko čte a tady autoři udělali tu práci za nás, línější, a jeho Nápravu vzali a "přeložili" ji do současného jazyka. A co víc, dokonce ty jednotlivé texty a myšlenky aktualizovali tak, že je uvedli do nám známých dnešních kontextů. Roztřídili je, seřadili a vlastně překlopili celou Komenského Nápravu do takového návodu pro dnešní život. A je opravdu velmi překvapivé, jak aktuální ty jeho myšlenky jsou, jak jsou skutečně "všeplatné" a když se odmyslí ten náboženský kontext, tak je to skutečně taková "Bible" běžného života - jak žít spořádaně, čestně, vroucně, autenticky, s vnitřním směřováním. Takže moc díky autorům, že Komenského "předžvýkali", čte se to jako máslo.
V paměti a v srdci
Čestmír Jeřábek
Čestmír Jeřábek nepatří sice k nejznámějším osobnostem české literatury, ale myslím, že i kdyby nic jiného nenapsal (a že napsal celou řadu románů, některé reflektují zážitky vojáka první světové války, jiné jsou generační výpovědí apod.), že si zaslouží úctu. Podle těchto vzpomínek to byl člověk zapálený pro literaturu a její kultivaci, na všech frontách (zejména jako divadelní recenzent mj. do Lidových novin) estetických, organizačních se snažil, aby se jeho generace měla jak vyjádřit ke světu. Spoluzaložil Literární skupinu, což byl "protispolek" konzervativně smýšlejících a starších Kola moravských spisovatelů, a podílel se mj. na založení časopisu Host. To jsou zrovna moc pěkné kapitoly, v nichž líčí, jak se skupina dávala dohromady, jak se hledal název pro časopis, jak se snažili semknout pod jedním názorovým manifestem, ale jak se to vlastně dařilo těžko. Cenné na jeho vzpomínkách je, že byl skutečně u všeho podstatného, co se během první republice v Brně na poli kultury dělo. Vzpomíná na pokusy E. F. Buriana zřídit experimentální divadlo také v Brně (nevyšlo to pro nezájem diváků a příliš avantgardní pojetí), na Jindřicha Honzla, který po odchodu z Osvobozeného divadla pozvedl úroveň Národního divadla v Brně, na všechny spolubásníky a literáty (Chaloupka, Chalupa, Blatný, Arne Novák, Jiří Mahen apod.), na kavárny, v nichž se všichni potkávali a kde to kvasilo. nezapomíná přiblížit ani rodinné a soukromé poměry, cesty do zahraničí a pokračující společenské problémy, až do obsazení republiky nacisty. (Vzácně) sebekritický je i ke svému vlastnímu dílu, které se s velkým ohlasem příliš nesetkávalo.
Jeho vzpomínky jsou hojně citovány literárními historiky a vědci, protože málokdo takto vylíčil pozadí literárního života a provozu první republiky, je to na úrovni nakladatelů Firta nebo Pilze, kteří také odhalují zákulisí tehdejší kultury. Zážitek z četby se mi propojuje se zážitky ze Seifertových Všech krás světa, je tam řada společných momentů (Wolker, vzpomínka na Teigea, Paříž, Osvobozené divadlo apod.), i když Jeřábek není tak lyrický. Za velmi cenné považuji jeho konkrétní vzpomínky přímo z bojů ve slavné bitvě první světové války na Piavě.
Nedávám úplně pět hvězdiček, protože sice se to četlo pěkně, ale v druhé půli už to začalo sklouzávat spíše k takovým výčtům a ztratilo to určitý vypravěčský švih, jaký to mělo na začátku. Ale je pravda, že poslední kapitola, literární sen přímo z piavského bojiště, to zase vrátil na koleje. Doporučuji každému zájemci o literaturu a nejen moravskou.
