Apo73 komentáře u knih

Velebím osudu, že mi přihrál tuto knihu! Navíc, je to pro mne na Databázi knih 1000. položka, jubilejní, a myslím, že je dostatečně důstojná.
Komenský sám nikdy žádný vlastní životopis nenapsal. Komeniologové s pozoruhodnými jmény Amadeo Molnár a Noemi Rejchrtová prošli celé jeho dílo a korespondenci a sestavili zcela unikátní pásmo, ve kterém Komenský mluví o svých zážitcích, myšlenkách, touhách, přáních, a to jak konkrétních světských tak velkých, uvažuje, káže, napomíná a vybízí. Vše je seřazeno od jeho dětství až k poslednímu dopisu. Toto musela být neskutečná editorská práce.
A když to člověk pročítá, objevuje Komenského jako velmi plastickou figuru. To nebyl jen kněz a pedagog, ale také otec, trojnásobný manžel, muž, samozřejmě filosof/myslitel, ale taky vizionář s mesiášskými sklony, jehož svět se točil kolem pevné víry v boha, ale věřil i různým viděním a proroctvím. A hlavně z textů vysvítá jeho urputná snaha zanechat dílo, které by přetrvalo, ne kvůli němu jako autorovi samotnému, ale kvůli účinku jeho díla na všenápravu světa.
Musím zmínit skvělé názvy kapitol, které editoři vyzobli z jeho textů: „Na začátku záleží všecko“, „Zavolán k pastýřské službě“, „Začal jsem pozorovat jedny věci z druhých“, „Dal jsem se vyvléci před hlediště“, „Chci psát díla, která přetrvají“, „Zjinud jinam přecházeti“, „Co mně, starci, bylo dáno vidět“ a velmi výstižný je název editorova úvodu „Trýzeň úkolu změnit svět k lepšímu.“
Komenský patrně věděl, že je (samozřejmě bohem) nadán vidět víc a jeho nápady se v praxi osvědčovaly. Jeho Dvéře jazyků mu skutečně otevřely dveře do celého tehdejšího světa, všude (v nekatolických zemích) ho chtěli pozvat, aby jim pomohl jeho didaktické metody zavádět, byl vlastně na roztrhání. („Pravá metoda zasluhuje uznání. Je-li moje taková, je dobře: ale zda je taková? Oni mínili, já až dosud pochybuji.“ s. 304) Ale on sám věděl, že to byla jen podmínka nutná, a že vidí dál – že by měl snad návod na nápravu světa, zrálo to v něm pomalu, a byl neustále vyzýván, ať už to vydává, třeba po kouscích, mecenáši chtěli vidět výsledky a přihřít se na jeho slávě. („Prosím tudíž, přestaňte naléhat na uveřejnění, dokud u mne neuzraje, co konám. Nesnažíme se vyhovět průměrným mozkům, nýbrž věcem samým; a nemůžeme vyhovět sobě samým, dokud se nevyhoví věcem,“ s. 204) Ty tlaky byly obrovské, dokonce někteří vydávali kusy jeho děl i bez jeho svolení. („Jinak si obvykle stěžuji na svou pomalost: je-li komu dáno chrlit knihy, mně to dáno není; avšak je mi dáno – velebím dobrotu boží, která tu nepohrdá jako nástroje užívat mé nedostatečnosti – chtít psát taková díla, která přetrvají,“ s. 208).
Zároveň ho ale jeho církev neustále volala k pastorační službě, zatímco on trávil dlouhé měsíce v různých zemích na různých dvorech a ve městech, byl v permanentním rozkolu, co má dělat dřiv. („Tu však na mne ještě mnohem více naléhali, že mimořádná práce je práce mimořádná, z vlastní vůle podstoupená, kdežto povolání církevní je božské, tu prý jsem víc vázán. Odpověděl jsem, že nestačím obojí úloze.“ s. 247)
Ve vrcholném okamžiku, kdy už by měl završovat své pansofické dílo, ke kterému se cítil být povolán, lehlo popelem město Lešno a jeho veškerý majetek, včetně rukopisů a knihovny. („Nebylo možno zachránit nic kromě života. Tak také mi zašlo celé mé jmění, domek, nábytek, knihovna, skutečně všechny moje poklady po čtyřicet let shromažďované prací po nocích, mimo ty nečetné spisy, které již byly vydány nebo byly za poplachu namáhavě naházeny do jámy a zakryty zemí,“ s. 259)
Obdivuji, že ho to zcela nezlomilo, a díky příznivým okolnostem mohl posledních 12 let života v Amsterdamu toužebné dílo skutečně vykonat. Ale celým textem se vine zoufalství, volání po klidu na soustředění a podstatnou práci, chtěl se vyhnout všem návštěvám, oficialitám, řízení a zavádění škol („Zlořečena budiž každá hodina a každý okamžik kterékoliv práce, jestliže jsem ji na něco jiného vynaložil.! s. 292). Vždycky prosil své ochránce o zachování anonymity, ale ne – hned druhý den se to rozkřiklo a už ho zase zvali na městskou radu, poslové přicházeli, z Polska ho zvali do Londýna, z Londýna do Holandska, z Holandska do Švédska, ze Švédska ho posílali do Německa, z Německa ho zvali do Uher, pak přišlo osudné Lešno, a nakonec zas Amsterdama... To vlastně s pocitem permanentního vyhnance, který musí poníženě prosit a žebrat ne pro sebe, ale pro jeho druhy a společenství. („Celý můj život byl putováním a neměl jsem vlasti.“ s. 298).
Komenský byl mimořádná osobnost, které se nakonec poštěstilo dílo završit a umíral (tak jak před tím žil) s představou, že najde klíč a návod pro svět, jak se zlepšit. („Nenabízím prostě knihu, nýbrž pochodeň, klíč a lučavku na knihy, co jich vůbec je, a na myšlenky, řeči a činy Vaše a všech lidí. Pochodeň, aby se všechny tyto věci daly číst jasněji, aby se jim rychleji rozumělo, lučavku, aby se s větší jistotou dalo zjistit, zda to neb ono přináší zlato, nebo stříbro, nebo struzku.“ s. 329).
Je to skvělá kniha, patří mezi skvosty mé knihovny.

