Zdeněk Horák životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1898 - 1987

Životopis

Profesor RNDr. Zdeněk Horák, DrSc, patří k výjimečným osobnostem československé fyziky dvacátých až osmdesátých let, tedy téměř celého období existence Československé republiky.
Ze života Z. Horáka
Narodil se 6. října 1898 v Praze. Jeho otec JUDr. František Horák (1863-1935) pocházel ze statku na Hané, z tuctu dětí, z nichž bylo šest chlapců a šest děvčat. Byl vedoucím školského odboru magistrátu Královského města Prahy. Zdeňkova matka Milada Horáková, roz. Hrdličková (1873-1919), byla učitelkou, avšak zůstala v domácnosti. V 38 letech onemocněla rakovinou a ve 45 letech zemřela. Měl ještě dva sourozence. O rok starší bratr Jan (RNDr.) vystudoval učitelství matematiky a fyziky na Univerzitě Karlově, stejně jako Zdeněk. Jeho o dva roky mladší sestra Milada byla absolventkou knihovnické školy a pracovala v pražské městské knihovně. Zdeněk po maturitě na reálném gymnáziu v tehdejších Královských Vinohradech vstoupil r. 1917 na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se tehdy studovalo učitelství matematiky a fyziky. Jeho učiteli fyziky byli významní čeští profesoři: Č. Strouhal, B. Kučera, V. Posejpal, F. Záviška a A. Žáček. Z matematiků to byli profesoři: K. Petr, J. Sobotka, B. Bydžovský a B. Hostinský. Zkoušky, tehdy zvané kolokvia, skládal s výborným prospěchem. Studia ukončil r. 1920 na přírodovědecké fakultě, která vznikla odtržením příslušných oborů od filozofické fakulty až po první světové válce. V r. 1922 vykonal státní zkoušky a získal způsobilost středoškolského profesora matematiky a fyziky. Roku 1923 na základě disertační práce a po složení rigorózních zkoušek s vyznamenáním dosáhl hodnosti doktora přírodních věd (RNDr.). Pedagogickou činnost zahájil hned jako vysokoškolský učitel. Roku 1920, tedy ještě před vykonáním státních zkoušek, se stal asistentem u prof. Suchého ve Fyzikálním ústavu Vysoké školy obchodní při Českém vysokém učení technickém (ČVUT) v Praze. Po smrti prof. Suchého přešel r. 1921 do Astronomického ústavu ČVUT k prof. Svobodovi. Zde se blíže seznámil s astronomií, ke které se znovu vrátil až v pozdních letech svého života. Protože se nechtěl trvale zabývat astronomií, nýbrž fyzikou, přešel r. 1935 do II. fyzikálního ústavu Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT.
Doba působení Z. Horáka v Astronomickém ústavu ČVUT byla poznamenána několika významnými událostmi v jeho osobním životě. Především mu byla ve šk. r. 1928/29 udělena ministerstvem školství a osvěty dovolená se stipendiem za účelem studia v Paříži. Navštěvoval přednášky na Sorboně i v Collěge de France; zaujaly ho především přednášky profesorů Hadamarda a Leona Brillouina, ale také M. Curieové, Louise de Broglie a dalších. Tento roční studijní pobyt měl značný vliv na vývoj jeho prací z teoretické mechaniky. Do Paříže se znovu vrátil na dva měsíce r. 1937. Po prvním návratu z Paříže předložil v lednu 1930 habilitační práci a podal žádost o udělení „veniae docendi" z oboru teoretické fyziky. Po kolokviu a habilitační přednášce o Einsteinově teorii relativity se v červnu 1930 stal soukromým docentem. V roce 1930 se rovněž oženil. Jeho manželka Božena Horáková, roz. Vávrová (1899-1974), byla středoškolskou profesorkou matematiky a fyziky. Manželství bylo bezdětné. Z. Horák se po přechodu do II. fyzikálního ústavu ČVUT v r. 1935 stal asistentem prof. Františka Nachtikala a začal se zabývat také technickou fyzikou. Prof. Horák na tehdejší období vzpomínal jako na