Voda, která hoří přehled

Na jednu stranu do jisté míry obdiv, jak se autorka dovedla otevřít. Že vše, co jí v životě trápilo, deptalo, nebo naopak bavilo, povznášelo, obohacovalo, dovedla srozumitelnou a celkem empatickou formou sdělit, vtáhnout čtenáře do svého vnitřního světa. Na druhu stranu rozpaky z tak velkého otevření a tedy zveřejnění. A opravdu hodně, hodně podrobné...
Vzpomínky na dětství, na rodiče a zejména dvě úžasné babičky fajn, stejně tak zaujalo povídání o dění okolo docenta Skály. Disidentské prostředí v sedmdesátých a osmdesátých letech mě taky zajímalo. Plus za fotky.
Ale... Tak podrobné odhalení intimních vzpomínek na tak trochu utajenou lásku s Václavem Havlem pro mě bylo spíš zklamáním. Jsou věci, které člověk nemá zveřejňovat, ani po letech... Zveřejněné dopisy, navíc v tak velkém rozsahu, jsou toho vyvrcholením, ty měly zůstat v šuplíku. Pro trápení autorky mám do jisté míry pochopení, nikoliv však pro to zpřístupnění všem. Dopisy Jitce nejsou "Dopisy Olze", které vyšly se souhlasem jejich pisatele a už od počátky byly koncipovány jako širší úvahy, nejen jako soukromá korespondence.
Pokud srovnám s knihou Terezy Boučkové "Indiánský běh", na kterou jsem v průběhu čtení pro občasnou podobnost myslela, řekla bych, že Tereza Boučková se s tím dilematem, co ještě zveřejnit a co ne, vyrovnala mnohem lépe. I když úplně se samozřejmě srovnávat nedá, Jitka Vodňanská byla přímá aktérka vztahu a zveřejněním jeho podrobností se asi vyrovnávala i s pocity zklamání a křivdy.
Z knihy mám nakonec hodně rozporuplné pocity, hvězdičky neumím spočítat. A nečetla jsem vše, zvlášť v závěru jsem knihu spíš prolistovala, z obou těchto důvodů se hodnocení pro tentokrát vyhnu.

10.04.2023

Kvalitní a šokující knížka.
Škoda, že se autorka nevěnovala psaní víc než Václavu Havlovi, umělecké vlohy nezapře. Parádní styl. Například přepsáním dlouhých Havlových dopisů názorně ukázala Havlovu povahu: podvede autorku, tedy svou milenku, zároveň podvede i svou ženu, a napíše o tom x stránkový nudný dopis. A s kým je podvedl!
Literaturu faktu mám ráda, obsahem byla kniha bez nějaké větší autorčiny snahy hodně cenná, už proto, že postavičku s povahou našeho prezidenta by žádný, ani sebegeniálnější, autor nevymyslel.
A ten obsah:
je neuvěřitelné, jakého člověka jsme kdysi dokázali zbožňovat a postavili ho do čela státu. Laskavý byl, srandičky vymýšlel parádní, ale nedokázal se chovat statečně ani ke "svým" ženám, v osobním životě si vytvořil naprostý chaos. Máme velkou kliku, že vedení státu nezašmodrchal ještě víc, žádný vůdce to nebyl. Zdá se, že Češi volí politiky milé a sympatické, nikoli politiky schopné dobře vykonávat svou roli.
To klubko disidentů, mezi které autorka s Havlem patřili (a s nimi Dientsbier, Langoš, Ruml, Schwarzenberg, Knížák atd.) jednalo s lehkostí, všechno mělo na háku, životním stylem připomínalo hipísáky. Zdá se, že právě ten styl vede do pekel, docela solidně si jím zpackali život, chaos totiž zničí cokoli.
Porevoluční hradní policici. I paní Vodňanská se málem stala senátorkou... Havlova ochranka kryla zálety, seděla na schodech, dokud se Havel nevracel a dařilo se to ututlat. Složení osazenstva Hradu byly schopnosti a náhody, nebo svou roli sehrály i známosti?
Autorčina volba partnera versus její povolání. Vztah s Havlem z mého pohledu nebyl tak neetický, jak se může zdát nezasvěcenému, v době, kdy si začali, měla jeho žena Olga milence. Co se však chápe o hodně hůř jsou důvody, proč do toho autorka vlastně šla. Sama několikrát zdůrazňůje, že je "žárlivá" Štírka, bývalým partnerům dala košem při prvním náznaku nevěry, a pak si začala vztah s člověkem, u kterého jí muselo být naprosto jasné, že věrný nebude, a vztah táhla dlouhá léta. Proč? Slavný ještě nebyl. Jakoby neznalost povah byla pro psycho"znalce" charakteristická. Olga se chovala jako vzorná zralá žena, té trpělivost nepřinesla růže, ale rakovinu. Všichni autorčini partneři se povahami podobali jeden druhému: smyslem pro humor, útěky od problémů, sklony k nevěře a dvojímu životu. Na závěr autorka píše, jak se upla k buddhismu... zas ta stejná písnička. Nikoli statečný Ježíš, který mluvil jasně a nechal se i ukřižovat, ale Buddha, jehož předloha utekla do pouště od ženy s malým dítětem a tam "hledala sama sebe". Pořád ten stejný typ muže, který je pro autorku, psychoterapeutku, prokletím.
Takový děj by nikdo nevymyslel.