3 21.02.2024

Přistoupil jsem k této knize nedůvěřivě. Různé výbory z jeho děl, různě povytrhané myšlenky bez kontextu, různé ukázky apod. chodívají po povrchu a bývá to jen taková „reklamní ochutnávka" autora. A tato kniha tak na první pohled vypadala - je to výběr různých kapitol z Krakonošovy zahrady, Lelia, Pro delfína, Nejskromnějšího umění, Ledacos, Psáno do mraků, Kulhavého poutníka a O sobě. Ač název Rodné krajiny, který je jedním z Čapkových textů, odkazuje snad k nějaké autobiografii, není to tak - autobiografii sám nenapsal. Bál jsem se, že si kniha hraje na něco, co není.
Začetl jsem se a pochopil jsem, že tak subtilní autor, jako je Josef Čapek, se nejenom nedá, ale ani on sám se prostě nechce dát spoutat. Ať už jsou ty vybrané texty odkudkoliv, jsou celkem. Jeho vidění je zcela konzistentní. Jsou to pronikavá zastavení tu a onde, v mikrosituacích (jeho) života, které ho vedou tu k úvaze nebo k literárnímu obrazu; před očima kreslí prchavé dojmy, pocity, ale tak, že mají obecnou platnost. Jeho texty jsou prodchnuty obdivuhodnou obrazotvorností, jemností, citlivostí. Není tak vstřícný ke čtenáři jako jeho bratr Karel, je na první pohled nepřístupnější, číst Josefovy formulace znamená prodrat se jakousi mlhou jazyka a metaforičnosti. A když se ale člověk naladí, je šťastný.
Musím uznat, že celý výběr je skvělý řez Čapkovým světem, jeho zájmem o věci všední i transcendentní, jsou v zde zastoupeny všechny jeho polohy, včetně humoru i snového vzpomínání, dotýkáme se pocitů teplých (domov, bratr) i mrazivých (válka). Velmi pěkné jsou jeho studie o nejobyčejnějších předmětech, při nichž si klade otázky hranice umění a kýče, přičemž i v diletantismu vidí hodnotu autentičnosti.
Dovolím se podělit o pár příkladů:
„Velkoprůmysl. Ale údolí se ježí továrními komíny, zastřeno závojem sazí a dýmu. Továrny dýchají kouřem, hlukem a párou; špína z nich prýští a plyne jako duhové mastné cáry bezrybnou horskou řekou. Chórem ječivých a temných píšťal počíná i končí se den. Bezpočetně proudí modré blůzy páchnoucí strojem: jutou, olejem, kovem, škrobem a prachem tkaniva. Jsou cítit jedinou člověčinou, a to je pot.“ (s. 8)
„Čas je smutková míra věcí. Avšak čas je více; neboť je utrpení. Všichni, kdož se provinili proti řádům tohoto světa, jsou trestáni ztrátou svobody, říká se; budiž. Ale nesvoboda žalářů skládá se z práce a čtyř stěn, tedy z téhož, z čeho se skládá normální svoboda. Ale věznice má svou trýzeň: čas.“ (s. 16)
„Bojovníka hubí střela, námořníka bouře, dělník hyne svou prací a dobrodruh mstou. Motýl i květ zanikají láskou a plodností, led se rozplývá v paprsku a kámen věky se mění v prach. Pochopte a litujte, chcete-li, snad musí tak býti: na svém místě a po svém vyplnění.“ (s. 41)
