Apo73 komentáře u knih

Byl jsem tak nadšený z Dětí Arbatu, že jsem se nemohl doslova dočkat, až seženu pokračování. A nezklamal jsem se. Na rozdíl od prvních dvou knih (v jedné), kde je vždycky Sovětský svaz nahlédnut přes jednu dominantnější postavu, je tady jednou z hlavních postav Stalin a celá ta jeho mašinerie, resp. jeho bezostyšně kruté taktizování směřující k uchování jeho vlastní osobní vlády. Hlavním motivem je zde proces se Zinověvem a Kameněvem, a je neuvěřitelné, že Rybakov to líčí snad jako by to sám zažil nebo byl těsně u toho. Je v tom samozřejmě vypravěčská licence, ale celé "vyšetřování" a manipulace směrem k procesu je vylíčena nesmírně plasticky. Ano, v tomto díle může být člověku líto, že je upozaděn příběh hlavní postavy, Sašy Pankratova, ale on odklizen do vyhnanství zase tolik vzruchů ani mít nemůže. Snaží se dožít dokončení "trestu". Každá z postav zažije nějaký posun a proměnu, jsou mi jako čtenáři blízké, až intimně.
Je velká škoda, že autor nestačil svoji pentalogii dokončit - kdyby byl došel až do 1956 k sesazení kultu osobnosti, stal by se z toho opravdu páteřní román sovětských (stalinských) dějin. Na druhou stranu jak Děti Arbatu, tak i tato kniha končí tak, že takto skončit může a člověk nemá pocit nedokončenosti. Končí otevřeně, ano, otevírají se další možnosti, ale to už je na čtenáři, aby si domýšlel dál. Musím říct, že na rozdíl od Čevenguru (Platonov), který líčí víru v komunismus jako absurdní surrealistickou grotesku, tak Jeden den Ivana Děnisoviče (Solženicyn), který je mikropříběhem zobrazujícím celek, tak Souostroví Gulag (také Solženicyn), který je veřejnou obžalobou mocenských praktik režimu, je mi tento přístup je sympatický živostí postav a prorostlostí všemi vrstvami režimu. Je skvělé, jak se mi podařilo představit plastičnost a složitost doby, i když jeho osobní stanovisko je zjevné. Ale bez linie "nahoře" (Stalina) by podle mne nefungovaly ty příběhy "dole". Klade spoustu otázek, se kterými se čtenář musí vyrovnat - jeho milé postavy upřímně věří v socialismus, a ač jsou permanentně režimem zrazovány, jejich láska zdá se nemá hranic. Někudy tudy vede cest k pochopení těchto let. Je to příběh postupné ztráty ideálů a to na všech úrovních. Tedy tento román doporučuji každému, kdo by chtěl pochopit "naivitu" sovětského lidu a nebezpečnost tyranie moci, která s touto důvěrou lidí tak krutě naložila.

30.09.2023

Nádherný ediční počin. Nejen tím, že je to chronologicky seřazený výběr, ano velmi vybraný váběr Čapkových novinářských textů, ale vlastně esence minimálně poloviny jeho tvorby - vždyť Čapek byl "civliním povoláním" hlavně novinář, ta jeho denní práce je dnes přes jeho přesahující díla neviditelná, a přitom to nebyla jen tzv. "chlebařina". Zaloužil a rozvinul osobitý žánr sloupku, jeho glosy, komentáře, ale i bajky a dalšá útvary jsou zde vybrány velmi pěkně, reprezenativně a ještě k tomu je celá kniha nádherně zalomena. Připomíná noviny o 442 stranách. Je to svěží chumel různorodých textů, které ukazují Čapka tak, jak ho známe, pozorovatele života, optimistu s vírou v dobrého člověka, ale zároveň patetika, který se dokáže na stránkcách novin i pomodlit veřejně za český národ v obodbí po Mnichovu. Je možné nahlédnout do jeho občanských půtek (polemiky s Emanuelem Moravcem nebo Rudolfem Medkem například) nebo do jeho divadleních, filmových a literárních kritik, tu a tam je možno nahlédnout do nekrologu, vzpomínky, dokonce i do rozhlasové tvorby.
"Někde Čapek o sobě vypravuje," vzpomíná František Langer, "jak musel vyplnit daňové přiznání pro berní úřad a že v něm byla rubrika: "Po kom jste převzal živnost, kterou provozujete?" A Čapek že dotyčnou rubriku vyplnil: "Po Janu Nerudovi"" To je úvod pěkného doslovu knihy od Ivana Klímy (s. 426). To je velmi výstižné a myslím, že právě vedle jeho dramat a románů a povídek velmi nedoceněná činnost.
Jakkoliv je Josef Čapek jako umělec hlubší a vícevrstevnatější, Karel je přímočařejší, lidovější a přesto intelektuál, který se nebojí ani "plakátu", když je třeba jej vyvěsit. (Např. hra Matka.) Jeho filozofie pragmatismu a občanské odpovědnosti a obrany první republiky je mi velmi sympatická, je to určitě jeden z lidí, které bych rád, kdyby to šlo, někd yv životě potkal. Považoval bych za životní štěstí si s oběma bratry sednout na jejich zahradě alespoň na hodinku. Oba jsou totiž podle mě géniové, a přitom bytostní a svými činy upřímní.
"Věc je totiž ta," píše v článku Národ nás nepotřebuje v roce 1934. "že my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme. A od nikoho. .... Nikdo se nestává spisovatelem, nikdo se nestává jazykovým tvůrcem a básníkem bez nesmírné duchovní lásky k národu, neboť jazyk je duší národa; bez té inspirující lásky, jaké je schopen jen málokdo, zůstává spisovatel pouhým pisálkem, který pokaňhá papír, aniž tvořil....." (s. 321).
A jinde odpovídá na otázku o novinařině: "Svou službu v novinách považuji za velkou výhodu: nutí mě, abych se zajímal o všechno na světě, o politiku, hospodářství, sport, aktuality atd.; je to hodně široký styk se životem, jenž dělá dobře člověku žijícímu denně svých šest, osm hodin u psacího stolu. Pak cením si na žurnalistice té nutné pohotovosti; nečekej na inspiraci, příznivou náladu a jiné subjektivní dispozic; musíš psát hned a hledět dát své nejlepší, i když nemáš té chvíle chuti. Nutnost je krásná, pane." (s. 7) Podepisuji a jen konstatuji, že je škoda, že taková žurnalistika už dneska neexistuje.

