Apo73 komentáře u knih

"A celkem vzato, je to přece jenom pěkné, taková padesátka!" říká na začátku svérázná hlavní postava, galský Colas Breugnon, který si umí užívat života. A pokračuje jako rozverný stařec, neb v 17. století byl padesátník již vlastně jednou nohou v hrobě: "Jen se usmívejte, mládenečci! Nedožije se jí každý, kdo by chtěl. Myslíte si, že to není nic, prohánět se za dnešních času celých padesát let po cestách Francie?...Pane Bože, kolik slunce a kolik dešťů nám, panečku, dopadlo na záda! Pekli jsme se, přepékali a zase deštěm zalévali! Do toho vyluhovaného pytle jsme nacpali něco slastí i strastí, kousků veselých i zlomyslných, zkušeností i bláznovství, sena i slámy, fíků i hroznů, ovoce zeleného i slaďounce uzrálého, růží i hloží, všech možných věci viděných, vyčtených, věděných, nabytých, prožitých! A to všecko je v naší brašně nacpáno páté přes deváté. Jak těší hrabat se v tom!" (s. 12)
Celá kniha se tím "hrabe". Je to hedonistický pohled na svět, naprostý nadhled nad vším, rozverný, lišácký, živočišný přístup k lidem, vrchnosti, přírodě, práci, lásce, rodině, víře a hlavně jídlu a pití. Breugnon si umí užívat života a stále nemá dost. Nabírá život plnými hrstmi. "Život je dobrý, přátelé milí! Jedinou chybou je, že je tak krátký: člověk si nepřijde na své. Vy mi řeknete: "Buď jen spokojen, tvůj díl je poctivý a užils ho řádně!" Neříkám ne. Ale chtěl bych dva." (s. 190)
Kniha je komponována jako jeden rok života hlavní postavy, jde to měsíc po měsíci a je to rok pro něj velmi krušný. Překoná mor, přijde o ženu, přijde o dům, jeho práce v nedalekém zámku je zničena, a přesto si dokáže udržet radost. "A nejzajímavější na tom je, že když to nakonec všecko spočítám, vidím, že jsem právě tak bohat jako předtím! Že už nic nemám? Ne, už žádné starosti. Aspoň mě nic netíží. Nikdy jsem se necítil tak čilý, svobodný a volně se vznášející s proudem fantazie. ... Čím méně mám, tím více jsem..." (s. 188) To je obdivuhodné a vřele doporučuji všem škarohlídům a katastrofikům podléhajícím konspiračním teoriím a dezinformacím. Tato kniha je lék.
"Kdo chce vidět krále bez království, Jana Bezzemka, šťastného šelmu, kdo chce vidět galského, veselého, šibalského Breugnona, ten ať se podívá dnes večer na mne, jak uveleben na trůně předsedám hlučného hodokvasu!" (s. 189)
Ještě musím ocitovat krásný kousek týkající se vztahu jeho žen (v tomto případě dcery) ke knihám. Je to z kapitoly Četba Plutarcha, kdy se Colas "mazlí" s příběhy velkých ˇŘímanů": "Pozoroval jsem již dříve, jak zlostně se dívala pokaždé, když ráno přišla a viděla, že ležím s Plutarchem. Ještě žádná žena nikdy nemilovala knih nezištně; vidí v nich buď sokyně, nebo milence. Ať svobodná, nebo provdaná, osnuje při čtení lásky a podvádí muže. A proto když vidí číst nás, hned větší a vyčítá zradu." (s. 178) Krása.

3 29.07.2023

Je to samozřejmě odvaha udělat takový výbor citátů z tak nesourodé české a světové literatury, kde je vedle sebe James Joyce, Irvine Welsh, Dominik Tatarka, Salvador Dalí, Paul Verlaine, Alan Ginsberg na jedné straně a Jan Kohout, Jakub Šofar, Xavier Baumaxa, Igor Chaun, nebo jakýsi Tomáš Tvrdý nebo Petr Měrka - a ještě to nazvat Kniha o čuráku. Na druhou stranu, je to stejně jako s vaginami, resp. kundami v komplementárně propojené sbírce Kniha o kundě (2007). Úryvky jsou různě dlouhé, jsou různě zalomené (například sdružené do výčtu se šedým podtiskem), různě intenzivní, některé jsou pocitově mohutné a jiné nicotně mikroskopické - tedy je to stejně jako s mužskými údy. Nemyslím, že by tyto dvě knihy měly být nutně tajemnými diskrétnostmi v našich knihovnách (jistě je není třeba ukazovat hned dětem), není na nich nic oplzlého, výběr je reprezentativní co do autorů, úrovní, dob, oblastí světa a to se vší vážností. Takže by se patřilo autorům obou knih poděkovat. Úryvek za všechny, co našel na záchodcích Patrik Ouředník (s. 180): "Honění ptactva se zapovídá!"