„Upozorňuji všechny, a sebe zvláště, že jsme přežili světovou válku. Že všichni, kteří tu jsme (a je nás vlastně dost), jsme se zachránili z náramné katastrofy, zanechávajíce za sebou milióny mrtvých a zmrzačených, šílených a zbědačených; vydechnuvše a přestavše jektati zuby, my zbylí, ještě celí potřísnění od moře krve, jímž jsme se přebrodili, pokračujeme nyní na takzvané “dráze života“. (s. 69)
„To někdy v červenci se stýská po jeseni.“ (s. 174)
„Služba je sama ušlechtilost, není-li otroctvím. (s. 213)“
„Ba ne, těším se cele ze života, jsem si příliš vědom rozkoše prožívat život na sobě a skrze sebe. K tomu tu přece jsme. Dělám v tom opravdu, co mohu. Jsem maximalistou, kterému i málo stačí.“ (s. 215)
„V školním kreslení jsem nikdy nevynikal, nudilo mě a nenasycovalo, ale vždy jsem byl naplněn takovým tichým vnitřním snem, ba spoléháním, že nepochybně je to umění, čím se lze nejpronikavěji přiblížiti k životu a ke všem těm tajemstvím, která jsem v něm viděl, a to že bude někdy má pravá věc.“ (s. 235)
„Ale pokud je rodný kraj zároveň domovem, vracejí se ztracení synové nejinam než k otcům, domů, až tam, odkud vyšli, neboť pak teprve je dokonána každá veliká cesta a každé toulání, a já, nezdráhám se to přiznati, mám nadmíru rád rodný kraj i rodné toulání, trvale přitahován, trvale se odpoutávajíce, v ustavičném návratu.“
A ještě něco pro uživatele Databázeknih:
„O ničem se u vyhřátých kamen tak dobře nečte jako o nepohodě, o vánicích a jakého stupně dosáhly mrazy. Ba vzbuzuje to i jistý pocit uspokojení a pýchy, když se dočteme, že byly v těchto dnech obzvlášť znamenité.“ (s. 178)
Naprosto doporučuji.

2 11.02.2024

Vynikající kniha, protože je nesmírně inspirativní. To není jen publicistický popis událostí, to je v tom nejlepším smyslu nejlepší esejistika, jaká může být. Jiným, ale osobitým způsobem navazuje na Macurův Český sen, ale i Šťastné zítřky - hutné, inteligentní přemýšlení nahlas, které snáší různé argumenty a situace v kontextu historického vývoje, přičemž provádí různé řezy českým mentálním prostorem. Přitom autor nenabízí nějaké konečné odpovědi, naopak - v chronologickém líčení se nedostává dál než k 2. světové válce nebo k roku 1989, takže naopak po každém textu zůstává viset ve vzduchu položená, ale nevyřčená otázka: A co nyní? Jak je to dnes? Co my Češi a - moře, Slovensko, zdatnost, vyhrané bitvy, cesta na jih....apod. dnes? Jak jsme si to v sobě porovnali? Patří ro ještě do nějakého systému národních hodnot? A nebo alespoň osobních?
Kosatík se nesnaží o "národní charakterologii", jak píše v úvodu, nicméně tím, jak osvětluje pomyslným kuželem světla různé části české duševní krajiny, tak se vždy zvýrazní nějaký aspekt a považuji to za velmi zdravé.
Takže tato Kosatíkova kniha je podle mne jedním z jeho vrcholů, hned vedle Jiného T. G. M.