Tři dni
Maxim Gorkij (p)
Upřímně, bál jsem se, že půjde o jurodivou propagandu. Musím říct, že jsem byl příjemně překvapen. Když pominu fakt, že kniha vyšla jako první svazek sdice románů v Nakladatelství Svazu přátel SSSR, text je označen za román (104 strany!), a že doslov je komunistický blábol, tak je to docela pěkná povídka. Mladý muž se chce v životě zařídit po svém, ale má despotického otce, který ho nutí, aby po jeho smrti převzal mlýn. A mladík přemýšlí, jak to udělat, aby nebyl jako otec, jak by mohl vycházet přítelsky a pozitivně se svými sousedy, nicméně je již poznamenán "stínem" svého otce, o kterém se na vesnici ví, jaký je pruďas a vlastně zlý člověk. A abych nespoileroval, je to dobrá výchozí situace, protože za ty tři dny, během nichž otec opravdu umře, se všechno v něm změní a projde si skutečně vnitřním peklem. Je to tedy pozoruhodná psychologická sondička do ruské vesnice, bez jakýkoliv náznaků budoucího budovatelství a nic tam skutečně nesměřuje k vítězné revoluci. Je to osobní drama mladého člověka, který vůbec neví, co si počít s vlastním životem. A napsané je to vlastně docela pěkně, ani to nepůsobí příliš archaicky.
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Jestli to někdo s češtinou uměl, tak to byl Vančura. Jeho čeština nepopisuje situace, ale rovnou svojí melodičností nastoluje i atmosféru - a protože je květnatá, pro baladické příběhy se nesmírně hodí. Jakoby se Vančura nevymanil sám ze středověku nebo z vln dávných dob. Vždyť takhle píše i Rozmarné léto i Obrazy z dějin národa českého... Zkrátka Marketa Lazarová je jeho vrcholné dílo, s tím se nedá nic dělat. Je to plastický obraz středověku, který se Františku Vláčilovi podařilo vyjádřit úplně stejně intenzivně, taky se na něj dokázal naladit. Síla příběhu je v té proměňující se dynamičnosti, dramatičnosti a v tom, že titulní hrdinka se stává částečně obětí své doby. Je v tom vše - láska, zrada, vášeň, smrt, všeho jakoby se Vančura dotýkal nějak bazálně, základně, jako by sahal někam ke kořenům civilizace. Opravdu magické dílo.
Anežka Přemyslovna
Jaromír Mikulka
Další díl Slova k historii, což byla bezvadná edice. Kromě vyloženě ideologických kousků už v názorech autorů probleskovaly alternativnější pohledy, což asi souviselo i s perestrojkou a mírným uvolňováním. Tenhle případ je o Anežce, která záhy byla svatořečena.
Bitva na Vítkově
Miloslav Polívka
Měl jsem vždycky rád edici Slovo k historii a mám všechna čísla. Oceňoval jsem vždycky tu míru stručnosti a popularizaci, zároveň ale odbornost. Bylo to takové osvěžení v tom konci normalizace. Samozřejmě, že dneska toto téma opanoval Petr Čornej, fantastický vypravěč, takže proti jeho porevolučnímu dílu toto pouze bledne. Ale v danou chvíli to bylo dobré, protože to nebyl jen čirý heroismus.
Pejskovy pohádky
Zdeněk Adla
Roztomilost sama. Moc mě tahle knížka v dětství bavila a bavila i naše děti. Samozřejmě to má takový mentorský tón, ale líbilo se mi, jak to bylo o obyčejných věcech.
Tomáš G. Masaryk
Milan Machovec
Přečetl jsem dychtivě uprostřed normalizace, protože Masaryk, protože Machovec a ještě vydáno 1968. Musím říct, že to se mnou neotřáslo, jak jsem myslel, že otřese. Je to poctivý portrét, hodně se zaměřující na Masarykovu filozofii (což je dáno autorem), a myslím, že to v této Edici Odkazů pokrokových osobností bylo v danou dobu umění maximálně možného. Takže to oceňuji, ale z dnešního pohledu si třeba myslím, že P. Kosatík s knihou Jiný TGM je svěžím větrem.
Jak chutná moc
Ladislav Mňačko
Podle mne povinná četba pro kohokoliv, kdo se chce vcítit do toho, co to znamená ocitnout se v soukolí moci.
Typographia 3
Oldřich Hlavsa
Kdo měl v ruce Typographii 1, Typographii 2, nemůže nevzít do ruky Typographii 3. Tato trilogie je Opus magnum Oldřicha Hlavsy, génia české knihy, který v každé realizaci přemýšlí oi tom, jak to udělat jinak, zajímavě, nově, ale čistě a ve vztahu k textu knihy, kterou upravuje. Krásným příkladem je mimochodem knihy novinových článků Karla Čapka Na břehu dnů (1966), která je celá zalomena jako noviny a její přebal jsou složené Lidovky...Nádhera.