1 05.09.2023

Další mistr literatury. Už jsem jinde doporučoval Amok nebo Opojení z proměny, a budu v doporučování pokračovat. On ten příběh rakouského poručíka, knemá jiné terý se postupně zaplete do vztahu s postiženou dívkou by mohl být docela obyčejný a není na tom vcelku nic dramatického - nicméně u Zweiga je to mistrná psychologická studie a filozofická úvaha (skrze děj) o tom, co znamená v životě soucit, kde jsou jeho meze, co znamená oběť a jakou má cenu. A protože nahlíží skrze postavy do hlubin lidské duše, odhaluje skryté zoufalství, hrdinství i naprostou zbabělost, sledujeme, jak se osidla zaplétají a jak nakonec hlavní hrdina nemá jiné východisko, než se pokusit páchat sebevraždu. (To nespoileruji, to je jen směr, kterým to Zweig vede.) A navíc je tam kontext jak doby těsně před první světovou válkou, tak před druhou, kde se právě hrdinství a zbabělost projevují nejjasněji.
Zkrátka jako v české literatuře miluju Havlíčka, mistra psychologické prózy, tak Zweig je Havlíček světového formátu.

13 05.09.2023

I když Havlíčka miluji, musím uznat, že tento výbor není na 5 hvězdiček. Ale podle mě za to nemůže ani tak Havlíček, jako nakladatelství Carcosa. 1. Už jsem napsal u jiných Havlíčkových výborů, že nazvat to Zánik městečka Olšiny, když stejně se jmenuje jiný výbor s jinými povídkami, vydaný v roce 1944, je podle mě podpásovka. To se prostě nedělá. Navíc si myslím, že pro edici Tajemnosti by se hodil daleko spíš název podle jiné ze zařazených povídek Amorek smrti. 2. Vybírat povídky z díla jakéhokoliv autora jen podle toho, jestli v nich je nějaký nádech tajemna nebo hororu znamená vybrat nejen ty "notoricky známé", ale i slabé, slabší i nejslabší. A tím autorovi ublížit. Každý z výborů, ze kterého byly tyto povídky vybrány (viz Ediční poznámka), má jistě také své slabší i silnější kusy, a takto podmíněným výběrem se nemusí nutně sem dostat to nejlepší. Takže výsledkem je, že tento nový výbor místo aby ukázal Havlíčka v nejlepším světle, ukazuje kvalitativní různorodost a tím ho trochu sráží. (Pro porovnání výbor Smaragdový příboj z roku 1966 je koncipován daleko lépe a je to soubor povídkových vrcholů.)
Jinak co se jednotlivých povídek týče, nesouhlasím s witikem, že Zánik městečka Olšiny je slabou prvoplánovou alegorií, je to podle mě mistrně vylíčený den pod ni morální zánik malého města, jehož poslední okamžiky jsou vyloženě filmovou scénou. U Faustovy smrti jsem si jist, že je to (na rozdíl od Kamenného orchestru jinde) alegorie nacistické okupace, postavená na podobné fantaskní situaci jako "Olšina". Třeba si nemyslím, že by zde nutně musely být povídky Vítr, Vše pro dítě nebo Svatá noc, které mi přišly slabší, jakkoliv je to pronikavé obrazové vidění. Naproti tomu osvěžením byla Past, Přicházející z pekel a Černá paní, které jsou skvěle vystavěny a je až vlastně škoda :-), že vždycky končí takovým civilním vysvětlením. O Hodinkách pana Balabána a Smaragdovém příboji jsme psal jinde, to jsou skvosty.
A ještě se zastavím u Doslovu pana Petra Bočka, chrudimského archiváře. Je to doslov plný zajímavých informací, a to jak ze života Havlíčka samotného, tak jeho rodiny a příbuzných - to beze sporu. Ale pan Boček neví, jestli píše doslov k tomuto výboru a snaží se ho nějak odůvodnit, nebo napsat zcela separátní studii o Havlíčkově tvorbě. Není to ani jedno ani druhé. V prvním případě píše o dalších jeho povídkách, které s výborem nesouvisejí, nesnaží se nějak definovat onen pohled edičního výběru, a odbíhá k jiným povídkám, které tu nejsou a jen je spoileruje. V druhém případě to je velmi selektivní, není jasné, proč vybírá právě tyto povídky, které spoileruje, a proč se nesnaží definovat Havlíčkovo dílo v jeho větší celistvosti. A jeho "Tady si musím trochu přihřát polívčičku, inu vždyť jsem chrudimský archivář" (s. 271) je vyloženě komické a nepatřičné. Škoda.

