Žiju bez dětí
Martina Hynková Vrbová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/529323/bmid_ziju-bez-deti-65942c1e321d9.jpg
3
84
23
Moderátorka ČT Martina Hynková Vrbová v průběhu dvou let vyzpovídala bezdětné ženy různého věku, povolání i zájmů. Vznikla tak fascinující mozaika příběhů, které otevírají hluboká témata rodiny, hodnot i partnerských vztahů. Jedna žena po dětech toužila, ale nemohla je mít. Druhá žena kvůli znásilnění přehodnotila touhu po rodině. Další ženě děti nic neříkají a svou existenci bez dětí hodnotí i lesbický pár či žena blížící se věkem stovce. Poznejte silné osudy dobrovolně i nedobrovolně bezdětných žen.... celý text
Přidat komentář
Knihu urcite doporucuji k precteni. Jsem vdecna autorce, ze se ujala a venovala tomuto tématu :-).
Na druhou stranu jsem ocekavala vice rozebirani a povidani o tom rozhodnutí, ze nebudu mit deti, o tom co se delo dal, kdyz clovek rekl sve rozhodnutí svetu kolem, popr. Co se delo dam uvnitr kazde zeny, kdyz padlo toto rozhodnuti.
Kniha se vice zajima o zivot pred timto rozhodnutim - coz je take fajn, ale videla bych to jeste na dalsi rozpracování .
Jedním z témat, které otřásá dnešní společností, je těhotenství, potažmo mateřství. Je to jedno z nejdiskutovanějších a kontroverzních témat napříč generacemi. Ve společnosti stále přežívá ten zastaralý názor, že jediným životním úkolem a posláním ženy je rodit a vychovávat děti, jinak náš život nemá smysl. Jakmile kolem třicítky děti ještě nemáte, nedej bože navíc nechcete, automaticky dostáváte nejrůznější nálepky - kariéristka, zoufalka, sobecká, bezcitná, nemocná, ezo atd., aniž by někdo věděl váš skutečný příběh a pohnutky, které vás k tomu vedou. A hlavně - co je komu do toho?
Já osobně se nijak netajím tím, že děti nechci, dostávám na svou adresu spoustu rozličných reakcí, naštěstí se mě osobně nijak nedotýkají, protože to mám v sobě srovnané a je mi jedno, jak to berou ostatní, ale pro spoustu žen je to tak ožehavé a zničující, takže jakékoliv dotazy na děti a potencionální těhotenství jsou naprosto nemístné a nevychované. Nicméně nerada bych sklouzávala k tomu, aby tenhle příspěvek byl víc o mně než o knize, ačkoliv to spolu souvisí pochopitelně, i proto, mimo jiné, jsem si knihu vybrala. Věnuju se tématům, která mě nejenom zajímají, ale která se mě taky hlavně týkají a dotýkají, a mateřství obecně hýbe světem. Je to věc hodně intimní a bolestná, přesto si myslím, že by se měla otvírat, už jen kvůli zažitým předsudkům a domněnkám, ovšem citlivě a s pokorou.
Knihu hodnotím hlavně skrze příběhy, ne po stránce zpracování, tam by bylo hodnocení asi nižší. Hodnotit takové knihy je vždy dost ošemetné, ale hlavně pro mě zvítězila ta přidaná hodnota a obsah, o čemž to tu předně je, až potom stránka literární.
Příběhy všech žen, nejenom v knize, obdivuju i respektuju a hlavně oceňuju, že se s nimi rozhodly svěřit, protože je to velmi osobní a citlivé a mnohdy bolavé. Možná je to i mnou, jsem v těchto věcech velmi otevřený člověk, řekla bych, nevadí mi o tom mluvit, žít a nechat žít, a přijde mi naprosto přirozené, ať už žena dítě má, či ne.