1 28.07.2023

Je to jako trhací kalendář. Jeden úryvek české nebo světové literatury na každý den. Kdo se bojí, že jsou to samé oplzlosti a nemravnosti, a je přepjatě outlocitný a ze samé mravnosti celý zapařený, nechť to samozřejmě nečte. My ostatní, co si rádi užíváme života a víme, že kunda patří k životu úplně stejně jako cokoliv živočišně hedonistického, a víme, že je krásná a je nutno ji opěvovat a milovat, to čteme a víme, že tento soubor je unikátním sběrem, jakýmsi výběrem z hroznů literatury. Úroveň je různorodá, úryvky jsou různě dlouhé i dobré, s některými je možné se mazlit dlouho, s některými jen krátce, každý z nich má jiný tvar, jsou různě zalomené - tedy přesně tak, jako je to u ženských klínů. A ta různorodost, toť krásný pelmel života! takže těm, co se apriori nepohoršují a nepobuřují, doporučuji. Ostatní, nechť jdou dál. A nemusím připomínat, že na tento výbor navazuje ještě Kniha o čuráku (2009). Jeden úryvek za všechny z Bohumila Hrabala, konkrétně z Obsluhoval jsem anglického krále (s. 36): "A ten generál přijel druhý den, ale ne už sám, ale s krásnými slečnami a nějakým tlustým básníkem a tentokrát se nestřílelo, ale hádali se tak hrozně o literaturu a nějaký básnický směry, že si prskali do tváří a já myslel, že generál toho básníka zastřelí, ale zase se zklidnili a začali se hádat o jednu spisovatelku, o který pořád říkali, že si plete vaginu s kalamářem, kde kdo si namáčí péro do jejího inkoustu, a pak skoro dvě hodiny pomlouvali jednoho spisovatele, o kterým tvrdil generál, že ten chlap, kdyby zacházel se svými texty tak, jako zachází s cizími vaginami, že by bylo dobře jak pro toho spisovatele, tak pro českou literaturu..."

5 28.07.2023

Skvělé! To, že haiku je "básnická forma, která se pokouší na minimální ploše a s minimálními prostředky vyjádřit maximum", přitom rytmicky, stručně, lehce, skrze obyčejnost, všednost a prostoru, s využitím kontrastu, smyslu pro paradox a relativitu, se člověk dozví v závěrečném doslovu autora samotného Čím je mi haiku. Tento doslov je jakýmsi uzavřením autorova díla v oblasti haiku, jde o jakýsi epilog, kšaft či rozloučení se s formou, které se autor přes dvacet let věnoval a poznal, že už se haiku i on vzájemně dostatečně poznali. Je to upřímné vyznání, dokonce nahlédnutí do principů, jak autor své verše sestavoval, jak novátorsky a zároveň velmi tradičně komponoval, jak hledal inspiraci.
Daleko podstatnější než doslov, je to, co mu předchází. Haiku Víta Erbana jsem obdivoval už v jeho sbírce Hora a obzor (2009), a to zejména proto, že se mu skutečně daří bodovým světlem osvítit mikrosituaci, která ale je zároveň velkým pocitem, a nebo naopak ve velmi rozptýleném světle nechá mikrosituaci rozplynout jako vznášející se chmýří. Nepateticky, na nejběžnějších okamžicích života. Není to nervy drásající poezie, je to jemná nostalgie a vzdálený stesk, ale i obdiv k zábleskům radosti, živočišnosti, přírodních proměn. Pokud je člověk vnímavý, tyto okamžiky obohacují náš život, jsou všudypřítomné a hlavně každý (vnímavý) se s nimi dokáže identifikovat.
"/v koruně břízy/od loňského podzimu/třepotá se drak/" nebo /zářijové dny/dlouží se stíny chodců/na hradební zdi/ nebo /zrníčka prachu/víří ve skvrnách světla/v přítmí kostela/ nebo /ticho je plné/zvuků co kdysi byly/a zase budou/ a nebo /vrzavá branka/příchody a odchody/nic než loučení/... a tak bych mohl pokračovat, ale to bych nenechal nic čtenářům.
To, co se zdá jednoduché, až banální, může být pronikavé a přesahující. Někdo na to potřebuje román o mnoha dílech a vrstvách (a je to skvělé, když se to podaří), někomu na totéž stačí 17 slabik rozložených do 3 řádků po 5-7-5 slabikách. Vřele doporučuji!