Ale zpět k této tečně za trilogií. Tento díl nenechá nikoho na pochybách, že typografie je výsostný umělecký obor. Za skvělý považuji experiment, ke kterému Hlavsa vyzval své kolegy typografy Milana Jaroše, Ľubomíra Krátkého, Václava Kučeru, Jiřího Rathouského, Jana Solperu, Josefa Týfu, Rostislava Vaňka a Zdeňka Zieglera, kterým zadal obálku na Goethova Fausta. A všichni udělali svou variantu a ty v knize vedle sebe defilují. Takže člověk žasně, co to znamená výtvarný výraz, jaké možnosti knižní úprava a obálka má, jak to pokaždé posouvá knihu trochu někam jinam, i když jde stále o jednoho Fausta.
Takže nevím, kde je pan Hlavsa pochován, ale budu-li to vědět, půjdu se mu poklonit.
Typographia 2. Fotosazba
Oldřich Hlavsa
Nezbývá než pokračovat v chvalozpěvu, jaký jsem pěl na Typographia 1. Oldřich Hlavsa a Karel Wick se opět rozmáchli a udělali si vznešený a strhující výlet do světa fotosazby. A nás, čtenáře a milovníky knih, vzali s sebou.
Musím říct, že od té doby, co jsem měl možnost takového Setkání s umem typografickým, se dívám do tiráží nejen na ilustrace, ale i na typografii a sazbu, aby člověk věděl, s kým má tu čest. Fotosazba nabízela samozřejmě ještě větší možnosti než tisk z výšky, o kterém byl první díl. A paradoxně až tady si člověk uvědomí sílu a neuvěřitelnou technickou náročnost té předchozí knihy, když je každý strana vlastně originál. U fotosazby je to už trochu jednodušší, což neznamená, že je možné přestat klást umělecké požadavky na výtvarnou stránku knih. Vůbec ne. Naopak.
A ještě jedna věc mne vlastně překvapila - na to, jaké politické a ideologické škváry se za normalizace vydávaly, musím říct, že úroveň úpravy knihy jako oboru byla zcela v duchu 60. let na světové úrovni. A tu mj. zajistil právě Oldřich Hlavsa. Skvěle, opět klobouk dolu!
Typographia. Písmo, ilustrace, kniha
Oldřich Hlavsa
Nádhera! Oldřich Hlavsa byl génius. Není divu, že tato kniha dostala Grand Prix na mezinárodní soutěži. Procházet si ji, číst si vysvětlivky, komentáře, znamená kochat se a brodit nepřeberným množstvím variant typografických řešení obálek i zlomů, písem a ilustrací, což všechno ukazuje, že typografie je výsostný výtvarný obor, který dokáže z knihy udělat umělecký zážitek bez ohledu na její text. A když se to podaří komplementárně vystihnout, může typograf text povýšit do dalších uměleckých dimenzí.
Pro mne je z této knihy největší poučení, že je třeba NEBÁT SE být čistý ve výrazu. Klidně to přehnat, rozmáchnout se, ale zůstat prostý, neprosazovat svoje ego. Když se člověk dívá na ta výtvarná řešení stovek knih, vidí ty nepřeberné možnosti, jaké jsou a při návštěvě knihkupectví nebo Světa knihy lituje, kde to je dneska. (Netvrdím, že se dnes nedělají dobré typografie, ale určitě ne u mainstreamové literatury.)
Takže Oldřich Hlavsa a Karel Wick stvořili neuvěřitelné, přesahující dílo, které se sice tváří téměř přehledově, ale samo se stává uměleckým artefaktem. Klobouk dolu!
Typografická písma latinková
Oldřich Hlavsa
Souhlasím s Corsem, že to je "typografický orgasmus". Díky seriálu Identita na ČT jsem objevil postavu Oldřicha Hlavsy, kterému se skláním až k zemi, protože to byl podle mne naprostý génius. Sehnal jsem si nejenom tutu učebnici latinkového písma, ale i jeho Opus magnum Typografie 1-3, které popíšu dále.
Je to ozvuk poctivého řemesla, vpodstatě vzpomínka na něj, jak se dělalo. Typografie měla nějaká psaná i nepsaná pravidla, a dbalo se na výraz, kompozici, autoři a sazeči byli spoluatory knih, nikoliv pouhými techniky, kteří to "provedou". Na knize (učebnici) o písmech je to vidět krystalicky čistě - těch typů je tolik, těch možností využití i zkažení je tolik, že typograf musí mít nejen znalost řemesla, ale i specifický výtvarný cit. Je to umění. A takhle kniha je jakoby základní pilíř, se kterým by se měl každý milovník knih seznámit.