Celkově mám ráda formu rozhovorů, baví mě nahlížet do mysli a pocitů ostatních, a přestože jsem si jejich podobu představovala v tomto formátu jinak, ve výsledku to bylo poutavé i přínosné. Je pravda, že rozhovory jsou vedené tak obecně a po povrchu, soustředí se hlavně na celý životní příběh, který s tím samozřejmě oklikou i napřímo souvisí, než vyloženě na ty pocity, rozhodnutí a důvody, proti čemuž nic nemám, patří to k tomu, ale trochu mě to mrzí, mělo to potenciál, nicméně chyběla mi tam opravdu ta odůvodněná, podstatná, konkrétní stránka věci, což jsem předpokládala, že bude hlavním předmětem rozhovoru i celé knihy. Jakoby se autorka bála jít víc do hloubky, což v tomto případě určitě chápu, je to choulostivé, ale obě strany věděly, do čeho jdou, takže se to dalo očekávat. A taky jsem měla občas pocit, že si tam Martina moc projektuje svůj příběh, asi ze své situace nedokázala být úplně nestranná, "mimo hru", hlavně v prvním rozhovoru, kde mi to bylo místy až nepříjemné, působilo to na mě jako víc o ní než o respondentce, a jakoby ten rozhovor ani dotazované nebyl úplně příjemný a nebyla v bodě, kdy by byla srovnaná o tom mluvit, ale možná to byl jen můj pocit. Na jednu stranu se do toho Martina dokáže vžít, na druhou stranu nevím, jestli právě z toho důvodu byla pro tyto rozhovory tou nejlepší volbou. Ale už ve druhém rozhovoru a všech dalších se to trochu otočilo, a když jsem se soustředila jen na danou ženu a její osobnost a příběh, bylo to vlastně strašně zajímavé nahlédnutí do jiných osudů, názorů a myšlenek, a i když byly třeba o něčem jiném, bylo to fascinující, uvědomělé, inspirativní a každý mi něco dal a něco si z něj odnáším.
I když stránka literární je trochu slabší, tahle kniha by podle mě měla, a má na to, aby dostála svému poslání, a to, aby lidem otevřela oči a ukázala, co všechno mateřství obsahuje, co to obnáší a že to není tak jednoduché, jednoznačné a černobílé, jak si myslí, aby byli citlivější a ohleduplnější a nechovali se jak hovada, přestali šťourat tam, kde je to absolutně nevhodné, protože jim do toho nic není, starali se předně o svoje životy a HLAVNĚ konečně pochopili, že ne každá žena je stvořena k tomu, aby byla matkou.
,,Donutilo mě to uvědomit si, že to, co máme je dost. I když u toho to dítě není. Je to dost pro nás oba. A jestli to není dost pro okolní svět... Oni náš život nežijí, to není jejich život, je to náš život."
9 příběhů bezdětnosti, 8 rozhovorů a 9 žen, které boří všeobecně rozšířený konsenzus, že každá žena by měla mít dítě (nejlépe děti) čili ženy se rodí proto, aby plodily. Ano, dřív to tak samozřejmě bylo, jelikož žena měla práv pomálu a nebyla brána jako bytost uvažující, přemýšlející, s vlastním názorem či vzdělaná. Dnes už je doba jiná a díkybohu za to, že je to jen na nás a naší volbě kam budeme chtít, aby se náš život ubíral. Kniha je to poučná a příběhy velmi inspirující. Děkuji za ni autorce a ráda bych si přečetla knihu, která byla zmíněna v dvtv o naplnění života žen, jimž děti ,,vyletí z hnízda", snad tento nápad uskutečníte. Vřele doporučuji.
Jen pro úplnost - to neznamená, že já děti nechci, jen si ráda rozšiřuji názory a nikdo nevíme, co nás v životě čeká.
