AllyKumari
komentáře u knih
Širé Sargasové moře
Jean Rhys
Jana Eyrová je pro mne zcela zásadní knihou, kterou nezměrně miluji. Proto jsem k této publikaci přistupovala s trochou nedůvěry. Knížečka je to útlá, leč děje tolik plná, že je téměř nemožné ji odložit. Nejde o pokus napodobovat styl Charlotte Brontë, autorka má vlastní způsob vyprávění, který je také poutavý a dynamický. Příběh mladé, vášnivé, ženy, která by se od Jany nemohla více lišit, je vyprávěn velmi citlivě a její pomalé propadání šílenství popsáno realisticky. Z pana Rochestra, tak, jak jej vytvořila Brontë, však zůstávají jen úplné základy. Je jasné, že Jean Rhys se rozhodla přikreslit jej temnými barvami, jelikož chtěla naopak očistit postavu šílené manželky. Jistě zajímavý krok, ale nakonec si člověk musí připomenout, že původní postavy si jejich originální autorka vytvořila jinak, a není spravedlivé je přepisovat, jak se jiným líbí. Některé věci jsou od základu jiné. Kupříkladu Antoinette popsaná v Janě Eyrové je vysoká, statná žena se smyslnými rysy. Zde je z ní udělána křehká dívenka připomínající panenku. Rochester se proti ní obrací prakticky od chvíle, kdy se s ní ožení. V původní knize mu celkový obrat trvá skoro čtyři roky. Je mi jasné, že tato "recenze" není příliš koherentní. Shrnu ji tedy následujícím: Širé sargasové moře je pozoruhodné, poutavé literární dílo, po jehož přečtení je ovšem nutné uvědomit si, že původní Jana Eyrová má právo být tou jedinou správnou verzí o panu Rochestrovi a jeho první manželce.
Sůl moře
Ruta Sepetys
Ruta Sepetysová vypráví příběhy, které jsou především velmi lidské. Stejně jako ve své první knize i zde ukazuje hrůzu války v pohledu často zanedbávaného - těch, kteří nechtěli nic, jen žít, kterým vůbec nešlo o ideologii ani o krásnou představu vlasti. Na jednu stranu nic nepřikrášluje, na druhou stranu nic nepřehání. Míra děsu, kterou její příběh popisuje, je přesto ohromující. Ne, tohle není příjemné a pohodové čtení. Ale je to jedna z knih, které bych klidně doporučila jako povinnou školní četbu.
Ostrov včerejšího dne
Umberto Eco
Umberto Eco byl a bude jedním z nejlepších spisovatelů a nejchytřejších lidí, kteří kdy žili na této planetě. Každý, kdo jeho práci trochu zná, ví, že musí očekávat filozofování nad povahou světa, elementů a nesmrtelností chrousta, které bude prokládat děj příběhu. To konec konců dělá Ecovy romány jedinečnými. Bohužel, v tomto případě je filozofování 70% knihy, a příběh tím trpí. Je to dobře napsáno, je to zajímavé, ale nečte se to snadno a bez hany přiznávám, že polovina veškeré filozofie mi šla jedním uchem (okem?) dovnitř a druhým ven.
Svatá Anežka Česká - Život a legenda
Helena Soukupová
Odborně, ale přece i velmi čtivě psaná publikace, která přibližuje život jedné z nejzajímavějších osob české národní historie. Čtenář je seznámen jak s životem přemyslovské princezny, tak s vývojem její legendy, literárních zpracování této legendy, dotýká se dějin Anežčina kláštera a nekončící ozvěny jejího odkazu. Opravdu vynikající kniha.
Maus – Souborné vydání
Art Spiegelman
Trošku mi nevyhovoval autorův styl kreslení (myši s ňadry a podobně), ale knize nelze upřít originalitu zpracování něčeho tak temného jako je holocaust. Zajímavé dílo.
Amerikána
Chimamanda Ngozi Adichie
Jako bílé Evropance mi kniha přišla rozhodně zajímavá a v mnoha ohledech i poučná. Víc lidí by mělo poslouchat hlasy těch, které rasismus opravdu postihuje. To řečeno, Amerikána není sebelítostivá tragédie, ale příběh silných osobností, které se rvou o místo na slunci bez přehnaných ambicí. Pouze konečná část, v níž se rozjede nemanželská aféra, a poněkud náhlý a vlažný konec, celkový dojem poněkud snižuje.
Zázrak
Emma Donoghue
Khina má velmi pomalé tempo a dokáži si představit, že to spoustu čtenářů odradí. Nicméně mě osobně mystérie malé Anny zajímala od počátku do konce. Příběh se skládal jako mozaika, nic se nedalo předvídat. Vše působilo velmi realisticky, snad jen s výjimkou insta-lásky. Rovněž epilog mi úplně neseděl, nemyslím, že byl nutný.
Máj / Marinka
Karel Hynek Mácha
Příběh Máje i Márinky je nesmírně dojemný. Láska k přírodě, kterou Mácha měl, je vyjádřena překrásně. Přínos české kultuře a literatuře nelze tomuto dílu upřít. A přesto nemohu dát více než čtyři hvězdičky. Protože když se na věc podívám zcela objektivně, tak se mi příliš lehce nečetlo.
Já, Jára Cimrman
Jiří Šebánek
Járu Cimrmana a humor Svěráka/Smoljaka přímo zbožňuji, bohužel tato knížka, ačkoliv se snaží seč může, je leda tak mírně úsměvná. Na jednu stranu jsem zklamaná, na druhou stranu jsem asi měla snížit svá očekávání v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že se nejedná o "oficiální" publikaci.