2 28.07.2023

(SPOILER) Tak to je opravdu zážitek. Jistě, že v době svého vzniku, kdy to autor vydal pod pseudonymem a ani nakladatel se nepodepsal, to byla typická "skandální pornografie". I dneska, pokud by se z toho vybraly jen ty pasáže, kde se souloží (v bordelu například), tak je to také čistá literární pornografie, ale zúžit to jen na to by bylo úplně mimo. To je krásný text, napsaný rozkošnicky bohatým jazykem, chvílemi přecházející do automatismu, je to ztělesněná linie "erotismu" v proudu surrealismu. Jakkoliv se o surrealistickém textu dá těžko mluvit o ději, přesto z něj lze vydestilovat jakási základní situace která až perverzní ve stylu Markýze de Sada nebo Justiny. Chlapík, který před čtyřiceti lety chytil v bordelu syfilis, je upoután na pojízdné křeslo a jeho manželka, která nenávidí chlapy, se mu mstí. Například tím, že před ním (ne přímo před ním, ale aby to určitě viděl) souloží s čeledíny ze statku, ale i děvečkami, protože ani lesbická láska ji není cizí. Podstatné ale je, že je nevěrná, dělá si co chce, na syfilitikovi naprosto nezávislá a ještě to dává najevo. A - zřejmě to je jeho nevlastní dcera, tj. plod jedné z těchto pomst - tam vystupuje ona Irena, která po matce zdědila jak nenávist k chlapům, tak touhu po naprosté nezávislosti a ta dělá totéž. Přitom on, na vozíku, ji miluje, ona to ví, a klidně před ním onanuje nebo dělá cokoliv, aby mu ublížila. Takže ano, jsou tam explicitní sexuální scény, ale napsal to surrealista, takže je to v nádherných obratech, střídá se náznak s naprostou konkrétností, je to skutečně literární zážitek. Nedávno jsem tady napsal hodnocení na finskou knížku Dopis mojí ženě (Pentti Saarikoski), která je taky šokující a je to výpověď notorického alkoholika a erotomana, ale tomu jsem dal dvě hvězdičky, protože zůstalo jen u toho. On je prostě jenom sprostý. Aragon v Ireně přináší intenzivní zprávu o životě, o vnitřní touze člověka, která je ale nenaplnitelná, a ještě je vysmívaná, o naprostém osamocení. Takže za mne opravdu skvělý text.
A čím kniha pro mne zůstane opravdu jedinečná - kapitola od str. 73 je několikastránkovým popisem ženského klína, je to jeho oslava, óda na něj a to napsaná tak krásně, že jsem nikdy nic takového nečetl. S úctou, pokorou, něhou, obdivem, až ostychem, a přesto plně, živočišně, a stále básnicky. Ocitoval bych tady, ale to se musí opravdu přečíst v celku. Takhle by zůstalo jen u pár vět, které by mohly vypadat oplzle. A nejsou. Takže za tento životní zážitek dávám pět hvězdiček a doporučuju.

2 21.07.2023

Tak to jsem si skutečně "pošmákl". Nemusíte být Jablonečák, aby se z této skvělé skrumáže-montáže, či prostého chronologického seřazení nejrůznějších útržků, výkřiků, prohlášení, mikropříběhů i velkých dějů nerozvinulo leporelo sudetského města - jakéhokoliv, jak šlo historií 20. století. Se všemi přemety, věcmi, na které může být hrdé, za které se může hluboce stydět, za situace, ve kterých se ti a oni chovali tak a tak, a pak zase jinak. Je možné latentně cítit, jak je město vrostlé do své kopcovité krajiny. Jak je utvářeno česko-německým soužitím a jaké to nabírá podoby a polohy.
Protože každá kapitolečka je podepřena i ozdrojovanou literaturou (v závěrečném seznamu), tak je to skutečně jako listovat v kronice, jejíž skvělý nápad spočívá v tom, že vyhmátne okamžik, který je pro situaci podstatný. A tím jakoby kuželem osvítí osobu, situaci, příběh, místo. Je to jako procházet albem fotografií (většinou reportážních, někdy i zátiší nebo krajinek), každá fotka také zastavuje jeden moment - a to se tady děje literárně, vlastně ve stylizaci. Štěpán Kučera sice vychází přísně z faktů, ale může s tím nakládat jakkoliv. Jako sochař si vždycky pootočí tu hmotu, kterou právě obdělává a rozhodne se, z které strany teď se do ní pustí. Mění žánry, dává na roveň detail i celek, podstatné i nepodstatné. Musím říct, že něco tak živého, přímočarého ale DÍKY tomu (kupodivu) hlubokého, jsem dlouho nečetl. Skvěle!

4 10.07.2023

Mám rád finskou literaturu, ale tato kniha mne bohužel neoslovila. Nic proti vulgárnímu toku slov opilce, zhýralce, prasáka, nezodpovědného bohéma (až démona), který se prochází po Dublinu, a kde nevydrží ani tři týdny a musí se vrátit absolutně švorc a mnohokrát vyzvracený a uonanovaný. To mi nevadí vůbec a může to být svých způsobem až zvláštní rukopis, estetika (jistě není pro každého), a jistě to v 60. letech vyvolalo rozruch. To všechno by mne čtenářsky chytlo, kdyby nezůstalo JEN u toho. Čekal jsem - nikoliv děj, jak se to vyvine, to se čekat nedalo, ale jakou další dimenzi to přinese. Literárně to je určitě cenné, je to svérázná řeč opilce, a je to krásná práce překladatele Michala Švece. Oceňuji i drobné faktografické vysvětlivky na konci, protože hlavní postava mluví o mnoha lidech u nás běžně neznámých. Ale ono to nic dalšího pro mě nepřineslo. Je to jako nalezený "dopis" před hospodou někde v bahně, když se to omyje od všech možných sekretů a dá se to ještě číst. To je podle mě málo. Chtěl jsem se dozvědět něco víc o člověku, o jeho vrcholech a pádech, o zoufalství nebo štěstí, něco, co by mělo obecnější hodnotu. Nenašel jsem to tam. Proto to beru jako zklamání a jeho Čas v Praze číst určitě nebudu.