Formálně by text snesl určitě řadu edičních zásahů, co se obsahu týče, velmi mě zasáhl. Sonda do života a osudů žen, které se rozhodly (či rozhodují) o tom zůstat bezdětné, přináší důležitý pohled na téma, které je závažné, aktuální, intimní, citlivé a stále dost tabuizované. Oceňuji upřímnost respondentek, jejich otevřenost, schopnost popisovat a hodnotit vlastní minulost, rozhodnutí i volby. Často jsem byla dojatá, zaskočená tím, jaké příběhy život (vesmír, Bůh, energie, na cokoli věříte...) dokáže napsat, a celkově mě dostala i ta naděje za tím vším, co se zdá z většinového pohledu špatné, nepochopitelné. Propojilo se mi plno úvah, hlavně o minulosti, rodinách, v nichž vyrůstáme, batohy, které nám v dětství plní kamením, a my ho pak po zbytek dní vláčíme za sebou... Nesuďme nikoho, v jehož botách jsme neušli nějaký ten kilometr... A buďme k sobě ohleduplnější, citlivější.
Osm rozhovorů s devíti ženami (jeden z rozhovorů je veden s lesbickým párem), které jsou bezdětné...
Na tenhle titul jsem na Instagramu zatím zaznamenala převážně kladné reakce, já mám ovšem ke knize několik výtek...
Celkově mi moc nesedl výběr respondentek, připadal mi poněkud nevyvážený, jednak se minimálně tři z rozhovorů nesly na výrazné ezo vlně (což by mi tolik nevadilo, kdyby se jednalo o jeden z osmi pohledů, ale aby byla takto pojednána skoro polovina rozhovorů, to mi přišlo moc), jednak všechny ženy ani ještě nebyly definitivně rozhodnuty, že se matkami nestanou, čili ten název a očekávání z knihy jsou trochu zavádějící...
Dále mám docela velký problém s celou formou knihy... Pominu-li množství chyb (včetně spojení "vztyčný" bod), nesedl mi způsob zpracování... Podle mě se ukázalo, že není dobrý postup víceméně přepsat rozhovor tak, jak se vedl, ale je potřeba ho trochu "učesat"... Protože se to nestalo, rozhovory jsou na moje gusto stylisticky nepříliš povedené, jednak se rušivě mísí spisovná a nespisovná čeština, jednak mám celkově pocit, že se často tak trochu "tlachá", řeší se okrajové věci, a tudíž se pro mě rozhovory často stávaly i povrchními, místy nešly tak do hloubky, jak bych očekávala, proto se mě mnohé vnitřně až tolik nedotkly...
Je jasné, že zvolené téma je nanejvýš důležité a zajímavé, bohužel kvůli zpracování jsem žádný větší a hlubší zážitek neprožila, někdy se totiž i stalo, že bezdětnost se stala spíš okrajovou záležitostí a hovor se zaměřoval na život respondentek obecně, což mě v důsledku rovněž zklamalo...
Hodnocení: 3 * z 5 *
Knihu jsem si přečetla, protože jsem si myslela, že se mi podaří lépe se vcítit do duší mých bezdětných kamarádek a známých. Ale asi to nejde. Sytý hladovému nevěří. Každý příběh je jiný, některý mne mne dojal a souzněla jsem, někdy jsem nebyla tak úplně přesvědčena o upřímnosti a otevřenosti... Je zajímavé si knihu přečíst, ale žít musí každý po svém. Najít si svou cestu a roli.
Taky jsem čekala něco trochu jiného. Myslela jsem, že ta bezdětnost bude v rozhovorech více rezonovat. Snažení, neúspěchy, vyrovnávání se se skutečností... Nakonec to byly spíše rozhovory, které měly širší záběr, životní styl, osudy, návraty do dětství... No, proč ne. Ono nakonec všechno souvisí se vším. Ve výsledku tedy docela zajímavé čtení.
Žiju bez dětí je kniha 8 rozhovorů 9 žen, které se nestaly matkami.
Už po přečtení názvu jsem věděla, že si knihu chci rozhodně přečíst. Mám moc ráda knižní rozhovory, ale hlavně mě zaujalo téma, o kterém si myslím, že je třeba mluvit a které je extrémně důležité a citlivé.