Villette
Charlotte Brontë
Tónem podobnější Agnes Grey (od Anne Brontë) než Charlottině Jane Eyre, Villette má pomalý start, ale postupně nabírá pevné, příjemné tempo, které si uchovává až do konce. A já si tuto knížku zamilovala. Soucítila jsem s Lucií bažící po lásce a dobrém slovu, zraňovalo mne, když objekt její touhy vychvaloval její nevtíravost a neutralitu, vážila jsem si její důstojnosti. A vyloženě se radostně šklebila nad mnoha z jejích rozhovorů s ostatními účastníky příběhu. Humor zde je nenucený a přirozený. Další oblíbená od sester Brontëových.
Konec Rasputinův
Felix Jusupov
Hodnotím hlavně historický přínos publikace, ale je pravda, že Felix uměl i dobře bájit a vyprávět.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Jen těžko hledám slova pro popsání tak intenzivního zážitku, jakým se ukázaly být Žítkovské bohyně. Obávám se, že tohle je kniha, kterou si člověk musí prostě přečíst, aby pochopil její sílu.
Cizinka
Diana Gabaldon
Vcelku nudná kniha, která spíš než příběh vyprávěla o osobních fantaziích autorky. Sex je dobrá věc, ale pokud je to prakticky to nejdůležitější v knize o 600 stranách (a přitom ta kniha není vedená jako erotika) brzo se začne čtenáři zajídat. Co mne však nejvíce rozladilo bylo neustále používání znásilnění a pokusů a něj k tomu, aby se děj posouval dál, jako by neexistoval jiný způsob. A samozřejmě ten největší padouch je vlastně homosexuál. Ach jo.
O prospěšnosti alkoholismu
Michail Bulgakov
Knížka je útlá a čte se velmi rychle. Naneštěstí některé z příběhů mne jen zmátly a nepochopila jsem je. To však nemění nic na mém přesvědčení, že Michail Bulgakov byl nejtalentovanějším, nejvášnivějším a nejnešťastnějším sovětským autorem, kterého znám. Navíc zbylé příběhy ( a je jich většina) jsou prodchnuty onou charakteristickou satirou a temným humorem, který přeci jen tíží a bolí. Bulgakovův výkřik směrem k sovětské vládě byl přímo děsivý.
Pýcha, předsudek a zombie
Jane Austen
Po několika těžkých a chmurných knihách jsem toužila po něčem hloupém a vtipném. Hloupé to je, ale vtipné ne. Jediné, co jsem ze čtení měla, bylo protáčení panenek.
Slavík
Kristin Hannah
Tohle je tak na 3,5 hvězdičky, ale to bohužel Databáze neumožňuje.
Musím přiznat, že tohle je jedna z knih, které se čtou rychle a snadno (což je plus), ale na druhou stranu se zdá styl psaní příliš jednoduchý na to, aby ve mě zanechal nějaký hlubší pocit. A zatímco si u některých knížek stěžuji na to, že potenciál příběhu zůstal nedotažený, tady je zase naopak už do silného osobního příběhu nacpaných tolik věcí, že mi občas připadalo, že autorka si vzala k ruce učebnici dějepisu a snažila z ní začlenit co nejvíce. Ovšem aby to nevypadalo, že si jenom stěžuji: Líbilo se mi, že identita "vyprávějící" sestry je odhalena až na samém konci. Že je konec melancholický. Že válečné utrpení, jak se podepsalo na běžném civilním obyvatelstvu je vykreslen s nebezpečím, které panovalo, i to, že žádné z těchto utrpeních není použito jen proto, aby autorka někoho šokovala.
Divné hlášky z knihkupectví
Jen Campbell
Dnes byl velmi smutný den, a tahle útlá, ale zábavná knížečka mne z něj alespoň trochu vytrhla. Někdy se člověk nestačí divit, co z lidí padá, nebo co si o sobě myslí!
Písař Jejího Veličenstva: Zpověď oblíbence Kateřiny II.
Henri Troyat
Henri Troyat je známý historik, naneštěstí to, že je někdo dobrý historik z něj ještě nedělá dobrého vypravěče. Dovedu si představit zcela totožný příběh jako strhující historické dílo. Bohužel je však kniha tak nudná, že se zdá, že se nudí i sám hlavní hrdina, ať už je na audienci u carevny nebo přihlíží popravám gilotinou.
Němá barikáda
Jan Drda
Krátké, ale silné příběhy z období druhé světové války a těžké protektorátní doby. Pří čtení každého z nich jsem měla husí kůži. Jan Drda, známý většině z nás spíše pro svou dětskou tvorbu, je vynikajícím vypravěčem s citem pro dokonalou vyváženost citů, akce a popisu - ať se jedná o jabloňový sad nebo rozbombardovanou ulici.
NAPROSTO NECHÁPU nikoho, kdo si stěžuje na to, že kniha vykresluje Němce jako "ty zlé". Jan Drda si zažil Protektorát a byl svědkem nacistických zločinů, stejně jako příchodu Rudé armády. Co je k nepochopení na tom, že lidé v jeho povídkách nenávidí Němce? Copak tito lidé nikdy neměli ve škole dějepis? Němci, kteří na našem území působili, byli nacističtí zločinci, a pro běžného člověka, který několik let žil v hrůze z německých uniforem a pravděpodobně ztratil někoho blízkého, logicky představovali zlo. Pro nacisty Židé, Romové a Slované byli podlidé. Je opravdu tak zvláštní, že na oplátku Němci byli vnímáni jako monstra?
Ne. Není možné, abych přijala právě tuto kritiku na Drdovo dílo. Kritizujte jeho styl vyprávění, chcete-li. Poukažte na to, že měl pro-sovětské smýšlení. Ale nestěžujte si na to, že věrně vystihl pocity doby, kterou, na rozdíl od vás, na vlastní kůži prožil.