2 31.08.2023

Opět vynikajicí Havlíček. Toto je původní výbor, který vyšel v roce 1944 a kde titulní je poslední povídka Zánik městečka Olšiny. (Letos, v roce 2023 vyšel jiný výbor s jinými povídkami, nazvaný stejně, což si myslím, že je od nakladatelství Carcosa zhovadilost. Proč to nepojmenovalo podle jiné povídky? - jako to udělali editoři Smaragdového příboje?) Na těchto povídkách je vidět, že se Havlíček teprve sebíral ke svým velkým románům. Jsou to vlastně taková mysteriózní stylistická cvičení - například Pes je vyloženě etuda, a to i délkou. Jak Čert na zdi tak Ubohý čert jsou povídky zdánlivě pohádkové, které vytvořenou situací nahánějí hrůzu, ale vždycky se vše vysvětlí zcela logicky a velmi civilně. Ale je to hra, kterou Havlíček se čtenářem - i s postavami - hraje a je to skvělé. Jasnovidka je nečekaně o pomstě a Hodinky pana Balabána jsou skvělým předchůdcem Podivuhodného příběhu Benjamina Buttona (2008), a Zánik městečka Olšiny je o 13 dnech naprosté mravní zkázy malého městečka, ve kterém se nezapře Havlíčkova rodná Jilemnice. Mimochodem jsme se byli v Jilemnici podívat na jeho rodný dům a přestože ho tam oslavují (např. místní knihovna se jmenuje podle něj), tak z rozhovoru s pracovníky Muzea jsem vyrozuměl, že Havlíčka považují "za trochu zvláštního člověka"....No aby ne, když v Neviditelném, Helimadoe, Petrolejových lampách i Synáčkovi - a i v městečku Olšiny to své Jilemnici nedaroval. To jsou všechno kritické sondy do maloměstských způsobů uvažování, do hamižnosti, nepodložené pýchy, nadřazenosti a v podstatě ubohosti, kterou jeho městečko asi trávilo už za jeho života dost těžko. A Zánik městečka Olšiny to jen korunuje. Závěrečná scéna s andělským peřím je vrcholem imaginace, vpravdě filmová scéna. Klobouk dolu!

4 29.08.2023

Nedám na Havlíčka dopustit. Po skvělém Neviditelném, skvělých Petrolejových lampách a Helimadoe, pěkném a rozverném Muži sedmi sester a slušném Synáčkovi jsem vzal k ruce tento výbor jeho povídek. Je to skvělý výběr. Zaprvé na něm oceňuji, že je pojmenován po nedokončené povídce (nemate totiž tak, jako to udělalo nakladatelství Carcosa, které v roce 2023 nazvalo nově sestavený výbor strašidelných povídek Zánik městečka Olšiny, čímž zcela zmátlo čtenáře, protože takto se jmenuje výbor jiných Havlíčkových povídek z roku 1944, který obsahuje kromě té titulní úplně jiné texty - to považuji za zhovadilost). Nedokončená titulní povídka naštěstí ani nedokončeně nepůsobí, v doslovu se píše, jak ji Havlíček dál zamýšlel, že se zachoval náčrt dalšího děje. I to by bylo působivé, trochu patetické, ale takto to končí (nechtěně) vícevýznamově.
Každá z povídek je jiná, přesto mají společné rysy. Zánik městečka Olšiny je rozkošnou studií maloměšťáctví, kde člověk žasne nad Havlíčkovou obrazotvorností. Její konec je nádherný, poetický, mrazivý a téměř filmový. Komtesa Camilla je plná vášně, a navíc ne vždy se shoduje to, co je, s tím, jak to vypadá. Útěk z civilizace je o zoufalém hledání své identity, ať už kdekoliv na světě. Kamenný orchestr je pražské mikrodrama, opět plné obrazotvornosti - v doslovu se píše, jak je to protiokupační povídka - no mohla by být, ale nepřeháněl bych to s těmi paralelami. (I když rok vzniku by tomu nasvědčoval.) Kde je ta hranice, kam se ještě může zajít? - to je podle mne jejím tématem. A Smaragdový příboj je civilním příběhem povýšeným na mysteriozní psychodrama, kde zejména postava Alberta až nahání hrůzu a vzdáleně připomíná Cyrila z Neviditelného. Společné mají povídky skvělý jazyk, cit pro situaci, její vystavění do absurdity, notnou dávku sarkasmu a hlavně havlíčkovské průniky do psychologie. Každá postava je něčím zvláštní, prožívá nějaký vnitřní boj, často se jím dotýká právě hranic neuvěřitelna, které se často vysvětlí velmi civilně. Jeho postavy svůj děj velmi prožívají a strhávají s sebou i čtenáře. Takže já, stržený čtenář, jen tleskám!