Rozhovory mě dojaly a donutily k přemýšlení přesně tak moc, jak jsem si myslela. Celá kniha začíná rozhovorem s ženou, která byla připravená udělat cokoli pro to, aby se stala matkou... K slzám mě pak dojal rozhovor s mladou ženou, která byla znásilněna a následně na to se rozhodla, že se matkou nikdy stát nechce. Asi nejvíce emotivní pro mě ale byl rozhovor poslední, s ženou ve vyšším věku, která se ohlíží za svým životem a životními volbami... Už jen teď, když tohle píšu, mám husí kůži, pořád ve mně ten rozhovor je...
Měla jsem asi 2 rozhovory, které mi tolik nesedly, resp. jsem k daným ženám neměla tak blízko, ale i přesto se mě jejich příběhy dotkly.
Nebylo to lehké čtení, naopak...
Je to ale velmi důležité čtení a já jsem moc ráda, že kniha vyšla a že ji mohu s klidným svědomím doporučit.
Přiznám se, že jsem od knihy čekala něco trochu jiného, možná právě to očekávání bylo pak u čtení trochu překážkou, nevím... Bylo zajímavé podívat se trochu mimo tu svou sociální bublinu. Rozhodně byly některé příběhy, nebo jejich části, hodně zajímavé i dojemné. U některých rozhovorů mi naopak přišlo, že toho prostoru dostaly zbytečně moc a chvílemi mě to přestávalo bavit. Ten pohled je asi hodně individuální. Já jsem byla trochu zklamaná, že jsem od knihy nedostala úplně to, co jsem čekala.
Autorka v osmi rozhovorech vyzpovídá devět žen. Každá je úplně jiná a život jim přinesl rozdílné osudy. Jsou různého věku, zájmů i povolání. Jedno mají ale společné - jsou bezdětné.
Podtitul knihy je Příběhy žen, které se nestaly matkami. Představovala jsem si tedy, že hlavním tématem rozhovorů bude, zda bylo jejich rozhodnutí nemít dítě, zda za ně rozhodl osud nebo někdo jiný. Při čtení jsem tedy byla trochu rozčarovaná, protože téma “děti nebylo probíráno tak, jak jsem očekávala, spíš jen tak okrajově. Jednalo se tedy víceméně o jejich životní osudy, které byly i tak zajímavé. Každá ze zpovídaných žen to měla v životě těžké, ale dokázaly se s danou situací poprat - co jiného jim také zbývalo.
Nejvíc mě bavil rozhovor s devadesátipětiletou Marií, která opravdu neměla lehký život. Přesto se dokázala se vším vyrovnávat a smířit a i v tomto úctyhodném věku dokázala být nad věcí.
Za zmínku stojí také krásné ilustrace, které nevznikly jen tak. Ilustrátorka se účastnila jednoho setkání s každou respondentkou. Tím je trochu víc poznala a dokázala tak vytvořit ilustraci odrážející a charakterizující danou ženu.
Kniha mi sice přinesla trochu něco jiného, než jsem čekala, ale i tak jsem ráda, že jsem si ji přečetla.
Potenciálně velmi zajímavé téma, bohužel výsledek se příliš nepovedl. Až na výjimky působí dotazované ženy nesympaticky, rozhovory nejsou příliš zajímavé. Asi jsem čekala něco trochu jiného.
Bezdětnost je v naší společnosti celkem třeskuté téma, proto mě velmi zajímalo, jak tuto knihu autorka zpracovala. Rozhodně mě ale nezklamala. Kniha je neskutečně zajímavá a čtivá. Některé životní příběhy se mě dotkly a bavily více než jiné, celkově ve mně vyvolala nespočet myšlenek – jak jsme jako společnost neempatičtí (i když se zlepšujeme), jak si rychle vytváříme názor a odsuzujeme vše čemu nerozumíme. Také se mi líbila různorodost výběru respondentek, jejich rozmanité osudy a jak se k danému tématu postavily.