5 05.02.2024

Další luxusní kniha! Listovat v ní znamená procházet se nejen starými ulicemi Prahy, ale být svědkem nejrůznějších situací z pražského života, slavnostních i malinkých, vznešených i komických, nahlédnout do různých hospod, obchodů, továren, podívat se - to třeba mě překvapilo velmi, to jsem nikdy před tím na fotografii neviděl - jak vypadal Vyšehrad před novogotizací dnešní baziliky, a takových zážitků jsem měl při tom spoustu.
Málokdo je takový systematik v mapování českých zemí skrze fotografii jako pan Scheufler. Moc mu za celou jeho práci děkuji!

3 01.02.2024

Vynikajicí monografie, která je dnes poměrně nedostupná. Je skvělé, že na sklonku 80. let se podařilo takovou knihu vůbec vydat, a pak, že je to jakási komplexní sonda do Drtikolovy tvorby. Nejenom známé akty, které mají světovou úroveň, ale i dokumentární fotky pražských dvorů a dvorečků, portrétů (Emy Destinnové například), různá pražská zákoutí, ale stylizovaná nejen kompozicí, ale též různými chemickými procesy...Drtikol byl evidentně skutečný mistr s originálním viděním i rukopisem. Knihu jsem koupil v antikvariátu a budu chránit jako oko v hlavě. Krása!

3 01.02.2024

Nic moc objevného k předchozím komentářům nepřidám. Čistá pornografie 19. století, bohužel bez náznaku literární kvality. Takovéhle povídky a sexuální situace jsem si v pubertě psal taky, proč by to nedělal Oscar Wilde? (To se s ním nechci srovnávat, probůh!) Já jen, že není proč se na něj zlobit. Je otázka, zda takovou věc vydávat.
Protože už jsem tady komentoval Erotickou revue, Knihu o kundě, Knihu o čuráku a Irenu, tak musím konstatovat, že tohle je opravdu brak. Literární brak. Zmiňované publikaci mají určitý humor, nadhled, jsou prostě projevem určité umělecké pronikavosti, se kterou se dá sexuální akt také líčit, tady je to čistý popis. Říkám, proč ne, ale taky proč jo. Dodal bych k tomu: "Jen pro osobní potřebu." Pak je to v pohodě.

2 01.02.2024

Skvělá kniha! Celá edice měst je pěkná, a loni jsem tu hodnotil Turnov a nemohl jsem si to vynachválit. Ale musím přiznat, že Liberec je ještě lepší. Zaprvé ta neuvěřitelná podrobnost, která je ale stejná ve všech obdobích historie, to je tedy majstrštyk. Ta komplexnost, kdy kniha přináší i Komentovaný přehled pramenů a literatury podle kapitol, a celkový nezaujatý pohled na nejrůznější (i kontroverzní) události, to je opravdu radost.
Nejzajímavější na knize je, jak z ní vychází Liberec jako zcela podstatné a nepominutelné město českých zemí, v určitých chvílích dokonce druhé po Praze, resp. první co do počtu německých obyvatel. A s tím je spojena určitá specifika tohoto horského/podhorského města, která se promítá do všeho. ty česko-německé zápasy o vzájemné prosazení a soužití, na všech úrovních a ve všech rovinách života, to jsou někdy skutečné detektivky.
Není to kniha přehledová a popularizační pro běžné čtení, je tak hutná a hustá (včetně možná moc hustého zlomu), že to potěší srdce takových zapálenců, jako jsem já. Takže moc autorskému týmu děkuji, je to olbřímí práce, kterou každý občan Libereckého kraje musí mít doma!

3 01.02.2024

Pro mě je to kniha knih. Koupil jsem ji cca ve svých 25 letech. Když mi bylo 30, dočetl jsem ji do kapitoly o desetiletí mezi 30-40. Pak jsem ji vzal do ruky za 10 let a četl jsem kapitolu o životě mezi 40 a 50 lety. Včera, když už mi je 50, jsem ji vzal po 10 letech zase k ruce a čtu kapitolu o životě mezi 50 a 60 lety. A doufám, že si ji za 10 let zas budu moci vzít k ruce k dalšímu čtení. Takže skutečná průvodkyně mé cesty životem. Dr. Říčana jsem znal osobně a vždy jsem ho obdivoval za schopnost popularizace často nesrozumitelných a vpravdě na henici kalkulu se pohybujících se pochodů psychologie. Tahle kniha je ale právě dokladem, že je možné projít zamyšlením nad celým životem bez ideologie, nabídnout různé pohledy na tak strašně individuální prožívání a životní postoje! Vzorová kniha, jak by se měly humanitní vědy prezentovat toužit po uplatnění. Tzv. kvartilové scopusové a jiné časopisy, které nikdo nečte, ale rozděluji se podle nich peníze, jsou totiž pravým opakem toho, co by věda měla dělat.