Velká Praha: Drobnovhledy: Zvídavýma očima ke 100. výročí jejího založení (1922-2022)
Vladislav Dudák
Škoda, že autoři nevyužili možnosti udělat k takové události (100. výročí založení Velké Prahy) skutečně reprezentativní publikaci. Je tam spousta fotek, které jsou tak mrňavé, až jsou zbytečné, a je tam spoustu zajímavých údajů, ale ta "drobnohlednost" je strašně roztříštěná. Nevím, proč je kapitol 38, když tam spoustu věcí chybí, takže minimálně dvě další by to vydalo. Je vidět, čím se autoři ve svých profesních zájmech zabývají, na to je položen vždy větší důraz, u jiných oblastí je to spíš vždy řečeno tak okrajově nebo jen vyjmenováno. A to nemluvím o tom, že některé věci nejsou dotaženy dál než do roku 1949.
Myslím, že kdyby se nakladatelství nebálo udělat ve spolupráci s Hlavním městem Prahou velkou fotografickou publikaci, dalo by se všechno dotáhnout, a každý hrdý Pražan by si rád takovou knihou listoval. Takhle se to dá díky malému formátu a vazbě s tím křídovým papírem sotva otevřít a udržet. Strašně nepohodlné.
Z doby „Strany mírného pokroku v mezích zákona“
Jaroslav Hašek
Hašek je gejzír slov, absurdit a "švejkovského" přístupu ke světu. S naprostou vážnou tváří, v tomto případě v rouchu různých vážných politických projevů, vykládá takové hovadiny, že se člověl musí smát. Tento výbor jeho textů je skutečně esencí (poněkud ale jednostranného) myšlení o politice, je mnohomluvný, permanentně se pohybuje mezi velkolepostí a naprostou miniaturní drobnou pitomostí. Haškovi se daří využívat různé metafory, přirovnání, mluví o konkrétnostních absurdnostech jako o základních pilířích lidstva - kapř. kapitola Pronásledování prvních křesťanů na Vinohradech, , kde jde o pana Kopejtka, který musel, aby mohl hrát v hospodě karty, odvolat, že věří v Boha.
Je to zároveň dokument jeho doby, ale je fakt, že politika viděná jeho očima je velmi současná. Například dokáže napsat naprosto dehonestujícím způsobem životopis dr. Karla Kramáře ("Dr. Kramář má totiž ve zvyku, že v dobách nejtěžších zápletek politických, když je českému národu nejhůře, odjede z Čech na Krym, a když se vrátí, již je po bouři...", s. 63) nebo dr. Františka Soukupa (přirovnává jeho parlamentní vystupování k jednotlivým indiánským kmenům, s. 67), umí napsat plamennou obhajobu toho, jak je nám tady krásně a jak je neuvěřitelné, že si někdo vůbec může stěžovat na poměry ("Věznice jsou zařízeny takřka přemychově, a zavedeno v českých věznicích králičí maso...Nelze si představiti větší spokojenosti, jako když si můžeme zakouřit dobrá rakouská viržinka...", s. 49), a všechno je dotaženo do naprosté krajnosti. Když někoho uráží, líbezně se u toho usmívá a je tak přeslušný, až se sluníčko rozzáří.
Takže je to roztomilá knížka, plná roztomilých zlovoností, špílců a urážek, které ale přesně cílí na obor politiky jako na dějiště lidských malostí a velikášství. A to asi tak bude vždycky.
Josef Čapek
Jiří Opelík
Monumentální dílo, vpravdě celoživotní Opelíkovo opus magnum. Velmi podrobná monografie, která na 600 stranách představuje, analyzuje, do nejrůznějších kontextů zařazuje, komentuje, vytrhává a spojuje, zamýšlí se a promýšlí Josefa Čapka jako výtvarníka, spisovatele, novináře, redaktora, syna, bratra, manžela a otce ze všech myslitelných stran. Je to prostě zcela zásadní kniha.