1 29.08.2023

"Roku 1854 uviděl jsem na počátku měsíce září poprvé Prahu. ...Očekával jsem cosi jasného, zářného, skvělého a zatím uvítalo mne od Krče počínajíc děsné, rostlinstva prosté okolí pražské...na silnici zástupy zaprášených a umazaných dělníků, mlékařské vozíky psy tažené, tu a tam nějaký vůz se smetím nebo hadry a hnojem...potom Pankrác s jedinou řadou chudobných domečků, dále pak pošmourné hradby a tři nevlídné vyšehradské brány, tehdejší špinavý Vyšehrad se svými neúhlednými baráky a chatrná, táhlé návsi podobná Vyšehradská brána...,"a tak bych mohl pokračovat ukázkami z velmi půvabné knížky. Je to tematicky uspořádaný výběr z různých vzpomínek výrazných českých autorů (Jan Neruda, Antal Stašek, J. V. Frič, Vítězslav Hálek, Josef Richard Vilímek, Josef Holeček, Ignát Hermann a dalších a zejména méně známých Serváce Hellera (1845-1922) a Ladislava Quise (1846-1913). Je možné to tedy číst souvisle, jak to bylo editorem Arno Linkem uspořádáno, a nebo je možno otevřít na kterékoliv straně a ponořit se do "prostřed" 19. století a žasnout.
Tento typ vzpomínek na tehdejší každodennost je nesmírně zajímavý. Nejenom věcně - člověk se dozví, jakými měnami se vlastně platilo a jak se peníze přepočítávaly, kolik bylo v Praze řezníků a knihkupců a malířů "na porculán", jaké dokumenty u sebe člověk musel mít, když chtěl nějak v rámci monarchie jet, jak nepohodlné bylo cestování dostavníky, jak fungovala pošta (bylo pokutou trestáno, pokud někdo poslal zapečetěný dopis a cenzura si jej nemohla v klidu přečíst!), jak se obchodovalo na Koňském trhu, jak probíhala představení ve Stavovském divadle, jak vypadalo místo, kde bylo posléze postaveno Národní divadlo, kde v Praze jedla chudina a co to znamenalo "za dva na dlaň" atd atd. Prostě z dnešního hlediska spoustu roztomilostí, které však v důsledku vypovídají o úrovni a bídě, ve které tehdy Praha (124 tisíc obyvatel) žila.
A kromě toho i do těchto "věcných" vzpomínek prosakují emoce. Zejména se tito autoři nedokážou smířit s tím, jak se nedostatečně uchycuje čeština, Hálek líčí situaci, kterou zažil 1853, kdy jim na akademickém gymnáziu ředitel Klicpera (ano, ten) přinesl do hodiny dějepisu oběžník ministerstva, že na gymnáziích se čeština zakazuje, naopak J. Holeček zase vzpomíná na tzv. říjnový diplom z roku 1860, kdy byla čeština zase povolena. Celkově je kniha prodchnuta touhou po rovnoprávnosti Čech a češtiny, větší bohatosti kulturního, vědeckého a politického života. Vypadá to, že právě 50. a 60. léta byla těžkým vzpamatováváním se z Bachova absolutismu a neúspěchu revolucí 1848, a je pravda, že ty hlavní vzmachy kulturní přicházejí až s generací 70 a zejména 90. let 19. století. V oněch letech 60. vévodil Neruda a Hálek.
Zkrátka a dobře, knížka je perličkou v knihovně. Má mnoho vrstev, což by pro její útlost člověk ani nečekal. Na závěr ocituje J. V. Friče, jak vzpomíná na Havlíčkův pohřeb, kde u Nové brány začala téměř bitva o jeho rakev. Účastník pohřbu, stařičký František Palacký se "jal chvějícím se hlasem lid napomínat, volaje konejšivě, však s malým jen účinkem: "Jen žádný rámus, pánové!"....Ono neúčinné Palackého "Jen žádný rámus, pánové!" znělo mi dlouho v uších, a myslím, že ono heslo nám již od roku 1848 dávané a z přílišné úzkostlivosti až po naši dobu opakované jest pravým klíčem všech našich politických a také národních neúspěchů."

1 26.08.2023

Souhlasím s Radimem. Zážitek. A hlavně celoživotní dílo autora! Nádherně vypravená kniha, s neuvěřitelnou mírou podrobnosti o každém obrazu, myslím, že Národní muzeum by mělo být hrdé na to, že má takové zaměstnance!

