Česká touha cestovatelská: Cestopisy, deníky a listy ze 17. století

předevčírem

Dvacet dva zpráv ze světa snesl historik Josef Polišenský a Simona Binková do jedné knihy, a jde o velmi pečlivý výběr. Cestuje "sedm příslušníků feudální šlechty, patnáct jich pocházelo z „neurozených“ vrstev. Čtyři z cestovatelů byli členy Jednoty bratrské, čtyři byli jezuité a jeden františkán, tři byli studenti a jeden byl brusič, malíř skla a nakonec i úspěšný obchodník. Dvě třetiny z nich se narodily na území předbělohorského státu; vyložený cizinec, který se ovšem v Čechách usadil, byl vlastně jenom Švéd Köning, čtyři cestovatelé žili po Bílé hoře ve vyhnanství a stejný počet jezuitů z řad české provinicie se usadil v zámoří…"
Dovolím si vypsat pár postřehů u těch, co mě vyloženě zaujaly. Že nedávám všechny hvězdičky je proto, že mně opravdu zaujala tak polovina, ale za to nemůžou editoři. Ti se snažili o komplexní zprávu o českém cestování 17. století, což se podle mne podařilo a je to i pro dnešek inspirativní čtení.
- Zdeněk Brtnický z Valdštejna popisuje Tower a setkání s královnou Alžbetou I, i jak vypadala univerzita v Cambridge (včetně zrovna probíhající promoce) („Pro promoce jsou určeny dva dny: ráno prvního dne každý z profesorů přednáší vybranému posluchačstvu na nějaké skvělé a pečlivě připravené téma. Odpoledne je určeno disputacím a deklamacím kandidátů…“, s. 52-53) a v Oxfordu. („Místokancléř univerzity nás přišel navštívit v našem herberku v průvodu vedeném 5 pedely…“).
- Jiří Tektandr z Jablonného líčí strastiplnou cestu do Moskvy a Persie, kde měl předat poselství. Je vidět, že v Moskvě se k zahraničním návštěvám chovají stejně odjakživa: „Byli jsme uvítáni velkým průvodem urozených a vážených Moskvanů, kteří nám přišli v ústrety na jednu míli cesty před město a doprovodili nás až do našeho příbytku, jenž byl krásně vyzdobený a připravený. Nesměli jsme však odtud vůbec vyjít, ani prohlédnout si město, nýbrž nás dali střežit. A vše, co bychom si chtěli koupit nebo vůbec potřebovali, nám dali přinést. Co se týče jídla a pití, nosili nám denně od velkoknížete převeliké množství medoviny, piva, pálenky, masa, chleba, vajec, drůbeže a jiných nezbytností, jež jsme dostávali zcela bezplatně, takže nám vůbec nic nechybělo.“ A když dorazil před perského krále, zažil nemilou věc: „Po otevření dopisů, ještě než je četl, přivedli do paláce jednoho zajatého spoutaného Turka. Padl před králem. Králi podali dvě šavle, jež si obě prohlédl. Jednu šavli vytasil, postavil se a před sebou ležícímu Turkovi neočekávaně, bez ohledu na to, že prosil, a bez jediného pohnutí nebo změny v obličeji, uťal hlavu. Načež jsem zůstal nemálo rozrušen sedět mezi nadějí a strachem, očekávaje, zda druhou šavlí nebude ukončen také můj život…“ No prostě skvělé poměry.
- Za skvělé považuji líčení Daniela Vettera o návštěvě Islandu (!). Zaprvé si člověk uvědomí, jaké strašné cestování to bylo (9 dní téměř v bouři na moři, všichni zvraceli), a pak, jak asi musela na studenta Středoevropana působit ta islandská specifika: „Živností tak mnohých a rozličných jako u nás na ostrově tomto nemají. Řemeslníků tolikéž žádných není, kteříž by něco uměli a, jakž by náleželo, udělali. Přední jejich živnost jest rybářství, k němuž mají znamenité příležitosti, nebo všudy okolo Islandu i v zátokách a řekách zemí procházejících velmi mnoho ryb dostávají, a to vše bez nějaké těžké práce….“ Podivuje se nad tím, že rybami krmí i krávy, voly i ovce. Pěkná je i kapitolka „O rybách a potvorách mořských okolo Islandu.“ Prostě roztomilost sama.
- Půvabné je, že Lev Vilém z Kounic při své cestě z Janova do Hispánie (1636) prošpikoval své zápisky zašifrovanými sděleními. Jedno stojí za uvedení: normální text: „Zde jsme našli dobrou společnost, kterou jsme doprovodili ve vozech domů.“ Následuje zašifrovaná vsuvka: „Tu jsem poprvé byl s Marianikou a ztratil své panictví.“ A oficiální text pokračuje: „Odtud jsme šli opět do Prada a potom do paláce knížete, kde nás kníže pohostil…“ a zašifrovaný dovětek: „…a Aniku si u sebe ponechal.“
- Hezky se tato kniha propojuje i knihou Jan Amos Komenský: O sobě, když tady Adam Samuel Hartmann líčí, jak roku 1657 jel do Amsterdamu za Komenským. Vyplývá z ní, že je Komenský přijal nevlídně, protože byl strašně zaneprázdněný a všechny takové návštěvy považoval za ztrátu času, poněkud si ho naklonili, když zběhem svého pobytu mu přeložili do němčiny předmluvu k jedné z jeho knih. Jak mu rozumím – Komenský byl už po katastrofě v Lešně a chtěl využít maximálně svůj životní čas jen na pro něj podstatné věci, aby je nerozdroboval.
- Velmi osobité je líčení (pražského) Švéda Jana Ferdinanda Körninga do Laponska. Chtěl tam misionářsky obracet Laponce na křesťanství, a výsledkem bylo, že tam dostal na vychování jednoho mladého kluka, kterého přivezl nakonec do Prahy. „Při prvním vstupu do pražské koleje Tovaryšstva Ježíšova, když mu bylo nabízeno mnoho obrázků, z upřímné skromnosti jich nechtěl tolik přijmout, ale vybral si toliko dva….“ Škoda, že tento chlapec nenapsal svoje dojmy z obracení na víru v daleké Praze… Jinak i Švéd byl celý paf z laponského způsobu života. „Sob je zvíře tak rychlé, že za den a noc urazí 36 mil, někteří z nejlepších uběhnou dokonce tři míle za hodinu. Já jsem byl vezen jedním, který byl tak rychlý, že bych se byl málem udusil nárazy vzduchu…“ Líčí negramotnost, jejich víru v kouzla, způsob lovení tuleňů a mnohé další, myslím, že Robert Flaherty se svým Nanookem by měl radost.
- A na závěr ještě zmíním výborné zápisky českých misionářů, kteří pronikli do Mexika, plavili se po Amazonce nebo byli svědky povstání indiánů.
Je to výborný výběr, který ukazuje, že to byly nejen kavalírské cesty, ale i poselstva, obchodní cesty, studijní cesty a samozřejmě misionářské cesty, které vedly Čechy za hranice. Z jejich zápisků je vidět ohromení jinou kulturou a (zejména u jeziutů) zaťatost v přesvědčení, že jejich víra a jejich poslání je jediné správné. Škoda, že se mýlili a že napravováním cizích kultur je vlastně likvidovali.