Ocenila bych však více odpovědí bezdětných respondentek přímo na mateřství než na jejich život, který s tématem občas neměl úplně moc společného, ačkoliv chápu, že nám autorka chtěla pro kontext ukázat, jak tyto ženy žijí a díky čemu mohou být také šťastné. Na druhou stranu u některých žen mi zase lehce vadilo nekonečné opakování toho, jak je hrozné nemoct mít děti, ale čtenáři to kromě soucitu moc nepředá. Chápu, soucítím, ale možná tyto části mohly být kratší. Také některé texty by za mě potřebovaly trochu vycizelovat. Rozumím, že se autorka snažila o autentičnost výpovědí, ale pro mě to bylo celkem rušivé.
O bezdětnosti by se mělo více mluvit a otevírat diskuse. Jsem moc ráda, že tuto knihu Martina napsala, a nejen mě otevřela oči v pohledu na ženy, které nemají děti, ať už proto, že je mít nemůžou nebo je nechtějí. Knihu doporučuji všem – rodičům i nerodičům nebo třeba jen ženám, které chtějí najít pochopení a pocit, že v tom nejsou sami. Ženy bez dětí jsou často šťastnější než ty s dětmi a rozhodně nejsou horšími ženami, jak na ně společnost často nahlíží.
Zajímavé příběhy ze života několika žen spojené s jejich pohledy na mateřství. Osobně jsem asi čekala v rozhovorech větší důraz na postoj k mateřství, než na zbytek života, ale chápu, že pro určitý kontext to je nutné...myslela jsem však, že se dozvím více. I tak to ale bylo docela fajn, zajímavé životní příběhy. Některé mě bavily více, jiné méně.
Existuje milion věcí pro které může člověk žít.
Stačí i jedna jediná...
Víte, slepý chce vidět, hluchý chce slyšet, handicapovaný chce chodit...
Ženy chtějí děti.
Někdy člověk nemůže mít to, po čem touží, ale může být rád, když SE RÁNO VZBUDÍ, když je zdraví a nic ho nebolí.
I bezdětná žena je důležitá!
Život jako takový však také!!!
Některé ženy z této knihy se trápily dlouhé roky, což je velmi smutné a ten čas už nelze vrátit.
Neumím se vcítit do těchto problémů, já našla to, co mě v životě dělá šťastnou (děti to nejsou) a přála bych to každému.
Láska a starost má mnoho podob. Láska k rodičům, kamarádům, zvířatům, zájmům...
Pomáhat druhým, dělat lidem radost, to přeci může být také smyslem života :-).
Tím nechci zlehčovat přání těchto žen...
Tato kniha je na bázi rozhovorů a určitě poskytuje mnoho podnětu k zamyšlení.
Sdílený problém je vždy poloviční problém a podpora a hlavně pochopení druhých je důležité.
Věřím, že mnoho žen má stejné zkušenosti a takové knihy jim určitě mohou pomoci.
Kniha je urcite velmi zajimava a mel by si ji precist kazdy tupec, ktery se nekoho vyptava na to, proc nema deti. A kazdy chudak, ktery rika, ze bez deti zivot nema smysl. Ja si zrovna prochazim IVF a presne proto jsem potrebovala neco takoveho cist. Nesmirne me kniha uklidnila v tom smyslu, ze kdyz to nevyjde, tak se svet nezbori. A diky bohu jsem si vybrala manzela, ktery sdili stejny nazor. A o tom to je. Ze je zivot bez deti prazdny muze rict pouze clovek, ktery se sebou neumi zit. To tam taky bylo receno. Skace ze vztahu do vztahu, protoze neumi byt sam. Tito lide jsou chudaci. Ne ti, kteri nemaji deti. Halven oblibeny argument, ze se o vas ve stari nikdo nepostara? Jakoze coze? Vy si myslite, ze kazde dite se stara o sveho stareho rodice? Tak to vazne ne, proberte se :).
