Právě čtené knihy
Kdo jsem
Knížky mě provázejí už od malinka. Doma jich máme spoustu, do knihovny jsem chodila s maminkou snad už v peřinkách a celé to prostředí, knížky i zaujetí pro čtení mě fascinovalo. Jen co jsem se naučila číst, dostala jsem svou první průkazku do knihovny. Hrozně moc jsem se na ni těšila :-) A láska ke knihám a čtení mi zůstala a svůj život bez knížek si nedovedu představit.
Dříve jsem musela každou rozečtenou knížku dočíst, i když to bylo kolikrát utrpení. Ale nemohla jsem ji nedočíst, nějaké vnitřní pnutí mi to nedovolovalo... Jednoho dne jsem se o tom bavila právě s maminkou a ta mi řekla, že na mě mou vůli obdivuje, ale že některé knihy nestojí za to číst a lámat to přes koleno, že je to škoda času a můžu si přečíst něco, co mě bude bavit. Dlouho jsem o tom přemýšlela a dospěla k názoru, že má pravdu. Sice je to těžké, odložit nedočtenou knihu, ale mám jich v plánu přečíst tolik, že je škoda plýtvat časem a mučit se, když na mě v knihovně čekají knížky, na které se těším. Proto se snažím pečlivě vybírat, do čeho se pustím. Knížka mě musí něčím zaujmout, přitáhnout k sobě. Občas se ještě utnu a sáhnu po něčem, co silou vůle odložím (cvik dělá mistra). Ale už je to mnohem méně než dřív.
Každý to má s knížkami jinak, já nemám nijak zvlášť ráda začátky příběhů, než se to rozjede, příběh mě vtáhne a začne to být strhující. Kolikrát nevydržím a po přečtení prvních dvou kapitol si musím přečíst poslední (trochu praštěné, ale zjistitla jsem, že to nedělám sama :-)). Jen u detektivek to vydržím, i když si pak říkám, že čtu příšerně pomalu.
Knížky si vybírám náhodně, napříč žánry, věkovému určení, tématům. Dám hodně na doporučení maminky a sestry :-) Ale také hledám inspiraci tady. Kolikrát se proklikám a najdu nějaké zajímavé knížky, které mě lákají a musím si je přečíst!
To je asi vše, moje "Napište o sobě pár slov..." je zase strašně dlouhé.
Dříve jsem musela každou rozečtenou knížku dočíst, i když to bylo kolikrát utrpení. Ale nemohla jsem ji nedočíst, nějaké vnitřní pnutí mi to nedovolovalo... Jednoho dne jsem se o tom bavila právě s maminkou a ta mi řekla, že na mě mou vůli obdivuje, ale že některé knihy nestojí za to číst a lámat to přes koleno, že je to škoda času a můžu si přečíst něco, co mě bude bavit. Dlouho jsem o tom přemýšlela a dospěla k názoru, že má pravdu. Sice je to těžké, odložit nedočtenou knihu, ale mám jich v plánu přečíst tolik, že je škoda plýtvat časem a mučit se, když na mě v knihovně čekají knížky, na které se těším. Proto se snažím pečlivě vybírat, do čeho se pustím. Knížka mě musí něčím zaujmout, přitáhnout k sobě. Občas se ještě utnu a sáhnu po něčem, co silou vůle odložím (cvik dělá mistra). Ale už je to mnohem méně než dřív.
Každý to má s knížkami jinak, já nemám nijak zvlášť ráda začátky příběhů, než se to rozjede, příběh mě vtáhne a začne to být strhující. Kolikrát nevydržím a po přečtení prvních dvou kapitol si musím přečíst poslední (trochu praštěné, ale zjistitla jsem, že to nedělám sama :-)). Jen u detektivek to vydržím, i když si pak říkám, že čtu příšerně pomalu.
Knížky si vybírám náhodně, napříč žánry, věkovému určení, tématům. Dám hodně na doporučení maminky a sestry :-) Ale také hledám inspiraci tady. Kolikrát se proklikám a najdu nějaké zajímavé knížky, které mě lákají a musím si je přečíst!
To je asi vše, moje "Napište o sobě pár slov..." je zase strašně dlouhé.