1 23.08.2023

Skvělá kniha. V první řadě je třeba říct, že je skvělá i bez ohledu na dobu, ve které je čtena. To, že v době "přestavby" byla skutečně ikonická, není divu - všechny postavy nějakým způsobem doplácejí na Stalinův diktátorský režim, ať už vyhnanstvím nebo naprostým ohnutím páteře a popřením sebe sama, a také to, že Stalin sám tam figuruje jako jedna z postav a vede vlastní introspektivní monology, muselo být tehdy fascinující. Ta otevřenou, se kterou Stalin sám, jako románová figura, popisuje mechanismus moci, metodu strachu a teroru jako jediného možného řešení udržení socialismu, muselo tehdy být opravdu šokující nebo při nejmenším znakem, že se opravdu něco ve vzduchu mění, když je toto možné vydat.
Jenže teď máme rok 2023 a já shledávám, že román nezestárl. I když se z něj sloupne pozlátko senzace dané kontextem vzniku (resp. vydání), tak je to velmi silná kniha o jedné generaci spolužáků či sousedů z moskevského Arbatu, kteří se po škole prostě rozcházejí každý do jiné části sovětské skutečnosti roku 1934. Autorovi to umožňuje vykreslit velmi plasticky různé charaktery a jejich vývoj, skrze hrdiny se dostáváme do různých prostředí a vrstev tehdejší sovětské společnosti. Poznáváme hodnoty, na kterých je ona doba postavena, jak je možné se k těmto hodnotám stavět či se vymaňovat apod. Na rozdíl od např. Solženicinova Jednoho dne Ivana Denisoviče nebo Souostroví Gulag je tento román vícevrstevnatý a nabízí více pohledů, ačkoliv je jasně humanistický a odhaluje velmi přesně absurditu režimu. Je opravdu pozoruhodné, že jedním z těch pohledů je i ten Stalinův, autor si načetl nejrůznější zápisy politbyra a všechny možné jeho projevy a podařilo se mu vykreslit Stalinův vnitřní svět naprostého osamocení a strachu, v němž jako obrana funguje opět jenom strach a násilí. Rok 1934 je dobou, kdy se roztáčejí kola velkých procesů, další vlna odstraňování vnitřního nepřítele (včetně Stalinových nejbližších přátel - dá-li se to tak nazvat), takže být v té době mladý a věřit ve Stalinovu autoritu a autoritu režimu bylo velmi složité. Postavy začínají mít pochybnosti, zda to, čemu věří, je to pravé, a kde je chyba. A čtenář má možnost ty chyby vidět přímo. Je podle mě dobře, že celá ta rovina z nejvyšších kruhů tam je, protože vzniká kontrast a kontext pro pochopení toho, jak mladí lidé věci vnímají a jaká byla tehdy vůbec atmosféra. Takže poučná, výborná kniha, existuje prý jakési pokračování Třicátý pátý a další roky, který jsem si právě koupil, tak se těším.
No a že to s ruskou válkou nabírá dnes další paralely, je zřetelné. Kdo by náhodou nerozuměl onomu rusko-ukrajinskému konfliktu, doporučuji tuto knihu, protože to je dědictví, ze kterého dnešní Rusko čerpá a vztahuje se k němu. Takhle své pozici ve světě Rusko rozumí.

5 23.08.2023

Tak to bylo pro mě obrovské překvapení. Václav Řezáč, kterému se podařilo s Janem Drdou vyházet lidi ze Svazu spisovatelů po komunistickém převratu, který se svým Nástupem se stal literární ikonou stalinismu, tento Václav Řezáč je prostě skvělý spisovatel! Je to podobný případ jako Jarmila Glazarová, která ve 30. letech napsala vrcholná díla české prózy (za všechny Advent), pak byla komunistka a nakonec se omluvila za svá pomýlení. (Mimochodem včera jsem byl u hrobu J. Glazarové a tam si někdo dal práci s nápisem z větví: MRCHA. Ubohost, kterou jsem hned rozmetal.) Ale to už je úděl umělců - do historie se zapíší tím, co dělali pro společnost, v čem se angažovali a když se Olbracht, Řezáč, Glazarová se vrhli na komunismus, zůstanou v něm bez ohledu na to, co dělali před tím - podobně jako Pavel Kohout bude hlavně Chartistou a disidentem. Ale co Kohout psal v období stalinismu zůstává jen jako zajímavost, se kterou se vyrovnal, u Olbrachta, Řezáče nebo Glazarové se už moc neohlížíme na to, co psali před tím. Omlouvám se za odbočku. Ale Řezáčův případ je jiný, než Glazarové - ten se nestihl ani omluvit ani reflektovat, co na konci života dělal, protože uprostřed 50. let zemřel.
Zato jeho kniha černé světlo dokládá, že je to mistr psychologické prózy, srovnatelný s Jaroslavem Havlíčkem. Příběh Karla Kukly, jehož myšlenkový svět je utvářen křivdami a vlastní nedostatečností se stane geniálním manipulátorem. Zařizuje situace tak, aby z nich měl sám největší prospěch a sadisticky se raduje z toho, jak jiní díky těmto manipulacím trpí. Je to svým způsobem jedna velká msta, msta světu, touha ovládat, ale nebýt viděn, a zároveň si dopřávat moc plnými doušky. Situace se postupně zaplétají, komplikují, až musí dojít k rozuzlení a to logickému a nečekanému. Kniha je napsaná krásným jazykem, je velmi čtivá, mnohokrát jsem se nad ní tetelil radostí - ačkoliv je vlastně dost krutá. Když je světlo v člověku černé, nemůže z toho nikdy vyjít nic dobrého. Skvěle!

4 12.08.2023

Mohu jen pokračovat v tom, co jsem napsal o knize Liberec z téže edice. Zde se pracuje s pojmem Turnovsko, který není úplně zaužívaný, protože ho dost překrylo spojení Český ráj, ale není to úplně totéž. Skvělá kniha, opět s patřičným historickým kontextem vývoje Turnova, ale i dalších částí (Trosky, Kozákov, Maloskalsko apod.) a k tomu série unikátních fotografií. Jak říkávám, tato kniha nesmí chybět v knihovničce žádného milovníka Českého ráje - z fotografií vane atmosféra určité pohody, a okamžiků, které již dávno nejsou a míst, která proměnila k nepoznání. Skvěle!