Hloubka ponoru je úctyhodná, skvělé jsou tu reprodukce nejen známých děl, ale i drobných náčrtků a skic, dokonce tu a tam se porovnávají s možnými inspiračními zdroji světovými. Čapková literární díla jsou rozpitvána do nejmenších detailů, přičemž autor permanentně hledá různé řezy, jak svůj předmět zájmu co nejplastičtěji charakterizovat. Po přečtení a prohlédnutí tohoto sukusu vyvstává Josef Čapek jako robustní postava české kultury, nikoliv však pomníkovitého charakteru, ale postava-člověk tápající, pochybující, neustále hledající, neobdařený vírou v boha a přesto doufající v mystickou povahu umění. Jeho skromnost a zároveň neuvěřitelná šíře záběru, jakási univerzálost, je až odzbrojující, ale ne tím, že by byla ohromující (jako třeba mezinárodní úspěch Karla), ale tou křehkostí, poetičností, určitou znejasněnou zamlžeností ve výrazu (jazyce i malbě), a přitom jednoduchostí a prostotou. Velmi těžko se to vyjadřuje.
Josef Čapek je pro mne jedna z nejdůležitějších postav české kultury 20. století, protože ať člověk píchne prstem do kteréhokoliv části jeho díla v kterémkoliv okamžiku, je inspirující. Je hloubavý a nepřináší konečné soudy. Prostě miluji ho.
Kavárny & spol.
Karl-Heinz Jähn
Skutečně rozkošná kniha. Výběr vzpomínek různých literátů na pražské kavárny, a to jak na konkrétní (zejména Unionka), tak na kavárny jako přístav jejich životů nejen ve studentských letech. Karel Čapek burcuje, aby se zachránila Unionka, protože to je národní památka, kde v nevyvětraném vzduchu je dosud obsažen dech všech těch umělců, dco zakládali spolky, odtrhávali se, bořili domácí i zahraniční vzory, rodili nové směry, diskutovali, vzdělávali se apod., dokonce on sám by tam možná ještě našel svůj dech mladíka dvacetiletého. Roztomilé jsou texty z konce 19. století, kde autoři vzpomínají, jak potkávali slavné "výtečníky", jako třeba "otce národa" Palackého nebo další obrozence. Je skvělé, že všichni přiznávají, jak atmosféru kavárny a jeden z důvodů (kromě toho, že v podnájmech nebývala teplá voda a netopilo se), tak intenzivního navštěvování, byli i kavárníci sami, kteří každému podniku vtiskli určitou specifičnost. Kniha je vlastně holdem kavárníkům (zejm. panu Paterovi), za což jsem moc rád, protože právě tyto osoby v pozadí, na které literární a jiná uměnovědná historie nevzpomene, byli často spolustrůjci řady nápadů a objevů. Nejen, že tu a tam někoho seznámili, ale vytvořili tak příjemnou atmosféru, že se tam přirozeně talenty prostě setkávaly a chtěly setkávat. To je přeci také strašně důležité.
Knížka je původně převzatá z východoněmeckého vydání, pan Jähn je východoněmecký bohemista, a výběr textů byl pro německé vydání trochu jiný. Je dobře, že čeští editoři jej přizpůsobili českému čtenáři a udělali dobře. Je to, opakuji, rozkošná knížka.
Světakrásy
Jan Svěrák
U lidí, které mám rád, a vážím si jich za jejich dílo, je každý výlet "jinam" vždycky tak rizikový, že se bojím, aby "si to nezkazili". Takhle jsem se bál, když pan Zdeněk Svěrák, "na němž jsem vyrostl" začal psát své povídky, ale ulevilo se mi, když jsem zjistil jednoduše, že i v těch povídkách je prostě Zdeněk Svěrák. Se vším, co lze na něm obdivovat i kritizovat. Pro mne spíš obdivovat.
U syna Jana je to podobné. Skvělé filmy, u nichž si člověk však nemůže odmyslet vliv táty, protože fakticky jen Jízda, Kuky se vrací a čístečně Akumulátor I jsou skutečně Janovy, kde víc než u jiných jeho filmů probleskuje jeho poetika a vidění světa. Se zájmem jsem si tedy přečetl jeho Bohemii, ale nenadchla mne a myslím, že není škoda, že z toho film nakonec není. Dobrá. Každý režisér má možná někde nějaký nerealizovaný film, tedy nechme být.
Tohle je však něco jiného. To je skutečně literární "procházka" vnitřním světem Jana Svěráka, je to pelmel forem a žánrů, je to velmi svobodné a doprovozené jeho vlastními ilustracemi. Kniha je nádherně zalomená, už dlouho jsem takhle svobodomyslný, volný a vzdušný zlom neviděl. I ten je zde autorským dílem.