Jinak je kniha literarne trosku slabsi, ale chapu, ze asi autorka chtela zachovat povidani tak, jak ho z ust zen slysela. Ale obcas mi to tahalo oci. Samozrejme jsou nektere pribehy zajimavejisi a jine mene. Me nejvic dostal ten posledni.
A rada na zaver: Nikdy se nikoho neptejte, proc nema deti! Kdo se o tom chce bavit, normalne vam to rekne sam. A kdo ne, je to pro nej moc citlive tema, takze ho tim zbytecne ranite. Ve vysledku vam hlavne do toho nic neni!
9 nádherných opravdových příběhů cesty za vlastním rozhodnutím. Za volbou, která se stane naší součástí. Ani nevím, co se mi líbilo víc, jestli rozhovory, ilustrace formát knihy nebo každá jednotlivá žena. Mám sama kolem sebe kamarádky které měly s početím problém a taky jednu co děti mít nemůže někdy a přesto je to ten nejsrdečnější člověk a místy si říkám co bere. Je to zkrátka o povaze A pohledu na svět sebe i to co na tomto světě naši existence má za smysl.
Jsme dávno v situaci kdy se může každý rozhodnout čím se bude živit, čím bude naplňovat život a s kým se bude stýkat A koho bude milovat. Přesto u každé ženy, tedy skoro u každé ženy, občas cítíme pocit nebo máme z ní takový pocit, že je zatlačená do kouta společností, okolím, rodinou, partnerem nebo nějakým vlastním přesvědčením že dítě mít musí. Když má přece dělohu tak musí mít děti.
Příběhy těchto žen jsou úžasné, smutné, veselé, inspirativní, oči otevírající, naději mající a hlavně jsou tu opravdové osudy. Jsou to sondy do duší, žádná senzace, žádná vymyšlená kniha o vymyšlených ženách o výmyšlených věcech. Jsou to syrové příběhy veselé i smutné a popisují nám jaký je to život. Bez dětí.
Sama za sebe, která děti má vám ale můžu říct, že i já samam občas cítím, že až teď ve svých 31 letech dokážu mluvit sama za sebe. Dokážu příjmout svoje rozhodnutí a pak si za ním stát. Takže kdybych se rozhodovala teď, jestli dítě ano nebo ne, tak bych do toho už nešla. Ono v těch 24 letech to všechno vidíte jinak, tak nějak romanticky, idealisticky...jsem dojatá a šťastná, že si tyhle dvě duše vybraly za matku mě, ale pokud bych do toho měla jít znovu, tak nejdu.
Navíc děti jsou zrcadlo. A já jsem se potkala s ne moc pěknými věcmi, kdy jsem si myslela, jak jsem veselá a štastná a vlastně to byla jen póza, jen maska. ve skutečnosti jsem velmi introvertní, tichá a přemýšlivá a potřebuji být hodně času sama, abych pak mohla být s kýmkoliv.
Knihu doporučuji už kvůli tomu, že nám tu líčí ženy svůj život a my si díky tomu občas můžeme rozmyslet, jakou hloupost v přítomnosti bezdětné ženy plácneme :)
Kniha mě zaujala, jelikož téma je mi blízké. A četla se sama, příběhy jednotlivých žen mě zajímaly. Autorka zpovídané ženy opravdu dobře vybrala. Jejich důvody pro bezdětnost jsou různé, tedy z hlediska příčin je kniha opravdu pestrá. Většina těch žen také působí docela moudře, oduševněle, a tak pro mě má kniha i širší rozměr a není jen o ne-mateřství. Rozhovor s lesbami byl zase zajímavý svou veselou atmosférou (jen seznámení žen bylo za mě věnováno až moc prostoru). Zpočátku mi vadily některé otázky působící dost návodně. Ale pak Martina Vrbová v nějakém rozhovoru říkala, že nešlo ptát se jako moderátorka, jelikož se toho pak tolik nedozvěděla. Tak dobrá, no. Ilustrace jsou pěkné, ač v e-knize tolik nevyniknou. Dobrý počin!