Kdo si Řezáče spojuje pouze s Nástupem a jeho neblahou rolí ve svazu spisovatelů po roce 1945/1948, tak ano, ale je to necelý obraz. Šlo ve skutečnosti o velmi nadaného autora, zručného, nápaditého, se smyslem pro humor, sarkasmus, ironii, dramatičnost, zápletku a nečekanou pointu, což dokazuje právě výbor povídek. Tady je členěn do čtyř částí. V prvním jsou skutečně humoristické texty, psané do tehdejších "lifestylových" prvorepublikových časopisů a novin, plné překvapené. Jsou to takové miniatury, na kterých si patrně brousil ostrovtip a hru se zápletkou. Pro mne je ukázková Proměna, Milovník psů nebo Kuchařská povídka. Druhá část jsou detektivní zápletky, ze kterých bych vyzdvihl Novoroční přípitek z londýnské high-society, Třetí skupina jsou experimentální texty, velmi obrazotvorné, z nich Pole a Bez konce by klidně vydaly téma nebo i počinek na případný román. Byl by z rodu Čapkova Hordubala nebo Adventu od Glazarové. Poslední skupina jsou psychologické studie, spíš náčrtky, klidně by to mohl být čtenářský předstupeň Větrné setby, prvního Řezáčova románu, který jsem před tím četl samostatně a hodnotil samostatně. To mě jedině na tomto skvělém výboru překvapuje, že není seřazen opačně, tedy od povídek k románu, myslím, že Větrná setba je jakýmsi vyústěním autorova stylu a různých pokusů a experimentů. Jasně, chronologicky by to nesouhlasilo, ale vnímám tento výběr jako editorsko-autorskou kompozici, takže by podle mě toto porušení chronologie vzniku nevadilo. Bylo by tol od lehkého k nejtěžšímu, od hravého k závažnějšímu celku, od roztomilosti ke generační výpovědi. Ale i takhle je to pěkný doklad Řezáčových možností, palety autorských nápadů a zručnosti. Takže doporučuji, i když je to vše jen overtura k Černému světlu a Rozhraní.

24.01.2024

Je to kniha, která chce být reprezentativnější, než je a než by musela. Myslím, že povaha obrazového doprovodu i rozmáchlý design je trochu nadbytečný. Uvítal bych sevřenější knihu, ostatně by si ji zasloužil i pan Hofman.
Jinak je skvělé, že kniha přináší spoustu informací o skvělém scenáristovi a režisérovi, malé portréty i spolupracovníků a je tedy přehledným zdrojem informací, věřím, že autorizovaným rodinou. Rozmáchlost designu je podle mne plýtvání papírem a kniha se tak nevejde do normální knihovny....

1 24.01.2024

Tak to je lahůdka, ke které se, koukám, zatím nikdo neodvážil nic napsat. Stud stranou! Toto souborné vydání v Torstu, tedy reprint, je krásným dokladem určité zralosti (a samozřejmě nekonečné hravosti) kroužku kolem Jindřicha Štýrského. Moc hezky to popisuje Karel Srp ve skvělém odborném doslovu. Zaprvé to je revue, které umožňuje vytvořit žánrově bohatou skladbu a kompozici básní, citátů, kreseb, ukázek z reálných či fiktivních děl (v průběhu historie literatury), glos, odborných/pseudoodborných rozborů a pojednání, slovníků, výkladů, provokací....Takže je skutečně radost vzít prst a zabodnout (ano) na jakoukoliv stránku a čtenářovo i divákovo oko se potěší či rozesměje. Tato formální lehkost se samozřejmě projevuje i v nadsázce, s jakou jsou texty psány, nic není myšleno vážně, není to pornografická literatura, která má člověka urážet. Je to přelétání z květu na květ, z pozice na pozici, z poetiky do poetiky, je to gejzír forem i podob jak erotiky, tak sexu. Tomuto pojetí se blíží dvě novodobé výbory Kniha o kundě a Kniho o čuráku, které jsem hodnotil dříve.
Za druhé je to dobový dokument, jak se surrealisté, a vpodstatě česká intelektuální elita bavila a jak nahlížela na erotiku a sex. Významným se mi v této věci jeví Bohuslav Brouk, který tam má krásná pojednání o onanii, a pro kterého také byla Erotická revue ve speciálním vydáním svatebním darem. Je zábavné číst texty od Nezvala, S. K. Neumanna, Halase, samozřejmě zahraničních jako Aragona, ale také Markýza de Sade či Sacher-Masocha, je povznášející se dívat na skvělé karikatury a ilustrace plné nadsázky a nejrůznějších proměn proporcí (čehokoliv) od Toyen, Hoffmeistera, Bidla, V. H. Brunnera, Pelce nebo E. Filly. Když si člověk uvědomí kontext, že na konci 20. let se ve filmu G. Machatého Extase objevila první nahá žena, a co to všechno způsobilo na cenzorských úřadech u nás i v Evropě, je potěšitelné, že teď už takovéhle esteticky hodnotné a zároveň vzrušivé texty a obrazy mohou být volně přístupné. A je možno se na to dívat skoro jako na roztomilost.
Takže za mě čirá radost. Samozřejmě to není čtení a dívání pro zarputilé mravokárníky, ale ti by to naštěstí ani neotevřeli.