12.08.2023

Skvělá edice, skvělá a potřebná práce! Nejlepší na tom je, že na jednotlivých dílech pracují místní historici, archiváři, kteří dokáží vykutat zcela neznámé fotografie a ještě je zasadit do patřičného lokálního vývoje. Dějiny Liberce jsou sice stručné, ale jako základní představení to funguje, pak je i pěkná kapitolka o libereckých fotografech, kteří se na přelomu 19. a 20. století a v první polovině na Liberecku pohybovali. A hlavní část knihy je radost sama! Staré fotografie, které jsou opatřeny komentářem, když jste z Liberce, poznáváte kde co jak bylo a jak vypadalo, a co skutečně zmizelo, nejste-li z Liberce, zavane na Vás duch zmizelého města, které na těch černobílých fotografiích vypadá malebně. (Je to samozřejmě klam, protože černobílá fotografie přidává estetickou hodnotu i rozpadlému domu...). Zkrátka radost do každé knihovny.

12.08.2023

Nevím, proč má tato půvabná knížka tak nízké hodnocení. Je to součást skvělé edice, která poctivě představuje (byť na malé ploše) hlavní autory světového a českého výtvarného umění, kterou jsem měl vždycky velmi rád a mám jich doma asi dvacet.
František Kaván byl výrazný výtvarník, spjatý s českou zemí, konkrétně hroudou, který se neustále stěhoval mezi podkrkonoším, Prahou, Vysočinou a Českým zájem (jen na Vysočině si koupil tentýž dům hned 2x), stal se výrazným krajinářem, jeho dílo bylo oceňováno a za velmi zajímavé považuji jeho symbolistní období. Knížka je velmi pěkným, sevřeným textem s vhodnými doklady Kavánovy tvorby, není nijak ideologicky zatížená. Takže já jsem velmi spokojen. A navíc některé jeho obrazy jsou opravdu krásné.

12.08.2023

Velmi potřebná knížka k zamyšlení. V projevu Nesamozřejmost národa Kundera velmi trefně vysvětluje podíl kultury na existenci národa, kontextualizuje ho se snahami předních kulturních výtečníků českého národa v 19. století a kritizuje vandalismus, který se v jeho dobu projevoval například tím, že strana zakázala film Sedmikrásky. Zarazilo mě, jak velmi otevřeně mohl na Sjezdu spisovatelů mluvit o stalinismu: "Nemám rád, když se dělá rovnítko mezi "fašismus" a "stalinismus". Fašismus založený na otevřeném antihumanismu vytvořil situaci morálně celkem jednoduchou: ponechal humanitní principy a ctnosti nedotčeny, poněvadž vystoupil jako jejich antiteze. Stalinismus byl však dědicem velké humanitního hnutí, které i uvnitř stalinské nemoci zachovalo mnoho původních postojů, myšlenek, hesel, slov a snů. Vidět, jak se takové humanitní hnutí před očima zvrací v soci opačného a strhuje s sebou všechnu lidskou ctnost, jak mění lásku k lidstvu v krutost k lidem, lásku k pravdě v denunciaci atd. atd., to otevírá neuvěřitelné pohledy na samu podstatu lidských hodnot a ctností." (s. 21-22).
Esej Unesený Západ je pronikavým pohledem na situaci střední Evropy, kterou svým způsobem autor představuje západnímu čtenáři. Z dnešního hlediska je zase cenná pasáž o Rusku, je-li součástí Evropy: "Nestavím ale proti sobě Rusko a západní civilizaci příliš absolutně? Není Evropa, byť rozdělená na západní a východní část, prese všechno jeden jediný celek, vkořeněný v antickém Řecku a v takzvaném židovsko-křesťanském myšlení? ... Ano, to všechno je pravda, kulturní zásnuby mezi obojí Evropou zůstanou velkou vzpomínkou. Je však neméně pravda, že ruský komunismus znovu silně oživil staré protizápadní obsese Ruska a brutálně vytrhl Rusko ze západních dějin." (s. 36-37) Nebo je zajímavá tato úvaha o Rakousku-Uhersku a Rakousku: "Rakouská říše měla velkou příležitost vytvořit ve střední Evropě silný stát. Bohužel Rakušané byli rozpolceni mezi arogantním velkoněmeckým nacionalismem a svým vlastním středoevropským posláním. Nepodařilo se jim vytvořit federativní stát rovných národů a jejich neúspěch byl neštěstím pro celou Evropu. Nespokojené ostatní národy střední Evropy v roce 1918 rozbily říši, aniž si uvědomovaly, že je, navzdory nedostatkům, nenahraditelná. A tak se po první světové válce střední Evropa proměnila v oblast malých zranitelných států, jejichž slabost umožnila dobyvačné tahy Hitlerovi a konečný Stalinův triumf. (s. 41-42).
A tak bych mohl pokračovat. Pronikavé, k zamyšlení. Jediné, co bych tomu vytknul, je název. Podle mne esej vůbec není o Uneseném Západu, ale o Zapomenuté střední Evropě, kterou Západ, jdoucí na západ, prostě zapomněl vzít s sebou.