Víte jaká je nejdebilnější otázka pro ženu? Ne, není to věk. Je to otázka A KDY BUDEŠ MÍT DĚTI? Kdybych měla světu předat jedinou věc, bylo by to právě toto - přestaňte se lidí ptát, proč nemají děti. Víte, jaká muka takovová otázka způsobí neplodné ženě? Která je nadopovaná hormony, sleduje ovulaci a sex je pro ni už jen nástroj pro získání vytouženého dítěte?
Nejenom takové ženy jsou součástí nové knihy Žiju bez dětí. Rozhovor s devíti hrdinkami, které se snad nemohou více lišit, ale přesto je spojuje jedno velké TABU téma - nemají děti. Důvody se liší - neplodnost, lesbický vztah, přelidněnost planety, nebo trauma ze znásilnění. De facto na důvodu nezáleží, ale všechny jsou vyrovnané a smířené s osudem.
Kniha je proložena krásnými ilustracemi a graficky vypadá opravdu dobře. Rozhovory jsou autentické, neprošly skoro žádnou úpravou. Některé příběhy mě zasáhly více, některé méně. Asi nejvíce mě bavil rozhovor s Romkou Stáňou a pětadevadesátiletou kouzelnou Marií. Jsem vděčná, že vycházejí takové knihy a tahle si určitě vaši pozornost zaslouží.
Je neskutečné, co jako společnosti dokážeme akceptovat, ale téma bezdětnosti je stále totální tabu. A zatímco bezdětní lidé ty s dětmi většinou neřeší, tak naopak to dost často bývá peklo. My s manželem děti nikdy mít nebudeme a šokuje mě, jaké kecy neustále v okolí poslouchám. Většinou mě nejvíce baví lidé, kteří mě označí za sobce, protože dítě nechci, ale jedním dechem dodají, že na stará kolena budu sama. Halóó, vy si děti děláte s cílem vychovat si vlastního pečovatele o důchodce?
V knize jsem bojovala se dvěma věcmi - asi tři rozhovory mi přišly už moc EZO, neustálé omílání o vesmíru, vnitřním dítěti apod., to mě zkrátka nebavilo. A za druhé tím, že texty byly doslovně přepsány, tak po literární stránce je kniha slabá. Ale to je dost subjektivní, věřím, že spousta lidí si ani nevšimne. Hodnotím 3,5/5 a těším se, že podobné knihy budeme vídat čím dál častěji!
Žiju bez dětíKniha Žiju bez dětí je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 100x |
| Čtenářské výzvě | 30x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 72x |
| Chystám se číst | 209x |
| Chci si koupit | 51x |
| dalších seznamech | 1x |
Moje sestra je vdaná 16 let, děti nemají. Ona nechtěla/nechce. Švagr (už) taky ne. Přitom s dětmi jsou oba skvělí. Sama mám tři.
Se sestrou jsme o tom párkrát mluvily, dříve jsem to nechápala, teď, co se mnou sdílela jednu svou životní zkušenost, už chápu víc (ale stále ve mně občas hlodá, aby toho jednou nelitovala).
Kdysi dávno jsem někde naproti tomu četla, že za první republiky umírala každá pátá žena bezdětná (protože jeptišky, učitelky…). Zdroj už nevím.
Asi proto mě téma knihy zaujalo.
Rozhovory s ženami, které nemají děti a co je k tomu vedlo.
V jednom rozhovoru jsem viděla sestru, v jiném sebe a ještě v dalším naši mamku. Život prostě není přímočarý.
Mám dvě výtky, jednu ke korektuře, ta buď neproběhla nebo ji někdo významně odbyl (chybějící čárky v souvětí, “vztyčný bod apod.) a druhou bohužel směrem k autorce - celou knihu jsem měla dojem, že se neumí moc ptát a že to je takové obecné povídání o životě. Čekala jsem víc.
Jinak téma zajímavé, doporučuji