1 10.07.2023

"Jméno Ernesta Denise patří k těm, na něž si dnes málokdo vzpomene," začíná knížka složená ze dvou identických částí, jedné v češtině a druhá ve francouzštině. Je to pravda. Přitom jsme měli pomník na malostranském náměstí, vedle Wilsonova a Masarykova nádraží jsme za první republiky měli i Denisovo nádraží, zkrátka tento francouzský historik a přítel českého živlu byl pro prvorepublikové intelektuály svým způsobem ikona. Však jistě by Češi měli ocenit cizince, který se o ně zajímá a to tak daleko, že se kvůli studiu pramenů naučí obstojně česky, setká se ještě s Palackým, obdivuje Riegra, polemizuje s Masarykem a aktivně vystupuje v rozvíjení francouzsko-českých vztahů. (Zajímali ho i Srbové a Rusové, ale nejvíc pozornosti věnoval Čechám.) Jeho knihy ve francouzštině pomohli vnést česká témata do mezinárodního kontextu, aktivně se snažil podpořit české poslance, aby vystoupili za samostatnou republiku ve vídeňském parlamentu.
Kniha ve dvou studiích představuje střídmě a věcně život, dobu, dílo a kontext česko-francouzské vzájemnosti, je obdivuhodné, jakou cestou Denis prošel, jak se protloukal provinčními univerzitami, jak bojoval s nepřízní církve při výkladu francouzské revoluce, jako příznivce husitství byl ještě v 19. století málem za kacíře. I když si s Masarykem nerozuměl, oba věděli, že pro založení republiky se potřebují a i když Denis dva dny po své poslední návštěvě Čech zemřel, první republika mu zásluhy nezapomněla. A co druhá? A co třetí? A co dnes? Už o něm nikdo neví. Díky za tuto knihu, která je bohužel vydaná jako propagační publikace česko-francouzské společnosti ASSO´90, nemá ani ISBN, není na pultech a nemá se jak dostat k lidem. Škoda pro Denise. Škoda pro dobrý text.

2 10.07.2023

Výborná kniha. Při cestě do Paříže ideální průvodce. Původně jsem ji ani brát nechtěl, protože slovníková kniha není typově dobrá pro orientaci, ale nakonec přímo na místě jsem ji ocenil. Je členěna podle čtvrtí, a můžete si procházet ulice s touto knihou v ruce a vžívat se do míst, kde bydleli všichni ti slavní, ať už na trvalo nebo jen projížděli, nebo byli jen jednu noc v hotelu. Na Montparnassu nebo na Montmartru člověk má díky této knize až příjemnou hrůzu vstoupit do jakékoliv kavárny, když se dočte, kdo všechno tam před ní seděl. Kniha skvěle orientuje do velkého detailu v kontextech nejen osob, o kterých mluví, ale i místech - je plná historek, věcných odboček a když člověk s touto knihou nasaje i atmosféru města, je to nová dimenze. Přijít do knihkupectví Shakespeare and Company nedaleno Notre Dame a přečíst si úchvatný příběh paní knihkupkyně, jak se nechala málem uvláčet Jamesem Joycem, a jak prosazovala svůj životní překlad Joyceova Oddysea; nebo jak nedaleko Sieny stála márnice, kde vystavovali právě utonulé; nebo kde pan Guillot veřejně představoval svůj skvělý nástroj na usekávání hlav a umožňoval každému si to vyzkoušet....Zkrátka je to radost. Pan Václav Fiala toho nashromáždil obrovské množství, klobouk dolu. Nedávám všechny hvězdičky, protože někdy ta orientace reálné místo versus kniha je trochu složitá, ale lepšího průvodce jsem si nemohl přát.