4 19.01.2024

Souhlasil bych s kolegy, že "na Černé světlo to nemá". Vnímám to jako autorovu větší prvotinu a mám pocit, že se mu ještě nepodařilo udržet nejen tah vyprávění, ale ani téma. Ale je to spíš v nuancích. Protože jinak psychologie hlavního hrdiny, mladého kluka, který mj. čeká, že bude odveden do (1. světové) války a o které všichni doufají, že už brzy skončí, je velmi prokreslená a mnohovrstevnatá. Jeho vztah s matkou a otcem (píšu zvlášť a ne rodiči, protože to je v tomto příběhu něco zcela odlišného), jeho první milostné pokusy, vztahy ve třídě ke spolužákům, vůbec hledání sama sebe a místa ve světě - to je mnoho fazet, kterých se Řezáč dotýká velmi pěknými i dramatickými situacemi. Skoro bych řekl, že se tady rodí určitá základní Řezáčova situace, ze které pak vychází Černé světlo - ponížení, které je hnacím motorem msty, ať už konkrétní nebo celému světu. Ale je to tu jen jako zárodek, vrací se to, ale nepropuká to v té výbušnosti dalších románů. Sehnal jsem si ještě další vydání Větrné setby spolu s rannými prózami, krátkými povídkami, tak jsem zvědav. Ale určitě mě ještě čeká Svědek a Rozhraní. Řezáč byl opravdu nesmírně zajímavý autor, v psychologickém ponoru a umností vystavění situace připomínající Jaroslava Havlíčka.

19.01.2024

Ač milovník DJC a obdivovatel poetiky pana Čepelky, musím říct, že kdyby tuhle knížku nedal dohromady, nic by se nestalo. Není bohužel intenzivní ani v poetice, ani v jazyce, ani ve vzpomínkách, je to takový pelmel staršího pána, co mu "letí pamětí" - to samozřejmě beru, ale přišlo mi to bohužel takové chuďoučké. Nejsilnější částí podle mne jsou jeho haiku, které se textem taky trochu proplétají. No nemusí být vždycky posvícení.

3 15.01.2024

Skvělá kniha. Napsaná lehce, vtahuje čtenáře do sebe (skoro bych řekl vcucává ho), a čte se skoro jako detektivka. Hlavní hrdina se od přísně vědeckého zájmu o jeden psychiatrický případ propadá do vlastních osidel citů, zmatků, podezřívání, dedukcí, nadějí a zklamání, pátrá ve své minulosti i minulosti pacientky, jde při tom na dřeň základních otázek viny, trestu, odpuštění. Všechny postavy nějakým způsobem žily svoji minulost (zejm. období Protektorátu), nějak se musely chovat, nějak se z toho poučili nebo ne, naplno se v takových mezních situacích vždycky zobrazí pravé charaktery.
Kniha osciluje mezi vědou a uměním ve smyslu pohledu na svět (ten pohled kybernetiky mi trochu vadil a nudil), ale příběh i vnitřní pochody hrdiny vedou k poznání, jak je vše daleko složitější, než si věda myslí. Tuto dvojpólnost naznačují i skvělé ilustrace Václava Sivka, a nakonec i kapitolová intermezza, která jakoby z jiného světa vždy osvětlí nějaký iracionální, přesahující okamžik lidského života. Díky tomu je kniha vícevrstevnatá, bere nás s sebou k poznání sebe sama a složitosti života a proto si myslím, že je skvělá.
"Člověk není stroj", opakovala Hoflerová.
"Víme, jak se létá na Venuši, a má pro nás zůstat záhadou, proč pan Hanousek miluje slečnu Zázvorkovou?"
"Všechno nemusíme vědět."..."Musíme uchránit nějaké rezervace neznáma." (s. 261-262)

