Richard Marcinko

americká, 1940 statistiky · web

Nahrávám...

Životopis

Richard Marcinko se narodil na Den díkůvzdání v roce 1940 v málem městečku v Pennsylvanii jménem Lansford, kde dle vlastního Marcinkova popisu nikdo jiný než Slováci a Češi nežili. V okolí se těžilo uhlí, i okres se jmenoval Carbon County a nejbližší větší město bylo Coaldale. Otec se jmenoval Juraj Marcinko a matka byla podle jména Češka - Emilie Teresa Pavlík Marcinko. Když bylo malému Richardovi 12 let, tak se přestěhovali do New Brunswick, New Jersey a kluk s překvapením zjistil (jak sám popisuje ve svých pamětech), že mimo Slováků a Čechů existují i Poláci, Maďaří, Ircani, Židi, černoši a Hispanci.

Původně Richard chtěl vstoupit k Marines, protože tehdy president Eisenhower posílal Marines do Libanonu, ale přišli mu na to, že je mu teprve sedmnáct a tudíž ho nevzali. Poučen a lépe připraven na lhaní, pak Richard prošel sítem u Navy - námořnictva a 15. října 1958 nastoupit do Navy boot campu in Great Lakes, Illinois - pořád mu ještě chybělo víc jak měsíc do osmnáctých narozenin - a začal tak vojenskou kariéru, která trvala třicet let, tři měsíce a sedmnáct dnů aktivní služby. Richard Marcinko odešel z US Navy 1. února 1989 v hodnosti kapitána.

Co bylo mezitím, o tom jdou legendy, existují desítky stránek na Internetu, stačí do vyhledávačů na Internetu naklepat "Marcinko", jsou napsaný dvě knihy vzpomínek, tři učebnice a devět románů - tedy zatím. V historii amerického námořnictva má Richard Marcinko své důležité místo. Dickie začal - jako mnozí další - ve Vietnamu jako mladý důstojník jednotek SEALS. Zatímco ostatní vojáci budovali opevnění z pytlů s pískem ostnatého drátu, Marcinko a jeho četa operovali za nepřátelskými liniemi - za frontou. Oblečení v typických místních černých pyžamech, bosí, vyzbrojeni ukořistěnými sovětskými zbraněmi a munici (Proč? Kvůli snadnějšímu splynutí s okolím - rozdíl mezi zvukem výstřelu z M-16 a AK-47 pozná i ten největší pitomec.) Marcinkův tým "lovil" Vietcongy hluboko v jejich území.

Během prvního šesti-měsíčního období Marcinko provedl 107 bojových akci tohoto typu, při nichž bylo více než 150 nepřátel zabito a 84 zajato, za což během prvních dvou "tour of duty" ve Vietnamu získal Silver Star, čtyři Bronze Stars with Combat "V", dvě Navy Commendation medaile a vietnamský Cross of Gallantry with Silver Star. V letech 1973 a 1974 byl Richard usazen v Kambodži, kde místo úředničeni za psacím stolem strávil 291 dnů "in combat" (tedy v bitvě, v amerických ozbrojených silách se tyhle dny počítají) a byl vyznamenán za jeho akce vyznamenáním Order of Merit. Marcinko musel být pro severní Vietnamce neuvěřitelným "hřebíkem v zadku", protože v březnu 1969 začaly být po Vietnamu rozšiřovány plakáty s nabídkou 50 tisíc piastrů pro toho, kdo zabije "Demo Dick Marcinko". Odměna zůstala nevyplacena a kopie toho plakátu je v první knize Marcinkovych vzpomínek.



Ale to byl všechno jen začátek, ty nejzajímavější věci přišly až v srpnu 1980, kdy Chief of Naval Operations, Thomas Hayward, pověřil Richarda Marcinka aby navrhl, vybudoval, vybavil, vytrénoval a vedl nejlepší proti-teroristickou jednotku na světě - SEAL Team Six. Pentagon poslal Team Six na bojové akce, které jsou dodnes "classified" všude od centrální Ameriky, Blízkého Východu, Afganistanu až po různé africké země. Marcinko se osvědčil tak dobře, že byl poté určen k vytvoření ještě něčeho extremnějšího, a to jednotky zvané Red Cell - Rudá buňka, lidem z východní Evropy může to označení znít poněkud zvláštně, ale tak se to jmenovalo.