2 10.07.2023

Sbírka Nerudových fejetonů je skvělým dobovým dokumentem. Neruda byl nejen schopný žurnalista, ale dokázat se také povznést nad věci a uměl se na vše dívat s ironií a sarkasmem. Kniha je členěna do tří částí a jako celek ukazuje velmi plasticky, co Nerudu trápilo, čím se zabýval, z čeho si tropil žerty, a jaká byla situace ve společnosti. Skrze to, co kritizuje a jak, lze krásně dohlédnout, co lidé tehdy řešili. Je to zajímavý experiment po letech - on to tehdy psal jako aktuality, nyní by se zdálo, že to je vyčpělé a že tomu nelze rozumět, když většinu lidí, o kterých se píše, neznáme. A není tomu tak.
S Nerudou navštívíme bál (Starý mládenec na bále), kde neví, jestli má tančit nebo být raději s kumpány v hospodě, jsme svědky toho, jak mu před domem staví kanál (Kanalisován), přemýšlí o masopustu (Kobližky: "Ondyno napsal kdosi: Masopust liší se od postu jenom tím, že není mezi oběma už pražádného rozdílu"; Posvícenský přechod k přípitku na české Vašky: "Ano, jídlo je radost, posvícení blaženstvím. Dobře, že máme neštovice jen jednou za život a posvícení jen jednou za rok, nebylo by blahem k vydržení."), zamýšlí se nad smrtí (Popeleční myšlenky: "Což ono se to řekne: umřít - taky by člověk konečně neměl nic podstatného proti tomu, ačkoliv je hlavně to poněkud nepříjemno, že umírá člověk vždy za živa - zcela hloupé zařízení přírody, která mohla umírání odložit také až někdy po smrti, kdy bychom více o tom nevěděli."). Trápí ho nové nařízení o nových mírách a váhách a hned si z toho udělá legraci, že už nebudeme mít píď, náprstek nebo lžičku (Nové míry), dělá si šoufky z ženské emancipace (Lékařky, kněžky, právničky) a to i tak, že si představuje sám sebe, jak se prochází po ulici za padesát let a všude už jsou jenom ženy a ženská povolání (Za padesát let: "Stojící zde policajtka ochotně odstoupí. Ale oznamy jsou praobyčejny, nic pikantního. "Do Volšan se přijmou dvě hrobařky". "Hledá se silná ponocná". "Kdepak to hoří?" "V kasárnách dělostřelkyň....") - to by mu dnešní feministky a zastánkyně ženských práv daly! Neruda ukazuje, jak je nápaditý i co do formy - například dva dopisy kriminálníka, který uctivě děkuje za všechno, co pro něj stát dělá, děkuje, že odstranili bití a okovy, ale že ještě by to něco chtělo (Dva kriminální listy: "Již několikráte jsem seděl, ale nikdy jsem se neměl tak dobře jako nynčko, kdy Vy, milostpánové, o nás se starati ráčíte...odstranili bití, sundali okovy. ... Posléz jste nám dovolili kouření, díky! Mimo to se prodá víc tabáku a Uhři budou spokojeni. ... Se stravou jsme spokojeni, ... šat je dost praktický, ... zaměstnání - máme dlouhou chvíli..." apod.) Je to stylizace a ironie. Radost pohledět. Z jeho literárních recenzí se vymyká svojí jízlivostí Václava Štulce "Básně", což je učebnice nenapadnutelné ironie a zostuzení slabého autora.
A na závěr si dovolím dva citáty:
("Filosofické" aforismy z doby "Kongresu filosofů"): "Filosofie je věda věd, filosof člověk všech lidí, kongres filosofů kongres všech kongresů..." a "Bývá obyčejem, že za dedikaci spisovateli něco se daruje. Nechci, abys byl v rozpacích. Mám v bytu svém skvělou sbírku předmětů, které mně vesměs scházejí, pošlu Ti jejich seznam."
Dávám jen tři hvězdičky, protože některé opravdu zastaraly a jako celek by se to podle mne mělo dnes redigovat a protřídit. Zdaleka ne všechny mají tu sílu a razanci, je třeba vyzobávat. A já vyzobával a dalo to víc než lepší. No klasik.

2 25.06.2023

Marek Epstein i v těchto povídkách potvrdil, že je skvělý spisovatel a vypravěč. Po té, co jsem zhltnul jeho román Země, a který doporučuji kudy chodím, tak jsem se trochu povídek bál - autor přeci jen nemůže rozehrát velkou plochu a tak někdy zůstane jen u nějakého okamžiku, nálady apod. Ne tak Epstein. Jeho povídky jsou hutné, naplněné, i když jde jen o tom, jestli člověk vyleze na skálu nebo ne (Šakalí dech), představí čtenáři celý jeho život nebo alespoň všechno to důležité, co člověk potřebuje k tomu, aby na konci povídky se s postavou člověk sžil a pochopil ji. Musím říct, skvělý. Povídky Zbraň, Kuna, Šofér a Potopa hodnotím 110%, povídky Synek a Nerez "jen" 90 %. Všechny postavy se dostávají do nějaké svízelné situace, kterou musí řešit, a hledají nejrůznější variace řešení. A situace se mezi tím zhoršuje a zhoršuje, až vykulminuje a musí dojít k nějakému zásadnímu zvratu. Obdivuji, že na tak krátkých plochách mě dokázal Marek Epstein zase uchopit a vláčet. Mezi povídkami si člověk ale musí dát pauzu. Skvěle!