1 13.01.2024

To je kniha, kterou by měl podle mě mít doma každý, kdo se zajímá o první republiku. Je to autentické svědectví doby, roku 1936. Podobně, jako v našich 90. letech vycházel Kdo je kdo, tak tady jsou zaznamenány stovky osob a osobností, které v danou chvíli nějak utvářely kulturní, politické, hospodářské a všelijaké jiné milieu. Drtivá většina z nich je naprosto neznámá, zato tady se o nich člověk dozví všechno možné, včetně jejich adres. Namátkou vybírám: "Josef Kořenský, PhDr., h.c. řed. ob. a měšť. školy v.v. - nar. 26. VII. 1847 Sušno. - Literárně činný zvláště v oboru přírodovědném a cestopisném. ...a teď následuje výčet jeho 17 knih včetně K protinožcům (1901), Amerika (1923-25), Ze všech končin světa (1930). Praha XVI. Smíchov, Arbesovo nám. 70." Nejdeme tu Andreje Hlinku; statkáře Metoděje Hlávku v Přerově; profesora fysiologie Silvestera Práta; Hugo Vavrečku, čsl. vyslance ve Vídni, nyní ředitele Baťových závodů; Jána Danka, ředitele stát. sirotčince z Liptovského Sv. Mikuláše, nakladatele Břetislava Kliku, který vydává Zátiší, knihy srdce a ducha; Jana Millera, rolníka a žurnalistu (napsal např. S českými dragouny na Moravském poli), Václava Štěpána, pianistu a propagátora české moderní hudby, nebo Jana Zrzavého, který žije střídavě v Praze a v Paříži na adresách Praha XIX. Bubeneč Na Magistrále 15 a Paris rue de la Cosarde - L´Haij les Roses (Seine). Zkrátka vynikající příručka, která přináší autentické dobové informace, které se už jinde člověk nikde nedozví. Radost!

2 08.01.2024

Dokonalá kniha! Miluju tohle období a tenhle směr české kultury a s touhle knihou bych nejraději chodil spát. Ačkoliv by to nesplnilo ten účel, pro který byla stvořena - člověk se má sebrat a vyrazit po stopách do terénu. Na konci je dokonce návrh některých procházek jako Teigovo teritorium, Anarchistický a devětsilský Žižkov, Wolkerův Smíchov, Noční chodec Vítězslav Nezval nebo S Vladislavem Vančurou z filmových studií na Zbraslav. Nádhera! I proto má kniha umělohmotný přebal, co kdyby v Černé ulici, kde bydlel Teige, Wolker a kdysi i Eliška Krásnohorská, začalo pršet?
Pečlivě a graficky a fotograficky moc pěkně vypravený průvodce, prostoupený ukázkami z děl zmiňovaných autorů (majitelů, obyvatelů a návštěvníků), vyzobané vzpomínky z jejich po různu vydaných a roztroušených pamětí. Musela to být strašná piplačka. Texty jsou hutné, nosné, někdy jsou téměř na hranici samostatné studie. Gratuluji a jdu se s knihou dál mazlit.

2 08.01.2024

Pěkná, výpravná knížka o Železném Brodě, plná pohlednic a dobových fotografií a velmi zajímavého textu. Je škoda, že se autoři víc nedohodli, co kde bude, takže se některé informace zbytečně překrývají - to je ale moje jediná výtka. Z textu i vyobrazení vyznívá Brod velmi plasticky, se všemi úspěchy i problémy. Vystupují z něj výrazné postavy, a to nejen liberečtí továrníci Liebiegové, ale např. sklář a ředitel Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské Alois Metelák, který si mj. nechal postavit jednu z nejmodernějších funcionalistických vil a který bojoval proti zbourání staré radnice na náměstí - v tom bych s ním opravdu souhlasil. Je skvělé, do jaké podrobnosti autoři jdou, plastické je i líčení různých schůzí a různých okolností vzniku různých spolků, problémy při stavbě spořitelny, lesk, sláva a nacistická bída hotelu Cristal (dnes asi nejsmutnější budova Brodu), a pak je také dobrá připomínka i některých přilehlých obcí, které nikdy samostatnou knížku mít asi nebudou. Takže kdo je místní patriot, srdce musí zaplesat. Díky!

