Markéta Magidová životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1984

Životopis

Díla Markéty Magidové se pohybují na třecích plochách mezi obory, stejně jako se střídají média, která používá. Zpočátku pracovala především s fotografií, jež se prolínala s kresbami a akvarelovými malbami, později začala výrazně používat text a videoinstalace. Dnes se v její tvorbě objevuje převážně video navázané na živou performance či divadelní představení a zájem o živý tělesný pohyb předváděný nejčastěji tanečníky či herci.

V prvních videích vystupuje sama umělkyně v performancích, jež do značné míry vypovídají o snaze vztáhnout se k osobní události či zážitku a zprostředkovat jej vlastním tělem nebo slovem (Bez názvu – videoperformance, 2012; Sóstrast, společně s Danielou Baráčkovou a Šárkou Teleckou, 2012). V posledních dvou letech však Magidová za pomoci kamery, jež je často statická, snímá herce (či neherce, ale vždy druhé lidi) a tanečníky. V takové chvíli nechává umělkyně zaznít vlastní pohyb tanečnice, jež někdy nabývá narativního vyznění (Překlapy a přehmaty, 2015) a jindy zase využívá vizuální atraktivity tance (film z rezidenčního pobytu v Belgii, společně s tanečnicí Terezií Indrákovou, 2015). Zásadním rysem její práce je také časté propojení obrazu s textem, kterým může být živé básnické čtení (Neklidné čtení, 2014) nebo doprovodný poetický text (Odeslané, 2014; Tůje, 2014).

V projektu Překlapy a přehmaty, který vznikl v pražské INI Gallery, se propojuje jak autorčin zájem o textový záznam, tak práce s živým vystoupením. Ve výsledném videu, kterému předcházela performance v prostorách bývalých Elektrických podniků, je pohyb tanečnice, jež ztvárnila tři různé charaktery žadatelek o práci v nadnárodní společnosti, doplněn hlasem vedoucího firmy. Ten v lehké nadsázce čte emailovou korespondenci plnou překlepů týkající se výběrového řízení a motivačních dopisů žen, které se ztrácí a potácí opuštěnými chodbami a kancelářskými místnostmi. Představení tanečnice Terezy Indrákové pak na konci ústí až v absurdní grotesku, ve které zůstávají jednotlivé postavy osamoceny vstříc institucionálním mechanismům. Objevují se zde jemné parodické narážky na struktury a pravidla, kterým podřizujeme své chování a vyjadřování. Podobně tomu tak je u videa z rezidenčního pobytu v uměleckém centru BUDA v Belgii (Drž mi palce, 2015), kde nejdříve Magidová za pomoci rámování kamerou izoluje gesta a kroky tanečnice, aby je později nechala zaznít v energické choreografii tance. Zajímavé na tom je, že gesta použitá v tanečním projevu jsou inspirována naší každodenní mimickou a mimoslovní komunikací, kterou umělkyně zachytila v prvních minutách filmu. Na jevišti v divadle, kam se tanečnice v závěru videa přesouvá, jsou pak tyto běžné nonverbální znaky postaveny do protikladu s institucí divadelního představení, jež určuje předem promyšlený a strukturovaný scénář.

Právě divadlo a živé představení jsou v současné době nejčastější vyjadřovací prostředky Markéty Magidové. Pro bohnickou Prádelnu připravila ve spolupráci s Janem Pfeifferem narativní divadelní hru, jež prostřednictvím dvou herců (ztvárňující opět více charakterů) a jednoho reprodukovaného hlasu tématizuje mezilidskou komunikaci i střet subjektivního a institucionálního světa. S podobným obsahem, avšak ve zcela odlišné formě, pracovala Magidová také ve videu Odeslané (realizovaného na literární rezidenci v Bratislavě v roce 2014). V něm je přednes textu polským básníkem a performerem Romanem Boryczkem konfrontován s možnostmi digitálního záznamu a s tím spojeného přepisu. Otázka mezilidského vztahu a komunikace na pozadí virtuální reality je právě jednou z vrstev, jež lze ve videu nalézt.

Jednou z hlavních kapitol tvorby Markéty Magidové jsou také její vlastní autorské publikace, v nichž pracuje s jazykem jako mřížkou, která strukturuje naše myšlení. Někdy zaznívá tento koncept v osobní poloze (Domácí slovník, 2013), někdy jej nechává vyvstat v porovnání s řečí vědy, ideologie či dalšími sémantickými systémy (Překlad, 2013). Stejně jako v nejnovějších videích i zde zaznívá otázka institucionalizace, která nastává již v použití určitého jazyka nebo formy. Nejde však o médium videa nebo divadelní hry, ale spíše o snahu exponovat a narušit běžné komunikační prostředky za pomoci vizuálního obrazu.

Konceptuální literaturou se Markéta Magidová zabývá jak v teoretické rovině v rámci přípravy středoevropské kolektivní monografie, tak i ve své tvorbě, kde nabývá mnoha různých podob. Jakkoliv se samotný pojem „konceptuální literatura“ může jevit mnohoznačně, v českém výtvarném umění lze vysledovat zájem o použití textu v galerijním prostoru například u Jiřího Valocha nebo Jána Mančušky. Magidová, podobně jako některé textové instalace Jána Mančušky, tématizuje samotný pohyb návštěvníka v galerii, když například na výstavě Nevrácený plán (2013) v galerii Kostka v pražské Meetfactory nechala diváka obcházet podél načrtnutého půdorysu malého bytu, na jehož rámu mohl číst povídku o muži, který v něm žije. Proměna čtenáře v účastníka události pak byla patrná i v instalacích Lehl si a snažil se na nic nemyslet (2012) a Měření (2012) na výstavě v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu. (zdroj životopisu: https://www.artlist.cz/marketa-magidova-108590/)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.