César Vallejo životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

peruánská, 1892 - 1938

Životopis

César Vallejo, který měl v Latinské Americe vliv na několik básnických generací a podle jehož sbírky Trilce byl pojmenován časopis, patří k několika málo vrcholným hispanoamerickým básníkům a v širší dimenzi k největším novátorům poezie v západní kultuře dvacátého století vůbec. „Tato poezie má stejný význam – nebo ještě větší – jako poezie Mallarmého,“ napsala autorka vallejovské monografie Jean Francová. Je to poezie, jež neztrácí intenzitu.

Čeští čtenáři, pro něž výbor z Vallejovy poezie přeložil Vladimír Mikeš (Černí poslové, 1973), v ní mohou zahlédnout určitou blízkost k Jiřímu Ortenovi. Pozoruhodný je případ Vladimíra Nárožníka, který se ztotožnil s Vallejovou poezií natolik, že v souboru dvaceti básní, v pozůstalosti nerozlišeně včleněných do vlastní básnické tvorby, je devatenáct Vallejových básní v mírně upraveném Mikešově překladu; jediná Nárožníkova původní báseň naznačuje klíč ke „skrytým zdrojům“.

Prvotina míšeneckého básníka ze zapadlého městečka v Andách Černí poslové (1918) a zejména experimentální sbírka Trilce (1922) byly počátkem dvacátých let v Peru básnickým zjevením. Za svého života Vallejo více knižně nepublikoval, ale jako všichni praví spisovatelé psal neustále. Zůstal především básníkem, jeho prózy a dramata mají menší význam.

Za opravdovost poezie Vallejo ručí svým životem, intenzita veršů je spjatá s intenzitou zkušenosti. Ostré vnímání světa vyjadřuje jeho poezie od prvního verše: „Jsou v životě rány tak tvrdé… Já to nechápu!“ Jedním otřesem byl pro Valleja odchod z domova na studia, kde se pro chudobu držel těžce a přerušovaně. Další určující zásah, několikaměsíční uvěznění, umocnil jeho smysl pro sociální nespravedlnost, který ho později dovedl ke komunismu. Od roku 1923 žil Vallejo v Paříži, v nouzi a extrémní askezi. Počátkem třicátých let vstoupil do komunistické strany Španělska; cestoval do Sovětského svazu, zastavil se i v Praze. Španělskou občanskou válku zažil jako otřes pozitivní, náhlou sounáležitost. Ve Vallejově poezii se v nové kvalitě vrací křesťanské – a indiánské – prožívání bolesti všech na vlastním těle. Cyklus básní Španělsko, odejmi ode mne tento kalich vytiskli v polních podmínkách španělští republikáni. César Vallejo zemřel v Paříži v dubnu 1938, posledním slovem, jež opakoval, bylo „Španělsko“. Posmrtně vydaný soubor jeho poezie z pařížského období nazvala autorova vdova Lidské básně (1939), i když Vallejově poetice a podle svědectví jeho přátel i jeho přání by více odpovídal název podle jedné z básní Seznam kostí.

O interpretaci Vallejova díla se vedly a vedou spory, podle jedněch byl předchůdcem surrealismu, v jeho poezii je možno hledat prvky expresionismu či dadaismu; podle jiných nemá s evropskou avantgardou nic společného (sám napsal ostré články proti jejím epigonům). Starší komentáře mu rozuměly v univerzálním smyslu, nověji interpreti z latinské Ameriky zdůrazňují indiánskou kulturní souvislost a potřebu přestat číst výlučně v evropském klíči. Polemicky vyhrocené soudy se shodnou na jedné věci: na autentičnosti Vallejových veršů.

Poezie peruánského básníka je mimořádná v obou aspektech, univerzálním i regionálním. Jeho básně eliminují vše vnější a soustředí se na samu esenci lidské existence. Zároveň jsou prostoupené nostalgií po jednotě rozpadlého světa, která je znakem moderní andské kultury: nostalgie neznamená jen stesk, nýbrž protest. „Jak jsem jen mohl snídat! Jak jsem si mohl brát / z tak vzdálených talířů něco k snědku, / když domov je v troskách / a ani matka nepřejde přes rty! / Jak jsem mohl pozřít jediné sousto.“

Poloha andské kultury a obecně příslušnost člověka k světu má intimní rodinnou podobu. Vallejo vyrostl v rodině s jedenácti dětmi, z nichž byl nejmladší, v tradici vysokohorských indiánských komunit smíšené s tradicí křesťanskou. Oba jeho rodiče byli míšenci indiánky a španělského faráře. Bez kulturní duality, prožívané mesticem v bezprostřední intimitě, porozumíme veršům peruánského básníka jen zčásti. Tvrdí to monografie chilského spisovatele Jorge Guzmána – Tahuashando: Mestická četba Césara Valleja (2000) – Guzmánův pohled četbu vskutku obohacuje o nepostřehnuté polohy. Slova mají konotace k dávné tradici: číslo čtyři, základní v indiánské kosmogonii i samém názvu andské říše Tahuantisuyu, motivy matky, ženy, smrti, které mají v této tradici jinou váhu. Ovšem dá se také říci, že vazba k andské kultuře je nejnaléhavější v negativní podobě, v odtrženosti a samotě v „širém a nepřátelském světě“ (jak nazval svůj román o andských indiánech Vallejův mladší současník Ciro Alegría): „Šeptaný v neklidu, křižuji / ve volných šatech lítosti / pondělky pravdy. / Nepoznává a nehledá mě nikdo / a také já jsem zapomněl / čí budu.“