7 25.06.2023

Možná této knize dávám o hvězdičku víc, protože autorka je moje generace a já tu revoluci zažil tady v Praze, tedy mám pro tu atmosféru, kterou líčí, nejen slabost, ale i cítím v sobě ten kvas, který jsem tehdy před televizí, v ulicích, na generální stávce apod. jako gymnaziální student zažíval. Patří to k mé formující životní zkušenosti a nikdo mi to z hlavy a srdce nevymaže.
Přesto se domnívám, že i když by se mohla Andrea zdát jako naivní holka, která odjela v srpnu 1989 do Francie emigrovat, kniha je velmi nosným a hutným svědectvím o roce 1989 - a to právě proto, že to vypráví z pařížské perspektivy emigranta, resp. žadatele o politický azyl. Paralelní svět, který ve vysněné svobodné Paříži našla, těžké podmínky přijetí, nalezení práce, mikrosvěta československých emigrantů, kteří se navzájem podezírají (a nakonec i ji samotnou), setkávání s Pavlem Tigridem ve Svědectví, opilecká setkání ve Frankenau, milostné avantnýry, zoufalé čekání ve frontách u okýnek imigračních úředníků - a zejména proudy korespondence, zprávy z Prahy všeho druhu - to dělá z knihy deníkový pelmel, plný atmosféry, entuziasmu, očekávání, zklamání, nezvládnutých situací a drobných vítězství, i když v nepravou chvíli. Dokonce si myslím, že kdyby tady autorka byla, bylo by to banální vyprávění o heroismu té chvíle - takto je to přesně ten dramatický konflikt, který "to" chtělo a potřebovalo, je to určitý odstup, který je nyní nutný určitě a tehdy měla A. Sedláčková to štěstí, že ho měla historickým okolnostmi. My tady jsme ho totiž ne měli a heroismu jsme podléhali.
Takže podle mě skvělá kniha, svědectví někoho, kdo revoluci tzv. minul, ale podal o ní zprávu daleko autentičtější, než by se zdálo. Skvěle napsané, velmi otevřené líčení situací, pocitů, postřehů, linie otce vnitráka a rozvědčíka, pátrání v archivech, hledání vztahu k němu, určitá deziluze z českého národa...to všechno je velmi zdravé a proto tuto knihu dávám do knihovny mezi klenoty, které možná naše děti neocení, ale pro mne je to pohled, který jsem tehdy neměl a teď ho velmi oceňuji. Díky, milá paní Andreo!

1 19.06.2023

Začínám se bát, že na deset nejlepších knih, které jsem kdy v životě četl, už mi nestačí prsty. Přidávám k nim tuto mnohovrstevnatou, polyfonickou ódu na radost. Tato kniha je jako lék. Na první pohled to může vypadat, že se v ní (až na závěr) nic neděje. Ale není to pravda. Čas plyne, lidé ses setkají, popovídají o tom, jaké je počasí, kdo má kobylu a kdo ne, a jak to uděláme s obilím. Není to na první pohled hluboká filozofie, jsou to jakoby všední hovory, ale v jejich stručnosti se jde přímo k podstatě. A okolo je krajina, příroda, "tvář země" (jak píše Giono), která žije, dýchá, proměňuje se, les žije svým bohatým životem, lidé, krajina, les, oblaka, i hvězdná obloha jsou propojeny v jeden celek. A v každém tvoru, včetně člověka, se skrývá otázka po smyslu života, tedy konkrétně: jestli náhodou není smyslem života dělat (si) radost. Ale nikoliv tu vášnivou, ale každodenní, vnitřní, pocit, že je na světě krásně, že radost je odůvodněním naší existence tady. Proto říkám, že tato kniha je jako lék, protože názorně ukazuje, že je třeba se zklidnit a zcela přehodnotit svůj pohled na svět. Nakonec člověk zjistí, že nepotřebuje 60 hektarů pole, ale jen 24, a při jeho setí nebo sklízení se tak strašně neunaví. Také zjistí, že když místo funkčních rostlin zasadí narcisy, tak si v srdci, pohledu, vůni, otevře úplně novou dimenzi života, protože je radost se na ty narcisy dívat. A nebo také není špatné si přivést domů jelena.
Krásným, květnatým jazykem napsaná panteistická lyrická próza, která je vlastně přáním a výkřikem (Kéž tonu v radosti!), a je jasné, že toto přání zůstává nevyslyšeno. Při čtení jsem měl neustálý rozechvělý pocit, jak jednoduše se dá intenzivně dotýkat základů bytí. Myslím, že knížka přišla v mém životě v pravý čas, musím změnit ten stresový, uspěchaný a naprosto zbytečný způsob života, který naprosto zapomíná na mně (na sebe), na druhé, na veškerenstvo - a to prosím bez jakéhokoliv náboženského podtextu.
Jedna z nejkrásnějších pasáží je o milování koní (nazývá to "veselkou"). Ještě jsem nikdy nečetl tak vzrušující erotickou pasáž o milostném aktu zvířat. Hlavním poselstvím knihy pro praktický život je věta: "Člověk má jenom tolik příjemných chvil, kolik si jich dopřeje." Skvělé! Jdu dělat radost sobě i ostatním. A Vy ostatní, na Databáziknih, si ji můžete udělat právě přečtením této knihy. Rozechvěje Vás to, pak zklidní a posune. Nádhera.