2 08.01.2024

Velmi pěkná knížka přibližující fenomén Bauhausu od počátku až do koncem, resp. mapující (byť výběrově) i žáky této školy, kteří se po jejím zániku rozprchli do světa a kde co zanechali. Oceňuji, že kromě "příběhu" školy a proměn estetického smýšlení se text zaměřuje také na pedagogická specifika, která vlastně tehdy neměla obdobu a dodnes je málokde nalezneme. Velmi vhodné jsou kapitolky-medailonky o jednotlivých učitelích. Za největší klad lze podle mne označit zaměření značné části knihy na vztah Bauhausu s Českoslovenkem (nebo spíše naopak), velmi mě překvapilo, jak třeba Karel Teige byl se školou v častém kontaktu, velmi zajímavost postavou byl Zdeněk Rossmann a vůbec celá ta skupina kolem Školy uměleckých řemesel v Bratislavě a Školy uměleckých řemesel v Brně. Celému této kontaktu paradoxně prospěl odchod druhého ředitele Hannese Meyera do SSSR, kde se řada levicových intelektuálů z Československa s ním také mohla potkat (např. B. Václavek). Kapitolka o vztahu Bauhausu a československé fotografie je také objevná, protože přibližuje méně známé fotografy a fotografky, které tam buď studovali/y a nebo se prostě jen inspirovali.
Není to převratná historická studie, je to popularizační text, který se snaží postihnout fenomén Bauhaus v kostce a navíc ve vazbě na Československo. Jako výtku bych měl malé písmo, které dělá knihu nepřehlednou, odstavce a grafická práce s textem někdy nedávají vnitřní logiku - na druhou stranu je kniha moc pěkně ilustrována a zalomena s takovou bauhausovskou grácií. A pak že tři autoři se mohli lépe dohodnout, co v kterém textu bude, myslím, že se zbytečně překrývají. Jinak jako první ochutnávka Bauhausu, než se člověk rozjede do Výmaru nebo do Desavy, je kniha dobrým předkrmem.

1 08.01.2024

Na to, že kniha vznikla na začátku 20. století, je to velmi moderní literatura. Psychologické vykreslení celoživotní lásky a snahy ji získat, nerovnosti v partnerství, vzlety a propady manželství, to vše je tu vylíčeno velmi plasticky. Je dobré, že autorka zbytečně nikam neodbíhá, drží se vztahovosti a klade si různé otázky typu: Může člověk změnit své chování nebo city, když má vzorce, které si nese z vlastní rodiny?; Jak vypadá vztah mezi mužem a ženou, když jeden miluje a druhý má sice rád, ale víceméně nakonec ustoupí bez vnitřního žáru? Jak se chovat k událostem, které se odehrály před vztahem? Jak může být poznamenán vztah dvou bratrů, když se zamilují do téže ženy? Je možné se v rozpadnutých vztazích vrátit? Zkrátka v kontextu tehdejší literatury to muselo být skutečně progresivní, až výbušné. Z dnešního hlediska za sebe musím říct, že to tak bombasticky nepůsobí, chvílemi je to trochu (až archaicky) uvzdychané a zavane tam odér Večerů Pod lampou. Ale jen chvílemi. Jinak uznávám, že je to důležité dílo nobelistky a jsem velmi rád, že jsem si knihu přečetl.

1 05.01.2024

Je to asi nejlepší, nejživější, nejautentičtější a nejpřesvědčivější "PR", jaké může Československá církev husitská mít. (Katolická může jen závidět.) Paní Kopecká je ztělesněním svěžího větru, který by církev dnes měla mít, aby byla také atraktivní pro mladé a aby nezhynula na úbytě. A to pozor - to nemyslím to, že to je atraktivní žena, která tančí ve Stardance, maluje se výraznou červenou rtěnkou a má účes filmové sexy hvězdy. To je všechno vnějškovost - po přečtení rozhovoru se mi potvrdilo, že je to bytostně cítící žena, která dokáže i v "manželství" s Bohem být kritická k němu i k sobě, která má svá trápení a radosti, dokáže se o ně podělit a získat tak důvěru věřících, že jim porozumí. Musela si prožít evidentně řadu odmítání z různých stran, v knize popisuje, jak byla skutečně na dně. Přečíst si tedy takový rozhovor je motivační pro každého, kdo nechce nic vzdát a zároveň chce zůstat svůj.

10 02.01.2024