Zdeněk Dytrych

česká, 1930 - 2002 statistiky

Nahrávám...

Životopis

18. prosince 1930 se v Praze narodil doc. MUDr. Zdeněk Dytrych, CSc. Vyrůstal na Žižkově, jehož neopakovatelná atmosféra v období těsně před 2. světovou válkou mu byla průpravou pro další životní směřování. Maturoval v roce 1951. Na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze promoval v roce 1957.
Již během studií absolvoval 4letou praxi na oddělení neuróz v Lobči. Po promoci působil rok v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích jako sekundární lékař, potom rok vyučoval na Filozofické fakultě UK v Praze a další rok působil jako sekundář v Psychiatrické léčebně v Praze – Bohnicích. Od 1. 1. 1961 působil v Psychiatrickém centru Praha nejprve jako vedoucí oddělení neuróz, později vedoucí laboratoře pro výzkum rodiny, dále jako vedoucí oddělení sociální psychiatrie a nakonec opět laboratoře pro výzkum rodiny. Atestaci z psychiatrie složil v roce 1960, kandidátem lékařských věd se stal v roce 1965. V lech 1990–1997 přednášel jako učitel na 3. lékařské fakultě UK. Byl členem České psychiatrické společnosti ČLS JEP, České demografické společnosti, členem výboru Komise pro odpovědné rodičovství Světové federace pro duševní zdraví (WFMH) a zástupcem této organizace pro střední a východní Evropu. Byl také konzultantem Oddělení pro plánované rodičovství WHO v Kodani.
V průběhu své 40leté psychiatrické praxe se zabýval především psychogenními poruchami a biopsychosociálním výzkumem rodiny. Vždycky ho zajímaly různé rizikové populace a jevy na medicínském a sociálním rozhraní: pražská rozvodovost, porozvodová adaptace, problémové rodiny, rodiny a manželství vysokoškoláků, riziková mladá manželství, problémy rodin s dítětem, která má vrozenou vývojovou vadu, epidemiologie lehké mozkové dysfunkce, problémy nezletilých gravidních dívek, motivace žen ke třetímu a dalšímu těhotenství, psychické a sociální problémy žen žádajících o přerušení těhotenství nebo o sterilizaci. Ve spolupráci s WHO a Transnational Family Research Institute probíhá od konce 60. let rozsáhlá studie dětí narozených z nechtěného těhotenství. Výsledky této studie se proslavily po celém světě, byly přeloženy do mnoha jazyků, otištěny v monografii „Born unwanted“, která vyšla současně jak u nás, tak ve Springer Publishing v New Yorku. Byla recenzována v 25 známých amerických denících a žurnálech, včetně Newsweek, Washington Post, USA Today atd., a byla také v srpnu roku 1989 oceněna cenou Americké psychologické asociace (Award for distinguished contribution to research in public policy). Zdeňkova odborná, osobní i profesní dráha byla plná drobných zatáček, vystavena tlaku a nepřízni doby ve které se utvářela, politickým vlivům, které jej v některých momentech lákaly a strhávaly a jindy ničily a vyústila v osud celé generace dnešních sedmdesátníků, jejichž život byl vyplněn válkou a komunismem a jejichž toužebná očekávání dětství skončila nesplněnými přáními dospělosti a přísliby nových nadějí na sklonku profesní kariéry. Je to tzv. „ztracená generace“, ale to, co mnozí z jejich příslušníků po sobě zanechali, a díla, která vytvořili, by nemělo nikdy zůstat zapomenuto a jejich následovníky nedoceněno. Tým, který se Zdeňku Dytrychovi podařilo vytvořit, patří k nejkvalitnějším, metodologicky a logisticky nejbrilantnějším vědeckým skupinám u nás, o čemž svědčí snadnost s jakou (na rozdíl od mnoha mladších badatelů) pronikají do prestižních časopisů a renomovaných nakladatelství. Zdeněk vždycky to, co dělal, myslel dobře, bez ohledu na to, jak to nakonec dopadlo. Vždycky v něm byl kus malého žižkovského chlapce s velkými ideály, předsevzetími a cíli a s určitou životní hravostí, která ho nikdy neopustila. Měl rád krásná a velká auta, obdivoval Ameriku ve všech jejích aspektech a pokoušel se tyto své lásky spojit s realitou života v normalizačním Československu, což nebylo vždy dost dobře možné skloubit. Na to také Zdeněk do značné míry doplatil, přes to, že byl svým přítelem a učitelem Lubomírem Hanzlíčkem veden k tomu, že ten, kdo se nechá režimem zdeptat, není dobrým psychiatrem, neboť psychiatr ví, jak by s psychosociálními tlaky měl nakládat. Budiž pro poctivost řečeno, že ani profesoru Hanzlíčkovi se nepodařilo tohoto svého kréda důsledně držet.
Zdeněk Dytrych v psychiatrii vždycky reprezentoval eklektickou školu ovlivněnou silně skupinou z Palo Alto a svými profesními a přátelskými vztahy z minula: s Ferdinandem Knoblochem a Stanislavem Grofem. Zdeněk Dytrych zůstával zde v jejich americkém stínu, v duchu je však neopouštěl a vždycky doufal, že jednou přijde doba, kdy se rozdíl mezi pobytem zde a tam opět smaže. Ta doba přišla, ale daň, kterou za to Zdeněk musel zaplatit, byla veliká. Nicméně generace studentů filozofické fakulty a lékařských fakult vzpomínají na jeho semináře a přednášky jako na pozoruhodná okénka do světa, jako na medailónky nepřehlédnutelné osobnosti. Generace jeho pacientů musí ocenit, že to, čemu on říkal „intervenční psychoterapie“, jim pomáhalo v těžkých chvílích zvládnout praktické překážky života. Tu zvedl telefon, tam domluvil schůzku, působil zdánlivě proti některým základním principům psychoterapie, ale doba byla absurdní a absurdní byly i možnosti jak ji zvládat.

Zdroj životopisu: www.pcp.lf3.cuni.cz

Populární autoři:

Ota Pavel

1930 - 1973