dobu, kdy učitel byl jen málo rozptylován v pedagogické a vědecké práci. V ústavu prof. Nachtikala byli pouze tři asistenti — z toho byli dva soukromí docenti (vedle Z. Horáka ještě optik doc Hrdlička). Dále tam byl jeden mechanik a jeden zřízenec. Přitom na ústavu učili ročně až 900 posluchačů. Stačili vést cvičení posluchačů, opravovat jejich referáty a všechny řádně vyzkoušet. Vedle toho vědecky pracovali. Z. Horák v této době publikoval průměrně dvě původní práce ročně. Po smrti prof. Nachtikala v r. 1939 se stal jeho nástupcem ve vedení ústavu. Začátkem prosince 1939 měl být jmenován profesorem, avšak 14 dnů předtím nacisté uzavřeli vysoké školy. Tak privatizoval a zabýval se jen vědeckou prací. V září 1940 nastoupil do Radiologického ústavu, který vedl jeho bývalý kolega prof. František Běhounek. Zde pracoval až do konce války. V květnových dnech roku 1945 byl aktivním účastníkem Pražského povstání jako člen 9. roty strážního praporu Revoluční gardy IV. Pořizoval rovněž fotografickou dokumentaci povstání. Hned po skončení války přešel zpět na techniku. Na toto období vzpomínal se smutkem, protože museli budovat vše znovu. Techniku za války obsadily jednotky SS a přeměnily ji na svůj lazaret. Z. Horák s pomocí jednoho zřízence a jednoho asistenta sháněl přístroje rozseté nejen po Praze, ale také po celé republice a znovu zařizoval laboratoře. Současně se projevil i velký nedostatek studijní literatury pro poválečnou generaci studentů. Byl požádán, aby napsal nějakou učebnici fyziky. Nejprve napsal „Praktickou fyziku" a provedl reedici Nachtikalovy „Technické fyziky". Poté následovala celá řada jeho „Fyzik", které psal až do konce svého aktivního působení na ČVUT. K 1. říjnu 1945 byl Z. Horák jmenován řádným profesorem fyziky a současně přednostou Ústavu technické fyziky na ČVUT. Po reorganizaci ČVUT r. 1954 byl až do r. 1968 vedoucím katedry fyziky na strojní fakultě. V r. 1956 mu byl udělen doktorát fyzikálně-matematických věd (DrSc). Českému vysokému učení technickému zůstal věren plných 50 let, až do svého odchodu do důchodu v r. 1970. Za 25 let svého poválečného působení se mu podařilo vytvořit moderní koncepci výuky fyziky na vysokých školách technických. Byl vynikající pedagog. Při přednáškách měl osobitý projev, poutavý přednes a schopnost podat i nejmodernější fyzikální poznatky přístupnou a zajímavou formou. Jeho poměr ke studentům byl přátelský, avšak přesto (anebo právě proto) byl náročným učitelem a examinátorem. Za svého půlstoletého působení na ČVUT dal dobré teoretické základy tisícům budoucích inženýrů. Za významné mezinárodní ocenění vědecké a pedagogické práce prof. Horáka lze považovat skutečnost, že univerzita státu Idaho (USA) v městě Moscow mu v r. 1969 nabídla místo „visiting" profesora na dobu dvou semestrů. Jen náhlé ušní onemocnění, spojené s chirurgickým zákrokem, mu znemožnilo tuto nabídku přijmout. Jeho pracovní a tvůrčí aktivita neutuchala ani po odchodu do důchodu v 72 letech — spíše naopak. Nyní se mohl věnovat jen vědecké práci. Z přehledu jeho publikační činnosti můžeme zjistit, že v prvním pětiletí po odchodu do důchodu publikoval 22 původních prací. Po šedesátce, která je obvyklým důchodovým věkem, publikoval 70 původních prací, 7 knih a učebních textů a řadu popularizačních článků. To je úctyhodný výkon i na celoživotní dílo. S oblibou říkával: „Jiní za práci chtějí peníze, a já bych rád platil za to, že mohu ještě pracovat". Měl to štěstí, že v plné svěžesti a vitalitě se mu dařilo pracovat do vysokého věku. V pozdním věku prožil