3 12.08.2023

Já bych nejraději zcela okopíroval to, co napsal witiko. S tím rozdílem, že bych ještě v kritice trochu přitlačil. Nejenom, že kniha vůbec nedrží pohromadě, a to ani tematicky, ale ten pán neumí ani vyprávět. Je to paradoxní, protože to je na jednu stranu čtivé, ale je to proud efektních smyšleností, který teče téměř nekontrolovatelně a i když se mu podaří občas vyklenout jakýsi oblouk například tím, že se nějaké osudy někde spojí, tak je to fragmentalizovaná změť pozoruhodností, bizarností, velkých myšlenek, přesahujících lidské vnímání, ale zároveň banalizovaných způsobem, jakým jsou líčeny. Vůbec nechápu, že mohla tato kniha být navržena na Brokerovu cenu.
Mně se ten nápad moc líbil - vědci dostávají šílenou závrať z okamžiků, kdy zjistí, že jejich vynález mění svět, mění pohled na celý systém vědy, na pohled vědy na svět, nebo kdy se jejich objev stane nástrojem strašlivého vraždění. Ale všichni do jednoho jsou tu líčeni jako naprostí zběsilci, geniální bezdomáči, sexuální devianti, pro společnost naprosto nesnesitelní jedinci a ještě rivalové, jakoby nikdo z nich neměl v sobě žádnou pozitivní vlastnost kromě zarputilosti, vytrvalosti a geniality. Takto účelově pokřivený pohled na vědce jsem dlouho neviděl a ani nevím, jestli bych ho chtěl vidět znovu. Původně jsem chtěl dát tuto knihu dceři k narozeninám, ale nechci jí zkazit naděje vkládané do možnosti poznání světa - ne proto, že by zjistila, že ho poznat nelze, to by bylo v pořádku, ale že vědci jsou vošoustové, kteří ejakulují, osahávají dívky, mají tuberkulozu, a celkově to vypadá, že být génius znamená být naprostý lůzr. Raději od této knihy pryč.

5 12.08.2023

Parádní výpravná fotografická kniha doplněná různými pohledy etnografů na lidové stavby jako takové, konkrétně v Libereckém kraji. Protože lidová architektura patří neodmyslitelně k tomuto místu, je téměř povinnost každého, kdo je s místem spjat, tuto knihu mít v knihovně. Když se takto rozebere jedna vrstva architektury v krajině a ve městech, ukazuje se, jaký je to fenomén, jaká má svá pravidla, ale taky krásu. Krásné fotky (spíš informativní než umělecké), dobrý adresář na konci a mapky v průběhu knihy - kdyby se někdo vydal po stopách a chtěl si to objet. O hvězdičku méně dávám, že jsem úplně nepochopil, podle jakého klíče byly jednotlivé regiony Liberecka vybírány, proč jsou takto za sebou uspořádány, považuji to za poměrně nepřehledné a nelogické. Je pravda, že Liberecký kraj je dost nesourodý a je v něm jak severní Kokořínsko tak Frýdlant a Jizerské hory, ale stejně mi to přišlo trochu neuchopené. Daleko více si cením těch kapitol o jednotlivých aspektech lidové architektury - detaily, práce s kamenem, ráz těchto staveb ve městě apod. A pak si myslím, že by se autoři měli lépe dohodnout mezi sebou, aby jednotlivé studie nebyly tak samostatné - některé věci se opakují a je to zbytečné. Takže to je spíš na editora.
Přes tuto výtku je to krásná kniha, která potěší každého, kdo má rád historii, architekturu a Liberecký kraj.

1 31.07.2023

To je moje druhá manga. Po Dívce ze země Venku (2022) jsem na doporučení dětí vzal k ruce příběh zcela jiného kalibru - akční story kluka, který chce studovat na hrdinské akademii, ale nemá žádné supervlastnosti (na rozdíl od všech ostatních), a přesto musí podstoupit různé zkoušky. Líbí se mi to poselství, samotná idea toho, že i člověk bez supervlastností může prorazit, může se prosadit a najít se, a dokonce získat respekt. A samozřejmě je pená ta linie s dívkou, která se nakonec projeví jako spravedlivá a možná, že z toho něco nakonec v nějakém dalším díle i bude.
Nesedla mi ta grafická stylizace, nemám rád ty "ukřičené" obrázky, které jsou sice akční, ale jakoby bombastické a velkolepé, to mi ta tajemná a ztišená Dívka ze země Venku byla o hvězdičku sympatičtější. Ale tím to neodsuzuji, protože je to vedle sebe krásný příklad, jak v grafické povídce (románu) ztvárnit pohyb, rychlost, akčnost a chápu, že i ta "nabušenost" superhrdinů musí kontrastovat s klukem, který takovým chce teprve být. Rozumím tomu, že to děti bere a že to hltají. Jsem rád, že jsem mohl do tohoto světa nakouknout.

2 30.07.2023

Moje první manga. Vychován na komiksu Rychlých šípů, Čtyřlístku, detektiva Štiky, Galaxie z "ábíčka" (ABC) jsem přes třicet let komiksy nečetl. Až děti mi teď doporučili, zajaté mangami a tak jsem si od nich nechal doporučit. A musím uznat, že na tom něco je.
Konkrétně tato kniha je samozřejmě jen otvírákem většího příběhu, ale myslím, že dobrým. Má atmosféru, a nejen, že ji vyjadřuje kresbou, ale i paralelním vyprávěním, co se děje v tutéž dobu v zemi Venku a Uvnitř, pomalu roste napětí, využívá to stejné principy filmové skladby a střihu. Původně jsem myslel, že to obrazotvornost svoji konkrétností spíš ubije, ale v tomto případě tomu tak není. Je to asi proto, že spousta věcí je nedořečených, nedokreslených a tak si člověk může na těch dvou světech participovat vlastní představivostí. Správně je tam namícháno tajemství, nevyjasněnost z minulosti, podezření, prokletí, a v kontrastu čistota (dívka), radostnost, bezbrannost, která je v ohrožení. A nakonec autoři mají smysl pro pointu, protože končí první díl v nejnapínavější situaci - kdy člověk se musí jít okamžitě začít shánět po dalším dílu. Takže jako mangový křest to pro mě dopadlo výtečně, jsem za to moc rád. Ale přiznám se, že spíš mě baví písmenka, které mi moji představivost nesvazují, ale rozviřují.