Svět J. Svěráka, jak ho zde lze číst, je mi určitým klíčem k jeho filmovým dílům. Připadá mi, že je to tak trochu všechno po povrchu, a i když jsou to niterné zážitky, často "světakrásy" jemné jak nafouklý balónek, kterého se bojíte dotknout, aby nepraskl, je to prchavé, ale odplyne to a stopu literárního zážitku to (pro mne bohužel) nezanechá. Když to srovnám se Seifrtovými Všemi krásami světa, to je skutečně jiná káva. Oceňuji nejvíce ty Svěrákovy příběhy, které si kladou nějakou otázku, třeba viny (text o psovi, o srnečkovi, o rybách v jejich rybníce). Tak se dostal nejhlouběji. Velmi překvapující je, že nejdelší text, o návštěvě na Papue Nové Guineji je sice zajímavým zážitkem, ale žasnul jsem nad tím, s jakou naivitou tam jel a jak ještě naivněji to zpětně všechno hodnotil. Jako žánrovému pelmelu samozřejmě lze odpustit různou úroveň nesouměřitelných textů, ale nenašel jsem žádný top, na který bych třeba dlouho nezapomněl.
Tedy možná až na jednu věc: v úvodním meditativním textu Krása a pravda píše: "Umění tedy může volně překračovat hranici mezi poznaným a nepoznaným světem, aby se mohlo nazývat uměním, musí splnit jednu podmínku, musí se líbit. Aspoň někomu." (s. 10). Jestli se autor domnívá, že "líbit se" je podmínka toho, aby se tomu mohlo říkat umění, tak se obávám, že se celoživotně plete, protože u opravdového umění je to často naopak a je to ten druh zážitku, který s člověkem otřese, povznese, někam ho posune, nezapomene na něj, je to jakési setkání s něčím, co ho přesahuje a to se rozhodně líbit nemusí. (Zde bych doporučil přečíst si úvahy Josefa Čapka...) Ale když si tento životní postoj u Jana Svěráka spojím s jeho filmy, jakoby mi to všechno zaklaplo do sebe. Skvělé, řemeslně poctivé a udělané filmy, se smyslem pro žánr, citlivost, všechno, co na nich máme rádi, ale mají v sobě podmínku, že se musí líbit. Proto je asi v budoucnu nenajdeme mezi nejpodstatnějšími uměleckými díly české kinematografie. (Oscar je v tomto případě jen nejprestižnějším potvrzením této kategorie dokonale vyprávěných filmů.)
Vracím se ale k tomu, že Jana Svěráka jako režiséra obdivuji, jsem rád, že jsem se prošel jeho vnitřním vesmírem, a největším překvapením pro mne zůstává asi fakt, že jsem nevěděl, že tak krásně maluje a kreslí.
Josef Sudek
Zdeněk Kirschner
Mistr. Skromný, poctivý, důsledný. Josef Sudek podle mne patří mezi světové fotografy. Fascinující svět jeho Kouzelné zahrádky, v němž ulpívají kapky na větvičkách, v protisvětle se leskne opěradlo bíle natřené železné židle, zamlžená a jen tušená dálka skzre okenní tabulku....skvělé panoramatické fotografie Prahy včetně její periferie nebo série o katedrále sv. Víta, kterou snad takto nikdo nikdy nevyfotil (ani Karel Plicka)...skvělá produktová a reklamní fotografie, od které by se dnes mohl každý učit, jak pracovat se světlem a stínem a propracovaností zdání hmoty a jak zároveň zůstat čistý ve výrazu....portréty...nebo Sudkův ateliér, který ač mohl působit jako doupě bezdomovce, sám majitel jej ve svách fotkách povýšil na umělecké dílo. Prostě Mistr nad mistry.
Knížka je pěkným průřezem Mistrova díla a života, Zdeněk Kirschner se s ním léta znal a i v textu se mu podařilo vystihnout Mistrovu skromnost, zápal a tíhu života - přijít o ruku v 1. světové válce a nevzdat to a pak celý život tahat obrovksý fotoaparát se stativem při focení na velké fotografické desky, to už samo o sobě je fyzický heroický výkon.
Takže kdo ještě Josefa Sudka nezná, nechť se třeba právě touto knihou seznámí. A neplést se Saudkem, prosím! To je jiný vesmír.