5 09.06.2023

Když já mám pro Jiráska slabost. Ačkoliv toto vydání je završení velké nejedlovsko-gottwaldovské edice, je to vlastně půvabně sestaveno. Jsou to přímočaré příběhy, které mají nádech biedermaieru, maloměstský rozměr, v prvních dvou případech se točící kolem historie jednoho domu (U rytířů, Na staré poště), v posledním případě kolem atmosféry roku 1848 na malém městě z pohledu studentů filosofie. Oceňuju, jak Jirásek umí pracovat s psychologií i zápletkou. Ačkoliv Filosofská historie bývá hodně čtena a byla i zfilmována Otakarem Vávrou, mně se asi nejvíc líbil právě ten první příběh U rytířů. Velmi komorní, velmi romanticky líčící atmosféru před rokem 1848, v podstatě soukromý příběh, který najednou přeroste v celoměstský a dokonce i přesáhne hranice monarchie. Jirásek má smysl pro detail, pro vykreslení situace a prostředí a v těchto menších rozměrech mu nezbývá moc prostoru na ty pověstné dlouhé popisy. Takže jsou to malé jednohubky, které spojuje malé město a kompozice, směřující k revolučnímu roku a jeho potlačení. Takže opět jste mě velmi potěšil! Díky!

2 30.05.2023

Skvělý sumář všeho, co by měl člověk vědět o skvělém architektovi, a přitom nemusí být kunsthistorik ani památkář. Kniha má snesitelný počet stran, pěkné doprovodné fotky, které dávají vyniknout architektuře a nejsou exhibicí fotografa, zasvěcený komentář Santiniho života a jednotlivých důležitých (sakrálních) staveb. Drobná lahůdka, která je tak akorát. Doporučuji.

2 23.05.2023

Milá paní Michlová, měla jste výborný nápad, ve kterém jste zúročila všechny informace a všechno studium anglické (a skotské) literatury přelomu 18. a 19. století. Postavit román na vyprávění slavného spisovatele, který musel překonávat svoji všeobecnou známost díky incidentu s Byronem, aby ho snad někdy literární obec přijala i jako spisovatele, je dobrý oblouk. Stejně tak oceňuji nápaditost v propojování této fiktivní figury se všemi reálnými historickými postavami, včetně Dickense nebo Zoly.
Bohužel Váš román mě velmi zklamal. Všechno výše řečené bylo nadějné, potentní a mělo náboj na hutný svérázný a originální text, který jste promarnila. Zaplevelelila jste ho nicotnými dialogy, množstvím slov, které jsou jen plytké plkání a díky tomu se hlavní hmota, kterou mohl román držet, rozředila asi jako jedna lžička kávy zalitá litrem horké vody. Je mi to velmi líto. Je s podivem, že ani pan Stoilov, ani paní redaktorka Lorencová Vás jemně neupozornili, že (max.) 160 stran by zvýraznilo originalitu nápadu a patrnou stylistickou schopnost, ve které jste prokázala smysl pro humor, sarkasmus i ironii. (I sebe ironii.) Navíc je zřetelná Vaše snaha dostat do dialogů nejrůznější detaily, které o spisovatelích víte, takže se děj zcela utápí v nedůležitých informacích, které ho nijak neposilují ani neposouvají. Způsob vyprávění (včetně toho, že autor hovoří se svými postavami a nebo i mrtvými kolegy v literárním ráji) umožňuje vpodstatě cokoliv a toho jste se právě dopustila. Udělal jsem si zkusmo redakční úpravu jedné Vaší dvoustrany a zbyly mi dva odstavce. Slova tečou, všechno je možné, všechno má stejnou důležitost, ale není to otázka stylu, nebo autorského rukopisu, je to otázka literárního diletantismu.
Je mi to velmi líto, protože jsem to začal číst s nadšením. Na straně 200 jsem to chtěl zahodit, na straně 250 jsem se cítil podveden a pak už jsem jen cítil, že mě připravujete o čas. Ano, mohl jsem to přestat číst, ale ten prvotní Váš nápad mi stál za to to vydržet.
Zkrátka jako milovník anglické literatury a Skotska jsem se na Váš román nenapojil a obávám se, že nemoc zvaná Smrt múz právě díky této plytké realizaci v této knize nastala. A dere se mi do úst jediné možné hodnocení, řečeno s Vaším Lockhartem: "Není to nic jiného než humbuk". Jsem s pozdravem Váš čtenář

2 18.05.2023

Daniel Stach je skutečně novinářská hvězda. Jeho pořad je jedním z důvodů, proč mít veřejnoprávní televizi v této zemi. A kniha č. 2 je výborná, je to hezky vybraná kolekce od astronauta na oběžné dráze přes Zdeňka Svěráka, Josefa Kouteckého, Milana Šamánka, knihovnici v Terezíně, nobelistů za fyziku a matematiku, zkrátka každý rozhovor je inspirativní. Daniel Stach je perfektně připraven a jeho otázky jsou neotřelé, vždy je tam nějaký nápad, a on jako málokdo u nás dokáže přiblížit jak složité vědecké problémy, tak i zeptat se notoricky známých osobností na něco nebo způsobem, jakým se ještě nikdo nezeptal. Oceňuji velice. Je otázka, jestli kniha musí být na křídovém papíře a tak strašně složitě členěná. Myslím, že ne. Vede to až k nepřehlednosti. Proto dávám o hvězdičku dole, ale ne Stachovi, ale Edici ČT.