3 30.07.2023

"A celkem vzato, je to přece jenom pěkné, taková padesátka!" říká na začátku svérázná hlavní postava, galský Colas Breugnon, který si umí užívat života. A pokračuje jako rozverný stařec, neb v 17. století byl padesátník již vlastně jednou nohou v hrobě: "Jen se usmívejte, mládenečci! Nedožije se jí každý, kdo by chtěl. Myslíte si, že to není nic, prohánět se za dnešních času celých padesát let po cestách Francie?...Pane Bože, kolik slunce a kolik dešťů nám, panečku, dopadlo na záda! Pekli jsme se, přepékali a zase deštěm zalévali! Do toho vyluhovaného pytle jsme nacpali něco slastí i strastí, kousků veselých i zlomyslných, zkušeností i bláznovství, sena i slámy, fíků i hroznů, ovoce zeleného i slaďounce uzrálého, růží i hloží, všech možných věci viděných, vyčtených, věděných, nabytých, prožitých! A to všecko je v naší brašně nacpáno páté přes deváté. Jak těší hrabat se v tom!" (s. 12)
Celá kniha se tím "hrabe". Je to hedonistický pohled na svět, naprostý nadhled nad vším, rozverný, lišácký, živočišný přístup k lidem, vrchnosti, přírodě, práci, lásce, rodině, víře a hlavně jídlu a pití. Breugnon si umí užívat života a stále nemá dost. Nabírá život plnými hrstmi. "Život je dobrý, přátelé milí! Jedinou chybou je, že je tak krátký: člověk si nepřijde na své. Vy mi řeknete: "Buď jen spokojen, tvůj díl je poctivý a užils ho řádně!" Neříkám ne. Ale chtěl bych dva." (s. 190)
Kniha je komponována jako jeden rok života hlavní postavy, jde to měsíc po měsíci a je to rok pro něj velmi krušný. Překoná mor, přijde o ženu, přijde o dům, jeho práce v nedalekém zámku je zničena, a přesto si dokáže udržet radost. "A nejzajímavější na tom je, že když to nakonec všecko spočítám, vidím, že jsem právě tak bohat jako předtím! Že už nic nemám? Ne, už žádné starosti. Aspoň mě nic netíží. Nikdy jsem se necítil tak čilý, svobodný a volně se vznášející s proudem fantazie. ... Čím méně mám, tím více jsem..." (s. 188) To je obdivuhodné a vřele doporučuji všem škarohlídům a katastrofikům podléhajícím konspiračním teoriím a dezinformacím. Tato kniha je lék.
"Kdo chce vidět krále bez království, Jana Bezzemka, šťastného šelmu, kdo chce vidět galského, veselého, šibalského Breugnona, ten ať se podívá dnes večer na mne, jak uveleben na trůně předsedám hlučného hodokvasu!" (s. 189)
Ještě musím ocitovat krásný kousek týkající se vztahu jeho žen (v tomto případě dcery) ke knihám. Je to z kapitoly Četba Plutarcha, kdy se Colas "mazlí" s příběhy velkých ˇŘímanů": "Pozoroval jsem již dříve, jak zlostně se dívala pokaždé, když ráno přišla a viděla, že ležím s Plutarchem. Ještě žádná žena nikdy nemilovala knih nezištně; vidí v nich buď sokyně, nebo milence. Ať svobodná, nebo provdaná, osnuje při čtení lásky a podvádí muže. A proto když vidí číst nás, hned větší a vyčítá zradu." (s. 178) Krása.

3 29.07.2023

Je to samozřejmě odvaha udělat takový výbor citátů z tak nesourodé české a světové literatury, kde je vedle sebe James Joyce, Irvine Welsh, Dominik Tatarka, Salvador Dalí, Paul Verlaine, Alan Ginsberg na jedné straně a Jan Kohout, Jakub Šofar, Xavier Baumaxa, Igor Chaun, nebo jakýsi Tomáš Tvrdý nebo Petr Měrka - a ještě to nazvat Kniha o čuráku. Na druhou stranu, je to stejně jako s vaginami, resp. kundami v komplementárně propojené sbírce Kniha o kundě (2007). Úryvky jsou různě dlouhé, jsou různě zalomené (například sdružené do výčtu se šedým podtiskem), různě intenzivní, některé jsou pocitově mohutné a jiné nicotně mikroskopické - tedy je to stejně jako s mužskými údy. Nemyslím, že by tyto dvě knihy měly být nutně tajemnými diskrétnostmi v našich knihovnách (jistě je není třeba ukazovat hned dětem), není na nich nic oplzlého, výběr je reprezentativní co do autorů, úrovní, dob, oblastí světa a to se vší vážností. Takže by se patřilo autorům obou knih poděkovat. Úryvek za všechny, co našel na záchodcích Patrik Ouředník (s. 180): "Honění ptactva se zapovídá!"

1 28.07.2023