Rudá buňka byl team nejzkušenějších anti-teroristů a jejich úkolem bylo testovat obranná zařízení a opatření vojenských základen amerického námořnictva - pro Marcinka přímo úžasná zábava! Dickie a jeho vojáci překonávali nejrůznější bezpečnosti opatření na amerických námořních základnách po celém světě - zařízeních, která měla být údajně "absolutně neproniknutelná" - a šířili děs a hrůzu mezi vojenskými šaržemi. Rudá buňka pod vedením Richarda Marcinka ÚSPEŠNĚ "zaútočila" na několik amerických letadlových lodi, nukleární ponorku i celé vojenské základny. Pronikali přes ploty a brány, pokládali falešné "bomby" v hlídaných objektech a brali i stovky "rukojmích", včetně velitelů celých kasáren a základen. A aby tyhle bezpečnostní nedostatky dostatečně zdokumentovali, tak každou takovouhle akci Marcinkovi muži nafilmovali na video. Můžeme akorát litovat, že Marcinko nezajišťoval bezpečnosti opatření na USS Cole v Jemenu - nemuselo to takhle dopadnout.

Nejznámějším kouskem Marcinka a jeho kumpánů bylo úspěšně "přepadení" letadla, které používá president Spojených státu - Air Force One, tedy něco, kde by se dalo předpokládat, že "ochranka" bude na super-super úrovni. Nebyla. Stalo se to v roce 1985. Reaganův Air Force One Boeing zrovna parkoval na Point Mugu Nával Air Station v Californii, Reagan sám byl zrovna na svém ranči, takže u toho nebyl a jeho letadlo čekalo. Bylo hlídáno obvyklými Secret Service agenty, zvláštním SWAT týmem, běžnými Air Force hlídací, několika FBI agenty, Marines v řádně strážní službě, příslušníky z Navy Security, policii z Department of Defense, místními policajty a jednotkou hasičů. A stejně to neuhlídali. Marcinkovi a jeho lidem se přesto všechno povedlo umístit dovnitř letadla batoh s nápisem "Ka-Boom" (něco jako "bum to je ale rána!"), který měl představovat batoh s teroristickými výbušninami. Nejspíš českého původu z Pardubic.

Po odchodu "do důchodu" potřeboval Richard peníze a tak napsal memoáry - jenže problém byl, že všechno, nebo téměř všechno, co za posledních třicet let dělal, bylo klasifikováno jako "tajné" a tudíž to do žádné knížky nemohl dát. A tak vymyslel takový trik, že změnil jména, datumy a trošku svou vlastní historii zamíchal a všechno to vydává za fikci. A na fikci se žádné předpisy o "utajení" nevztahují!

A tak Marcinko vydává svazky a svazky "fiktivních" vzpomínek, o tom kde všude "fiktivně" jeho Seal Team byl a co tam zažil. Líčí barvitě a se znalostí věci. Třeba jak vynalezl nový způsob skoku s padákem. Obvyklý skok je HAHO - High Altitude High Opening (skok z výšky, otevření vysoko), když se třeba skáče z výšky 19 tisíc stop a padák se otevírá téměř okamžitě po výskoku z letadla - a voják pak klouza vzduchem dlouhé minuty. Problém je, že je ho vidět na radara. Proto Marcinkovi svěřenci používali HALO - High Altitude Low Opening (skok z výšky, otevření nízko) - kdy vyskočili z obvyklých 19 tisíc stop, ale padák otevřeli až třeba tisíc stop nad zemí nebo nad hladinou, někteří ještě míň - tím se přes možný radar jen mihli tak rychle, že nebyli zachytitelní. Marcinko sám vypráví, jak otevíral padák obvykle až 200 stop nad hladinou. Jeho tým byl zřetelně velice soutěživý, a jeden z jeho vojáků to chtěl ještě vylepšit a tak dlouho čekal s otevřením padáku, až ho neotevřel vůbec - a plácl sebou do středoamerické džungle úplně bez padáku. Zlomil si sice pár kostí, ale přežil a Marcinko ho od té doby označuje za vynálezce nového parašutistického stylu HANO - High Altitude No Opening (skok z výšky, otevření žádné).

Jeho knihy byly zatím vydány (a prodány) v nákladů přes dva milióny výtisků a každá z nich byla ve své době číslo jedna na bestsellerovém žebříčku časopisu New York Times. Nemine žádná vojenská krize nebo závazná událost, aby se fousatý Marcinko neobjevil na Larry King Show nebo Geraldo Rivera a znovu a znovu nepotvrzoval, že teroristům a různým Saddamům lze nakopat do říti - jen se musí chtít.

Zdroj životopisu: http://the_tanga_team.sweb.cz/index.html

Populární autoři:

Carl Sagan

1934 - 1996