1 14.05.2023

Nečetl jsem Slovenské století a tak nemohu srovnávat. Jako rozená čechoslovakista sleduji dění na Slovensku rád a často, jezdím tam, částečně tam i pracuji, jsem zkrátka v dost blízkém kontaktu. A protože Kosatík bývá skvělý vypravěč, tak jsem si s chutí tuto knihu přečetl. Je skvělý vypravěč. Navíc líčit všechny ty vazby, kontexty, historické reminiscence, naprosto nepřehlednou změť mafiánů a polomafiánů slovenské politiky, jak se všichni se vším znají už od základky a ještě k tomu každý na každého něco má (nejlépe nahrávky a jiná kompra), je opravdu těžký úkol. Navíc tak, aby se v tom orientoval český čtenář, který se o to třeba nezajímá tolik. Opravdu, je to líčení země, která se nám hodně vzdálila. Sám Kosatík to v závěru píše, že i čtenáři rukopisu se "chytali" ještě v líčení 90. let, protože to jsme ještě poměrně aktivně za hranice nakukovali, a pak už se z toho stává jeden velký chaos. V tom si myslím, že udělal autor českému čtenáři opravdu skvělou službu, protože ač nepolitolog vylíčil celou tu slovenskou motaninu co nejpřehledněji mohl.
Dávám tomu méně hvězdiček proto, že je to velmi jednostranné. Jakoby jednoznačné. Chápu, a souhlasím s Kosatíkem, že to je psáno z pohledu demokrata, který si váží nejprve Chmela, pak Dzurindy, pak Radičové, pak Kisky a pak Čaputové a čeká, co se ještě vyvine z Pellegriniho. Ale ostatní aktéři jsou mafie, svoloč, a o některých (Kočner, Kotleba...) by bylo lépe nepsat, kdyby to bylo možné, ale možné to při tomto líčení není. Kniha působí jakoby jednoznačně, je to jakýsi výkřik demokratův, který se chytá každého demokratického stébla Slovenska, protože jinak tam pro to skoro nejsou podmínky. To si myslím, že je zjednodušování a trochu to připomíná plakát.
Na druhou stranu ale oceňuji, jak Kosatík nabízí různé výklady Slovenských dějin (například nabízí výklad dějin území bez ohledu na národnost, aby eliminoval všechny zbytečné mindráky národa), nebo do jakých podrobností se zabývá i maďarskou otázkou. Téměř detektivně působí rozpad státu, kde českým čtenářům připomíná, že to celé byl nápad Václava Klause, když k vile Tugenhat přijel Mečiar vyjednávat o podobě konfederace. Takže jsem moc rád, že to pan Kosatík napsal, jsem rád, že jsem si to přečetl a rozumím tomu, že se mu z původně plánované knihy vyklubalo něco jiného, co je v tuto chvíli potřeba Čechům říct. Aby se hlavně neinspirovali.

1 14.05.2023

Skvělá kniha! Nejen, že je pěkně vyvedena (papír, nádherné barevné fotky), ale je to skutečně hutná informačně naplněná kniha. Při listování si čtenář může zavzpomínat na různé pořady, které jej v životě doprovázely a uvědomit si skutečně, jak televize byla "stále s námi" a "my s ní". Co považuju za podstatné, je samotný nápad kombinace kontextuálních kapitol a k tomu podrobných kalendárií, a to ve čtyřech segmentech - jak se vyvíjela instituce, jak se proměňovala technika, co se jak vysílalo na obrazovce a jaké ceny televize v průběhu let dostávala. Je to impozantní výběr, který díky tomu, že to vydala sama Česká televize, je možné považovat za relevantní zdroj pro kohokoliv, kdo se dál o toto téma zajímal. nechybí grafy, vývoj loga, přehled ředitelů (a to i z Brna a Ostravy!), doporučená další literatura a obsáhlý rejstřík, díky němuž je možné si v knize vyzobávat. Takže klobouk dolu! To je přesně kniha, na kterou může být Česká televize pyšná!

1 04.05.2023

Ani člověk nemusí být fanouškem festivalu, aby ocenil, co to je za tradici a co se vlastně v Karlových varech za těch 50 let stalo. Prošly jimi filmové dějiny. Fotografie zachycují největší jména světové i české kinematografie, všechno je samozřejmě pouze výběr a nic si nečiní nárok na úplnost. Jak to bývá u těchto výročních publikací, není úplně jasné, jestli to má být "jen" ochutnávka atmosféry velké společenské události, nebo také zdroj informací. A pak tam také chybí přehled cen za ty roky například. Takže jako zdroj to není. Text je také psaný tak napůl a například v knize chybí rejstřík, což je trestuhodné. Jinak ale její fotografická rovina je výborná, protože je vidět kombinace všech možných fotografických žánrů nejen reportážních, nebo lehce stylizovaných, až po ty naprosto stylizované, ale s nápadem a grácií.
No škoda. Mohla by to být pořádná kniha s komplexní a podrobnou informací.

04.05.2023