i těžká období nemocí. Za svůj život byl např. devětkrát operován. Profesor Horák se jako velmi aktivní důchodce neuzavíral k práci jen do tichosti pracovny svého bytu v Praze-Bubenči či na své chalupě v Lužických horách. Zúčastňoval se nejen československých, ale i evropských a světových konferencí, na nichž prosazoval své názory a poznatky. Jako člen Mezinárodní astronautické akademie (IAF) a člen Mezinárodní astronautické unie (IUA) referoval na astronautických kongresech IAF v Athénách (1965), Madridu (1966), Bělehradě (1967), Baku (1973), v Anheimu v Kalifornii (1976) a na astronautických kongresech IUA v Praze (1967,1977). Dále referoval na mezinárodních konferencích věnovaných gravitaci a teorii relativity v Tbilisi (1968), Kodani (1971) a v Jeně (1980). V Bernu se v roce 1979 zúčastnil oslav 100. výročí narození A. Einsteina. Byl rovněž pozván na einsteinovské sympozium do Nágpuru v Indii (1980). Jako důchodce však na cestu nezískal potřebné prostředky. Organizátoři sympozia uveřejnili na předním místě sborníku jeho poselství účastníkům a příspěvek. Při svých vystoupeních v zahraničí vždy velmi dobře reprezentoval československou vědu. Svých bohatých vědeckých, pedagogických i životních zkušeností využíval při působení v různých organizacích a společnostech, jejichž byl členem. V Československu byl členem vědeckého kolegia fyziky Československé akademie věd (ČSAV), předsedou ediční komise vědeckého kolegia fyziky ČSAV, členem astronautické komise ČSAV, členem československého národního komitétu pro fyziku, komitétu pro teoretickou mechaniku a užitou mechaniku při ČSAV. Jen politické důvody dvakrát zabránily tomu, aby se stal řádným členem ČSAV, tedy aby získal ve své době prestižní titul „akademik". Byl také členem Jednoty československých matematiků a fyziků, členem terminologických a normalizačních komisí, členem vědecké rady ČVUT a členem redakčních rad časopisů (např. Elektrotechnický obzor). V zahraničí byl členem těchto společností: Société Frangaise de Physique, Gesellschaft fiir angewandte Mathematik und Mechanik, European Physical Society, International Academy of Astronautics, Space Relativity Committee při International Academy of Astronautics, International Astronomical Union. Z. Horák byl za svou práci oceněn řadou vyznamenání. Byl nositelem zlaté Felberovy medaile (1968) — nejvyššího vyznamenání ČVUT, polské Koperníkovy medaile (1973) a Keplerovy medaile (1974). Jedno z nejvyšších ocenění dostal ke svým pětaosmdesátinám: zlatou medaili ČSAV „Za zásluhy o vědu a lidstvo" (1983). Přestože prof. Horák věnoval téměř celou svou aktivitu fyzice, nacházel si čas i pro dvě záliby. Především to bylo v mladším věku fotografování a po celý život pak hudba. Ze skladatelů miloval zejména A. Dvořáka. Byl rovněž zaujatým motoristou; ještě ve svých 85 letech řídil auto. O vitalitě prof. Horáka svědčí i skutečnost, že po smrti své první manželky v r. 1974 se ve svých 77 letech znovu oženil. Jeho druhá manželka Věra Horáková, roz. Šetková (1916-1993), byla středoškolskou učitelkou a úspěšnou malířkou. Vitalita, vtip, zápal pro fyziku a především pracovitost vydržely profesorovi Horákovi do posledních týdnů života. Od začátku ledna 1987 vedl nerovný boj se zákeřnou chorobou současné civilizace — rakovinou. Dne 19. února 1987 v Praze zemřel. Tak se naplnilo 88 roků života člověka, který jej plně věnoval rozkvětu vědy a vzdělanosti. (zdroj životopisu: http://dml.cz/bitstream/handle/10338.dmlcz/137536/PokrokyMFA)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.