Christoph Ransmayr

Populární knihy

Poslední svět

Morbus kitahara

Děsy mrazu a temnoty

Nové komentáře u autorových knih

Děsy mrazu a temnoty

„Výborná knížka, dobře napsaná a taky pěkně graficky udělaná, moc pěkné ilustrace.Chybí pouze tmavě modrá záložka/stužka ... a bylo by to dokonalé.“
— tlapa

Poslední svět

„Tak tohle byl omyl. Koupil jsem si knihu na základě anotace, ve které ovšem chybí podstatná informace - jedná se o historické scifi. Maximus Messalinus byl reálná historická osoba. Když jsem se na straně 8 dozvěděl, že do Konstance přijel na škuneru, přečetl jsem si teprve komentáře níže. Mám scifi rád, ale tahle kniha mě vůbec nebavila. Možná má smysl pro ty, kteří rádi čtou Ovidia. Jak píše níže ludek7426, je to pocta jeho Proměnám. Nedočteno.“... celý text
— braunerova

Morbus kitahara

„Po famózním Posledním Světě tu máme další Ransmayrovu alternativní historii. Příběhy poražených i vítězů, ve světě kde šly dějiny jinou cestou. Město, odříznuté a napůl zapomenuté ve vysokých horách, společnost které jsou upřeny všechny výdobytky techniky , lom kde byl za války koncentrační tábor a především lidé. Ať už opravdoví viníci, nebo jen váleční invalidé, jejich potomci a také ti co zde trpěli a vrátili se. Ti všichni zde zdánlivě nekonečně čekají, až přijde změna. Pod dohledem Psího krále, ve stínu hor, naděje má jméno Brazílie. A tam také všechno dospěje až k hořkému a nevyhnutelnému konci.“... celý text
— ludek7426

Poslední svět

„"Nikomu nezůstane jeho podoba." Cesta do exilu posledního světa, který může být stejně dobře světem prvním. Čas i svět se točí ve spirále, lidé se mění v kameny, vlky nebo ozvěnu a to celé je úžasná pocta Ovidiovým Proměnám.“... celý text
— ludek7426

Poslední svět

„"Poslední svět" je jeden z vůbec nejlepších románů, jaké jsem četl za mnoho let, ve kterém si spisovatel zcela suverénně zachází s jazykem, časem a prostorem, aniž by zklouzl k pouhému konceptualismu a formalismu. Zajisté, cesta Messalina z "Centra světa" a pátrání po zmizelém básníkovi je sic ukotveno v římských dějinách a řecké mytologii, avšak spisovatel zcela postmoderním způsobem stříhá obrazy archické se zcela moderními. Vždyť v antické (?) Římské říši (a je to vůbec ona, není to spíše předpotopní ztracený svět?) pluje na škuneru, čte si na opršené autobusové zastávce starý jízdní řád, aby se dostal na "okraj světa", do umírajícího "Železného města", kam byl Ovidius (a je to vůbec on, nebo "první Ovidius", praobraz historického básníka?) vykázán "tak mimochodem" císařskou byrokracií po (paradoxně napůl zapomenutém) veřejném skandálu. A Okraj světa, ono "Železné město" je místem, kde žijí archaické mýty a legendy, kde se lidé mění ve zvířata a zvířata v lidi... Román rozhodně utkví v paměti svou zvláštní soumračná atmosférou "konce věku", neobyčejnou myšlenkovou kultivovaností až po závěr, který vyrazí dech. Rozhodně se však nebude líbit každému, obávám se. Stojí však za to jej mít v knihovně, na čestném místě. Ransmayra každopádně považuji za velice velice pozoruhodného autora. A dík za každou jeho knihu.“... celý text
— PeterRainhard

Přejít na knížky autora