Příslušnost ke dvojí kultuře dává jedné linii peruánské literatury dramatičnost a zároveň touhu pro harmonii heterogenních světů, jak to vyjádřil už na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století Inka Garcilaso de la Vega. V poezii Césara Valleja má dramatická podvojnost andský původ, ale ten není patrný v tématech, nýbrž v zostřeném vidění. Tíha i něha moderní západní poezie je ještě těžší a něžnější. Fyzická vyčleněnost člověka, osamělost je základní vlastností každé bytosti. Vytrženost z jednoty se projevuje v oxymorech, paradoxech, osloveních druhého: „Právě minul, kdo přijde.“ „Kdo ví, odchází k tobě. Nezatajuj mu. / Kdo zná svítání. / Buď k němu něžný. Neříkej mu nic. Je / těžko z toho, co se zahání.“ „Tady dnes zdravím, zapínám si límec a žiji, / povrchní v krocích, nevyzpytatelný na chodidlech. / Tak skládám zkoušky na člověka, tak se spíš loučím / a z každé mé chvíle raší oddálení.“ Pro Valleja je jazyk poezie oblastí, kde je možná jednota, kterou si tolik přeje, aniž se zruší různost. Mísí v lyrické promluvě různé jazyky, jak je to vlastní spíše románovému žánru: jazyk španělských barokních klasiků (Francisco de Quevedo a další), dikci křesťanských kázání, hovorovou mluvu Peruánců. Ve sbírce Trilce vynalézá vlastní syntax i morfologii, která je někdy hermetická a často nepřeložitelná. César Vallejo dovedl jazykový experiment na nejzazší hranici, a přitom si nehraje se slovy. Ta krajní hranice slov je náhlý průhled do podstaty lidské existence. Kdo jeho báseň čte, často jí nerozumí, a přece vnímá její intenzitu, svízelnou a přitom elementární pravost. Ve slovech je napětí, že uniknou. Jde v nich o život, v plném smyslu. V jednom dopise básník napsal: „Bůh ví, až na jaký hrůzyplný okraj jsem se naklonil, pln strachu, s obavou, že to všechno v hloubi umře pro mou nebohou živou duši.“

Jeho přítel vzpomínal, jak si Vallejo při procházkách po Paříži občas opakoval některá slova stále dokola, umanutě, jako refrén nebo rituál. Právě opakování, základní princip poezie, Vallejo v básních stupňuje až na hranu, až slovo rozbije, zmizí hrany a zůstane materiál. Rituální intenzifikace je jedním z momentů jeho poezie, kdy se ve slově rozpojí zvuk a předmět: „A tolik let / a pořád, moc pořád, pořád pořád.“ Do veršů prosakuje jako by bezprostředně elementární zkušenost života, smrti, bolesti. Bolest, zejména fyzické utrpení, je stěžejním bodem Vallejova zkoumání pozemské existence, počínaje prvním veršem první sbírky až k posledním básním ze španělské občanské války.

Lyrický mluvčí Vallejových básní je pozorovatel života na vlastním těle, jež prozkoumává jako cizí exemplář, někdy mírně ironicky, jindy překvapen prvotním viděním: „Teď si v ústraní ohmatávám bradu / a v kalhotách této chvíle si říkám: / Tolik života a nikdy!“ Trne úžasem i hrůzou z křehkosti těla – v té křehkosti se koncentruje esence pozemského života. Zvuky slov opouštějí pojmy a „vstupují do nejbezbrannější oblasti bytí“ (William Rowe, Hacia una poética radical, 1996). Vše ztrácí vymezenost a slévá se v nerozlišenou jednotu života a poezie a smrti, jak toho dosahuje například báseň v próze Nalezení života: „Nechte mě, prosím, chvíli o samotě, abych vychutnal to nádherné, spontánní čerstvé cítění života, který mě dnes poprvé přivádí do vytržení a dělá šťastným až k slzám. /…/ Nechte mě! Život mě nyní vložil do celé mé smrti.“ Andské motivy se postupně vytrácejí, v pařížském období se stírá i návratný motiv matky a rodiny. Básnické průhledy do elementárního smyslu existence nejsou vázány na lokální témata. Můžeme číst Vallejovu poezii i v jiných krajích, dokonce (aspoň zčásti) v jiném jazyce. Nepřestává proto být sama sebou – stavět proti sobě regionální a univerzální rozměr je u Valleja (a v literatuře vůbec) zbytečným sporem: snad i Evropan smí cizinci porozumět. Zvláště když cizost a blízkost prožívá Vallejova poezie jako základní lidskou situaci.

Dramatická konfrontace a touha po jednotě se světem nemá v závěrečném období jeho tvorby souřadnice peruánské, ale španělské. Ve španělské občanské válce uviděl jako druhou tvář samoty César Vallejo solidárnost lidí v boji – ostatně stejný určující záblesk ve Španělsku zahlédl i Octavio Paz. Obranou španělské republiky jsou Vallejovy básně zasaženy „až na kost“, prožívá ji jako obrovskou možnost sociální a existenciální, s touhou i s obavou, že se šance opět promarní: „Dej si pozor, Španělsko, na Španělsko v sobě!“ Čím trpí jeden, trpí všichni, a co se rozhodne ve Španělsku, rozhodne se pro osud lidského rodu. V těch dramatických dnech Vallejo dostal prudké horečky, ale lékaři nezjistili příčinu – peruánský básník umřel na Španělsko, na svůj život, napjatý nadoraz: „Když to sečtu, abych vyslovil život, mám jenom smrt. / A po všem, na konci stupňovité přírody a vrabce vcelku, usínám ruku v ruce se svým stínem.“ (zdroj životopisu: Anna Housková)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.